TheRaven komentáře u knih

Autor v navozování atmosféry bohužel není tak přesvědčivý, jak by si možná přál, a první polovina knihy se proto kapátko vleče. Druhá půle se však již docela pěkně rozjíždí a směřuje k docela nečekanému konci (nechci prozrazovat proč nečekanému, abych zase úplně nespoileroval), který leckoho možná nepotěší, ale mně přišel docela zábavný. Každopádně nějaké zajímavé aspekty kniha má, třeba hezky naturalistické vykreslení rozkládajících se těl apod., takže jsem zvědavý na Batesovi další svazky z cyklu Nejděsivější místa světa.

1 12.09.2017

Parádní soubor povídek, který jako by na jednu stranu vypadl ze seriálu, na tu druhou jej však v mnohém rozvíjí (například povídka, kde je Mulder jako začínající Agent u FBI a řeší svůj první opravdu neobyčejný případ). Celkově oceňuji hlavně rozmanitost jednotlivých příběhů, jež se odehrávají od počátku devadesátých let až po současnost a žánrově se pohybují od čisté kriminálky po nefalšovaný horor. Rozhodně příjemné překvapení, jsem zvědavý, zda se podaří laťku udržet podobně vysoko i v plánovaném pokračování antologie.

1 21.08.2017

Ryze béčkový, přesto v rámci žánru velmi zábavný kousek, který se po celou dobu veze v duchu seriálových Akt X. Téma nanotechnologií a léčby rakoviny mi navíci lehce, přesto neodbytně připomínalo mého oblíbeného Michaela Crichtona. V rámci možností určitě spokojenost, i když ke konci už to bylo trošku natahované. (a nemohu se nepodělit o fakt, že knihu jsem koupil v antikvariátu za 1 Kč, a poměr cena/výkon je tak opravdu kur… zatraceně velký)

1 20.08.2017

S autorem jsem se dosud srazil jen jednou, a to prostřednictvím jeho sbírky povídek Zemřít není všechno. Jediné, co si z ní vybavuju, je šílené nadužívání všelijakých květnatých výrazů pro rozvíjení zcela všedních situací, což svědčilo tak maximálně o neschopnosti autora navodit atmosféru méně nápadnými prostředky. A když jsem zde hned v jedné z prvních povídek narazil na větu: „Říjnová sklíčka zhasínajících listů uvěznila bázlivý soumrak odumřelou vitráží podzimního večera a korunní šero platanu vzplanulo upírovitě zeleným přísvitem,“ měl jsem chuť sešit okamžitě odložit. Nicméně jsem vydržel a podobných excesů už v dalším textu naštěstí příliš mnoho nebylo. Povídky jsou však i tak poněkud nemastné, neslané, divně vypointované i nepříliš zručně napsané. Za pozornost snad stojí jen /Když sněžilo a padal sníh/, ujde i /Dušičkový přízrak/ a pobaví Bernhard Stern/. Každopádně podprůměr.

1 10.06.2017

Tentokrát trochu slabší kousek, což vynikne obzvláště kvůli tomu, že kniha vyšla ve Vernově zlatém období, obklopená skvosty typu Dvacet tisíc mi pod mořem, Tajuplný ostrov, Děti kapitána Granta. Příběh slabší, respektive opravdu velmi jednoduchý. Naučná složka – zeměměřičství. Ale proč ne, něco do sebe to má. Více v devátém díle Podivuhodných cest: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-zastavka-devata-dobrodruzstvi-tri-rusu-a-tri-anglicanu-v-jizni-africe-7497

