triatlet komentáře u knih
Hiršalovo párkování
=
umné napodobování
páně Slívovy ilustrace
=
přináší hodně legrace
Párkování
párování
párkoní
pokání
proní
prká
pár
pá
p
Hiršalovo experimentování mě baví.
Za dvacet let jsem vyzkoušel asi pět středoškolských čítanek. Posledních cca 8 let používám sérii z nakladatelství VYUKA.cz, edice MATURITA.
Vyhovuje mi (a snad i studentům) členění ukázek na 2 stránky. Pravá strana obsahuje vysvětlivky - interpretační poznámky (jazykové prvky, kontext doby). Autoři 4. dílu rádi upozorňují na parentezi, perifrázi, parcelaci, pleonasmus, nebo katachrezi.
Čítanka obsahuje ukázku z Ginsbergovy básně Kádiš. Jeden nepozorný student vyslovoval [kaďíš].
Předmluva: Ladislav Jakl
Ilustrace (vtipné a výstižné): Daniel Landman
Při listování kapesním vydání aforismů se našinec pousměje, ale že by se smál? Nakonec zbývá vysmívat se politikům a byrokratům...
"Naše školy připomínají vědomostní soutěže, takže naši absolventi vynikají
v zapomínání."
"Politik může být do něčeho namočený až po uši, a stejně dokáže zůstat
v suchu."
"Častým problémem lidí vstupujících do politiky je, že nejsou ani trochu připraveni na odchod."
"My o voze... a oni se vezou."
"Politik je bytost, která vidí, když chce, ale zviditelňuje se, kdy může."
"Spousta věcí politikům nedochází prostě proto, že nechodí pěšky."
"Když úředník nemá v kanceláři občana, nic mu nechybí."
"Vaše hlava je banka, kterou nikdo nevytuneluje - investujte do vzdělání."
"Slovo ministr znamená služebník - jenže latina je mrtvý jazyk."
"Krtek vykoukl z klobouku hlíny, je to jasné:
Zas přišlo jaro jako loni! A je moc krásné."
Verše Hany Doskočilové jsou (rozto)milé a odpovídají cílové skupině - nejmenším dětem.
Ilustrace ztrácejí původní jemnost Zdeňka Milera. Berušky, housenka nebo sýkorka působí těžkopádně, naopak květinový ráj pestrobarevnou veselostí doslova voní.
Geneze poslední sbírky Daisy Mrázkové je zajímavá: v roce 2008 našla verše pro děti, které psala v 60. letech. Vydání z nakladatelství Baobab má sváteční, dárkovou podobu: nádherné kvašové malby Daisy Mrázkové a poetické, hravé verše, které jsou i experimentálně uspořádané (Mravenčí říkadlo).
17 kratičkých básní (Mlha je dokonce jen jeden verš - "V mlze je každý sám před mlhou utíkám") čtenáře provází různými ročními dobami (Semínko, Tráva, Oblaka). Vedle živé přírody (Strakapúd, Zádumčivec olšový) se objevuje i příroda neživá (Studánka, Skála).
Z důvěrně známé krajiny (Suchopýr, Ledňáček, Jelení skok) se vymyká želví příběh v básni Afrika.
"Zambezi Zambezi
želva leze po mezi
za mezí se tiše zuje
své botičky zahazuje
za Zambezi do zelí
tam se bosa veselí" (Africká)
....................................................................................................
Čtenářská výzva - poslední kniha (již nežijícího autora)
Název je mnohonásobně poetičtější než celý příběh. Škoda. Grafické zpracování – obálka, výzdoba jednotlivých stránek – působí nápaditě, ale vlastní příběh je naopak neoriginální, nudný. Chybí jakýkoliv náznak vtipu, humoru. Převládá pouze boj se zlem.
Ostrov, mapa, legenda, tajemný a nebezpečný les, obrovské krvelačné stvůry, hlavní postavy z různého prostředí (rodina guvernéra x rodina kartografa) jsou sice dobré výchozí motivy pro dobrodružný příběh, ale kdo četl Hobita, tak asi bude zklamán.
