Terva komentáře u knih

„Je tolik MOŽNÁ,
že není MOŽNÉ,
aby aspoň jedno MOŽNÁ
fungovalo“.


Šedozelené oči 1.díl Šesti diamantů je velmi povedený román, plný akce, humoru a napětí. Hned od začátku mě to vtáhlo do děje a počátek cesty hlavního hrdiny, bulvárního novináře mě zaujal a podpořil mou zvědavost, kam až ho šedozelené oči dovedou. Jak jsem si u pana Heteši již zvykl, spousta jeho dialogů je perfektně vypointována a skoro pokaždé se zasmějete. Jeho obliba v alkoholu už snad ani nikoho nepřekvapí. Tato vlastnost je snad vetkána každému hlavnímu hrdinovy Heteševo příběhů.

Malá ochutnávka:
Pustil jsem si pravěký koncert pravěké rockové skupiny Led Zeppelin, jejíž kompletní diskografii jsem zdědil po svých rodičích. A ti zase po svých. Otevřel jsem ledničku, že si naliji Danielse, ale žádný tam nebyl. Včera jsem ho dopil a zapomněl si ho napsat do nezbytných věcí, které musím koupit. Tak jsem si otevřel alespoň plechovku piva......

Určitě jsem si užíval novinářovo maskovací převleky a u některých těchto scén jsem i kroutil hlavou. Obzvláště situace okolo 40 až 45 strany této knížečky mě smíchy dostala až do kolen. V příběhu se neustále něco děje, a hlavní hrdina je posouván vpřed, aby zjistil, že přišel pozdě. Pravdou však je, že toto píšu už po přečtení i druhé knihy „Obrysy a stíny“ a tak jsem trochu ovlivněn. 2.díl totiž není tak dobrý jako tento. Ale to vše v komentáři až ke druhému příběhu.
Tady je to za čtyři žluté motýlky.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )

Citát: Objekt měl pět pater a já bydlel v tom šestém.

123 05.02.2021

Většina dějů v kvantové fyzice
a biologii
je zatím nepředvídatelná.
A co teprve
v kvantové démonologii.

Toto je má první kniha od pana Petra Heteši a hned jsem se trefil. Příběh jako dělaný pro mou bránici. Perfektní rozjezd, plno hlášek, krásně vypointovaný dialogy, krev, spousty krve a motýlci. Konkrétně osm žlutých. První dva tři listy je to ještě neprůkazné, ale pak se to rozjede šíleným tempem, hláška střídá hlášku, telefony zvoní, motýlci zběsile lítají...ale to už jsem psal.
Démoni jsou věční.
Až na věky věků.

Citát: Ta kurva astrální zasraná.

Objeví se i psychický kolaps služebních fialových androidů (prostě omdlí), o svá práva se přihlásí i magnetické odezvy emoční energie vzdálené vesmírné civilizace (kecy), zazní rajská hudba i s motýlky (všech osm) Všechno se to tak zamotá, že se to opravdu UI (umělá inteligence) snaží zachránit těmi mimozemšťany (to je pravda), ale soustřeďme se na důležitější věci, třeba na toho nebožtíka, kterého musíme na dvě minuty oživit (je mrtvý, co víc se mu může stát?)
Démoni jsou věční.
Až na věky věků.

Malá ochutnávka:
Pozdravuje vás Smaragd a posílá Aconitum plicatum.
„Prosím?“
Oměj šalamounek, prý jste ho chtěl.
„To je od něj hezké. Nečekal jsem, že bude tak rychlý“
Taky to vůbec nebylo jednoduché. Tenhle je konkrétně z Hrubého Jeseníku.
„To mi nic neříká“
Morava.
„Pořád nic, přiznal jsem“
Česká republika.
„Zavrtěl jsem hlavou“
Evropa.
„Jo, chytil jsem se konečně. Vím, kde je Evropa. Jsou tam Rumunské Karpaty“
No sláva.

Když sedím doma v křesle, vždycky čtu jen komiksy. Klasické knihy si nosím ven a když cestuju z i do práce, a i v práci, tak si čtu. U tohoto příběhu jsem po dlouhé době udělal výjimku. Prostě mě dobrodružství a činy hlavního hrdiny tak dostaly, že jsem to musel o jednom teplém víkendu prostě dočíst doma. Bál jsem se nějakého skrytého rizika v obsahu knihy, ale nakonec to byl planý poplach. Během čtení mi kolem hlavy létali motýlci. Konkrétně jich bylo osm. Žlutých.
Démoni jsou věční.
Až na věky věků.

Citát: Přešel jsem k ledničce a přečerpal půl deci Jacka Danielse z lahve do žaludku.

Nějak mi unikal tento Český spisovatel, ale Skrytá rizika kvantové démonologie mi v tom udělala celkem jasno. Musím si od tohoto spisovatele prostě sehnat ještě pár knihy. Možná budou horší, možná ještě lepší, než tato, ale mám pocit, že styl psaní pana Heteši se zas tak moc radikálně nezmění. Musím doufat. Skrytá rizika kvantové démonologie mi dokázaly, že humor v Českém příběhu ještě nevymřel.
Démoni jsou věční.
Co že?
A do prd....ale nic.

Citát: Furt si na tom letišti čuměl na kozy, tak tady je máš úplně celý ve 3D.

Vybral jsme značnou spoustu citátů. Pan Heteša je mistr slova a z jeho repertoáru je rozhodně z čeho vybírat. Věřte mi, nechtěl jsem do citátů opisovat celou knihu, tak jsem vybral tuším asi víc jak dvacet citátů. Všechny jsem je i s motýlky vložil do jeho profilu. Kdo má rád humor, drahé kameny, zuřivé démony, Jacka Danielse, fialové androidy, žluté motýlky a akci, rozhodně by neměl otálet a tuto knihu, tento příběh, si okamžitě sehnat. Za mě rozhodně osm žlutých. Tak nic, prej jen červený a hvězdy a max pět. Proč zde nemůžeme hodnotit žlutými motýlky?
Démoni jsou věční.
Nadobro a na věky věků.

Citát: Napadlo mě, že žádný android nemůže být černoch, protože by jeho fialové zbarvení přes tu černou nebylo vidět. Jasná diskriminace. Divím se, že se ohledně toho ještě nevyskytly černošské bouře.

123 25.09.2020

Tajemství? V Praze?
Stačí jen zvednout hlavu a dívat se.
Praha má tu výhodu,
že tu byla před námi a bude i po nás.
Může být tedy trpělivá.

První dvě tajemství mě celkem odrazovaly od dalšího čtení. Obával jsem se, že pokud bude kniha celá v tomto duchu, nedočtu jí. Naštěstí se to vše okolo šestého tajemství ustálilo a stalo se přínosem, místo odrazováním. Proč? První tajemství o dětském náhrobku na Malostranském hřbitově bylo strašný. Tím myslím vysvětlení osudu tříleté dívky a její pomoc dalším lidem. Tříleté dítě pomůže několika lidem, pak spadne z okna, v důsledku toho zemře a nadále pomáhá a radí i po smrti. Tříleté dítě – musím zvopakovat. Navíc se tvrdí, že to byl vlastně anděl. Tak jak se anděl může usmrtit pádem z okna? Má křídla. Navíc se dle legend povídá, že dítě bylo nesmírně inteligentní – jak může inteligent spadnout z okna, když si hraje se svou panenkou? No prostě divný a nezáživný.

SIGNATESIGNATEMEREMETANGISETANGIS –
Signate, signate, mere me tangis et angis
(Na vědomí tobě znamení, poskvrníš-li mě dotykem, budeš zardoušen.)
Čteno tam i zpět dává stejný smysl.
…...Nápisy k ochraně před zlými démony Staroměstské mostecké věže......

