triatlet komentáře u knih

První setkání se Sebastianem. A těším se, až začnu celou partu vyšetřovatelů poznávat i v dalších dílech.
Autoři nezapřou svůj um - často jsem si představoval, jak by vyšetřovala Sága a Martin, kdyby se zločin odehrál v Mostu.
Zachycení zločinu a hledání pachatele je zajímavé, ale stejně poutavě autoři charakterizují postavy kriminalistů. I když mě (trochu) nudila divoká Sebastianova jízda městem, tak závěrečné řádky mě doslova šokovaly. Autoři měli text promyšlený do poslední scény.

10 30.12.2016

"Jsou chvíle, kdy ztratit vše je ta jediná možnost, jak něco zachránit."
Matěj Šindelář byl legendou. Fabrizio Silei legendisticky zpracoval krátký příběh gradující smrtí Matěje Šindeláře a jeho milenky a umně ho zasadil do období po anšlusu Rakouska.
Ilustrace navozují dobovou atmosféru.
...............................................................
Sváteční počtení 24.12.

3 30.12.2016

Skvělý nápad, skvostné vyvedení. Atlas není nafukovací, tak každému bude chybět nějaká země. Rád bych viděl i mapu Dánska, Norska, Slovinska, Černé Hory nebo Keni. I když to je možná trochu i záměr. Čtenář se může inspirovat a mapy "chybějících" zemí si vytvořit sám :-)
Na Slovensku mi sice chybí Liptov, ale zase je tam Havránok i Vlkolínec.

6 29.12.2016

I obyčejná slova a jednoduché věty dokáží vykouzlit velký příběh.
Díky sestře jsem objevil autorku, jejíž knížky si budu užívat ve svátečních chvílích.

8 29.12.2016

Krásný poetický příběh doprovázený stejně krásně poetickými kresbami.
V knihovně máme vydání z r. 1977.

8 29.12.2016

Respekt před Američankou, která se zajímá o evropskou historii a dokáže ji mistrně vetkat do příběhů. Kabinet milostných dopisů mě nadchl, ale baladická romance Josefa a Lenky je silnější o prostředí Terezína.
V poslední třetině kniha graduje. Lenčin dopis a svatební dar pro vnučku je krásným poselstvím a dokonalou pointou.

21 16.10.2016

ESARINTULOMDPCFBVHGJQZYXKW
ESARINTULOMDPCFBVHGJQZ
ESA
ESARINTULOMDPCFBVHGJ
ESARI
ESARINTULOM
ESA
ESARINTULOMDPCFBV
E

3 13.09.2016

Forma avantgardní, novátorská. Tudíž se nejedná o strhující příběh, ale jazykové mistrovství Vladislava Vančury má svoje kouzlo. Autor nepoužil nadbytečného slova.

