trudoš komentáře u knih
Jeden z nejlepších začátků roku - ta intenzita extrémní situace je doslova strhující. Není to přitom překombinované, vývoj událostí je přirozený a pocit nutnosti správně se rozhodnout během zlomku sekundy prožívá čtenář společně s hrdinou, což je skvělý bonus. Málokdy se vám vyprávění dostane až takhle pod kůži. Naneštěstí podobně jako nadšení z ohňostroje, ani tohle nevydrží věčně. Už po prvních padesáti stranách mi přišlo, že zápletka najednou ztrácí tempo. Jistě, pořád se něco děje, ale už to zkrátka není ono. Simon Kernick se na malém prostoru snaží udržovat adrenalinový spád a zároveň nenápadně vysvětlit souvislosti, které celé situaci předcházely, ale u mě to prostě nějak nezafungovalo. Přičemž oprátku tomu nasadil závěr, který působí jak obšlehnutý z laciné televizní inscenace. Ovšem ten počáteční drajv tomu upřít nedokážu, i když celkový potenciál mi přišel ve finále nevyužit. Pevně ale věřím, že pro většinu žánrových fanoušků se bude jednat o perfektní thrillerový zážitek.
Pátrání po vrahovi dvanáctileté dívky, jež vyústí v dechberoucí odhalení, se mísí s retrospektivními vzpomínkami hlavní hrdinky na její vlastní dětství, které bylo tragicky poznamenáno zmizením jejího staršího bratra...
Jediné, co na debutovém románu Jane Caseyové nakonec dokážu ocenit, je zápletka. Ta, když už nic jiného, je alespoň zajímavá. Se vším ostatním jsem měl problém - schematické postavy, předvídatelné jednání, přebarvené kulisy, očekávané zvraty a kýčovité zakončení. Nijak tomu nepomáhá ani mermomocí naroubovaná milostná linka mezi vyšetřujícím policistou a hrdinkou, která spíš překáží, než že by k něčemu byla.
Ve výsledku je román Beze stopy nenáročným thrillerem, který dokáže zabít jedno dvě odpoledne. Ale že by nějak výrazně vyčníval z davu, to už bez zkřížených prstů říct nedokážu.
Měnit minulost by chtěl každý. Obzvláště když víme, že budoucnost bude stát dost za prd a jediné, co s tím můžeme dělat, je změnit minulost tak, aby nevznikla přítomnost, a tedy i budoucnost. Jenže tím, že změníte minulost, zanikne vaše přítomnost, a tedy i případná radost z úspěchu, protože nikdo nemůže odhadnout, co změněná minulost vlastně přinese jak za přítomnost, tak za budoucnost. Orientujete se? Jestli ano, je jasné, že jste ideálním čtenářem pro knihu Vykoupení Kryštofa Kolumba.
Orson Scott Card zde nečekaně upustil od akce, o to více se však zaměřil na psychologické, morální a existencionální problémy naší civilizace. Té minulé, i té budoucí. A přestože nepředvádí žádné literární orgie, zápletka plyne nečekaně příjemným samospádem, až jsem délku čtyř stovek stran začal brzy ignorovat. Je to zvláštně nostalgické dílko, o kterém se nedá říci, že by bylo bůhvíjak výjimečné, ale přesto se na něj příjemně vzpomíná. Proč konkrétně, to definovat kupodivu nedokážu.
Přestože na mě román jako detektivka příliš nefungoval, jako dobrodružka šlape přímo bezvadně. Příběh je stavěn jako sled eskapád, při kterých hrdinové spekulují nad zločinem (který je spíše na vedlejší koleji) a pomalu vyvrací jednu teorii po druhé, podle toho jak se události vyvíjejí. Bohužel, některé podezřelé postavy mají tendenci chovat se tak, jak zrovna autor potřebuje, než aby tomu odpovídal jejich zpočátku stanovený charakter, což vyšetřovatelům samozřejmě výběr viníka moc neusnadňuje.