Druhé tajemství mě strašně rozesmálo. Jako tajemná informace je nám zděleno, že Karlův most nechal postavit Karel IV. A most je z kamene. Tak tuhle tajnou informaci jsem nikdy neslyšel. Pro nechápavé – je to ironie! Tak že máme tu dvě tajemství a ani jedno mě vůbec neoslovilo, spíš jsem se po tom stal nasertivní, abych nebyl sprostý. Ale, pak přišel krásný článek o Pražském orloji a už to bylo lepší. Jenže i tady jsou drobné nedostatky. Spisovatel tvrdí, že jak u Novoměstského tak i Staroměstského orloje došlo k chybě a na každém zvěrokruhu chyběl jeden ze znaků znamení zvěrokruhu. Dobrá, je to tajemné, jenže nikde jsem se nedočetl, který ze znaků a na kterém orloji chyběl – ŠKODA!

Malá ochutnávka:
V mezikruží určeném měsícům vidíme, že leden je oslava narození dítěte coby Nového roku, v únoru si sedlák nahřívá nohu u ohně a žena nese dříví, v březnu sedlák oře, v dubnu uvazuje stromky, v květnu si mládenec zdobí klobouk a dívka trhá květy, včervnu kosí trávu, v červenci srpen žne pšenici, v srpnu mlátí obilí, v září je doba setby, v říjnu sklízí hrozny, v listopadu káci dub a připravuje dřevo na zimu, v prosinci pak zabíjí prase.... (Kalendářní deska Staroměstského orloje)

Pak už se to celkem neslo v duchu tajemných zákoutí jak starých legend tak i novodobých staveb. Tím myslím, třeba informace o tom, že existuje stanice metra Klárov, jak to bylo se stadiony na Letné, kde vlastně tři kluby měli svá hřiště. A hlavně mě zaujala informace o jezdících schodech od Vltavy (vyústění dnešního Letenského tunelu) až nahoru na Letnou. Pokud tyto, dnes již neexistující schody, chcete vidět, pusťte si film Muži v offsidu. Další, pro mě až mrazivá informace je, že Praha měla kdysi horskou dráhu pět kilometrů !!!! dlouhou. Kam se sere, dnes již rozebraná pidihorská dráha z Fučíkárny. Jo, informací a tajemství je tu celkem dost.

Tomáš Jaroš z Brna s Boží pomocí mě odlil.
(THOMAS IAROSCH / BRVNENSIS AVXILIO / DIVINO ME FVDIT.
(Nápis na zvonu Zikmund)

Díky špatnému výběru prvních třech až čtyřech tajemství a díky několika násobnému opakování stejné informace (skoro v každém článku z těch 25 tajemství) jsem chtěl dát jen tři hvězdy. Jenže pak jsem si říkal, že jsem z knihy vlastně dostal celkem dost informací, a někdy v létě mohu začít zkoumat některá zákoutí Prahy, a hlavně díky krásným fotografiím, dávám za čtyři. Jo a nejlepší fotografie má Kamil Procházka a na konci knihy i Karel Dobeš.

123 28.02.2020

„Ano, můj plán mám mouchy.
Mnoho much.
Dalo by se říci, že můj plán je moucha.
Chcíplá moucha.
Ale jinak je to dobrý plán.“

„Ty vole, uhni, já letím s tím magorem.“

Po delší době jsem zase narazil na příběh, který dokázal zaujmout. V anotaci se zcela správně píše, že se jedná o sci-fi space operu, postapo a humorný příběh. To „humorný“ je na místě. Nečekejte akční humorné hlášky. Opravdu je to jen humor a to je dobře. Možná bych toho vynuceného humoru trochu ubral, ale jinak cajk. A protože Aleše Černého vůbec neznáme a jeho prvotinu ještě moc lidí nečetlo, bylo by dobré ho trochu zaškatulkovat. Nemám rád škatulky, ale příběh se mi líbil a rád bych, kdyby to pana spisovatele neodradilo a psal dál.

Citát: Bude to bolet. Nekoukej na tu ránu. Čum mi radši na kozy.

Tak že, kdo četl příběh Martina Moudrého Kat (a teď se prosím uklidněte a neřvěte Kulhánek!!!!) mohl by nejlépe pochopit příběh Na hraně apokalypsy. Možná i trochu Legie od spisovatelů Kotleta & Sněgoňová. Kdo tyto příběhy zná, lehce pochopí, o čem pan Černý píše. V dnešní době už nemůžeme říct, že je to nějaké „opisování“ nebo snad „kopírace“, to rozhodně ne. Knih na toto téma je hafo a záleží jen na spisovateli, jak se s daným tématem vypořádá. A já jsem spokojen s panem Černým.

Malá ochutnávka:
Vrátil jsem se pro Akima a mlčky vyrazil do zahrady.
Zahrada byl nevýstižný název. Co měla být zahrada, přerostlo v regulérní prales. Obrovské světlíky a prosklené dveře vytvořily perfektní tropické klima, které svědčilo skoro všem rostlinám. Dlouhé šlahouny přerůstající přes uličku působily děsivě. Chvílemi jsem si připadal jako ve filmu Predátor a čekal, odkud na mne zabiják vyskočí.

Příběhu mohu vytknout jen pár nedostatků. V první řadě mě strašně mátly začátky některých kapitol. Jakoby vůbec nepokračovaly tam, kde končí předešlá kapitola. Byl tak trochu oříšek se zpočátku orientovat. Některé části mají i docela velké úseky, a trochu déle trvá, než se dopracujeme k vysvětlení. Musíte si dát kafe, chvilku popřemýšlet a jste tam. Například jste v jedné kapitole ve vesmíru, lítáte jak šílenej a najednou v další kapitole zombie a Země. Dvě kafe s mlíkem a snad to dáte. Poslední kapitoly už naštěstí jsou označené časovým úsekem. Třeba „po půl roce“.

Citát: Svět zmizel, i vesmír zmizel. Byl jsem mimo čas a prostor. A vlastně jsem to už ani nebyl já. Nebyl jsem.

(POZOR: Tento odstavec je SPOILER)
Trochu mě tu mrzelo, že ačkoliv hlavní hrdina při jednou útěku-útoku nabral do Francise (kosmická loď) strašně moc lidí ze Země, nedokáže s nimi pracovat a nevyužije je. Vlastně snad jen stopařku (jméno si teď nevybavím) a jinak nikoho. Zašil lidi někam do útrob lodi a krom jedné nepovedené vzpoury o nich čtenář vůbec neví. Dalším nedostatkem jsou děti. V tomto příběhu se tam ke konci zamotají (Jasně, „vylezou“ z dělohy) a pan spisovatel využívá každou dramatickou část příběhu tím, že tam do toho vloží něco o dětech a o rodině. Tohle mě opravdu štvalo. Adam a Eva jsou sice hezká jména na počátek nového života, ale čtenář by neměl být ovlivňován časovým skokem jen proto, že si někdo vrznul. A to hlavně protože brutální konec příběhu vás pak bude víc mrzet. I když je tu díky cestování časem ještě nějaká ta malá naděje (šance). (KONEC SPOILERU)

Citát: Na to, jak krátké žijete životy, truchlíte nějak dlouho.

Knihu jsem si koupil rovnou od nakladatelství Canc. Byla trošku dražší, ale vůbec nelituju. Díky tomu mám v knize podpis pana spisovatele, dostal jsem placku na které je zobrazen přebal knihy, dále jsem získal knihu v elektronické podobě a k tomu ještě solidně vypadající knižní záložku. Hrnek s tématem knihy jsem nechtěl. Na kafe mám svůj hrnek a ještě jsem ho nerozbil. (na rozdíl od hlavního hrdiny) A jak jsem již psal výše, až na několik neduhů jsem si tuto vesmírnou jízdu užil. Není to na sto procent, ale čtyři hvězdy jsou prostě na místě. Dal bych 90%, ale tady to i po změnách, které do dnes nejsou dokončené, nejde. Tak že alespoň informačně čtyři a půl Hetešáků.
( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ )

Citát: Jsem vědec, ne blbec.

