trudoš
komentáře u knih
Bruce Wayne. Vrah? - Kniha druhá
Jeph Loeb
Konečně se dostáváme k tomu, co název naznačuje a vůbec nevadí, že až v poslední třetině celého alba. Greg Rucka je ve svém vyprávění hodně komplexní a než vám představí vraha, oběť i vyšetřovatele, chvilku mu to zabere. Ta cesta však není zbytečná; jakmile totiž dojde ke střetu všech tří veličin, těžko se čtenáři rozhoduje, komu fandit víc. Samozřejmě že víte, kam to celé směřuje a třebaže detektivové z GCPD jsou od začátku na špatné stopě, vcelku chápete jejich motivace i důvody. Záhadou vlastně zůstává jediné – proč se Bruce Wayne chová, jak se chová. To snad ale prozradí další alba.
Každopádně to neznamená, že celá kniha stojí jen na posledních pár sešitech. Příběh se sice táhne napříč několika řadami a klene se přes množství čísel, stále však zůstává epizodní charakter většiny sešitů, takže se člověk skvěle baví po celých čtyři sta šedesát stran. Nejlepší jsou pak ty, na kterých později vyrostla série Gotham Central, ale to už ze mě mluví milovník policejního románu à la Ed McBain.
Mocnější než meč
Jeffrey Archer
Po výbušném úvodu, dokončujícím dějový cliffhanger předchozí knihy, se životy Harryho a Emmy konečně zklidní. To by však nebyl Jeffrey Archer, aby jim pod nohy nehodil nové nesnáze. A když je 2. světová válka pryč, logicky se nabízí Východní blok, s nímž Velká Británie dlouhá léta vedla špionážní válku…
Jak se rodiny Cliftonových a Barringtonových rozvětvily, je o to víc osudů, které je třeba sledovat; přesto se autor primárně drží klíčových figur, známých od začátku ságy. Jestli si ale myslíte, že na sklonku padesátky už nemůže hrdiny potkat nic dobrodružného, konfrontace s KGB a Stasi vás rychle vyvede z omylu. Cliftonova kronika ani s pátým svazkem neztrácí nic ze své podmanivosti, kdy osobní dramata zastiňují ta světová a obráceně. Opět přitom platí, že každou stranu využívá spisovatel k tomu, aby příběh co nejvíce zamotal. Tam kde si jiný vystačí s jedním zvratem, na kterém vystaví román, mění Jeffrey Archer zápletku co padesát stran, takže nikdy nevíte, co přinese další kapitola.
Batman s.r.o. Kniha druhá
Grant Morrison
Zpočátku jsem jásal, protože první dva sešity dovysvětlí, co že se to v předchozí knize vlastně odehrálo a člověk už jen netrpělivě čeká na příchod zkázy. Grant Morrison opět dokazuje, jak skvěle umí pracovat se starými motivy. Pak však přijde zběsilý sešit číslo osm, naneštěstí vytvořený pomocí digitálu, kterýžto byl v té době ještě v plenkách. Výsledek je vizuálně otřesný, což se nechtěně projevuje i na scénáři. Pročež ale přijde ke slovu finální speciál Leviatan útočí! a události konečně naberou spád. Hrdinové dostávají zápřah z nečekaných směrů a dlouho budovaná síť spojenectví, se hroutí rychleji než panelák z karet. Aneb klasický Morrison. Pomalu buduje napětí, aby pak všechno chaoticky vyvrcholil na několika málo stránkách. Ostatně celé Batman s.r.o. se nese v duchu série, která je součástí jiné série, protože jednotlivá odhalení a skoky v ději čtenáře podvědomě nutí k přesvědčení, že další události se odehrávají synchronně někde jinde, ať už v jiné knize, nebo v jiné mysli.
Smrtící Apollo
Chris Hadfield
Zapomeňte na mimozemské civilizace či artefakty, futuristická udělátka nebo vědecké teorie v praxi. Tenhle příběh se klidně mohl odehrát tak, jak jej Chris Hadfield napsal a stačilo k tomu málo. A protože tvůrce ví přesně, o čem mluví, uvěřitelnost kulis i děje se zvyšuje s každou další kapitolou.