1 05.03.2017

Je skoro až k nevíře, že povídky obsažené v této sbírce vznikaly od třicátých do padesátých let minulého století, protože zub času se na jejich poutavosti téměř nepodepsal. Naopak, s odstupem času je navíc zajímavé nad tématy jednotlivých textů přemýšlet v kontextu doby jejich vzniku. Podobně jako ve svých novelách se Wyndham soustředí na to, aby čtenáře znejistil a vytrhl jej z jeho jasně zaškatulkovaného světa. Zároveň upozorňuje, kam může vést nepromyšlený vědecko-technický pokrok, například v souvislosti s dobýváním kosmu. Hrdinové povídek jsou tak často vystaveni krajním, přesto myslitelným situacím a obvykle nebojují jen proti neznámým hrozbám, ale i proti svým předsudkům. Některé povídky sice vyzněním a pointou trochu připomínají Wyndhamova delší díla, ale vzhledem k originálním tématům mu to rád odpustím. Ve sbírce není v zásadě žádná vyloženě špatná či průměrná povídka, některé jsou pak vskutku vynikající (Pýchavková hrozba, Neviditelná stvůra, Rudé svinstvo a minimálně tři další) a už jen kvůli nim knihu rozhodně doporučuji.

1 26.08.2016

Na Trampotách pana Thompsona je asi nejzajímavější to, že knihu nenapsal Jules Verne, ale jeho syn Michel. Čtenář má tak neustále potřebu srovnávat a pátrat po detailech, které by tento fakt nějakým způsobem prozradily. Musím přiznat, že syn dokázal otcův styl imitovat navýsost dobře, ať už se jedná o dějovou linku (která nemůže neskončit svatbou), souboj dobra a zla, často trochu černobílé postavy (některé až silně karikaturní), tak i o podrobné zeměpisné popisy všech procestovaných míst. Přesto mám pořád pocit, že tomu něco málo chybí, ale na druhou stranu, mezi Verneovo pozdní dílo kniha zapadá poměrně dobře. Za zmínku stojí i námět, který je rozvíjen na pozadí hlavního příběhu, konkrétně smysl a fungování podnikatelského sektoru ve společnosti. Autor se zabývá jak otázkou konkurence a jejím významem pro zákazníka, tak podnikáním obecně a celým příběhem knihy v zásadě dotvrzuje, že pro úspěšného podnikatele musí být na prvním místě vždy zákazník, protože bez něj by žádný zisk nikdy nepřišel. Román je celkově spíše průměrným, přesto čtivým zástupcem Podivuhodných cest a vyvolal ve mně neodolatelnou chuť procestovat všechny ostrovy v Atlantiku, na které se hrdinové příběhu podívali.

1 22.05.2016

Hned od začátku jsem tušil, že když Wells napíše novelku o andělovi, který se náhodou dostane do našeho světa, bude v tom nějaká kulišárna. A vše se brzy vysvětlilo, protože jak lépe ukázat na různé neduhy lidské společnosti, než prostřednictvím bytosti, která přišla ze země bez bolesti, hněvu, peněz osobního vlastnictví a třídních rozdílů. Anděl se s postupujícím dějem dostává kvůli porušování nejrůznějších společenských konvencí do stále větších problémů a jeho okolí není schopné jeho vybočování ze zažitého světa akceptovat, ba ani pochopit. Naopak je považován za socialistického provokatéra či blázna, kterého je se nutné co nejrychleji zbavit. Pod tíhou nenávisti, nepochopení a nespravedlností tohoto světa následuje andělův nezadržitelný pád na úroveň lidí se všemi jejich vlastnostmi, symbolizovaný zakrněním jeho křídel. Wells byl známým propagátorem socialistických myšlenek, ale podobně jako v jiných knihách, je jeho kritika kapitalistického řádu spíše naivní a jednostranná. V upozorňování na nesmyslnost dobových společenských poměrů a upnutých konvencí se už jeví poněkud zajímavěji. Výsledkem je čtivé alegorické dílko, které zaujme i v případě, že autorovy názory nesdílíte.

1 02.02.2016

Povídky obsažené v této sbírce sice nejsou zcela marné, některé by dokonce mohly být velmi dobré, ale celý text dojíždí na zcela příšerný styl autora. Tisíce zbytečných kudrlinek a nesmyslných přirovnání. Nic nemůže být obyčejné – čas je namodralý, obloha goticky vyzáblá, na ní pak mokvá měsíc, jak useknutá hlava bez trupu. Ani telefon zde nemohl zazvonit, naopak se „vzňal chřestivými plameny zvuku hodin po půlnoci“ (co to vlastně znamená?!). Podobné obraty samozřejmě mohou být v určitých situacích vhodným prostředkem pro navození atmosféry. Ahne jich ale v některých povídkách využívá v tak neuvěřitelném množství (a v tak nesmyslných kombinacích), že snadno utvoří polovinu textu, což je natolik iritující, že čtenář ani nemá možnost se soustředit na samotný příběh.

