TheRaven komentáře u knih
Velmi solidní výběr a sázka na jistotu, i když přinejmenším polovičku příběhů budou příznivci žánru znát už ze starších antologií. V podstatě žádná povídka není vyloženě špatná, byť Strašidelný dům či Lady z Rosemountu mi v paměti asi dlouho nezůstanou. Tradičně potěší Maupassantova klasika Horla, Doyle či Poe (zejména Fakta o případu monsieura Valdemara, s kteroužto povídkou jsem se zde setkal nejspíš poprvé). Jak už ovšem naznačili ostatní komentující, jedním z vrcholů sbírky jsou bezpochyby Tolstého Vlkodlaci, ke kterým se rozhodně ještě vrátím.
Po prvních dvou povídkách, z nichž mi utkvěla jen nulová atmosféra a nijaká pointa, jsem měl sto chutí Okultaci odložit. Dal jsem jí však ještě šanci a nakonec to nedopadlo tak děsivě, jak to začalo, i když asi jen k málokteré z povídek budu mít chuť se vrátit. Zaujalo například již ostatními oslavované Mysterium tremendum či Hotel Broadsword, který se objevil už ve sbírce Černá křídla Cthulhu. Osobně mi Barronův styl příliš neučaroval, patrně zejména proto, že se mi nějak nedařilo přistoupit na jeho pravidla hry. Z textu na mě čišela příliš očividná snaha a touha vytvořit něco víc, jenže za tou slupkou se mi až na výjimky nic zajímavého spatřit nepodařilo.
Starý dům na kopci, uprostřed lesa a notný kousek od nejbližšího obydleného stavení. Vskutku krásné dědictví po neznámé tetě, která mezi místními neměla zrovna nejlepší pověst, což ovšem není nic ve srovnání s tím, co se povídá o domě samotném. Strašidelné domy jsou vděčné téma a Darcy Coatesová z toho těží, i když s trochu snahy by mohla těžit daleko víc. Takhle nabízí sice docela čtivou, nicméně nijak zásadní jednohubku, která pobaví zejména zvratem, jenž knihu posune poměrně nečekaným směrem. Dojem kapku sráží až příliš nebojácná hrdinka a úsměvný závěr. Podrobněji v recenzi:
http://www.iliteratura.cz/Clanek/41361/coates-darcy-duch-domu-ashburnu
Docela stručná knížka o elektřině a elektrických, respektive elektromagnetických jevech. Příběh několika zajímavých objevů, jako je třeba právě souvislost mezi elektřinou a magnetismem, i vynálezů, například telefonu, radia, tranzistoru či radaru. Poslední kapitolka potěší stručných pohledem na význam elektřiny ve fungování nervové soustavy. Čtení rozhodně zábavné, ačkoli mě občas kapku štvaly autorovy hodnotící soudy o různých badatelích, takže bylo vždycky jasné, kdože je ničema, a kdo to myslel dobře. U zloducha jsou pak návdavkem doplněny i nějaké ty negativní aspekty jeho života či uvažování, v případě kladného hrdiny samozřejmě naopak. Třebaže to klidně může být pravda, nepřijde mi to od autora úplně fér, zvlášť pokud se tím nehodlá zabývat hlouběji.
Výborná je zejména první polovina, která je složená z vzájemně propojených povídek, jejichž protagonisty jsou dva svérázní patologové. Spousta absurdního humoru, krve, vnitřností, umrlců, nekrofilie a prostředí ryze devadesátkového Česka. Druhá polovička knihy už trochu kulhá, ale třeba poslední povídka o prokletém obrazu docela vtipná a neurazí ani ty zbylé.
Na tak nepatrném počtu stran se samozřejmě nedají vykouzlit žádné zázraky. O to víc pak závisí na výběru autora, co zmínit, a co už ne, aby udržel nějakou tematickou ucelenost a nedal čtenáři jen seznam zajímavých objevů, ale aby se také nezaseknul v jedné škatulce a z té už nevybřednul. Řekl bych, že Kateřině Falk se to docela povedlo. Provedla čtenáře od materiálové vědy (uhlík), přes mikrosvět (standardní model a Higgsův boson) po makrosvět (objev gravitačních vln), a to vše hezky propojila stěžejním vynálezem laseru. Kdo se o vývoj oboru aspoň drobet zajímá, tak moc nového asi nezjistí, nicméně pro čtenáře fyzikou příliš neposkvrněné jde o pěkný souhrn a podařený rozcestník k další četbě.
