trudoš komentáře u knih
Poměrně solidní příběh ze stockholmského podsvětí, kde žádná postava není kladná. To mi naneštěstí trochu zkazilo výsledný požitek ze čtení, protože jsem nenašel jedinou postavu, kterou bych si nějak oblíbil, či alespoň vnitřně souhlasil s jejím jednáním. Ovšem román, který hned zkraje cituje Jamese Ellroye a Dennise Lehanea, hanět prostě nedokážu (aneb Jak si získat čtenáře maličkostí v praxi). Jenže tam, kde žánrově podobný George P. Pelecanos dokáže zaujmout silnými charakterními hrdiny pohybující se na okraji společnosti, tam Jens Lapidus jen marně tápe. Navíc spojovací linie neradostného osudu jedné nevinné dívky nakonec působí zbytečně, přestože román otevírá a zároveň zásadním způsobem ovlivňuje jeho závěr.
Kdyby to nebylo tak odbyté, bylo by to i dobré - správně mystická zápletka dodává příběhu grády a jedno tajemství vrstvené na dalším dělá z čtení příjemnou zábavu. Problém je, že autorčina literární prvotina pokulhává ve stylistice a vyprávění tak lehce trpí. Postavy jsou jen načrtnuté, umělé a ne zcela věrohodné. Přitom legrácky, které jim Sara Shepardová hází pod nohy, by vystačily jedné psychologické poradně na roční vyžití. To samé platí i pro dialogy (kromě té poradny, samozřejmě). A nevěřím tomu, že problém spočívá v rozdílné kultuře a mentalitě, než nabízejí naše luhy a háje.
Musím ale přiznat i klady. Přestože se zápletka točí kolem rok starého zločinu, fikaně jsou do příběhu zakomponovány aktuální problémy mladistvých, jako jsou anorexie, drogy, alkoholismus, nevěra a jiné radosti života. I když autorka nežene situace do extrémů, je znát že o mentalitě mladých toho ví asi desetkrát víc než já. Netvrdím, že jim bezezbytku rozumí, ale rozhodně je to její nejsilnější stránka.
Zápletka je mile prostá - režisér úspěšných krváků je konfrontován dvojicí zabijáků, kteří v jeho slávě vidí spásný únik před kriminálem. Hrdina se musí vypořádat s lidmi, kteří tvrdí, že jejich násilnická povaha byla ovlivněna jeho tvorbou. Otázkou je, nakolik formuje doba jedince, či jedinec formuje dobu...
Ben Elton je především humorista, takže Limonáda je hlavně o komice a nadhledu. Vyznění je sice lehce depresivní, cynické a syrové, ale to poměrně věrně odpovídá úžasnému světu tam za oknem. Což je i důvod, proč autora považuji za novodobého génia satiry - jednoduše mi mluví z duše.
Postavy jsou přes svou vyhrocenost veskrze lidské, se vším špatným, co k tomu patří. Díky tomu je trochu problém najít někoho, komu byste chtěli držet palce, nebo se s ním alespoň mohli ztotožnit. Jenže právě proto výsledek, i když okořeněn drsným humorem, působí silněji a opravdověji. Rozhodně nic pro citlivější povahy nebo pro čtenáře libující si v happyendech.
Jason Lutes věrně zachytil dobu mezi dvěma velkými válkami z pohledu obyčejných lidí, pro které nepřátelský konflikt byl tím posledním, co je zajímalo. Dokonale pronikl do intermezza, ve kterém se o vliv v Berlíně (a tedy v celém Německu) přetahovaly dvě mocensky vyrovnané strany - nacisté a komunisté. Autor nerozehrává žádné srdcervoucí drama, jen rozdá karty různým postavám a následně sleduje, jak si ve hře zvané život povedou. V tomhle vsadil na jistotu, protože díky výběru tématu nemohl šlápnout vedle.