7 29.08.2016

Netradičně odvyprávěný jinotajný příběh. Datace (Polsko 1939, Bug 22.6.1941) jednoznačně naznačuje, jaké období autor zachycuje.
Pasáže týkající se lingvistického poselství jsou kouzelné.
„Člověk se nenaučí tolik jazyků jako Annin otec, pokud nechová vřelou lásku k mluvení. (…) Po většinu času, který s ním strávila, si vlastně Anna myslela, že každý z jazyků, jimiž otec mluví, je jako zakázkový oblek ušit na míru jednotlivým osobám, se kterými rozprávěl.“ (s.8)
„Zdálo se, že všichni ostatní jsou svázáni s jediným jazykem, v nejlepším případě s dvěma či třemi, avšak pro Annina otce jako by vůbec neplatily hranice, jichž se držel každý, kdo obýval širou a různorodou krajinu Krakova. Otec nebyl omezován žádným způsobem mluvy. Mohl být vším, co si přál. Snad s výjimkou sebe sama.“ (s.9)
Osamocená Anna má štěstí, že se setkává s Vlaštovčím mužem. I překlad Věry Kláskové je bohatý a znásobuje kouzlo jazyka.
„Oči měl velice pronikavé, zasazené hluboko v důlcích, a ačkoli se holčička velmi snažila ukrýt svoje slzy před světem, dalo jí značnou námahu, aby se do těch očí nedívala. Byly jako rybářské háčky: zasekly se do Annina pohledu a přitáhly ho k sobě. (…) Najednou se ozvalo plesání křídel a do ulice se jako vypuštěná bomba snesl pták. Roztahoval křídla, aby do nich nabral vzduch a zpomalil svůj sestup, až se nakonec snesl na vlhkou, šedivou dlažební kostku, kde poskakoval, pomrkával a natáčel hlavičku na stranu ve snaze vzhlédnout k dlouhánovi.“ (s.21)
„Takže se objevil tenhle hubený muž, co rozprávěl s vlaštovkami a ze vzduchu uměl vyčarovat její oblíbené sušenky, proč by se nenaučila mluvit jeho řečí? A vůbec, jeho mluva byla cosi nevyzpytatelného, mihotavého: k vojákům hovořil s autoritou hraničící s opovržením, k ptáčkům zase s výrazem laskavé něhy.
A přece: když sledoval, jak Anna sahá po vlaštovce či ukusuje za sladké sušenky, za jeho klidnou tváří se dalo vytušit i něco jiného než všechen ten třpyt a proměnlivost – něco hmotného a pevného a opravdového. Něco skrytého.
Byl to muž, který neříká pokaždé to, co si myslí nebo cítí.
Anna věděla, že jednotlivé jazyky pracují s jemnými odstíny výrazu s odlišnou mírou doslovnosti – v jednom jazyce může slovní obrat znamenat přesně to, co chtěl mluvčí sdělit, zatímco v jiném takové slovní spojení prostřednictvím nenápadného kouzla přenášení významu třeba jen naznačí hloubku pocitu či skrývaný postoj.“ (s. 25)
Nejpůsobivější jsou pasáže, v nichž dvojice poutníků používá cestovštinu.
„V cestovštině existuje víc než pouze jeden způsob, jak se dá všechno říct. Je to dost složité. Když řekneš v cestovštině ´Moje matka mě nechala u Sergeje Grigorjeviče a utekla,´dá se to klidně podat i takhle: ´Moje matka je pryč as já putuju se svým Vlaštovčím mužem.´Taky tím můžeš říct: ´Na matku si nepamatuju, takže když na ni myslím, jsem smutná.´Přeložit něco do cestovštiny je docela jednoduché, ale velice těžko se překládá z ní.“ (s.60)
A když se dvojice rozroste o třetího rabín Hiršla, je občas veseleji, i v nelehké době. Bohužel dočasně…
„Chůze je neměnná Bez ohledu na tempo či způsob prostě na zem došlápne nejdřív jedna a pak druhá noha. Pro určité lidi je v tom jakási útěcha, ale nejde popřít, že bubnování dvou párů nohou dopadajících na tvář země představuje ve srovnání s bubnováním tří párů repertoár poněkud ochuzený.“ (s. 157)
Poslední kapitoly jsou strhující. I když ZLO nezachycují přímo, působí stejně naturalisticky.
„Jedno však opravdu věděla: tam, v oné chvíli, v oné tmě oné noci, se jí pohled na vlastní smrt nelíbil. K smrti nebyl důvod. Anna zkrátka příliš nenáviděla krutost světa, než aby se od ní nechala porazit.“ (s.178)
Závěrečné poselství je jednoznačné. V otázkách se dá hledat smysl života.
„Vědomosti jsou samozřejmě velmi důležité, protože to, co víme, se stává naším nástrojem, a pokud nemáš k dispozici dobré nástroje, je docela obtížné zůstat tady na světě naživu.
Ale vědomosti jsou zároveň jistým druhem smrti. Otázka má v sobě všechny možnosti živoucího vesmíru. A stejně platí, že vědomost je netečná a neplodná. Otázky, Anno – otázky jsou mnohem cennější než odpovědi a méně často ti vybuchnou před obličejem. Jestliže se dál pídíš po otázkách, nemůžeš se ze správné cesty zatoulat příliš daleko.“ (s 199)

8 29.08.2016

Jednoduché uvěřitelné příběhy ze zvířecí říše. Velkým kladem jsou ilustrace Antoníka Šplíchala i pestrá slovní zásoba