Krátké duchařské povídky klasického střihu určené zejména pro mladšího čtenáře. Přestože je pointa mnohdy skutečně jednoduchá a značně předvídatelná, výsledek pobaví. Stejně tak potěší docela povedené ilustrace. Za mě osobně nejpodařenějším kouskem krimi-duchařina Rychlík ve čtvrt na pět.
Asi tím nejpřekvapivějším na knize je, že si i přes podařenou obálku a slibný název nedokázala najít čtenáře, a to až do té míry, že rok po vydání už skončila ve výprodejích. Ale k tématu. Třebaže dílo manželů Roseových působí na první pohled jako jedna z řady knih shrnujících nejnovější a stále se rozvíjející poznatky z říše genetiky, molekulární biologie či neurobiologie, není tomu tak. Jedná se především o text, který kriticky zkoumá vztahy mezi společností a vědou, ve zkratce – zrod bioetiky ve světle výzkumů nacistických lékařů, historie eugeniky a snah o zdokonalování člověka, projekt lidského genomu a doufání v nalezení genů pro cokoli, biobanky, neurobiologie a redukce člověka na soubor neuronů, hrozby divokého propojování výzkumu a klasické kapitalistické honby za ziskem (zejména kritika farmaceutických společností a metod, jak prodat i neúčinné, ba nebezpečné léky). Celkově informačně nesmírně bohatá knížka, třebaže téma je pojímáno poněkud jednostranně – autoři k němu přistupují výrazně levicovou optikou (což alespoň nijak netají). Výsledné dojmy proto trochu rozkolísané, přesto svazek, který si pozornost jistě zaslouží.
Tematicky rozhodně nesmírně zajímavá a jedinečná publikace, která popisuje fyzikální podstatu letu ptáků, letounů a hmyzu. Technické vzdělání a zázemí autora zaručuje exaktnost popisu, ale také předesílá, že se rozhodně nejedná o odpočinkovou četbu a příliš nepomáhá trochu suchopárný, ryze technický jazyk. Vytknout lze i občas zbytečné opakování některých již řečených informací. Potěší naopak kapitolky věnované metodám studia metu různých živočichů či aplikace objevených principů při výrobě mini a nanoletadel.
Osobně mě nejvíce zaujala povídka /Vrah barbie/, která popisuje hledání vraha v komunitě téměř identických jedinců, kteří se snaží smazat veškeré stopy lidské individuality. Trochu zklamáním je příběh /Stiskni ENTER/, který dal celé sbírce název a zabírá bezmála třetinu knihy. Je to takový ten příjemný osmdesátkový pohled na nastupující éru počítačů, který ukazuje, co všechno lze s počítačem dokázat, ale zároveň upozorňuje, že to občas může být zatraceně nebezpečná hra. Povídka má sice velmi pěkný rozjezd i atmosféru, jenže po prvních zhruba deseti stranách se zajímavý námět tak nějak rozmělní v milostném příběhu a úvodní nadšení poměrně rychle vyvane. Nicméně závěr celkový dojem trochu zachraňuje. Úvodní povídka /Mé oči se za mnou zavřely/ zaujme popisem utopické společnosti hluchých a slepých lidí, přičemž největší stopu asi zanechá detailní vylíčení jejich skutečně hloubkové „dotykové“ komunikace. Zbylé dva příběhy sice neurazí, ale výraznější stopu nezanechají.
