trudoš komentáře u knih

Standardní Simon R. Green se všemi svými nešvary, které se u něj v dílech tlustších nad dvě stě stran dokola opakují. Rozjede prostinkou zápletku, následně nechá hrdinu potácet se z místa na místo, čímž má úspěšně splněno, co se týče vývoje událostí, a pak v rychlosti vyřeší vše, co vyřešit chtěl. Zatímco u kratších románů se tahle stavba dá skousnout, u těch delších je ta vata dost otravná. V důsledku je pro děj podstatných prvních a posledních padesát stran, vše mezi tím je jen pestrobarevný příběhový mišmaš.
Autorovo plus však je, že stále dokáže být zábavný, svižný a plný neotřelých nápadů. Navíc jej mám rád právě pro tu jeho typickou pulpovitost. Jenže všechno už tu v různých obměnách bylo a na nové imaginaci je znát, že začíná postrádat jakoukoliv logiku. Rychle jsem tak o vývoj příběhu ztratil zájem, stejně jako o hrdinu samotného, protože to bylo v různých obměnách pořád to samé. Nějak ta šablona už začíná být opotřebovaná z toho neustálého obkreslování.

6 27.07.2015

Standard, který nepřikvapil ničím novým, spíš unudil snahou o vytvoření dojmu lepší detektivky. Manuela Martini dost průhledně mate a odvádí pozornost, aby pak v závěru vyrukovala s lehce překombinovaným řešením. A ač se mermomocí snaží o charakterní osobnosti a střídá úhel pohledu od jedné postavy ke druhé, moc to nefunguje. Akorát má pozornost a sympatie byly průběžně přehazovány z jedné postavy na druhou. Možná je fajn mít důkladnější představu o vedlejších aktérech, ale jen když mají větší roli, než jen dekorativního křoví. Stejně tak mi přišly zbytečné vysvětlující flashbacky a domorodcovo pátrání po vrahovi vůbec, protože efektivita těchto pasáží je nakonec nulová. Rozepisovat něco, co už předtím obsáhla autorka jednou větou, mi přijde prostě zbytečné.
Být tak román o polovinu kratší, asi bych byl přístupnější k pozitivům. Ale sledovat natahovanou německou kriminální telenovelu mě jednoduše nijak nedojalo.

6 28.06.2015

Jsou romány, které od prvních stránek srší adrenalinem. Pak jsou knihy, které se pozvolna rozjíždějí, aby v druhé půlce konečně chytly dech. A když vypustíme knihy, které se nikdy nerozjedou, anebo se rozjely neznámo kam, zůstanou nám romány s výborným startem, jež v druhé půlce vybouchly a skončily v odstavném pruhu.
Strindbergova hvězda je právě jedním z těchto případů - do strany 160 dokázala strhnout tak, že jsem jí ani odložit nechtěl. Jenže pak začal děj podivně skomírat. Jan Wallentin pokládá čím dál víc otázek, než na které dá odpovědi, a to, co mě od prvních stránek na knize chytlo, se začalo vytrácet do ztracena. I když začalo vyprávění logicky a opodstatněně, nečekaně sklouzlo k vykonstruovanému a nesmyslnému ději.
Autorova nejsilnější stránka spočívá v umné souhře historických faktů s mystifikací, kdy jsem neměl důvod mu jediné slovo nevěřit. Jenže v závěru jsem se dočkal vystrčeného prostředníčku. Něco takového jako „co, kde, kdy, jak a proč“ mu evidentně nedělalo hlavu.

