TheRaven komentáře u knih

Pro mě osobně jedna z nejlepších verneovek, která dobře ukazuje, že Verne dokázal psát i poměrně drsné romány, které nemusely sestávat jen z klasického romantického děje zaplněného naivními lidmi. Hlavními pozitivy knihy jsou tak nečernobílé postavy, tradičně spousty zeměpisných či dějepisných zajímavostí, a především skvělý popis toho, jak probíhaly výpravy za dobytím severního pólů, a to se všemi jejich těžkostmi.
Více k mému hodnocení knihy zde: http://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/podivuhodne-cesty-julese-verna-zastavka-druha-dobrodruzstvi-kapitana-hatterase-6127

3 12.07.2016

No já nevím. Že s Lorenzem nelze než nesouhlasit bych asi neprohlásil, a v některých případech mi podpora jeho názorů připadá jak silně nepromyšlená póza. Ale on sám zdůrazňuje, že některé jeho postřehy mohou být kapku přehnané a máme mu odpustit s přihlédnutím k celku, což nakonec činím. Je totiž pravda, že Lorenzovy postřehy jsou na jednu stranu zajímavé a mnohdy až geniálně trefné. Na tu druhou si nemohu pomoci a občas si za těmito řádky představuji žlučovitého strejdu, kázajícího v páté cenové, který spíše než přítomnost hodnotí také svou minulost. 70%

3 23.06.2015

Cabal byl po První knize krve mým teprve druhým literárním setkáním s Clivem Barkerem. A obávám se, že na nějaký čas asi i posledním. Na druhou stranu se dá dle zdejších komentářů soudit, že jsem si pro své seznamování s autorem nevybral zrovna ideální materiál, takže mi asi nezbude než Barkerovi v budoucnu ještě jednu šanci dát. Co se samotné knihy týče, s Cabalem mám ten problém, že látka, která by vystačila na jednou možná trochu delší povídku, je roztažena na dvě stě stran a polovina z toho je vata. Pokud jde o propracované vyprávění a bezkonkurenční představivost, pojmy se jménem autora často spojované, nemohu si pomoct, ale v obou směrech jsem si připadal, jako bych četl jen malinko lepšího Johna Sinclaira (bez nadsázky), což o výrazných kvalitách příliš nesvědčí. To vše, doplněné o neustálé samoúčelné zmiňování genitálií hlavních postav a několik sexuální scén jak vystřižených z porna toho nejlacinějšího kalibru, dává tomuto dílku jen jedno možné přízvisko – lehce zábavný brak bez jakékoli přidané hodnoty (kdy k tomu došlo, že autoři „hororu“ začali razit heslo „čím víc explicitních sexuálních scén, tím víc horor, tím větší ultra-drsoň jsem“?). Slabé tři.

3 17.06.2015

Až na tu příšernou komunistickou předmluvu vynikající kniha. Čtenář má možnost poznat Darwina z trochu jiné perspektivy, než jak jej obvykle vnímá prostřednictvím školní výuky a několika vousatých portrétů. Dobrá ilustrace toho, že Darwin není zdaleka pouze tím člověkem, který napsal Původ druhů, ale měl i mnoho dalších profesních zájmů. Mimoto pobaví i jeho analýza vlastních charakterových nedostatků.

3 07.12.2014

Kniha je sice čtivá, i když po stránce beletristické jsem si občas připadal, jak kdybych se pustil do příběhů Johna Sinclaira. Příjemnou akci a velmi zajímavá témata, která postavy během svých rozhovorů nastolují (možnosti molekulární biologie, lidská inteligence, rychlý nárůst obyvatel na naší planetě a další související problémy) trochu kazí přílišná naivita hlavních hrdinů, sem tam zbytečně rozvleklé a nudnější pasáže. Výsledek sráží i trochu nepovedený závěr. Přesto mají Napojení něco do sebe, rozhodně to není žádný béčkový brak, který by sloužil jen pro chvilkové pobavení jako štětka na Václaváku. Jeho hodnota spočívá v tom, že divákovu fantazii nastolenými tématy příjemně rozdmýchává a je inspirující jako společnice luxusnějšího zrna.

3 18.09.2014

Zmatek nad zmatek aneb Baltimorský dělostřelecký klub po dvaceti letech. Příběh může být na jednu stranu chápán jako varování před zbytečným zaměřováním vědecko-technického úsilí na destrukci, a na tu druhou uklidňovat, že lidstvo a technické vynálezy přece jen nejsou tak mocné, jak by se někteří mohli obávat. Už příběhy o Cestě na Měsíc a následném návratu na matičku Zemi, které Dělostřelecký klub proslavily po celém světě, považuji v rámci Verneova díla za to skoro nejlepší. I Zmatek nad zmatek nešetří ironií a satirou a stejně jako výše zmíněné knihy (viz příslušný komentář) je prostoupen četnými narážkami na národnostní vztahy, stereotypy i politické události devatenáctého století a podobně jako předchozí dva příběhy je i po letech knihou spíše pro dospělé či alespoň dospělejší.