Pokaždé, když čtu nějakou knihu, která ukazuje pohled na ekonomii a ekonomiku okem rakouské školy, vždycky to sežeru i s navijákem, abych tak použil tematicky vhodný příměr. Všechno to zní tak krásně logicky a intuitivně, že se člověk ani nemůže hádat. Skvělá forma, vynikající překlad, pěkné shrnutí vzniku tržního hospodářství, stručné a jasné vylíčení podstaty nedávné hluboké ekonomické krize. Co víc si přát? Takže spokojenost. Jedna z knih, ke které se budu velmi rád vracet. A malý citát na závěr: „Kde není lidem dovoleno selhat, není jim dovoleno ani uspět.“
Krimi thrillery, ve kterých hlavní postava tuší nějakou nekalost a jelikož ji nikdo nevěří, rozjíždí pátrání na vlastní pěst, přičemž se do všeho zamotává stále víc, jsou osvědčeným, leč třeba už lehce vytěženým mustrem. Stinovi se však podařilo hlavní hrdinku vystavit tak, že veškeré napětí a akce pramení především z její hysterické, respektive spíš těžce paranoidní povahy, protože nebýt jejího tuze iracionálního chování, například věčných útěků před každým, kdo se ji chce na něco zeptat, zdaleka by to tak nefungovalo. Takhle je to v první řadě nechtěně zábavná jednohubka, které snad jen škodí zbytečně utnutý závěr.
Další hodnotný příspěvek do utěšeně rozrůstající bibliografie na téma periodické tabulky prvků. Kniha sice vyšla víceméně zároveň s Periodickými příběhy od Dokořánu, ale tematický průnik je až překvapivě malý. Jediné, co mě trochu štvalo je autorův poněkud povrchní přístup k historii vědy (zejména William Crookes) a trochu nevyvážený překlad. Věty občas notně kostrbaté (otrocké dodržování anglické větné skladby), taky nemálo překlepů a špatně přeložených slov, což čtení poněkud znesnadňuje.
Volné pokračování Alexových dobrodružství v zemi čísel, které už není tak abstraktní, ale snaží se více podchytit, jak se matematika promítá do našeho každodenního života. Bellos vysvětlí například to, jaká čísla máme rádi (a proč), či jak toho využívají marketingoví specialisté. Co jsou to imaginární čísla a proč byly matematici, již počítali se zápornými hodnotami, považování za pomýlené, a spoustu dalšího. Ve srovnání s předchozím titulem mi připadá, že ještě častěji zabrousíme do historie matematiky, což je rozhodně ku prospěchu věci. Každopádně výborná kniha, čtivá, srozumitelná, a přesto informačně opravdu velmi bohatá.
Kdyby mi na gymplu někdo řekl, že si budu užívat knihy popularizující matematiku, tak bych mu to asi pěkně spočítal. Každopádně časy se mění, a i když to není tak, že by odříkaného chleba byl největší krajíc, není ani nejmenší. Alex Bellos není vlastně ani tak matematik, jako novinář a nadšenec do matematiky, což se projevuje i na čtivosti a srozumitelnosti jeho knihy, která představí čísla od A až do Z, respektive od nuly až po nekonečno.
Zajímavá antologie, která obsahuje jak mysteriózně-romantické, tak klasické hororové příběhy. Příjemné je zastoupení českých i zahraničních autorů, kteří společně reprezentují různé jazykové i vypravěčské styly a antologie tak nezabředává do monotónního schématu, což se občas přihodí u povídkových souborů jediného autora. V zásadě žádná z povídek není vyloženě špatná, ale některé jsou přece jen kapku slabší. Například zrovna Poeova Ligea se mezi mé favority nezařadí, ač jinak od něj mohu téměř vše. Jedním z těch zajímavých kousků je třeba Strašidelný dům Edwarda Bulwer-Lyttona, kterýžto příběh se nejprve tváří jako klasická duchařská historka, ale posléze se změní v úvahu o tom, jak chápat pojmy přirozeného a nadpřirozeného v kontextu našich vědomostí o světě (viz str. 45: „Moje teorie však je, že nic nadpřirozeného není možné a že to, co se nazývá nadpřirozeným, je pouze něco v rámci přírodních zákonů, o čem dosud nevíme.“). Klasikou, která nezklame je samozřejmě Horla. Potěší i Doylova Mumie č. 249, kterou možná někteří znají v její filmové podobě (1990). Velice potěšila Nerudova temná povídka o opravdové lásce „Ty nemáš srdce!“ či naturalisticky šílené Rostliny Dr. Cinderelly od G. Meyrinka. Přeludy a přízraky jsou celkově příjemné čtení, které nemám důvod nedoporučit.
