Tozbee komentáře u knih

Tady je ticho důstojnější než slova. Připadá mi až nepatřičné hodnotit toto dílo jako literaturu. Pokorně a uctivě smekám a přeji si (naivně), aby podobné výpovědi už nemusely vzniknout.

„Zdá se, že muži nesou zajetí a ponížení hůř než ženy, snad proto, že od dávnověku jim byly přisouzeny vlastnosti heroické, které je těžké prokazovat každý den. Jednorázová statečnost je snazší než každodenní stokrát nic, které umořilo osla. A tak se stalo, že můj vztah k mužům se od vězení změnil – přes všechen můj obdiv a tajnou náklonnost, kterou k nim cítím. Nemohu být koketkou ani vampem, ani je ulovit záludnou taktičkou, čímž velmi v naší době tratím na ceně. Stala jsem se pelichající vlčicí s vemínkem splasklým od starostlivého pečování o mužská kojeňátka.“

18 22.03.2019

Jsou to takoví mimoni. Nemyslím to pejorativně. Části z nich samotářství zbylo jako vedlejší produkt nezřízeného života, část se pro ně rozhodla z trochu bláznivých důvodů. A část (dvě ženy) z racionálních. Jsou to mimoni, protože žijí mimo a protože se na spoustu věcí dívají zvenčí. A to mě opravdu bavilo. Líbil se mi prostor a empatie, kterou jim autor dal a díky čemuž jsem se nečekaně často cítil jako mimoň já.

17 25.03.2021

Po dobu asi deseti dnů, kdy jsem knihu četl, jsem při večerním usínání přemýšlel nad jednáním jedné z románových postav a snažil si představit, jak bych si asi vnitřně ospravedlňoval, že bych podobného jednání pravděpodobně nebyl schopen. A každý den šlo přitom o postavu jinou. Pavelka, Morávek, Kolařík, Moravcová, Zelenka, Vaněk, Pechal (!), Beneš,... Kniha je plná neuvěřitelných osobností, bez nichž bychom o příběhu Gabčíka s Kubišem vůbec nemohli číst...
Krom toho jsem ještě nečetl knihu, kde by z hlavních postav nepřežil téměř nikdo :-( A kterou bych tak hltal, ačkoliv jsem celý příběh znal.
----
„Možná se budeš muset jednoho dne rozhodnout mezi svými přáteli a svou rodinou.“
„Mami! To přece nemůžu.“ Přistoupila k němu blíž a její očka se v šeru stodoly blýskala. „Dneska se děje spousta nemožných věcí. Co Lidice? Myslíš si, že to, co se stalo Heydrichovi, stálo za masakr všech těch nevinných lidí?“
„Mami, já nemám s Heydrichovou smrtí nic společného,“ vypravil ze sebe. „Lidice pravděpodobně také neměly. (...) Já nechci ztratit nikoho z vás. Co mě zajímá, to jsou životy vás všech – mých dětí a vnoučat.“

14 11.09.2016

Mistrně popsaný mix válečných hrůz prožívaných obyčejným příslušníkem pěchoty. Surová a odzbrojující obžaloba válek (jako prostředku řešení konfliktů civilizovaných zemí), kterou čtenář jen tak z hlavy nedostane.

"Jak nesmyslné je všechno, co bylo psáno, děláno, myšleno proti válce, když je takového něco možné! To všechno je vylhané a bezvýznamné, když tisíciletá kultura nemůže zabránit ani tomu, aby nebyly prolity tyto proudy krve, aby neexistovaly po statisících tyto žaláře muk. Teprve lazaret ukazuje, co je to válka."

13 27.01.2017

(SPOILER) Začnu minusy, kvůli kterým musela jedna hvězda dolů:
- poněkud toporné charaktery postav, kterým nepřidávaly na plastičnosti soukromé odbočky a místy ubíjející dialogy
- jednoznačná dělící linka mezi klaďasy a záporáky, přičemž záporáci se stihli v závěru překulit daleko za hranu kýče
- spektakulární finále, které kladlo důraz na akci místo na epilog, který by si ty spousty řádků zasloužil více
- autorova obsese zmiňovat neustále filmy a nechat postavy mluvit o filmu, přičemž akční scény jsou psány přímo pro filmový scénář (uvidíme, jak je uchopí německá ZDF, která už natáčí)
- autorova spadenost na odporné Američany, přičemž ti nejodpornější jsou (jak nečekané) ti s největšími pravomocemi
- další hvězda by měla jít dolů za odfláknutý překlad (ale za to autor nemůže)