122 11.02.2024

Jako jediný nenosil ošetřovatelský plášť,
ale jednoduchou kněžskou černou sutanu.
Říkal, že se stal knězem mimo jiné proto,
aby nemusel ráno přemýšlet, co na sebe.“


Těšil jsem se na nový příběh z pera (počítače?) pana Kotlety.
A jsem vlastně zklamán. Nic nového. Ubyl humor, přibyl sex, osnova zůstala skoro stejná jako v Swingers párty. Jen tu nebyl Kosek, ale – sakra, jak se jmenoval – hmmm . . . jo, už vím – Akramit, ne Akrazit, ne, budeme mu říkat A. Vlastně to nejde, Áčko je v knize někdo jiný. Ještě jsou tam Béčka, Déčka a já nevím, co ještě z abecedy. Budu mu říkat F, jako Filip. Jakoby chtěl pan spisovatel vytvořit něco nového, jiného, ale zabloudil ve vlastních příbězích. Zkomolením již známých pojmů to všechno jen zamotal.

Citát: Lidi poslední dobou mají raději psy než děti.

Navíc je v příběhu celkem hodně kiksů a nelogických situací. Příkladem je třeba sex v tramvaji. Zkuste si, holky, v tramvaji sednou na svého kluka obkročmo – to nedáte. Věřte mi, já to . . . no, nejde to. Navíc tam šukaj jak pominutý, jen aby očernili svou duši a měli na ní nějaký ten hřích, aby Déčkům nesmrděli a ihned po kopulaci pomůžou mamince s kočárkem a ještě jí pustí sednout – není to snad dobrý skutek? Tak že šlo jen o ten sex? – aby v knize jako nějaký byl. Ne, sex je tam furt, ale to je u pana Kotlety v pohodě. Jen to tentokrát okolo toho sexu nějak neklapalo.

Citát: Jeden se dostal až skoro k Fátimě, ale Bohnický princ ho střelil z jericha.

Hledal jsem v tom nějakou výraznější osobu, ke které bych přilnul, fandil jí, a aby mě moc nesmrděla. Aleša byla divná, River moc sprostá, Filip – tuctový, Bohnický princ by byl dobrý, ale ležel ve čtvrtém patře v nemocnici a hlavní postavy ho jedou osvobodit do pátého pata (další z kiksů). Zbyla mi Hromádka. Fakt super bezďák. Ten se povedl. O něm by měl pan Kotleta napsat celou sérii. Nejdřív to vydat jako trilogii, pak k tomu napsat ještě dvě knihy a pak si to vydat jako Omnibus. Zdá se mi to nebo ne? Pan spisovatel se nějak zaseknul v jednom bodě a jakoby to dál nešlo. I sérii Legie drží nad vodou spíš paní Kristýna Sněgoňová.

Citát: Kde je tu nějaký kostel, který by se dal vypálit?

122 28.01.2024

V Tarker´s Mills
je zrovna divné období;
v okolí se objevují
zlá znamení.
(Leden)

Tato knížečka ve mně vyvolala dosti rozporuplné emoce a to jsem jí ještě ani neměl v ruce. První věc, která mě trkla, je fakt, že tato kniha vyšla už někdy v roce 1983 a druhá věc je, že má pouze cca 130 stran. Ale protože je to od Kinga, neodolal jsem a knihu si koupil. No a pak začaly další emoční výlevy. Kniha má tvrdé desky a nevypadá vůbec špatně. Avšak počet prázdných stránek na začátku i na konci knihy snižuje celkový počet psaných a kreslených stran na asi cca 120 stran. Ale obsahově je to prostě nádhera. Jedná se vlastně o dvanáct příběhů, situovaných každý do jednoho měsíce v roce.

Citát: Jaro se opět vrátilo – a tentokrát s ním přišla bestie. (Květen)

Od ledna až po prosinec tak můžeme sledovat cyklus vlkodlaka řádícího ve městečku Tarker´s Mills v Maine. Hned jsem si vzpomněl na větu z filmu Jezero (Lake Placid 1999), kdy Kelly Scottová (Bridget Fonda) prohlásila: Maine? Kdo by chtěl žít v Maine?! Tak věřte, že tam například žije Stephen King. Situoval tak Cyklus vlkodlaka do svého prostředí. V každém cyklu najdeme nějakou smrt, buď člověka nebo zvířete. Vlastně je to King, tak, jak jsme ho už dlouho nečetli. Krutý, surový a s ničím se nebere servítky.

Malá ochutnávka:
V novinách mu říkali Úplňkový vrah, ale Marty ve škole, než začaly prázdniny, zaslechl různé zvěsti. Spousta dětí tvrdila, že Úplňkový vrah není člověk, ale jakási nadpřirozená nestvůra. Nejspíš vlkodlak. Marty tomu nevěřil – vlkodlaci patřili do hororových filmů -, ale předpokládal, že by se tu mohl vyskytovat nějaký šílenec, který cítí touhu vraždit jen za úplňku.
(Červenec)

A jako bonus je u každého měsíce jedna černobílá a jedna barevná kresba. Ty nakreslil Bernie Wrightson. A zvláště ty barevné obrazy jsou prostě nádherné. Ale vlastně nejsou nikterak horší i ty černobílé kresby. Každá z nich představuje ten určitý měsíc ve kterém se příběh odehrává. Ty barevné jsou pak výjevem přímo z příběhu. Tak že i když jsem knihu přečetl a obrazy prohlédl asi za cca tři hodiny, jsem nadmíru spokojen. Vřele všem doporučuji.

Citát: Něco se mění, něco se nemění a rok v Tarker´s Mills končí tak,, jak začal – venku burácí sněhová bouře a toulá se tam bestie. Někde venku. (Prosinec)

122 27.12.2023

Noční tvorové umlkli
a upřeli pozornost na dům,
který se po mnoha letech spánku
probudil k životu.
Buch...! Buch...! Buch...!

Najdi Emilyyyy...

Snad každý tvrdí, že základem dobrého příběhu je první dojem. Respektive první věta. A paní spisovatelce se první věta povedla. (To nahoře rozhodně není ta první věta, o které mluvím) Má takový nádech nejen naděje a tajemna, ale i krve a smrti. Ostatně o tom celý příběh je. Vše je vyprávěno poctivě a je jen na čtenáři, zda bude příběh brát jako opravdu uskutečněný nebo jen pravdivý s prvky tajemna a mysterie. Já jsem se rozhodl tomu věřit. A věřte, že tím jsem si celý ten smutný a drastický příběh užíval. Mrazilo mě u něj a sem tam jsem měl i v pozoru chlupy nejen na rukách.

Malá ochutnávka:
Kamila se vyděšeně krčila zavřená v široké šatní skříni, naslouchala matčinu křiku a fňukala. Když jí uteklo hlasitější zaštkání, Emily sedící naproti ní si varovně položila ukazováček před rty.

Je v tom smutek i drama. Všechno vede k jedinému konci. K pravdě. Ale dostat se na konec příběhu není tak jednoduché. Příběh má tři časové linie, které se krásně prolínají. A protože znáte jména účastníků všech linií, není rozhodně žádným problémem ihned poznat v jakém čase se nacházíte. Ostatně, u každé kapitoly je na počátku jasně napsáno, do jakého času se přesouváme. Paní spisovatelka nechává čtenáře neustále v nevědomosti, střídá období a aby toho nebylo málo, přidá ke konci ještě jednu časovou linii.

Citát: Byla se jakžtakž ochotná smířit se strašidlem v baráku, ale oživlé plyšové zvířátko bylo i na ni trochu moc. Fuj!

Pracovat s takovým rozpětím není asi žádná sranda. Ke konci příběhu to pak už byla rychlovka. Časové linie se střídaly strašně moc rychle, což možná je trochu vadou, ale protože to šlo opravdu rychle, nemá čtenář pocit, že by o něco přišel. Rozhodně se však nenudí. Mám pocit, že tohle je lépe napsané než prvotina paní spisovatelky – Ve stínu války – která se mi také líbila. Avšak Balada pro Emily má v sobě víc potenciálu a je vidět, že paní Stráníková nám zraje. Jsem zvědav na její další příběh. Tuto baladu vřele doporučuji.