6 24.06.2015

Přiznám se, že sedmdesátá léta, jež postrádala výdobytky moderní techniky, a lidé měli daleko větší předsudky, jsou mi pro detektivku sympatická už jen pro tu obtížnost života, s jakou se postavy musely denně vypořádat. I kulisy daného období jsou mi daleko bližší než nadupané mikromakro cosi, co se dnes člověku snaží třikrát denně prodat telekomunikační společnost.
Bohužel, zase jednou jsem ale přecenil své síly. Colleen McCulloughová je možná autorka mistrných společensko-historických ság, ale jako detektivkářka trochu nudná a předvídatelná. V příběhu mě tak ve finále bavila pouze poslední kapitola, což není mnoho. Spousta zbytečných stran na poměrně jednoduchou záležitost, navíc bez nějak extrémně zajímavých postav. Nejde o to, že by román byl špatný - spíše se kloním k alibistickému názoru, že je určen pro tu hezčí polovičku téhle planety. Spousta osobních dramat, ale zápletku aby člověk pohledal.

6 10.06.2015

Tři povídky v knize obsažené, představují sólová dobrodružství svérázné dvojice Bauchelain a Korbal Špičák. Ale pozor, nejde o žádné klasické hrdiny, ani megalomanské padouchy. Jsou sice špatnou stránkou společnosti, ovšem rozhodně nepatří mezi ty, co berou bohatým a dávají chudým. Prostě jen sledují vlastní zájmy (studium té nejčernější magie) a všechno ostatní jde mimo ně. A má-li někdo kvůli jejich výzkumu zemřít, nemají s tím nejmenší problém.
Steven Erikson si mě už dávno získal svou fascinující stylistikou, prosycenou absolutním zmarem, realistickým heroismem a hutnou atmosférou, jež jako by vypadla z děl H. P. Lovecrafta. V těchto povídkách se však prezentuje jako komik se smyslem pro ten nejčernější humor a musím říct, že si i tak vede skvěle. Uznávám ale, že jde o tvrzení skalního fanouška, takže předpojatost je v mém případě víc než stoprocentní. Nepochybně to není čtení pro každého, ale jakmile do jeho tvorby jednou proniknete, fantastika už pro vás nikdy nebude tím co dřív.

6 29.05.2015

Autorka se spíš než detektivní zápletce věnuje líčení životních osudů jednotlivých postav a odhalování jejich pohnuté minulosti. Tyhle psychologické výlety ovšem pro ústřední zápletku často nejsou moc podstatné. Takže příběh připomíná víc společenské drama ze zákulisí vědeckých pracovníků než klasický thriller. Co se však autorce nedá upřít, je literární talent. Ač se příběh pohybuje vpřed s pomalostí lenochoda, dialogy neuráží, scény neotravují, postavy nelezou na nervy. Je-li tedy čtenář trpělivější povahy, kniha ho rozhodně neumoří nudou. Výraznější dojem ve mě ale nezanechala.

Za mě nečekaně velké zklamání, antologie jako celek připomíná spíš práci začátečníka, než zkušeného editora. Zúčastnění autoři se často potýkají s problémem, jak své hrdiny vůbec využít, a ještě k tomu na tak malém prostoru. Mnohokrát se navíc stane, že role věhlasných detektivů je pro příběh zbytečná a jejich post by mohl převzít kdokoliv jiný. Změnu by to nepřineslo žádnou.
Vlastně jen duo Deaver & Sandford plnohodnotně splnilo zadání, když se v jejich povídce dozvíte o ústředních postavách i něco, co v románech nenajdete. Nejvíce pak u mě bodovaly dvojice Connelly & Lehane a Child & Finder, ale z jejich strany jde spíše o profesně dobře odvedenou práci, než že by předvedli něco navíc. Zbylé povídky jsou pak na hraně běžného průměru.
Pravdou ale je, že ze mě mluví především zklamání nadšeného fanouška, který se těšil na čokoládu a dostal neoloupanou vařenou bramboru. Jasně, taky je to ňamka, ale úplně jiná.

