triatlet komentáře u knih
Ivy and Bean, počeštěle Kája a Oliva, prožívají dobrodružství typická pro většinu mladších školáků.
Díky ilustracím Sophie Blackallové ožívají školní chodby, kde dvě kamarádky kují další lotroviny.
Existenciální problematika
primárně protkaná kosočtverci
vydaná ve vázané podobě
osloví bohémy
Bohemista zapláče
Řada veršů (Děti, SMS od pozn, Genius loci, Eufrat) je osobních a čtenář asi nepochopí, na co autor naráží:
"Z nonstopu Eufrat
by se jeden poblil
Strašnej pajzl
zastávka Garáže Dejvice
největší soc" (Eufrat, s. 14)
Některé verše ani nelze považovat za básně:
"Ta Praha
není zase
tak úplně
blbý město" (Básník metropole, s. 16)
Narážku na Tara Fuki v básni Černá kšiltovka jsem nepochopil.
Nad triptychem o kosočtvercích jsem jen kroutil hlavou...
Čtenář neznalý situace v nakladatelství Pluháček alias Reiner těžko pochopí, o čem se ve verších píše.
Za podařené považuji básně o Czechteku, v nichž autor umně napodobil Ginsberga, Bukowskiho a Andreje Stankoviče.
Vzhledem k autorově publicistické praxi zaujme báseň Novinářská:
"Měl jsem sraz
se zdrojem
problémů i inspirace
V příštím životě
bych chtěl být
kuloárová informace
Do uzávěrky zbývá
jediná šance" (s. 15)
Zajímavá bibliofilie - i když verše nejsou ani krásné a vzácnost naplňují jen otevřenou obhroublostí, vulgaritou, sprostotou až nechutnou...
Podle doslovu ovlivnila Koláře dobová erotická literatura (Nezvalovo Sexuální Nocturno a Halasův Thyrsos). Budiž. Ve škole (jak současné, tak prvorepublikové) by podobné "verše" našly odezvu možná mezi pubertálními spolužáky. Přidanou uměleckou hodnotu jsem v triptychu nenašel. V prvních dvou částech - Ústnice a Svícen a trakař - pobaví/ zaujme synonymita údu - nynál a kostivec, v poslední části Růže večernice autor používá už jen hrubě expresivní výrazivo.
Hodnotím umělecký význam, ten je z mého pohledu téměř nulový.
Zveršovaný div
od jara až do zimy
duši zahřeje
"Sladká vůně lip
v květech bzukot pilných včel
spánek přichází (s. 18)
Dešťové kapky
vyťukávají rytmus
dávných poselství (s. 46)
V tichu večera
snáší se list podzimu -
šeptne naposled (s. 64)
Kroky lesní tmou -
v korunách věrně září
má večernice (s. 80)"
Kapesní sbírku haiku autorka doprovází jímavými ilustacemi.
Jiří Stránský dokázal na pozadí válečných událostí zachytit plívovskou atmosféru krkonošských kopců a vesnic.
"Kopec se jmenoval Hut, česky Klobouk, a taky tak vypadal: trčel nad hrbolatou krajinou jako hučka odhozená samotným Rýbrcoulem." (s. 11)
Klukovské bitky o kus louky, kopce ustupují důležitější věci.
Pomezní vesnice se nedělí na Němce a Čechy, ale na ty, co pomáhají, a na kolaboranty.
Doslov vysvětluje vznik příběhu i jeho pokračování.
Barevné dřevořezy Matěje Formana navozují krkonošské dobrodružství.
Bibliofilie s věnování "škoda každého slova, které se neřeklo".
Netypická socialistická poezie. Na konec 50. let vtipná nadčasová satira.
Mykologický název měl patrně maskovat hubaté verše :-)
"Štempl buší bum bum bum
aniž myslí na datum.
Pevná ruka mává jím
bez ohledu na režim.
Mozek pevně v lebce tkví;
co v něm doutná, nepoví." (s. 15, Holubinky)
"O vyšší metě sní
rozkročen nad ostatní
činitel krajský.
Formát okresní,
ambice celostátní." (s. 19, Mezi námi)
"Jít kupředu? Ucouvnout hbitě?
Či uvážlivě zůstat stát?