Uvidíme, jak se autorovi bude dařit u mainstreamového čtenáře, a především, jak si povede vůči silné tuzemské konkurenci, které již nějaký čas vládne Vlastimil Vondruška. Osobně bych se klidně popral za názor, že jej Červenák v mnohém předčí, ale obávám se, že Vondruškovi tradicionalisté stejně neustoupí ani o píď.
Autor má opravdu skvělé nápady, které okouzlí už v počátku každé povídky, jenže místo toho, aby tyto nápady nějak rozvedl, nechá příběhy často vyšumět do ztracena. Přesto se Michelu Faberovi nedá upřít, že je uhrančivý vypravěč, který umí zacházet se slovy tak jako málokdo. Dokáže změnit tóninu vyprávění kdykoliv se mu zamane, stejně jako pár větami bravurně vystihnout atmosféru, nebo podstatu věci. Problém však je, že u toho často zůstane. Čekám nějakou pointu, zvrat, něco co by přebilo ten úžasný začátek a ono to ve většině případů vůbec nepřijde. A když už autor s něčím vyrukuje, je to takové nijaké v porovnání s úvodem. Jako by kouzelník uprostřed svého triku zmizel z jeviště a mě nezbylo než přemýšlet, jak to jeho abrakodakum vlastně mělo skončit.
Bezkonkurenčně nejlepší povídkou této sbírky je pak Skládání účtů - text který mě svou prostinkou tragikomikou dokáže rozebrat kdykoliv si jen na něj vzpomenu.
Na můj vkus tematicky nezajímavé - advokátní dobrodružství z dob Říma v kombinaci s klasickými intrikami o moc. Robert Harris je v některých momentech zbytečně popisný a svižnost děje tak průběžně kolísá. Na druhou stranu věrně zachycuje dobu i chování, což mnohým může dostatečně vynahradit absenci akce. Postavy jsou živé, sympatické, prožíváte s nimi všechny vzestupy a pády, a přestože z dějin víte, kam události míří, držíte hrdinům palce do poslední vteřinky. Zajímavé je především sledovat Cicerův smysl pro čest, kdy v jedné chvíli padoucha žaluje a v druhé jiného zastupuje. Jako správný advokát si jednoduše stojí za tím, že každý si zaslouží obhajobu. Co se pak autorovi musí nechat je cit pro historickou hodnověrnost. Po politické stránce je Impérium krásnou ukázkou intrikaření ve starém Římě.
Můj problém je, že jsem čekal římskou řezničinu na bitevních polích a dostal historii Cicerovy kariéry, která se odehrává více na řečnických pódiích, než kde jinde.
Příjemná historická detektivka, v mnoha ohledech podobná, ale zároveň lepší, než pozdější prózy Vlastimila Vondrušky. I když srovnávat by bylo nefér, vzhledem k časovému rozpětí. Jenže paralela zápletek románů Zločin na Zlenicích hradě L. P. 1318 a Dýka s hadem jednoduše nedává jinou možnost. Samotné vyprávění bylo na můj vkus až zbytečně moc archaické, včetně vykřičníků takřka v každém dialogu - pro mě věc naprosto nepochopitelná, odporující smyslu tohoto interpunkčního znaménka. Víc než autenticitu tak u mě příběh vzbuzoval dojem, že čtu spíše pohádku než detektivku. Finální řešení hádanky je pak hodně autorem podmazané, drobné logické nedostatky jsou tu jen proto, aby vyšetřovatelé mohli případ vůbec rozlousknout, a ze zločinců to v důsledku dělá až příliš samoúčelně hlupce.
Přesto mezi českými historickými detektivkami těžko najdete něco výrazně lepšího. V imaginárním souboji pátračů Petra Ptáčka vs. Oldřicha z Chlumu jasně vede ten první. Vzhledem ke stáří románu, klobouk dolů.