Citát: Vítr zahání všechny smutky, už nikdy nebudeš se bát . . .

122 14.11.2023

Cože?
Johnny Cash?
V naší base?
„Bude hrát tady v jídelně.“
„To je, co?“

Ani píseň ani člověk nejsou v bezpečí.

Tato komiksová životní pouť legendárního countryového zpěváka Johnnyho Cashe se mi do ruky dostala skoro až náhodou. Získal jsem jí za jednu korunu za nákup většího počtu knih v jednom knihkupectví. A protože jsou tu v poslední době dost háklivý na reklamu, neprozradím u jakého. Ovšem prodávají „dobré knihy“. Toliko z životní cesty této knihy a teď k životní divoké cestě zpěváka, který to opravdu neměl tak jednoduché. Grafický román je nakreslený černobíle, což dost vystihuje i některé vážnější situace, respektive dramata, které se v příběhu odehrávají. V podstatě je to jednoduchá kresba. Žádné pozadí, soustředí se jen na důležitý děj a výtvarně má jednoduchá čtvercová a obdélníková okna.

Citát: V Renu jsem zastřelil chlápka, jen abych ho viděl umírat.

V úvodním psaném textu se, mimo jiné, také dozvíte, že tvůrci dost odsuzují film Jamese Mangolda z roku 2005 o mládí tohoto zpěváka. Prý v něm není dost pravdy. Měl ho raději natočit Quentin Tarantino, velký fanoušek Johnnyho Cashe. To se však nestalo. Kdo viděl film, může posuzovat z pohledu komiksové knihy, kdo film neviděl, možná se zde doví více pravdy než z plátna. Ale musím ještě upozornit, že v tomto úvodu, který napsal Franc Dobler, německý spisovatel, publicista, dýdžej a vydavatel, je té pravdu opravdu hodně. Je zde spousta zajímavých informací. Na dva listy toho bylo řečeno až až. Tak dost už bylo řečí, dám se do psaní o této knize.

Malá ochutnávka:
Znáš Boba Johnstona, mýho novýho producenta z Columbie? Plánujeme něco, co tady ještě nebylo: Živý album z jedné z nejhorších věznic Ameriky. Koncert přímo z pekla, před nejhoršími chlápky týhle země. Ostřejší publikum neexistuje. Tak co? Jdeš do toho?

Od otevření až po samotný konec je to jedna velká jízda. Strhující, dramatické, plné myšlenek, hudby, lásky, zatracení a návratů. Zpočátku plné dřiny na bavlníkových polích, ale už tenkrát se zpěvem. Bez nekonečnejch bavlníkovejch plantáží by country hudba byla nemyslitelná. A hlavně je důležité cestovat, přesouvat se za lepším, lákavějším. A to Johnny Cash všechno splňuje. Jeho život byla jedna velká pestrá mozaika. Asi nejdramatičtější byly léta 1957 1967 ve druhé kapitole. Ale to je jen můj názor. Protože i další léta mají nějakou tu krutou pravdu. Faktem však je, že celý ten příběh spěje k jednomu zásadnímu cíli a tím je živí koncert z Folsonské věznice 13. ledna 1968.

Citát: Nikdy to nikam nedotáhneš, když budeš mít v hlavě jenom hudbu.

Musím přiznat, že country jsem v mládí dost poslouchal. Teprve později jsem přešel na rock“n“roll a koncem osmé třídy už nenávratně zmetalověl. Dnešní country mi nic neříká. Ale i tak jsem si životní pouť nejlepšího zpěváka tohoto žánru užíval. Doslova jsem se stal součástí příběhu. Ono totiž to jeho řádění je skoro stejné, co prováděli tenkrát metalové skupiny. Sex, drogy, chlast a hudba nejhorší a zároveň nejlepší kombinace, jak se stát hvězdou a miláčkem publika. Johna Cash to dokázal a stal se nesmazatelnou legendou countryové hudby.

PS Jediné, co bych vytknul překladatelce Aleně Pokorné, je to, že nepřeložila texty samotné určitě by se tím nic nezkazilo a navodilo by to ještě správnější atmosféru tohoto díla.

Citát: Měli byste vědět, že tenhle koncert se nahrává na album, co vyjde u Columbie. Nechci tady teda slyšet žádný „kurva“ ani „prdel“, ani nic podobnýho.

122 06.10.2023

Jedna legenda vypráví o tom,
jak byl baobab zasazen do země Bohem,
ale šel pořád dál, a tak jej Bůh vytrhl
a znovu jej zasadil kořeny vzhůru,
aby mu zabránil v pohybu.

Obyčejná procházka lesem nás může naplnit pocitem spokojenosti.

Od této knížky jsem tedy očekával něco jiného. Obsah je takový neosobní. Paní spisovatelka skoro všechno opsala z jiných publikací, internetu a knih. Velká část obsahu je vlastně takový herbář. Na jedné straně je nakreslený strom a pod ním nějaká básnička nebo moudrý citát nějaké osobnosti, na druhé stránce jsou stručné informace, historie, životnost, výška a něco ze spiritismu. Asi v půlce vás to pravděpodobně začne nudit. Je to prostě moc stromů a moc informací a mozek už to pak nebere. Asi to napadlo i paní spisovatelku, protože ke konci už jsou stromy třeba tři na jedné dvojstraně. Asi pro urychlení.

Malá ochutnávka:
Výzkumy prokázaly, že více stromů a zalesněných krajin činí lidi šťastnějšími a redukuje jejich stres, zkracuje délku léčby v nemocnicích, zvyšuje cenu nemovitostí, snižuje zločinnost a zlepšuje naše životní vyhlídky, a to všechno díky stromům v krajině.

Nakonec jsem zjistil, že nejvíc dobrých a zajímavých informací jsem získal ze dvou předmluv. Tu jednu má na svědomí Nick Atkinson a tu druhou napsal Tony Kirkham. Dále je pak zajímavá poslední čtvrtina této publikace. Mysticismus stromů, strom v knihách, divadle, hudbě nebo filmu. Je tu například uvedena Vrba Mlátička z Harryho Pottera, stromy z filmu Záhada Blair Witch (neptejte se proč zrovna tento horor) a nebo lesy z Disneye. (Sněhurka nebo Bambi taky horory) Tady všude nám do děje zasahují stromy. Na konci najdete i pár informací o houbách, které jsou někdy nedílnou součástí stromů. Jen mě tak trochu rozesmutnělo, že se tu paní spisovatelka zapomněla zmínit o současném nejpopulárnějším komiksovém i filmovém stromu. Já jsem Groot!!!!!

Citát: Podle norských legend byli první muž a žena stvořeni z jasanu a olše.

Co je však v této knize opravdu nejzajímavější, je znalost léčení. Spousta stromů by nám mohla pomáhat v léčbách různých nemocí. Stačí to jen vyzkoušet. Jenže spousta stromů už je nenávratně pryč. Dozvíte se, že i několik druhů je na vyhynutí a jsou v bezprostředním ohrožení. Díky formě herbáře si pak někdy později můžete vyhledat ten který konkrétní strom u kterého stojíte a načerpat opravdu jen ty informace, které potřebuje. Jen pro zajímavost strom zvaný Kapok by vlastně ve střední Evropě neměl šanci přežít a přesto ve středních Čechách jeden roste. Najdete ho nedaleko Prahy ve městě Sadská. Kousek od stejnojmenného jezera. Celkem příjemné počtení, když víte, co důležitého si z knížky máte vzít.

Citát: Stromy jsou políři života; až budou pokáceny poslední z nich, zřítí se na nás obloha.

