Terva komentáře u knih

„Už v předešlých sériích jsme balancovali
hodně za hranou zákona (asi tak o 30 paragrafů),
zde si troufám tvrdit, šli autoři
ještě do trochu většího bahna.“
(Mikoláš Tuček – Score)

„Součástí tvé nemoci je sabotáž sama sebe, Dylane.“

Tak že opět – rozbalit – očuchat - letmo posoudit kresbu, a hurá na druhý díl. Začínáme jen o cca dva měsíce od posledních událostí. A začíná to celkem tvrdě. Jdeme rovnou na věc. Dylan tam vstupuje do.... Ale nepředbíhejme, na to je ještě čas. Ano, ano, ano, přesně takhle si se čtenáři tvůrci hrají. Najedou na, pravděpodobně, nejbrutálnéjší scénu v příběhu a pak několikrát převedou děj o něco do minulosti. Pak se ke scéně vrátí, popojedem o jedno či dvě okna a, šup do minulosti. Uf, jak já byl zpočátku naštvanej.

Malá ochutnávka:
Lidi, jejichž otcové nespáchali sebevraždu, to nejspíš cítěj jinak, ale pokud se váš táta zabil, zůstává pravděpodobně ve vašich vzpomínkách jako dost tragická figura.
Jako rodinná vzpomínka, která utváří to, kým jste.
Tak jsem to alespoň vždycky vnímal já. Můj otec pro mě byl legenda – tragická i smutná... Obojí zároveň.

Jenže ono to má něco do sebe. Dozvíte se spousty střípků, jak se do té situace Dylan dostal, zjistíte něco víc o jeho tátovi a celkově o jejich minulosti. Tak že je to vlastně udržování čtenáře v neustálém („a teď nemáte ani šajna, co bude následovat“) napětí. Nedočkavost na vás pak tak krutě útočí, že jste neustále hnáni ve čtení vpřed a doslova spěcháte zabíjet, aby jste zjistili, jak to vlastně dopadne. Scénář perfektní, kresba nádherná. Tomu se opět nedá nic vytknout.

Citát: Svět má jeden zásadní problém... Nikdy není na nic dost času. Většinou nejsme zazobaný, takže trávíme dny činnostma který dělat nechceme. Práce... placení účtů... práce. Nemáte čas myslet na nic jinýho než na samotný přežití.

121 10.10.2022

„Byl to ten židák,
viď?
Jestli mi to neřekneš,
zakroutím ti krkem.“
„Neřeknu!“

Dlouho jsem se rozhodoval, kdy začnu tento příběh číst. A teď, když už zatím nemám jiné komiksy ani manga, přišel jeho čas. S Osamu Tezukou jsem nikdy neměl tu čest. A jak avizuje anotace na konci (nebo začátku?) jedná se o vážnější téma. Tím Druhá světová vždycky byla, (velká část příběhu se odehrává před začátkem války) ale já se s tímto tématem v kresleném příběhu setkávám poprvé, tedy pokud neberu krvavé zombie a další šílenosti. Toto rozhodně šílenost nebude. Vážné téma, ale trochu se ho bojím.

Malá ochutnávka:
Toto je příběh tří mužů jménem Adolf. Všichni tři vedli rozdílné životy. A přece je nit osudu svázala dohromady. Nyní je i poslední z těchto tří po smrti, a tak jsem se rozhodl vyprávět jejich příběh našim potomkům.

Stále se do příběhu nemohu ponořit. Už zase se mi tady na stole válí týden a já přečetl jen první kapitolu. Budu muset začít od začátku, protože už si skoro nevzpomínám, co se v první kapitole dělo. Není to nic jednoduchého a vážnější téma dost odrazuje. Budu to muset překonat. No tak, Adolfe, pomoc! Nakonec jsem to dal. Ale abych napsal pravdu, zas tak mě to nebralo. Poutavý byl proslov Adolfa Hitlera a zajímavé bylo chování Tógeho při tom proslovu. „Máte zvednutou špatnou ruku“ „Já se jen škrábu v podpaždí“.

Citát: Poslechni, co ti říkám, tohle není nic pro chlapečky z dobrý rodiny.

Všichni tři Adolfové mají svůj specifický život. Je to dramatické, plné smutku. Kresba je klasická, ničím nepřekvapuje, okna jednoduchá. Jen Německé znaky jsou zvýrazněny a je jim věnován větší čas. Zda to byl úmysl, těžko soudit. Vše to vyvrcholí nádherným dramatem. Ale jako celek mě to moc neoslovilo, a vlastně ani moc nebavilo. Na druhou knihu se zatím vrhat nebudu a mám pocit, že se jí dlouho nebudu v knihovně všímat.

Citát: A jak se má Adolf Kaufman?

121 11.03.2022

Tohle jsem moc nedal. Abych napsal pravdu, já čekal úplně něco jiného. Bohužel jsem si neuvědomil, jak stará je tato kniha a taky jsem na to doplatil. Je to plné vědeckých slov, frází a pokusů s pamětí. Ale já čekal tak trochu i zmíňku o mimozemšťanech nebo alespoň něco podobného. Leč jsem se nedočkal. Vlastně už jsem to tušil na počátku knihy, kdy se na scéně objevil Freud. Jedná se spíše o amnézie samostatných jedinců, převážně epileptiků nebo retardů.
Nakonec jsem jen tak ze zvědavosti sice dočetl, ale musel jsem si přiznal, že to byla ztráta času. Mám od pana spisovatele ještě jednu knihu, ale tu budu asi velmi dlouho odkládat. Protože pokud bude mít podobný obsah, jako tato, stopro mě to nebude bavit. Všechno je to na naší dobu už velmi zastaralé, metody a postupy, které v knize používají jsou dnes už pravděpodobně zakázané a celé to pojetí ztráty pamětí lidí je úplně někde jinde, než jsem pochopil z anotace.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )

121 22.10.2021

„Jestli lidstvo někdy na něco dojede,
tak to nebude na žádnou
přírodní katastrofu,
ani na invazi mimozemšťanů,
ale na ženské“.

„Jedná se o Logana Raynara.“

TENTO ODSTAVEC OBSAHUJE SPOILER
Líbí se mi, jak je Hetešovo hlavní hrdina nabušený. Ano, čtete dobře. Jak to vím? Je to jednoduché. Logan Raynar, hrdina tohoto příběhu. je 20% křemík. Vlastně je to chodící procesor. Počítač obalený lidským masem. Dokonce i telefon má v operovaný do hlavy. Paráda, ne. Kdo by to v dnešní době nechtěl. Telefonovat a nepotřebovat k tomu ruce? A co teprv připojení na internet! Zůstali jste na to chvilku čumět? No, tak si vytáhněte krabičku camelek a zapalte si. Hetešova budoucnost je snad každýho sen. Toto je jeho příběh.