3 11.08.2016

Staré Boříkovy lapálie jsem měl jako kluk rád, od nových mě odradila hned druhá stránka, na níž autor rádobyvtipně popisuje reakci důchodce Zalabáka na vynález hašlí (větrových bonbónů) strýce Chrobáka:
"Chrup se hbitě zakousl do lýtka jisté paní Hromádkové, shodou okolností členky Červeného kříže, a ta žádala na Zalabákovi potvrzení, že netrpí vzteklinou. jelikož ho důchodce neměl, veterinární správa rozhodla, že musí být utracen. Zalabák ovšem dostal šanci na poslední přání, jež bylo celkem jednoduché a splnitelné: projít kolem Chrobákova obydlí, aby mohl na vlastní oči spatřit dobroděje svého utracení. tak se tedy Zalabák prošel a mrštil oknem do Chrobákova obydlí granát.
Strýc mohl sice požadovat satisfakci i jisté finanční odškodnění u soudu, ale správně usoudil, že než by se rozjela toporná byrokratická mašinérie, bude už důchodce stejně utracen.
A čas mu dal za pravdu. Zalabák byl utracen." (s.8)
Steklač se snaží napodobit jirotkovský či dahlovský styl, ovšem místo vlídnosti a ztřeštěnosti mu vychází trapnost.
Příběh, jehož základem je "nápad" s vyděláváním si peněz žebrotou, nemá přesah.
"Nerad bych byl označen jako pedofilní jinoch, lákající právě odrostlá mimina na cukrátka. Kromě toho mám pocit, že tahle klientela není příliš solventní." (s16)
"Maminku přejelo auto?"
"Dokonce nadvakrát. Nejdřív ji šofér normálně přejel, ale pak ještě zacouval, aby se podíval, co to vlastně přejel. To se nedalo přežít." (s.29)
"Po jejím odchodu jsem si vzal do ruky naše učebnicový porno. Pestík a blizna, však to znáte. Biolka." (s.49)
"Kdo mluví o alkoholu?" zívl otec. "Pivo je uznávanej lék." (s. 52)

Na Terezu (http://www.csfd.cz/film/7256-terezu-bych-kvuli-zadne-holce-neopustil/prehled/) příběhy Hopa a Boba nemají. Nelíbilo se mi zarámování zbohatlickou rodinou. Samotné příběhy jsou více (mateřská školka), či méně úsměvné.
Ilustrace Lenky Procházkové jsou skvělé.

3 11.08.2016

Od úvodu je jasné, že Goldingova robinsonáda bude především obžalobou lidského běsnění. "Hra" na dospěláky je hlavně soubojem o život...
Až díky doslovu jsem pochopil, že chlapci ztroskotali po výbuchu atomové pumy. Čas mohl autor charakterizovat líp. I motiv "Pána much" mohl být víc využitý.

8 08.08.2016

Skvost. Zaujme hned úvodní motto od Johna Donna „Mám pocit, že držím klíč od svého vězení ve vlastních rukou, jako by to byl meč…“
Prostřednictvím náhody (krmení koček) autorka spouští svátečně laděné vyprávění (zasazené do novoroční noci v symbolickém roce) dvou českých rodáků žijících v Kanadě. Odkrývají pohnutou historii svých předků.
Autorka strhujícím způsobem zachycuje život baťovských inženýrů, jejich každodenní dřinu v Indii. Osobní život hrdinů Andronikova prokládá mýty a legendami. Často používá aluze. Celkem otevřeně kritizuje Nietzscheho („A co třeba Nietzsche! (…) Treitschke, Nietzsche, Hitler. Jak se to rýmuje. Opojný mýtus o nadčlověku, který může všechno ve jménu nadřazenosti! Není to šílené?“ s. 87)
Linka o holocaustu je neotřelá – nejen zachycení života v terezínském ghettu, ale i drobné charakteristiky nacistických dozorců a dozorkyň, vytváří mozaiku, která není jen černobílá.
Zajímavé, že po Ráchelině knize jsem sáhl ke knize, jejíž hrdinkou je taky Ráchel.
Zajímalo by mě, jestli Jodi Picoult (Vypravěčka) Satan McCoy (Pekařova dcera) nebo Sissel Værøyvik (Ráchelina kniha) četly příběh Hany Andronikové.

