terimila komentáře u knih
Dobrosrdečný, veselý, prostě takový moravský. Vlídná oddychovka na... kdykoli. :) Nésu ze Slovácka, ale posledníma rokama mě tam serce tahá, tož ten kraj ráda mám. Milé to tam je a aj tej knížky to déchá. Ale doma tam holt nésu a nigdá nebudu, tož enem štyri hvězde. Ale pekné to je, to ba.
Tohle bylo zatím bohužel nejslabší z celé série. Vypovídá o tom i to, že jsem poprvé knížku (v audio podobě) poslouchala letos na jaře... a teď, po asi osmi měsících, jsem si ji dala znova v rámci celé série, a přitom jsem si skoro vůbec nepamatovala, o co tam šlo. A když mi severská detektivka takhle proklouzne mezi prsty, tak to je něco špatně.
Tady mě ta detektivní linie ne a ne chytit. Marco mi nijak zvlášť k srdci nepřirostl, je to nešťastnej zlodějíček z nesympatický a zdeformovaný famílie zlodějíčků a žebráků, kterejm šéfuje jeden bezpáteřní a primitivní strejda kriminálník. Marco byl v rámci rodiny takovej jednookej mezi slepejma králem, ale nebyla to postava, které bych držela palce od začátku do konce. Navíc mi přišel dost nevěrohodnej - vysoce inteligentní kluk se zájmem o celej svět, kterej se vyloupne v takovýhle povedený famílii, a vydrží mu to až do puberty? A když po něm začnou všichni jít a hon na kluka poblázní celý podsvětí, fakt se mu bude dařit utíkat podobně mazanejm pouličním syčákům a později i profi vrahounům? Takovej malej Chuck Norris. No, tak jo, ale nechtějte po mně, abych tomu tleskala.
Linka s africkou rozvojovou pomocí, korupcí a souvisejícími zločiny mě taky moc nebrala. Většina postav byla protivná, podobná, splývali mi dohromady a všichni mi byli celkem ukradení. Až mi té Afriky a Afričanů přišlo svým způsobem líto, jak jsou v knize líčeni jako nezajímaví, bezpáteřní, líní, a všehoschopní, prostě ideální podhoubí pro nenažraný vychcánky - jak lidi, tak tamní prostředí.
Ani linie s Carlem, Rose a Asadem tentokrát moc neuchvátila. Šéfem oddělení vražd se stává protiva, nasadí jim veš do kožichu, veš nejprv rozvrací, co může a pak si najednou dá říct... Asad pořád dělá blbý překecy - jsem jediná, komu to rve uši a nervy? Poté, co v prvních dílech mluvil celkem normálně? Nebo je to součást jeho smyslu pro humor spolu se zadkama a velbloudama? Achjo, vtípky jsou fajn, ale co je moc, to je moc.
Co mě na linii vyšetřovatelů aspoň lehce zaujalo, bylo poodhalování Asadových tajemství a minulosti, doufám, že o tom se časem dozvíme víc. Dalším pozitivem bylo zjevení Lisbeth, ta ženská je mi mnohem milejší než chladná a manipulátorská Mona. Pokud se má Carl s někým zahazovat, tak ať je to ona! A v závěru mi udělal radost pokrok Hardyho. Takže malý bezvýznamný plus v konečným zúčtování. Ale výš to tentokrát nevytáhnu. Nicméně těším se na další díly a doufám, že se zase vrátí ke starému dobrému Olsenově standardu.
Válečná literatura mi obvykle sedí a baví mě, neboť mívá spád a postavy si procházejí zajímavými vývoji. Tady bohužel neplatilo ani jedno. Děj byl jaksi podivně rozvleklý, nedělo se nic nějak podstatného, jen jedna četa, miniaturní součást velkého soukolí války, se plácá skrz džungli a pod vedením cáklého intrikánského velitele je nucena hrabat se nesmyslně na horu.
A protože všude panuje zmatek, plácají se a plácají, štvou se, trpí, babrají se ve svých vzpomínkách a nenávistech... a vůbec k ničemu to není (tady se u mě konalo až hnusné zadostiučinění, napadlo mě něco jako "dobře vám tak, vy bando pitomců, vy byste si ty metály stejně nezasloužili"). Jakoby vším prolézalo to hnusné bahno, hnědost a šeď, vlhko, déšť a hnus džungle, v níž se děj odehrává... i dušemi postav.