Malá ochutnávka:
Otevřel jsem si nekolkovanou láhev Jacka Danielse (v Chincoteague s kolky skončili už někdy před deseti lety), kterou jsem koupil ve westernovém baru Nashville, a šel se s ní posadit na střechu. Konečně přestalo pršet, a dokonce vysvitlo odpolední sluníčko. Zapálil jsem si camelku, hodil do sebe prvního panáka, napojil svůj mozek na disk, zavřel oči a přehrál si znovu celou dopolední scénu ze svého bytu.

Citát: ...pobíhala tam jen v kalhotkách a tričku a byla docela sexy, i když měla malá ňadra. Ale někdy jsou malá ňadra mnohem erotičtější než obří melouny.

Sice je několik kapitol opět krásně a úsměvně vypointovaných, ale jinak je tohle čisté dobrodružství s několika akčními scénami a dávkovaným humorem. Dokonce tu pan Heteše spolu se svým hrdinou (to je ten Raynar) myslí na hygienu. Hlavní hrdina si ráno poctivě čistí zuby, milé děti, a dokonce používá i ústní dezinfekci. Pravda, je to sice jeho kámoš Jack Daniels, ale i ten dokáže vypálit z pusy bacily.

Citát: „Na co zemřel?“ „Na zastřelení.“

Někde mezi kapitolami 160 až 180 si mistr Heteša udělal krásnou reklamu na několik svých knih. Sice formou filmové kinematografie, ale co není, může brzy být. A ten závěr… „To byste se posrali. Totální šok, při kterém vám budou vyskakovat neurony z hlavy. To se prostě musí „přečíst“. Naprosto dokonalé.“ Nejsou zde sice žlutí motýlci, místo nich tu obdivujeme dámské žluté kalhotky, ale při troše představivosti v tom uvidíte i ty motýlky. Nemůžu chtít všechno. Tak ty motýlky dám alespoň já. Každý má dvacet procent křemíku.
(Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )

Citát: „Kurva…“ byl jediný komentář, na který se … zmohl.

121 03.09.2021

Vlci sežrali ovce,
vlky pak creepeři
a creepery možná skeletoni.
Všechno má konec.
Kromě vesmíru.

Krychle, krychle a támhle vzadu...jůůů, kostičkýýýý!!!!! Tuhle vykostkovanou hru jsem nikdy nehrál. Má dcera jo, ale všiml jsem si, že v poslední době spíš pustí youcube a tam se dívá, jak někdo hraje. Možná je to jen příprava na hru, aby člověk věděl, jak na to. Ale sledování videa, jak někdo hraje – to není moje kostička, tedy parketa. Při čtení této podivné knihy jsem narazil na pár výrazů, kterým jsem nerozuměl. Naštěstí máme internet a tak jsem si nějaké výrazy a názvy vygoostičkoval.

Citát: Ty vole, my jsme v Minecraftu!

Sice nevím, k čemu mi bude znalost pojmů ze hry, ale jsem rád, že vím, co dokáže ender eye, kdo je enderman, co dokáže skeleton a kde sídlí Ender dragon. Jsem obohacen o další slova ve svém slovníku. Slovo ender jen tak nezapomenu. Jo a už jsem říkal, že je to tu samá krychle? Nebýt pana Heteši, tak bych se k této hře a pojmům nikdy nedostal. Ne, hru hrát nikdy nebudu. Hry v PC mě neberou. Mám raději Arcade automaty – Scramble, Borbermana nebo King-Konga. Krychle nebrat.

Malá ochutnávka:
Rozhlídni se kolem sebe a řekni, co vidíš. Potřebujem, abys nám dala nějaký orientační bod, kde seš, abychom si pro tebe mohli přijít.
„Chceš orientační bod?“
Jo.
„Co jako vidím?“
Jo.
„Krychle. A pak zase krychle a na nich znova krychle. Vedle nich jsou taky krychle a ze mě se stává taky krychle.“

Pryč je krutá ironie, tentam je černý humor (opravdu jako zrníček písku), pryč jsou panáky Jacka Danielse (i skotskou) a v příběhu se ani nekouří. A už vůbec ne Camelky. Místo žlutých motýlků tam lítá drak (ender dragon!!! :-) :-) :-)), klátěj se tam kostlivci (skeleton) Tedy choděj tam kostlivci (to klácení není pro děti ) A všude jsou mutující krychle. Víte, že i pavouci vypadaj jak krychle? Je to pro děti, tak že dospělácké výrazy a neřesti tady nenajdete. Žádný kosočtverce, jen krychle. A maminčiny starosti kdy přijdete na večeři.

Citát: „Tak to fakt nemusím,“ řekla a šla do ledničky pro minerálku.

Jednoduchá osnova, celkem povedený start a vstup do hry. Lehce překvapující konec, jen s tím pocitem, že to mohlo být krutější, vypracovanější nebo alespoň pro žáky vyšších tříd. Takhle se to prostě tváří jako oddychový příběh bez velkého napětí, skoro bez akce, nepočítám-li útěky z bitevního pole, padání do krychlových studní a nebo střílení šípů na terč. Ani jednou jsem se o hlavní hrdiny nebál, jen zřídka jsem se zasmál a vlastně jsem se i chvilkama nudil. Bože!!! Nečekal jsem, že tohle napíšu v komentáři ke knize mistra Heteši.
Dávám tři krychle a půl spiderjockeye. *
( ■ ■ ■ ☼ )

Citát: Polib si krychli.

* Skeleton na pavoukovi. (bez sexuálního podtextu)

121 19.07.2021

„Přitáhl jsem si jí k sobě
a políbil ji.
Byla zvláštně vláčná
a voněla Jackem Danielsem.
Nádherně horkým“.

„Pokud nemáte rádi umění, tak tuhle knížku vůbec nečtěte. Je totiž hodně o umění. A pokud ho máte rádi, tak už ji nečtěte vůbec. Mohli byste ho přestat chápat“. Umění je v tomto příběhu hodně (ne)specifický až morbidní. Taky aby ne, když je hlavní hrdina Jerry Gibwill majitelem galerie. Ale věřte, je to velmi zvláštní umění, které se v jeho galerii ocitá. Někdy mi z toho popisování bylo i trochu špatně. Vědět však, co mě čeká na konci knihy v Autorský poznámce, asi se i u některého umění pobliju, protože ono opravdu existuje. Některým výstavám se budu oklikou stranit.

Malá ochutnávka:
Ráno jsem se stavil v Bullertu pro plyšáka. V žádném oddělení hraček jsem nebyl už nejmíň dvacet let a nestačil jsem zírat. U poloviny věcí jsem vůbec nechápal, k čemu slouží. Do sekce pro kluky jsem se ani neodvažoval vstoupit, protože tam po sobě jednotlivé krabice v regálech střílely laserovými zbraněmi, explodovaly simscreenové atomové bomby a řvali dinosauři. Pánové prstenů zápasili s Terminátory, X-meni s Vetřelci. Ze sekce Star Trek se ozývaly příšerné zvuky startujících vesmírných lodí.