Povedené dílo, které pohltí svou atmosférou, ale zároveň udolá svým rozsahem. O tom se bohužel nedá říct, že by byl až po střechu narván dějem. Gradace je pomaloučká a k samotné vraždě dojde až takřka v polovině románu, do té doby se rozehrávají složité vztahy mezi postavami a vybrušují se jejich charaktery. Trochu škoda je, že autorka často opakuje již jednou řečené, třeba jen z jiného úhlu pohledu, nebo zbytečně rozepisuje to, co předtím shrnula v jedné větě.
Ann-Marie MacDonaldová je ve svém podmanivém vyprávění hodně civilní a autentická. Život kanadských přistěhovalců na letecké základně pak zvládla natolik mistrně, že jí člověk bez problémů odpustí to dlouhé přešlapování na místě. Naneštěstí je směr osudového zvratu poměrně průhledný a vy jen sledujete, jak události nespravedlivě semílají jednotlivé protagonisty, aniž by s tím mohli cokoliv dělat. Kupodivu i tak se podařilo autorce v závěru překvapit a to vždy oceňuji.
Dobrý nápad, kvalitní zpracování, ale v důsledku kniha příliš nenaplnila má očekávání. Ač vykreslení života na maloměstě autor zvládl bravurně, obsahově román nějak neutáhl, lépe řečeno nevyužil nabízené možnosti, alespoň co se mě týče. Imaginární milostný trojúhelník není zrovna moje parketa. Závěrečná katarze je pak sice zábavná, ale taky poměrně průhledná a vlastně působí jen jako vyvrcholení cirkusové show.
Nakonec tedy lehké zklamání. Kritika maloměšťáctví je sice věc pěkná, ale Michal Viewegh prostřednictvím své knihy neříká nic, co bych v různých obměnách nečetl už jinde.
Slabší průměr, řemeslně zvládnutý, ale jinak nic víc. Jedno klišé za druhým, až jsem z případných dějových zvratů ani neměl radost, protože jsem je čekal dlouho dopředu. Škoda je, že i když se autor snaží využít zavedených a osvědčených praktik ke zvednutí napětí, vůbec mu to nefunguje, především proto, že motivace postav a provedení zločinů, jsou okatě románové. Osobní život hlavního hrdiny také nic nového, navíc zabírá příliš mnoho prostoru na to, že s dějovou linií nemá nic společného. Nevadí mi pronikat do nitra hlavních hrdinů, ale ať to má nějaký smysl. Kdybych chtěl sondu z těžkého života vyšetřovatelů, sáhnu po společenském/psychologickém románu, ne po detektivce.
A deprese hrdiny z toho, že občas musí vystřelit na padouchy? Jestli chtěl být hipíkem, možná se neměl dávat k policii.
Kniha od začátku nadupaná akcí s velmi rychlým spádem. Absurdní akce střídají ještě absurdnější a čtenář se jen nechává unášet autorovou nápaditostí. Člověk má až chvílemi pocit, že hlavní hrdina je sebevrah, který ví, že nemůže zemřít - proto se snaží neustále dostávat do situací, které by mu záviděl i agent 007.
Pravdou ovšem je, že i když je děj zběsilý, neznamená to, že jde o první ligu. Lehká nelogičnost zápletky, klišovité zvraty, naivní dialogy a šablonovité postavy, to vše dělá z románu béčkovou dobrodružku, která je sice bravurně odvyprávěna, ale stále zůstává v rovině tuctového odpočinkového čtiva. Jenže díky enormnímu spádu a atraktivitě příběhu bez problémů nad slabými dějovými momenty přimhouříte oko, případně rovnou obě. A tak pro mě zůstal Chrám v rovině velmi zábavného akčního béčka, o kterém však pochybuji, že se k němu kdy vrátím.
