terimila komentáře u knih
Mně se to líbilo velice. Obvykle je pro mě dlouhá kniha spíš plusem, protože prodlužuje prožitek... a tady to požitek byl, až nečekanej. Sáhla jsem po té knížce v knihovně v regálu nově vrácených - občas narazím na totální hrůzu a občas na nečekanou perlu. Tohle byl ten druhý případ.
Chytilo mě to hned od začátku. Vzpomínání dospělé ženy na dětství, kdy něco viděla, zažila a něco se stalo, co jí rozbouralo celý další život i život rodiny - děsně mi to připomnělo českou minisérii Vodník / detektivní předlohu M. Sýkory Ještě není konec. A ta byla absolutně dokonalá, nejdokonalejší. Tohle je o něco slabší, ale pořád parádní.
Frearová umí psát, má slušné postavy, kterém se dá věřit... a propletence vztahů, které nejsou trapné, člověku se neoškliví a celkem dávají smysl. Jen snad ten rýsovaný happyend se závěrečným napravením vztahů mi přišel poněkud moc šťastnej, nevím, zda věřím tomu, že se takové křivdy a dlouhé roky nedůvěry ještě dají napravit, odpustit a uzdravit. Ale to nic. Knížka je to velice dobrá, předčila, co jsem od ní čekala a s radostí jí trošku povylepším hodnocení.
Nu, už jsem konzumovala (furt mi nejde přes prsty, že jsem "četla" audioknihu :) lepší zeměplošské příběhy. Začalo to bezvadně, to tedy jo - neohrabanej kostnatej kluk ruka noha, kterýho si za učedníka vybere sám Smrť - jo, to slibuje velkou podívanou. Jenomže potom se nějak ty grády pomalu vytrácí, nebo spíš se ztrácí v přílišným shonu. Mortovy smrťácký pokusy jsou úsměvný, ale jak se mu do toho zaplete mrtvá/nemrtvá princezna, kouzelníci, lásky a nelásky, urychlený korunovace a obřady, začalo toho prostě jaksi být moc a já pořádně nestíhala chápat, co kdo dělá, proč to dělá a proč to dělá takhle. Možná by zrovna tady byla lepší klasická knížka, kde bych mohla v případě potřeby zpomalit a skočit o půl stránky nazpět. Takhle mi uniklo, proč se musela korunovace Kelly stihnout tak rychle, proč se mágové rozhodli přivolat Smrťě, proč Smrť bojoval s Mortem... ne, tenhle příběh mě ze značné části poťouchle obeplul. A taky mě příliš nenadchl ten absolutní happyend. Jo, je to pohádka, ale když já ty zaláskovaný konce prostě nerada.
Ale furt to bylo dobré. Na druhé čtení jsem si vypsala slušnou porci výpisků, zejména z rozhovorů Morta se Smrtěm a s čarodějkou a opatem. Přemýšlím, jestli jsem někdy narazila na knížku, která by tak svěže, vlídně a přirozeně uvažovala o odchodu z tohoto světa. Snad ani ne. Takže jen díky tomuto nakonec měním hodnocení a posouvám to nahoru na čtyři, protože těch pár myšlenek to vytáhlo a přebilo i následující zmatky a happyendy.
S Mortem se zase jednou ráda setkám, i když to nebude tak vytoužené setkání jako se Zavazadlem, Bábi Zlopočasnou nebo Esk.
Zpočátku mě to ne a ne vtáhnout. Postavy takové nijaké, nikdo mi nebyl nijak zvlášť sympatický... a kriminální případ divný. Grády to dostalo až s nástupem Dunji a případem smajlíkových vrahů. Od té doby to začalo za něco stát. Nesmírně jsem těm hajzlíkům přála, aby je někdo dostal a řádně si to šli odkroutit.