Hodnotit knihu L. M. Krausse není úplně jednoduché. V první řadě proto, že pokud jste četli například Hyperprostor od M. Kaku (což se mi stalo sotva před půl rokem), tak vám tato kniha nepřinese příliš mnoho nového. Některé pasáže jsou totiž co do informací víceméně totožné, což platí zejména pro odkazy na výskyt čtvrté dimenze či dalších prostorových rozměrů ve světě literatury a filmu. Stejně tak se nic moc nového nedozvíte, pokud jste již několik populárně naučných knih o vývoji fyziky ve 20. století četli (zejména objevování elementárních částic, teorie velkého sjednocení, superstruny, atd.). To je ale problém i mnoha dalších autorů (alespoň těch překládaných do ČJ, a které jsem četl!) a je to jeden z důvodů, proč podobné knihy stále více odkládám, protože už mě nebaví stále dokola číst, jak Einstein zavedl kosmologickou konstantu, což prohlásil za největší omyl svého života, popřípadě jak bylo objeveno reliktní záření, na kteroužto historku narážím minimálně 2 až 3 krát ročně.
Na druhou stranu, opakování je matka moudrosti, i Skryté za zrcadlem může přinést pár informací, které jste dosud neznali či zapomněli (nejvíce se mi v tomto ohledu líbilo prvních cca 50 stran). A abych nebyl nespravedlivý, závěrečná zdravá kritika strunové teorie a úvahy o tom, jak nakládat s vědeckými hypotézami a poznatky, celý text posunula zase trochu nahoru, i když tuším, že i taková kritika tu již několikrát zazněla. Takže pokud se ještě literaturou podobného typu necítíte přehlceni, nebudu vás od přečtení tohoto kousku odrazovat. Nakonec i já jsem se navzdory svým kritickým slovům docela bavil.
Co na tom, že postavy jsou opět trochu šablonovité a čtenář od druhé kapitoly ví, jak to celé dopadne? Verne dokázal zábavnou a poutavou formou představit spoustu zeměpisných zajímavostí Spojených států amerických a málokterý čtenář by asi neměl chuť se spolu s hlavními protagonisty té navýsost výstřední hry zúčastnit. Popis americké povahy a zcela neuvěřitelných situací navíc dává nemálo vzpomenout na ztřeštěné příběhy Baltimorského dělostřeleckého klubu (Ze Země na měsíc, Okolo měsíce, Zmatek nad zmatek), chybělo snad jen více té satiry. Ale nebudu vymýšlet originality, protože ducha románu nejlépe popsal sám autor v posledním odstavci: „Žádáme čtenáře vzhledem k nepravděpodobným událostem vylíčeným v tomto příběhu, aby nezapomínali – což je polehčující okolnost – že to všechno se událo – v Americe!“
Brutální, přesto zcela uvěřitelný příběh, napsaný velmi příjemným stylem. Možná jen některé postavy působily trochu uměle (detektiv Jim), ale v zásadě to ani trochu nevadí. Velmi se mi zamlouvá styl postupného odhalování již nakousnutých skutečností, které čtenáře stále ženou dál. Příběh sice začíná jako komorní drama zaměřené na trauma hlavní hrdinky, ale ta postupně spolu s čtenářem odhaluje celou zvrácenou skutečnost v celém jejím kontextu včetně svého pevného místa v ní. Velice zajímavý debut a jsem zvědav, jestli autorka svůj potenciál potvrdí. A filmová zpracování se dá předpokládat s vysokou pravděpodobností. Čtyři a půl. (P.S. ta obálka je opravdu geniální)
Pokud si čtenář odmyslí ten všudypřítomný bulvární balast, tak Kanibal z Milwaukee může sloužit jako poměrně dobrý průvodce tím, kdo byl a co spáchal Jeffrey Dahmer a nabízí i zajímavý pohled na pozadí případu, procesu i nálady v Milwaukee po Dahmerově dopadení. Čtenář ovšem musí být shovívavý k překladu a neustálému zaměňování masového vraha za sériového či dalším drobným nedostatkům.