triatlet komentáře u knih
Čtenář už viděl, že jsem blázen – s. 93 (4. května)
..........................................................................................
Tak aspoň že autor nepodceňuje čtenáře, no...
..........................................................................................
27. října.
Stalo se něco hrůzného, nemyslitelného, nemožného. Ještě teď se mně ježí vlasy. Uzřel jsem - Ji!-
..........................................................................................
20.3.2016
Dočetl jsem. Víc než rok jsem se psychicky chystal na předěl mezi cca 22. a 23. stránkou a pak jsem během jednoho týdne přestal přemejšlet a s Hnusem a Odporem jsem četl.
Neshledal jsem v textu nic, co by mě zaujalo tak, abych ho doporučoval.
Ve třech částech autor prostřednictvím nějakého knížecího vypravěče podává nejasnou zprávu o Sternenhochově představě. Bohužel druhá – deníková – část se táhne skoro 100 stran. Naštěstí nepopisuje všech 365 dnů.
Forma zdá se mi poněkud nechutná…
..........................................................................................
„Okamžitě ať jsem rozvázána, pse prašivý!" zařvala, myslíc, že jako dříve i teď velitelský a sprostý tón mne překoná. „Poroučím to! Ne-li, mám prostředky, o nichž nemáš tušení, abych si sama pomohla, - a pak běda ti, běda, otrapo! Jsem ve spolku se samým satanem, - a lidé mne hned pohřeší a najdou! Zvláště můj muž, těš se na něj! Okamžitě, otroku drzý, nejposlednější z lidí, hnuse hnusů!"
Ale zmýlila se tentokrát šeredně, a to rozhodlo její osud, jak se uvidí. Odcházeje, byl jsem v hloubi duše temně rozhodnutý, že odlože věc na později, propustím ji patrně některý z příštích dnů. Ale teď zavířil ve mně opět pohaslý vztek, strašnější než kdy dříve, a změnil mne v lítou šelmu, zakalil mé smysly. Jen matně vzpomínám na to, co následovalo. Obnaživ jí spodní polovici těla, strašně jsem ji zmrskal. Trpěla zprvu bez hlesu a bez hnutí, pak se začala kutálet po zemi, konečně řvát. Ale při tom nadávala stále, a já tím déle pokračoval, až omdlela, celá krví oděná. A pak -- vykálel jsem se jí na tvář a omazav o to svou ponožku, vecpal jsem ji do jejích úst. Také jsem ji trochu poplival, vysmrkal se jí na tvář a skopav nehybné tělo, vyšel jsem a zamkl za sebou dveře.- (9. prosince)
..........................................................................................
Jména psů – Slon a Lev? Nedám dopustit na Sultána s Tyrlem!
Autor se snažil asi filosofovat...
..........................................................................................
Zdá se mně, že její ustavičná přítomnost v mé fantazii musí ji učinit stále přítomnou i v mých očích… Že hrůza před ní musí nakonec porodit ji skutečnou! Neboť vše „skutečné" je, myslím, jen dítětem fantazie, snu… Ale co při této myšlence ve mně víří, nedovedu říci, a sotva by to dovedl aspoň naznačit i nejgeniálnější filosof. – (20. prosince)
..........................................................................................
Pro vystřízlivění osvědčený recept z 20. prosince od dr. Habebalda Wechselbalga:
„Vím už, já vím všec. Poschejte. Halcinace. Snadná věc. Nejezte žádné mso, žádné koření, jen boby, zelninu a mlék. Nekuřte a nepijte nic než vodovou sodu, mnou vyniezenou a fabrikvanou, ta účinkoje neomylně. Buďte pořád v přodě, studené kouple - a mmoto buďte stále vsel, sta-tečn a klidný, dušev nepracujte, denně aspoň tři hodiny těžké fzické práč - a užvat tento prášek, denně ne víc než půl kávové lžic, psouchejte, ne víc, jinač - katstrofa. A dostnu za pradu 50, za prášek 30 mrek."