Zápletka s vraždícími náhradníky je taková... podivná. Nevím, nepřijde mi to moc uvěřitelné. A to finále u Riska doma... no, tak teda jo, no. Budiž, ale nadšená nejsem. Celkově to špatná knížka nebyla, cca po třetině nabrala spád a celkem to odsýpalo. Ale myslím, že mi to výhledově splyne s dalšími. Anhem mi moc utkvět nedokáže - až dodatečně jsem zjistila, že jsem už dřív četla předchozí díly a absolutně nic jsem si z nich nepamatovala. Takže asi tak. Slušně šedej průměr severský detektivky.
Oddělení Q si drží vysokej standard, a to i v pěkně mizernejch dobách. Zkraje to není vůbec pěknej pohled na oddělení v troskách, kdy Rose je stále mimo, Asada dohání minulost a hrůza o rodinu a Carl se plácá v osobních zmatcích a překvapeních. Ale i takhle rozdrbaná parta, kde má každej svých problémů dost, se dovede dát dohromady a začít makat, když o něco jde.
Linie s Asadem je skvělá (akorát si teda pan Olsen mohl odpustit ten jeho úvodní úlet, to jsem nepobrala... i když Asad taky ne :-). Konečně se vyjasňuje, kdo to je, co má za sebou a co ho hrozí dohonit. A teď ho to dohonilo. Začíná závod s časem o záchranu nejen jeho drahých, ale i mnoha dalších lidí. Je to dobrý, logický, dává to smysl, postavy se chovají uvěřitelně. Mrazí z toho a je to tak nepříjemně vlezlý, až je to skvělý. Dost mě teda šokovala finta teroristů - přestrojit se za jejich skoro úhlavní nepřátele a ty nejbezbrannější... fuj.
Kdo mě pekelně štval, byl teda ten španělskej novinář, sice posloužil k tomu, k čemu posloužit musel, ale jako osoba mi byl krajně protivnej. Bezpáteřní zoufalec. A to vůbec nemluvím o tom vymaštěném pseudosamurajovi, který do toho všeho zaměstnává Gordona s Rose. Možná bych nad tak duševně znetvořenými jedinci měla cítit soucit, podobně jako ho cítím nad lidmi trpícími tělesně... ale nedokážu to. Ta kreatura ve mně vyvoala jen hnus, už jen proto, že se hlásí k tak zvrhlému směru jako je samurajství. Na tom, že si někdo neváží života a pochybení trestá smrtí, neni nic k považování.
No, sečteno, podtrženo - klasicky dobrej Olsen. Starý známý postavy se vyvíjí a chovají se tak, jak se od nich čeká, nový jsou barvitý a budí silný emoce. Možná až nezvykle silný. Tohle prostě Olsen umí. Takže super, dávám čtyři hvězdy a jsem spokojená.
Krásná hladivá záležitost. Nádherně napsáno, přečíst se dá to jedním dechem, ale ani bych to nedělala. To jsou spíš kapky na lepší náladu, dáte si jednu, dvě... a je hned vám příjemněji. Jsou příběhy, k nimž mi ty happyendy fakt jdou - a příběhy, kde si to postavy vyslouží laskavým chováním ke zvířatům, k nim patří. A kočky se dovedou odvděčit nejvíc. Který jiný zvíře dovede dát tak jasnej návod na spokojenej život? :)
Takový to laskavý čtení, ve kterým se aspoň částečně uvidí velká část čtenářů, kteří ty doby zažili (anebo i doby pozdější, ale ve výchově lidí, kteří takhle vyrůstali). Knížka pěkně ubíhala, občas byla úsměvná, občas hořce úsměvná, ale pořád značně uvěřitelná. Spoustu scén jsem viděla ve vzpomínkách v mé vlastní rodině nebo ve vyprávění rodičů... Je to na první pohled příjemný, skoro až jednoduchý čtení (ovlivněný hlavně pohledem malého a dospívajícího kluka), ale má to v sobě něco víc. Dva protichůdné pohledy na život a na svět, reprezentované babičkou Irenou a tetou Danielou na straně jedné, a babičkou Marií a strýcem Mílou na straně druhé, oba prezentované s jakýmsi pochopením a možná i váháním mladého člověka, který má všechy zúčastněné rád, i když se celkem jasně kloní k jedné straně... Ukázka, jak respektovat názor, který se mi nelíbí, ale názor člověka, jehož mám rád. Stále aktuální téma.
