Tyet komentáře u knih

Osvěžující, moc pěkně napsaná detektivka holmesovského typu. Užila jsem si po letech, kdy se vydávají téměř jen detektivky předhánějící se v detailních popisech co nejodpornějších a šokujících zvráceností, příběh, kde je třeba pouze logiky k vyřešení záhady. Navíc zde jsou japonské protějšky Holmese a dr. Watsona veskrze sympatičtí mládenci.

2 14.06.2022

Napínavý příběh s plytkým pohledem na Boha a víru, s chorými detaily. Za napínavost dávám 3 hvězdy.

2 23.05.2022

Tahle knížka doopravdy krásně odsejpá, navzdory rozsahu jsem ji přečetla za dva dny. Námětem a celkovým vyzněním (zničený život v důsledku "mladické nerozvážnosti") mi příběh velmi připomněl Tajnou historii od Donny Tartt. Vzhledem k žánru jsem nečekala nic světoborného, a také jsem to nedostala. Je to zkrátka dobře napsaný napínavý příběh.

2 02.02.2022

Knížku jsem si koupila na základě nadšeného doporučení. Bohužel já jsem tak nadšená nebyla. Krátký příběh z dovolené na Sibiři v roce 2000 obsahuje dvě části. První polovina knihy je v zásadě lovecký deník, a ačkoliv samozřejmě vím, že na Sibiři je lov jedním z nejdůležitějších forem obživy, tento druh literatury nevyhledávám.
Ve druhé části je vylíčeno poselství jakéhosi ochranného ducha lékaře a šamana a zároveň autorova přítele, ve kterém se píše o příčinách krize naší civilizace, o pradávném boji dobra se zlem a končí predikcí až do roku 2028, kdy bude na zpustošené Zemi pouhých 700 milionů lidí a Stvořitel konečně zasáhne. Bude to doslova za minutu dvanáct, protože svým zásahem zabrání jadernému zničení světa.
Tento zápis byl údajně vytvořen v letech 1995 - 1996 a autor jej četl v roce 2000. Jeho úkolem prý bylo zachránit a probudit lidi. Proč knihu tedy vydal až o 19 let později?
Tolik k obsahu poselství, které mi připadalo jako kompilace nejrůznější duchovní literatury, Anastasií počínaje a konče popisy výletů za ayahuascou. Opravdu jsem se snažila na knížce najít něco pěkného. Tři hvězdy dávám za popis sibiřské přírody a zvyklostí původních obyvatel.
Forma je horší obsahu, kniha zjevně neprošla sebemenším zásahem a kontrolou korektora či redaktora, je v ní spousta chyb a nesmyslů (např. bérec = stehenní kost - což bych zrovna u doktora medicíny neočekávala). Obálka je katastrofální, o té se snad ani nedá nic hezkého napsat.
Vím, že je to příkré hodnocení, snad mi autor odpustí, pokud ho bude číst :) Manželovi se knížka líbila, tak to bude třeba mnou.

2 16.11.2021

Půvabné, nenáročné a úsměvné Borgesovo dílko vás pobaví a návdavkem rozpustilou formou poučí a přiměje k úvahám. V závěrečných kapitolkách pod hlavičkou Etcetera se podle mého názoru skrývají nejzářivější perly.

2 13.05.2021

Autorka píše dobře, čtenář se většinou nenudí. Jakmile ale přečtete dvě tři její knihy, další číst nemusíte, je to všechno jak přes kopírák.