6 22.04.2015

Není nic lepšího, než když příběh začne válečnou vřavou. Což dost svědčí o faktu, že zas tak moc náročný nejsem. Naneštěstí, jak se James Barclay hezky rozehraje, další vývoj už tolik sympatický není. V mnohém sice připomene tvorbu Davida Gemmella, ale hodně říznutou stylem dungeons & dragons, tedy putováním po světě, sbíráním artefaktů a bojem s nepřáteli. Bohužel ta omáčka má na čtyři sta stran a to je chvílemi ubíjející - obzvláště když víte, že se děj nepohne dříve, než skupina zkompletuje propriety důležité k vytvoření superkouzla, jež by mohlo zastavit jejich nepřítele. Anebo zničit svět. Což je alespoň v tomhle ohledu milá změna oproti zaběhnutým standardům. Každopádně, jak se autor snaží zápletku průběžně komplikovat, poměrně nekompromisním způsobem likviduje hlavní hrdiny, takže o zábavu je postaráno. Minimálně díky tomu je Zloděj času příjemnou zahálkou, přestože to občas kazí nepochopitelné, nebo lépe řečeno nepravděpodobné zvraty. Ale stále lepší než fantasy romancí do oka.

5 13.09.2017

Peklo na kolečkách a bez řídítek. Primitivní vypravěčský styl na středoškolské úrovni, naprosto nečitelná zápletka (až mám pocit, že se ani o zápletce mluvit nedá), nulová literární invence a totální černobílost postav, zvířat i předmětů. Navíc akce stylu z nouze ctnost, špatné bodré vtípky a slovní zásoba založená na slovech jako vole, debile či sráči celkový stav věci nijak zásadně nevylepšují. Jako jo, uznávám, že dost pravděpodobně by takhle nějak dopadl můj vlastní román, kdybych jej v mládí sesmolil. Hraní Dračího doupěte a kreativní kompozice Vládců strachu v člověku snadno vyvolá dojem, že je literárně nepřemožitelný. Naneštěstí dojmy nejsou realita.
Ovšem duo Jan Vorlíček a Vladimír Dostál-Král se čtenářského vkusu nezalekli a s nonšalancí kamikadze se pustili do spektakulárního dobrodružství. Pročež podobně jako pejsek s kočičkou sesmolili všechny nápady, které je kdy oslovily, a uvařili z nich pochutinu, jíž ocení pravděpodobně jen milovníci skutečných obskurdit. No, proč ne.

5 05.09.2017

Kdybych nebyl zapřísáhlý nepřítel východoasijské kultury, musel bych přiznat, že tohle je manga přesně podle mého gusta. Pěkná a čistá akce, chvílemi řádně nechutná, aby byla vzápětí odlehčena nějakým jemným nebo hrubým vtipem. Sice by autora neubylo, kdyby trochu ubral na japonské filozofii, ale to už bych chtěl moc, v rámci jeho původu. Co však vytknout můžu, jsou prvoplánově vyhrocené situace, které dělají z hrdinů osudem zkoušené osoby, přestože je často znát, že jde o úmysl autora, než o logický vývoj událostí.
Druhá kniha Plačícího draka uzavírá problematiku manželství mezi zabijákem a jeho vyvolenou, stejně jako boje o nárok na vedení Sto osmi draků. Je to možná lehce stereotypní, ale přesto zábavné a hlavně napínavé. Navíc se na scénu dostává Freemanova sestra a věřte, že tohle je pořádný kus ženské. Oproti tomu poslední třetina rozvíjí zcela nový příběh, kde rychle začíná jít do tuhého, přičemž kouzlo spočívá hlavně v tom, že se děj z Číny pomalu přesouvá na africký kontinent.