Protože to, co mě nejvíc štvalo, byly postavy. Takovou přehlídku nesympatických charakterů jsem snad ještě neviděla... a já ve válečné literatuře prostě potřebuju aspoň pár postav, které budu mít ráda, budu jim přát, aby z toho pekla vyvázli... Tady se mě jaksi ničí utrpení nedotýkalo a nikoho mi nebylo moc líto. Byli to protivní, povrchní, nevěrní a nedůvěřiví, rasističtí, žárliví, xenofobní, machističtí, ženy nesnášející a na materiál k sexu je degradující ubožáci. Až na pár výjimek - snesla jsem dva židovské vojáky, Rotha a Goldsteina. Jinak se mi převážně ošklivili. A i když ze sebe nakonec vyžvýkali hodně a dokázali nečekané věci (snaha o záchranu Wilsona), dělali to jaksi strojově, jen proto, že museli... ne z nějakých ušlechtilých pohnutek.
Ale taková je asi válka. Celkově z té knihy mám pocit, že vychází ze skutečnosti, nic neidealizuje, ale možná naopak věci přehání, zejména ty špatné... Nelíbila se mi. Bohužel. Od válečné literatury čekám i kousek kladných emocí, aspoň kousek něčeho z Remarquea nebo i Hemingwaye. I když... možná tohle je velký omyl a následek toho přikrášlování, co se v umění s válkou pojí: kamarádství vojáků až za hrob, přátelství na život a na smrt... ne, skutečnost je nezájem, odpor, spolupráce z nutnosti... a držení si odstupu, i když je vám třeba někdo sympatický, protože zítra může padnout a jeho ztráta by vás jen bolela.
Co se musí nechat, ta kniha mě nakonec vtáhla, i když se mi nelíbila. Ač je obsahově a dějově jaksi plochá, řemeslně je to dobře odvedená práce. Poslouchala jsem to jako audio asi 14 dní a úspěšně jsem to zvládla. Pozitivem bylo celkem živé líčení prostředí a hnusného pekla džungle. Když jsem se na celodenních výšlapech zrovna prodírala lesy a trním a do toho jsem poslouchala líčení vojáků prodírajících se s děly džunglí, bylo to celkem působivé. Ale víc než tři hvězdy dát nemůžu. Objektivně asi kvalitní dílo, které mě ale neoslovilo.
PS: Po rozposlouchání Tenké červené linie, která se Nahým a mrtvým dost podobá, bohužel musím tady snížit hodnocení na 2. Tenká červená linie je proti tomuhle jako nebe a dudy. Taky se tam nic extra zásadního neděje a sleduje to pachtění jedné jednotky v tropické džungli, bezvýznamný drobečky v soukolí války, obyčejné kluky... ale ti kluci v Linii jsou normální lidi, milí i protivní, uvěřitelní, ne sebranka arogantních blbů jako vytažených odněkud ze středověkýho Vidlákova. Kluci, kteří vzpomínají na normální život, navazujou přátelství, srovnávají si v hlavě, že zabíjejí jiné lidské bytosti. Tak má vypadat dobrá válečná kniha. Ale protože ani Linii asi nedám pětku, tak prostě tady musím ubrat. Bohužel.
Dobrý bože, tohle bylo fakt zlý. Od začátku do konce. Chmátla jsem po ní v knihovně, občas to dělám, že vezmu něco z právě vrácených knih a občas to přinese dobré úlovky. Tentokrát ne.
Začíst se do toho nedalo. Abych horor četla po kouscích asi tři tejdny, to se mi snad fakt ještě nestalo. Neseděl mi styl psaní, neseděla mi kombinace deníkovejch záznamů matky a vzpomínek otce. Neseděly mi postavy - matka hysterická hrotivá pípa, co má potřebu všem šéfovat a mít všecko dokonalý přesně podle svejch představ; otec napůl uťáplej, ale ještě se jakštakš dal, takovej jednookej mezi slepejma králem. Dětičky protivní, nesympatičtí malí spratkové, z nichž si rodiče dělají modličky, a přitom si je tak divně tříděj a chovaj se k nim naprosto nesmyslně rozdílně - půl knihy mi vrtalo hlavou, jestli náhodou ti sourozenci nejsou nevlastní, každej od jinýho rodiče.