Možná je těch odrážek hodně, ale plusy je podle mého soudu bez potíží přetlačí. Většinu z nich už zmiňovali ostatní čtenáři, tak jen telegraficky:
+ vynikající a originální hlavní myšlenka
+ srozumitelně podané základy z mnoha různých vědeckých oborů
+ postupné splétání proudů a budování napětí, obtížná předvídatelnost děje (v prvních dvou třetinách knihy)

12 11.08.2021

Musel jsem si to přeznačkovat z humoristického románu na historicko-zeměpisnou sondu, abych se dobral konce. Vědomí, že za rádoby veselým vyprávěním je osobní trápení autorky v nešťastném vztahu (manželství se brzy rozpadlo), mě pořád rušilo. Kniha u mě obstála jen jako (relativně) čtivý doklad o životě v konkrétním čase, na určitém místě a o tehdejším postavení žen. Opravdu mě udivuje, že právě takovou knihu u nás matky předávaly dcerám. Že čtení takové knihy pro ně nebylo sebetrýzněním. A že velké množství čtenářek knize stále vysolí vysoké hodnocení kvůli zábavnosti nebo „protože člověka dokáže pozvednout na duchu, rozesmát, uklidnit“. Kniha mi zkrátka přinesla víc poučení při čtení komentářů než při čtení jí samotné. I za to je třeba poděkovat.

12 23.02.2021

Neumím si představit, kolik práce dá shromáždit a provázat tak obrovskou spoustu podkladů a informací. Jak těžké je klást si ty správné dílčí otázky, aby se člověk v rozplétání toho klubka pohnul dál. A kolik odvahy je třeba mít (nebo naopak nemít pud sebezáchovy), aby to celé člověk sepsal a pustil do světa. Potud má pan Kmenta můj velký obdiv. Na druhou stranu se kniha čte velmi těžce a často pro mě bylo jednodušší si připustit, že některé složité a únavné části nemá cenu zcela pochopit. Podstata je nicméně všem, kdo se do knihy pustí, jasná: Máme velký problém. A zatím ho neumíme řešit.

11 17.10.2018

Kdo by nechtěl být jedničkou ve svém oboru, uspět v mnoha dalších odvětvích, být oblíbeným mezi přáteli, uznávaný veřejností, věčně zvídavý, zapálený pro učení se novým věcem a obdařený talentem vypravěče? My, co se nám to asi nepoštěstí, bereme zavděk alespoň touhle poutavou a zábavnou knihou životních příběhů protkaných fyzikálními tématy. O druh dosaženého vzdělání tady vůbec nejde, milí humanisti.

"Nenesete odpovědnost za to, že dosáhnete toho, co si ostatní lidé myslí, že byste měli dosáhnout. Nejsem povinen být takový, jaký bych podle nich měl být. Je to jejich omyl, a ne moje selhání."

11 26.02.2018

Docela mě fascinuje, že je možné dopředu vytipovat bestseller a pak ho masivním marketingem z ne právě zdařilého díla opravdu udělat. Hlavní hrdinka není jenom odpudivá (na takovém modelu se dá klidně úspěšně stavět), je taky zoufale otravná a charakterově a zejména stylem "psaní" (ačkoliv tady si nikdo deník nepíše) splývá s oběma dalšími hlavními postavami. Samotná zápletka se natahuje jak nudle u nosu k okamžiku, kdy si hlavní hrdinka konečně vzpomene. Čekání na tento okamžik bylo únavné a satisfakce se navíc nedostavila.

11 20.07.2017

Uznale mručím. Má to šmrnc, vtip a je to fakt krásně zpracované (i vydané, díky Argo!). Jen nevím, jestli to vlastně splňuje účel, tedy objasnit kvantovou fyziku laikům. Za sebe lítostivě připouštím, že jsem se v pochopení tématu o moc dál neposunul. Naštěstí mě uklidňuje vědomí, že jsem se v jiné části multivesmíru stal díky komiksu zapáleným studentem a posléze odborníkem na kvantovou fyziku.

10 19.02.2021

Protože se kniha nedala téměř sehnat, poslouchal jsem ji ve vydařené audioverzi. Pomalu, dlouho a dvakrát. Ne že bych nerozuměl, ale proto, že tohle je skutečně Životopis s velkým Ž. Zpracováním i obsahem. Všechna čest autorovi. Popsané objevování (přírodních) zákonitostí našeho světa na pozadí dramatických dějinných zvratů považuji za napínavější a více vzrušující než většinu detektivek. (EDIT: Nakonec ještě koupeno 2. knižní vydání.)