Jenže pravdou je, že jeho vyprávění nepřináší nic nového. Neokouzlí originálními postavami či zápletkou a ani neohromí finální pointou. Je to jednoduše profesionálně odvedená práce. Ale víc jsem v tom bohužel nenašel. V čem komiks naopak vyniká, je detailní realistická kresba, která věrohodným způsobem zachycuje budovy, stroje, dopravu. Je to mnohokrát lepší než listovat starými pohledy nebo sledovat filmy, protože pod rukou Jasona Lutese všechno ožívá a skutečně existuje.
Velmi jednoduchý příběh s extrémně prostou zápletkou (za mě velké plus), ovšem paradoxně dost ukecaně napsaný (za mě velké mínus). Jako by James Dickey potřeboval prozkoumat každou motivaci na deseti stranách. Přitom v rámci chlapácké literatury bych čekal přesně pravý opak, tedy minimum rozboru lidských emocí a maximum adrenalinové akce. Jsem holt moc přízemní. Přesto je to působivá kniha s ucházejícím koncem, který báječně podmalovává celkovou depresivitu mého oblíbeného Amerického Jihu.
Rozdíl v kvalitě druhých dílů je u komiksů často rapidnější než u knih. První album musí zaujmout, takže je často našlapané od sklepa až po půdu. Naneštěstí druhé už jen má posouvat zápletku trochu dál, ale moc s ní nehýbat, protože se musí ještě trochu natáhnout, aby byla šance, že se prodá ještě třetí album, případně čtvrté atd.
Tak nějak mi to přišlo i u Parchantů 2 - sice se jedná o příjemný akční komiks, ovšem se zápletkou se moc nepohne. Spíš je víc otázek položeno, než zodpovězeno. To však neznamená, že bych si tuhle klasickou nesuperhrdinskou týmovku neužil naplno. Je vtipná, nápaditá, akční a plná správně trhlých postav. Což podtrhuje i bezvadně padnoucí kresba.
Achillovou patou Bratrstva stříbrných mečů je neochota Jana Štainbrucha zůstat věrný jednomu žánru. Přeskakuje hned mezi třemi, aniž by alespoň u jednoho odvedl plnohodnotnou práci. Otevře příběh jako detektivku, zvolna přejde do historického románu, a ten pak nenápadně okořeňuje fantastikou. V dobrém se tak sice snaží zaujmout tři zcela nesourodé čtenářské obce, ale v důsledku se nezavděčí ani jedné.
Trochu nečekaně mi styl vyprávění v mnohém připomněl Petra ze Sioraku Roberta Merleho, za což si určitě vysloužím od fanjšmekrů několik kopanců do sanice. Jistě, je to o dost obhroublejší a zdaleka ne tak historicky věrné, ale jinak je podoba zjevná. Dost tomu napomáhá i povedená archaická stavba vět, přerušovaná jen ve chvíli, kdy přijde ke slovu nezáživný popis vojsk.
Naneštěstí autor nějak opomněl nosnou zápletku. Román sice nějak začne, ale rychle sklouzne do balastu dobrodružných příhod hlavního hrdiny, bez toho, že by mířil někam konkrétně. Což bohužel ještě podtrhne náhlý závěr.
Je úchvatné, jak dokáže být tento osmačtyřicetistránkový komiks nabitý zvraty a akcí víc, než kdejaký moderní komiksový román. Autorům rozhodně nechybí fantazie, což je ve výsledku asi největší kouzlo Storma - nemluvě o naprosto dokonalé kresbě/malbě. Horší je to s příběhem. Když si odmyslím neznalost předchozích devíti alb, je to především nutnost přijmout fakt, že je zde prakticky všechno možné. To by mi ani tak nevadilo, kdyby tím autoři často netahali králíky z klobouku, aby nahráli hrdinům absurdně do ruky. Přesto má komiks nepopiratelné kouzlo, které by bylo o to větší, kdybych měl možnost přečíst si i ostatní příběhy. A taky kdybych se k nim dostal o dvacet let dříve. Je otázkou, nakolik Storm dokáže dnes oslovit současné mladé čtenáře, kteří jsou zvyklí na zcela rozdílný styl vyprávění. Nic to však nemění na tom, že je právoplatně legendou. Škoda jen, že další legendou, kterou nebudeme mít možnost v našich luzích a hájích spatřit kompletní.