Když na názor se zeptají tě,
máš mlčet? Nebo povídat?" (s. 23, Zpověď dítěte svého věku)
Ve srovnání s Bylinkovými pohádkami (https://www.databazeknih.cz/knihy/bylinkove-pohadky-399249) mnohem pohádkovější, bylinkovější, jazykově i obrázkově pestřejší.
Z příběhů Radomíra Sochy plane stejná kouzelná záře jako
z tajemného herbáře.
Střídání reálného světa s kouzelným působí plynule, pěkně se prolínají.
Líbilo se mi využití přísloví. "Před heřmánkem smekni a před bezem klekni."
... aneb před Burešovou smekni, před Sochou klekni.
Nádherné fotografie Vladimíra Bárty dokazují pestrobarevnost Roháčů v každém ze čtyř ročních období.
Z fotek je cítit pot turistů, jejich odhodlání, úsměv, když odpočívají
u jezírka.
Úvodní text a popisky jsou ve slovenštině, angličtině, němčině a polštině.
Triptych Mrakodrapy čtenáře zavádí mezi věžáky.
Všechny části kromě mrakodrapů spojuje motiv dětí a rodičů, jejich vzájemný vztah.
Zatímco první povídka Tak jdem zachycuje tatínka s dcerkou někde na Brodwayi, druhá povídka Ema zachycuje pohled na mrakodrap z pohledu dítěte. Na rozdíl od úvodní a třetí povídky není mrakodrap zasazen do konkrétního města. Celkově ale působí velice důvěrně. Odhalování tajemství jednotlivých pater je nápadité – ať už se jedná o šlehačkovou bitvu, práce řezníka nebo činností správce mrakodrapu. Když má Ema „nohy spuštěné
z okna v šedesátém patře“, nezamrazí jen jí.
Autorka dokáže s citem a vtipem upřesnit například počet prodavaček.
Závěrečná rodinná sešlost je očekávaným vyústěním Emina příběhu.
Podobně jako i v jiných svých knížkách Marka Míková prokládá prozaický příběh verši.
„Však my, děti moje drahé,
však my, děti mé,
jsme součástí jedinečné árie.“ (s. 57)
Momentku ze San Franciska vypráví několik tamních budov, např. Momáč (SF MOMA - San Francisco Museum of Modern Art).
Příběhy Marky Míkové jsou pestrobarevné. „Trávník hýřil barvami. Modrá jedna červený meloun a vyplivovala černé pecky na zelenou trávu, oranžová si upravovala zelené vlasy a černý pruhovaný dával bílé ochutnat žlutou a červenou pizzu s bílými a černými tečkami navrchu. Bylo slyšet šumění fontány a přes ně se draly hlasy lidí a ptáků až nahoru ke stromům a ještě výš, až k domům, až k mrakodrapům.“ (s. 123)
Ilustrace Alexandry Švolíkové dokonale využívají motiv mrakodrapů pro každé písmeno. Podobně jako v Domu v Rugolu je zajímavě sestavený obsah knihy.
„Mrakodrapy drápou mraky…“
Skutečně makabrozní pábitelské vyprávění o kostlivcích a mrtvolách. Krátký text doplňují dřevoryty Josefa Váchala, které navozují strašidelnou atmosféru.
Bohumil Hrabal zaujme už úvodní větou: "Nechoďte ještě spát. Nemá to cenu. To rači si zajděte na krchov a jen tak pro legraci si probuďte několik mrtvol." (s. 6)
Součástí je i Morytát, který napsali čtenáři (střídavé pochvalné a negativní ohlasy na Hrabalovu tvorbu).
Osobně bych se podepsal pro ty liché. "To se duše skutečně napila průzračně nezkalené vody. Jásal jsem při čtení. Již dávno mi nebylo u srdce tak dobře. Viďte, člověk je přeci v jádru dobrý a takové dílko jako Pábitelé právě rozezvučí ty nejlepší struny, z nichž je utkán nejideálnější hudební nástroj - lidská duše."
(s. 42-43)
Za glosou Miroslava Petříčka (datovaná r. 1969) je závěrečný text Bohumila Hrabala o legendě.