3 19.05.2014

Nedokážu posoudit, jak přínosná bude tahle kniha pro zapálené fanoušky AC/DC. Mně, jako jejich občasnému posluchači, který zná dobře pouze několik alb z éry Briana Johnsona a samozřejmě ty nejznámější hitovky z dob Bona Scotta, přinesla na tuhle rockovou legendu docela nový pohled. Především jsem si uvědomil, že dobu před příchodem B. Johnsona jsem vlastně ani pořádně neznal a přikládal ji v historii skupiny jen marginální roli, což byla zásadní chyba. Neil Daniels má sice tendenci někdy až zbytečně popisovat všechna vydání a verze každého alba nebo dokonce každé jednotlivé písně ze Scottova období a občas tak text působí trochu repetitivně, případně tak, že AC/DC nahráli několik songů, které pak vydávali pořád dokola, ale to je od pravdy daleko. Svůj hlavní účel Raná léta s Bonem Scottem splnila. Přinesla mi zcela nový pohled na AC/DC, ukázala mi jejich hudbu jako promyšlený umělecký počin a především mám teď chuť si všechna ta alba zase pořádně vychutnat.

3 08.12.2013

Zábavná a trochu komplikovanější detektivka zasazená do velmi zajímavého období. Problém s orientací v ději může činit možná až příliš mnoho postav, které nejsou dostatečně rozvedeny, ale postupem času čtenář pochopí, že mnohé vlastně ani nejsou tak důležité a jde jen o to se dostat k velmi zajímavému závěru. Proto doporučuji nestresovat se, když na sté stránce nebudete znát všechny vedlejší postavy, stejně jde jen o těch asi pět hlavních. Doporučuji.

3 27.05.2013

Filosofická zpověď Emanuela Rádla mi nejprve vskutku trochu pila krev, ale když už se autor v posledních kapitolách dostává ke kořínku své myšlenky a postupně zařazuje své divoké výroky do širšího rámce, jeví se už celé dílko mnohem sympatičtěji. Ač v mnohém souhlasit nemohu (alespoň zatím), nebo při nejmenším musím pochybovat, výslednou ideu, totiž kritiku redukcionistického myšlení a mechanistického pojetí světa podpořím, i když stále s výhradami k trochu osekanému a jednostrannému podání.

3 28.10.2011

Inovativní biologicko-medicínský přístup k Drákulovi a upírskému mýtu se mi hodně zamlouval, nicméně samotný příběh, zejména akční styl jak vystřižený z hollywoodského filmu, už moc ne. Atmosféra víceméně nulová, postavy nudné, zvraty očekávatelné, milostná linka spíše úsměvná. Slabé tři. Kniha, ke které se na rozdíl třeba od Temného léta vracet určitě nebudu.

2 19.10.2024

Sbírky fejetonů jsem nikdy úplně nevyhledával, už jen proto, že neuvěřitelně rychle stárnou a nezřídka se spíše už jen úsměvně než trefně vyjadřují k událostem dávno minulým a bouřím, které se nakonec ukázaly jako bouře ve sklenici vody. U pánů Zrzavého a Novotného jsem však udělal výjimku, která ale v řadě ohledů potvrdila můj předchozí názor. Na jednu stranu zde jsou zajímavé, pronikavé, mnohdy provokativní texty, které čtenáři dovolí nahlédnou do fungování vědy, stručně ho seznámí s různými biologickými jevy a nadhazují zajímavé paralely mezi „přírodou a kulturou“ či mezi různými lidskými společnostmi, na té druhé tu najdeme až příliš mnoho rádobyvtipných fejetonů, které odkazují k dávno zapomenutým událostem (často takovým, jež si není nutné připomínat), popřípadě takových, které se nedají označit jinak než „starý bílý muž křičí na mraky“ (a to zas tak staří nejsou, natož v době psaní texů). Obzvláště to platí, když se pokoušejí vyjadřovat k politickým, ekonomickým, ale i některým společenským tématům. Nicméně, jak sám Zrzavý píše, raději se zeptejte kominíka než vědce, když se chcete něco dozvědět o světě. Z prvního svazku tedy odcházím s pocitem, že by bývalo lepší vybrat opravdu jen ty nejlepší kousky (které se vyjadřují k zásadním událostem, jsou nadčasové nebo mají co říct k současnosti), místo dvou knih vydat jednu a ušetřit trochu papíru. Pak by to klidně mohla být pětihvězda. Uvidíme, jestli na tom pokračování něco změní.