1 28.01.2016

Popularizace matematických problémů prostřednictvím animovaného seriálu? A já si vždycky myslel, že ty matematické fóry v Simpsonech jsou prostě jen náhodné a nedůležité výšplechty. Velmi zajímavá kniha, ve které nejde jen o matematiku, ale dozvíte se i mnoho podrobností o tom, jak vůbec probíhá tvorba takového seriálu. Škoda, že Futuramu tak dobře nakoukanou nemám, abych si jako u Simpsonových při každém odkazu vybavil díl a scénu, ze které pochází. Rozhodně doporučuji. // po roce čteno znovu a nakonec je z toho i trochu obšírnější zhodnocení zde: http://www.iliteratura.cz/Clanek/37759/singh-simon-simpsonovi-a-jejich-matematicka-tajemstvi

1 30.12.2015

Ani ne tak vědecko-fantastický román jako značně naivní socialistická utopie. Velmi povrchní pokus o kritiku společnosti naroubovaný na jakžtakž zajímavou kostru, která ale k čtenářově škodě slouží opravdu jen jako nedůležitá berlička. Z nějakého zvráceného důvodu se to poměrně dobře čte, ale nedoporučuji. Alespoň, že vilímkovské vydání obsahuje zdařilé ilustrace F. Horníka.

1 31.10.2015

A já si bláhově myslel, že kniha s tak krásnými ilustracemi musí být prostě dobrá. Ale jak se má čtenář vůbec soustředit na samotný text, když se hned v prvních větách dozví o zneužívání etologie a především „nauky“ o agresi buržoazními pavědci v čele s Konradem Lorenzem, kterého západní svět navíc ocenil Nobelovou cenou za to, že poskytl vhodnou obhajobu pro roztahovačnou politiku založenou na vykořisťování a sociální nerovnosti. V dalších částech pak Mohring spíše stručně představuje jednotlivá témata nějakým způsobem spojená se zvířecím chováním, které se člověku může povrchně jevit jako agresivní a často má samozřejmě i pravdu, ale to vše zase jen směřuje k závěrečnému shrnutí, z něhož ocituji dvě vše vypovídající větičky: „Agrese jako společenský jev je zákonitě vázána na existenci vykořisťovatelských společností, na soukromé vlastnictví výrobních prostředků a s tím související prosazování ziskuchtivosti. Boj proti společenské agresi je proto nedílnou součástí boje proti jejím společenským příčinám.“ Mohringovy divoké představy pak uvádí do přijatelnějšího stavu pěkný doslov Jiřího Gaislera. Pokud chcete vědět víc, nezbude Vám, než ty dvě, tři hodinky obětovat.

1 16.10.2015

Docela vydařený výběr povídek H. G. Wellse, dokonce obsahující tři kousky, které česky zřejmě dosud nevyšly. Vyzdvihnutí si zaslouží také doslov, který život i dílo autora uvádí do patřičných souvislostí. Jen jedna malá, leč nezbytná výtka. Nemám sice ve zvyku při hodocení podobných knih zohledňovat jejich grafickou stránku, ale musím uznat, že Superaktivátor nabízí asi ty nejošklivější a nejnevkusnější ilustrace, jaké jsem měl tu možnost kdy vidět. Ale i to je nakonec taková zajímavost, pro kterou byste si tenhle svazek neměli nechat ujít.

1 27.07.2015

Plující město je v zásadě jen silně autobiografický příběh, ve kterém Verne využil své zážitky z plavby na Great Eastern a doplňuje ho o velmi stručnou dějovou linku a tradiční souboj dobro x zlo. V ničem nepřekvapí, a bohužel ani nenabídne žádnou výraznější přidanou hodnotu jako jiné romány, až na fascinující popis tohoto velkolepého triumfu techniky. Škoda, že autor nenavázal na tradici mnoha svých dalších děl a nepřidal například ryze dějinně-popisnou kapitolu o průběhu pokládání transatlantického kabelu, na kterém se právě tato loď podílela. Tuto informaci sice zmíní, ale dále s ní už nepracuje. Potěší alespoň umné zahrnutí tradované prokletosti lodi do samotného příběhu.