Kde ovšem autorovi precizně funguje technická stránka, už méně uvěříte psychologickému uvažování klíčových postav. Odhalování motivací působí nuceně a jakmile dojde na přímé konflikty, jeden by si myslel, že je svědkem ochotnického představení. Nemluvě o zbytečných odbočkách, jež sice zvyšují povědomí o problematice letů do kosmu, ale pro zápletku nemají při zpětném pohledu žádný význam.
Přesto děj klape. Drama o třech lidech v uzavřeném prostoru plavidla, kde sice můžete mít proti komukoliv cokoliv, ale zároveň jste na jeho schopnostech beznadějně závislí, je promyšlené skvěle. Připočtete-li k tomu diplomatické a špionážní hry sedmdesátých let a máte o zábavu na několik večerů postaráno.
Conan: Plíživý stín a další příběhy
Doug Headline
Ani v pátém svazku neztratily Napoleonovy děti glanc a vyšvihly další tři skvěle zadaptované povídky Roberta Ervina Howarda. Má to tu správnou hororově dobrodružnou atmosféru, široké rozpětí dějových lokalit a nakonec i různorodou stavbu zápletek. Kvalita scénářů se tentokrát sešla na výbornou; i z těch slabších textů dokázali tvůrci vykřesat maximum. Za mě osobně jednoznačně zvítězil Plíživý stín, už jen proto, že samotnou povídku mám moc rád a právě zpracování Christophe Beca mě vrátilo o třicet let nazpátek, kdy jsem ji četl v knize poprvé, přičemž dokonalý vizuál, o který se postaral Stevan Subic, z ní učinil doslova pastvu pro oko i duši každého fanouška žánru Meč a magie. Zbylé příběhy – Bůh v míse a Černý cizinec – pak zaujmou především rozdílným přístupem k žánru, kdy cyklicky neopakují obehrané motivy a ani v nejmenším neselhávají stran dramatičnosti či napětí. V obou případech mi pouze chvilku trvalo zvyknout si na práci výtvarníků Emmanuela Civiella a Jeana-Luca Masboua.
Stín bohů
John Gwynne
Pro mě jednoznačně nejlepší epická fantasy s vikingskou tématikou. Pravdou je, že John Gwynne pouze přiznává inspiraci severskou mytologií, namísto toho, aby příběh zasadil do známých kulis mrazivé Skandinávie. Vytváří si vlastní svět, ovšem předobraz je zřejmý i pro slepé a hluché. Ústřední premisa Krvopřísežných je přitom značně podmanivá – poté co skončila válka bohů a svět zůstal v troskách, lidé na své „ochránce“ definitivně zanevřeli. Jejich monstrózní pozůstatky se povalují tam, kde zemřeli a každý se snaží zapomenout na zkázu, jakou způsobili. Je ale otázkou času, než nějaký chytrák někoho z padlých oživí…
Vyprávění se drží tří dějových linií, sledující osudy tří různých hrdinů, jež se díky velmi krátkým kapitolám mezi sebou svižně střídají. Škoda jen, že prakticky až do samého konce není jasné, o čem trilogie bude pojednávat. Ovšem průběžný vývoj jednotlivých zápletek, heroická atmosféra, stylové prostředí a v neposlední řadě uhrančivé kulisy udržují čtenáře neustále v napětí.
Gannibal 3
Masaaki Ninomija
Atmosféra houstne, a i když se vlastně nedozvíme nic nového, jednotlivá odhalení dávají tušit děsivé souvislosti. Masaaki Ninomija hraje rafinovanou partii, kdy do posledního okamžiku netušíte, komu věřit; takže cokoliv se dozvíte, podvědomě berete s rezervou. S blížícím se finále je však jasné, že policistu Agawu nečekají dobré časy. O to je sympatičtější, že se hrdina nestaví do role oběti a aktivně dává najevo, jak moc by jej vesničané podcenili, kdyby k němu přistupovali jako k obyčejné měšťácké nule. Čím dál víc se ukazuje, že být pod tlakem je něco, co Agawu vnitřně uspokojuje, naneštěstí přitom dost často zapomíná, že má mladou ženu a maličkou dceru. A právě o ty máte v důsledku největší strach.