„Pokud nedokážeme najít cestu k poctivé spolupráci a poctivým dohodám s Araby, pak jsme se z 2 000 let našeho utrpení vůbec nepoučili.“
Považujete se za Němce, anebo za Žida? „Člověk může být obojí. Nacionalismus je dětská nemoc: jsou to spalničky lidstva.“
Jak nacházíte nové myšlenky? „Svobodně čerpám ze své imaginace; po této stránce jsem umělcem. Imaginace je důležitější než poznatky. Poznatky jsou omezené. Imaginace obejme celý svět.“
„Moje zbožnost spočívá v pokorném obdivu k nekonečně nadřazenému duchu, který se odhaluje v tom málu, co o poznatelném světě dokážeme pochopit."

10 26.03.2018

Deník, který by nikdo nechtěl sám napsat. Vnímavá autorka, která by se mohla pro své okolí rozdat a která ve všech lidech hledá to dobré, se zákeřnou ironií osudu narodila do bolestné doby v nelidsky zkoušené zemi. Díky jejímu talentu, pečlivosti a vytrvalosti můžeme u jejich zápisků tajit dech a o něco víc si vážit světa, ve kterém žijeme.

„Bolševici se ujali moci. Je těžké být prorokem, ale domnívám se, že to je konec ruské inteligence. Měli bychom si sbalit svých pár švestek a emigrovat. V Rusku už nemáme co dělat. Nebo snad přece jen existuje nějaké východisko... Připojit se k bolševickému hnutí, duševně se ponížit, zdrsnět, stát se primitivem po fyzické i psychické stránce...“

9 13.09.2019

Je to paráda. Přežijete náhodou jako jeden z mála jadernou katastrofu. Navíc s hojností potravin, dobytka, s bytelnou střechou nad hlavou a s partou přátel z dětství. Co víc si za dané situace přát?
Že by bylo fajn nemuset se zabývat radioaktivitou? Máš to mít. Krom toho jsi uznávaný, bystře uvažující óm nadsamec čistý jak lilie a v okolí tvé družiny se náhodou pase několik povolných samic, které toho moc nenamluví. Jupíjé.
To by bylo, aby z toho s trochou dalšího štěstí nebyl super román (utahanému úvodu navzdory).

Autor mi zkrátka předhazoval jednu absurditu hodnou úsměšku za druhou a dost se snažil, aby mě od dalšího čtení odradil. V mém případě se mu to nepovedlo, zvědavost, jak si bude hlavní „hrdina“ počínat, zvítězila. A když už se smířím s tím, že autor rozdal karty tak, jak rozdal, uznávám, že napsané je to skvěle a uvěřitelně. A tak se už rok rozmýšlím, jestli dát Malevilu tři nebo čtyři hvězdy...

9 18.02.2019

Téma románu je relativně provařené. ALE: 1) V případě holocaustu nebude jeho neustálé literární zpracovávání na škodu nikdy. 2) Autorka to s jazykem umí a její román se čte opravdu sám (poněkud samoúčelné časové skoky v závěru knihy mu odpustím). Takže mu úspěch přeju. A jako bývalý Valmezák jsem vděčný za odhalení nepoznané historie města.

9 14.01.2019

Hlavní postavy Guenassiova románu mají společné, že jejich život není jednoduchý, a navíc se nemají o koho opřít. Část z nich za svůj osud do značné míry nemůže, neboť ho způsobily vnější (politické) okolnosti, což je případ východoevropských imigrantů sdružených v pařížském Klubu. Na druhou stranu Michel a jeho dobře situovaná západoevropská rodina ilustrují, že do podobné životní situace je možné se dostat i vlastními silami.

"Kolem mě bylo pusto a prázdno. Ti, které jsem miloval, jeden po druhém zmizeli, zemřeli nebo mě opustili. Možná je to moje chyba? Nevzbuzoval jsem v nich nic, co by je zadrželo. Za nic nestojím. Od těch, které milujeme, neodcházíme. Padal jsem do propasti a neměl jsem nikoho, koho bych se mohl zachytit."

9 11.07.2018

Jsou knihy, které vás povzbudí, dodají vám optimismu a posílí vaši víru v lidstvo a krásu života. Tahle to není. Příběh odhalující lidství v jeho živočišné podobě není dobré podstupovat na lačno ani po přejedení. Nezbývá než doufat, že nebudete mít příležitost (ani vaše děti) prožít nic ani vzdáleně podobného. A část popisující postavení člověka v sovětské společnosti by nebylo od věci zařadit do školních čítanek.

"Vesničané tomuto vyprávění zamyšleně naslouchali a říkali, že Bůh židy konečně potrestal. Zasloužili si to už dávno, hned jak ukřižovali Krista. Bůh jim to nikdy nezapomněl, jestliže až dosud jejich hříchy přehlížel, neznamená to, že jim odpustil. Nyní pou­žíval Hospodin jako svůj nástroj k výkonu spravedlnosti Němce."