Los č. 9672 je příběhově jen nepatrně bohatší, přesto se jedná o příjemnou, leč typicky ultra-naivní verneovku se spoustou černobílých postav, které se sice vždy nechovají zcela logicky, ale byl bych pokrytec, kdybych tohle Vernovi vyčítal. Škoda toho trochu přeslazeného konce, myslím, že autor by to dokázal zahrát i kapku lépe. Opět musím srovnat s jinými autorovými díly a trochu litovat nevyužitého potenciálu krás norské přírody. Jsem si jist, že autor by ji dokázal do příběhu zahrnout mnohem pečlivěji, kteréžto nadání už dokázal v jiných románech. Kniha tudíž bohužel působí jako jedna z těch, které autor nepsal ani tak pro své potěšení, jako spíš pro potřebu dodržet smlouvu s vydavatelem.

1 10.05.2015

Dva romány spojené Vernovou poetikou a prostředím, ve kterém se odehrávají, totiž Skotskem. Zelený paprsek překvapí především pro Verna trochu netypickou hlavní postavou – hloupou, marnivou a rozmazlenou dívkou, která odmítá veškerá vědecká vysvětlení nejrůznějších přírodních jevů a raději žije ve světě citů, naivních představ a dětské fantazie a zatvrzele trvá na tom, aby se celý svět podřídil vyplnění jednoho jejího připitomělého snu. Naštěstí si najde sobě podobného mladíka, který ji milerád odpustí i to, že kvůli její hlouposti jen štěstím nepřišlo o život několik lidí. Souhlasím s dalšími komentáři o příhodném označení románu termínem „červená knihovna“ a Zelený paprsek zatím považuji za nejhorší Vernovo dílo, které jsem měl tu čest číst. // Černé Indie naštěstí dojem z tohoto „dvousvazku“ do jisté míry zachraňují. Sice také oplývají jistou dávnou naivity, ale pro dílo J. Verna v míře typické a v zásadě i příjemné. Krom čtivého příběhu nechybí ani odbornější pasáže, tentokrát o významu nerostného bohatství, jak vznikaly různé typy uhlí, jaké prostředí bylo na Zemi před desítkami či stovkami miliónů let, a i zamyšlení nad otázkou vyčerpatelnosti nerostného bohatství. Možná trochu škoda, že Verne při řešení posledně jmenovaného problému více nerozvíjí vlastní úvahy o tom, jak bude uhlí v produkci energie v budoucnu nahrazeno.

1 09.08.2014

Od knihy s tak poetickým názvem jsem měl přece jen vyšší očekávání, respektive nebavil jsem se tak, jak jsem se těšil. Nechybí sice spousta demagogických keců oslavujících dokonalost komunismu a pomalý, leč jistý zánik nenažraných kapitalistických prasat z USA, v závěru se nakonec objeví i kapitola, která by mohla být snadno nazvána „poručíme větru, dešti“, ale bylo toho nějak málo. Větší část textu zabírají metody správného hospodaření na polích (především v ruské stepi) a zabránění znehodnocení obdělávaných půd, často s poměrně rozumnou myšlenkou, občas však takovou, která při domyšlení do důsledků působí spíš úsměvně. Trochu mě mrzí, že tu nebylo víc Lysenka. Přece jen když už nějaká demagogie, tak by mohla být aspoň pořádná. Ale tak i popis historie vědění o hospodaření s půdou potěšil. Konečně vím, že v zásadě všechny podstatné objevy udělali Rusové. A taky obdivuju tu sovětskou pracovitou mládež. To dneska ta pakáž sedí jen u počítače a parazituje na rodičích.

1 09.02.2014

Dnes už je tohle téma zase o kousek jinde, ale kniha D. Herrmanna poskytuje zajímavý dobový náhled na danou problematiku. V jeho knize je nepochybně možné nalézt i několik zajímavých myšlenek, ale ty jsou bohužel trochu upozaděny všudypříromným socialisticko-idealistickým balastem (za všechno špatné mohou imperialisti a ten jejich volnej trh), který čtenáři bohužel nemůže nelézt na nervy.

