terimila komentáře u knih

Totální špička. Bylo to první, čím jsem s Lackbergovou začala, nasadilo to laťku neskutečně vysoko... a bylo to úžasný. Děj má spád už od prvních stránek a je tak mrazivej, až se to nedá popsat. Nalezení děsivě zmrzačenýho a přesto stále žijícího děvčete dlouho poté, co bylo uneseno... a už to letí. A do toho problesky z minulosti, co vypadaly zprvu jako totální domácí štěstí, ze kterýho se ale brzy začne klubat něco pěkně šerednýho... Erika si zase jde za svým, sympaticky a inteligentně, a děj letí, nakonec ji taky vtahuje... a ten úplný závěr... nu, jasně, čekala jsem nějakou čertovinu, ale tuhle ne. Rozuzlení toho, co se dělo u Krotitele doma, jsem odhadla už předem, ale ten závěr mě překvapil. Aby se sešlo tolik pošahanců na jednom místě, to je sakra smůla.

11 31.05.2019

Perfektní završení perfektní série. Neříkám, že to nemělo pár drobných vad na kráse, ale pozitiva to v pohodě drží na pěti hvězdách.

Dokonale čtivé a strhující. Výborné postavy, dobře vykreslené a věrohodné (Surmanová ty vesnické typy prostě umí!). Michalovi a Václavovi člověk prostě musel držet pěsti, co to šlo. Perfektně navázáno na skutečné události. Super líčení života Roberta. A je to naprosto dokonale propojeno s dalšíma knihama a dílama nejen od autorky. Myslím, že definitivně jsem tomu těch pět hvězd přiklepla ve chvíli, kdy si Václav v motorestu poručil TŘEŠŇOVEJ KOLÁČ a KAFE a vzápětí vyslechl příběh o BOBovi. V tu chvíli si mě Surmanová coby dlouholetou uctívačku Twin Peaks totálně omotala kolem prstu a bylo hotovo :)))

Abych jen nechválila: malinko mě draly některé postavy, které mi přišly až přehnaně schematické - Ester a občas i Michalova matka. Václavovy činy byly občas poněkud přehnané, úplně mi k němu to superhrdinství nesedělo. Policajtky se s vyšetřováním podivně plácaly, hrozně je to dralo, ale vlastně jsem jim to moc nevěřila... a pak to nechaj spláchnout takhle? A vůbec, celkově mi trochu neladil ten konec - osobně bych to od závěru v pohřebním ústavu odpárala. To už bylo tak nějak trochu moc.

Ale sečteno, podtrženo - je to super a milovníkům mysteriózního čtiva vřele doporučuju! A tajně doufám, že Surmanová s mysteriózními thrillery touto trilogií nekončí.

PS: Po dočtení celé série přemýšlím, jak na mě působily jednotlivé díly v rámci celku. Škála zdejších pěti hvězd nestačí - viděla bych to takhle:
Šepot z lesa - 4,75 *
Zvedá se vítr - 4 *
Tři sekery - 4,5 *

Naprosto perfektní, srozumitelný a čtivý přehled černobylské události. Autor začíná od píky - od příčin a kořenů tragédie, pak srozumitelně a přitom strhujícím způsobem líčí průběh té osudné noci a následného boje a likvidace, a pečlivě se věnuje i následkům a dozvukům. Samotná událost je popsaná tak jasně a srozumitelně, že čtenář totálně nechápe, že tyhle zásadní věci mohli nevědět a nepředpokládat jaderní inženýři a technici...

Už jsem se touhle problematikou lehce zabývala při psaní disertace (z hlediska ohlasu v médiích a na veřejnosti - no, uf), ale tahle kniha mi informace perfektně ucelila. A i když jsem věděla, že to byl obr-prů*er, tak mi nikdy nedošlo, jak strašlivě obrovskej obr-prů*er a co všecko to dalo do pohybu. Vlastně přemýšlím, jestli vím o nějaké jiné nehodě v lidské činnosti, která by způsobila tak dalekosáhlé události. Následky Černobylu byly jako nekonečná řetězová reakce - i dneska je vidět, co všecko to způsobilo...