Motto:
Když byl Magor v prdeli, tak popsal mezi řádky,
jak ve třech letech plynuly dny všední i svátky.
----------------------------------------------------------
komentář věnovaný kreaturám z 4S4
----------------------------------------------------------
Čtenář znalý souvislostí si čtením Jirousových veršíků oživí pohnutou historii československého národa. A rozhodně si uvědomí, že i drsňák Magor byl dost citlivý:
"Nějak už se mi KREATURY
příčí strkat do literatury
zdá se mi potom že jsem jejich
raději píšu o andělích"
Místy až primitivně jednoduchá forma kontrastuje s lexikální stránkou. Jirous se převážně prezentuje jako velice vzdělaný a sečtělý, často používá náboženské termíny (eucharistie - díkuvzdání, mandorla - svatozář), místy sexuální terminologii (pederast). A aby nezapomněl na labutě v názvu, tak zakomponuje i Cygnus olor. A do toho přidá nějaký ten "kosočtverec" (Míšo, pamatuj - stranou k Tobě :-)
Některé aluze - na ženy jsou čtenáři asi nejasné, ale většinu narážek pochopí: Vašek (Havel), Haškovo výročí (sto let od narození Jaroslava Haška se připomínalo, když byl Jirous ve vězení), Milada (Horáková), Zahradníček, Palach, Hus... a samozřejmě - Bondy.
"Nad dvěma slunci
třetí vzešlo
bez tebe by to Bondy nešlo
Bez tebe byl bych bez poetiky
seděl jak vůl
a lepil jen pytlíky"
Vygooglovat jsem si musel básníka Eugena Brikcia a Plastika Paula Wilsona. Z Plastiků zmiňuje i Mejlu:
"Krásné jsou Plastiků Pašije
jen jeden vidím tam malér
part že Jidáše nepěje
Milan Hlavsa či Daler"
Z místopisných názvů autor nejčastěji skloňuje asi místo, kde sbírku tvořil - Valdice ("Když jsme se blížili k Valdicím alejí,/ na Tebe myslel jsem Andreji/ Stankoviči, do píči, raději."), ale nezapomíná ani na Vysočinu - Iglau, Telč, Vydří (https://www.youtube.com/watch?v=pq-OHCy1HYQ), Křemešník ("Ví v Pelhřimově kdejaký buran/ Křemešník zbourají našli tam uran"), Želiv (aluze na estébáckou akci K), Vídeň. Narážkou na Dobříš upozorňuje na socialistické středisko Svazu československých spisovatelů:
"Každý básník tvoří jak umí
říká Bondy a ten tomu rozumí
ti druzí píší na Dobříši
dobře jim tak
já formou ich
klášter proslavím v Kartouzích"
Nejvíc se mi líbily ruralismem dýchající verše:
"Zas se bude zelí krouhat
zase na podzim
protože se nechci rouhat
raději se pomodlím"
Občas se objeví makaronský verš, občas akrostich.
"Saranče z Apokalypsy
Iritovalo tě kdysi
Ominózní dnes padá stín
Na štěnici skrytou pod listím"
Vzhledem k tomu, jak vězení autora ubíjelo "Špatně se skládá elegie/ když kolem cucají si pyje/ a každý rým je na to chudý/ popsat jak kouří si zde údy// Abych zas nepsal výtržnicky/ zaznamenám jen sporadicky/ jak jeden odsouzený přelíz/ druhému zločincovi penis" , tak často hledá pomoc u svatých:
"Sv. Hugo Grenobelský
zachovej mi rozum selský
zachovej mi v lapáku
rozum rodu písmáků"
(...)
"Troufám si jenom ostýchavě
zašeptat někdy svoje Ave"
(...)
"Modlím se k zemským patronům
ďábel ať opustí náš dům
Svatý Václave s bábou Ludmilou
spas svou zemi spanilou"
(...)