Gannibal nezklamal ani třetím dílem. Sice jsem i tentokrát skřípal zuby nad odfláknutým pozadím, kdy autor upravuje v grafickém programu fotografie, aby si zjednodušil práci, ale rozčarování vynahrazuje perfektně gradovaným hororem, jemuž momentálně chybí jediné – krvavé vyvrcholení.
Poslední sbohem
Tim Weaver
Tim Weaver to dělá fikaně – vymyslí si co nejatraktivnější záhadu a pak čtenáře vodí několik stovek stran na vařené nudli, aby v závěru velmi pofidérním způsobem celou věc vyřešil. K jeho cti se sluší říct, že náměty neopakuje a po celou dobu se snaží držet co nejvíc u země, ačkoli některé díly by možná proti tomuhle argumentu protestovaly.
Každopádně Poslední sbohem začíná naprosto fantasticky, ostatně skoro jako každá detektivka pana Weavera. Jakmile dojde na samotné vyšetřování, rozjíždí se dobře známá mašinérie službiček a kontaktů na těch správných místech, aby se následně ukázalo, že David Raker se ocitá uprostřed velmi prekérní situace – na jedné straně barikády po něm jde nemilosrdně policie, na straně druhé neméně nemilosrdně vycvičený zabiják, jež se neštítí absolutně ničeho. A teď se při všem tom zmatku snažte najít někoho, kdo zmizel před čtyřiceti lety… Třešničkou na dortu je pak propojení s románem Ztracené střípky, aby všechny knihy zapadly na to správné místo skládačky.
Cesta do Údolí trollů
Malin Falch
Nádherně nakreslený příběh v duchu románů Ronja, dcera loupežníka Astrid Lindgrenové a Petr Pan Jamese Matthewa Barrieho, s podmanivou atmosférou anime filmů Hajao Mijazakiho a komiksové série Amulet Kazu Kibuishiho. Nadějná norská výtvarnice Malin Falchová rozvíjí Cestu do Údolí trollů pozvolna a s minimem slov, nijak se to ovšem neprojevuje na bezbřehé fantazii, jíž oplývá. A v okamžiku, kdy se vyprávění překlene do bájného světa mýtů a legend, neubráníte se okouzlení nad autorčinou imaginací. Neřeší se co, proč či jak, ale pouze s kým se spřátelit a na koho si naopak dát pozor. Je v tom přitom stejnou měrou zkombinován nenásilný humor, mrazivé napětí i dětské nadšení pro dobrodružství.
Slabinou je pouze dějová osnova, u níž ani po dočtení první knihy série absolutně netušíte, jakým směrem se bude v dalších dílech ubírat. Nastíněno je hned několik možných cest a stejně tak je představeno množství zajímavých postav, ovšem co bude hrát ústřední part, je zatím pro všechny tajemstvím.
Sirotčinec v údolí (limitovaná edice)
Philip Fracassi
Propriety jsou pro strašidelný příběh v ideální konstelaci – stavení na konci světa, vzdálené míle od nejbližšího města. Osazenstvo tvoří děti, s nimiž se život nijak nepáral. Pod dohledem čtyř kněží snášejí celodenní dřinu na polích i dlouhé mše v kapli. Když pak do vroucího hrnce nenávisti přidáte výbušnou ingredienci v podobně samotného ďábla, nemůžete čekat nic jiného, než že papiňák přetlak zákonitě nevydrží.