Není to lehké čtivo - pozor, tím ale nemyslím nečtivé. Je to tak nabité informacemi, jmény, pozicemi a událostmi, že se to prostě nedá číst rychle, pokud z toho chcete něco mít. Já to četla po pár stránkách snad rok a půl, ale stojí to za to. Vřele doporučuju a smekám před autorem - věnovat se takhle složité a komplexní problematice a zpracovat ji takhle čtivě, to všechna čest.

10 02.05.2024

Ale jo, dobrý. Četlo se to příjemně a dobře, taková ta letní pohodová oddychová detektivka... Exner a jeho parťáci dělaj snesitelnejma i ty sondy do dob minulejch, o který bych jinak fakt nestála.
Oproti jinejm exnerovkám, hlavně proti nedávno čtené Pastvině, to však bylo slabší. Rozuzlení bylo tak trochu šroubovaný, hrdinové nepříliš zajímaví. A Exner trochu mimo kondici, nepřekvapivě. Takže "jen" tři hvězdy. Ale neva, není každej den posvícení.

10 30.04.2024

Za mě trochu slabší díl, brzy mi myslím splyne s dalšími carterovskými "čtyřhvězdičkami", kde se nedělo nic zásadního ani extra zajímavého (rozuměj drastického). Nejzajímavější z celé knihy byla bezesporu Angela, ta to docela zajímavě oživila. Superschopnej vrah, co nenechává stopy, ale přitom má poruchy paměti... ten mi tentokrát hrubě nesedl. Ani jeho minulost, ani činy, ani osobnost a motivace. A poněkud uhozenej mi přišel i ten závěr - aby se někdo takovej dal jen tak ukecat k tomu, k čemu se ukecat dal?
No, já vám nevím. Tohle je spíš trochu čtyřka z milosti, protože to je božsky čtivej Carter a protože se povedla Angie. Jinak nic moc. Na super-kusy jako Genesis, Sochař smrti, nebo i lucienovské díly, se to dívá s hodně velkým odstupem.

10 18.12.2023

Další hunterovsko-lucienovská jízda. Sedlo mi snad víc než Zloba, zhltla jsem to za dva večery. Strhující, čtivý, s proměněným Hunterem. Brrrr. A ultraošklivé vraždy - ten jeden popis mi způsobil něco jako pomyšlení na mírnou nevolnost, přiznávám. Takže carterovská úroveň splněna.

Ano, stále platí, že mě sejří ultrageniální superplánovací zločinci, jejich egohoničský proslovy a zázračné zásahy na poslední chvíli, ale tady se to tak nějak i snese, člověk s tím počítal a tady to bez grandiózního finále prostě nešlo. Lucien je, jakej je, a Hunter a jeho tým taky. Hunterovo řešení jistého problému mě koneckonců napadlo taky, ještě než je provedl, takže to mě nepohoršilo: co dovedu vymyslet já, to by měl vymyslet špičkovej detektiv taky. :)

Dobrý, hodně dobrý. Jsem hodně zvědavá na další díl a na to, jak se Robert (a nejen on) vrátí. Ohledně Luciena si nejsem vůbec jistá - jedna věc je uspokojení čtenáře ze spravedlnosti, druhá věc je, že tenhle jedinec je zárukou těch lepších hunterovských dílů. Tak uvidíme. Každopádně za mě velká spokojenost.

10 12.12.2023

Kniha nádherná zpracováním (přemýšlím, zda mám vůbec v knihovně něco hezčího a lépe propracovaného) a fascinující obsahem. Nenazvala bych to románem, ale spíše pseudodokumentární koláží... bezprecedentně krásnou. Pro příznivce Lynchova seriálu absolutní povinnost. Tohle je ukázkový příklad transmediálního vyprávění příběhu, o kterém jsem kdysi psala diplomku. Takhle krásně a propracovaně rozvinout a rozšířit příběh z kanonického díla... to je nádhera. Je vidět, že to psal jeden z hlavních tvůrců seriálu. (Dechberoucí soundtrack už máme, tak ještě počítačovou hru bych prosila!)

Moc se mi líbí důraz na linku nikoli přímo ze Soví jeskyně a Glastonburského háje, ale na věci související zdánlivě trochu méně... ale jen zdánlivě. Vede to k dalším úvahám, kombinování, pátrání... a to je přesně to, co od mysteriózního díla a jeho doprovodných děl chci. Krásně to původní příběh rozšiřuje a oživuje.