122 24.09.2023

Ať jste pitomí jak jste pitomí,
jako že jste pitomí jak tága,
určitě poznáte,
kudy do toho elektrika leze.
(Kursk 7/6/43/1207)

Vždycky, když se v poslední době dávám do čtení Součkovo příběhů, narážím na jednu zajímavost. Jeho povídky jsou různě vydávány s jinými povídkami a všechno je to tak zamotané, že se mi nakonec doma sešlo čtyři nebo pět (sám v tom mám tajemno) knih a v každé se některé příběhy opakují. V této sbírce povídek tak mimo příběhu Ďáblův prsten, najdete i povídku Kursk 7/6/43/1207 a příběh nazvaný Killi. Kursk 7/6/43/1207 je další zajímavou povídkou o cestování časem a Kili je mrazivým dokumentem o globálním oteplení naší planety.

Malá ochutnávka:
Napadlo mě podívat se dolů, k nohám. V mihotavém světle hvězd jsem spíše uhádl, než viděl, že asi krok přede mnou stojí v písku malé zvíře, veliké sotva jako kočka nebo psík, a dívá se na mne zelenými kukadly, světélkujícími v temnotě.
(Ďáblův prsten)

Možná bych se trochu vrátil k povídce Ďáblův prsten trochu z jiného pohledu. Protože obal této modré knížečky je tímto příběhem inspirovaný. Bohužel nakladatelství Ivo Železný čtenáře nějak neinformovalo, kdo jej nakreslil. Je na něm balon, hodinky, francouzská vlajka a smolař tohoto příběhu vojín Francois Maret. Ostatní se dočtete v mém komentáři k těmto třem povídkám a to zde:

https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/dabluv-prsten-14113

Citát: Boty pro dědečka, tátu i vnuka, šaty k neroztrhání, nábytek na věčnost. . .(Kili)

122 08.09.2023

Onos, Dovin, Patry a Trey . . .
Jak skvostný den.
Jak povznášející
je vidět v ten samý okamžik
na obloze čtyři slunce!

. . . než přijdou Hvězdy.

Hned v úvodu, v článku Čtenářům, se mi líbí vysvětlení pojmů. Místo, aby si spisovatelé složitě vymýšleli například měrné jednotky nebo složité názvy pro kalgašské ekvivalenty dnů, aut nebo počítačů, rozhodli se prostě použít nám známé výrazy. A já to chválím. Proč bych se měl pozastavovat nad neznámými pojmy a názvy v příběhu, který mě baví? Proto vítám toto zjednodušení. Dnešní spisovatelé už to neznají a jejich nutnost dávat třeba dnům na cizí planetě i cizí názvy je dnes už spíš povinností. Já se ptám, ale je to vůbec nutné? Tak v této knize je ještě všechno pěkně postaru a po našem.

Citát: Jistě bychom mohli říci, že si připjal quondlishe, než se vydal na cestu sedm vorků dlouhou hlavním gleebishem jeho rodného znoobu, a další vypravování by mohlo vypadat ještě mnohem cizeji.

Šírání (Twillight)

Myšlenka celého příběhu je skoro až geniální. Planeta Kalgaš má šest sluncí (čtyři už znáte. Ty další se jmenují: Tana a Sithy). Obyvatelé neznají tmu. Vědí, že něco jako Tma existuje, ale nikdo v ní nikdy nebyl. O to je pak zajímavá věta ředitele nemocnice Kelaritana; Kladu si otázku, kde bychom byli bez našich podivuhodných sluncí? To ještě nikdo, ani on, ani čtenáři netuší, jaké peklo později nastane. Příchod noci, příhod Hvězd, jak pravý Apoštolové, bude velmi dramatický. Vše k tomu tak nádherně spěje, až jsem měl totální mrazení. A vlastně ještě teď, když o tom píšu, mi vstávají chlupy po celém těle.

Malá ochutnávka:
Bylo oslňující čtyřsluneční odpoledne. Velký zlatý Onos byl vysoko na západě a malý rudý Dovin pomalu stoupal na horizont pod ním. Když jste se podívali na druhou stranu, viděli jste, jak démantově bílé body Treye a Patry opět září na zrůžovělé jižní obloze. Vlnité planiny nejsevernějšího kalgašského kontinentu byly zaplaveny světlem.

Příchod tmy (Nightfall)

Je napínavé sledovat všechny ty postavy, které pomalu, ale jistě přicházejí k tomu samému výpočtu. Možná nastane čas, že se ukážou Hvězdy, ať už to pro kalgašany znamená cokoliv. V příběhu je krásně vidět, jak fakta časem přicházejí o svou pravdu, mění se na báje a ty pak na pohádky a už nikdo nechápe základní počátek. S napětím jsem očekával příchod noci. Všechno to drama, které se v této části příběhu odehrává, je velmi strhující a napínavé. I když jsem tuto knihu četl několikrát, i po tolika letech jsem byl překvapen její spalující katastrofou.

Citát: Tma je víc, než mnozí z nás mohou snést, a tohle nikdy nezměníme, tak dlouho, dokud nějaké slunce bude hořet na obloze.

Svítání (Daybreak)

Když přijde Svítání najdeme pak svět úplně v jiném světle, jak bych tak řekl. Začal boj o holý život. Vidíme všude plno smrti, šílenství a zmatku. Celá ta postapo pasáž je dramatická. Jak předpověděl Sheerin 501, psycholog; přijde šílenství. Ale jedna věc je předpovědět, a něco jiného je být přímo uprostřed dění. Pro teoretika jako je on, je velice pokořující shledat, že se abstraktní teorie mění v konkrétní realitu. Těžko říci, která z těch třech fází byla nejlepší. Každá měla něco do sebe. Život, přípravu na Hvězdy a den poté všechno to je přehledně napsané, zaplněné poznáním. Tento příběh asi nikdy neztratí na síle. Vřele doporučuji.

Citát: Ještě nikdy jsem nebyl ve Tmě. Ani v temné místnosti.

122 17.05.2023

"Někdo se snaží
lidi stimulovat, aby hru hráli.
Hraním získávají
reálné odměny
ve skutečném světě."

Otevřel jsem přístroj, zadal heslo, zvolil herní postavu (Vyvyen, protože je to kočka) "fakt hezkej zadek" a začal expilovat, levelovat, kydlit bossy a získávat virtuální věci. Takhle nějak bych se zapotil, kdybych měl elektronickou čtečku knih. Jenže já jsem ještě v postapokalyptické době a používám klasické papírové knihy. Tak že jsem hru četl. Přesně tak totiž vypadá tento příběh napsaný na papíře. Ve své podstatě pročítáte počítačovou hru a ta vás vede k cíli. V této hře je cílem zabití bosse se jménem Archanděl Gabriel.

Malá ochutnávka:
Neměl jsem však čas studovat minimapu. Po Vyvyjen vystartovala první krysa, nejspíš jsme se ocitli v její agrozóně. Naklikl jsem krysu a zmáčkl jedničku. Vyvyjen uplácala modrou kouli a plácla s ní krysu přes hlavu. Nestačilo to. Musela uplácat ještě jednu kouli. Mezitím do ní krysa zatínala raťafáky. Z Vyvyjen stříkaly krvavé kapičky a naříkala vysokým hláskem: Au-au-au. . . Do toho hrála dramatická hudba.

Dostával mě ten hráčský fanatismus. Ačkoliv za Vyvyjen hraje muž, náš hlavní hrdina, někdy se ve hře totálně zapomene, a tak si čtenář hry myslí, že Vyvyjen je ve hře samostatnou myslící postavou a také sama jedná. Někdy je jasně napsáno, že pomocí tlačítek jsem Vyvyjen poslal na náměstí a jinde se prostě jen píše, že Vyvyjen se někam vydala sama. Tohle prolínání postav je u počítačových her časté hráč se zapomene, kdo je a převtělí se do své postavy. Tady v knize to působí skoro stejně, akorát si to čtenář uvědomuje, kdežto hráči samozřejmě ne.

