Tyet komentáře u knih

skvělé fantasy podle mého gusta, ale nemohu dát plný počet, protože série Les mytág je nepřekonatelná

2 04.03.2019

Už třetí horor z pera Jozefa Kariky, který jsem přečetla. Z knihovny na mě zírají ještě Brány meonu, ale to nedám, cením si svého spánku.
Na Tmu nejsou téměř žádné kladné recenze a já váhala, mám-li se do ní vůbec pouštět. Zkusím první kapitolu, řekla jsem si a pak jsem knihu přečetla za jediné odpoledne. Za mě výborně zvládnutý popis postupujícího šílenství a rozkladu osobnosti až k hrozivému konci. Já jsem zklamaná nebyla.

2 20.01.2019

Tuhle knížku jsem si vykručela na kamarádce a když už mi ji tedy půjčila, považovala jsem za svou povinnost ji dočíst, i když jsem už po první čtvrtině došla k závěru, že jsem sice hodně naivní a přístupná kdejakým šíleným teoriím, ale určité věci zkrátka skousnout nedokážu. Vadilo mi především násilné napasování autorových teorií na jakoukoliv událost a postavu, kterou zpracovával.
Dočetla jsem knihu klopotně do poloviny, protože téma mě zajímá. Normálně rozečtené knihy neodkládám, ale tady jsem to udělala. Závěry a teorie jsou podle mého laického názoru tak uměle vykonstruované a na hlavu postavené, že jsem to neskousla ani já, které nepravděpodobné a nepopulární teorie nevadí.
Bohužel vám knížku nemohu doporučit, ale věřím, že své čtenáře si najde.

2 09.01.2019

Napínavá, čtivá dystopie Margaret Atwoodové předkládá k zamyšlení vývoj společnosti směrem, který se snad z dobré myšlenky zvrtnul v krutou totalitu. No, jak to umíme velice dobře, historie je plná příkladů. Mohlo by se to takto stát? Nejspíš ne, ale něco podobného klidně vzniknout může a občas se zdá, že k tomu není zas tak daleko. Jako celek je kniha spíše oddychová literatura pro ženy, která nejde do hloubky, prostě rozptýlení, u kterého budeme mít radost ze života, jaký máme.

2 27.12.2018

Američanka Pam Montgomery napsala knížku, která nás má naučit navázat kontakt s rostlinami tak, aby pomáhaly léčit nejen tělo, ale i duši. Já poměrně špatně snáším typicky povrchně duchovní americký přístup se všemi těmi kurzy, workshopy, osvícenci, gurui, to vše hojně opepřené penězi, takže mi občas dalo práci knížku nezaklapnout navždy. Musím ale poctivě říct, že v ní lze najít střípky, které k něčemu jsou, zvláště se mi líbily doporučené způsoby, jakými konkrétními kroky můžeme s rostlinami kýžený kontakt navázat. Takže knížku nezatracuji, je ale třeba ji brát trochu s rezervou a hledat takzvaně perly v kupkách pouťových třpytek.

2 23.12.2018

Poslední díl je překladatelskou katastrofou. Porada v kolonii Vyvrženců představuje pro čtenáře fyzické utrpení, nedá se to číst. Zaujala mě ale teorie o tom, že nic jako nesmrtelná duše neexistuje, že v Prázdnotě, Jež Spojuje, přetrvávají jenom všechny emoce a vzpomínky každého tvora ve vesmíru, který kdy žil a že se s nimi za určitých podmínek určití lidé mohou potkat. Je to podobné jako v židovské víře, ne? že žijeme dál pouze ve vzpomínkách našich blízkých.
Z neustálého přesouvání se v čase dopředu a dozadu mi šla trochu hlava kolem, ale když jsem se přestala snažit srovnat si všechny události před a po se všemi důsledky, ulevilo se mi.
Takže závěr? Není to špatná sága, ale za vrchol světové sci-fi bych ji neoznačila, například do Duny má daleko.

2 16.10.2018

Možná vzhledem k tomu, že jsem už starší osoba, Svěrákův styl mi přijde naprosto v pořádku. Laskavý, bystrý humor, který dokazuje, že autor je znalcem lidské povahy. A to především té obyčejné, české, dojemné i trapné. Povídky jsem si přečetla s chutí v noci, když jsem nemohla spát.