Na jednu stranu pro mě byla Divočina překvapením, hlavně po ilustrační stránce - autor si nehraje na podrobnou vykreslenost a přesto jsou jeho postavy plné energie a nepůsobí dojmem amatérismu. Nejsilnější stránkou Mikuláše Podprockého jsou pak zvířata, která jsou zde hybateli děje.
Zápletka samotná je příjemná, rychlá a má několik opravdu originálních momentů. Za trochu nešťastné považuji, jak se autor mermomocí pokusil do příběhu zapojit i lidské hrdiny, kteří paradoxně vůči těm zvířecím příliš nefungují. Ale budiž.
Za nemilé překvapení však rozhodně považuji konec. V průběhu posledních pěti stran se autor snaží čtenáři narychlo zpytlíkovat něco, co v poměru s předchozím skoro dvousetstránkovým příběhem nějak nekoresponduje. A tak jsem zůstal nakonec víc roztrpčen, než nadšen. Bohužel.
Prostě kouzelná kniha. Kouzelná a úžasná od prvních stránek až po ty poslední, a myslím, že si v ní snad každý přijde na své. Výborný příběh, krátké kapitoly, hodně dialogů, spousty pitoreskních postav, velice rychlý dějový spád a přímo magické ilustrace. Právě ilustrace vytvářejí tu konečnou, lehce mrazivou atmosféru, protože bez nich by kniha rozhodně nebyla úplná. Nejde čistě jen o knihu pro mládež (stejně jako jeho román Zloděj času), což u Barkera snad ani nelze očekávat - on se hororovým řemeslem zabývá už moc dlouho na to, aby dokázal psát něžné pohádky, které by nikoho neděsily. Abarat má snad jen jediný nedostatek - nejasnou zápletku. Spolu s hlavní hrdinkou Candy jste hnáni příběhem a teprve v poslední třetině odhalujete proč. Konec pak přichází tak náhle, že je prakticky nutností obratem šáhnout po dalším díle.
Příjemně čtivý thriller, ale to je asi tak vše, co pozitivního o knize můžu říct. Sympatické mi byly především krátké kapitoly, které sice evokují rychlý děj, ovšem při zpětném pohledu musím podotknout, že se toho v románu zase až tak moc nestane. Tady tenhle spáchal sebevraždu, tihle támhle se připravují na příchod spasitele, tuhle tamti se snaží odhalit tajemství záhadného chrámu - a ric pic, konec. Ten je navíc jen konspirací pro konspiraci samotnou - logiku tajemné sekty jsem prostě nepobral.
Simonovi Toynemu rozhodně nelze upřít cit pro spád, sympatické živé postavy a akčně vypadající scény (říkám vypadající, protože té opravdové akce tady ve finále moc není). Je sice předvídatelný, průhledný a trochu i tahá čtenáře za fusekli, ale to vše k podobnému thrilleru prostě patří. Jde jen o to, zda na jeho hru přistoupíte, nebo ne.
Velké zklamání, protože velice jednoduché a přitom silné téma autor v důsledku vůbec nevyužil. Můj negativní dojem podpořila i mluva a chování postav, které se až příliš okatě pokusil Christos Tsiolkas udělat typicky netypické. K tomu ještě staví aktéry do jasně vyhraněných rolí, takže v 99 % je jasné, na jakou stranu se postavit. Zápletka tak pro mě získala víc na absurdnosti než na zajímavosti. Konflikt se navíc přibližně za polovinou románu uzavře a už jen dopinkává další osudy postav, z nichž jen málokterá je sympatická. Jednoduše spousta slov pro něco, co nakonec vlastně ani nebylo smysluplně řešeno. V celé knize se spíš místo nadhozeného tématu rozebírá to, na jakou stranu se v podobném sporu postavit. Jenže to šlo klidně udělat na daleko menším prostoru.