„My jsme příběhy. My jsme mýty a pohádky. Jsme poezie. Naše životy jsou knihy. Knihy plné listů popsaných rukopisem vlastního štěstí a smutku, vlastních úspěchů a porážek. Jsme stránky popsané lidmi a událostmi, které nás potkaly. hýčkáme rukopisy těch, co nás okouzlili krásou svých těl a duší, těch, co nás obdarovali světlem a poznáním, rukopisy, které hřály a chladily. Rukopisy milovaných.
(…)
Jenže naše knihy skrývají v nitru i listy temnější než tiskařská čerň. Stránky poleptané bolestí a křivdami. Stránky bezohledně počmárané, znásilněné lidmi a událostmi, které vtrhly do našich životů jako potopa, jako mor. Stránky černé zaschlou krví utrpení a bezmoci. Stránky bolavé ostnatými dráty. Bez lidských tváří. jsme knihy plné otřesných věcí, o kterých jsme nikdy nechtěli psát. Kruté mýty a krvavé balady. Můžete je zkusit vymazat. Vymazat tiskařskou čerň. Můžete je zkusit vytrhnout. Vytrhnout si srdce z těla. Můžete je zkusit upálit. Ale je ten, kdo hází knihy do ohně, ještě člověkem?“ (s. 281)

23 08.08.2016

Umně zachycený příběh, i když mírně překombinovaný (soužití Elliných rodičů). Ráchelino vyprávění zaujme. Líbilo se mi Einsteinovo poselství a jeho naplnění.
Opakované aluze na Zlodějku knih jsou motivující.

5 08.08.2016

Umně napsaná detektivka. Zajímavá charakteristika především doktorky Adeline, ale i její sestry Shany.
"Bolest není to, co vidíte a cítíte. Bolest je, co můžete jen slyšet, sama ve tmě." (s. 53)
Motiv kréda Harryho Daye "Krev je láska." autorka zpracovala velmi dobře.
Překombinovaně (a nevěrohodně) působí útěk z vězení.

8 25.07.2016

Čtete-li Plešatou zpěvačku, pak vám absurdní scény a slovní přestřelky naskakují samy. Děj je nepodstatný, ale ty slovní hříčky!
------------------------------------------
Skutečně neskutečné čtení.
Ne! Skutečné?
Ne! To snad ne.
Snadné?
Spíš nesnadné. To je nasnadě, že je nesnadné. Ne?
------------------------------------------

10 15.06.2016

Z vydání Hlučná samota (r.1994) jsem četl Příliš hlučnou samotu - veršovanou variaci jsem prolistoval, stejně jako druhou variaci.
Hrabal přesvědčí o své sečtělosti (aluze na Hegla, Nietzscheho, Rotterdamského, Schillera, Lao-c´e...), sobě vlastním pábením přibližuje smutnou dobu. Při ničení knížek připomíná Koniáše. Přes všechna úskalí (popis školní exkurze v lisovně působí asi nejnaturalističtěji) si Hrabal zachovává poetiku, která pobaví. Pro mě nejvtipnější je příběh "posrané" Mančinky. "...na jedné lyži, za jejími botami, leží ohromné lejno, tak veliké lejno jako těžítko, jak o tom napsal krásnou báseň Jaroslav Vrchlický..."
Smutný je osud cikánečky. "...spálili ji někde v Majdanku nebo Osvětimi..."
Hrabal dokáže s nadsázkou zachytit smrt nejbližších (mrtvý strýc ležící 14 dnů na zahradě) stejně jako pohled na vlastní hygienu ("Já kdybych se vykoupal, tak z toho hned onemocním, já musím na hygienu oparně a zvolna[ ...] umeju si jednu nohu a někdy i krk, jiný týden si umejvám pak druhou nohu a jednu paži...").