Absolutně to nemělo spád. Půl knížky čtu horor a řeší se jen to, jestli havěť půjde koledovat, co všecko má fotřík v domě opravit, pak spratci upečou tamto v troubě, matina je napíchne kamerou a fotřík má pár halušek? No tykráso. Pak teda halušky přešly v něco, co už asi tak docela halušky nebyly. Jenže to ve mně nevyvolalo ani špetku strachu a jen miniaturní kousek hnusu, jak to bylo podaný z rychlíku. Umělý, divný. Pak fotřík sleze do zdroje zla, najde tam cosik jako příčinu všeho, udělá s tím proces... a šup ho do blázince.
V blázinci se to konečně aspoň trošičku dalo a uvažovala jsem, že dám z milosti dvě hvězdy, ať to není taková ostuda. Takže... konečně teda víme, že to nebyly halušky, a uvažujme, kdo to moh být a proč. Dobrý, prošli jsme si možnosti a došli k nějakýmu závěru. Ale ta tečka... ta zase ulítne do totálního úletu. Jakože už se tohle někdy stalo? A někdo to zažil a neřešilo se to? Nechápala jsem. Nechápala jsem, proč se ty věci děly, co je iniciovalo, kdo/co to způsoboval/o. Sakra, autoři, jestli chcete psát tísnivý horory o posedlosti, halucinacích a prolínání reality a jinejch světů a představ, přečtěte si Kingovo Osvícení... nebo aspoň Lovecrafta.
Tohle je bohužel slabší hodnocení. Samozřejmě jsem to přečetla a celkem si to užívala, protože to je King, kterej by dokázal udělat drama, od něhož se nelze odtrhnout, i ze zprávičky o dvou autech, která si navzájem omačkala blatníky.
Začátek to mělo skvělej - ten motiv s čímsi příšerným, co se stane prostřednictvím mobilní sítě, a vyžere to lidem mozky, ten je báječnej. A mělo to spád. Problém je v tom, že já už si s odstupem pořádně nepamatuju, kam to vedlo a co z toho bylo dál... Pokud King neudělá WTF závěr, kterej se mi zaryje do hlavy (a klidně se mi někdy i odtrhne od zbytku děje, to vůbec nevadí)... není to dobrý. Tady mě navíc ani nějak neoslovily postavy. Bohužel, tady fakt líp hodnotit nemůžu. Když to srovnám s jinejma novejma kingovkama - hlavně Pod kupolí nebo Ostrovem Duma Key, je to prostě o pár levelů níž.
Příjemná oddychovka. Opět plný absurdit, který člověk bere naprosto samozřejmě, protože Jonasson tohle prostě umí. Vtipný postavy, který nelze nemít rád. Naprosto mě chytila postava pastorky Johanny, její neohrabaný a nešikovný sbližování s Perem bylo bezva a ta její vyčůranost taky. U zakládání různých obskurních církví jsem celkem se dobře bavila - religionistika mě zajímá a kdo trošku ví, jak to v prostředí těch snad stovek evangelických/evangelikálních církví a církviček chodí, vidí v tom překrásnou satiru a možná i střelbu do vlastních řad. Prostě za mě moc povedený. Analfabetka byla lepší, ale ruku na srdce - kdo dokáže sekat jednu pětihvězdu za druhou?
Za mě dobrý. Po dočtené skvělé série Lewis jsem měla strach, co přinese nová série, jestli to nebude nějaká podobná polotrapnost jako Peking. Naštěstí ne. Série Enzo je super. Hlavní hrdina normální, uvěřitelný chlápek, co se pere se svojí rodinnou minulostí. Sympatický na něm je, že ho život moc nešetřil. Docela fajn a věrohodné jsou i Enzovy proměny, tady je pěkně vidět, jak s ním některé věci mávají. Není to žádnej superman a to je sympatický.