No a u setkání s Dámou s polenem a s nádherně oddaným a vědoucím majorem Briggsem jsem málem slzu uronila. To bylo jako potkat se se starými přáteli. Četla jsem to pomaličku snad půl roku a vychutnávala si to jako vzácnej koňak. A myslím, že tímto nastal ten pravý čas pustit si konečně novou řadu TP.

Plná palba a není co řešit. Pro příznivce TP povinnost; pro ty, kdo seriál ještě neviděli a maj rádi komplexní mysteriózní a fantasy příběhy - koukejte to napravit (a nedejte se probůh odradit tou přepjatostí a důrazem na vztahy, to, co je uvnitř, fakt stojí za to). Uvařte to nejlepší kafe na světě, upečte třešňovej koláč a vzhůru za tajemstvím. Já se tam taky znovu vypravím... a do plánu své vysněné životní cesty na západ USA přidávám vodopády ve Snoqualmie... pardon, Twin Peaks, samozřejmě.

PS: Jé, a ještě se hodí do Čtenářský výzvy :) Původně jsem doufala, že mi zaplácne Knihu, která obsahuje mapu; no, nakonec je z toho jen kniha brýlatého autora :) I tak dobrý.

10 01.02.2023

Přiznám se, že tahle legendární věc mi moc nesedla. Zkonzumovala jsem to jako audioknihu a pořád jsem čekala, kdy se stane nějaký další velký NĚCO, který tomu všemu dá smysl... a ono nic. Takže jediný velký NĚCO bylo politováníhodné zničení Země vogonskou stavební flotilou (což na mě z celého díla zapůsobilo asi nejvíc)... a dál už to bylo jen jakýsi vršení komickejch situací bez ladu a skladu, jako kdyby sám autor úplně moc nevěděl, co s tím chce udělat a kam to chce dovést. I humor mi místy přišel dost přepjatej a šroubovanej, taková ta snaha vymyslet něco superoriginálního za každou cenu. Je to spíš mozaika gagů než nějakej smysluplnej gradovanej děj... a ten já mám ráda a tady mi chybí.
Sakra, teď to zní jako totální propadák :) a přitom jsem dala tři hvězdy, což není špatný. Já jsem na super-legendární klasiky prostě tvrdá a hodně od nich čekám. Tohle očekávání nesplnilo, ale pořád musím nechat, že mi některé útržky vykouzlily úsměv a výšlap při tom docela hezky ubíhal... ale že bych toužila po tom si to zopakovat, to se asi nestane. A interpretaci vševysvětlujícího čísla 42 budu i nadále odvíjet od seriálu LOST a Stopařovu průvodci jen poděkuju za to, že ho možná scénáristům vnukli. :)

10 11.07.2022

Příjemná krátká jednohubka, v audio podobě tak akorát na příjemný jednodenní výšlap :-) Zjistila jsem, že když poslouchám audioknihy při osamocených výletech, mnohem víc si z těch knih pamatuju. Dobré vědět. :-)

Pěkná, oddychová a celkem rychlá detektivka. Bylo příjemné potkat se s dávnými kamarádkami slečny Marplové... hlavně nádherná laskavá Carrie Louisa obklopená milující rodinou, kolem které se najednou začnou dít nepěkné věci. Zápletka dobrá, rozuzlení zcela logické, docela se tu dalo vydedukovat, co se stalo a jak (s "proč" to bylo horší). Když beru díla se slečnou Marplovou, tak tohle patří ke špičce.
PS: Po měsíci od konzumace ale musím hodnocení upravit. Už mi mizí vzpomínka na rozuzlení, které prostě tak dechberoucí nebylo. Nakonec tři hvězdy, ale pěkné tři.

10 14.02.2022

Nadprůměr jak u Christie, tak na poli klasické detektivky. Rozjíždí se to sice pomaleji, ale pak to stojí za to. Hodně zapletené a spousta zvratů, ale nakonec to jaksi dává smysl a čtenář si to může užít se vším všudy. Líbí se mi tady i Poirot, je zde jaksi lidštější a uvěřitelnější než v mnohých jiných poirotovkách. Spokojenost.