"Vidím, že píšu o pekle
matně špatně a rozvlekle
ctižádosti mě svatí chraňte
alespoň si nemyslím že jsem Dante"
Číst se dá klidně pozpátku, členění není podstatné, ale obsah (incipity "básní" - třeba i dvojverší - mě rozesmál). Spíš než obsah by se možná hodily vysvětlivky, slovníček osobností...
Celkově silná a přesvědčivá výpověď o pohnuté době:
"V bělostné říze
biskup Vrana
věří tak jak mu věří strana
než trochu je mi s podivem
že při mši svaté místo křížem
nežehná srpem a kladivem"
"Podivně odešel básník Holan
na státní útraty pochován
a jejich ústy chválen
v dobách kdy bez pocty je spálen
František Kriegel a navíc - ach -
šakaly z hrobu vyhrabán
na Olšanách Jan Palach"
"Láska je sama, matka je sama, vlast je sama
nikdo nerytěřuje, nikdo neláme kopí
neboť není také protivníků
kromě Protivníka jediného
zloděje dechu a chleba
kterého nevidíme
který je všude
ta démantně nepropustná
kráčející, blížící se, drtící zeď"
(...)
"Aby se tak Evropa vrátila ke své první lásce
holujíc Beránkovi
aby se tak můj národ vrátil
Svatý Václave"
Hluboké myšlenky o době složitě poskládané do volných veršů.
Každé slovo má svůj význam, žádný verš není zbytečný.
Smutné probuzení K. do narozeninového dne...
I když jsem k románu přistupoval s obavami, tak jsem se dokázal vypořádat se sáhodlouhými odstavci a mezi řádky jsem vnímal nadčasovost - sisyfovský úděl úřední(č)ka.
"Domnívám se totiž, že nejsou vůbec ničím vinni, vinna je organizace, vinni jsou vysocí úředníci." (s. 65)
"... proti tomutu soudu se nelze ubránit, je třeba se přiznat." (s. 82)
Kafka jako by vyprávěl nějaký depresivní sen - prostředí soudu (půda) je nereálné, setkání se soudcem absurdní. Hlavní postava ztělesňuje vztah jedince a společnosti. K. je odsouzen, okolí o tom ví, ale K. netuší nic.
Jednotlivé kapitoly působí jako samostatné celky (nejzajímavější mi přišlo setkání K. s manželkou pomocníka soudu a (ne)setkání s Italem v chrámu.
Nepoučený čtenář Fragmenty asi nepochopí. Já už neměl sílu u nich přemýšlet, jak by je Kafka zakomponoval, kdyby...
Díky filmu jsem oprášil Baarové paměti. Inu, Lída byla takový sebestředný Baron Prášil. Přesvědčivost jejích vzpomínek končí hned v 1. kapitole, kde popisuje ježky s jablíčky u prarodičů na zahradě.
Ve srovnání s Pekařovou dcerou (http://www.databazeknih.cz/knihy/pekarova-dcera-263234), Vypravěčkou (http://www.databazeknih.cz/knihy/vypravecka-218323) a Kabinetem milostných dopisů (http://www.databazeknih.cz/knihy/kabinet-milostnych-dopisu-259241) prachobyčejná červená knihovna.
Nesympatická, naivní hrdinka. Válka jen na pozadí. Předpokládám, že nebylo cílem autorky, aby mě na konci 2. kapitoly rozesmála :-)
Zaujal snad jen popis života (lepších) prostitutek v poválečném Londýně.
Ve výše uvedených knihách jsou výrazné motivy pečiva, respektive hudby. Ve Švadleně je to šití, ale nějak jsem nevěřil, že takové naivní přihlouplé trdlo zvládne v tíživých podmínkách ušít ty nejluxusnější šaty. Ale pokud si to Ada vysnila podobně jako Thomyho, pak patrně celý život látala ponožky :-)
Čtivé - ano, strhující - rozhodně ne.