Zase o fous slabší díl. Jo, úvod je super a v podstatě hned mi ty rány osudu, dopadající na Enza, začaly bejt podezřelý... pak se to naštěstí vyjasní a už to jede. Jenomže po třech týdnech, co jsem dočetla, už nějak ani nevím, kam to jelo. Z tohohle dílu mi v hlavě moc nezůstalo, vlastně ani nevím, o čem byl. Nicméně forma je opět skvělá, čte/poslouchá se to perfektně, postavy jsou sympatický, děj má spád. Takže čtyři hvězdy (i když tentokrát o něco slabší, ale tři dát nemůžu, to bych Enza snížila na úroveň té husy Margaret z Pekingu a to mu nemůžu nikdy udělat :-)
U Browna se u mě vyloupla vlastně hrozně jednoduchá šablona. Strhující úvod v krásným a umělecky okouzlujícím prostředí, útěk a pátrání, do toho rostoucí jiskření mezi Langdonem a jeho sparingpartnerkou, dramatický finále, rádoby světoborný odhalení a postelovej happyend. Můj problém s touhle šablonou je ten, že ta naznačená obří světoborná záhada, která všem převrátí vnímání reality a kvůli které všichni šílí, Langdon ze sebe dělá něco mezi Chuckem Norrisem a Sherlockem Holmesem a druhá strana krvežíznivý lovce... pak nikdy neodpovídá rozuzlení. Pfff. Jako kdyby mi někdo naznačoval, že v kleci za závěsem sedí krvežíznivej tygr, hodiny mě napínal líčením ostrosti drápů a jiskrnosti pohledu toho tvora, a nakonec se tam choulilo mourovatý koťátko, který sice má drápky ostrý jako břitvičky a očka jiskrný, ale tygr to fakt není. U většiny brownovek si proto po pár letech už ani nepamatuju, jak skončily (včetně Šifry, což je smutný). Pamatuju si, v čem spočívaly, kde se odehrávaly, jak mě nadchly, jak se skvěle četly... ale nepamatuju si jejich závěr, a to je prostě u takové knížky obrovská slabina.
Počátek sice tuhle šablonu taky měl, ale s pár odlišnostma - děj se rozjížděl na můj vkus docela pomalu, tudíž to nebylo tak strhující. Ovšem četlo se to pěkně. Palec hore za umělecké zasazení a prostředí - o Gaudím jsem dosud téměř nic nevěděla, ale líčení jeho staveb mě dost nalákalo, takže až budu příští rok dokončovat pouť do Compostely, zvážím prodloužení výpravy o den v Barceloně :) Rozuzlení a odhalení poselství mrtvého vědce se mi líbilo, bylo smysluplné a logické. Jo, a jedno malý velký plus tam ještě je: konečně Langdon v závěru nedostal do postele svého Watsona, pardon, Watsonovou. Konečně zbořena jeho pověst srdcolamače, volejte sláva. Takže i v šabloně Brown to vykazuje spíš pozitivní znaky, proto lepší hodnocení za čtyři hvězdy. Ale jestli si je to udrží, to se uvidí za dva, tři roky, jestli si to rozuzlení budu pamatovat, nebo ho spláchne čas jako většinu dalších brownovek.
Děsně nenápadná knížka. Rozečetla jsem a četla jsem ne z nadšení, ale abych teda věděla, jak to dopadne... a ono se pořádně nic moc nedělo, ale pak je najednou závěr a já žasnu, jaký to má koule. V některých chvílích jsem skoro cítila s Jessie, strach, bolest, jakoby prolínání reality a halucinací. No... a pak jsem dočetla... a od té doby zjišťuju, že tu nenápadnou úzkost a vyhrocený chvíle z toho závěru ani po dlouhejch letech nemůžu dostat z hlavy. Knížka se mi uchytila v hlavě drápkem. Za mě tedy lepší než mnohé jiné, které čtu jedním dechem a neusnu, dokud nedočtu... ale po pár letech buď zapadnou úplně, nebo mi splynou s dalšími a já si nedovedu vybavit, jak to skončilo. Když si u knížky nevzpomenu, jak to skončilo, tak ta knížka buď nebyla dobrá, nebo autor něco nezvládl. A Geraldova hra je pravej opak. Zprvu nic moc, ale nakonec to bylo zvládnutý parádně - aspoň na mě.
Dobré. Začátek a většina knihy super, strhující a perfektně čtivé. Jen jsem tím letěla, abych se dozvěděla, co se se třemi hrdiny stalo... Na rozuzlení jsem teda nepřišla, přiznávám. Pojetí a myšlenky jsou hodně zajímavé a celkem mě zaujaly. Ovšem poslední třetina lehce zklamala, některé linie mi přišly dost nedotažené (hlavně Viktor).