Citát: Něco se stalo a šťastný šukací časy skončily. Začaly se zase rodit děti. Klidně i po jediným zasunutí.

Trochu jsem se bál protože tento příběh navazuje na jiné knihy, které Vladimír Šlechta napsal. Tohle se odehrává po Keltské bráně páté knihy ze série Všechno na Mars. Naštěstí je tu spousty věcí vysvětleno a čtenář se tak rychle orientuje. Nemusíte mít načtené předešlé příběhy. Jedná se vlastně o detektivní příběh. Avšak, když je řečeno detektivní, nemyslete si, že se jedná o krimi. Je to spíš pátrání, hlavně ve hře, která pomalu a jistě začíná prolínat do reality Bornu. Je to čtivě napsané, sice tu není moc akčních scén, jak by se na hru slušelo, všechno tak jde plynule vřed, respektive do konce. Prostě jsem to v klidu dohrál odhlásil se a přepíchl kabel do telefonu.
( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ )

Citát: Nedlužíte mi nic. Tohle já prostě dělám. Chodím světem, konám dobrý skutky a zachraňuju každýho, kdo to potřebuje. To je moje posedlost.

122 27.03.2023

"Stála
před ním
nahá a krásná
. . . jako skutečná
bohyně."

Devatenáctý příběh, respektive devatenáctá kniha v sérii Mark Stone je poslední. Ano, čtete dobře. Akorát, že je poslední v tom, že je to poslední kniha formátu 17,5 x 10,5 s barevným hřbetem. Nastávající knihy už jsou v jiném formátu. Jsou tenčí, o něco málo vyšší a maj bílej hřbet z černým názvem a pořadím. Po této knize to tedy v knihovně vypadá jako rána pěstí do oka. Ono totiž nakladatelství Najáda skončilo a další příběhy převzal nakladatelství Ivo Železný. Teď se však vraťme k dobrodružství Marka Stonea v této knize. Ještě jsem se chvilku kochal image této poslední knihy a pak hurá na obsah.

Malá ochutnávka:
Vydali se mírně stoupající ulicí, lemovanou kamennými, nejvýše dvoupatrovými domy. Jejich střechy kryly tašky okrové barvy. Přízemní prostory většinou zabíraly řemeslnické dílny a kupecké krámky. Kráčeli zvolna, aby Ray mohl pořídit co nejvíce záběrů z každodenního života obyvatel, po kterých přímo bažili historici a další odborníci z Univerzity. Umožňovalo jim to po každých padesáti letech posuzovat, jakým směrem se ubírá vývoj na sledované primitivní planetě.

Už se stalo zvykem, že se v první kapitola jakéhokoliv zatím vyšlého příběhu dost věcí opakuje. Od vizáže nejen Peggy, generála Khova, Raye nebo Marka Stonea osobně. Dozvíte se to, co čtenář těchto dobrodružství zná nazpaměť, ale pro nové čtenáře je to potřeba zopakovat. A tak nikoho sečtělého už ani nepřekvapuje věta, která zazní v skoro každém příběhu: Potřebuji schopného agenta na mimořádnou misi. Stone je převážně stažen z dovolené, kterou tráví vždy se svou přítelkyní slečnou Swensonovou. A ačkoliv tu větu znám už nazpaměť, vždycky se na ní těším :-)

Citát: Čím vyšší je naděje na dlouhý život, tím víc se bojíte riskovat.

A také jsem vždycky zvědav, kam kapitána Marka Stonea zase pošlou. Respektive, co za nebezpečí jej čeká na neznámé planetě. Tedy krom soubojů s meči a podobným nářadím a lovením krásných místních žen. Což jsou klasické situace v každém příběhu. Jen se mění prostředí, ženy i zbraně. Podstatou je, komu musí Ray a Mark Stone čelit. Respektive, kterým padouchům mají nakopat prd. . . kožichy. Tento případ probíhá v řeckém stylu. Zeus, Héra a mnoho dalších bohů na cizí planetě možná můžou být, ostatně jsou to bohové, ale stejně tu není něco v pořádku. Ray a Mark tomu stejně přijdou na kloub a čtenář bude nejen spokojen, ale i překvapen koncem příběhu.

Citát: Je těžké porozumět bohům.

122 24.03.2023

"Švihlá posádka
Idiot Expresu
se vydává
na další prdlý
dobrodružství."

Na počátku je třeba zapsat pořádně do databáze všechny tvůrce tohoto svazku. Futuramu - (P)ohyby v čase vytvořili tito umělci: Scénář Ian Boothby . . . Kresba James Lloyd . . . Inker, neboli Obtahovač Steve Steere JR. . . . Kolorista Joey Mason a nakonec Letteringista Karen Bates (ová). Snad se tito tvůrci už nikdy neztratí v čase.

Citát: Není nad iracionální předsudek. Snižuje IQ o pár desítek bodů.

(P)ohyby v čase jsou na čtyři díly. Respektive zde máme čtyři kapitoly na sebe navazující. Hned v Kapitole první se předvedl Bender. Jeho telepatická myšlenka uvedla do pohybu zvláštní lomivý efekt. Ptáte se jaký? Tak si to přečtěte. Harry Potter také dokázal rozesmát. Jenže Kapitola první nekončí zrovna nějak vesele. Po návratu na Zemi bylo zjištěno, že něco není v pořádku.

Citát: Chceš mi zakázat školu, abych byl chytřejší? To je zcela nelogické.

Navazující Kapitola druhá se tímto nenadálým problémem zaobírá podrobněji. Jenže hned na začátku tohoto sešitu se pomine nejen Bender, ale i Fry. Mít město jen pro sebe vyžaduje určitý druh rabování. Hlavně Bemder se v tom vyžívá. Takže jsem se hned od začátku prohýbal smíchy jako ohýbací jednotka.Zemi nedostanete, ještě jsme jí nestihli celou dorabovat!

Citát: Našli jsme vás. Takže jste náš majetek. Budete naši otroci, nebo jídlo, nebo jídlo pro otroky.

V Kapitole třetí věcně nazvané . . . v průseru v budoucnosti se vrátíme časem zpět a necháme se sežrat, . . .tedy, potkáme dinosaury. Jenže Bender, Fry a Leea se každý propadne do jiného času a to je teprve legrace. A opět je na tom nejlépe Bender. No, považte, Salem a nemaj tam pivo. A měl v Salemu v Massachussets i boží proslov. Za to by se měl někdo upálit! Leela si užívá ve starém Řecku a jako kyklopka si vede celkem dobře. Fry válčí. Neptejte se kde. Ale asi někde u Atari. Každá ta časová osa má své smutky i legraci. "Nehraj si na haura! Jinak okusíš hněv minotaura!" Perfektní kapitola.

Citát: Já vás zakopu do země, vrátím se do budoucnosti a naleju si vás do benzínové nádrže!

Zajímavé je, že Kapitola čtvrtá je dost zrychlená. Jako by si někdo hrál s časem. Jen hop, hop a už je tu hoppyend. Ale i tak, ať si každý říká co chce, nejlepší příběh měl Bender. I když Leela byla mezi bohy, tak stejně je jediný bůh Bender. Ostatní členové Expressu si zde zahráli jen vedlejší role nebo žrádlo pro dinosaura nebo obojí. Moc pěkné počteníčko, škoda, že mi ho někdo podpálil.

Citát: Je docela těžké ho zapálit, když je v jezeře . . .

122 15.03.2023

„Nikdo z vás se
na Zemi nevrátí,
pokud budete
pokračovat
v téhle šílené cestě.“

Strašně se mi líbí ty klasické opakované situace. Například ve všech příbězích se tvrdí, že generál Knov „kouří ty své odporné doutníky, jen když se vyskytly nějaké mimořádně závažné problémy.“ Tak že čtenář ho vlastně ještě nepoznal bez doutníků. Protože každý příběh začíná závažným problémem a Knov kouří jak továrna na uhlí. Možná proto mají tyto příběhy to své specifické kouzlo a každý čtenář se na ty známé situace prostě těší.