Koho zaujal Cizinec, toho pravděpodobně zaujme i Daúdův esej (?). Autor se k Meursaltově příběhu staví zrcadlově (např. ve vztahu vypravěče k matce).
Podobně jako Cizinec i Meursalt, přešetření vyvolává řadu otázek.
Autor prokázal zaujetí pro věc.
Čtenář se musí hodně soustředit, protože Ortenovy verše jsou hodně obrazotvorné.
Ve dvaadvaceti letech během dvou měsíců napsal 9 básní, které odrážejí tehdejší dobu. I když je z nich cítit strach, úzkost, smrt, zároveň je v nich i patrná naděje...
"Ó, víte ještě? Krásně stonává se,
daleko kdesi odpočívá škola
a tolik drahých knížek na podušce,
že do smrti je není možno přečíst,
přátelská horečka je chvíli u nás,
zaskočila si jenom na okamžik,
bije nám v srdci, rumění nám tváře
a straší matku, ale jenom málo,
jen co bys ruce k její hlavě vztáhl,
pak přijde lékař, aby podíval se,
kde asi vězí, kde se uschovala,
zda v hrdle snad, či jenom na jazyku,
usměje se a najde ji a řekne,
o jednom mrtvém že se mu dnes zdálo
a že byl živ, že nebyl, nebyl mrtev!"
Drsný, provokativní, syrový, ale...
stejně asi Krchovskému nedám vale :-)
Krchovského verše z této sbírky odrážejí autorovo roční pitvání se v sobě. Jednoduchostí a formou připomínají Gellnerovy básně, ale chybí mi výraznější přesah.
"Lásku už nikdy víc! Tu fata morgánu
co s každým krokem vstříc vzápětí zmizí...
řeším spíš zoufalou finanční krizi!
což prodat některý ze zbylých orgánů?
z tohohle třeba by šly dělat špízy"
"Blíží se slíbená úleva?! - Sílí zář!
(kolem šel s lucernou ožralej výhybkář...)
před branou nirvány stojím jak tvrdé Y
- na konci tunelu tma jako v prdeli"
Americká autorka umně poskládala mozaiku příběhů. Potěšil mě epilog. Alison Richmanová zaslouží respekt za píli a nápady.
Moc se mi líbil motiv hudby. V první polovině románu jsem si užíval každé přirovnání. Navíc mi přišel i nápaditý způsob šifry.
Na druhou stranu množství různých příběhů působí trochu překombinovaně a nepřesvědčivě. Především chování Elodie/Anny po změně identity – cesta do Mantovy mi připadala zbytečná, i když tam objevila cennou listinu.
Motiv Malého prince je sice zajímavý, ale spíš jde asi o autorčino vyznání a poselství. Ale třeba opravdu Italové v létě 1943 znali knížku, která vyšla v dubnu 1943. Koneckonců si autorka pomohla tím, že Luka byl knihkupec.
Opakovaný motiv vztahu ke knížkám je osvěžující: „Žena, která miluje knihy, umí snít a každý příběh, který přečetla, tvoří útek její duše.“ (s. 243)
Richmanová vzdává hold obyčejným ženám: „Jeho matka patřila k ženám, které sundají zástěru teprve tehdy, když jdou spát. Domov jeho dětství byl prosycen vůněmi, které miloval: pečený česnek, čerstvá bazalka, olivový olej. Stejně jako v případě ostatních vesnických žen se matčina láska k rodině projevovala tím, kolikrát vtiskla prsty do těsta, které každé ráno hnětla, aby pro své nebližší připravila chutné jídlo.“ (s.79)
Příběh Vážky lze vnímat nejen jako sladkobolnou romanci (závěr je odhadnutelný), ale i jako protiválečné poselství.
„Leť,myšlenko, na zlatých křídlech, usaď se na svazích a pahorcích. (s. 259)
Nejsyrovější jsou dvě stránky, které zachycují zpečetění osudu Leny. Symfonie, které tam zní, doslova bolí.