Zajímavý je motiv kartografie.
Krátké, jednoduché a výchovné bajky, pohádky a příběhy. Do každého oddílu autorka zařadila 7 textů.
Většina příběhů se odehrává v lese a jednoduše, poeticky a často vtipně ukazuje (nejen) malým čtenářům cestu.
Lesní motivy (ilustrace Evy Chudíkové) doslova protkaly (především opakující se motiv jehličnanů) jednotlivé příběhy.
Líbí se mi jednoduché, ale zároveň poetické vyjadřování Zuzany Pospíšilové.
„Toník všem na záda namaloval startovní číslo zralou borůvkou, kterou utrhl na kraji louky.“ (s. 31, Koník a blecha)
„Jednou večer, když už si měsíc vyšel na procházku po tmavé obloze, uslyšel Šosík podivné zvuky. (s. 41, Zachráněná láska)
Obdivuji, že František Šmahel dokázal v sedmasedmdesáti letech napsat takovouto stať. Je patrné, že je odborníkem.
Kniha osloví spíš historiky, studenty historie. Na mě tam bylo hodně legací a málo legrace, ale celkově jednání o basilejských kompaktátech byla hodně složitá vysoká politika.
Vysokou odbornost textu dokazuje 433 poznámek. Poznámkový aparát čítá 34 stran, vlastní stať má 98 stran.
Autor se převážně vyjadřuje odborně, termíny se vyskytují minimálně v každé druhé větě. Málokdy se objeví metaforické přirovnání typu „kousnout do kyselého jablka“.
Až budu procházet kolem jihlavského Prioru, to znamená kolem místa, kde byla vyhlášena basilejská kompaktáta, vzpomenu si, že termín prior značí i převora.
.....................................................................................................................
Čtenářská výzva – Kniha žánru, který běžně nečtete
.....................................................................................................................
Odbornou literaturu čtu, ale raději populárně naučnou. Podobně složitý odborný historický text jsem četl před čtvrtslotetím v rámci studia.
Verše magorovsky cynické,
vulgární, filosofické
i čistě lidské...
Autor přímo nebo nepřímo ("Když cokoli Tě rmoutí,/ vzpomeň na Toho, jenž korunu měl/ z trnového proutí." - s. 33) zmiňuje řadu osobností: báseň Dracea fragans věnuje malíři Otakaru Slavíkovi, další báseň pojmenoval po herci Gérardu Philipovi (vtipně doplněno poznámkou o zajímavosti z filmu Fanfán Tulipán), zmiňuje básnířku Violu Fischerovou, básníka Guillauma Apollinaira, Boba Dylana. Milanu Kohoutovi věnuje akrostich (Jitka).
A především vzdává hold Jaroslavu Seifertovi:
"Srdce mne bolí
vzpomenu-li si na básně Seifertovy
Už je na pravdě Boží
leč pohlédnu-li na hůl sluneční
pochopím kdo nad poezií naší
nebetyčně ční" (s. 44, Přijel)
V básni Leprosárium zmiňuje vesnici, podle níž je sbírka pojmenovaná, i básníka Ericha Jakuba Grocha, jenž sbírku obohatil o osobní vzpomínku na Ivana Martina Jirouse i básní.
Magorovský cynismus asi nejvíc vystihují verše v básni Sentimentální:
"Chtěl jsem v tomhle textu
nebo co to je
pokračovat
a používat slova rýmy Hospodin a hřích
ale vyseru se na to
nestojí to za to" (s. 48)
..............................................................................................................
Čtenářská výzva 2018 - kniha autora, který žil ve vašem kraji
Vyspělé verše,
jež duši mají,
i když slovem ne vždy hladí...
Sbírka má pěknou typografickou úpravu a doprovází ji ilustrace Terezy Bulvové, Terezy Janečkové, Adama Kašpara, Kateřiny Kučerové a Elišky Slezákové.