Malá ochutnávka:
Všechno by probíhalo téměř ideálně, nebýt nedávných incidentů. Rostlinstvo na Terranii je podobné jako na Zemi, zvířena rovněž až na výskyt „grizonů“. Podobají se pozemským medvědům a mají jasně modrou srst. Protože jsou býložravci, prvním osadníkům nikterak nevadili a ti je nechávali na pokoji. Tato velká zvířata jsou navíc velice hravá a příchylná a rychle si zvykla na soužití s lidmi. Jejich obraz se dokonce dostal do státního znaku Terranie XXVII.

Jak jste si mohli přečíst v „malé ochutnávce“ už asi víte, kde je zakopaný grizon. Důvodem, proč Knov stáhnul Marka Stonea z dovolené (na kterou ještě ani nestačil vyrazit), je ten, že grizoni tak trochu změnili své chování. Proto tedy začíná společné dobrodružství Marka Stonea a Steveho Mac Donalda na Terranii XXVII. Lovecký příběh. Zemře zde mnoho lidí i grizonů. Samozřejmě, že je pak vysvětleno, proč, jinak mírumilovná, zvířata útočí a vyřešení této otázky je zajímavé. Opět perfektní klasické dobrodružství s výchovnou pointou.

Citát: Moudré to v žádném není. Ale protože je to jediná možnost, nemáme na vybranou. Takže vzhůru do vosího hnízda!

122 16.01.2023

„I já jsem stroj,
ale přesto jsem to já,
chápu to
a nevadí mi to.
To běžný člověk nepochopí.“

Vzhledem k tomu, že kniha je v sérii „Evropská space opera“, dal jsem paní Julii Novákové ještě šanci. Moc jsem toho od ní nepřečetl a to, co jo, tomu jsem nedal moc chvalné hodnocení. Proto jsem otevíral tento příběh tak trochu se strachem. Po nádherné úvodní knize mistra Hlávky a paní Vybíralové (Mráz a hry plus Tenký led) jsem už u druhého příběhu od pana spisovatele Pavla Obluka (Kra) byl tak trochu s nadšením zmrazen. Musím však říci, že . . . tady jsem spokojen. Paní Nováková předvedla, že jí to jde. Prstenec prozření je první kniha z trilogie Cyklus Blíženci a já se dokonce těším na druhý příběh. Respektive pokračování s názvem Elysium.

Malá ochutnávka:
Zatím ani pořádně nerozumíme fungování tunelů, natož tomu, jak mohly být vytvořeny. Schválně říkám vytvořeny, Hvězdoměnci nejsou jen hypotéza, ať už byli čímkoli. Propojení nemohla vzniknout sama od sebe, i kdyby se jedna z nekonečna variet samovolně rozvinula.

Pravda, s cestováním Calabiho-Yaunovými tunely mám trochu zmatek, a stále si nejsem jist, jak tento systém „tunelů“ mám chápat. Protože mi to furt evokuje tak trochu křeččí tunely v kleci, zavěšené na lankách a různě zatočené a tak tady ještě tápu. Ovšem vše kolem cestování na všechnu tu pestrou paletu planet včetně naší Země, vložená špionáž i politika a hlavně hlavní linie příběhu, respektive vše kolem dvou nalezenců Castora a Polluxe a doktorky Hewitové, mě rozhodně zaujalo. Četl jsem s nadšením a s příslibem dalšího dobrodružství se prostě těšil nejen na konec této knihy, ale i na její pokračování.

Citát: Jsem ohromen, že znáte Star Trek.

122 28.12.2022

„Pro
splnění mise
je občas třeba
přinést
jisté oběti.“

„Zemřel, aníž by se dočkal orgasmu.“

Zase jedno překvapení. Je vidět, že si Jean-Pierre Garen v jednoduchosti libuje, ale někdy se pustí i za hranice možného a napíše něco víc akčního a napínavějšího. V podzemí Sarkalu je další kniha, další příběh, ze série Mark Stone, který je hodně nad hranicí „primitivního“ příběhu. Má to hloubku, logiku a napětí. Tento příběh jsem si užíval na plný počet hodnocení. Ano, je v tom to jednoduchost, protože hlavní hrdinové prostě přišli, šukali, hodovali a zvítězili (ne zrovna v tomto pořadí), ale vše kolem bylo prostě nadstandardní.

Malá ochutnávka:
Ve velkém sále zábava nabírala na obrátkách. Prozíravý král dal dopravit na hrad asi třicítku děvčat z města. Příchod nečekaných hostů vyvolal mezi muži bouři nadšení. Ze všech tmavých koutů se teď ozývaly vzdechy, mručení a pištění.

122 24.12.2022

Ubohý Cimrman!
Toho se dočkal na starý kolena!
No, já už si s ní poradím.
Já jí dám uzel na utěrce!
Jen co přestane pršet.

Lijavec – Hra s opravdovým deštěm

Příběh o anegnotách, starobinci a dešti u kterého jsem se moc nezasmál. A i lijavec neměl takový účinek, jak jsem čekal. Moc toho nespláchnul. Akorát rum, ten byl dobrej. A zpívání herců mě také neochromilo. Jedna z těch horších her, u které jsem spíš cítil smutek. Hra ve které hraje v zastoupení Jára Cimrman. Na druhou stranu je zase perfektní úvodní seminář, který se jmenuje Závěrečná beseda. Komentář k úvodní „Závěrečné besedě“ najdete zde:

https://www.databazeknih.cz/povidky/lijavec-79798

Citát: Já nejsem Karel. Karel je tady Alois.

122 20.11.2022

Zaslouží si hledět na Něj
vesmír plný Jeho mízy?
Neskončí On s tím
a všeho nechá,
začne jinou vizi?

„V průběhu téměř celé své minulosti lidstvo věřilo, že na jeho dějiny působí také vlivy vnější: démoni, nadpřirozené bytosti, bohové a konečně Bůh. V 19. století se prosadilo pojetí dějin bez zásahů zvnějšku, tj. dějin, jejichž veškeré příčiny se omezují na naši planetu. A tak jako řada myšlenek z 19. století je i tato myšlenka sporná a je možné o ní diskutovat.“ Mimozemšťané jsou odsunuti s cílem na ně úplně zapomenout. Pan Jacques Bergier nám zde přináší úplně jinou myšlenku. A tím je „fakt“, že mimozemšťané měli a mají na naši planetu vliv větší, než jsme si vůbec ochotni přiznat.

Citát: ...nebyl z tohoto světa. Byl k nám dovezen, ale pocházel z jiné planety, možná z jiného vesmíru.

Trochu mě tu zklamalo tvrzení pana spisovatele, že Měsíc a Mars jsou úplně bez života a žádný takový život na těchto planetách není možný. Tak to tvrdí vědci, a i sám spisovatel se k tomu obrací. Mě osobně se to zdá trochu přitažené za vlasy, ale musím přiznat, že jsem ovlivněn jinými spisovateli a tvůrci, kteří toto vyvrací. Ovšem i přes tuto malou nesrovnalost se v této knize dozvíte o cizích návštěvnících celkem dost. Navíc je tu i výpis několika spisovatelů, kteří přijímají myšlenky vědců, badatelů a dobrodruhů a použijí je ve svých knihách. Příkladem tak může být třeba Jules Verne.

Citát: Dějiny se podobají vědeckofantastické literatuře častěji, než si myslíme.

Stejně jako spousty čtenářů se i já musím ptát: Pokud „tady“ jsou, proč o nich nevíme. Odpověď je nasnadě jednoduchá: „Musíme jim prostě ukázat, že jsme inteligentní.“ A celkem nedavno jsem se setkal s myšlenkou, že naše inteligence je mocnými a vlivnými lidmi spíše utlumována, tak že si na vstup do galaktických společenství zatím musíme nechat na později. Až budeme moudřejší, bez válek, napadání a celosvětové nenávisti. Dokážete si představit, kdybychom tyto „vlastnosti“ vzali s sebou do vesmíru?