V příběhu najdete množství úžasných dialogů a některé (asi třetina) kapitol jsou opět úsměvně vypointované. Vzhledem k tomu, že je příběh spíš vážnější než nějaký střeštěný, byl jsem za humorná ukončení některých dialogů velmi vděčný. „Ty jsi vyměnil dva černochy za jednu ženskou?“ „Tobě to nepřipadá adekvátní?“ „No, když myslíš“. Perfektní je také scéna, kdy hlavní hrdina chodí po městě s plyšovým medvědem. A ani dívčí hudební skupina Wild Cats nezůstává pozadu. Její obsazení......jo, jsou to samý ženský, ale až si přečtete jejich popis a přednosti, tak si bude muset dojít do ledničky pro panáka.

Citát: Většinou mi tady dole všude nabízejí kokain, heroin, LSD, vodku a kdoví co ještě. A když kafe, tak s kokainem. Rád si dám obyčejné, normální....kafe.

Od pana Heteši jsem toho už přečetl dost. Víc, než polovinu jeho knih. A vždycky mě zatím dokázal překvapit. V tomto příběhu se letmo mihne snad vše, o čem se kdy ve svých knihách zmínil. Jsou tu odkazy na démony, žlutou barvu (motýlci ne, ale například žlutí králíci), camelky, kámoše Jacka Danielse, propuštěný policajt, drogy, sex, papoušci a například i odkaz na Cybrain (quadrologie z počítačového světa). Vlastně ono New Chrome je lidský Cybrain. A nejvíc mě dostala „reklama“ na příběh Nevermore Baltimore. Nebudu říkat, abych někoho neochudil o velmi povedený vtip. To se povedlo, tleskám mistře. Plný počet žlutých motýlků.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ )

Citát: Tys ji šukal? Ne, já ji miloval.

PS – Co se asi stane 22. prosince 2022?

121 17.06.2021

Tohle je konec i začátek.
Ještě dlí v hlubinách,
ale brzy, už za pár měsíců,
z nich vystoupá.
A do té doby bude spát a snít.

Komiks obsahuje vloženou povídku Vnitroblok. Ta mě osobně nějak moc nepřesvědčila o své kvalitě. Jednoduché, leč sprosté a krvavé, vyprávění jednoho detektiva, které vás nikam nezavede. Můj komentář k povídce najdete v sekci povídky u této knihy. Tam se více rozepisuji s názorem na kresbu a děj. Ale samostatný příběh Neonomicon, který následuje, není kresbou nijak jinačí.

https://www.databazeknih.cz/povidky/vnitroblok-73933

V příběhu Neonomicon vlastně kreslíř Jacen Burrows pokračuje ve stejném stylu, jako ve Vnitrobloku. Obrovské, více jak A4 velké listy nedávají moc prostoru pro důkladné detaily. Výsledkem pak jsou příliš velká komiksová okna, která vám vlastně, krom postav a odehrávající ho se děje, nic podstatného neukážou. Kresba je tak chudá, nevýrazná a vlastně i svou velikostí „nudná“.

Malá ochutnávka:
YH´NGHAI TSATHOGUA, DHO-NA H´RITH Y´GOLONAC. NNH´GTEP CHAGNAR FAUGN, E´HUCUNECHH YGG YR WZA-Y´EI EP YH´NGHAI HRR RHAN TEGOTH.

Neonomicon se odehrává dva roky od „změny životního stylu“ Alda Saxe. Ten, nakažen Aklou, zabil a „ztulipánoval“ tři lidi. Teď sedí (Aldo) v blázinci a mluví podivným pseudojazykem. Brutální vraždy však pokračují. Scénář je povedený, má v sobě spousty tajemna. Vše je pomaličku dávkováno, někdy vám z toho mrazí až v zátylku. Krok za krokem nás Alan Moore vede do temných hlubin příběhu.

Citát: Podle toho smradu tady snad někdo vaří svoje boty. (Vnitroblok)

Chci říci, že každý detail tohohle případu nějak souvisí s dílem H. P. Lovecrafta. Jenže, to už víme, jinak by jsme si tuto H´RITH UMUCH nekoupili, ale... To IA AZATHOTH CTHULHU není zas tak nějak zázračné a musíte si k tomu dát MGLW´NAFH GHARNE bílý prášek, hodit se do „AKLA“, jak se tak říká, aby jste příběh pořádně YR NHHGR MHHG. Mě na tom HRROUNGH vadilo, že nejen kresba, ale i PH´NGLUI jsou zbytečně GTHAA GLAAKI. Tvůrci to klidně mohli R´LYEH WGAH´NAGL za půlku. Tři a půl DZA-DZAN
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ )

Citát: Fakt jsem špinavá zmrdaná děvka, i teď mám mokrou pičku.

121 24.03.2021

„Popadl jsem větev
a namířil s ní ke stromu.
Poslouchejte, stromy, zavrčel jsem.
Vím, že máte něco za lubem!
A potom jsem strom přetáhl větví....“

Tato pátá kniha z příběhů „Řeky Londýna“ byla zatím nejlepší. Neříkám, že ty předcházející byly špatné, to ne, ale tohle se perfektně četlo, a má to velmi povedený nejen námět, ale i zápletku. Všechno je to obestřeno tajemnem, má to temné napětí, smutnou zápletku a velmi povedený konec. Přízračné bytosti, které zde vystupují a do jisté míry příběhu i dominují, jsou kruté a nebezpečné, zvyšují napětí a někdy i vyrábějí krev. V příběhu tak nějak okrajově vystupují i mimozemšťané a pár vtipných poznámek, které vypustí z úst Peter Grant vás jistojistě rozesměje.

Citát: V autě jsem nechal spuštěná okna, protože by bylo lepší, kdyby ho někdo ukradl, než aby z rámu vytekla přístrojová deska.

To všechno, co jsem výše napsal je ještě podpořeno velmi povedeným výpisem prostředí, ve kterém se příběh odehrává (což je v tomto případě anglický venkov) a protkán spoustou humorným scének a ironických výroků. Ben Aaronovitch odlehčuje krvavý příběh spoustou britského humoru a černých vtipů. A protože je hlavní vyšetřovatel Peter Grant vlastně černoch, jeho pozice na anglickém venkově nevypadá bíle, ale vše to právě s tím svým anglickým humorem překonává a ze všeho si dělá srandu.