Dobré, ráda jsem si to přečetla a docela to i lze doporučit jako napínavou neobvyklost k lehkému zamyšlení. Ale do knihovny to, narozdíl od Odbočky v lesích, chtít nebudu. To nejzajímavější z celé knihy asi nikdy nezapomenu, takže další čtení už prostě nebude ono...
(SPOILER) Tahle knížka má nevýhodu v tom, že člověk pořád podvědomě srovnává s Purpurovejma řekama. Sedlo mi to to mnohem míň. Možná to začíná už tím, že mi je mnohem míň blízké prostředí - narozdíl od PŘ s prostředím univerzity, knihoven, výzkumu, klášterů, vysokohorské divočiny a pátrání po starém pronásledování a tragické nehodě... je Lov zasazen do prostředí povznesené německé aristokracie, luxusních sídel a nudnejch lesů, kde se nudící se klan aristokratů baví lovem uštvané zvěře (a občas někdo zlikviduje někoho z nich) a vládne celýmu kraji, blokuje telefonní signál v lesích a podobně. Taakurčitě.
Postavy mi také moc nesedly. Tam, kde v PŘ je hlavní svědkyní a nositelkou informací zdatná, emancipovaná vědkyně, to tady je namyšlená nablejskaná průbojná finančnice a dědička bohatýho rodu, co se na všecky ostatní kouká s čumákem hore. Nedokázala jsem se příliš vžít ani do nové Niemansovy parťačky Ivany. A vůbec, Niemans sám tady je tak trochu nedůvěryhodnej - jen to, že přežil, mě tahá za smysl pro logiku. A ta jeho slabost pro krásné dámy zapletené do případu už začíná být trapná.
Je tam spatláno moc motivů... a jaksi násilně. V něčem jako by se to pořád drželo duchu PŘ - náckovské myšlenky a skupiny působící i v roce 2018, znovuzrození náckovskýho zabijáckýho psiska... ale sem to, narozdíl od Řek, tak moc nesedí. Závěr mě moc nepřekvapil. To, co se skrývalo za vraždama, jako by nebylo na Grangého dostatečně děsivý, rozsáhlý, šílený. Vlastně to celý byl problém jedný famílie, která mi celou dobu byla značně nesympatická. Překvapilo mě rozuzlení a motivace vražd, ale nikoli pachatel.
Jako pozitiva musím nechat skvělé odvyprávění příběhu, to Grangé prostě umí. A když už přijmu fakt, že Niemans přežil a má v sobě dost drzosti a odhodlanosti pokračovat, tak je dobrej. Přijde mi, že aspoň jeho se povedlo vykreslit celkem věrohodně. No, sečteno, podtrženo - průměr. Nebýt to podáváno jako pokračování PŘ, možná bych dala i čtyři... ale tady to fakt nejde. PŘ jsou sice absurdní a přitažený za vlasy, ale mají brutální kouzlo a díky němu jim ty vady prominete. Lov pro mě žádný kouzlo neměl.
Náhodou jsem ji našla v souboru knih z pozůstalosti kolegy v práci... a pročtení pár stran mě okouzlilo natolik, že jsem usoudila, že ji chci.
Přirozené, křehké a důvěrné čtení o věcech křehkých i zcela naturalistických a neněžných (otázky defekace v polárním prostředí). Je v ní skoro vše, co chci od vyprávění z cest - exotické místo, na které se asi sama nikdy nepodívám, obrovská spousta pozorování, zážitky vážné i humorné, úvahy nad světem i sebou samým. Líbilo se mi moc a jsem ráda, že jsem si knížku dala nadělit k Vánocům.