5 03.09.2017

„Podle mých mnohaletých zkušeností v oboru je nejlepším způsobem, jak chytit vraha, prostě mít štěstí.“
No a to je tak nějak v kostce způsob vyšetřování Dextera Morgana. I když je báječným společníkem pro zádumčivé večery, spíš než na detekční schopnosti se spoléhá na náhodu, jež jej, jak doufá, dřív nebo později dovede k cíli. Ovšem kdo si na tenhle miamský drtivý styl zvykl, toho Dvojí Dexter bude bavit stejně jako předchozí romány. Ostatní na autora pravděpodobně zanevřeli už dávno.
Ačkoliv zápletka graduje tentokrát hodně zajímavým směrem, příběh až moc okatě počítá s atraktivitou hrdiny a na uvěřitelný vývoj kašle. Přesto nebýt nadbytku slov, mohla to být stále parádní jízda. Bohužel, Jeff Lindsay se ve svých sarkasmech začíná opakovat a vtipný nadhled to ne vždy zachrání. Oproti tomu mu nelze upřít talent pro vymýšlení zapeklitých momentů, které okouzlí hektickou absurdností. Což je hned druhý důvod, proč mám tuhle sérii stále tak rád. Tím prvním je samozřejmě sám drahoušek Dexter.

5 29.08.2017

Sympatické na Sovím tribunálu je především to, že je na rozdíl od jiných synchronně vydaných alb více ucelené. Příběh je k tomu docela napínavý, jen trochu lineární - Batman padne do zajetí dalšího tajemného spolku a snaží se z něj dostat, případně se s ním rovnou popasovat. Mou chybou bylo, že jsem celou dobu čekal, na nějaké to eso v rukávu, díky kterému na konci všechny padouchy oblafne. Ale ono kupodivu ne. Z nebezpečí se sice dostane, ale spíš kvůli své vytrvalosti, než že by protivníky fikaně přechytračil. Naštěstí zápletka končí poměrně zajímavým zvratem, který hodně navnadí na další díl, slibujíc pravé boží dopuštění. Pouze se obávám, že sejme-li gothamský netopýr všechny ty superzabijáky příliš jednoduše, ta bitka s tím jedním, co zabrala tolik prostoru zde, vyjde najednou dost nafoukle. Každopádně má to šmrnc a to jak po stránce scénáristické, tak po stránce výtvarné. Scott Snyder a Greg Capullo jsou pro tuhle sérii evidentně tím nejlepším, co jí mohlo v současnosti potkat.

5 27.08.2017

Chybou bylo, že jsem k Tajemství katakomb přistupoval stejně, jako k ostatním románům Toma Egelanda. Jenže ono ejhle, tvůrce tentokrát zacílil na úplně novou skupinu čtenářů. Na puberťáky. Což není primárně špatně, naneštěstí výsledek jeho práce je na můj vkus dost podprůměrný, nesoucí se v duchu knižní řady Mladý Indiana Jones. A co se týče řemeslné kvality, v ničem si s ní nezadá.
Uznávám, že mé hodnocení není z věkového hlediska úplně adekvátní a jako dobrodružný úvod do světa archeologie, symbologie či historie funguje román v rámci adolescentů poměrně slušně. I když autorovo nutkání dělat z dospělých za každou cenu idioty a z mládežníků malé génie, mi moc nepřidalo. Ovšem ta zápletka... Že je hodně primitivní, by ani nevadilo, nebýt finále à la deus ex machina, což bytostně nesnáším. Světu hrozí zkáza a Bůh ho zachrání, no paráda.
Výhodou je, že celé to čtení je skutečně hodně krátké, navíc rozkouskováno množstvím ještě kratších kapitol. Jinak ale na úrovni tvorby Thomase Breziny.