Malá ochutnávka:
Mellisa, řekla. Mellisa Oswaldová.
Je doma pan Oswald? Zeptal jsem se.
Odpočívá, řekla a nijak nenaznačila, že mě pustí dovnitř.
Přesto bych ho rád navštívil.
Máte povolení?
Žádné nepotřebuju, řekl jsem. Váš dědeček složil přísahu.
Užasle se na mě zadívala a potom se jí ta drobná ústa roztáhla v širokém úsměvu.
Ach, panebože, vyhrkla. Vy jste jeden z nich, že ano?
Můžu dál? Zeptal jsem se.
Ano, jasně, rozplývala se. Já se poseru – Rozmar.

Tak že čtenář čte příběh, z některých scén mu vstávají hrůzou chlupy na těle a najednou vám hlavní hrdina sáhodlouze popisuje architektonický aspekt některé budovy, kterou vidí. Čtenář se tak musí přeorientovat a pojmout spousty detailů, zda je budova cihlová nebo ne a v jakém slohu je postavena, popřípadě jakým dalším slohem je zhyzděna. Příkladem je tak třeba „chlív“ ve kterém je tento snědý vyšetřovatel ubytován. A v neposlední řadě i fakt, že si někdy dělá srandu i sám ze sebe. Například, když snědl koblihu plněnou vanilkovým krémem a pak přiznal, že chutnala divně, a asi si jí měl nejdříve trochu rozmrazit :-)

Citát: Byl jsem v pokušení prostě jen sejít dolů, vstoupit do výčepu a dát si jedno nebo klidně devět piv.

Racionální aplikace nabytých informací:
(POZOR MOŽNÝ SPOILER NA PŘEDCHÁZEJÍCÍ PŘÍBĚH)
Příběh tak trochu nějakou linií navazuje na předešlé knihy. Hlavní děj je však samostatný. V té „vedlejší“ linii stále figuruje Lesley, žena, kterou má Peter Grant rád, ale která přestoupila na „temnou stranu“ , tím, že Petera Granta, v předešlém příběhu, přetáhla tyčí po hlavě, a dala se na stranu Muže bez tváře, hlavního Grantova protivníka. A možná proto se tento příběh stal nejlepším, protože Muž bez tváře zde vůbec nevystupuje. Lesley však jo.

Citát: Zase čichala zemědělskou naftu a poslouchala 9XDead.

121 16.10.2020

Česko je zemí záhadám zaslíbeno.
Přímo na dosah ruky se skrývají
četná tajemství, nejen s ryze domácím původem.
Některá z nich se dotýkají
největších mysterií naší planety.

Mám pana Arnošta Vašíčka rád, nicméně mu přisuzuji jakýsi strach nebo nemohoucnost, rozvinout své teorie do tvrdších rozměrů. Tím myslím, že například v této knize najdeme spousty teorií, leč bohužel lidí jiných, teorie, které pan Vašíček převzal, otisknul a trochu okomentoval. Přidal i své teorie, ale jsou tak slabé, že vesměs jsou podobné, těm již vyřčeným „přísedícich“ pozorovatelů.

Citát: Není tu proto, aby se na něj lidé dívali, nýbrž aby ho uctívali.

Mám pocit, že mistrovi není moc dovoleno přehánět svou fantazii, tak jako to dokáže třeba Erich von Däniken. Pan Vašíček je bohužel držen společností, která se zove Česká televize. Pochopte, že takový orgán, který přežil komunismus i Sametovou revoluci, nemůže mezi lidi vypouštět teorie o krutých a hamižných mimozemšťanech, kteří se možná jednou i vrátí na naší planetu. A tak se mistr Vašíček musí držet při zemi. A to tak hluboko, že v této knize dokonce i některé mimozemské teorie vyvrátil až popřel.

Malá ochutnávka:
Existuje-li nějaké místo prodchnuté skrz naskrz tajemstvím, je to nepochybně Praha. Město mágů, alchymistů a zasvěcenců. Podivuhodné sídlo, o němž se vypráví, že spočívá na hranici dvou realit a je skutečným prahem, vstupní bránou do jiné dimenze.

Navíc je cítit, jak je spisovatel hnán vidinou zakopaných pokladů na našem území. Je zde hned několik takových příkladů, leč žádný z nich není dokázán ani nalezen – jedná se tudíž jen o zbožná přání? Kladem v této knize je značná část, (vlastně skoro celá kniha) která se zaobírá Českým územím a tak tu najdeme i dost námětů na pěkný výlet a možná i pátrání na vlastní pěst.

Citát: Rozluštění je možná mnohem jednodušší, než bychom čekali.

To, co se mi nejvíce na knize líbilo jsou všechny úvahy na téma Praha a její založení. Tady jsou některé teorie pro mě i nové a mnohé z nich až mrazivé. Například úvaha o vzniku Prahy a bratrstvu Sat Bhai. Když se nad tím čtenář zamyslí, mohla by to být i pravda. Jak píše i sám pan Vašíček: Ilahábád, dnešní Prayagray, je jedno z nejposvátnějších měst celé Indie a až do 19. století neslo název Prayága. Nic však není dokázáno a vše asi zůstane zastřeno hlubokou temnou minulostí.

Citát: Všimni si mě a odhal, proč jsem asi tady!

121 09.07.2020

Na Soho je zajímavá jedna věc.
Protože řídit v něm je za trest,
není tady jediná stanice metra
a nevede tu žádná autobusová linka,
nakonec musíte pěšky.

Pozor pro ty, co knihu již mají přečtenou, může obsahovat spoilery!

Druhý příběh z Londýna s hlavním hrdinou konstáblem Peterem Grantem je akčnější a zdá se i víc propracovanější. Opět tu nechybí jemný britský humor, pár temnějších částí, krev, akce i pár překvapení. Nightingale přiznal, že byl v něčem jako škola kouzel, a samozřejmě nesměla chybět ani humorná narážka na Bradavice. Příběh ve svém obsahu zčásti navazuje na Řeky Londýna, ale ti, co je nečetli, nemusí mít strach, protože vše je v tomto příběhu vysvětleno. Otázka spíš zní, zda by neměl být znepokojen čtenář, který příběhy čte od začátku. Považte, jak asi bude vypadat třeba taková pátá kniha, když v ní bude muset pan spisovatel Aaronovitch vysvětlovat děj předcházejících dobrodružství. No, snad k tomu nedojde a nebo to bude jen takové okrajové.

Citát: Muk pekelných dojde ten, kdo zde kouzel užije!