Lenino jméno mě na druhou stranu trochu pobavilo částečnou homonymií. V pasáži, kde se píše o Mussolinim, se najednou Elodie ptá: „A je stejně nebezpečný jako Lenin?“ (s. 113) Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že nesrovnává fašismus s komunismem :-)
V překladu mi vadilo pouze nadužívání příslovce „nazítří“. A nepochopil jsem časovou rovinu při Vanniných úvahy o mateřství: „(…) uběhlo patnáct let od chvíle, kdy se jí narodilo první dítě. A v té době byla svědkem toho, jak se její bratr vrátil z Habeše (…).“ (s. 249) V Habeši byl Angelo v r. 1935, takže časově vzpomínka nedává smysl.
Pokud chce čtenář pochopit vývoj Jozovy Hanule, měl by si nejdřív přečíst povídkový cyklus Želary.
Na rozdíl od Želar je příběh Hanule víc dějovější.
Autorka umí na malém prostoru vykreslit velký příběh. Scéna v bažinách je nezapomenutelná.
K filmovému zpracování mám jen jednu výhradu: Azora jsem si představoval jinak.
Příběhy sice mohou působit neuspořádaně tím, že není podstatná časová posloupnost, ale hlavně z nich dýchá život. Ačkoliv se jedná o fiktivní vesnici, tak postavy působí věrohodně; mají vlastnosti jak dobré, tak špatné.
Obyčejní hrdinové zaujmou především dobrotou, soudržností, moudrostí, vytrvalostí, láskou.
Líbily se mi i lyrické pasáže.
Nenápadný příběh, který vtipně charakterizuje maloměstské prostředí. Televizní adaptace (http://www.csfd.cz/film/275786-sklenik/prehled/) je podobně zdařilá.
Rozpůlenou housku s pusinkou si asi nedám, leda by mi "pochoutku" servírovali přímo v pekařství v El Pasu :-)
Příběh je čtivý, převažující epistolární forma zajímavě posouvá děj. Taky jsem se víc těšil na pokračování válečného příběhu, ale prolínání s problematikou ze začátku 21. století bylo zajímavé.
Podobně jako ve Vypravěčce (http://www.databazeknih.cz/knihy/vypravecka-218323) válečný příběh je provoněn pečivem.
Jednoho z posledních autorů dopisu jsme čekal dřív, ale jeho sdělení hezky doplnilo mozaiku příběhu.
V jednoduchosti je síla. Krátké vtipné příběhy založené na dialogu kohoutka, slepičky a dalších zvířátek.
Odpad Babičce může udělit pouze sociální analfabet neznalý souvislostí.
I když můžu mít k textu výhrady, tak z hlediska popisů a charakteristik postav autorka vytvořila plastické dílo. Navíc v dobách, kdy české země byly sužovány nepřízní osudu, Babička dávala obyčejným lidem naději.
Proč asi filmové adaptace vznikly v r. 1940, respektive v r. 1971?
Vzhledem k tomu, že od Judi Picoult jsem přečetl už šest knížek, tak jsem si říkal, že posedmé mě nenachytá a závěr odhadnu.
9/10 jsem přečetl jedním dechem a přemýšlel jsem, kdo bude posledním vypravěčem. Myslel jsem, že ke kvartetu Jenna (způsob vyprávění evokoval Násobky sedmi - http://www.databazeknih.cz/knihy/nasobky-sedmi-219608 nebo Podivný případ se psem - http://www.databazeknih.cz/knihy/podivny-pripad-se-psem-2699), Alice, Virgil, Serenity přibude ještě někdo další...