2 14.09.2018

Druhé pokračování hyperionské série se vydává hlouběji do Sítě, datasféry, metasféry, duší i pohnutek protagonistů. U Simmonse nepřekvapí nejednoznačnost charakterů, a to ani u strojů. Hrozba ovládnutí lidstva UI, kterou popisuje v této knize už před třiceti lety se nám, současným lidem, nezdá náhle nikterak nereálná. Ocenila jsem téma výzvy Boha k dialogu, téma Abrahámovy oběti, téma trojjedinosti Boha.
Nepodezřívám (jako někteří čtenáři) autora z hlouposti, zmatenosti nebo z toho, že příběh nedomyslel nebo odfláknul, to už spíš podezřívám nás čtenáře z mdlého rozumu. Marně si lámu hlavu nad tím, proč například Moneta/Rachel pomohla spolu s Kassadem pobít posádku vetřelecké lodi na Hyperionu, vždyť to byli oni, kdo ji vyslali do minulosti doprovázet Štíra. Ale třeba se to dozvím v dalších dílech. Závěr byl happyendem, což mi nevadí, rušila mě ale přílišná rozjuchanost, která jej provázela.

2 31.08.2018

Jednoduše a srozumitelně Urzou přednesená teze anarchokapitalismu se dobře čte a pochopí ji i ten nejhloupější čtenář (replika z Mumínků) :)
V knize jsou docela podrobně rozebrány jednotlivé aspekty společnosti za „vlády“ anarchokapitalismu, založeném na neagresi a soukromém vlastnictví všeho, a to od školství a vzdělávání přes zdravotnictví, veřejné prostory včetně silnic až po bezpečnost a obranu před vnějším nepřítelem. Všechno by fungovalo mnohem lépe bez zásahů a péče státu, který vše jen komplikuje, případně pokazí. Jo, já souhlasím. Zklamalo mě jen autorovo přesvědčení, že globální oteplování je vymyšlený blud. Bohužel není. Jinak doporučuji k přečtení, na mnoho věcí získáte jiný pohled, který by vás, i když jste třeba otevření a nelpíte na roli státu, předtím ani nenapadl.

2 04.08.2018

Pábení Petra Stančíka je zábavné, na jeho "ukecanost" a fantazírování si brzy zvyknete, protože nejde o mlácení prázdné slámy, děj jde docela bryskně kupředu a nenudíte se. Mě to bavilo.

2 19.06.2018

Půvabná knížečka Hermanna Hesse je sestavena z korespondence, poezie, úvah i povídek, a tyhle literární útvary spojuje zahrada, rostlinný svět, příroda. Řádky jsou klidné pouze zdánlivě, skrývá se za nimi Hesseho vášnivý smysl pro spravedlnost, pro dobro a odpor ke světské moci, nabubřelosti, technologiím ničícím vše živé, zhoubným ideologiím, k válce. Hesse svou zahradu dokonale zná, všímá si i nejmenší rostlinky a veškeré žoužele, která v zahradě žije.

„Zmocní-li se nás smutek a už nedokážeme život snášet, pak nám strom může říci: Ztiš se! Ztiš se! Podívej se na mě! Život není lehký, život není těžký. Takhle myslet je dětinské. Dovol Bohu, ať v tobě promlouvá, a ty myšlenky utichnou. Je ti úzko, protože tě tvá cesta odvádí od matky a od domova. Jenže každý krok a každý den tě opětovně vede matce vstříc. Domov není tady či tam. Domov je v tobě, uvnitř, nebo není nikde.
Když večer slyším šumět stromy ve větru, srdce mi drásá touha vydat se na pouť. Jestliže nasloucháme tiše a dlouho, pak i tato touha vyjeví své jádro a smysl. Není přáním utéct před bolestí, jak se zdálo. Je to touha po domově, vzpomínka na matku, touha po nových podobenstvích života. Vede domů. Každá cesta vede domů, každý krok je zrození, každý krok je smrt, každý hrob je matka.
Takto strom večer šumí, máme-li strach ze svých dětinských myšlenek. Myšlení stromů je dlouhé, rozvláčné, vždyť mají i delší život než my. Jsou moudřejší než my, dokud jim nenasloucháme. Ale když se naučíme jim naslouchat, potom poznáme, jakou jedinečnou radost nám přináší právě krátkost a rychlost a dětinský chvat našich myšlenek. Kdo se naučí naslouchat stromům, už netouží být stromem. Netouží být ničím než tím, čím je. To je domov. To je štěstí.
........
V mládí, Hansi, je člověk hodně sám a má pocit, že samota není dobrá, Proto hledá přátele a zamiluje se a objeví rodinu a vlast. To je velice dobré, prospívá to světu. Ale když pak značně zestárne, už to duši nestačí. Přátelství a láska a vlast už jsou zas jen slupka a ta nás dělí od druhých i od celosti. A my chceme dospět k celosti.“