Musím také podotknout, že tu pan spisovatel tak trochu přitvrdil a některé scény, hlavně ta ke konci příběhu, jsou smutné a nejednomu čtenáři způsobí vlhnutí očí. Což beru jako klad. Nemůžeme číst knihu, aby v ní bylo všechno košer a hezké a příjemné. Nějaké emoce prostě musí být. Jsem rád, že jsem koupil celý box, protože zatím se to vyvíjí stupňovitě, akce a emoce jsou přidávány postupně a dokonce už si čtenář vytváří skupinu postav a bytostí, kterým fandí a nedá na ně dopustit. A tím nemyslím jen dva hlavní vyšetřovatele z dvou členné vyšetřovací skupiny. Naopak velkým záporem, je postava, kterou si Peter Grant sám pro sebe pojmenoval jako Muže bez tváře. Tato postava dodává příběhu napětí a strach.

Malá ochutnávka:
….když jsem se otočil ode dveří, prudce odvrátila hlavu a předstírala, že si čte samolepky na nárazníku auta před sebou. Riskla ještě jeden pohled, ale to už zjistila, že k ní přes ulici mířím. Z jejích rozpaků jsem vyčetl, že panikaří a že váhá, jestli má nastartovat, nebo vystoupit. Když jsem zaklepal na okno, cukla sebou. Ukázal jsem jí policejní průkaz a ona na něj zmateně upřela zrak. Takhle to bývá v každém druhém případě, hlavně proto, že většina občanů policejní průkaz nikdy neviděla a netuší, co to mají sakra před očima......

Navíc je zvláštní prohlídnout si obaly všech vydaných knih. Na všech úvodních obrázcích jsou oči. Velmi zajímavé. Všechny ty obaly má na svědomí Česká malířka, žijící v Paříži, která si říká Ktaiwanita. Vlastním jménem Kateřina Bažantová. Studie jejich obrazů, použitých na přebalech série Řeky Londýna, může být příjemnou zábavou. Obrazy obsahují spousty detailů, hlavně věcí a situací použitých v té dané knize, ...plus ty oči. Někdy jsou až strašidelné, ale je to jen na vás, co vás vystraší a co naopak pobaví. Na přebalu této knihy je hlavně hudba, toto je o jazzu. Navíc obsahuje dortíka, jako sladký zákusek ke knize, a samozřejmě tu najdeme i sanitku. Scéna se sanitním vozem je asi nejsilnější, nejmocnějším, nezapomenutelným a nejveselejší akčním momentem v tomto velmi povedeném příběhu.

Citát: Už ho můžete přestat kopat, je tady sanitka.

121 16.06.2020

Vítejte u příběhu,
který se podle dostupných pramenů skutečně udál
v lese Řáholci na sklonku 19. století
a jehož hlavním aktérem byl
známý loupežník Rumcajs.

Jako milovník ságy Vetřelci vs. Predátoři jsem si tohle prostě nemohl nechat ujít. Hlavně jsem dlouho netušil, že u nás vůbec existuje někdo, kdo by téma Rumcajs a Vetřelci dal dohromady. A jsem tomu rád, že pan Michal Opitz dostal tento vynikající nápad. Jen škoda, že sešity vyšli v počtu 150 kusů. Já nemám moc rád elektronické čtení a raději v ruce držím poctivý papír. Ale jsem rád, že příběh existuje, a digitální forma vůbec nemá vliv na kvalitě obsahu.

Citát: Tak že les nehoří, ale pohybují se v něm 3 masový pavouci.

První věc, co mě totálně rozesmála, byla situace, kdy facehugger napadl Rumcajse. To, jak se ho krásně a bleskově z obličeje zbavil, nikdy nenapadlo ani Ripleyovou. Geniální. A to by nebyl Rumcajs, aby nenabyl svou zbraň pořádnými žaludy. Situace kolem knížete je také naprosto úžasná. Ridley Scott by zatleskal a já zaplesal. Jo, tohle sem potřeboval. Konečně vetřelci v Čechách. Díky, díky!

Malá ochutnávka:
Něco spadlo do Řáholce!!
Tak dost! Ticho! Nejsem slepý, viděl jsem to taky!
Běžte v klidu domů. Rumcajs to tam obhlídne a dá vědět. Právě jsem mu poslal rekomando.
A zkuste po cestě trochu uklidnit Jičínské.

Já se knížecky bavil. Sešit obsahuje i Skicář a vývojové postupy kreslení stránek. Nechybí ani reklama na Maxipsa Fíka a Včelí medvídky. A také obsahuje upoutávku na druhý příběh z lesa Řáholce. Komiks přesně podle mého gusta. Vybral jsem sedm citátů a už je má pan Opitz na svém profilu. Při čtení jsem poslouchal Mercyful Fate a jejich výběr nejlepších songů. A jako vetřelec se hbitě vrhám na druhý sešit.

Citát: Cipísku.... Řáholec tě potřebuje!

121 16.05.2020

„Ústa mohou vyprávět,
ale bez pozorného
naslouchajícího ucha
příběh neexistuje.
(Stephen King)“

„JEN PRO PADAJÍCÍ HVĚZDY.“

Příběhy v tomto svazku vyšly kdysi ve dvou knihách. Teď se někdo rozhodl to všechno spojit. A tak máme možnost si všechny čtyři povídky uchovat v jednom vydání. Časožrouti, Skryté okno do skryté zahrady, Policajt z knihovny a Sluneční pes tak tvoří skoro osmiset stránkovou knihu. Obě předcházející knihy už vlastním, ale . . . no, nekupte to. Stephen King má své příběhy hodně propracované a to je na tom to nejkrásnější. Ani tyto příběhy nejsou výjimkou. Jsou to jedny z nejlepších povídek, co jsem od pana spisovatele četl. A dvě povídky jsou dokonce zfilmované a nejsou zas tak špatné, jak někdo tvrdí.

Citát: Pří psaní autor má a zřejmě vždycky měl pocit, že něco vykrádá. (Skryté okno do skryté zahrady)

V Časožroutech je jeden moment, kdy jsem měl mrazení i s chlupy v pozoru. Jedná se o ženu (Anne), která rukou zacpe díru po kulce v letícím letadle. Se slovy: „Vidíš, miláčku, o všechno je postaráno . . . To vůbec nebolí – věř mi . . .“ Vždy, když si na tuto scénu vzpomenu mě začne bolet ruka. Pocit, kdy je vysávána vně letadla je dokonalou hororovou situací. Něco jako RipleyAlien, kdy opouští letící Betty dírou ve skle. Samo o sobě tu scénu ani nemusíte vidět a stejně má na vás hrůzný a bolestivý účinek.

Citát: Všechny ty snímky zachycovaly něco, co vypadalo jako uprchlík z místního psího útulku. (Sluneční pes)

V předmluvě k poslední povídce v tomto svazku nazvané Sluneční pes, pan King oznamuje, že Sluneční pes je součástí trilogie, která je spojnicí Temné půle a Nezbytných věcí, příběhů odehrávající se v Castle Rocku. Po Časožroutech je pro mě Sluneční pes druhým nejlepším a nejmrazivějším příběhem v tomto svazku. Ovšem toto tvrzení je irelevantní. Ve skutečnosti se mi líbily všechny příběhy. Každý si má své kouzlo, svou krev, svou lásku a své „Kingovské“ prostředí. Dvě povídky jsou zakončené trochu veselejším skutkem, což mi v Kingovo světě připadá podivné. Ostatně mé názory na povídky samostatné najdete v sekci „Části díla“ u této knihy.