2 31.03.2021

Tento příběh české Bridget Jones Evy Benett je přetištěným stejnojmenným blogem. Stárnoucí žena hledá a nenachází vhodného partnera, což přináší legrační situace, ale i smutek a beznaděj. Na rozdíl od Bridget Jonesové ale neočekávejme happyend. Autorka se od začátku až do konce utápí v sebelítosti za vydatné pomoci Stilnoxu a Lexaurinu, kterým familiérně říká lexáč a stilnáč. Ale umí si ze sebe udělat srandu a to je moc fajn, díky tomu jsem knížku dočetla a párkrát jsem se opravdu od srdce zasmála. Shodou okolností jsem zrovna dnes dočetla i knihu esejí Stanislava Komárka Zápisky z pozdní doby. Jde samozřejmě o jiné osobnosti s odlišným backgroundem, ale obě jsou to knihy esejů, ve kterých se autor/ka zamýšlí nad různými tématy. Nejvíc do očí bijící rozdíl spočívá v tom, že Evu Benett zajímá sotva co jiného než ona sama, vše, o čem píše, vztahuje k sobě samé, ona je středobodem vlastního vesmíru. Stanislav Komárek naproti tomu sám sebe zmíní v pouze v ojedinělých případech, a to vlastně pouze ve spojení: „jeden z mých přátel říká...“. Šíře a hloubka věcí, o které se zajímá, a nad kterými přemýšlí, je ohromující. Jak píšu, jde o pozoruhodné a neplánované srovnání.
Líbí se mi autorčina upřímnost, to je vlastnost, kterou na lidech extrémně oceňuji a nerada bych, aby moje recenze vyzněla převážně negativně. Ono je pravdou, že když má člověk nějaké velké trápení, není v jeho mysli místo na nic jiného a stále dokola jenom rozemílá své bolístky. A trápením Evy Benett je osamění. Takže jí vespolek popřejme štěstí, radost a pohodu.

2 07.11.2020

Rozpustilá, bizarní „detektivka“ líčí v rychlém dějovém spádu vyšetřování série morbidních vražd poštovních doručovatelů v Praze v období Prusko-rakouské války. Hlavní hrdina komisař Durman je poživačným milovníkem ani ne tak jídla jako spíš žrádla a miliskování, a tyto dvě libůstky zabírají v knize značnou část děje :)
Čte se hezky, svižně, je to zábavná nenáročná kniha.

„Komisař v tom náhlém záblesku pochopil, že věk lidí právě končí a místo něj nadchází věk strojů, kdy nás tyto nahradí nejprve v práci a posléze i ve všem ostatním, včetně existence.
Přelom mezi oběma érami bude neostrý a většina současníků si jej vůbec nevšimne, protože veliké změny jsou patrné až z odstupu.
A možná se něco podobného už stalo kdysi dávno, když bohové stvořili lidi a lidé v ně časem přestali věřit.
Snad se cyklus stvoření a vzpoury stvořeného opakuje neustále, v kosmicky pomalém rytmu, proti němuž člověk jen zajiskří.

Durmanovým nitrem se rozlil smutek z poznání, ale on se mu vůbec nebránil. Naopak ho stupňoval, dokud se na svém vrcholu neproměnil ve slast, a tu si pak zvolna vychutnával koňakovými doušky.“

2 24.08.2020

Skvěle napsané, napínavé a nezaměnitelně ruské. Od autora jsem zatím četla brilantní Tajemství zlatého tolobasu a moc se těším na další Fandorinovy případy.

2 25.04.2020

S chutí a zvědavostí jsem se pustila do téhle knížky. Asi po čtvrtině jsem ji zklamaně odložila. Autorka stále dokola omílá, jak pracovala na tom, aby dobytek chodil na porážku bez odporu. O tom se mi fakt číst nechce, čekala jsem něco zcela jinýho.

2 17.04.2020

Child ztrácí šťávu a to jsem ho měla tak ráda. Furt stejný schéma, akorát že bez nápadu, bez napětí. Dočetla jsem, ale bez zaujetí, nedoporučuju.