Má očekávání byla asi příliš velká, protože ať jsem dělal cokoliv, nějak jsem se do toho nedokázal dostat.
Ale abych nebyl zaprdlá konzerva, vtipné momenty tu jsou, zahlušují je však nepříliš výrazní hrdinové. Jejich charaktery jsou jen tak hrubě nahozeny, a potom je už na čtenáři, jak si s nimi poradí. Proto mi chvilku trvalo, než jsem postavám přisoudil ty správné role. Některé etudy jsou pak skvělé (má oblíbená je s „ukradeným“ kabátem), ale průběžně je zabíjí nepříliš záživný vývoj zápletky, který šlape v očekávaných kolejích. Po stylistické stránce je to výborné, prostředí autorovi evidentně sedlo - business mezi hollywoodskou smetánkou se od pouliční mafie liší snad jen horšími hereckými výkony.
A tak si dosud připadám, že mi asi uniklo něco zcela zásadního. Protože Chyťte ho! má všechny predispozice se mi líbit, a přesto se opojení nějak nedostavilo.
Je to rychlé a má to pěknou obálku, ale jinak dost děsivé. Příběh prostoduchý, postavy černobílé a styl psaní jak ze základky. Jestliže není víra to jediné, kolem čeho se točí váš svět, není toho pak mnoho, co by kniha mohla nabídnout (jak z hlediska duchovního, tak z hlediska literárního). Hrdinové veškeré problémy řeší modlitbami (občas si vystačí jen s tím, že zvolají jméno Ježíšovo), protože „jsou zvláštním druhem křesťanů, kteří drží velice silnou víru ve svého Boha, tak moc, že z ní čerpají nějakou zvláštní moc“, řečeno jednou z postav. A tak síly zla vlastně nemají žádnou šanci, díky čemuž rychle čtenář ztrácí o postavy strach.
Frank E. Peretti se evidentně pokusil napsat dobrodružný příběh s archeologem podobným Indiana Jonesovi, zaplést do něj svou víru a okořenit to dětmi. Drink, který z tohoto počinu vzešel, však opravdu není Jim Beam. A na vině není jen křesťanská agitka, kterou je kniha přeplněna.
Přestože je Conan jedním z mých nejoblíbenějších hrdinů, nemůžu si pomoci, ale v komiksové podobě z let sedmdesátých u mě prostě nefunguje (opak platí pro moderní zpracování z pera Kurta Busieka). Příběhy jsou sice milé, ale jinak klišovité, průhledné a někdy takřka až pohádkové. Divadelní rubačka se spoustou zbytečného textu, který dneska vyznívá lehce naivně a nijak to nezachraňují ani neustálé promenády v kožešinových slipech. Chybí tomu atmosféra Howardových textů a zůstalo jen líbivé pozlátko svalovce se zachmuřeným pohledem. Jako by se autoři snažili zachovat originál a přitom z toho vytesat Shakespeara.
I když jsou tyto komiksy považovány za klasiku Sword & Sorcery, zdaleka nedosahují kvalit děl jako je třeba Thorgal nebo Výprava za ptákem času. Jasně, jde o komiksy služebně mladší, ale to u mě hodnotu starého komiksového Conana nijak nevylepšuje.
Příběh o tom, že formy „životních cest“ mohou být různorodé a zdaleka ne vždy může být cesta cílem a obráceně. Jenže ejhle, přestože má kniha horko těžko přes sto padesát stran, bavit mě přestala poměrně záhy. Přitom jediné, co mohu vytknout, je jen moje špatná volba. I když začátek pobavil, velmi rychle jsem si začal připadat jak prohnilý intelektuál se sklonem k sebemrskačství, snažící se v poměrně jednoduché symbolice najít nějaký ten další skrytý odkaz. A to jsem knihu otevřel především z důvodu, že ústřední postavou je kočka. Uznávám, že dost přízemní motivace.