Philip Fracassi nepotřebuje k navození děsivé atmosféry žádné inovátorské přístupy, vystačí si s jednoduchou hrůzou, kterou může démon v dětských srdcích vyvolat. Přitom se není třeba prokousávat sáhodlouhými úvody. Zápletka od prvních stran míří k jasnému cíli a vy vlastně ani nepřemýšlíte, kdy konečně dojde k finálnímu masakru, ale pouze jak moc zlý bude.
Sirotčinec v údolí je přímočarý, chytře napsaný a zároveň strhující děs o rozsahu takřka čtyř set stran, kde nenudí jediná maličkost a žádná scéna není navíc. Fungovat přitom bude úplně stejně dobře i za padesát, či sto let.
Šílený
Gregg Hurwitz
Gregg Hurwitz se proslavil v Batmanově univerzu především díky sofistikovanému polidštění záporných postav, které patří k těm nejznámějším, ale zároveň ne úplně nejvýznamnějším. Zatímco Kruh násilí si vzal na paškál Scarecrowa, v případě Šíleného je to Mad Hatter u nějž se scénárista odvážil prozkoumat ještě hlouběji jeho pokřivenou psychiku, a když si odmyslíte všechny ty mrtvé, jejichž počet, jako by nikoho ani nevzrušoval, působí vyprávění ve své podstatě naprosto strhujícím dojmem. A to i při druhém čtení, vezmu-li v potaz vydání z roku 2015. Příběh je v rámci několika sešitů uzavřen a díky předmluvě vám snadno zaklapnou drobné souvislosti, u nichž byste mohli plavat. Jen té temnoty na mě bylo možná zbytečně moc, protože Mad Hatter v některých momentech vystupuje jako ještě bizarnější záporák, než je slovutný Joker, což se krapet tluče s dosavadním kánonem. Nic to ale nemění na faktu, že se mi tahle historie k postavě náramně hodila a je jen škoda, že ji DC neudrželo i nadále.
Návod na vraždu pro hodné holky
Holly Jackson
Sympatická kombinace mých oblíbených seriálů Veronica Mars a Twin Peaks, přizpůsobená věkové hranici čtrnáct až šestnáct let, přičemž z každého ze zmiňovaných děl si bere jen ústřední motivy – demaskování „druhé tváře“ oblíbené školní hvězdičky a dívčí detektiv na střední. A třebaže to Holly Jacksonová nedotáhne dál než k průměrnému young adult thrilleru, nemůžu říct, že bych se během těch tří set šedesáti stran nudil. Samozřejmě se na tom podepsala má fascinace patologickými vztahy mezi středoškoláky, na nichž je celý příběh postaven. Kdyby nebylo závěrečného selhání v konstrukci zločinu, byl bych uspokojen na devadesát procent. Hrdinka přirozeným způsobem odhaluje události pět let starého případu a postupně odkrývá skutečnosti, jež státem placené policii nejen že unikly, ale ještě je vyšetřovatelé ostentativně ignorovali. V rámci cílové skupiny povedená kniha, ale pravdou je, že Veronica Mars to není. A Twin Peaks už vůbec ne. Avšak být mi -náct, určitě bych se tolik nežinýroval.
Garfield dostává do tlamy
Jim Davis
„Víš, Garfielde, co se říká: Tvrdá práce je sama o sobě odměnou.“
„Není divu, že je tak neoblíbená.“
Zřídla
Kristýna Sněgoňová
Krev pro rusalku nasadila laťku vysoko a člověk se tak neubránil očekávání, s čím autorka přijde příště. Já byl připraven na všelicos, ale young adult coververzi Pratchettovi Noční hlídky zasazenou do Brna ne. Ale pozor, nemám problém ani s young adult, ani s Noční hlídkou a už vůbec ne s Brnem. Narazil jsem u dějové osnovy, která je neskutečně zdlouhavá v porovnání s tím, o čem pojednává. Kdyby to celé byla novela, ještě by zápletka jakž tak fungovala, ale při rozsahu čtyři sta stran, jsem se musel zuby nehty držet, abych už v polovině nepřeskočil rovnou na konec. Ona s tím souvisí i jistá fádnost děje, protože jak se věci mají začne čtenář tušit už někde ve třetině, přičemž Kristýna Sněgoňová je ale ještě v kolečku představování postav, světa a jeho zákonitostí. Nemluvě o skutečnosti, že některé motivy se opakují z předchozí knihy a tak najednou působí vysloveně otravě.