10 03.11.2021

Pohodová dovolenková oddychovka na pár odpolední či večerů. Pěkné a pohodové čtení, laskavý Poirot, prostě klasika. Ale přiznám se, že ani ne týden po dočtení jsem si nemohla vzpomenout, cože jsem to vlastně četla za knížku. Takže... ne, co tak rychle vyprchá z hlavy, nemůžu ohodnotit nadprůměrem.

10 19.07.2021

O tragédii Ďatlovovy výpravy už nějakou dobu vím a pořád mě to přitahuje jako světlo můru, takže jsem po téhle knížce nemohla neskočit. Spojení archivních materiálů a románové linky ze současnosti mi od začátku přišlo zvláštní a ta současná linie mi fakt moc neseděla.
Motivace hlavní postavy je taková zvláštní, skoro nic jsem jí pořádně nevěřila, jedná jaksi divně, unáhleně, skokově. Aby na sebe dvě cizí holky při náhodném setkání začaly chrlit takové detaily až osobní věci, jako že je zajímá jeden zvrhlej starej kriminální případ... ale tohle asi coby introvert nemůžu pochopit. :) A že Aňu jedna vize, jedno vnuknutí a jedno setkání s cizí dívkou nadchlo a nakoplo tolik, že během chvíle začala psát nový román... no, já vám nevím.

Ale jak se Aňa začala hrabat v archiváliích, všecko jsem jí prominula. Četlo se to jedním dechem, to musím uznat (začala jsem číst odpoledne a o půlnoci už jsem šla spát s dočtenou knížkou a pěkně tísnivým pocitem :)))
Závěr byl strhující. Moc chválím, že se autorka nenechala strhnout k fantasmagoriím, k nimž by tenhle příběh vybízel (a vybízí, viz nedávný horor Záhada Hory mrtvých), nefantazíruje o požíračích jazyků, ale naopak tuhle hnusnou maličkost vysvětluje zcela jednoduše a pragmaticky...
Uznávám, že možnost, k níž se přiklonila autorka, nakonec zní celkem smysluplně - ty závěry jsou celkem logické. Sedí to jako nočník na zadek - jeden vyšel ven, tudíž byl obut, připraven, oblečen... další vyšli na jeho zavolání, že se něco děje - oblečeni tedy byli, ale obout se už nestihli... a ostatní vyběhli narychlo, když vypukla panika. Nu, a pak rychlý odchod z nebezpečného místa, péče o nejhůř zraněné, snaha vrátit se do stanu... ale dělejte si něco, když je tma, jste kilometr a půl v neznámém terénu a je minus třicet. Dává to smysl. Takže zbývá jen v archivech ověřit, že je to vše pravda... a pak si vyčkat na otevření starých archivů, kde by bylo černé na bílém, že v dané oblasti probíhaly testy věcí s podobnými účinky. Jasně, scifi, já vím, Rusko. :)))
Nakonec to můžu s klidným srdcem celkem pochválit a doporučit, i když mi ta současná linka v mnohém tahala za nervy a za čtenářskou trpělivost. Ale ten neskutečnej příběh z konce 50. let to jednoznačně přetlačil. Jeho celkovou atmosférou na mě dýchalo cosi podobnýho tísnivosti a nevyhnutelnosti Karikovy Trhliny.

10 19.08.2020

Plnou palbu dávám už jen kvůli Růži pro Algernon. Růže s sebou utáhne na pět hvězd snad jakoukoli jinou sci-fi, protože Růže je růže. Dodnes si pamatuju, jak jsem byla tuším v osmé třídě ZŠ v šoku, když jsem ji našla v čítance - taková perla! - a rozhodla jsem se, že si ji ručně (!) celou přepíšu. To neklaplo, ale aspoň jsem se rozhodla, že musím sehnat celou antologii Vlak do pekla, což se nakonec povedlo. Je to fantastický a nesmírně závažný dílo.
Neskutečně silnej námět a zpracování. Cesta do pekla je jako obvykle dlážděna dobrými úmysly a zvýšit IQ zaostalému chlapci tak, aby mohl normálně a kvalitně žít, no není to pěkný záměr? Začíná vtahující proměna hlavního hrdiny Charlieho a jeho souputnice Algernon... přichází úspěch, nadšení, genialita... a pak hrůza, že to všecko mizí. Prostě to klasické poselství sci-fi; že není dobré zahrávat si s věcmi, které neumíme plně kontrolovat a neumíme dohlédnout jejich dosah... Jedna z nejsilnějších literárních věcí, co znám.