2 01.05.2018

(ve skvělém překladu Luboše Snížka)
Kdo se zajímá o hlubinnou ekologii nebo má rád Beatniky, není mu určitě jméno Gary Snyder neznámé.
Tento vpravdě polyhistor studoval kromě literatury, antropologie a antropologické lingvistiky i japonštinu, čínštinu a kaligrafii. Hluboce a se zaujetím se věnoval zen buddhismu, šamanismu, geologii, prehistorii, mytologii, surrealismu, asijskému umění a dramatu, vědomému cestování, ale hlavně ochraně životního prostředí. Nejvíc jej ale charakterizuje to, že byl básníkem, a to výtečným! V roce 1967 stál spolu s Timothy Learym, Ginsbergem, Allenem Cohenem a dalšími u zrodu hnutí Hippies v San Francisku.

Sbírka poezie Hory a řeky bez konce je jednou z mnoha, které vydal. Je autorem i dalších literárních děl - esejů, článků a prózy.
Přináším ukázku, abyste si udělali představu a případně se rozhodli, zda číst nebo nečíst :)

"...
Výstup po kluzké skále na Půlnoční horu
a hle, ovčí stezka vede vždycky správně:
sutí těsně u svahu,
dál po ní přes převisy, a tam jsou
jejich skrytá místa na spaní.
Nasládle čpící pach rozbuší srdce,
hroudy a kamínky vymetené,
měkké a příjemné
ovčí místo snění -

Ovčí čas.
Na celém světě.
Odpočinek v ovčím loži
na útesu života a smrti,
nad nekonečnými horami
a potoky, stužkami nebe.

Vzhůru na hřeben ostrý jako nůž,
kde stezka opět klesá a míří dolů k ledovci,
stezky blednou ve sněhu.
Ovce jsou pryč, jen soumračné hory bez konce.
Chvilka oddechu mezi skalami
povstat k sestupu dolů s tím vším

a slyšet kojukonskou hádanku:

Mám hlavu
sněhem obsypanou do dvou stran

kdo jsem?

- dibée

sněžná ovce."

2 11.01.2018

Ke knize jsem se dostala až téměř v padesáti letech, to je důsledek toho, když vám nějakou knihu stále dokola lidé doporučují až už máte pocit, že v ní nemůžete objevit něco nového, něco výhradně svého. No, nakonec jsem se odhodlala, abych byla v obraze. Sehnala jsem všech pět dílů v jednom svazku, takže jsem plynule a bez prodlevy přecházela z jednoho do druhého. Musím se přiznat, že mi celou první půlku dost značně nevyhovoval humor, byl na mě příliš urputný a třeskutý, ale pak jsem si zvykla, i když se nikdy nestalo, že bych se zasmála. Vrcholem bylo lehké pobavení. Příběh má několik moc pěkných míst, například setkání s Vládcem vesmíru v chatrči z vlnitého plechu, to jsem v duchu plesala. Líbila se mi Arthurova životní etapa jako sendvičáře a taky děda Melhuba. Spousta zápletek byla jen absurditou až bizarností bez následného rozuzlení, ale občas se vyskytla místa, kde jsem si mohla říct Aha! Popravdě příliš nechápu Stopařův Kult, i když jak píšu, dobrá místa rozhodně má. Pro mě osobně je na knize nejdůležitější lehkost a nadhled v duchu hesla Nepropadejte panice. Několikrát jsem si při čtení vzpomněla na "kontrolované bláznovství" dona Juana.

2 26.12.2017

Alkoholická troska, která je svědkem zločinu. Nikdo jí nevěří, protože je pořád v lihu. Vyhraje nad svou závislostí, aby mohlo být učiněno spravedlnosti zadost? Kde jsem to jenom četla? Jo, už vím, v Dívce ve vlaku. Asi oblíbený námět. Máte to přečtený za den, ale nic vám to nedá, takovej literární fastfood.