"Copak asi vyroste z těchto našich hlavních milionů zplozenců a odchovanců? K čemu povede osvícené úsilí a povzbudivá očekávání přemýšlivých mozků? Co dobrého si vlastně slibujeme od své budoucnosti?
Ta otázka je na místě: jednoho dne se obrátí proti nám a rozdupou nás všechny!
A ty, kdo je sem poštvali - rozdupou taky.
O prvním svátku velikonočním 10. dubna 1966"
Smutné přemítání v závěrečné povídce Velikonoční křížová cesta.
Z celého souboru na mě nejvíc zapůsobila Matrjonina chalupa. Znamenité popisy prostředí a charakteristiky postav. Smutná zápletka.
Jeden den Ivana Děnisoviče - nejdrsnější je, jak pomalu plyne čas při samotném čtení. Trpěl jsem jako čtenář při představě, jak vypadal jeden obyčejný den v životě mukla...
Případ na stanici Kočetovka mi přišel příliš zdlouhavý, ale závěrečné rozuzlení z hlediska (ne)důvěry k okolí vypovídá o době.
Povídka ze školního prostředí Ve vyšším zájmu prostřednictvím postavy ředitele školy trochu evokuje Vyššího principa.

14 15.06.2016

Pokud mám ke knize přistupovat jako k titulu ze seznamu maturitní četby, pak ji rozhodně nebudu doporučovat masám. V osmnácti bych knížku odložil po dvou, maximálně třech stránkách.
Poučený čtenář (rozklíčovat všechny ty Jaroslavy Durychy a Arné Nováky dá zabrat) si asi najde to svoje. "Mluví-li člověk v bolesti, mluví z cesty jak šílený král Lear." (s.83).
Obdivuji režiséra Vladimíra Michálka, že z textu vybral rurální pasáže a příběh selky Zezulové (která "zase vychrlila chuchvalec černé krve a svíjí se bolestí jak červ") dokázal zasadit do doby normalizace.
Překvapilo mě, že Deml spisek napsal údajně během jedné noci (když zemřela selka Marie Zezulová). To vysvětluje kompozici textu. Čtenář se musí hodně soustředit, aby pobral všechny myšlenky.
Styl je složitější nejen kvůli cizojazyčným (německým) pasážím, ale i kvůli volným asociacím. "Vyběhla na ulici svině s prasaty a teď to honí domů: děti řvou, fackují se, jedno už pláče, svině protestuje, selata kvičí, pes vztekle štěká, bicykl zvoní, jakýsi chlap láteří, na stěnách světničky, kde umírá žena, hlučně se pojímají mouchy, zvuk tohoto pohlavního aktu mušího je zvuk vřetena, ale děje se to tak často a na místech morálně tak nevhodných, tak veřejně totiž, jakoby člověka tady ani nebylo, že přirozený hnus velmi rád přenechává místo oprávněné zuřivosti." (s.89)
Řada pasáží působí jako osobní vzkazy:"Pane B. M. P., hovno se při tom stane, řeknou vám jen; - ale proč bych mrzačil drahý mateřský jazyk? Povím Vám to v jazyku Hittlerově: Euer Hochwürden haben von Gott die denkbar grössten dichterischen Gaben erhalten, jedech unsere Meinungen und Ansichten gehen im Grunde ganz auseinander, so dass ich nichts für Euer Hochwürden tun kann." (s. 34/35)
Ptáčka oslovuje Deml poměrně často: "Pane Bohumile Ptáčku, možná, že se už neuvidíme, něco Vám řeknu: Vy, Vy, Vy máte velikou zásluhu o mou lítost, které každý člověk potřebuje k životu věčnému.
Letos na Boží hod vánoční viděl jsem v Sarajevě onu křižovatku a ono místo, kde Princip před 20 lety na Petra a Pavla zastřelil Ferdinanda ď Este. (...) Vy pane Bohumile Ptáčku, jste hrdina. Vy jste něco udělal a nevěděl jste o tom, ale Vy jste to udělal. Velikost Principová ukázala se teprve, když jeho národ setřásl syfilistické jařmo Habsburků. Velikost Vaše, bohužel, neukáže se nikdy, poněvadž já jsem vázán zpovědním tajemstvím a kromě mne jiného svědka své slávy nemáte." (s.20)
S trochou nadsázky se dá říct, že podobně jako Viewegh si i Deml stěžuje na kritiky, a to mě skutečně moc nebavilo. "Jedna hysterická kurva rozhlašuje po Brně, že jsem zavinil šílenství jejího blbého muže a možná. že i přítel Dr. Brychta tomu věří, poněvadž od jisté doby se ke mně chová nápadně laskavě a s úctou jako k bohatému klientovi, který chce přijít pomocí Svatoboru, nebo České akademie nebo advokáta ke svým penězům." (s.76)
"Profesor Fr. Jech ze „Společnosti Otokara Březiny" si dnes netroufá podati mně ruku. Také pan předseda této Čisté Společnosti si netroufá, podati dnes Jakubu Demlovi svou ruku. Kdyby tito dva Velečelní Členové Společnosti Otokara Březiny byli samojediní ze všech lidí, kteříž si mně netroufají podati svou ruku, vlastnoručním jazykem oblízal bych Jim velepočestnou řiť. Ale bohužel, mé nemravnosti není od Boha popřáno štěstí, jehož se dostává jiným a zajisté velmi zasloužilým smrtelníkům." (s.45)
Nelíbil se mi ani protislovenský postoj: "Otokar Březina mi sice jednou řekl, že jazykem slovenským není možno říci žádnou vysokou myšlenku a na př. Dante že by byl ve slovenštině přímo směšný, ale dokud jsme nečetli tento „Elán", mohli jsme se s MUDr. Svítilem-Kamíkem těšiti, že biograf Otokara Březiny má pravdu, profesor totiž Fr. Jech, jenž proti Jakubu Demlovi dokazuje, že Otokar Březina kromě Andreje Hlinky a prešporských Židiaóv nie ništa volačo iného boskal i ljubil zo Slovákmi. Neboj se, Eláne, veď sa Deml ztratia! Dvé-li či tré-li učeben tam? Už je ten tam!" (s.49)
Potěší vztah k Meziříčí a zaujme charakteristika postav: "Letos se urodilo nesmírné množství hub, i v mé milé Medřiči dostanete kilo hříbků za kačku, jak mně hlásil můj přítel žid pan Weiss, „co umejvá ty židáky", jak mně řekl, aby odůvodnil, že jsme kolegové, on je takto dohazovač dobytka, pan Weiss, ale přes to člověk tak čestný a poctivý a milý, že jsem mu před týdnem řekl: „Pane Weiss, Vy byste se měl dát pokřtít!" On pan Weiss dobře mne zná, je to jediný člověk ve Velkém Meziříčí, který ví, že já nikdy neřeknu to, co vím. On mne pan Weiss, dohazovač dobytka a židovský kostelník, oslovuje vždy německy a už z toho je vidět, že je to v Medřiči jediný člověk, který mne nejlépe zná. Vidíte, pane Weiss, my dva se rýmujem, Vy jste Weiss a já jsem bílá vrána mezi černými." (s.54/55)