Autor sbírku věnoval památce Olgy Navrátilové a věnoval jí i dvě básně ("Mělas úsměv jak drahokam a odešlas Bůh ví kam").
V lyrických textech (v závěru jsou i neveršované) převládá smutná nálada, autor často popisuje podzimní přírodu.
O citu
"Ve skrytém citu
mění se slova
v pozadá čekají
celá hladová
osudová."
Sníh padá
"Andělé v zimě pláčí
s bíle zmrzlými slzami
letícími po větru."
O potulném srdci
"Srdce bolí a létá
a hlásím se do světa
že sám
potulný poeta
bloudím krajinou
Luky i lesy
a u stromů bez adresy
toulá se poeta
pod podloubím
a nohy časem proplétá."
Triptych pohádek - podobenství. Příběhy jsou jednoduché a milé, ale vadil mi důraz na božskou podstatu.
Radost může člověk rozdávat i bez boží pomoci.
!ROZOP !ROZOP
Žák třetí třídy ZŠSV (základní školy pro stárnutí věcí) vypráví svůj příběh odehrávající se v říši skřítků – entropíků. Co tropí Překlep? Přepleky. Pomáhá tátovi při jeho práci v knihovně, ale víc ho láká internet a programování. „Mít překlep v nějaké hrozně slavné knížce je určitě fajn, ale co je to třeba proti překlepu v programu, který používá deset milionů lidí?“ (s. 14).
Entropíci přistupují k pořádku nezvykle, takže při čtení se doporučuje jíst, pít, odhazovat odpadky, prskat. Nejlepší je sednout si do nějakého hodně starého zaprášeného křesla. Záložka není třeba. Pokud nepřečtete knihu na jeden zátah, tak prostě ohněte list.
Lidský svět je pro entropíky divný. „Vůbec jsem nechápal, proč jí nadává, když ty příšerně čisté a nažehlené šatičky s tou zmrzlinou vypadaly konečně aspoň trochu normálně.“ (s. 58)
Překlepova máma, ta by si hned sjednala nepořádek :-)
Překlepův spolužák Škraloup má problémy s češtinou. „Zrovna nedávno jsme psali diktát a chudák Škraloup ho měl úplně bez chybičky, takže jsem si ho s ním rychle vyměnil. Všechny gramatický chyby a překlepy mám samozřejmě v malíku.“ (s. 25)
Kdo je zvědavej, bude brzo starej. To je krédo moudrých entropíků. Jazyk ocení čtenáři, kteří mají rádi jazykové hříčky. „Hned vedle nás seděli entropíci z textilního oddělení. S ničím se nepářou.“ (s. 42)
Nápaditý příběh má nádhernou grafickou úpravu. Entropie ožívá díky ilustracím Daniela Špačka.
Zisk Magnesie Litera je "huský kakao", ale autoři by asi radši Křišťálový Prdlajs :-)
ŽIJUTE SI TENROPÍ BORODORUŽSTVÍ.
Hlásí se databáze knih. U klávesnice triatlet.
Svěrák kouká na svět nadčasovým pohledem prostřednictvím pohádky.
Autor při hraní se slovy využívá i frazémy (nedá se svítit, to si nevezmu na triko).
Král Tichošlap IV. nesnáší hluk, rámus, křik, hukot, práskání, bouchání, hlasité zpívání, ale rád kouká na svůj portrét na známce. "Připadá mi, že na ní mám takové moudré oči. Zvláště to levé."
xxx
Kdo šlape, ten jede,
kdo si přečte, ten se pobaví, poučí, popřemýšlí...
Vzhledem k tomu, že jsem nejdřív přečetl 5. díl, tak některé náznaky ve 3. díle jsem vnímal jinak, než kdybych 5. díl nečetl (Billyho chování, kukátko).
Hrob v horách jsem četl bezprostředně po Učedníkovi. Torkelova parta je sice při vyšetřování tohoto případu trochu roztříštěná, přesto jsem jejich osudy sledoval se zájmem.