2 19.12.2017

Soubor místních pověstí vztahující se k Československu. Pověstí je vlastně jen pár a opakují se na celém území - bílá paní, čert oráč, rytíř, mraky pokladů v jeskyních a podzemních chodbách, ohnivý pes... nakonec ani nemá smysl to celé číst, ale jen si najít místa, která člověk zná. Nic zajímavého nebo dokonce překvapivého jsem v knize nenašla, ale hodnotím mravenčí práci autora.

2 08.12.2017

Tuhle knížku od Torstena Krola, kde vypravěčem je šestnáctiletý kluk, jsem přečetla za jediný den, je opravdu tak čtivá a napínavá.
Vdova po hrdinovi Wehrmachtu se dvěma dětmi opustí hned po skončení války zničené Německo a vypraví se za svým švagrem, který jí nabídl sňatek, do Venezuely. Tam, jak věří a doufá, je čeká nový život. Jižní Amerika se, jak víme, stala po válce útočištěm mnoha nacistů a bohužel ani strýček Klaus (takový druhý Mengele) není výjimkou. I když se dějiště románu, džungle povodí Orinoka, stane šíleným a krvavým kabinetem hrůz, přesto má kniha dobrý konec v tom smyslu, jaký je tématem celé knihy. Je to totiž antirasistická agitka, ale velmi pěkně podaná, věřte mi. My lidé jsme opravdu divné plémě. Když se pokusíme na celou historii lidstva podívat trochu z výšky, je to vlastně sled vyhlazovacích válek. Krásné lidské činy, které zastíní tuhle touhu po krvi, aby člověk pohledal. Ale jsou. Jen jsou většinou komorní, velmi osobní a odehrávají se vskrytu.

2 25.11.2017

Nejznámější román Olgy Tokarczuk se skládá z několika příběhů, jejichž fragmenty se během čtení vynořují a opět zanořují do textu. Tyto příběhy mě zajímaly a dojímaly, jak se mi to s Tokarczukovou běžně stává. Naproti tomu drobné eseje, zamyšlení, fejetony, krátké arabesky bez pointy chcete-li, mě často uvrhly v nejistotu, protože představují autorčiny ryze soukromé postřehy, popisují subjektivní hnutí mysli a asociace, se kterými se čtenář může snadno minout. Je to také první dílo této skvělé spisovatelky, kde mi citelně scházel humor a nadhled. Přemýšlela jsem o tom a napadlo mě, že humor najdeme hned u povrchu a poté opět až hodně, hodně hluboko. Obrovský prostor mezi těmito dvěma oblastmi je vážný.