Citát: Pamatujte na knihovního policistu. (Policajt z knihovny)

120 03.05.2024

Mluví k vám
Kodek,
umělá inteligence
orbitálnéího města
Coda-ε.

Pátý příběh ze série Poslední velkoměsto mě moc nebavil. Ne, že by to bylo vyloženě špatný, to ne, jen to bylo strašně zdlouhavý. A navíc se to tak trochu odehrává úplně jinde než v Bornu. Odehrává se to celé na kosmické orbitální stanici Coda3, respektive Codaε . Všechny ty události na této stanici probíhají strašně zdlouhavě. Některé pasáže mě vůbec nebavili. Celé to na mě působila jakoby odfláknuté. Rychlý začátek, prodlužovaný pobyt na Codě a pak zase najednou rychlý konec. Prostě jsem si to náležitě vůbec neužíval. Byl jsem nakonec rád, že jsem to dočetl. Trvalo to trošku déle, než knihy čtu, ale vysvětlení už jsem podal. Ani se mi k této knize nechce víc psát. Zatím nejhorší v sérii.

Malá ochutnávka:
Virginie si s tím nejspíš holí nohy, vysvětlil jsem.
A proč?
Asi chce být krásnější.
Proč chce bejt krásnější, když neprcá?, podivila se Pippi.
To je jedno z velkých tajemství všehomíra, pokrčil jsem rameny.

120 11.11.2023

Chcete mi říct,
že nám tady virtuálové
nabývají vědomí
jako v tom starým seriálu
Westworld?

Tak copak asi teď dělá moje kočička rozkošná?

Pan Heteša opět dokázal, že prostě umí. Zdánlivě těží sám ze sebe, nebo ze svých knih, ale jako celek z toho prostě vyjde dobrý a překvapující příběh. Najdete tu spoustu základních slov z mnoha spisovatelovo již napsaných knih. Vlastně mám pocit, že tu jsou všechna základní slova. Od camelek, přes Jacka až po Minecraft. Příběhem proletí u žlutí motýlci!!! A další potěšení pro mé čtenářské ego jsou Vetřelci. Ano, i zde se objevují Gigerovo děti. Tedy, abych vás moc nemátl – mluví se tu o nich. Víc nic, ale i to postačí k dobré náladě. A jsou pěkně drahý. Za jednoho Vetřelce chce ta mrcha Millneová dva . . . nene, cenu vám neřeknu.

Citát: Kafe, houkla směrem ke kuchyňské lince a kávovar cinkl, že rozuměl.

Příběh je opět prošpikován technologiemi, kterým se ani nesnažím porozumět. Kdo ví jak například vypadá tvrzený sendvičový sklo, lokátor biowaru nebo kvantový tunelový nanočástice. Hlavní je, že splňují svůj účel. Pan Heteša dokazuje, že to jde i bez zombíků, čarodějnic a upírů. Tak moment – stop! Upíra si škrtněte. Jeden tu je. Sice pokousaný od . . . ha, čekali jste, že napíšu zombíka? Tak to jste na omylu. Ten upír je pokousaný od, ne ani čarodějnice to není, je to od virtuála. Mě se neptejte, přečtěte, pochopíte.

Malá ochutnávka:
Chci fakta, jenom fakta. Byl tam teda někdo zvenčí, nebo ne? A nechci slyšet nic o vílách a démonech.
Teoreticky by mohl, pokračoval Hitchawer. Vytáhl jsem si poslední přenos Basama Hameda před čtrnácti dny. Při tom procesu jako by v jednu chvíli datová entita samovolně duplikovala jeho softwarový klíč s biochemickým kódem . . .

Skoro každá kapitola je nádherně vypointovaná a čtenáře čeká ironická nebo jiná hláška na konci skoro všech těch kapitol. Tak že vás to očekávání vtipné doložky neustále žene v před. Je tu i spousta sexu, jak živočišnýho tak virtuálního. Všechno je to perfektně rozm . .vrtaný. Ale průser nastane asi dvacet listů před koncem. Příběh je rozjetý, vy už čekáte konec, vyvrcholení, ale ono se stále něco děje, situace je horší a horší a já už měl obavy, zda je to samostatný román a aby to vůbec mělo nějaký konec. A ejhle, má to konec a je to samostatný román. Překvapení na konci vás dostane. A jak hodnotit tento příběh jinak, než Hetešáky, že jo? Tak že plný počet nepůlených žlutých vetřelčích Hetešáků.
( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ )

Citát: Kolem poletují žlutí motýlci a je jich strašně moc, až se všechno změní ve žlutou neproniknutelnou mlhu.
ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ

Total romantika.

120 05.11.2023

Člověk
je zkrátka
dodatečně
vždycky chytřejší.
(Pevnost bílých mravenců)

Když jsem si chtěl pořídit Pevnost bílých mravenců od pana Součka, zjistil jsem, že těch knih je několik. Jedna obsahuje jen dvě povídky (Ďáblův prsten a Pevnost bílých mravenců), druhá obsahuje tři povídky, kde tou třetí je Železo přichází z hvězd. To také vyšlo v antologii stejného názvu do které přispělo i několik českých spisovatelů. Nakonec jsem si pořídil nejen tuto zelenou knihu, kde jsou tři povídky, tak i tu fialovou, kde jsou jen dva příběhy. Ďáblův prsten dokonce vlastním knižně, kde u společnosti Ivo Železný vyšla s jinými dvěma povídkami v modré barvě. Tak že je to pěkně zamotané.

Malá ochutnávka:
Došel k několika závěrům.
Nespí ovšem mluvící kočka (nemluvě o ťapkání) je absurdita a jako taková nemůže existovat. Vidí ji však docela zřetelně a slyšel jí taky. Čili jeho vnímání je pokřivené a nespolehlivé. Má halucinace. Hejzlar měl pravdu, měl být s tou železnou věcí opatrnější. Kostka působí zřejmě nejen na filodendrony (otáčejí se za kostkou a ne za sluncem Terva) a jiné reprezentanty flóry, ale taky na mozek.
Rozumíte, prosím? Řekla zdvořile kočka . . .
(Železo přichází z hvězd)

A protože jsem komentáře k povídkám Pevnost bílých mravenců a Ďáblův prsten již napsal dříve a k povídce Železo přichází z hvězd napíšu teď, tak vlastně už ani není co říct. Možná jen shrnutí faktů. Nejlepší povídka z této trilogie je pro mě Ďáblův prsten. Mám rád cestování časem a když mi do toho přihodíte i nějaké ty mimozemšťany, jsem nadšený. Třetí místo zabírá Pevnost bílých mravenců. Je sice také plná záhad, ale není tak napínavá. Železo přichází z hvězd je povídka nedokončená a tak tím také trpí. Leč má spousty možných pokračování a protože mám velkou fantazii, tuším další nekalé stíny. Povídce dávám plný počet Hetešovo železných motýlků přicházejících z hvězd.