Nejzajímavější pro mě byla linie s Šibekou.
"Promlouvala k němu paštštinou. To vždycky miloval. Běžně teď používala spíš švédštinu. Kvůli nim. Bylo to jedno z jejích pravidel. Ale dnes mluvila paštunsky. Meran věděl proč. Dělávala to, když chtěla, aby rozuměli každému jejímu slovu. V paštštině zněl její hlas opravdověji. Víc jako ona. Jeho máma."
Nakladatelství Petrkov umí nabízet knihy v dárkovém balení. Působivé jsou ilustrace Roberta Innocentiho - černobílá převládá v době zobrazující holokaust. Ale i tam se objeví náznak růžové naděje. Barevný obrázek zachycuje výsledek, který zanechalo v Rottenburgu malé tornádo v době, kdy autorka poznala příběh Eriky. Na poslední ilustraci je patrně Erika - kouká na vlak a přemýšlí.
K přemýšlení vybízí i velice jednoduchý příběh, který rozčlěňují Davidovy hvězdy a prozáří úvodní a závěrečná žlutá hvězda. Příběh, který je protkán otázkami.
"Šest milionů hvězd spadlo mezi lety 1933 a 1945. Každá ta hvězda byla někým z mého národa, jehož život byl rozerván a jehož rodokmen byl přeťat.
Dnes má můj strom už zase kořeny."
V prologu autor uvádí, co znamená být básníkem: „Jít až na konec/ Na konec pochyb/ na konec doufání/ na konec vášně/ na konec zoufání// Pak teprv sčítat/ Dřív ne Dřív ne// Nebo se může stát/ že součet života/ vyjde ti směšně nízký// Že se jak dítě budeš potácet/ věčně jen v malé násobilce// Být básníkem to znamená/ jít vždy až na konec“.
Zajímavý je paralelní pohled na svět, na život, na smrt, ale hlavně na lásku prostřednictvím ženy a muže. Užití ženského rodu sice působí netradičně, ale verše jsou přesvědčivé.
„Jen neodjížděj! Jenom zůstaň ještě!
Vždyť tvá pleť je tak hebká.
Z motýlího pelu utkaná.
Co až na tebe přijdou s výčitkami
a zloba uhodí tě jako uragán?
Co když jak křídlo motýla,
jak chmýří pampelišky
roztratíš se mi do modravé výšky?
Kam tě pak půjdu hledat?
Do vody? Do vzduchu? Do nebes?
(…)
Neslyším nic. Jsem docela hluchá.
Kde jsou všechny mé tóny, hlasy,
zpěv?
Kdepak je veselá hospůdka mého
ucha?
Mé srdce, kaštan, který puká?" (Všechno je prozrazeno, jsou spolu naposled; s. 18)
Modrým hlasem představuje ideální svět, kde chyby a nedostatky jsou nepodstatné: „Tam se nikdo nebude dívat, jaké/ mám nohy a jaké poprsí/ tam se lidé znají jen po svém modrém/ hlase,/ protože hlas je modrý, když jsou lidé/ prostí,/ docela prostí jak děti, jako kůzlátka/ či psi.“ (Chtěla bych odtud odejít, s. 33)
Kundera kritizuje stereotyp: „Zamyká dveře, běží k vratům,/ odmyká vrata, běží dál,/ jak by mu kdosi pálil patu,/ jak před čímsi by utíkal./ Píchačka, šatna, pult a spisy,/ polévka, schůze, marná pře/ a zase nazpět: pult a spisy,/ a večer tmou to uzavře.// Pak běží zase dolů k vratům,/ a z úřadu pryč a pryč a dál./ Jak by mu kdosi pálil patu./ Jak před čímsi by utíkal.// Tak s potem na čele se vžene/ do svého bytu v suterénu./ Tam ve své ženě zapomene/ na život, na svět – na svou ženu.“ (Past, s. 45)
Často se objevuje nenaplněná láska: „Tak odešel jsem za ní/ ještě týž den./ Odešla samotna,/ šel jsem též samoten./ Přece však jsem jí blízko/ a jsem jí pro útěchu,/ jsme oba na cestě,/ oba dva na útěku,/ na cestě od lásky,/ od štěstí, od mládí,/ pod klenbou skřivánků,/ oblaků, volání,/ pod klenbou života,/ ve kterém žijem sami,/ na stejné silnici,/ a přece bez setkání.// Odešla samota./ Já samoten jdu za ní. (Zpověď osamělého muže, s 49)
Motiv smrti podává přirozeně: „V moderním věku/ smrt střílí z voleje. Můj strýček dostal/ mrtvici,/ když díval se na hokej v televizi./ Odejdeme,/ jak odcházíme z domů pro mléko./ Aniž po sobě spálíme/ milostnou korespondenci, aniž/ potěžkáme/ celý svůj život v dlaních, aniž ho/ zvážíme/ a skropíme slzami. (Infarkt, s.53)
V 5 částech „docela prosté balady“ se čtenář seznamuje s obyčejným, uvěřitelným příběhem vojáka Urbana.