2 13.03.2020

Knížka Melissy Caughey není o zneužívání zvířat pro lidské účely, tedy nedozvíte se nic, co by vám zajistilo větší produkci vajec a masa. Tahle útlá milá knížka je o lásce ke slepicím, nic víc a nic méně. Dozvíte se mnoho podivuhodných detailů a informací ze života těchto báječných ptáků. Uvidíte, že nejsou ani hloupé, ani netečné a že mají svou vlastní zvídavost, tvořivost, vztahy i emoce. Prožívají radost i smutek stejně jako ostatní ptáci i zvířata a též jako my, zvířata ze všech nejděsivější.
Knížku doporučuji především dětem, ale i dospělým se vztahem ke zvířatům.

2 04.03.2020

Záznam z panelové diskuze odborníků napříč obory, která se uskutečnila v Praze roku 2013 nám dá dobrou představu o tom, kterak si moudří muži a ženy představují budoucnost našeho kousku země v roce 2113. Názory a vhledy filozofů, biologů, sociologů, ekonomů, historiků a dalších specialistů se dobře doplňují. Uprostřed brožury mi chybí asi 20 stran, těžko říct, jestli je to pouze u mého výtisku nebo je to chyba u všech, škoda. Některé promluvy by si zasloužily trochu učesat, je poznat, že třeba výtvarný umělec Vladimír Kokolia není zvyklý řečnit a jeho zajímavá slova by zasloužila trochu té korektury.
Jako citáty pro představu jsem vybrala slova Václava Cílka, který konferenci připravil:
"Civilizace dojde svého konce jen v tom případě, že není schopná další tvořivosti a neumí si nalézt novou podobu. Úplný rozpad není možný ani proto, že společnost nikdy nebyla jednotná a zejména v Evropě existovala v řadě forem od trapistických klášterů až po kluby playboyů. Hlavní část establishmentu, která je provázaná se senzitivním základem smyslové kultury, odejde s ní, ale mnohé alternativní směry zůstanou změnami jen málo dotčené, anebo se dokonce nestíněny silovým vlivem centra dál rozvinou. To, co nepatří k potápějící se lodi, se s ní neutopí. Je nám dopřáno to zvláštní privilegium žít, myslet a konat v jednom z nejzvláštnějších období posledního tisíciletí. Nemůžeme je zastavit, ale můžeme pochopit a tím zmírnit či rozložit tragické události přechodných období.
...
Co nás tedy čeká? Sorokin je nečekaně optimistický. Po obtížném přechodném období se opět obnoví hodnotový systém založený na lásce a soucitu a evropská kultura vstoupí do další fáze svého vývoje. V žádném případě se nebude jednat o konec, úplný kolaps či smrt civilizace.
Nevím, zda se smím k této stručně podané analýze kriticky vyjádřit, ale zkusím to. Především nepochybuji o tom, že stojíme v jednom z několika mála zásadních bodů obratu této civilizace. O důvodech pro toto hodnocení hovořím už dvacet let. Jsou založeny na tom, že se paralelně proměňuje základní rámec našich životů, a to v oblasti klimatických změn, proměn životního prostředí, stárnutí populace, růstu moci asijských národů, v cenách a dostupnosti potravinových a ekonomických komodit a v dalších aspektech. Jinými slovy paralelně se mění naše přírodní, sociální, ekonomické, politické a národnostní podmínky. V pohybu je celý svět bývalých jistot. Současné změny nejsou vlnou na hladině nehybného oceánu, ale tsunami vyvolané pohybem samotného mořského dna.
...
Zpráva Královské společnosti uvádí, že proces, který nazývá dematerializcí, tedy takovým životním stylem, který spotřebovává stále méně materiálů i energetických surovin, je prostě nevyhnutelný. A tečka. Je nás moc a dál se na konečné planetě budeme muset rozvíjet spíš nemateriálně, třeba zpěvem, sportem nebo dlouhými vycházkami podél šumících řek."

2 26.02.2020

Nenáročná knížka volného převyprávění příběhů severské mytologie, vlastně k tomu ani není co říct, neurazí, nenadchne.