"Legendu o každém člověku je možno zaslechnouti nejen v rodině a blízkém i vzdáleném příbuzenstvu, ale legendu si vytváří každý člověk sám o sobě. Tak každý člověk může vyprávěti celou sadu legend, aby šťávou imaginace a milostné lži dotáhl a vnitřně zaokrouhlil a scelil jistý příběh, který překračuje svou existenci a směřuje k transcendenci. Svatební a pohřební hostiny jsou vhodným místem k ústní tradici rodinných legend. Avšak hlavním místem, kde se legendy vyrábějí a vnitřně zaokrouhlují a scelují, jsou hospody se štamgasty, kteří během několika let a desetiletí dovedou vyprávět legendy o přítomných a nepřítomných, nebo dokonce i o neexistujících lidech, ve smyslu stupňování a přehodnocování, jak se děje ve ferblu a mariáši, kdy vždy ten, kdo vypráví, musí být přetrumfnut tím, kdo vyprávět se chystá. Tak při pivě se lze dovědět neslýchané legendy nejen po stránce obsahu, ale i formy a jejího narůstání, obzvláště když jako účastníci máme možnost být svědky prvních záchytných bodů skutečnosti, na které pracuje pak kolektivní imaginace tak dlouho, až vznikne legenda, k níž se už nedá nic přidat, nic ubrat, útvar, který je zaokrouhlen a vnitřně scelen jak artefakt, jak anekdota, jak portrét. Lze se domnívati, že na světě je minimálně tolik legend, kolik je lidí." (s. 59)
............................................................................................
ČV 2019 - Kniha, která má lichý počet stran
Niterný pohled na sebe sama...
"Prosím Tě Bože pokorně
ať neberu nic úkorně
ať nejsem zlý na Julianu
a když se ožeru,
ať potom ráno vstanu" (5. 6. 1985 V., s. 19)
Rentgen poloviny 80. let...
"Kdy konečně nějaký Samo
zas zbaví mou zemi
Avarů?" (5. 6. 1985 VI., s. 21)
"Ocejchovalas mě znamením plevelných ryb,
lovné zvěře.
Okrášlil jsi mne psacím perem,
kéž se jím nechlubím jak páv!
Kéž zanechám několik hebkých stop
v tom sibiřském sněhu.
Kéž jako liška
zametu ocasem potom tu stopu." (28. 6. 1985 III., s. 41)
Kolibří vydání ilustroval Honza Volf.
Krátké veršované příběhy. Podtitul "aneb veselé historky a žertovné obrázky" bych zaměnil spíš za morbidní pointu a hrůzostrašné obrázky.
Dobré je, že Kalich v r. 2004 knížku vydal i s originálními německými texty. Škoda, že ilustrace působí jako kopie, chybí jim patina.
Kresby Josefa Čapka a verše Jaroslava Seiferta.
Září 1937.
Smrt Tomáše Garrigua Masaryka jako mezník, symbolický konec svobody...
"Za sto let možná děti našich dětí
svým dětem budou vyprávěti
o šedém ránu čtrnáctého září,
na věky označeném v kalendáři.
To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě."
Je zajímavé, jak Jaroslav Seifert cítil konec svobody a hrozbu války.
"Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají.
měla bys první být mezi těmi, kdož lkají,
Evropo hrozná nad meči a děly,
ve světle svící, jež se rozhořely."
Pocta nejen T. G. Masarykovi, ale i Petru Bezručovi, Jaroslavu Vrchlickému.
"Nešťastný básník, který hledá rýmy
jen tam, kde chodí stesk, kde chodí žal,
a smutkem svoje verše skandoval,
nešťastný mezi nejnešťastnějšími."
Následující verše jsou mé vlastní, odkaz na hnus (Jazykolam o lamách), který produkuje autor, je v diskuzi.
Co to Hynka Viléma napadlo?
Nejedno "divné říkadlo".
Místy působí jako reklama na obchoďáky,
asi potřeboval nový bombarďáky.
Nejčastějším motivem je trus,
chybí poetika, je to spíš hnus.
Rádoby jazykoLAM dokazuje absenci poetiky a naopak nadbytek hnusu...
Verše, rýmy, otázka,
po sportovištích procházka.