Citát. Musíme vyprávět světu, že nejsme ve vesmíru sami a že se chvíle velkého setkání každým dnem blíží. (Ďáblův prsten)

V této knize je pak také doslov, který napsal Luboš Y. Koláček, s názvem Ukrývá tajemství „Železa . . .“ i příčinu Součkovy smrti? Ludvík Souček psal tento příběh někdy v roce 1969 a 1983 (druhý pokus o dopsání?), ale z podivných důvodů své ženě Dagmar řekl, že ho to prostě přestalo bavit. Těžko říci zda černá kostka, která má podivné vlastnosti opravdu existuje a že byla pro naší civilizaci nebezpečná a nebo to pana spisovatele opravdu přestalo bavit. To už nikdy nezjistíme. Avšak povídka Železo přichází z hvězd měla perfektní a šokující potenciál. I tak celkově je tento svazek tři povídek na plný počet hodnocení.
( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ )

Citát: Nějak moc rychle si zvykáš na zázraky. (Železo přichází z hvězd)

Komentáře k povídkám si můžete přečíst zde:
https://www.databazeknih.cz/povidky/zelezo-prichazi-z-hvezd-2654
(Vlastně už jen jednu povídku, protože díky super změnám na DK, už se části díla neobjevují.)

120 21.09.2023

Kletby se mohou
obrátit proti sesilateli.
Ale pokud
kletbu provedl
někdo zkušený . . .

Druhý příběh ze série Poslední velkoměsto nazvaný Kletba není hra. Zatím, co jste se v první knize cítili, jako by jste hrály počítačovou hru, je tento příběh posunut do současné reality. Tedy, současné příběhové reality. Mohl bych to nazvat mysteriozní krimi. Což možná taky trochu je, ale je to především pohodová špionážní fantasy. A nebo všechno dohromady, to záleží na úhlu pohledu. Rozhodně je to obsahově velmi čtivé. Trocha krve, smrti, lásky, nějaká ta kletba od Bílé čarodějky, trochu kanibalismu, akce, ale vše jede ve vážnějším módu. Humor tu nehledejte. Ani by se sem nehodil.

Malá ochutnávka:
Pro pana doktora přírodních věd HH,
jehož ROZHOVOR v BK jsme se zájmem přečetli:
Pane doktore, zpochybnil jste existenci MAGIE,
jakož i záhrobních a paranormálních jevů.
Za účelem vašeho POUČENÍ a OSVÍCENÍ na vás byla
uvalena kletba. Je to kletba menšího rozsahu
v trvání zhruba dvou měsíců. Jejím účelem není
způsobit smrt nebo trvalé následky. Sám POSOUDÍTE,
zda tato kletba bude (anebo nebude) mít účinek.

No, po pravdě řečeno, myslím, že jednou nebo dvakrát jsem se zasmál. To bylo v tom případě, kdy došly skafandříky Avšak, o co se jedná vám neprozradím, to si musíte příběh přečíst. Já osobně jsem to přečetl celkem rychle. Možná rychleji než dojedete osmičkou na konečnou a přesednete na sedmnáctku, která jede k hydroponickým skleníkům. A nebo to byla jiná cesta? Nevím, osobně bych v Bornu zabloudil, že by mě nenašla ani zbloudilá kulka. I když někteří takové štěstí nemají. Pohodová, i když trochu nervozní atmosféra a příslib příchodu jedné nejmenované osoby mě žene k další knize.

Citát: Oni mě nechtěli ošukat . . . Chtěli mě sežrat!

120 24.08.2023

Pokud odpovíte
na všechny otázky,
možná vás tu necháme
žít jako hosty,
a ne jako zajatce.

Trochu déle mi trvalo, než jsem se do tohoto příběhu začetl. Tak nějak jsem měl pocit, že paní spisovatelka upřednostňuje nejdříve všem vysvětlit, o jaké rase, že to čteme a o kom je řeč. Navíc její neustálé popisování kreatur, které se jí pravděpodobně osobně nelíbí, (například blondýna s malejma kozama nebo asiatka s velkejma kozama) je tak trochu zavádějící. Bylo to tak do půlky knihy docela těžké se orientovat v tom, komu vlastně fandit. Nebo alespoň komu dát své šance na život a koho obdivovat. Ale musí správně odpovědět na otázky.

Malá ochutnávka:
To, co se stalo během následující půldruhé vteřiny, nezaregistroval ani Stapleton, ani nikdo z lidí v observatoři.
Bard, ležící obličejem k zemi, uslyšel zasténání, šramot, prásknutí a tiché zasvištění výstřelu všechno slité do jediného zvuku. Bota, která se mu bořila do páteře, najednou zmizela. Cítil, jak se na něj svalila nějaká váha. . .

Ale po delším čtení už čtenář pochopil, o čem je vlastně celý příběh a pochopil, kdo že to jsou ti Válečníci. Abych však napsal pravdu, absence humoru a nepřeberné množství lidských ras v celém Vesmíru tak trochu kazilo celý příběh. Sice jsem to dočetl, ale neměl jsem z toho nějak výrazně pozitivní pocity. Navíc, má to být trilogie, ale zatím vyšla jen kniha druhá s názvem Hvězdný oceán a to v roce 2019. (originál v roce 2006) Třetí kniha snad ani není napsána. Alespoň jsem o ní žádné informace nesehnal. Tak že další rozečtená série u které je ukončení příběhu nejasné.

Citát: Jedl si někdy podlidské maso?

120 26.06.2023

Pořád se trápíš tím,
jestli se rodičům
budeme líbit.
Ale co když se oni
nebudou líbit nám?

Vždycky mě překvapí, jak pan spisovatel dokáže měnit témata ve svých knihách. Zatím, co jsem se u některých smál až ze mě stříkala krev, je Dům na tekutých píscích úplně něco jiného. Je to vlastně sci-fi drama. Hlavní hrdinové Klíštěk a jeho starší parohatá sestra Polly jsou donuceni vyjít z bezpečného prostoru a vydají se napříč jejich domem, hledat rodiče. Jak jste už asi pochopili, není to bizerre v pravém slova smyslu. Naopak jsem si hlavní dvojici velmi oblíbil a strašně jsem jim fandil. To, co cestou potkají, nebo je napadne, nebo uvidí, to jsem prožíval s nimi a bál jsem se, aby se jim něco nestalo. I takové emoce dokáže tento spisovatel u svých čtenářů vyvolat.