2 22.09.2024

Jo, zbožňuju neony. Na Neonech a světlu reklam mě po prvním prolistování trochu děsilo, jestli to vlastně bude mít tu správnou šťávu, když v knize není jediná barevná fotografie, ale s každou další stránkou jsem si ten pohled na „zmizelou Prahu“ užíval čím dál tím víc, kochal se architektonickými skvosty i zvěrstvy, představoval, jak ty světelné reklamy vypadaly naživo, a vychutnával si popisky typu: „Architekt efektním způsobem propojuje světelné působení opaxitového skla, čistých neonových trubic a plastického písma v hmotově výrazném architektonickém celku.“ Špica. Chci víc.

2 07.06.2024

Po Nezvaných hostech jsem sáhl především kvůli závěrečné povídce Edwarda Bulwera Lyttona Mozek a dům (The House and the Brain, známé také pod názvem The Haunted and the Haunters), která vyšla v časopise Blackwell's Magazine roku 1859, a jedná se tak o jednoznačně nejstarší text z celé knihy. Ostatní autory jsem neznal, takže jsem moc nevěděl, co čekat. A ani jsem toho moc nedostal. Nezvaní hosté cílí na výrazně mladší čtenáře (10+) a větší část obsažených příběhů je poměrně plytká a nepříliš nápaditá, byť sem tam se objeví zajímavější pointa. Za přečtení stojí například Strašidelní pavouci Williama Jamese Wintlea (The Spectre Spiders, 1921) a samozřejmě i závěrečný Mozek a dům, který je typického ukázkou viktoriánské strašidelné povídky a svým stylem, stářím i literární kvalitou se vlastně do Nezvaných hostů moc nehodí, respektive jde o text, který se od většiny ostatních diametrálně liší. Během čtení jsem si navíc uvědomil, že jsem ho pod názvem Strašidelný dům nedávno četl v antologii Strašidla, duchové & spol. (2001), a už předtím se objevil v několika dalších.

2 16.04.2023

Podobně jako Horečka celkem zábavná jednohubka, která sází na hodně (někdy až příliš) pomalé tempo a snahu nebýt úplně povrchní, nicméně na to možná podobně jako zmíněná Horečka (jejíž zdejší hodnocení mě nepřestává udivovat) u čtenářů zvyklých na přístupnější či podbízivější styl dojede. Je ovšem pravda, že celkový dojem po natahované první polovině zachraňuje především závěr a dopis Dianiny matky, který dobře, nikoli však křiklavě objasní leccos, co se předtím objevilo jen v náznacích.

2 31.10.2020

Přiznám se, že Výstrahy zvědavcům na mě zapůsobily kapku míň než Příběhy sběratele starožitností. Tentokrát jsem si dokonce nevyznačil ani jednu povídku, která by natolik vyčnívala, abych měl chuť se k ní brzy vrátit, což ovšem neznamená, že se časem nevrátím k celé sbírce a nepřehodnotím nynější názor. Celkově mi Jamesův styl tolik nesedí, nebo jsem už možná jen povídkovou tvorbou podobného typu trochu přesycený, těžko říct, každopádně dočítání posledních příběhů byla už spíš povinnost než zábava. Co však svazek vytahuje z podprůměru, je autorův teoretický text „Pár poznámek o strašidelných povídkách“ a především doslov Stephena Jonese, který Jamesovu tvorbu uvádí do širších souvislostí, včetně výčtu různých televizních či rozhlasových adaptací jeho povídek.

2 27.02.2020

Jan Evangelista Purkyně je bezpochyby jedním z historicky nejvýznamnějších českých přírodovědců a snaha představit jej mladším čtenářům je rozhodně záslužná. Jaroslav Hořejší se do toho pustil proškrtáním celkem obsáhlé monografie /Jan Evangelista Purkyně: jeho význam pro současnou i budoucí medicínu/, což je sice jedna z možných cest, ale potíž spočívá v tom, že nestačí jen zkrátit obsáhlý text, ale je potřeba jej také přizpůsobit cílovému čtenáři, to jest nenechat v knize haldy odborných termínů a věnovat náležitou pozornost ilustracím, protože ty jsou základem úspěchu. Výsledek je tedy informačně bohatý, avšak jaksi suchý, školometský, což je škoda. Purkyně by si zasloužil mnohem víc. Za sebe doporučuji alespoň skvělý titul Purkyně ve Vratislavi.