Malá ochutnávka:
Je nutné uznat, že větší část známek činnosti Rozumových bytostí musí v současné době unikat naší pozornosti. Tak jako celé civilizace žily, aniž znaly rádio, aniž věděly o existenci jiných slunečních soustav, zrovna tak my pravděpodobně neznáme velmi důležité jevy, které, kdybychom je uměli odhalit, by nám bezpochyby dokázaly existenci jiných civilizací.

Odvážná a možná i pravdivá je myšlenka, že jsme něco jako mravenci. Jsme sledování, je nám dávám sem tam nějaký úkol, sem tam nějaká ta odměna, ale naše inteligence je tak omezená, že stejně jako mi pozorujeme mravence, tak mimozemšťané sledují nás, a stejně tak se k nám i chovají. Musíme prostě radikálně změnit své chování i myšlení a pak nám možná budou otevřeny cesty do galaxií a budou nám rozšířeny vědomosti...ale, dle mého skromného názoru, bude to ještě dlouhá cesta.

Citát: Pokud jsme pozorováni, musíme pozorovatelům dokázat, že jsme inteligentní bytosti.

V knize je spousta dobrých myšlenek, některé jsou diskutabilní, ale většině prostě věřím. Najdete tu spousty příkladů „zvláštních“ bytostí, které se na naší planetě po celá staletí objevují, dávají rady, učí, ale i unášejí. Pro ty, koho tyto myšlenky nepobuřují a je ochoten si o mimozemšťanech něco víc přiučit, tak tuto knihu vřele doporučuji. A protože i já dokážu být kritický, je v této knize i pár věcí se kterými nesouhlasím, a proto dávám čtyři a půl Hetešákovo motýlů.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ )

Citát: Pozorovatelé a manipulátoři, třeba i mnohem inteligentnější, než jsme my, nemusejí z naší činnosti vůbec nic pochopit.

122 24.07.2022

„Polopravdy
a neinformovanost
jsou živnou půdou
pro dohady
a spekulace“.

„...v té době, kdy bohové byli ještě lidmi, pracovali a lopotili se“.

Prosím, k tomuto „výpravnému komentáři“ přistupujte s respektem. Možná se bude jevit jako spoiler, ale kdo neuvěří, nikdy nepochopí.


…...................Zjevení S. Jana kap. 14/ verš 16 a 17..........................
„A rozkazuje všem, malým i velkým, bohatým i chudým, svobodným i v službu podrobeným, aby měli znamení na pravé ruce své, aneb na čelech svých“.
„A aby žádný nemohl kupovati ani prodávati, než ten, kdož má znamení (čip) aneb počet té šelmy (konto) aneb počet jména jejího (jen patřící k jménu)“

Tady jsem přesně věděl do čeho jdu. Zdeněk Patrick mě už dokázal uhranout svou panteologií „Silnější než Däniken.“. Toto je vlastně jakési pokračování již zmíněné série. A opět se tu dostáváme do světa plného mimozemšťanů z dávných dob, ztráty svobody díky televizi, kamerám a v budoucnu i očipování do pravé ruky, kde v čipu bude vše od občanky, přes řidičák až po vaše konto. A tato doba už není tak daleko. Dnes však zatím bohatě stačí váš mobilní telefon, kde máte nejen sledovač GPS, který neustále udává vaši polohu, ale i bankovní konta – tak že vaše „digitální“ stopa jde neustále s vámi. A Velký bratr vidí. (pan spisovatel mobilní telefony nezmiňuje – v době psaní této knihy ještě nebyly tak „populární“.)

Malá ochutnávka:
V následujících kapitolách jsem spojil nespojitelné: Obraz dávno zaniklého světa oživeného legendami, romantickou archeologii, údaji biblických textů, ale i posledními výdobytky vědeckých poznatků. Teorií o vývoji vesmíru, vzniku života na této planetě, s přiměřeně odpovídající datací, za níž je odpovědná velmi nepřesná avšak všespásná „uhlíková metoda“.

Ještě se vrátím k televizi. Pan spisovatel se tu pouští do moderátorů zpráv pro veřejnost. Jak jsou lidé pomocí tohoto média ovládáni a jak jsou zmateni ze zpráv. Neboť: „co jsem sám nespatřil na vlastní oči v televizi, to nemůže ve své podstatě prakticky existovat“ A všudy přítomná reklama vás nutí kupovat věci, které ani nepotřebujete. A jsem zase o kus dál. INTERNET. Spousty informací, které vlastně nejsou ověřitelné, ale pro každého „zaručeně pravdivé“. I tady na DK se jistě už pár uživatelů dostalo do situace, kdy jim byl smazán komentář, protože pro oči běžného smrtelníka je komentář nevhodný, ať už se jedná o sex, bibli nebo rasismus. (pan spisovatel internet nezmiňuje – v době psaní této knihy ještě nebyl tak „populární“.)

Malá ochutnávka:
Zatímco se učebnice našich dětí zaplňují mnohými jmény nepravých vynálezců či objevitelů, skuteční vynálezci byli buď zastřeleni, utopeni v moři, sťati popravčí sekyrou, umístěni v psychiatrických léčebnách či beze stopy zmizeli z hodiny na hodinu.....

Zde mistr Patrick také naráží na vodíková auta. Auto jezdící na vodu, z jehož výfuku se spalováním vody vytváří kyslík. Krásně ekologické ...a nabrat vodu v každém rybníku, potoku či řece? Nemožné!! Místo toho je civilizace nucena být závislá na dodávané (prodávané) elektřině, naftě či benzínu. A pravdu a ruku na srdce, v dnešní době dávat 50 korun za litr benzínu – no, nezajeli by jste raději někam k vodě, v pěkně čistotném a ekologickém autíčku? Kdepak, tohle si stát nepřeje. Populace musí být závislá. (Cenu nafty a benzínu pan spisovatel nezmiňuje – ale současným cenám se určitě směje)

Malá ochutnávka:
Příčinou nepříjemných andělských aktivit pro Sodomity byly jejich zvrácené choutky, podobající se ve své podstatě tomu, co se snaží prosadit současní „zákonodárci“ a sdělovací média jako zákonnou normu – rovnocenná, i když podivná sodomitská „manželství“ s právem vychovávat děti.

Ano i této „choulostivé“ otázky se pan Patrick dotýká. Já se raději nebudu moc rozepisovat, protože hrozí, že mi komentář bude smazán. Ale další podstatou měst Sodoma a Gomora, je jejich „cílené“ zničení. Biblický „jaderný výbuch“, který měl stejné účinky jako ten v Hirošimě a Nagasaki zničil obě města a „ti kdož přežili pak umírají s puchýři“, vypadanými vlasy a dalšími „neduhy“ radioaktivního záření. Dále poukazuje na knihu „Mahabháráta“, (1 400 př. n. l.) kde lidé i mimozemšťané měli společná sluneční města vysoko nad oblohou. To vše v době, které snad už ani nikdo nechce věřit, že „byla“. Létající stroje, lodě, ponorky a snad i tanky...sakra, co to tam tenkrát vyváděli? (v jedné pasáži pan spisovatel vybral text, který skoro přímo uvádí Rusko, jako zdroj válek a možného konce světa)

Citát: Jediným možným východiskem sjednocení světa může být pravda.

Se spoustou věcí v této knize souhlasím, chápu je a také je vidím očima svýma. Je v tom sice něco pravdy, trochu spekulace, špetka fantazie, spousty zastírání, ale vesměs vše o čem se tu píše se nakonec může stát velkou pravdou. Malou vizi přidám i já:
Toto je konečně …..konec...... komentáře.

Citát: Za konec světa budu považovat okamžik, až libovolně nezávislý supervizor (např CIA) prohlásí, že je na stopě mimozemšťanům.

122 20.05.2022