1 12.06.2013

Hned první povídka (Zbabělec) je velmi silným lákadlem tohoto povídkového souboru, tematicky pro Maupassanta spíše netypického. Vraždy, sebevraždy deprese, v takovém duchu se pokračuje i dále a autorův lehký čtivý styl kombinovaný s výbornou vypointovaností nepřestává bavit. Velmi zajímavé jsou i povídky s tématem viny a neviny, ve kterých M. prozrazuje své názory na různé společenské i čistě lidské morální otázky. Od poloviny svazku však začínají být styl a téma poněkud ohrané a čtenář si začne všímat, že ani originalita není taková, jak mohla působit na začátku (už jen to, že v polovině příběhů je tématem nemanželský potomek). Deprese se navíc pomalu mění v jednohubky o lásce šťastné i nešťastné. Možná to jen není kniha na čtení v jednom zátahu.

1 27.05.2013

Skoro každý z nás četl Stopy hrůzy, a kdo říká, že ne, ten je čte dodnes. Já je kdysi jako čerstvě náctiletý zbožňoval, leč později nadšení poněkud ochladlo. Před pár lety jsem se rozhodl, že zjistím, co nás na tom tak fascinovalo a každý rok se teď snažím už jen pro tu srandu nějaký ten kousek přelouskat. Když jsem viděl, že Baronet se u nás znovu pokusí oživit zájem o R. L. Stina, který se zase pokouší u svých čtenářů oživit zájem o Ulici strachu, neodolal jsem. Pocity jsou rozporuplné. Napsané (stylisticky) je to docela špatně i na dětskou literaturu, námět jako by Stopám hrůzy z vazby vypadl, ale rozsah je dvojnásobný, což má za následek jakousi rozvleklost, patrnou zejména v první třetině knihy. Ale nakonec ta nostalgie přece jen trochu zabrala, a když dojde na lámání chleba (rozuměj na zabíjení teenagerů), už se to nějak dá. A aby toho nebylo málo, zpracoval jsem tenhle titul trochu podrobněji: http://www.iliteratura.cz/Clanek/38007/stine-r-l-ostrov-strachu

13.03.2017

Přiznám se, že povídková kniha Srdce králů byla mým docela prvním (a víceméně náhodným) setkáním s Ewersem, rovnou však dodávám, že určitě ne posledním. První polovina knihy byla zcela famózní. Temné a neobvyklé náměty jednotlivých povídek dotvářela okouzlující práce s jazykem, která ještě zdůrazňovala nepříjemné pocity vyvolávané příběhem. Polovina druhá obsahovala tři delší povídky, všechny odehrávající se v exotickém prostředí. Obvykle ukazovaly na často nepochopitelné (pro „civilizované“ lidi) obyčeje a morální standardy primitivních národů. I tyhle povídky byly jazykově zajímavé, nechyběly ani nečekané pointy, ale tak nějak už to nešlapalo.

SRDCE KRÁLŮ – první povídka a hned absolutní špička, plná zvláštního šňupacího tabáku a děsivých výjevů z francouzské historie, 10/10.
PÁNI JURISTÉ – úvahy o spravedlnosti a trestu, 9/10
MRTVOLA UTOPENCE – jedna nechutná básnička 6/10
Z DENÍKU ORANŽOVÉHO STROMU – netradiční poetický příběh o lásce a bytí, snad inspirace v naturfilosofii?, je myšlenka věčná? 9/10
NEVĚSTA TOPHAROVA – úžasně temný příběh, který neodvratně směřuje k jedinému možnému konci, 10/10
MAMALOI – láska a rituály. Divné, ale možná jsem se v tom ztrácel i díky tomu, že jsem to četl v noci cestou z hospody, po sedmi pivech, 5/10
MODŘÍ INDIÁNI – Mexiko, modří indiáni a úvahy o dědičnosti vzpomínek, 5/10
HRACÍ SKŘÍŇKA, 6/10

09.09.2016