I další příběhy jsou více či méně zajímavé a poutavé. Ale tady by opravdu stačil jen ten jeden. Kvůli tomu jsem si knížku pořídila a kvůli tomu má své místo mezi vybranými sci-fi poklady mé knihovny.

10 06.07.2020

Nu... já vám nevím. Šlo to, člověku místy cukaly koutky, postavičky byly milé a potrhlé... ale že bych to toužila číst znovu, to asi úplně ne, i když se vám tento způsob léta zdá sebevíc nešťastným. :)

10 06.07.2020

Takovej Kingův dobrej průměr. Napsat to kdokoli jinej, má čtyři hvězdy, ale na své největší oblíbence jsem holt přísnější. :) Temná půle je v něčem skvělá - motiv potlačeného druhého já, toho špatného, zlého a děsivého, je sám o sobě velice zajímavej, ahoj stíne z psychologie a Hello, darkness, my old friend...
No a když se to druhý já osvobodí a začne dělat všecko to, o čem jeho "hodný bratr" dosud jen psal... fuj, tak to se dějou věci. Svým způsobem je to možná nejnechutnější Kingovka, co znám, a to je zatraceně co říct. :)) Postavy ujdou, Tad je vlastně celkem milej chlapík, jeho manželka taky, dětičky se taky daj, takže to nakonec člověka dost vtáhne a v závěrečný konfrontaci si člověk může utisknout palce. Frčí to, je to skvěle napsáno, má to logiku...
... ale chybí tomu kus takové té kingovské super-originality. Mně Temná půle jaksi splynula a naprosto se propletla dohromady s Mrtvou zónou. Na delší dobu mi zůstalo v hlavě jen pár útržků a motivů, které jsou sice živé, ale nedokázala jsem je zařadit (tohle "rozpojení" mi King dělá často). Prostě... bylo to dobrý, ale ne nezapomenutelný. A pokud King má mít skvělý hodnocení, musí být nejen skvělej a hnusnej, ale i nezapomenutelnej, a to se tady prostě nepovedlo.

10 15.06.2020

Perfektní příběh. Dobrá severská detektivka se vším všudy - má spád, správně dramatickou, ošklivou a krutou zápletku, kořeny pěkně hluboko v minulosti a nehezkej přesah do současnosti.
K tomu dobré postavy: ústřední trojka je pěkně uhozená a nesourodá, ale právě proto zajímavá a sympatická. I když... občas měli těch uhozeností až lehce přes míru, nevím, třeba k Carlovi mi ty slzy prostě neseděj. Ale budiž, dobře napsaná postava asi občas musí překvapit. Co mě místy taky štvalo nebo mi to přišlo až přehnaný, byly ty Asadovy vtípky a špatně volené výrazy. Občas je to fajn koření, ale nesmí se to s ním přehánět.
Spolu s Ženou v kleci a Vzkazem v láhvi je to za mě zatím to nejlepší, co jsem z případů oddělení Q četla. Z těch křivd a hnusů, které se děly Nat, se člověku ježí všecky vlasy... a vlastně se to celé stalo jen proto, že se jednalo o dyslektickou, hyperaktivní a naivní holku, která kolem sebe měla ignorantské, tupé, vyčůrané, nevzdělané nebo naprosto bez zájmu jsoucí okolí. No a když se dostala do spárů sadistickým a vychytralým manipulátorským zmetkům, tak byl její osud na dlouhé roky zpečetěn. Ten šťastnej zlom, kdy se dostala do rodiny k manželům, kteří učili neslyšící, mi přišel teda dost neuvěřitelnej - skončit v rodině člověka, do něhož se Nat "zamilovala" na pohled v nemocnici, mi přijde asi až moc happyend... Ne, že bych jí to nepřála, ale k uvěření to příliš nebylo.
(POZOR, ASI SPOILER:) Natina minulost se výrazně odrazila v tom, komu pak čtenář vlastně "fandí". Snad ještě nikdy jsem nezažila, abych aspoň chvíli držela palce jednomu vrahovi, pak druhému (!!!)... Hodně překvapivá detektivka. I když ten úplný závěr mě zase až tak nešokoval, tušila jsem to, protože když v určité chvíli přišla odmlka, bylo to víc než divné... Nakonec mi to až bylo líto. Nebo vlastně ne - byla ušetřena toho, co udělala a s čím by pak musela žít? Hrozně zvláštní pocity, co ve mně tahle knížka vyvolala. A to znamená, že je zatraceně dobrá. I to, že jsem ji jako audioknihu poslouchala už podruhé, o něčem vypovídá. Jdu si to celé sjet znova ve správném pořadí (zjistila jsem, že existuje už osm dílů, takže mi ještě tři chybí!). Skvělá práce, pane Olsene.