Nečetlo se to úplně špatně, avšak oproti Rusalce jsou Zřídla výraznějším posunem někam, kde mě to vůbec nezajímá.
Afterpunk
Jonáš Ledecký
Velmi dobré. První dvě povídky mě o kvalitách alba ještě úplně nepřesvědčily, čistě z důvodů tradičních nešvarů mainstreamového komiksu. Jakmile však došlo na příběhy Vetřelci (za mne nejlepší a nejsilnější z celého alba) a Máslové sušenky, začal jsem zpětně scénář i kresbu pozorněji sledovat, a došly mi předtím neviděné odkazy. Závěrečná čtveřice kraťasů pak odhaluje Jonáše Ledeckého jako minimalistického cynika, který v průběhu několika obrázků beze slov zvládne vysmeknout povedený skeč. Pravda jeden, dva jsou natolik očividné, že na ně člověk musí nahlížet jinak, než při tradičním čtení, aby ocenil jejich nápaditost. Ostatně, celé album představuje Ledeckého jako tvárného kreslíře, jenž neustrnul na jednom bodě a s každou další prací se snaží posunout dál nebo alespoň zkusit něco nového. Michal Suchánek mu po výtvarné stránce zdárně sekunduje, přičemž ale pravdou je, že v přímém srovnání působí oproti Ledeckému krapet stereotypně. Je to krásné, ale vlastně pořád dokola to samé.
Pohřbený život
Allen Eskens
Průhledně prvoplánový thriller, třebaže ústřední premisa je vynikající. Mladý student zpovídá usvědčeného vraha třicet let starého zločinu, který se ocitá na smrtelné posteli. Paráda. Jenže Allen Eskens se příliš nechal unést a odpustím-li mu průhledné justiční pochybení, pořád mi vadí nucené vyhrocení osudů hlavních protagonistů. Žádná z postav tu nemá normální minulost, každá má za sebou nějakou nepravost, jež proměnila jejich charakter. Každý jeden z těchto motivů by přitom vystačil na román, tady je však autor utrácí, jako kdyby šlo o drobné na pouti. Nejhorší přitom je, že všechny ty osudy s ústřední zápletkou vlastně ani moc nesouvisí.
Odhalení skutečného vraha pak překvapí jen prvňáčky, přičemž snaha o „šokující“ zvrat, je spíš výmluva učitelce za nedodaný domácí úkol. Nemluvě o přeslazené post-titulkové scéně, které chybí snad jen ta svatba. Přes všechny výhrady musím ale přiznat, že se to četlo náramně dobře a po dobré tři čtvrtiny mě děj udržoval ve stavu pozorné zvědavosti.
Batman s.r.o. Kniha první
Grant Morrison
Podobně jako u alba Vzkříšení Ra's Al Ghula, také tady jde spíš jen o doplnění známých událostí. Grant Morrison však zdárně zdolává jakékoliv náznaky nudy přesto, že jeho předchozí dílo neznáte. Pouze musíte přijmout myšlenku, že svět je plný hrdinů, o kterých jste v životě neslyšeli, a vyskytuje se v něm stejně takové množství makabrózních padouchů. Celé vyprávění nemá daleko k Černé rukavici, přičemž namísto Batmanovy smrti autor na pozadí osnuje vzestup organizace Leviatan. Jinak jde opět o hravé čtení kombinované s akcí a občas až nečekaně brutálními zvraty. A třebaže je mi myšlenka celosvětově působící agentury Batman s.r.o. od počátku nesympatická, zcela popírající všechno, co mám na Temném rytíři rád, scénář si umí s námětem poradit natolik dovedně, že výraznou změnu oproti předchozím dobrodružstvím téměř nepostřehnete. Jen v závěru už to celé začíná být tajemnější než hrad v Karpatech, tak jsem zvědav, jestli se v druhé části podaří autorovi finále uhrát, či vyšumí do ztracena.