Sýkora fakt umí! Spolu s Klevisovou to jsou vzácný úkazy na českým detektivkářským nebi. Taky jsem dřív viděla adaptaci, která je výborná; ale u Psů se (u knihy i u filmu) nevyhnu porovnání s následujícím Vodníkem. Ten je hvězdnej a fascinující. Psi jsou "jen" velmi dobří. Děj má celkem spád, líbilo se mi to sbližování obou případů a nakonec jejich propletení... Závěr s Kristýnou je docela drsnej, podobně jako v adaptaci. Naopak hlouběji a lépe jsou vylíčené postavy, jejich uvažování a prožívání. Sečteno, podtrženo, paráda. Krásně vykreslené a uvěřitelné prostředí a postavy, logický děj, kvalitní závěr. Paráda, bylo mi potěšením, ale pět hvězd dát nemůžu, protože pět hvězd je Vodník / Ještě není konec. :-)
Tohle je bohužel slabší hodnocení. Samozřejmě jsem to dočetla a užila jsem si to, protože to je King, kterej by dokázal udělat drama, od něhož se nelze odtrhnout, i ze zprávičky o dvou autech, která si navzájem omačkala blatníky. Ale nic moc to ve mně nenechalo: o mém dojmu z této knihy vypovídá to, že když jsem teď po pár letech od jejího přečtení (u kingovek často píšu recenze zpětně, protože od toho, jak dobře si je pamatuju, se v podstatě přesně odvíjí mé hodnocení) začala na ni vzpomínat, vybavila jsem si jen a pouze titulní Mlhu a myslela jsem si, že to byl kratší román. A i z Mlhy mi naskočilo jen pár útržků, spíš dojmů a pocitů než konkrétních postav nebo dějů. Jo, bylo to tísnivý a podivný, ale nebyl to ten pravej King, z něhož bych dovedla některý útržky citovat, jak se mi vryly do hlavy.
Ostatní povídky si absolutně nevybavuju. Až teda na jednu výjimku: Nezmar. Ten se mi zaryl dost. A závěr "levá ruka neví, co dělá pravá ruka, levá ruka neví, co dělá pravá ruka..." oj, fuj. :) Nezmar vlastně tenhle soubor povídek zachránil, jinak bych snad poprvé u Kinga váhala, zda náhodou nedat jenom dvě hvězdy.
No... prostě povinná školní literatura. U mě, tedy u čtenáře, který
1) nemá rád poezii (vyjma té ve formě písňových textů)
2) nemá rád příběhy o láskách, ať už šťastných a nešťastných
3) příliš nemusí líčení krajin
... to nemělo moc šancí. Ale řekla jsem si, že to je klasika, a že to dám. Přečíst se to dalo, dokonce i jakýs děj tam byl. Musí se uznat, že Mácha uměl pracovat s jazykem... a to téma na tehdejší dobu určitě bylo hodně odvážné.
Dávám "hodnocení necílové skupiny" (podobně jako třeba u "vážného Čapka", který mi taky povětšinou nesedl): objektivně dílo uznávám, vím, že je důležité a že jím autor literaturu hodně posunul... ale mě to neoslovilo. V knihovně jej ale mám a budu moc ráda, když jednou přijde doba, kdy mi něco řekne.
Ostrov pokladů mě nikdy moc nechytil. Za prvé jsem se vždycky bála obálky... :))) a ani když jsem si ji pokládala vždy zásadně čelní stranou dolů, abych tu lebku v plachtách neviděla, to nebylo o moc lepší. Knížka sama neděsila, ale ani moc nebavila. Jo, měla jsem ji v knihovničce, přitahovala mě a já si ji fakt chtěla přečíst... ale nešlo mi začíst se, ten úvod s klukem v hospodě a přijedším cizincem se ještě dal, ale pak mě to bavit přestalo. Snad dvakrát jsem to zkoušela a vždycky odložila. Pak jsem se jednou kousla, přečetla to celý... ale kde nic, tu nic. Nic to ve mně nenechalo. Asi mi to tenkrát přišlo hodně zastaralý. I když, takovej Verne, kterej byl taky celkem ze starýho železa, ten mě bral. Holt já vždycky měla ráda robinzonády a boj o přežití s přírodou a knihy motající se kolem techniky a vynálezů. Ostrov pokladů byl z tohohhle hlediska bohužel moc obyčejnej.