Převažují milostné motivy: „Až lehnem do trávy a až mne obejmeš,/ tehdy ten velký dům,/ jenž nazývá se svět,/ tehdy ten velký dům/ se s námi bude chvět.// Ale pak až poslední blesk/ zhasne a dozní ve tvém těle, /uvidíš náhle nad hlavou/ nebe tak blízké, rozněžnělé,/ že nebude to nebe ani,/ jako spíš strom,/ který se nízko nad nás sklání,/ hvězdami obsypaná strom.// (…) Usneme ve světě./ A vesmír usne v nás. (Na noc, s. 65)
Autor klade prostřednictvím lyrického subjektu otázky: „Umlkly verše a já stál./ Dokola pulsovala zem./ A tu jsme vykřikl a hlasitě se ptal:/ - Kde jste kdo? Mluvte!/ Kde to jsem?“ (Blouznění, s. 68)
.................................................................
Byl jsem sám. Bez tebe. Korouhve
soumraku
V truchlivém obřadu padaly na řeku.
Bylo to v krajině, kterou jsem nepoznával.
Pár domků, tyče, trať a řeka velmi
tmavá
s vylitým olejem, který z té řeky civěl
duhovým pohledem zeleně, modře,
divně.
Pár domků, tyče, trať a vlak do toho
hvízdal,
hvízdal tak zoufale, že všechna ptačí hnízda
padala se stromů hrůzou a úžasem,
že není domova, že cizí je nám zem,
že je jen samota a lásky není, není,
že je jen most a trať, řeka
a odcházení…
A tehdy zaslechl jsem zdaleka tvůj
hlas.
Hedvábně, tenounce a teskně volala.
Ten hlas byl verunka, poslíček –
- otakárek,
Paprsek domova, který sen zbloudil
z dálek.
Dal jsem do něho něhu, kam volal mne
ten hlas.
Dva kroky přede mnou utíkal atlet –
čas.
Dva kroky přede mnou a já dva kroky
za ním.
A tak jsme běželi. Pořád a bez ustání.
Avšak tak hedvábně a teskně zněl
tvůj hlas,
Že zrychlil jsem svůj běh a předběhl
jsem čas.
Předběhl jsem den a noc a rok a další
den,
Běžel jsem lehoučce, jak z těla
vysvlečen,
čas za mnou vrávoral. Daleko zůstal
vzadu (…)
A tehdy cítil jsem, jak se mi v celém
těle
opojně rozlévá závratné štěstí vřelé,
jak nemohu už dál, jak padám, nemám
sil,
jak toto chudé lože je rodný břeh,
můj cíl,
má radost a můj konec… (Třetí variace na smrt, s. 74)
Ilustrace Kat Menschik upoutaly mou pozornost víc než příběh.
Aluze na Annu Kareninu (přečíst ji 3x během týdne, to je výzva!), na Dostojevského a reklama (?) na Hondu :-)
Vypravěččiny (myšlenkové ?) pochody jsem moc nepochopil. Možná kdyby si povzdechla trochu víc, probudil by se nejen manžel, ale i ona.