10 11.12.2019

Perfektní vzpomínková knížka. Je to deník a vzpomínky, neberme to tedy jako literaturu faktu. Občasné odchylky od skutečnosti asi patří k umělecké licenci... :-) Měla jsem ji jako audioknihu a nemohla jsem se odtrhnout. Pro mě se skládala ze dvou dost odlišných částí - první na spitfirech a zejména během bitvy o Británii a pak nad Francií. Ta byla jaksi odhodlaná, celkem svěží, snad i trochu optimistická. Letci mizí a letadla se nevrací, ale nerozebírá se to, prostě to tak je a nač se v tom víc piplat. Nicméně pak se najednou ukáže, že to autor jen předstíral - možná i sám před sebou? Celou dobu si tu létá, sundává "skopčáky", působí být celkem v klidu... a pak najednou koukáte, že je stažen z bojových operací, protože nervové vyčerpání. Aha, tak proto ten klid a pohoda.
Druhá část na Tempestech, kdy se piloti a základny přesunuli nad Nizozemí a operace nad Německo, je krutější. Lidi včetně autora zestárli (a ve válce se nestárne za rok o rok), mají toho spoustu za sebou, válka se dál vleče... a technika udělala obrovský skok dopředu a klade na piloty další obrovské nároky. Letadla jsou rychlejší, těžší, nelítostnější (neodpouští pilotům chyby)... ale piloti jsou vyčerpaní a vycukaní, nebo úplně nově vycvičení cucáci, kterejm ještě teče inkoust z pilotní licence.
Ta část mi přišla těžká, tvrdá a unavená, asi jako ti letci a jejich letadla. Clostermann si sice svého Tempesta chválí a velebí, ale když jsem četla, jaká těžká bestie to byla, jak málo odpouštěla pilotům chyby, přitom to bylo šíleně zranitelný a navěšený municí... fuj. Letadla miluju a dělávám si k nim jakýsi intuitivní vztah, jako k lidem. Spitfiry jsem okamžitě měla ráda, protože Clostermann je líčí s obrovskou láskou jako rychlý, drobný, čilý, poslušný a přitom celkem "hodný" stroje. Sice to většinou neříká na plnou pusu, ale nikde nevykládá o tom, jak těžko se s letounem třeba po poškození pralo, jak byl nezvladatelný a co mu vyváděl.
Zato Tempesty mi přišly jako velké kruté mašiny, které se tak trochu snaží zabít všecky ve vzduchu, bohužel i včetně svého vlastního pilota. Asi hodně dlouho nedostanu z hlavy líčení příšerné havárie a smrti pilota, který se rozhodl jít na přistání s poškozenou podvozkovou nohou a Pierre se mu snažil radit, co a jak... a z letadla i kluka se na dráze stala obří hořící koule. Z toho se mi dělalo snad až fyzicky špatně. Uf.
Z tý druhý části vůbec čišela beznaděj. Všichni vědí, že Němci už melou z posledního... ale oni furt melou a melou a nikdo neví, kdy domelou. Jednou jo, ale dožiju já se toho, když ze mě klidně už za pár hodin může být ohnivá koule, stejně jako včera z mýho kamaráda? Brrr. A pak to najednou domlelo... a ti kluci stejně neví, co teď, protože to, čím celý roky žili, najednou končí. A lítání na těch mašinách, i když to byly zlý a neúprosný bestie, je furt lítání a lítání je překrásný...a i bestii se naučíte mít rád, když na ní závisí váš život. Závěr, kdy Pierre svůj poslední let propláče, mě dostal a dokonale se k té knížce hodil.
Už ji mám ve wishlistu, tohle chci v knihovně. Původně jsem měla nastaveny čtyři hvězdy, ale teď, když dopisuju, musím přepnout na pět. Je to perfektně napsáno a to hlavní, co se čtenářem tak cvičí, se děje potichu, jakoby pod vyprávěným. A takový knížky maj pro mě největší sílu.