Malá ochutnávka:
Jelikož je chůva stará a Polly mladá, Klíštěk si představuje, že jeho máma vypadá spíš jako ženy v knihovně. Spousta knih, které přečetl, nebo se pokoušel přečíst, je plná obrázků dospělých žen. Žádná z nich nemá parohy ani zelené vlasy. Chůva tvrdí, že knihy v knihovně pocházejí z mnohem dávnějších dob, z dob, kdy ženy ještě neměly parohy.

Ono vlastně už ve vás vzbudí zvědavost obrázek na obalu knihy. Ano, to je Polly. Parohatá, zelené vlasy, s panenkovskou páskou na oku, pod kterou je vidět jizva, a v pozadí podivná klec s planetami. Když jsem se na obrázek zadíval, snad jsem se do Polly i zamiloval. Hlavně mě však zajímalo, co všechny ty symboly znamenají. Vyvolalo to ve mně spousty otázek. Doslova dychtivě jsem se pustil do čtení. Zajímavostí je fakt, že v příběhu zemře strašná spousta osob, ale skoro tady neteče žádná krev. Všechna ta smrt je jakoby na pozadí melodramatického příběhu a krev to všechno jen oživuje. Ostatně Pijavka, kdyby mohla mluvit, by vám to vysvětlila. Pijavka je mladší sestra hlavní dvojice. Ale je ještě malá, a tak jen mlaská a saje.

Citát: Jenom to, že mají paroží a drápy jako lidi, neznamená, že jsou to lidi.

Musím však trošku napadnout konec příběhu. Co to jako zase bylo!?!?! Po tak dlouhé cestě celým domem, všemi těmi patry, tisíce místnostmi a nástrahami, nás to sice někam zavede, ale rozuzlení to jako fakt? Jak to napsat a nespoilerovat? (POZOR SPOILER) Konec byl straš . . ., tedy pardón, šťastný. (KONEC SPOILERU) Čekal jsem nějakou šílenost na konci cesty, ale nakonec jsem vlastně brečel štěstím. Všechno to ve mně vřelo, ale pak jsem byl naplněn blahem a do dnes jsem rád, že to vlastně takhle pan CM3 ukončil. A bohužel, je tohle zatím poslední kniha, která u nás vyšla. Budu netrpělivě očekávat další. A tohle, toto dobrodružství, si zaslouží plný počet Hetešovo roztříštěných parohatých motýlků.
( Ƹ Ӝ Ʒ Ƹ Ӝ Ʒ Ƹ Ӝ Ʒ Ƹ Ӝ Ʒ Ƹ Ӝ Ʒ )

Citát: Odpovědí na veškeré projevy lásky musí být fyzický trest.

PS Poslední kniha mistra Carltona Mellicka III. mne nakonec donutila si dát pana spisovatele do oblíbených a očekávat další jeho knihy. Komentář k této osobnosti najdete zde:

https://www.databazeknih.cz/autori/carlton-mellick-iii-112406

120 20.04.2023

„Víte, co tu dělají?
Ano.
Nastal čas kontaktu.
A vy víte,
co přesně po nás chtějí?“

Další kniha v sérii Cyklus Blíženci v edici Evropská space opera. Jedná se o poslední díl trilogie o Hvězdoměncích, mimozemské rase, která je zahalena rouškou neznáma a hlubokou minulostí. A protože se mi první dva příběhy líbily, těšil jsem se na finále. Všechny ty samostatné linie zde začínají nabírat na obrátkách a napětí letí vzhůru. Paní spisovatelce se tento příběh povedl. Sice to stále není na pět hvězd, ale i tak to rozhodně stojí za přečtení, posouzení a uznání. Jsou tam pasáže, které mě moc nebavily, ale další linie jsem doslova hltal.

Malá ochutnávka:
Možná by jí teď mělo mrazit v zádech, měla by být naplněna úctou s příchutí strachu . . ., ale ve skutečnosti cítila především zvědavost a rostoucí nadšení. Ani jedno nezažila už tak dlouho, že jí skoro připadalo, jako by ty pocity ani nebyly její.
Komunikace prostřednictvím zvuku – nejen zvuku, ale přímo hudby, jak to zní našim uším. Je to pravda? A dokážu té věci vůbec porozumět?
„Proč jste si vybrali právě mě?“

Byl jsem strašně zvědav hlavně na tři linie . . . ano, kdo četl, ví, že to jsou základní linie, skoro. Tou první byl osud a vyvrcholení „stavu“ Celeste Hewittové. Bytosti Castor a Pollux jsou pravděpodobně klíčem ke všemu. Hlavně tedy k Calabiho-Yauovým tunelům. Poté jsem byl zvědav, jak dopadne výzkum „vajíčka“, který má na starost Amelie Valdezová. Šílená vědkyně, která snad nezná strach, ale obávat by se asi měla, a pak je to „žížalářka“, jak jsem si sám pojmenoval Ronnie Callahanovou, a její výzkum stromové entity a dalších spolusouvislostí.

Citát: S nikým se nehádala už velmi dlouho. Připadalo jí to tak bezpečnější.

Ale, ano, je tu ale, a to spousta. Bohužel, linie nejsou dostatečně propojené, Hvězdoměnci nemají takový prostor, i když to vlastně bylo o nich, a celé to trochu vyšumělo do průměru. Jenže, jako celek je to propracované a možná by nevadilo, přidat čtvrtý díl. Ale . . . pravděpodobně se pracovalo je z trilogií a další dobrodružství by do toho vneslo spíš zmatek než pořádek. Nebudu snižovat hodnocení, ale musím podotknout, že jsem na konci čekal něco jiného. Zůstávám u tři a půl Hetešáka.
( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ )

Citát: Možná na nějaký zázrak přeci jen včas narazíme.

120 31.01.2023

DNEŠNÍ MANA:
POLÉVKA: Rajská
HLAVNÍ JÍDLO: Evino jablko v županu
MOUČNÍK: Biskupský chlebíček
NÁPOJ: Svěcená voda

České nebe: Cimrmanův dramatický kšaft

To je první hra, která mě skoro vůbec nesedla. Ano, pár humorných scének tam bylo, ale jako celek mi to připadalo spíš smutné. O zábavu se tak staral Praotec Čech a Babička Boženy Němcové. Jako by se kluci Cimrmanovský pomalu loučili. Tak že poslední hra je také nejsmutnější. „Kdo nepláče není Čech“.

Zde si můžete přečíst komentář k „úvodnímu“ semináři k této hře:

https://www.databazeknih.cz/povidky/ceske-nebe-79792

Citát: Omlouvám se, nějak jsem se zamodlil.

120 02.01.2023