Autoři mají hodně vyhraněnej styl - jak psaní, tak témat. Po Vraní dívce jsem si sehnala i Skleněná těla, a opět to nezklamalo. Nebylo to dechberoucí a fascinující jako Vraní dívka, ale bylo to hodně dobrý, parádní a poutavý. Tak trošku jsem doufala, že mi knížka pomůže vhlédnout víc do uvažování a motivace dětí, které si ubližujou - nikdy jsem nepochopila, jak se někdo může říznout, spáchat na sobě tak odpornou věc. Náznak vysvětlení tam byl, mně teda tak úplně nestačilo... ale vyvolalo to ve mně lítost a soucit s dětma, které tohle dělají.
Knížka měla spád a opět tu podivnou, temnou a tísnivou axel-sundovskou atmosféru. Je to naprosto fantasticky napsáno, jak pode mnou píše Anna. Postavy fajn a už celkem důvěrně známé (o to víc zabolel závěr... do poslední chvíle jsem věřila, že to zvládne... a ten netypický rýsující se vztah - viz dívka nesoucí černý prsten asexuálů do nemocnice, to je BOŽÍ! Auuu, bude mi chybět...), ty, které měly být sympatické, sympatické byly; ty, které měly být divné a vzbuzovat obavy, je vzbuzovaly.
Závěr byl plný překvapení. Vraždy a sebevraždy se nakonec prolnuly. Odhalení vraha mě částečně překvapilo velmi, částečně téměř vůbec. Měla jsem to jako audioknihu a přiznám se, že ten závěr byl trošku divný - polapila mě jedna jediná dějová linka, jíž jsem se držela a hltala, co z ní bude... a vlastně mi uniklo, proč to všecko sebevražedné šílení. Vraždění ano, to bylo vysvětleno dostatečně... ale proč vlastně ty sebevraždy? Jakože umělecká díla, jak bylo v průběhu knihy naznačeno? Asi by to chtělo pořídit si knížku - dost možná to udělám. Skleněná těla si určitě budu chtít přečíst znova. A s partou Jeanette Kjällbergové bych se určitě ještě ráda setkala.
Jeden z "těžkých Čapků", co mě výrazně zaujal (spolu s Matkou). Opět zkonzumováno coby rozhlasová hra (knihy jsem už dříve prostě nezvládala, i když jsem fakt chtěla Čapka aspoň trochu poznat, i šla jsem po přístupnější formě).
Makropulos se mi prostě líbil/a. I když je člověk ze školy vybaven základními znalostmi a ví, oč půjde, bylo to dobré, záživné a zajímavé. V téhle hře mi ani nevadily staromilné a děsně konzervativní postavy, naopak jsem se jimi mnohdy bavila a do hry plně zapadaly. E. M. mě nejprve děsně štvala svou namyšleností, nadřazeností a vším ostatním... a nakonec jsem ji plně pochopila. Protože co znamená něčí láska, něčí smrt, něčí prožívání šílených emocí, když je to vlastně jen záblesk a okamžik vašeho dlouhého života... Vlastně úplně podobně jsem přemýšlela nedávno nad vztahem mezi prožíváním dětí a dospělých. Děti vše děsně řeší a prožívají právě proto, že je to pro ně nové, neotřelé... kdežto dospělý si řekne Co už, to už znám. Přesně jako paní E. M.
Moc se mi líbil závěrečný dialog zúčastněných nad jejím dokumentem - co s ním, co by to pro lidstvo znamenalo, co kdo chce a nechce, co má smysl a co ne... Až zase jednou můj utopistický bratr přijde s myšlenkou, že touží po nesmrtelnosti a že my, co akceptujeme smrt jako součást života, jsme uctívači smrti... odkážu ho na tohle dílo. Díky, pane Čapku, díky.