Sáhla jsem po ní v knihovně v regále čerstvě vrácených detektivek a zaujal mě popis. No... vyslovené zklamání to nebylo, ale moc mě to nenavnadilo. Návrat ke starému nevyřešenému případu a rozplétání motivací a činů zúčastněných... ok. Ale co mi nesedělo, byly postavy vyšetřovatelů, teda vyšetřovatelek. Takhle: já mám ženské policajtky v knihách fakt ráda. Ale hernajs, POLICEJNÍ tým, kde snad 4 lidi z 5 jsou ženy, to na mě prostě nepůsobí uvěřitelně. Nehledě na to, že mi ani nebyly nijak moc sympatické. Hlavní hrdinka, která je sama, vrhne se do umělého oplodnění a až pak přemýšlí, jestli bude fajn, jestli se to povede? Druhá, co zuřivě lítá z jednoho rande k druhému? Já vám nevím, no, ale od policistky-vyšetřovatelky oddělení závažné kriminality čekám, že to bude mít v hlavě srovnáno trošku líp.
Škoda, autorka psát umí, ale ty postavy se jí prostě moc nepovedly. Do dalších knih už asi nepůjdu.
Ušlo to, četlo se to dobře (2/3 knihy zblajznuty za jeden dlouhý večer)... ale žádnej zázrak. Oproti Temnému létu minimálně o stupeň dolů. Elm Havenu víc svědčí to letní upocené parno a kukuřice... Dospělý Dale je rozsypaný a vrací se do rozsypaného městečka... na místo, které ho může rozsypat úplně. Vrátit se v takovém stavu sem... no, ale zase co tě nezabije, to tě posílí, to je fakt. Jako sonda do života postaršího profesůrka, co si podělal všecko, co měl, to celkem funguje.
Jenže já, jsa ovlivněna Kingovým To, jsem čekala jaksi něco jiného. Od pokračování knihy plné brilantního dětského pátrání a odvahy čekám víc. Alespoň pokus o setkání se starými kamarády, pátrání po tom, proč se na tom místě stále dějou divné věci, i když "kořen zla" tehdy zničili... a dostala jsem obstojnou komorní duchařinu. Osvěžující je "hodný" strážný a radící duch již nežijícího kamaráda... ale kam chtěl Dalea dovést, co mu chtěl sdělit? V tomhle je to nedotažené. Nebylo to zlé, to ne, ale jako pokračování Temného léta mě to neoslovilo.
Uf, upřímně, to bylo trápení. Ale z úcty k Irvingovi a věcem jako Modlitba za OM, Svět podle Garpa atd. jsem ji dočíst chtěla. U některejch autorů mám potřebu vědět, kam se vyvíjejí.
Kdybych měla Irvinga soudit jen podle Ulice, tak se nevyvíjí, spíše zavíjí. V knize není snad nic nového, co bych už u něj někdy nečetla. A je tam toho strašně moc. Jasnozřivé dítě, co zná budoucnost. (Owen Meany se obrací v hrobě, Lupe mu, při vší úctě, nesahá ani po kotníky.) Pár milujících homosexuálů, které zasáhne epidemie AIDS v 90. letech a chudák, který přitom přijde o spoustu drahých. Odpor ke katolické církvi a jeptiškám. Traumatizovaní vojáci a hoši vyhýbající se vojenské službě. Poznamenaný jedinec, který nemá sex. Cirkus a nebezpečné pohrávání si s velkými kočičkami. Ještě, že se tam neobjevili medvědi a zápasení.
Četla jsem to šíleně dlouho a převážně s pocitem "musím". Zlepšilo se to až po smrti Esperanzy, tehdy mě začalo zajímat, jak to bylo s Lupe. A v závěru mě překvapilo, že jsem se dozvěděla i to, jak to je s Juanem. Ale obrovskou slabinou je, že mě to vlastně celou knihu moc nezajímalo. Diego, navzdory tomu, co má za sebou, mě nezaujal, nevyvolal sympatie, bylo mi jedno, jak dopadne - hlavně když už přestane řešit ty blbé prášky a ty dvě sexuální grácie (ano, chápu, co tam nakonec dělaly, ale pak tam toho sexu bylo moc a působil nemístně a trapně). A do toho neustálé patetické výkřiky o tom, jací podle hrdinů jsou a jací mají být čtenáři. Otravnější téma aby jeden pohledal.
Nic se mnou nedělaly ani celkem kruté scény - zmrzačení chlapce při jeho plném vědomí, smrt matky, odchod jeho sestry? Nic. A to je fakt divný. Jako by čtenář byl na těch pitomejch utlumovacích prášcích s Diegem.