Tohle je román, který sedne jen určitým lidem. Lidem, kteří mají rádi filmy Kevina Smithe, líbil se jim Scott Pilgrim a nebojí se úleťáren. Lidem, kteří nemají problém odpustit příběhu (ne)logiku, hlavně když je o zábavu postaráno. Ostatní, kteří právě tohle nemusí, by se měli knize vyhnout širokým obloukem. Buď si užijete každé vytisknuté slovo, nebo ji odsoudíte jako kravinu na kvadrát. Kompromis neexistuje. Já patřím k té první skupině.
Pravdou je, že nejvýraznější problém celého příběhu spočívá v jeho délce. Připomíná křivku na monitoru EKG, která pokračuje někam do nekonečna. Když už od počátku začnete pátrat po smyslu zápletky, velice rychle se začnete nudit, protože konkrétní dějová linie zde není žádná - hrdinové prostě procházejí z jedné hororové situace do druhé, a každá z nich je ještě hůř pochopitelná než ta předchozí. Přesto se autorovi daří udržovat zábavu plnou jak originálních komediálních etud, tak bravurních hororových situací, ze kterých často běhá mráz po zádech.
Slušné béčko, trochu příliš předvídatelné, ale zase příjemně jednoduché - kdyby do toho autor zbytečně necpal sci-fi motivy o klonování a pokročilém výzkumu DNA, příběh by možná působil víc autenticky. Pochválit musím hezky zvládnuté prostředí indiánů, stejně jako základní motiv zasněžené krajiny, ve které hrdinové bojují s minimálním vybavením proti žoldáckému komandu. Hlavní vadou příběhu je však již zmíněná předvídatelnost. Naštěstí je krátký a po celou dobu se něco děje, takže to zas taková nuda není. Jen jsem celou dobu tušil kam to směřuje, k jakým zvratům dojde a jak to nakonec skončí. A ani v jednom případě jsem se nespletl.
Tradiční horor o strašidelném domě v neotřelém výtvarném a grafickém zpracování. Naneštěstí vizáž není všechno. Autor jako by si nebyl jistý, zda příběh koncipovat víc do komedie, či do hororu, a zůstal nakonec někde uprostřed, aniž by zcela využil potenciál jednoho nebo druhého. Přitom je znát, že originální nápady má pro oboje. Výsledek tak představuje dobře promyšlený standard s atraktivní městskou legendou, kde mi jinak celkově příznivý dojem kazilo nepříliš logické chování jednotlivých aktérů, a pak lehce odbyté finále. Člověk hodně rychle pochopí, kdo bude maso do mlýnku a kdo ne, což je škoda o to víc, že charakterový rozptyl postav není moc výrazný. Body ode mne však kniha rozhodně získává za neodolatelnou atmosféru obchodního domu a vtipné postřehy ze zákulisí života prodejců nábytku.
Walter Moers vytvořil prášilovský příběh, který dětské čtenáře jistojistě okouzlí a dospělé přinejmenším pobaví. Doplněna báječnými ilustracemi se kniha stává skutečnou lahůdkou, která by neměla chybět nikomu, kdo si ještě stále s radostí v srdci pročítá knihy svého dětství. Modrý Medvěd vás ve svých pamětech provede z jednoho extravagantního dobrodružství do druhého, a blíže seznámí se světem Zamonie, v níž se inteligence stává nakažlivou chorobou a písečné bouře jsou hranaté; země, ve které za každou idylou číhá smrtelné nebezpečí a kde jsou doma všechny ty bytosti, které jsme vyloučili z našeho každodenního života.
Příjemně čtivé, zajímavě vyprávěné, ale nakonec nic nového pod sluncem. Je trochu škoda, že se celý příběh točí kolem rasové otázky, na druhou stranu co čekat od románu, který se odehrává na americkém Jihu v 60. letech minulého století. Doslova až mrazí z toho, jak dokážou být lidé zaslepeni společenskými konvencemi, častokrát aniž by si to sami uvědomovali či připouštěli. A taky z toho, že doba popisovaná v knize není zas tak hlubokou historií.