9 14.02.2018

Útlá kniha plná pronikavých myšlenek nutících k zamyšlení a k nepříjemným reflexím vlastní nevzdělanosti. Mrzí mě, že autor ani nepředstírá, že by měla situace řešení a nesnaží se navozenou depresi alespoň trochu rozptýlit. Ale to v podstatě nebylo smyslem knihy, která si dala za cíl pouze popsat neutěšený stav a formulovat teorii nevzdělanosti.

"Vědění nelze konzumovat, vzdělávací instituce nemohou být podniky na poskytování služeb a vědění si nelze osvojit hravou formou, protože to prostě bez myšlenkového úsilí nejde."

9 16.11.2016

Stručně řečeno zklamání. Jak už tu několikrát zaznělo, název knihy je zavádějící. Namísto hypotéz, smršti zasvěcených vědeckých argumentů a mnoha historických příkladů a analogií jsou jednotlivé kapitoly spíše zamyšleními, reflexemi současné západní společnosti prokládané příležitostnými historickými flashbacky a bohužel množstvím banalit (jako třeba zvýrazněná hluboká myšlenka na str. 85: „Vzestup a pád jsou totiž stranami téže mince, bez vzestupu není pádu a naopak.“). Jako v částečně poučeném laikovi ve mně kniha vyvolala poznání, že sdílím s autorem velkou většinu názorů na současný vývoj. Nicméně jsem spíše očekával, že si počtu o tom, jak různé „civilizace vznikají, dosahují vrcholu a zanikají“.

8 31.01.2022

Náročné dílo, které pro větší požitek z četby vyžaduje znalost historického, náboženského a částečně filosofického kontextu – nebo alespoň ochotu čtenáře si kontext „dostudovat“. Jen tak bude uvažování postav, které měly své reálné předobrazy, pro čtenáře uvěřitelné a hlavně pochopitelné. Waltari se pustil do náročné látky, jejímuž nastudování musel obětovat neskutečné množství času. Potud klobouk dolů. Co mi nesedlo, jsou časté patetické promluvy všech postav, poněkud složitý životopisný konstrukt hlavního Hrdiny (který navíc musí být u všeho podstatného, co se ve městě šustne, aby to mohl zapsat do deníku), milostná zápletka (mám tě ráda X nemám tě ráda) a příliš idealistické osobní motivace pro jednání většiny zúčastněných (nemohl by aspoň jeden prostě jen nesnášet Turky, chtít se jim třeba pomstít a dát zkrátka průchod přízemnějším, zato lidštějším pudům?). Na druhou stranu – tíseň obyvatel, kteří se nemohou zachránit před blížícím se utrpením, na mě zapůsobila silně. A přiměla mě přečíst si o tématu víc, takže díky.
(SPOILER: Ale proč musel autor nechat Annu mnohonásobně zapíchnout, když reálně tehdy stačila odplout, to nechápu.)

„Jsem Řek a bojuji na straně svého města, dokud bude možnost udržet samostatnost. Ale nepřipustím, aby se Cařihrad dostal do moci latinců. To by znamenalo mrhání našimi posledními silami, desetiletí trvající vražedné bitvy na pomezí Evropy, a to jen pro dobro latinců. Unavili jsme se z Evropy, máme již dost latinců. Vedle latinských barbarů jsou Turci vzdělaným národem, dědici arabské a perské vzdělanosti. Sultánova vláda pozdvihne Cařihrad do nového rozkvětu. Z rozmezí mezi Východem a Západem Cařihrad bude zase ovládat svět.“

8 08.10.2020

Nálož. V mnoha rovinách.
Občas na efekt šokující. Jindy skvěle provokativní. Hyperrealistické a neuvěřitelně vyfabulované současně. Ale hlavně originální. Nebýt závěru a fekálií, asi tu pátou hvězdu dám, takhle s klidný svědomím za 4. A pokud budu v budoucnu dostatečně masochistický, možná si to někdy střihnu ještě jednou.

„Nikdy nemůžete říct: Nebudu zabíjet. To nejde, přinejlepším můžete říct: Doufám, že nebudu zabíjet. Já v to doufal taky, já jsem taky chtěl vést dobrý a užitečný život, být člověkem mezi lidmi, být stejný jako ostatní, i já jsem chtěl přiložit svůj kamínek ke společnému dílu. Mé naděje se ale nenaplnily, má upřímnost byla využita pro vykonání díla, které, jak se ukázalo, bylo špatné a šílené, a já překročil hranice stínu a všechno to zlo mi vstoupilo do života, a nic z toho se už nikdy nedá napravit. Ani slova k ničemu nejsou, mizí jako voda v písku a ten písek mi plní ústa. Žiji, dělám, co se dá, tak je to s každým, jsem člověk jako každý jiný, jsem člověk jako vy. No tak, říkám vám přece, že jsem jako vy!“

8 13.05.2020