Kosti, pasti, slepice
Jeffery Russell
„Tad se na něj rozzářil, jako by mu právě dokázal předat důležité moudro. Po pár sekundách se zamračil, když mu z Durhamova výrazu došlo, že k přenosu moudrosti nedošlo.“
Co dělá humoristickou fantasy zábavnou? Zápletka, kulisy a zkušenosti. V případě Kobkanýrů si na jedničku vedou všechny tři premisy, a jste-li navíc fanoušek RPG her Dungeons & Dragons, užijete si Kosti, pasti, slepice dvojnásob. Ostatně, neoblíbit si partičku trpaslíků všelikého naturelu, přízvuku i pohlaví zavání příklonem k trudomyslnosti a v ten moment vám náladu zvedne snad už jen Utrpení mladého Werthera.
Každopádně, tenhle tým profesionálních rabovačů kobek všeho druhu dokonale válcuje zaběhnutá klišé fantasy literatury, o hrdinských výpravách nemluvě. Rozsah přitom odpovídá právě tak jednomu dobře odehranému dobrodružství, které sice nepřekvapí vývojem, ale ani (ne)vtipně překombinovanými zvraty. To celé pak korunuje skvělý překlad, o který se postaral Jiří Matyskiewicz, jenž snad psal příběh společně s autorem.
Domeček krve a bolesti
Mike Carey
Zjistil jsem, co mi na hororech vadí nejvíc – když se dobrým lidem dějí špatné věci a oni mají jen pramálo možností s tím něco dělat. Právě na tuhle strunu hraje osvědčený tvůrce Mike Carey, přičemž využívá všech svých zkušeností k tomu, aby čtenáře co nejsnáze dostal na lopatu a šoupnul do pece. Jde mu to přitom skvěle. Už v průběhu první kapitoly tušíte, kde je co špatně a u koho byste byli rádi, aby se ve zdraví dočkal konce vyprávění. Což si samozřejmě uvědomuje i sám autor, takže si můžete být jisti dlouhou strastiplnou cestou, než se cílové rovinky hrdinové dočkají. O tom, že v celku, nepadlo ani slovo.
Komiks Domeček krve a bolesti využívá zavedené strašidelné motivy (dětská hračka, domácí násilí), aby čtenáři předložil originální hororový příběh, který si současně z tradičních klišé utahuje, nebo je rovnou překrucuje. Ne všechna pravidla jsou úplně jasná, ale postupným vývojem událostí do sebe jednotlivé scény zaklapávají natolik jednoznačně, že i mrtvému musí dojít souvislosti.
Bez dechu
Olivia Kiernan
Umírněnější verze Angely Marsonsové, nebo Roberta Bryndzy s jednoduchou, ale nepříliš propracovanou zápletkou, ve které je nejslabším místem hlavně závěr, protože ve čtenáři evokuje dojem, že hrdinka kápla na vraha vlastně spíše jen pouhou náhodou, než poctivým vyšetřováním. Napsané je to svižně, hodně dialogů s milými záchvěvy sarkasmu, ale jinak nic, co by výrazně vybočovalo ze standardu. Na druhou stranu autorka se zbytečně nevykecává, takže všechny události jdou ráz na ráz, není tu moc hluchých míst, kdy by se jen přešlapovalo. Naneštěstí samotné vyšetřování působí jak z televizního seriálu, o realitu se ani neotře.
Můj soukromý problém s románem spočívá v tom, že jsem zmlsaný autorkami jako Tana Frenchová či Jess Kiddová a od Olivie Kiernanové jsem v rámci irského prostředí prostě čekal něco podobného. Tohle je ale vysloveně vanilková kriminálka s vynucenou dávkou osobního traumatu, který alespoň že se zápletkou částečně souvisí, takže to není úplné natahování nenatahovatelného.