Na můj vkus je Mourkova cesta holt příliš někde jinde, obnažujíc myšlenky na úkor děje, který následně skáče od jednoho bodu do druhého, aniž by to mělo z mého pohledu jiný výsledek, než autorskou literární exhibici.
Přestože Jak zabít svého šéfa slibuje špionážní slídění v kancelářském cirkuse, v němž se nenápadně kličkuje mezi byrokratickými a kariérními intrikami, opak je pravdou. Kromě myšlenky, že stážisti jsou všem ukradení a hnědá je barva nevýrazná, autor s ničím lepším vlastně nepřijde. Navíc mě trochu iritovalo, jak se jeho hrdina od začátku kasá, jaká že je jednička mezi zabijáky, přitom jeho chování a mluva nevybočuje ze standardů šestnáctiletého puberťáka, o výkonnosti nemluvě. Skoro to až připomíná starší filmy s JCVD. Podobně je na tom i neustálé opakování, jak je důležité být nenápadný. Ne že by se tím hrdina nějak řídil.
Nakolik mě román zklamal po stránce dějové i jazykové, adrenalinem rozhodně překypuje. Pulsuje od prvních stránek a nepřestane až do konce, přičemž v některých momentech eskaluje vymazlenými akčními skeči. Schéma zápletky pak odpovídá snímkům, do kterých se Shane Kuhn paradoxně skrz dialogy naváží, což je z jeho strany buď poklona, nebo společenská sebevražda.
Sherlock překvapil čtivostí, stejně jako zajímavostmi ze života sira A. C. Doyla a jeho nejslavnější literární postavy (konečně mám potvrzeno, že tu příšernou hučku v povídkách nikdy nenosil a že se to všechno odvíjí od ilustrací Sidneyho Pageta). Děj je možná zbytečně moc překombinovaný a čas od času se tu vyskytne nějaká ta nelogičnost, kterou Graham Moore ne zcela dořeší. Ale díky určité odlehčenosti čtenář rychle pochopí, že to celé prostě nebere zas tak úplně vážně a sem tam si z hrdinů i vystřelí. Například scéna, ve které Doyle na vlastní kůži zakusí, že jeho detekční metoda ve skutečném životě příliš nefunguje, je naprosto bezvadná.
Největší slabinou románu pro mě však byla autorova neobratnost při práci s historickými postavami, jako je sám Doyle nebo Bram Stoker - to už mi přišly funkčnější i v kvalitativně slabších kouscích, jako je Království kostí nebo Arcanum. A s Markem Frostem se to už vůbec nedá srovnávat.
Meč krále je první knihou z trilogie, jejíž díly jsou uzavřené a mezi sebou navazují jen volně. Od začátku má slušný spád, jenž je chytlavě podkreslený patinou keltské kultury. Postavy jsou dobře prokreslené s ustáleným charakterem, takže víte, co od nich můžete čekat a co ne. Až i zamrzí, že v dalších dílech hrají druhé housle. Ovšem na to, jak se Ann Marstonová snaží podchytit atmosféru drsné krajiny obývané drsnými lidmi, se nad dějem stále vznáší lehká jednoduchost. Přestože se pokouší průběh zápletky zamotat a dostávat hrdiny do zapeklitých situací, stejně předem víte, jak co dopadne. Čtivost a zábavnost to ale poměrně bohatě vynahrazují.
Začátek působivý, ale bohužel příběh velice záhy sklouzne k nikam nevedoucímu cik cak putování městem se spoustou siláckých řečí a ještě siláčtějších akcí. Detektivní zápletka drobet nulová a i když hlavní hrdina hýří sympatickým cynismem, nedokázal jsem se zbavit dojmu, že jde jen o vypočítavou pózu k získání čtenářova srdce. Každopádně, kdo vyhledává thrillerovou urban fantasy, určitě by měl dát knize šanci, špatná není. Já už mám holt svého Felixe Castora, Harryho Dresdena a Jacka Taylora, takže u mě má James Stark smůlu.
Příjemně archaické, ale žádná pecka. V tomhle prostě musím přiznat dokonalost prózám sira Arthura Conana Doyla, které i po všech těch letech dokážou bez problémů strhnout.
