Terry11 komentáře u knih
Skoro ve všech knihách pokořuje ženy, a to mi prostě vadí.
Psychologické drama z období války řeší dvě témata: rodiče ztrátu klíčů, hlavní hrdina morální dilema. Navzájem se proplétají, mistrně rozehrané.
Úvod knihy mě dost zaujal, ale, jak už to tady někdo zmínil, od doby, kterou Karolina trávila v komunitě, už to začalo být zdlouhavé, některé epizody zbytečné, nepřinášely nic nového. Ale jinak popis místa a všech těch mysteriózních událostí byl mistrovský, autorka určitě musela všech těch znalostí někde nabýt, toho si cením, a protože jsem četla její Hračku a nedočetla (pro slabý žaludek) Otroka, čekala jsem v závěru něco děsivého. A taky že jo. Je to zvláštní kniha, hrdinka mi rozhodně nepřišla jako naivka, myslím, že takový závěr jejího pobytu v pralese nikdo do předposlední kapitoly neočekával.
Je už to nějaký pátek, co jsem Annu četla poprvé, a určitou náhodou jsem ji musela přečíst ještě jednou. Tehdy mi bylo něco kolem šestnácti a na ruský psychologický realismus mi chyběla trpělivost. Ne že bych nyní tuto vlastnost nepostrádala, ale asi už mám více čtenářské a lidské zkušenosti. S Annou se mohu jen těžko ztotožnit, nemám její složitou povahu a vlastně ani její odvahu jít sama proti konvencím a pokrytectví tehdejší doby, ale velmi jí rozumím. Chápu, jak to pro ni muselo být složité, jak strádala nepřítomností syna, rozumím tomu, že byla zlá na jediného člověka, který ji miloval. Rozumím i tomu, proč nakonec v situaci, kterou sama nemohla ovlivnit, volila smrt.
Kupodivu mi ani nevadila rozmáchlost a popisnost scén, naopak podtrhovala dobu, v které román vznikal, a tudíž jsem tento milostný příběh neměla šanci zaměnit za nějakou harlekýnku, byť ta zápletka k tomu může svádět.
"Zas tak pozdě není, v tomhle státu je o hodinu míň".
Eva si přitiskla prsty k očím. "Takže jsme přistáli dřív, než jsme vzlétli. Jak to, že se lidem z přemýšlení o těchhle věcech nezavaří mozek?"
Roarke ji rošťácky dloubl a zazubil se. "A až se budeme vracet, o hodinu přijdeme."
"Vidíš, nedává to smysl. Jak můžeš přijít o hodinu? Může ji použít někdo jiný? Nahlásí ji ve ztrátách a nálezech?"
Tuhletu sérii čtu už do září. Snažím se číst chronologicky, ale ne pokaždé se mi to podaří. Vtipná, napínavá, psychologicky prokreslená, lehce a stále stejně erotická. Jsem na ní těžce závislá. Evu obdivuju, Roarka (jak jinak) miluju, ale jinak vede Peabodyová, to je moje holka!
Nemáte někdo 27. a 28. díl? Chybí mi do sbírky.
"Svátek 4. července znamenal, že přijdou na řadu smažená kuřata, bramborový salát a maso na rožni. Byl to den, kdy se mává vlajkou, pojídají koláče a pije studené pivo ve stínu. Tam se uchýlili i ti, kteří drželi smutek.
Mlýny spravedlnosti mlely dál, ale za toho jasného letního dne přehodilo Innocence přes zločin červeno-bílo-modrý háv a dalo se do oslav."
Nora Roberts mě znovu a znovu překvapuje. Objevila jsem ji jako průměrnou spisovatelku průměrných románů z řad červené knihovny, pak jako velmi dobrou autorku sci-fi kriminalistických příběhů a teď tato kniha.
Jižanské téma řeší přetrvávající rasismus jen z části. Příběh se odehrává v osmdesátých letech minulého století v ospalém malém městečku v deltě Mississippi za horkého léta jako v některém z románů W. Faulknera, Seznámíme se s obyvateli různých společenských tříd, majitelem plantáží Tuckerem počínaje, přes černošského řemeslníka Tobyho až po slavnou houslistku Carolinu. Sledujeme jejich vztahy, rodiny i minulost. To vše na pozadí nedbalého vyšetřování série vražd. Škoda, že titul knihy je tak trochu zavádějící, jde tam totiž o víc než o vraždy. Roberts napsala dobrý společenský román s uvěřitelnými postavami i psychologickou zápletkou. Není tak kritická jako Faukner, také závěr je zakončen happyendem, ale možná proto je kniha čtivější.
Nikdy bych nevěřila, že tak moderní téma a tak moderními prostředky může napsat osmdesátiletý pán. Klobouk dolů. Velmi čtivé a zajímavé.