Takže nakonec jen 2, moje asi vůbec nejslabší hodnocení u Irvinga. Původně jsem dala 3 hvězdy, ale když jsem poté viděla, jak se dá hltat dobře napsaná a dobrými postavami obsazená kniha, které jsem pak dala "jen" 4, nedalo se nic dělat a musím tady hodnocení snížit. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, se pro to dá použít parafráze jedné věty z knížky - ty tři hvězdy byly hlavně "z úcty k zesnulým". A jen tou se člověk řídit nemůže.
Každopádně, jedno plus to má - dostala jsem strašnou chuť přečíst si znova Owena. A hodí se mi to do letošní čtenářský výzvy.
Průměrná christieovka. Nenadchne, neurazí, čte se krásně, dává to smysl, člověk si to užívá, ale brzy splyne s ostatníma a po pár letech ani nevíte, že jste to četli. Teda aspoň u mě to tak funguje. Nicméně četlo se to hezky, příjemné odpočinkové čtení. Začíná se mi ale zdát, že knihy se slečnou Marplovou jsou poněkud méně "vymakané" než ty s Poirotem... čert ví proč.
Ach jo. Už chápu, proč jsem ji našla v knihobudce; půjde tam znova. Nuda. Na detektivku naprosto nečtivý, autor používá dost divný a nesrozumitelný obraty. Jsou tam nezajímavý, nudný nebo odpudivý postavy. Vyšetřovatel, kterej už několik let myslí jen na to, kam zasunout a zahnout ženě, ale ještě nikdy neměl koule to udělat? Super-agentka kráska, co náhodou zakotvila u maloměstskýho detektiva? A všichni milujou golf? Ach jo, ach jo, ach jo. Všecko je to tak trapný a upatlaně směšný, že člověka ani nezačne zajímat to, proč někdo oddělal těch pár jedinců. Závěr absolutně nevěrohodnej. Jediný vysvětlení je, že to je celý obrovská parodie na detektivku, ale pak to má mít trošku šmrncu a jasné nadsázky, ne to být takhle umrněný.
S přemáháním jsem to dočetla, když už jsem to nesla z tý budky, ale pak to poletí. A myslím, že tímhle se zelenou detektivkovou sérií končím. Česká detektivka má dva autory, co stojí za čtení, a ti do téhle řady laciností nepíšou, asi vědí proč.
Během celého čtení jsem se nemohla ubránit dojmu, že jsem opět na doktorátu a opět dělám oponentury diplomovejch prací. Přesně tak na mě tahle knížka působila. Kdybych psala oponentskej posudek, slečnu bych pochválila, dala bych jí pěknou jedničku, i když s pár fousy (v některých kapitolách ignorovala snad nejznámější příklady - zejména mě práskla do očí kapitola o církvích a její opomenutí pomoci pravoslavných parašutistům v chrámu v Resslovce)... Ale jo, shromáždila zajímavé informace a dobře je utřídila, jako práce adepta historické vědy je to velice dobré.
Ale jako knižní vydání... no, nevím, od toho asi čekám trochu víc. Hlavně jít víc do hloubky. Takhle to jen klouže po povrchu, autorka se na malém prostoru snaží obsáhnout skoro všecky aspekty kažodenního života a pak je pochopitelný, že většinou jen klouže po povrchu... Není to nezajímavej počin a pro určitou cílovku by to mohlo být užitečné (napadaj mě třeba děti na 2. stupni ZŠ a středních školách)... ale člověk, co se už o období druhé války nějak zajímá, asi čeká trochu víc. Vlastně docela přemýšlím, jestli knížku nedám někam dál do knihobudky, a to dělám fakt málokdy.
Četla jsem ji jako děcko po večerech svému malému, dvouletému bráchovi. Ten ji zbožňoval. Mně se už tenkrát nelíbila, nelíbil se mi hlavní hrdina, přišlo mi to celé nesmyslné a nelogické... přece jen je to asi určeno pro menší děti. Dávám tedy průměr - čtyři až pět za tehdejšího dvouletého bratra, dva za desetiletou, realistickou sebe.
Jedna z nejvýraznějších básničkovo/pohádkových knížek mého dětství. Pěkné ilustrace, zvučné a občas i vtipné básničky... Povedené dílko. Některé z básniček mi utkvěly dodnes a už se těším, až kamarádkám povyrostou mrňata a začnu je tyhle půvabný příběhy učit. :)