5 18.06.2017

Druhý svazek Kronik Prydainu přináší závěrečné dva díly fantasy pentalogie, a to Taran Poutník a Král králů. Autor se nadále drží stejného prostředí i postav, takže jestli jste si oblíbili předchozí knihy, máte se rozhodně na co těšit. Jako přídavek je navíc připojen povídkový soubor Nalezenec a jiné příběhy z Prydainu, který obsahuje osm povídek, jež Kronikám předcházejí. Jedná se o krátké příběhy, jež ze všeho nejvíce připomínají pohádky bratří Grimmů a tvoří takovou milou tečku za celým cyklem.
Příběhy Alexandra Lloyda jsou zvláštní především tím, že se díl od dílu liší jak koncepcí děje, tak samotným vyzněním. Hrdina dospívá a z nemotorného chlapce se stává ustaraný mladý muž. Od naivní pohádkovosti prvních dílů se spisovatel zdárně propracovává k hlubokomyslným úvahám o lidech a jejich činech. Ovšem na rozdíl třebas od Letopisů Narnie neztrácí nic na své původní čtivosti. Podmanivou stylistikou dokáže i sebesložitější příběh odvyprávět tak, aby byl dětskému srdci co nejbližší.

5 03.06.2017

Největší slabinou knihy je regulérní absence zápletky. Mladý hrdina se vydá do světa, zažije nějaká ta dobrodružství, obeznámí se s reálným životem a pozná spousty zajímavých (rozuměj smrtelně nebezpečných) lidí. Autor postupně seznamuje čtenáře s postavami všeho druhu, což mu jde na výbornou. Horší už je to ale s jeho univerzem, do kterého proniknete v podstatě jen díky stostránkovým dodatkům. Jádro příběhu však kupodivu není vůbec o zachraňování světa, království, nebo alespoň jedné drobné malé princezny. Vlastně se ani žádný konflikt v pozadí ústřední linie nerozjíždí, takže jeden pořádně netuší, co by další díl mohl vůbec přinést. Série tak má bezesporu zajímavý potenciál, je ovšem otázkou, co s ní tvůrce zamýšlí, protože z prvního dílu to znát nijak není.
V čem D. M. Cornish boduje naprosto excelentně, že vizualizace fantazií. Jako profesionální výtvarník dokáže jednoduchými tahy načrtnou fascinující výjevy, pro které samotné stojí za to otočit každou jednu stránku jeho románu.

5 01.06.2017

Podobně, jako v případě alb Batman a syn či Batman R.I.P., i zde se jedná o výsek událostí, které sice mají začátek a konec, ale zbytek vyprávění jako by na to nereagoval. V první části se tedy zabýváme atraktivním padouchem jménem Dollmaker, který zaujme zvrácenou spoluprací s Jokerem, pak následuje kraťas mimo hlavní linii, no a v druhé půlce se už autor věnuje jinému tématu. Pravda, obě tyhle části mají jakýs takýs závěr, ale že by byly uspokojivě zastřiženy všechny nitky příběhu, to se říct nedá. Hlavní protagonisté mizí do ztracena a nepodstatný plebs je buď mrtvý, nebo zatčený. Výsledný dojem navíc ruší množství vedlejších postav na jedno použití, které pouze zvyšují celkový chaos v souvislostech. Naštěstí Tony S. Daniel není tak psychedelický jako Grant Morrison a jde víc po akci, má však problém udržet zápletku na uzdě, což má za efekt drobné zmatky ohledně toho, co že se to na panelech vlastně děje. Tak jen doufám, že to všechno je pouze rozjezd k něčemu smysluplnějšímu.

5 12.05.2017

Rozvleklý fantasy román, kterému by neuškodila redakce a zkrácení minimálně o polovinu. Jako debut začínajícího autora obdivuhodné, ovšem ve srovnání s běžnou konkurencí podprůměrné. Hlavním nedostatkem knihy je její technické zpracování - David Borkovec se vůbec nezabývá oddělováním přímé řeči od ostatního textu, takže vše splývá v jedno, což ještě završuje minimum odstavců na stránku. I po literární stránce má však autor co dohánět. Co jde říci jednou větou, řekne deseti, a to, co zdůrazní je schopen v průběhu stránky třikrát zopakovat. V rámci předvídatelného slohu navíc dopředu víte, kam se bude zápletka ubírat, co je důležité sledovat a co je jen cukrová poleva. Příběh samotný se nese v duchu tradičního boje dobra se zlem a přijmete-li jeho prostinkost, dá se o něm i říct, že je slušný. Jen to množství odboček mu škodí. Černobílé postavy, které jsou buď kladné, nebo záporné, jsou pak tím nejposlednějším škraloupem na tomhle ambiciózním projektu, jehož konec je zatím v nedohlednu.