Zápletka románu je promyšlená dobře, o tom žádná. Snad jen, že se na malém prostoru pohybuje zbytečně moc postav, které zvyšují dějovou nepřehlednost a to znemožňuje jakoukoliv čtenářskou iniciativu v šetření. Zajímavá tak pro mě nakonec byla pouze postava bohéma Luciena Claye, který zde hraje roli nezávislého vyšetřovatele, což v jeho případě znamená, že chodí a uráží všechny kolem. Přestože mu jeho malířské nadání dává možnost vidět neviděné, pravdou je, že to machrování není úplně opodstatněné. Odhady se převážně zakládají na vlastním uměleckém cítění, což je sice hezké, ale na můj vkus příliš éterické - to už mám raději starou dobrou dedukci. Závěr je pak zbytečně překombinovaný a v podstatě neproveditelný, ovšem svým způsobem kouzelně béčkový. Jako celá kniha.
Po detektivní stránce román příliš nefunguje. Už zpočátku dá Vikas Swarup jasně najevo, že stačí počkat na výsledky balistických zkoušek, aby mohl být určen vrah z šestice zadržených. Proč tedy číst následujících čtyři sta padesát stran? Ty popisují osudy hlavních aktérů před tím, než se dostavili na místo činu. Ovšem jestli čekáte brilantní propojení dějových linií, které v závěru zaklapnou do nečekaných souvislostí, budete zklamáni. O překombinovaném závěru pak snad ani nemluvě.
Šest podezřelých je tak spíše odlehčenou satirou, beroucí si na paškál společenskou a politickou situaci v současné Indii. V tomhle funguje příběh bezvadně. Chvílemi je sice drobet vyvatovaný a občas zbytečně nadsazený, ale má to své kouzlo. Obzvláště linie zkorumpovaného politika, jehož „posedne“ duch samotného Gándhího, je vážně povedená.
Problém je, že mě osobně indické prostředí moc netankuje, díky čemuž jsem se častěji nudil, než bavil. Chyba výběru a dobře mi tak.
Fantaskní příběhy, možná chvílemi zbytečně jednoduché, a sem tam nedotažené do konce, ale okořeněné nahláškovanými hrdiny. Základní motiv je vcelku prostý - člověk, který posloužil Zlu, teď ve službách Dobra ničí vše démonské a nelidské. Tedy klasický superhrdinský motiv. Už to je na české poměry zvláštní, obzvláště když se jedná o neznámého autora, v tomto případě autorku. A toho si cením.
Nápady na povídky samotné nehýří sice žádnou originalitou, jsou však dostatečně svébytné, aby v nich čtenář automaticky neviděl kopii kopie. Odmyslíte-li si tedy podobnost s Mikem Mignolou, kterým se autorka minimálně kresebně nechala hodně ovlivnit, užijete si sympatické, lehce strašidelné historky, které ne vždy končí tak, jak by jeden čekal.
Po jazykové stránce velmi příjemné, a zároveň výrazně jiné, než běžný standard. K prostředí i postavám přistupuje Dana Rusková jako k hotové věci, zbytečně nevysvětluje věci nepodstatné, a co důležité je, připomenout neopomene. Má to však i své nedostatky. Ze všeho vidíte jen základní obrysy a detailnější rozpracování chybí. S hrdiny se tak člověk moc nesžije, přestože působí jako sympatická parta výrostků.
Slabinou je však zápletka, která je až příliš dětinská. Padouch je znám už v okamžiku, kdy se objeví na scéně a jeho roli autorka v příběhu nijak nepromění, i když zmást čtenáře se snaží. A zločin samotný, přestože rafinovaně promyšlený, zůstává v mezích dětské fantazie. Což není vysloveně chyba, jen mi to přišlo zbytečné.
Velká písmena, krátký rozsah a množství ilustrací, to vše řadí knihu především do kategorie prvního čtení. Osobně bych uvítal větší počet stran a s tím související propracovanost, včetně realističtějšího přístupu, ale uznávám, že cílová skupina nejsem.