Chudák dítě, chudák manžel... Chudák vypravěčka.
Od Murakamiho mám radši rozsáhlejší dějové romány. V těch mi nevadí ani podobné magické kouzlení jako ve Spánku.
...................................................................................................
Čtenářská výzva 2017 - 12. kniha od autora z žebříčku 100 nejoblíbenějších autorů na Databázi knih
(K 29. 1. 2017 16. - 17. místo)
Byl jednou jeden spisovatel. Oplýval velkou fantazií. A rád psal. A rád si vymýšlel.
Jednou ho napadlo, že by mohl napsat nějakou pohádku. Kažký nápad leštil, každé slovo vybrušoval. A laskal se s každou pointou.
I když v jeho pohádkách nevystupují princové a drakové a vodníci, stejně jsou kouzelné. A většinou i praštěné, jak mají v názvu. Některé praštěnější, ale hlavně
- jazykově hravé (nomen omen Julius Cismolka - Malá lesní hudba, Tom Kiks alias Tomáš Nechyba - Kouzelník Tom Kiks)
- vypointované (Který strom může zdobit na jedné větvi jablko s ořechem? Jak si poradí se svým exotickým příjmením Citronovi - Okurkovi?)
- úsměvné (po topince vonící růžička - Létající talíř)
- fantazijní (K čemu může sloužit kulový blesk? Co může způsobit výkop brankáře?)
Četl jsem v souboru Pohádky - vybrané spisy II. Předpokládám, že v původním vydání byly ilustrace, na které autor občas odkazuje.
A často také oslovuje čtenáře. Vyzývá je, aby například pohostili kouzelníka Kikse, pokud by ho potkali.
"Co je, prosím, pohádka jiného než lež, na kterou se nikdo nezlobí?"
...................................................................................................
Čtenářský výzva 2017 - 19. kniha pohádek
Vzhledem k tomu, že od Judi Picoult jsem přečetl už šest knížek, tak jsem si říkal, že posedmé mě nenachytá a závěr odhadnu.
9/10 jsem přečetl jedním dechem a přemýšlel jsem, kdo bude posledním vypravěčem. Myslel jsem, že ke kvartetu Jenna (způsob vyprávění evokoval Násobky sedmi - http://www.databazeknih.cz/knihy/nasobky-sedmi-219608 nebo Podivný případ se psem - http://www.databazeknih.cz/knihy/podivny-pripad-se-psem-2699), Alice, Virgil, Serenity přibude ještě někdo další...
Posledních 50 stran, kdy už bylo jasné CO a JAK a KDO, jsem byl nejdřív naštvaný, potom zklamaný, ale po pár hodinách přesvědčený, že Jenna se na svém tripu s Gideonem skutečně setkala - a to nejen v rezervaci, ale i třeba později :-)
Pasáže o slonech byly úchvatné a v kontextu s dodatkem tvoří přesah románu. Koho sloní problematika zaujala víc, doporučuji knihu, nebo film Obklíčeni slony (http://www.databazeknih.cz/knihy/obkliceni-slony-36419. Autorka připomíná George Adamsona (http://www.databazeknih.cz/autori/george-adamson-3153), ale pobavila i přirovnáním (tuším v prvním vyprávění Serenity) k Adele a Sereně Williams :-)
Na mě moc experimentální zpracování. Kompozice kapitol mi přišla nefunkční a zmatečná. Nestandardní zápis přímé řeči mi dost vadil.
Po úvodní zkoušce u Tachecích (cca 50 stran) mě nudily pasáže odkazující na jiná díla. Také popisy erotických scén s nic netušící Lízinkou mi připadaly zbytečně zdlouhavé.
Nadsázka byla patrná (hraní masa, pozdrav Zlomte vaz) a místy i úsměvná, ale celkově mě román zklamal.
Celkově tak 50% pro Líz a 50% pro Inku.