Zajímavé jsou pasáže o PRAVDĚ: "Předevčírem měl jsem v hlavě překrásnou báseň, která se jmenovala Pravda. Měla zrovna tolik slok, kolik bylo mých pravd o Pravdě. Je pravda denní a pravda noční. Pravda nemocných a pravda zdravých. Pravda dětí a pravda dospělých. Pravda mužů a pravda žen. Pravda živých a pravda umírajících. Pravda milujících a pravda nenávidících. Pravda šťastných a pravda nešťastných." (s.68/69)
"Jsou pravdy, které mudřec všechněm lidem mluví, jsou takové, jež šepce svému národu; jsou takové, jež svěří (se) přítelovi, jsou takové, jichž nelze říci nikomu. Jiná jest pravda jeptišky a jiná jest pravda hulanského rytmistra+ jiná je pravda hraběnky a jiná jejího voláka, tj. toho deputátníka, co jezdí s volama. Jiná jest pravda Silvestra M. Braita, jiná jest pravda P. Emiliána Soukupa, jiná Josefa Floriána, jiná Jaroslava durycha, jiná Otokara Březiny, jiná pana továrníka Sáblíka, jiná hraběte Harracha, jiná pana děkana Richarda Tenory, která se mně tyká, jako cigánka tyká své vši - a nejsmutnějších ze všech pravda Jakuba Demla." (s.73)
xxx
Takže zprůměruji počet nabízených hvězdiček. To je moje pravda. A pochopím pět, ale i jednu hvězdičku.

10 25.05.2016