2 30.01.2020

Půvabnou, čtivou, zábavnou knížku Anthony Doerra jsem přečetla za dvě odpoledne. Není to dramatický příběh, je to prosté vyprávění o ročním pracovně-studijním pobytu v Římě, což je mimochodem jediné město na světě, které miluju, a kde bych si uměla představit život, s manželkou a dvěma malými dvojčaty. Bála jsem se, že mě povídání o miminech bude nudit, ale bylo to v mezích, které jsem snesla. Popisy římských reálií jsou více než povedené, nálada města, jeho světlo, obyvatelé, každodenní střípky, to vše je dokonale autentické. Jo, líbilo se mi to.
"Mysl touží po klidu; podporuje smysly k rozpoznání symbolů, ke glosování. Vytváří mapy našich kuchyňských šuplíků a ulic v sousedství; vyrábí nám ze života jakousi algebru... Bez zvyků by nás krása světa přemohla. Omdleli bychom pokaždé, když bychom uviděli - opravdu uviděli - květinu. Představte si, že bychom mohli vidět cumulonimbus nebo souhvězdí Kasiopeji nebo sníh jen jednou za sto let: na ulicích by bylo peklo. Lidé by po tisících leželi na zádech na polích.
Habitualizace, napsal v roce 1917 Viktor Šklovskij, ruský armádní komisař, ze kterého se později stal literární teoretik, zhltne práci, oblečení, nábytek, manželku a strach z války. Tvrdil, že časem přestáváme vnímat známé věci - slova, přátele, byty - tak, jak opravdu jsou.
...
Úpadek republiky, rozklad impéria, neustálý rozpad církve – smrt je řeka tekoucí městem, která se žene pod mosty a víří v peřejích u nemocnice na Tiberském ostrově. Smrt je ve skvrnách na zdech; je to tíha Keatsova náhrobního kamene na travnatém drnu; je to povolení, které Římané podepisují, když dlouhovlasá dívka sedá za přítele na motocykl značky Vespa; když bankéř prudce zabrzdí a vezme knihovnici do náručí. Rozhodl jsem se žít v přítomnosti, žít tak sladce, jak to jen půjde, naplnit šaty větrem a oči světlem, ale přitom si uvědomuji, že jednou přijde konec.
...
Naturalis historia, borovice pinie, Borominiho Sant´Ivo, otázka špačků a otázka otcovství – můj zájem o všechny tyto věci se točí kolem jediné otázky: Jestli jsme my tvorové na zemi jen proto, abychom zajistili přežití druhu, jestli se příroda stará jen o reprodukci, jestli máme vychovávat děti jen do věku, kdy se budou moct samy rozmnožovat, a pak jen chřadnout a zvolna se propadat do smrti, tak proč se svět vůbec obtěžuje být tak neuvěřitelný, komplikovaný a nádherně úžasný? Je to jen pouhá genetická variace? Geologie a počasí? Chemické cuknutí, elektrický impulz, peří a tokání?“