Fotbal, tenis, plavání,
kdo rozluští zadání?
Jednoduché veršovánky se sportovními motivy obohacují dvě pohádky a řada úkolů, které rozvíjejí základní dovednosti nejmenších školáků a předškoláků (počítání, určování pravé/ levé).
Průvodcem je kluk Tomík a pes Alík.
Hezké ilustrace Zdeňky Študlarové.
Pod enkem najdeme jak Petra Nárožného, původně stavebního inženýra, ale i Zdeňka Nejedlého nebo Jana Němce.
U zetka jsou tři Zemanové - Bořivoj, Karel a Miloš...
Přínosný je přehled všech vlád, biskupů a arcibiskupů.
Kniha je místy poplatná době, Kožík občas upozorňuje na bratrství, spolupráci. Tyto pasáže se vymykají v jinak čtivém příběhu.
"Krátce před tímto památným přátelským bojem, dne 18. září 1954, ve výroční den hrdinské smrti Julia Fučíka, byl Emil Zátopek poctěn udělením Československé ceny míru. Dostal toto vzácné vyznamenání za svou vynikající sportovní činnost, kterou dal do služeb myšlenky mírového soužití všech národů, za příklad, který dává mládeži celého světa."
Kožík měl ale především dar zachytit zážitky dvou skvělých sportovců, ale i vypravěčů. Při líčení trojnásobného Emilova vítězství na olympiádě v Helsinkách jsem četl s napětím, jako bych neznal výsledek.
Doporučuji číst v době před Zátopkovou 10, závodem, který se pořádá na trati u Staré Boleslavi, kde Emil Zátopek trénoval.
Děkuji, Ťopku, děkuji, Danéšku, děkuji, pane Kožíku.
Příběh Pavla Vencla (https://www.databazeknih.cz/knihy/pavel-vencl-utek-do-pekel-113426) považuji za jednu z nejhorších knížek, které jsem četl. A hlavní postavu za jednu z nejnesympatičtějších.
Jsem rád, že jsem dal autorovi druhou šanci. Příběh tří důstojníků - dvou německých a jednoho anglického - je čtivý, blíží se válečným románům Jiřího Šulce. Autor po kapitolách střídá osudy tří hlavních postav. Zatímco Venclova sexuální dobrodružství jsou trapná a pro příběh nefunkční, v Pasti působí přirozeně.
Protnutí osudů ústřední trojice v poslední třetině příběhu působí nevěrohodně. Potěšilo, jakou formu závěru autor zvolil.
Přesvědčivá je hlavní myšlenka - zlo nenesou vojáci a jejich velitelé, ale původce války.
Příběh mi připomněl filmovou sérii Válka generací (Naše matky, naši otcové).
Antalogie textů od konce 19. století (prokletí básníci, česká moderna) až po českou avantgardu.
Místy se objeví v interpretaci ojedinělá chyba (Hledání ztraceného času - "Pozadím milostného vztahu je společenský život pařížských salonů konce minulého století." - 1. vydání čítanky je z r. 2006).
Výzvou je přečíst aktovku Svatebčané na Eiffelce - https://www.databazeknih.cz/knihy/svatebcane-na-eiffelce-podivana-169653?show=binfo.
Ze školních lavic:
(Rozbor ukázek z Verlainovy sbírky Romance beze slov.)
"Pane učiteli, je v Charleroi letiště?"
-Vyguglíme.
(Z wikipedie:
DOPRAVA
V Charleroi se nachází letiště Charleroi Bruxelles-Sud)
"Odpoledne tam letím."
- Tak mi pošli fotku, prosím.
V knihovničce vlastníme vydání z roku 1961. Někdo jednotlivé stránky očísloval, obtáhl řešení hádanek a v obsahu před hesla napsal velká počáteční písmena.
Vazba je rozpadlá, chybí hádanka od písmene A...
... ale stejně občas rád tímto pokladem zalistuji.
Za nejzapatovatelnější a asi i nejvtipnější považuji:
"Kápneš na pleš,
pak tu pleš
oškrábneš
a na tstůl
přineseš."
Moudrost vyjadřuje:
"Bílé políčko,
černé zrníčko,
ti, co je sejí,
všemu rozumějí."
Co je to?