Další "těžký Čapek", ke kterému jsem se pokusila proniknout v poživatelnější formě rozhlasové hry. Jo, šlo to líp, než kdysi s klasickou knihou. Sice mi těžce neseděl přednes K. Högera, ta jeho "moravština" mi rve uši a hodí se tak k pohádkám nebo retro komediím... ale budiž.
Námět skvělý (víra, náboženství a konflikt vír a víry vs. ateismu mě vždycky dovedou přitáhnout)... a začátek dobrý. Ale pak, když už člověk za sebou nějakého toho "těžkého Čapka" má, je ten děj značně předvídatelný - lidé jsou furt stejní a i když jim dáte instatní blaho, najdou si v tom nějaký problém a důvod, proč se do sebe pustit. A už to jede a to pak je v horším případě deprese, v lepším těžká nuda. Začátek dobrý, střed nic moc - války, spory, ničení... ale závěr zase výborný. V tom se pár zajímavých myšlenek k vypsání do výpiskového deníku najde. Takže jo, tohle jsou slušné tři hvězdy, což je u mě na "vážného Čapka" dobré.
Čapkovy "těžké věci" jsem zkoušela snad před patnácti lety na gymplu a nešlo to, ale věděla jsem, že jim někdy budu chtít dát druhou šanci. Teď jsem si na toulání během dovolené po lesích postahovala starší rozhlasové hry, že to ve zvukové verzi snad bude poživatelnější. No, bylo, kdysi jsem R. U. R. nedočetla, hru jsem doposlouchala bez většího úsilí.
Začíná to dobře, moc se mi líbil popis toho, jak kdysi starý pan Rossum vynalezl robota, na jaké bázi jeho roboti jsou, jak se synovcem měli spor, jak se to má dělat... a i následky na společnost. Ty úvahy o životě lidí, kteří náhle nemusí pracovat, mi přijdou dosti geniální a stále aktuální, možná i víc než kdy jindy.
Moc mi neseděly lidské postavy. Mám s nimi podobný problém jako u Bílé nemoci - jednají dost unáhleně, schematicky, afektovaně. A vlastně ani nevím, jestli se mi líbí závěr. Asi moc ne. Je hezké, že roboti zjišťují, že udělali zatracenou blbost, a že se kají, trpí, obětují, cítí a hledají pomoc u posledního člověka. Nicméně ten "happyend" v závěru mi přijde jaksi rozervanej a nelíbí se mi. V něčem je moc happy, v něčem zase příliš abstraktní a k ničemu nevede - je hezké, že roboti nabývají citů a schopnosti milovat, ale změní jim to hardware natolik, aby měli i šanci začít se množit a založit nové lidstvo? Bůh suď, já to tam nevidím. Ten závěr je jako naslazený cukrle s prázdnotou uvnitř.
Tohle bylo velký zklamání. Začátek super. Příjezd mladé ženy do vesnice, kde ještě nedávno žily podivný tradice, dědictví po tetě, kterou viděla jednou v životě a strávila u ní zvláštní prázdniny, tetiččiny podivné podmínky dědictví, no a pak to objevování legendy o třinácti dívkách a hrobech v lese. A první vražda. Potud paráda.
I když i tam tedy byly mouchy - například mi neseděl jazyk a styl mluvy většiny postav. Že na všecko odpovídá "jasně" hlavní hrdinka, asi pětadvacetiletá.. OK. Ale že tak mluví decentní postarší právník? Tak určitě. Že všichni jednají děsně unáhleně, chovají se divně, dvě dospělé ženské se nálezem panenky a duchařskejma povídačkama vystraší tak, že se klepou a musejí rychle domů... Ale říkám, tohle bych ještě prominula.