2 10.11.2019

Podobně jako řada dalších čtenářů mám z Mengeleho zoo poněkud rozporuplně pocity, nicméně přesně tak to autor nepochybně chtěl. Upozornit na palčivá témata, ale nedat čtenáři nic zadarmo. Zpočátku jsem byl přesvědčen, že si s námi Nygårdshaug tak trochu hraje, že chce ukázat, jak snadné je se alespoň na chvilku ztotožnit s bestiálními zabijáky, kteří zastávají podobné myšlenky jako mnozí z nás, kteří jsou dokonce v mnoha ohledu stejní jako my, jen se rozhodli vydat trochu radikálnější cestou. V závěru si ale nejsem vůbec jistý, jestli autor přece jen s činy svých hrdinů nesouzní až příliš (už jen vzhledem k jejich extrémně idealistickému vykreslení – krásní, mladí lidé, dospělí v době, kdy se ostatní chovají jako děti, neuvěřitelně sečtělí, hloubaví, uvědomělí, atd. – a extrémně dehonestujícímu vyobrazení všech jejich protivníků – přízemní, hloupí, neschopní, oškliví lidé ovládaní systémem). Závěr už vyloženě přestřelený, a třeba dovětek, jak se v hroutícím se kapitalismu Friedmanovi žáci přidávají na tu správnou (komunistickou) stranu, páchají sebevraždy, nebo končí v ústavech pro choromyslné, vyloženě vtipný. Přesto každopádně kniha, které má co dát. Hodně se mi líbí výstižné komentáře uživatelů iška: „Taková studie, jak si svým chováním vychovat teroristy,“ a zorka „typ knihy, kde hlavnímu hrdinovi odpustíte všechno, včetně zabíjení, a dokonce mu fandíte a přejete lepší život.“ Řekněme 70%, ale obhájit by se dalo 100%, stejně jako odpad.

2 08.11.2019

Co se detektivní stránky týče, spíše průměr. Sem tam sice zábavné a čtenář díky indiciím tak nějak tuší, kdo bude vrahem (až se spíš nechce věřit, že je to tak jednoduché), nicméně motiv ani závěr nijak oslňující nejsou. Pro zasvěcené čtenáře by mohla být zajímavá ona satira na současnou angloamerickou komediální scénu, viz například TJ Martinez alias střevícový honimír (patrně odkaz na Louise C.K., která má v knize i „poděkování“), ale jelikož k takovým nepatřím (ani nejsem žádný velký fanda stand-upů), nejsem schopný tuhle stránku knihy úplně docenit.

2 28.09.2019

Historie medicíny trochu ve stylu letem světem. Gordonova kniha podává spíše základní přehled o vývoji jednotlivých odvětví medicíny, a to obvykle s notnou dávnou suchého britského humoru (většinou zdařilého) a nadsázky, proto bych ho raději ve všem nebral úplně vážně. Vzhledem k době napsání autor přirozeně v podstatě nereflektuje vývoj lékařské genetiky a vzhledem k místu napsání se text výrazně zaměřuje na Velkou Británii a její problémy v době, kdy vznikal. Celkově však zábavná knížka a dobrá inspirace k další četbě. Osobně mohu doporučit třeba výtečný svazek Špinavé ruce (Argo, Dokořán, 2005) o Ignáci Semmelweisovi a horečce omladnic.

2 14.06.2019

Prvních padesát stránek Poseidonia docela baví, ať už neotřelým stylem, odkazy na všelijaké technické vynálezy, či sem tam nějakou tou lechtivou scénkou. Poté však začíná děj poněkud stagnovat a dopředu se posouvá opravdu jen velmi pozvolna, a to jen když se mu zrovna dostane prostoru mezi stále četnějšími sexuálními výjevy. V jednu chvíli už dokonce vypadá, že pro samou díru se už příběh ani neobjeví, a vzhledem k vší té samoúčelnosti i nudě bude mít patrně nejeden čtenář chuť nechat hlavní hrdinky, ať si dělají, co chtějí, a knihu odloží. Pak se ovšem tempo zase zvedne a posledních sto stran je sice natahovaných, nicméně docela zábavných. Samozřejmě potěší hezky steampunkové využívání všelijakých technických vymožeností, od vzducholodí po jaderný pohon. A něco do sebe mají i debaty protagonistů o eugenice/rasové hygieně, nerovnosti ras, sociálním darwinismu či kapitalismu a válce, byť kloužou jen po povrchu.

2 08.06.2019