10 23.11.2019

Poprvé jsem ji četla jako desetileté děcko záhadami a tajemnem posedlé. Knížek tohoto typu jsem měla plnou knihovničku a tuhle jsem si vyprosila ze zásilkového katalogu Knižního klubu, myslím, ale to jsem se přepočítala. Mamka do knížky pro jistotu nakoukla a když viděla, co obsahuje, nekompromisně mi ji zabavila, protože některé popsané případy jsou fakt dost silný kafe a pro děti ne úplně vhodný. (A je úplně fuk, jak moc pravda to je, protože to děcku nevysvětlíte.)
Chodila jsem ji tedy číst natajňačku do obýváku, aby mě nikdo neviděl. Samozřejmě jsem si vybírala ty nejodpornější kapitoly - nejvíc mi utkvěla kapitola Neviditelní sadisté, zejména pak části Jako semletá mlýnkem na maso a Nože a drápy odnikud (myslím). Fuj, přiznám se, že jsem z toho měla snad i noční můry. A s gustem jsem to zapracovávala do svých předusínacích fantazijních her, kdy jsem se zahrabala pod deku a představovala si, že kolem v celým světě, bezprostředně hned za tou dekou, zuří apokalypsa plná pokaždé něčeho jiného příšerného (zuřících dinosaurů, neviditelných sadistů, ohnivých dešťů, bouřících sopek a dalších hrůz :))) .
Později jsem si ji už vzala a četla normálně, takže jsem ten děsivý prvotní dětský dojem trochu naředila... ale ta krutá kapitola ve mně stále zůstává nejvíc. Musím oponovat Mirabl - jak já byla ráda, že tam žádné obrázky nejsou! :)))
I dneska, při pohledu zpět, musím uznat, že se jedná o velice slušně zpracovaný přehled. A ta poutavost je neskutečná. Pět hvězd dávám jako nic.