Ale co už neprominu, je to, že z nadějně rozběhnuté mysteriózní detektivky s kořeny v minulosti se to najednou zvrtne do laciné lovestory, z hlavní hrdinky se vyklube nesympatická husa, co myslí hlavně tou jednou částí těla (chystá svatbu s nesympatickým blbem, jehož si přesto chce vzít, ale chrápe se vším, co se jí objeví doma... divila jsem se, že se nevyspala i s Veronikou a Jozífkem), a nakonec jde všem jen o prachy a vztahy... a to je prostě zklamání.
Navíc to bylo překombinovaný a přervaný motivama, osobama, vším. Fakt je umění (ale nikoli v tom kladným slova smyslu) narvat do jedné nevelké knížky:
- dvě vraždy a jednoho falešně mrtvýho
- tajemnou dávnou smrt několika děvčat v historii, která se zdá být děsně důležitá, ale jak moc nakonec souvisí se současností, to Bůh suď
- tetičku čarodějku a hlavní hrdinku, která rádoby vypadá, že to po ní podědila, ale k duchovním silám patří i nějaká síla vůle, kterou ona absolutně nevykazuje...
- dokonalou hrdinku krásnou, úspěšnou a navíc co umí vařit jako bohyně, a každej po ní slintá a okamžitě jí padne k nohám a jinam, ač jsou všichni zadaní, zasnoubení, zamilovaní jinde
- úžasnou kamarádku, kterou znáte asi půl roku ze zájezdu a děsně jí po těch pár měsících věříte
- snoubence kariéristickýho a žárlivýho hňupa, kterýho vlastně ani moc nechcete, ale přesto to neskončíte, protože jste mu už řekli ANO, tak mu radši zahýbáte se vším, co se kde šustne
- milion postav, který mají rodokmeny propletený tak, že by ani ostrý nůžky na rozpletení nestačily
- obří majetek, o kterým ví půlka republiky, jen dědička ne
- dítě bez otce, jehož údajnej otec není otcem
- podezření na incest
Kdyby tam těchhle motivů byla polovina, bylo by to snad poživatelný. Ale tohle ne. Dočetla jsem, ale jen proto, abych věděla, jak to skončí. A je to obrovský zklamání, protože ten začátek byl slibnej a měl skvělou atmosféru.
PS: Jo a aby si autor detektivek pletl pojmy "masový vrah" a "sériový vrah" a vložil tuhle chybu do pusy policajtovi vyšetřujícímu vraždu, to je snad fakt na facku.
Třetí setkání s Karikou a jeho běsy. O něco slabší než Strach a výrazně slabší než Trhlina, ale přesto pořád dobré. Děj má dost velký spád, chlapík si celkem získal moje sympatie už zkraje za to, že před neharmonickým manželstvím uniká do ticha a samoty, ne někam do bordelu či hospody. No... později jsem to samozřejmě přehodnotila, ale zatím dobrý. :) Karika zase dokonale buduje atmosféru, to prostě umí nejlíp. Zima, samota, krása, která se brzy promění v noční můru... Zápletka se slepotou je velice účinná a úzkost pak tryská z každé blbosti, i z pomalu vyprázdňované krabičky od sirek. No a pak když se objeví někdo další... fuj. Příběh mrazí a bolí, místy je tam docela dost nechutností (a nutno dodat, že opakovanej vtip není vtipem, jedna amputace nohy ve snu by snad mohla stačit...), ale funguje to. No a závěr mě celkem dostal, zrovna tohle rozuzlení jsem nečekala. Ale i přesto mi hrdiny nakonec bylo docela i líto, udělal, co udělal, a odtrpěl si to bohatě. Krutá knížka.
Líbil se mi odkaz na příběh Samota, vousatého chlapa ve žluté větrovce a železniční "nehodu", brrr. Čekala jsem, že v sousední chatě najdu s hlavním hrdinou jeho oběti z hor - i když vím, že to časově nesedělo.
PS: Na druhé pročtení (letmé, kvůli vypsání zajímavých pasáží do citátovýho sešitu) to bylo lepší. Bavilo mě sledovat ty náznaky, které ukazují, co se děje; zpětně dost dávají smysl. To závěrečný "měl jsem plán, ale jsem srab, tak jsem se plánu neúmyslně vzdal, ale něco ve mně to chce pořád udělat" má něco do sebe. Nakonec ty čtyři hvězdy dávám s klidem.