2 18.01.2020

Knížka psaná formou rozhovoru mezi Václavem Cílkem a Janem Dražanem má široký rozptyl témat. Václav Cílek odpovídá na otázky týkající se jeho životní cesty, lásky k podzemí, mytologie, kultů a náboženství, počasí, klimatu, geologie, médií a komunikace, moderních technologií, výtvarného umění i hudby, a také kolapsů civilizací. Něco mě bavilo víc, něco méně, ale knížka jako celek je poutavá a čtivá. Zde několik citací, abyste si udělali představu.
„Už před nějakou dobou jsem si uvědomil, že vůbec nemá cenu lidi přesvědčovat, protože často i velmi chytří jedinci používají sofistikované argumenty k popření existence skleníkového jevu nebo člověkem způsobeného globálního oteplování. A doopravdy to hodně závisí na tom, co psal buddhistický učenec Čhögjam Trungpa. My přijímáme informace, ale je zde strážce brány a ten rozhoduje, jaké pustí dovnitř. Moderní psychologie to spíš vysvětluje tak, že se rozhodujeme na základě citových, či spíše hodnotových měřítek. To znamená: lidé, kteří si svět chtějí spíše užívat nebo nebrat ohledy, na existenci globálního oteplování stejně nepřistoupí. Tahle psychologická vazba je v podstatě tak silná, že nejde změnit. Když je někdo komunista, prostě ho nedonutíte, aby najednou volil ODS, a naopak. Existuje něco v nás, co tomu brání. Psychologicky to funguje tak, že si všichni potřebujeme udržet nějakou vnitřní soudržnost, a tak odmítáme informace, které by ji mohly narušit.“
...
„V okamžiku pyšného rozmachu je dobré upozorňovat a ´ukostřovat´lidi, že situace také může dopadnout jinak, než si ve svém rozletu myslí. Ale v okamžiku, kdy je krize na spadnutí nebo se projevují první příznaky, je naopak dobré strategii změnit – protože lidé už jsou nervózní a mají strach. Nemá cenu obavy prohlubovat, je lepší ukazovat pozitivní motivace. Ano, krize jsou, mají tu vlastnost, že se něco zničí, a taky tu, že se něco vytvoří.“
...
„Emoce, které máme, jsou velice staré. Myslím, že návraty nebo sebeopravy jsou skoro vždy možné. Ale psychologové sledují vytváření synapsí čili propojení v mozku a zdá se, že u nových generací – které nemají přirozené zážitky a jsou o ně ochuzené – se mozek propojuje jinak. Po několika generacích se nové způsoby propojení stabilizují. Takže část lidí – určitě ne všichni – už bude prostě jiná. Když teď jdu s americkými studenty do přírody a sednu si do trávy, někteří si nejsou ochotni přisednout, protože v trávě je hmyz. Klidně i dvě třetiny studentů.“
...
„Hudba George Philippa Telemanna je pro mě dobrá hudba. Hudba skoro předvídatelná, ale její harmonie je nějakým způsobem zklidňující. Dobrá hudba k životu. Před delším časem jsme dávali dohromady nějakou encyklopedii pro Oxford, Encyclopedia of life support systems, o systémech podporujících život. A Telmannova hudba nebo impresionismus jsou prostě life support systems. Většinou to ale samo o sobě nestačí, potřebujete mít ještě něco náročného. Mám k tomu doplněk, Georga Grosze, takovou jednoduchou litografii, jak smrt zakusuje člověka na ulici. Nevydržel bych jenom ty klidné a harmonické věci. Ale mám představu, že nejméně dvě třetiny života by měly být obklopené spíš těmi krásnými věcmi.“

2 20.12.2019

Před lety jsem četla Brewerovy knihy o protovi a zcela mě okouzlily, dokonce jsem je zařadila mezi své nejmilejší. Tolik jsem se těšila na pokračování! A teď mě napadá, změnila jsem se já a tento způsob myšlení mi už přijde hloupý nebo je třetí díl opravdu tak velmi slabý?
Příběh mimozemšťana, kterého vyšetřuje psychiatr jako alter ego jednoho z pacientů pokračuje v této závěrečné knize neustálými, dokola omílanými a vyprázdněnými scénami z psychiatrických sezení, nedá se to skoro číst. Pokud jsem v prvních dílech měla snad pocit, že se klidně něco takového mohlo stát, tato kniha mě nevybíravě vyvedla z omylu. Je to tak veskrze americky opatrnicky aktivistické, s mdlým korektním humorem a nasládlými úvahami, že o pozemském, lépe řečeno americkém původu nepochybujete. I když proti některým myšlenkám nelze nic namítat (ochrana živé přírody, návrh vegetariánství, úcta ke zvířatům, zlepšení vztahů mezi lidmi, kritika vzdělávání a církví), na mě působí celá kniha jako hybrid Strážní věže a masového neškodného esoterismu pro ženy v přechodu (což jsem já) :D.
Mám prostě dojem, že Gene Brewer potřeboval peníze, a po úspěchu prvních knih a dokonce filmového zpracování protova příběhu, si může dovolit tak trošku vařit z vody.