Posledních 50 stran, kdy už bylo jasné CO a JAK a KDO, jsem byl nejdřív naštvaný, potom zklamaný, ale po pár hodinách přesvědčený, že Jenna se na svém tripu s Gideonem skutečně setkala - a to nejen v rezervaci, ale i třeba později :-)
Pasáže o slonech byly úchvatné a v kontextu s dodatkem tvoří přesah románu. Koho sloní problematika zaujala víc, doporučuji knihu, nebo film Obklíčeni slony (http://www.databazeknih.cz/knihy/obkliceni-slony-36419. Autorka připomíná George Adamsona (http://www.databazeknih.cz/autori/george-adamson-3153), ale pobavila i přirovnáním (tuším v prvním vyprávění Serenity) k Adele a Sereně Williams :-)
Pohodová oddechovka. Autorka velmi dobře charakterizuje postavy,věrohodně líčí prostředí.
Místy zbytečně natahované.
Svěží komedie. Četl jsem překlad Břetislava Hodka. vydání z r. 1970.
Vtipně působí břitký jazyk v dialozích Betrice a Benedetta. Legrační je kritika "mužů zákona".
BEATRICE (s. 13)
"Copak může arogance zemřít, když ji živí tak vydatnou stravou, jako je signor Benedetto? Sama zdvořilost mění barvu, když vy se objevíte."
MOCHNA (náčelník městské bezpečnosti)
"Ty nemáš vůbec rezervaci před mou funkcí? Ty nemáš rezervaci ani před mým stářím? Proč tu není kostelník, aby to dal do zápisu, že jsem vůl! Ale sousedi, pamatujte si to dobře, že já jsem vůl; i když to v zápise není, nezapomeňte, že já jsem vůl. Nene, ty šibeničníku, to ty jseš devótní, to se ti dokáže svědecky. Já jsem chytrouš, a co víc, já jsem funkcionář, a co víc, já mám dům, a co víc, já jsem fešák, jaký se v Messině hned tak nenajde; a já znám zákon, víš; a já mám taky dost peněz, víš; a já jsem taky o hodně přišel, víš? A já mám dva pláště a mně sluší všecko. Odveďte ho! Proč to jenom není v zápise, že já jsem vůl!"
Příliš zmatená detektivka
Šumava, která upoutala moji pozornost, hraje v příběhu nepodstatnou roli. Epizody z televizního seriálu Policie Modrava jsou záživnější.
Autorka používá množství přímých řečí, které jsou k neučtení. Navíc se snaží o autenticitu hovorového jazyka, ale v jedné promluvě použije dva různé tvary „dodával SEM nejdřív do Vimperka (…) lidi JSEM musel odhánět“.
Odkazy na internetové články (sebevražda lékaře na úřadě a babka uchovávající si doma mrtvolu manžela) jsou matoucí: lékař se zastřelil v r. 2007, ženská si manžela sušila někdy kolem r. 2003. Přitom v příběhu nejdřív umírá lékař, až pak najdou usušeného stařečka.
Navíc právě vložený příběh válečných milenců nekoresponduje s novinovou zprávou – tam je ženě 67 let a mrtvému muži 76, což neodpovídá době od války. Zachycení dobovosti (diskotéka, na které se Leoš Mareš seznámil se svou milenkou) má minimální hodnotu.
Porušení Knoxova desatera je hodně okaté.
Hvězdička za závěrečnou sebereflexi (i když si myslím, že autorka pouze okopírovala nějaké hodnocení, nebo komentář :-): „Jana opravdu neuměla psát. Příběh byl zmatený, plný nikam nevedoucích odboček, nesmyslných popisů a žalostných pokusů o originální metafory.
Bylo tam sice pár mrtvoláků, ale to bylo to jediné pozitivní, co se o té slátanině dalo říct. Navíc všichni zemřeli povědomým způsobem, zápletka i důkazy byly očividně vykradené z různých detektivek, a to Michal nebyl žádný znalec, jen občas něco mimoděk shlédl v televizi při čekání na fotbal.“
Chyb není moc, ale ruší – viz výše shlédl v televizi, Borová lada nebo chráněná. Pokud autorka postaví Klatovy mimo přímou řeč, neměla by napsat za Klatovama.