5 23.04.2017

Richardu Condonovi nelze upřít cit pro sžíravý sarkasmus ohledně americké zahraniční politiky. A člověk to ocení o to víc, když si uvědomí, v jakém období kniha vyšla. Tohle není žádná nacionalistická propaganda typu „USA rovná se ráj na zemi“, ale poměrně střízlivý pohled na hry mocných, zodpovědných za chod státu. Je to sice trochu archaické, ale pořád je v tom funkční kouzlo parádní špionážní konspirace.
Bohužel mi nesedl ústřední hrdina, u něhož jsem si nevěděl rady, zda mu držet palce, nebo jím opovrhovat. Chvilku má chování prvotřídního grázla, jindy zase nevinné oběti. Oproti tomu skvěle fungují postavy otce a především pak matky, správné stepfordské paničky, která svých chladnokrevným přístupem strčí do kapsy nejednu šedou eminenci. Skoro jsem měl až chuť fandit jí a ne hrdinovi, kdyby nebyla jeho protivníkem. V jejím stínu nakonec skončí i celé to prohnané korejské spiknutí, jež sice okouzlí nápadem, ale jinak působí spíš komicky než hrozivě, alespoň z dnešního pohledu na věc.

5 18.04.2017

Po zklamání druhým dílem, který celou sérii postavil do jiného světa, jsem ani moc nedoufal v nějaké zlepšení. A ono jako by to Rod Rees tušil, nasadil protentokrát stejně ostré tempo jako v úvodní Zimě, takže příběh opět získal punc neodolatelného tajemna a napětí. Připočtu-li k tomu bezskrupulózní osekání hrdinů i padouchů, nemůžu než nadšeně přijmout plné rozvinutí potenciálu, který PoloSvět po celou dobu skýtal. Navíc se autor šikovně vyhýbá dalším magicko-božským narážkám, které mi tak vadily v Jaře, a zápletku staví víc na akci, než na hloubavém dumání nad nevyhnutelností osudu. S překladem Richarda Jandy pak přichází i poměrně květnatý slovník nadávek, přičemž je otázkou, jestli zde byl od začátku, nebo jde o vynalézavost samotného překladatele. K postavám to každopádně sedí, děj najednou získává na syrovosti a zároveň to značí, že ne všechno se bere tak smrtelně vážně, jak by se mohlo zdát. Škoda jen, že závěrečného dílu se u nás s největší pravděpodobností už nedočkáme.

5 12.04.2017

Román plný rozporů. Má to výborný rozjezd, který hned zkraje zatáhne do rychle gradujícího děje. Jenže o chvíli později už Allan R. Folsom propadá nekázni a zvolňuje do vycházkového tempa, takže zbytek čtyřsetstránkového thrilleru by šel shrnout do několika málo odstavců. Podobné je to s charakterem zápletky, jež pracuje s poměrně chytrou politickou konspirací, aby byla občas proložena nesrozumitelnými zvraty, které se autor snaží uhrát jako zásahy nevypočitatelné náhody. Tuhle nesourodost pak završují scény nekompromisního násilí (sehr gut), páchané nesmyslně vyumělkovanými figurami (katastrophe). Už jen hlavní hrdina, bývalý losangeleský policista, nyní zahradní architekt (a navíc bratranec prezidenta USA), mi dával svou autentičností vážně dost zabrat.
Přitom základ opravdu špatný není, jen je pohřbený pod tunou nudné vaty, otřepaných frází a nepochopitelných skutků. Proškrtat na třetinu a mohla z toho být povedená jízda. Takhle je to za mě - s odřenýma ušima - pouze lepší průměr.

5 30.03.2017