2 18.12.2019

Další z podobných publikací na téma Zero Waste a Homemade, kterých vychází v současné době více. Tato byla přeložena z němčiny a proto v ní najdeme odkazy pouze na zahraniční e-shopy a poznámky pod čarou odkazují na německé práce. V knize najdeme množství návodů, jak si vyrobit různá čistidla, kosmetiku, potřeby do domácnosti nebo třeba rostlinný sýr z kešu oříšků, stejně jako v téměř totožných ostatních publikacích. Pro mě tam nebylo nic nového nebo překvapivého, ale pro toho, kdo podobnou knihu dosud nevlastní, může být praktickým rádcem a pomocníkem.

Půvabné vypravování od Kláry Hoffmanové o Šumburském doktoru Kittelovi potěší čtenáře nejen nářečím z oblasti Jablonecka, ale především vtipným a zároveň moudrým podáním autorky. Já jsem si je s velkým potěšením přečetla.
„I takový lidi sou mezi náma, no jo. Moje babička vo nich poudala: Pámbičky žerou, čertičky serou. Moc se nevoškerujte, abych nezačla menovat, kerá famílie ráno samou zbožnostěj vyvracela v kostele voči v sloup a vodpoledne doma skopla bábu ze schodů, aby dřiu dědila. Eště by se moh někdo poznat a já bych z toho měla popotahováni. Víte, víra a dobro maj bejt pěkně skovaný v srdci. K těm, kdo je potřebujou, k těm se dycky dostanou. Kdo todle zboži nosí s velkym křikem na trh, ten dycky prodává ňákej ksindl.“

2 14.08.2019

Dale Pendell mě zaujal jako autor specifické bylinářské literatury, a protože znám jeho zvláštní styl, velmi jsem se na sci-fi z jeho pera těšila. Komentáře a recenze mě znejistily, ale neodradily. V první řadě si myslím, že nazývat tuhle knihu sci-fi je poněkud zavádějící. Jde o příběh lidstva a jeho vývoje poté, co většinu populace zabije virus. Kniha mě naprosto okouzlila, a ačkoliv je psána formou kroniky a historických záznamů, a postrádá nosný příběh s hlavním hrdinou, nijak jí to neubírá na působivosti, možná právě naopak. Příběh lidstva se vyvíjí od počátku chaosu v roce 2021 až do roku 12020 a ještě dál až k době ledové. Postupně se události zklidňují, plynou a prostě se dějí s čím dál menšími zásahy lidí. Technologie se ztrácí, jsou zapomenuty, knihy jsou zničeny staletími a Předchůdci, jak jsme označováni my a naše civilizace, se nakonec stávají nepochopitelnou a znepokojující legendou z dávnověku. Vše postupně spěje k drsné harmonii lovců a sběračů, a během tisíců let se z naší technokratické společnosti stane svět, ve kterém se rodí mýty a kde lidé přirozeně žijí magií, mluví s bytostmi z jiných světů a proměňují se ve zvířata. Lidé znovu začali malovat po stěnách jeskyní, ačkoliv „Malby byly elegantní, ale chyběl jim magický optimismus a pocit neomezené síly, které o čtyřicet padesát tisíc let dříve charakterizovaly malby jejich předků.“
Čas běží jakoby pozpátku, mění se Země jako taková, vznikají nová koryta řek, nová pohoří, pouště i stepi, civilizace a společenská uspořádání, kultury a jazyky vznikají a zanikají. V jedné knize prožijete závratný běh času kupředu a přitom nazpět. Moje srdce nad touto knihou pookřálo a rozhodně ji zařazuju mezi oblíbené, je třeba ji číst s otevřenou myslí.
„Každý čin vyvolá reakci. A obětování je činem.“

2 01.07.2019