Na druhou stranu, podvědomé vytěsňování tíživých věcí z mysli hlavního hrdiny už se u Kariky začíná opakovat. Udělal to tady, udělal to trochu i ve Strachu, a trošku možná i v Trhlině. Rozdvojení osobnosti zase čuchám v Samotě. Snad Karika nesklouzne do stereotypu.
Jedno z menších, ale pro mě velice silných Kingových dílek. Málokterá jeho knížka na mě zapůsobila tak silně jako tohle. Maloměstská parta vesměs dobrejch chlapů a ženský, postavy vylíčený s láskou a citem vzpomínek, který jsou tak trochu zamlžený a zkreslený vším tím, co se dělo. Na jedný policejní stanici na malým městě prostě mají divnej kousek v garáži - kousek, ke kterýmu se nikdo nezná. Kousek, kterej vůbec není tím, čím se zdá být. Dějou se kolem něj nejprve věci zvláštní, pak divný, pak děsivý... a nakonec příšerný a vlastně příšerně smutný. Protože dostávají lidi kolem do zoufalejch situací a nutí je dělat zoufalý věci. U scény, kdy se objevila ta nejhorší a nejdivnější z věcí, mi bylo do breku a ani jsem nevěděla za koho, jestli za tu věc, nebo za ty nešťastný, vyděšený a zoufalý lidi. Náladou, kterou to ve mně vyvolalo - hlubokým smutkem z tak strašné odlišnosti a cizoty, která způsobuje jen hrůzu, strach a příšerný zoufalý činy - přesně tak na mě zafungovaly ještě Lovecraftovy Hory šílenství. Takhle mě dokáže vtáhnout jen zatraceně dobrá knížka... a Buick 8 zatraceně dobrá knížka je.
Špatný to nebylo a setkat se s dospělým Dannym bylo zajímavý, ale Osvícení to nebylo. A ani Osvícení není moje nejvíc top kingovka... takže mi z toho bohužel vychází jen tři hvězdy. King prostě má tu laťku tak vysoko, že i slušná a dobrá knížka někdy vyjde jen jako průměrná... Nicméně na tu partu úchylnejch stvoření, co žijou z bolesti, jsem ještě chvíli zapomenout nemohla.
Já to hodnocení prostě musím vylepšit. Moje "Dahlovské období" bylo fajn - příjemné oddechové čtení, ideální pro vypjaté období dokončování disertace - a ačkoli se mi více či méně líbily všecky jeho knížky, tak Hon na lišku je naprostý vrchol. Chytil mě už začátek: příběh z mně drahého leteckého prostředí, lízlý špetkou letecké pověrčivosti, pak přecházející v pohádku... a najednou je z kouzelné válečné pohádky příběh hrůzy, protože svět skočil na jinou kolej, než kterou pamatujeme my. Brrr. I závěr se mi líbil. Jedni nemohou žít bez druhých. Za mě plný počet, tahle knížka se mi vryla do hlavy.
Dobrý, ale ne dechberoucí. Podle recenzí jsem od toho čekala přece jen trochu víc.
Má to většinu věcí, co má dobrej detektivní thriller mít - přiměřený počet nehezkých vražd, kořeny v minulosti, které se dají rozplétat, zajímavou vyšetřovatelskou dvojici (resp. trojici). Postavy mě vlastně i docela strhly - zejména mě zamrzel osud jedné. Fantastický prostředí - člověk se cítí značně nepříjemně, jen to čte. Co mě mírně zklamalo, byla osoba vraha (víc neříkám, abych nespoilovala). Bylo to fajn, ale četla jsem to asi 3 týdny s přestávkama... a to je prostě na thriller moc. Dobrý, ale něco málo tomu za mě chybělo. Nicméně určitě to lze doporučit.
PS: Čtenářská výzva - kniha odehrávající se za války.