2 18.10.2017

Filozofický psychothriller Roberta J. Sawyera je založený na teorii, která zní přibližně takto: Lidstvo se dá rozdělit na tři části podle specifického, vrozeného a vlastními silami prakticky nezměnitelného nastavení mozku, tedy postavení tří mikrotubulárních elektronů. Rozložení těchto tří typů je v populaci víceméně rovnoměrné.
Zhruba jednu miliardu celkového počtu obyvatel Země tvoří „vědomí lidé se svědomím“. Jedou takzvaně na všechny válce, jsou to tvůrčí, introspektivně přemýšlivé osobnosti, které vedou neustálý vnitřní monolog, hodnotí své chování, přemýšlí o tom, co udělali špatně, komu ublížili a jak to příště udělat lépe. Nenechají se strhnout davem za žádných okolností, přemýšlejí samostatně a kriticky, vyvíjejí teorie. Záleží jim na ostatních, přemýšlejí o tom, jaké dopady má jejich chování, jsou altruističtí.
Další skupinou je masa dvou miliard lidí s označením Q2. Ti mají sice vnitřní hlas, mají vědomí sebe sama, samostatně přemýšlejí a hodnotí. Ale schází jim empatie a svědomí. Myslí doslova jenom na sebe, na vlastní prospěch. Jsou to promiskuitní, charismatičtí, povrchní manipulátoři a patologičtí lháři schopní navázat intimní kontakt s každým, koho zrovna potřebují. Většina vrcholných politiků, ne-li všichni, jsou Q2. Jsou to v psychologické terminologii psychopati. Psychopat samozřejmě nemusí být zároveň agresor, psychopatem může být i špičkový chirurg nebo průmyslník.
Většina, tedy 4 miliardy lidí, nemá vnitřní hlas, nemá fakticky vědomí, jak jej chápeme. Duševně fungují na minimální úrovni, ačkoliv to nijak nesouvisí s měřitelným IQ. Jsou tedy mezi nimi klidně právníci, ředitelé bank. Tyto lidi nazývá autor označením Q1 nebo též filozofické zombies. Ve škole dosahují často výborných výsledků, protože jim nedělá sebemenší problém přijímat informace a zase je reprodukovat beze změny dál, zkoušky tedy skládají bez potíží Moc jich nenajdeme mezi vědci, kde je vyžadován samostatný výzkum, vyvíjení nových teorií, to znamená samostatné a novátorské myšlení, a ani mezi umělci. Q1 nerozeznáte od dalších dvou typů lidí nijak snadno, neprojevují se zvláštním způsobem. Můžete ale takového člověka potkat nejčastěji v davu, protože se řídí instinktem rybího nebo ptačího hejna. Žije tak, že přejímá myšlenky lidí Q2 a Q3, a napodobuje ostatní Q1. Snadno se přidá k výtržnostem, k fotbalovým fanouškům, k čumilům u havárie. Informace z médií přebírá za své. Vysvětluje to, proč takové množství lidí věří zjevným nesmyslům a lžím. Proč lidé následují evidentní darebáky. Zkušeně, ale nekriticky a bez přemýšlení napodobují a opakují to, co říkají ostatní a co se v danou chvíli běžně říkává. Tito lidé nemají žádnou vědomou obranu proti memům, tedy proti virálnímu šíření myšlenek, jakkoliv stupidním, a snadno se jimi nakazí. Dobrá zpráva je, že tito lidé stejně snadno přejímají i myšlenky dobré od lidí Q3, jenže těch je dvakrát méně než lidí Q2, kteří k tomu všemu ještě touží po ovládání mas a prosazují sobecké zájmy – a to je ta horší zpráva. Davy srocené na stranických shromážděních v Norimberku nebo v Moskvě, to jsou Q1 vedení Q2. Vzpomínáte na fotografii jednoho člověka, který nezvedl pravici v davu? No, zcela jistě to byl Q3.
Tolik teorie, která je samozřejmě fikcí autora (i když čerpá ze skutečných výzkumů a vědeckých prací na téma kvantových procesů v biologických systémech, neurologie a psychologie; seznam doporučené četby najdete na konci knihy), ale jež vysvětluje mnohé. Pokud se na svět podíváte touto optikou, bude vám spousta věcí dávat smysl a mnoho myšlenek na lepší příští zavrhnete jako utopii.
Dějově je tahle kniha spíše průměrným thrillerem, stojí ale za přečtení.

2 29.08.2017

C. S. Lewisem převyprávěný mýtus o lásce Kupida k Psýché je knížka podle mého gusta. Stylem vyprávění, zápletkou, jazykem, tahle kniha zkrátka konvenuje mému vkusu. Je to příběh o lásce, žárlivosti, sobectví a sebelítosti, o tom, co je ukryté hluboko v nás a proč musíme zemřít ještě před smrtí.
„Kdybych však žila podle zásad pravé filosofie, jak si to představuje Sokrates, má ohavná duše by se stala krásnou. A tohle, s pomocí bohů, udělám. Pustím se do toho hned.
S pomocí bohů..., ale pomohou mi bohové? Začít jsem nicméně musela. A vypadalo to, že mi bohové pomoci nechtějí. Každé ráno jsem si statečně předsevzala, že budu přemýšlet a jednat spravedlivě, klidně a moudře, ale dříve než mě oblékli, jsem zjistila, že se už zase (a ani nevím, jak dlouho) dusím nějakou svou starou zlostí či záští, že se užírám nějakou představou nebo zahořklou mrzutostí. Nevydržela jsem ani půl hodiny. A do srdce se mi vkrádala děsivá vzpomínka na dny, kdy jsem se pokoušela napravit ošklivost své tváře novými účesy nebo líčením. Mrazilo mě pomyšlení, že se znovu pokouším o totéž, že svou duši nemohu napravit o nic víc než svou tvář. Proč mi bohové nepomohou?
Ano, proč? Jako olbřímí útes přede mnou vyvstávalo hrozné tušení, nekonečně pravděpodobné. Žádný muž, i kdybys za něj položila život, tě nebude milovat, pokud nemáš hezkou tvář. A proto (může to snad být jinak?) tě nebudou milovat ani bohové (jakkoliv se jim snažíš zalíbit, cokoliv pro to vytrpíš), pokud ti chybí ona krása duše.“

2 22.08.2017

Nejlepší sci-fi, které jsem kdy četla. Jednoznačně.

2 16.06.2017