10 18.11.2019

Strašlivě divná knížka. Kvůli filmu a všudypřítomným recenzím mluvícím o hrůze, děsu a odpornosti jsem z ní měla trochu strach a čtení jsem odkládala až do poslední chvíle, než měl naběhnout termín vrácení do knihovny. Odkládala jsem to jako užití hnusné medicíny, o které člověk ví, že ji stejně užije, ale nechce se mu do toho, dokud to není nezbytně nutné.
Bylo to úplně jiný, než jsem čekala. Hnusný scény byly hnusný a bylo jich dost, ale nebyly tak odporný a živý, aby se mi z nich dělalo fyzicky zle nebo jsem musela přestat (a jakože už byly knížky, které mi to udělaly). I když teda scény z útoku Kalmyků byly skoro na hraně snesitelnosti. Ale celkově jako by to bylo prezentováno pod alespoň částečnou anestézií, zahalený jakýmsi milosrdným oparem abstrakce, trošku snad i zapomnění, a zestručnělý v milosrdný snaze nedělat to utrpení ještě horší, než je. Trošku mi přijde, že tu anestézii přetavil do filmu i Marhoul tím užitím černobílé kamery a nádherných záběrů. Ale vidět to asi nemusím.
(POZOR, SPOILERY:) Co na mě zapůsobilo mnohem silněji, je to, co to s Chlapcem nakonec udělalo. Nevadilo mi, že se mstil, nevadilo mi, že za sebou vyhodil do vzduchu stodolu, to jsem dovedla jaksi pochopit, to bylo bolestný šílení zvířátka na útěku. Během těch hrůz jsem naopak dokázala vidět určitý záblesky slitování a dobra a spolu s Chlapcem jsem si jich vážila - azyl u Olgy, kováře nebo Labiny. Možná ještě důležitější bylo to, že ON dokázal soucítit - ať už s mlynářským učedníkem bez očí, nebo se zraněným koněm. Ale všecka ta letmá naděje na konci definitivně zmizela a zůstal jen děs.
To, co se z něj stalo na konci, po zpracování u Rudé armády, a co se odhalilo v sirotčinci a nakonec u rodičů, bylo příšerný. Rodičů mi nakonec bylo neuvěřitelně líto a strašně jsem si přála, aby ho snad ani nikdy nenašli. Protože taková troska, co z chlapce nakonec zbyla... brrr. Celá ta knížka je vlastně o tom, že člověk, dokonce i dítě, je na jednu stranu neuvěřitelně silnej tvor (jinak by takový hrůzy nepřežil), ale taky příšerně slabej, zranitelnej a ovlivnitelnej. A utrpení z něj často udělá příšernou trosku nejen po těle, ale i po duši a po názorech. Představa, jaký monstrum bez citů, neschopný normálního života, se nakonec z člověka může stát, je hrozná.
A je hrozný uvědomit si, jak je dítě zranitelný, ovlivnitelný a jaký škody může člověk i společnost napáchat, i když se třeba vůbec nedopouští takovejch šíleností... ale že vůbec i obyčejný dobře cílený slova a příběhy dovedou ze zranitelnýho člověka udělat stvůru.
Nakonec jsem s úžasem a trochu i děsem zjistila, že jsem si z tý dávky hnusný medicíny vypsala asi sedm stran úryvků svým drobnopisem, což je bezkonkurenčně nejvíc za poslední dobu (pro zachování tváře podotýkám, že se vždy jednalo o Chlapcovy reflexe víry či nevíry v Boha, role člověka a jeho hrdosti, úvah o pomstě, moci a válce). Tahle knížka je ukrutná síla a vůbec nezáleží na tom, jestli to Kosinski prožil (osobně se kloním spíš k tomu, že ne, protože za prvé se mi nezdá, že by v tak velké části Evropy ještě za války existovaly vesnice plné takových lidských bestií a že by šestileté mrně nevyvolalo alespoň špetku soucitu a pomoci... a za druhé, kdyby to tak bylo, nemá to mrně šanci přežít, už jen to přespávání venku za zim a mrazů by dlouho nezvládlo). Její síla je v tom, jak popisuje zranitelnost zatvrdlýho člověka a příšernosti, které to s ním může udělat.
A v hlavě mi zůstaly vrtat dvě věci. Kdo byl muž, který Chlapci nakonec zavolal a vrátil mu dar řeči?
A uchránil si Chlapec barevnou kravatu po Labinině muži? Nebo se jí nakonec nepozorovaně a beze smutku vzdal, stejně jako se mu ze života vytratila jakákoli naděje a přístupnost k posledním špetkám dobra a něhy?

10 19.10.2019

Četla jsem to kdysi dávno, ale nikdy jsem to nedostala z hlavy. Máloco mi kdy tak hnulo žlučí, a to i s plným vědomím toho, že jde o beletrii. Žádná kniha o sadistech, vrazích, zabijácích... ale kniha o matce, které jebne z neštěstí a přivede cíleně na svět dalšího nebohýho člověka, kterýmu od prvopočátku kazí život, jak jen se dá. Těžko si představit něco odpornějšího. Snad nikdy jsem žádnou románovou postavu tak ne-nenáviděla jako rodiče obou děvčat, otce za jeho zbabělost a matku... tu snad za všechno. Moje máma, která knížku četla přede mnou, mi řekla: "Kdybys měla vlastní děti, chápala bys i tu matku." Děti nemám a matce svým způsobem rozumím, ale přesto mi ta postava je odporná, odpudivá. Oběť je ušlechtilá a obdivuhodná věc, jistě. Ale nutit kohokoli do oběti, navíc ještě bez možnosti volby, to je odpornost největšího kalibru. (POZOR, ASI SPOILER:) Je to hnusné, ale já si v závěru knihy příšerně přála, aby i Kate zemřela a ta omezená a odporná matka strávila zbytek svýho omezenýho života ve vědomí, že jednu dceru po celoživotním týrání vlastně neúmyslně zabila a k ničemu to stejně nebylo. Aspoň, že ta Kate se nakonec ukázala být docela morálně v pořádku, k ní jsem dokázala cítít soucit a obdiv za to, že stále ještě cítí, co je správné a co ne. Za to, jak mě ta kniha dovedla pohltit, dovedla se mi zažrat a jak živé postavy v ní jsou, za to těch pět hvězd dám, i když je to místy až moc přepjaté a patetické, až moc přehnané, až moc americké. Ale fungovalo to.

10 20.08.2019