"Musíš sahat dál, než ti stačí ruka. Nač by jinak bylo nebe?"
Četla jsem ještě dřív, než jsem začala poznávat školství z té druhé strany. Ta forma je fantastická - ich-forma, er-forma, taháky, věstníky, hlášení rozhlasu, poznámky, popis hodiny, zmatek ve třídách i ve sborovně. Vypadá to na naprostý chaos, ale přečtete a máte asi tak jasno, jako když vidíte slavný film "Panu učiteli s láskou". Laskavější než "Džungle před tabulí."
Když mně už přijde všechno na jedno brdo - Hladové hry, Divergence a teď tohle. Neumím posoudit, nakolik se autorky navzájem ovlivňovaly, ale mně už tohle téma nepřináší nic nového.
Tentokrát mi stačí jen kliknout (Amyse) na palec. Ulehčila mi práci. Líp bych tu recenzi ke knize opravdu nenapsala. Nemám co dodat, se vším souhlasím.
Jejda! Ví pan Milani, že Zlodějku knih napsal muž? A že se do příkladu pokleslých literárních děl zrovna moc netrefil? To je tím, že kritizuje něco, co sám nečetl.
Jinak podnícena četbou Smrt v Benátkách jsem se pustila i do této slavné ságy a nebyla jsem vůbec zklamána. Přes sto let stará kniha se mi líbila a poté, co si na chvilku odběhnu odpočinout k dnešním spisovatelkám :-), se zase vrátím k osvědčené kvalitě.
Jako majitelka psa jsem úvodní povídku Brutus četla zvlášť ztěžka. Ano, jde o smutné povídky, protože se na svět hledí očima zvířete a ten svět je zobrazen v době druhé světové války. Aškenázy má tu nádhernou schopnost vyprávět strašné věci střízlivým, jakoby odlehčeným způsobem. O to je děj působivější, je vám smutno uprostřed smíchu a obráceně. Ale tne vás to do živého.
Myslím si, že tato kniha není ani tak dobrá, jako hodně potřebná. Člověk na ni neobdivuje styl, charaktery či děj. Ne! Jde o nutnost se nad ní zamyslet. I v této době, kdy se mylně domníváme, že vše máme pod kontrolou. Nikdy už se k ní nevrátím, protože ji mám pod kůží.
Málokdy se mi stane, že je mi hlavní hrdinka protivná. Nu, teď se to stalo. A není to jen tím, že jí vůbec nechápu. Její vztah k mužům je tak komplikovaný, že se autorce nějak nedaří to ani dostatečně vysvětlit. Pasáže, v nichž se pak filosofuje či provádí psychoanalýzy postav, působí, jak kdyby do knihy byly připsány později, tak nějak organicky nezapadají. Závěrečná část mě jen utvrdila v tom, jak podivná osoba hlavní hrdinka je.
Kdysi jsem viděla nádherný film a pamatovala si z něj jen házení vlašských ořechů na sklo. Vůbec jsem netušila, že existuje kniha. Kterou jsem později našla ztracenou ve vlaku :-). Film mě oslovil víc, asi díky Marlene Jobert a jednomu ze Statečných.
Já jsem asi neměla číst Pod africkým sluncem jako první. Zřejmě to žádná jiná její kniha nepřekoná.
Tematicky mi příběh tak trochu připomněl jinou knihu - Dům na pobřeží. Tam se dostával vypravěč do minulosti pomocí drogy. Také nejdříve jen sledoval tehdejší události, než se stal jejich součástí. A přestože knihy Barbary Woodové miluju a vlastně jsem pod vlivem románu Pod africkým sluncem začala číst i další její knihy, tato mě nijak zvlášť neuchvátila. Nic se tam totiž nedělo. Dům na pobřeží byl pro mne tajemnější, syrovější, poutavější. A, a to je zvláštní, pravděpodobnější. Zvlášť samotný závěr.
Dlouho jsem se nemohla začíst. Autorův styl není lehký, ani děj neskýtá příliš napětí. Ovšem kvalita je ukryta v kompozici knihy a v psychologizaci postav. Pro nás určitě podnětné pro nahlédnutí do naprosto odlišné kultury, mentality, způsobu života a problémů.
Jeden z prvních hororů, které jsem četla. Psychologický horor. Byť jsem Rosemary moc nechápala, matkou jsem ještě nebyla, děj mě vtáhl a rozhodně jsem autorově stylu podlehla. Dnes by se mi to už nestalo, člověk už tak nějak (po Kingovi, Jo Nesbovi,...) lehce otrnul.
Asi to byla první kniha, u níž jsem si uvědomila metodu vnitřních monologů. To mě tedy moc bavilo. A i ta Juliina zkušená, ženská rafinovanost. Bonbónkem pak pro mne byla závěrečná scéna, kdy si Julie po slavném tažení na jevišti vychutnává pozdní večeři.