Tyet komentáře u knih

Tohle je nezvyklá detektivka odehrávající se na území Sámů, kterým mnoho z jejich kultury už nezbylo. Zpočátku mi dělal problém úsporný styl psaní, ale zvykla jsem si a knížku doporučuji, dozvíte se z ní spoustu zajímavostí z oblasti a kultury, která je nám velmi vzdálená.

2 16.06.2017

je kniha irských mýtů a legend, které sebrala a převyprávěla Marie Heaney. Pro irské děti jsou tyhle příběhy jako pro nás Staré pověsti české, prostě stará, obnošená vesta, ale pro nás je to svěží, neobvyklé a magické vyprávění. Mně obzvláště jsou irské legendy blízké, možná pro zcela iracionální chování hrdinů a trochu šílenou magičnost. Po přečtení vám bude jasné, kde bral Tolkien inspiraci k Pánu prstenů.
Nad některými legendami jsem seděla v zamyšlení několik dlouhých minut, uchvácená drsnou krásou a takovým velkolepým, mocným smutkem. Nejvíc mě asi okouzlila legenda o tom, "Jak Cúchulainn a Ferdia svedli souboj u brodu".
Jo, a věděli jste, že Beltaine se čte správně "baltina"? Já teda ne.

2 16.06.2017

V každé z dvanácti depresivních povídek Radky Třeštíkové se vyskytuje slovo bábovka – odtud název knížky, kterou jsem přečetla za jediné odpoledne, skvěle se čte. Ve vzájemně propojených příbězích osamělí, sobečtí, neupřímní a polítováníhodní lidé žijí své ubohé, plytké položivoty zavření v klíckách vlastní důležitosti a ani se sami sebe vzájemně nedotýkají. A to vše v kulisách ponurého, šedého města. Tato bezútěšná kniha může vyvolat dojem, že takhle všichni lidé prostě žijí, že je pro ně neznámým pojmem čest a hrdost, že se partneři a přátelé neustále podvádějí, lžou si, okrádají se a pohrdají sebou navzájem. Že děti jsou rodičům zcela lhostejné a každý nemyslí na nic, jen na sebe. Ale ujišťuju vás, že to tak není. Z knížky jsem se musela trochu oklepat a uvědomit si, že znám jiné lidi a žiju jiný život než tyhle postavy.

2 16.06.2017

Ačkoliv Juli Zeh patří mezi mé oblíbené spisovatelky a na Pod vodou jsem se moc těšila, knížku jsem odložila asi v polovině. Ztrácet čas hloupým prázdninovým příběhem lidí, kteří se jeden jak druhý chovají jako pitomci, se mi nechtělo. Možná jsem už na to stará, kdoví. Z knih autorky, které jsem četla, je tahle z mého pohledu jednoznačně nejslabší

2 16.06.2017

Pokud bych měla shrnout dvěma slovy tuhle knihu, byla by to slova jako VYNIKAJÍCÍ a NEZBYTNÁ. Se vší vážností a důrazností bych ji doporučila přečíst úplně každému člověku.
V recenzích se mimo jiné píše: „kdybych dával dohromady seznam stovky nejdůležitějších knih, které by měl člověk v životě přečíst, tuhle bych tam určitě zařadil.“
Michael Goodwin napsal a Dan E. Burr nakreslil tuhle komiksovou knihu o ekonomii ve snaze srozumitelnou formou zpřístupnit a vysvětlit široké veřejnosti zákonitosti, taje a záludnosti fungování světové ekonomiky. Podařilo se jim to dokonale, takže i člověk ekonomickou vědou nepolíbený (jako já), pochopí, o co tady jde a kdo a proč nám věší bulíky na nos.

2 16.06.2017

Václava Cílka mám tím raději, čím více ho čtu. Zřetelně z jeho knih cítím svobodu, opravdovost a upřímnost. To jsou dneska vzácné květinky, nemyslete si. Ačkoliv mne osobně menhiry a kameny obecně nijak zvlášť nezajímají, Cílek o nich dokáže vyprávět se sobě vlastní poetickou věcností.
Autor se v knize zabývá menhiry na českém území, především Kounovskými řadami, ale podíváme se také do francouzského Carnaku, Súdánu nebo do Svaté země.
„Myslím si, že stará místa rozechvívají ty části duše, o kterých bychom ani nevěděli. Přístup do předkřesťanských poloh neznamená jen nějakou krutost přírody a barbarství válčících kmenů, ale také kontakt s živým reálným světem, se zemí a vesmírem.
Tento kontakt jsme nahradili filmy, jako je Hobit nebo Hvězdné války, ale to jsou jen velmi vzdálené připomínky živého vztahu ke světu, ve kterém se nejednalo o vítězství nad temným pánem, ale o to aby dítě nezemřelo hladem, a aby bylo na sůl. Být v kontaktu s pravěkem znamená větší úplnost duše.
Součástí této obohacující citlivosti je romantický přístup ke světu. Romance bývaly milostné a hrdinské příběhy psané románským jazykem. Byly nepraktické a hrdinové někdy hynuli na přemíru citů, ale přesto romantický vztah k lidem, přírodě a minulosti je způsob, jak žít plný život. Na úspěch v bance vám stačí něco jako počítač v hlavě. Mentální kalkulačku zapnete na plný výkon a ve jménu úspěchu odpojíte všechny hluboké emoce.“

2 16.06.2017

Tato pozoruhodná kniha pojednávající o jazyku, písmu, krajině, mytologii, času a prostoru z hlediska fenomenologie by neměla uniknout nikomu, kdo hledá odpovědi na to, jak se stalo, že jsme se tak velmi vzdálili přírodě.
David Abram, americký filozof, hlubinný ekolog a antropolog, napsal knihu, která je nejlepší příručkou, jak se stát znovu plně člověkem. Po přečtení knihy už se nikdy nebudete dívat na krajinu, na čas a prostor stejně jako doposud. Velmi doporučuji k přečtení všem zvídavým lidem.
„Smyslová krajina se nejen otevírá do oné vzdálené budoucnosti, která čeká za horizontem, ale také do blízké budoucnosti, vůči imanentnímu poli možností, které číhají za každým stromem, za každým kamenem, za každým listem, odkud se v kterémkoliv okamžiku může do vašeho vědomí vplížit pavouk. A tato živá krajina je vyživována nejen tou víc usazenou či sedimentovanou minulostí nacházející se pod zemí, ale také zcela imanentní minulostí, skrytou uvnitř každého stromu, v každém stéblu trávy, a dokonce uvnitř svalů a buněk našich těl. (...)
Důležitost, kterou nás naše analýza přiměla přiznat tak samozřejmým fenoménům, jako jsou země a horizont, bude většině čtenářů připadat zvláštní, vskutku všem z nás, kdo jsme byli vychováni v kultuře, která po nás vyžaduje, abychom nedůvěřovali své bezprostřední smyslové zkušenosti a namísto toho se řídili abstraktní ´objektivní´realitou, poznávanou pouze prostřednictvím kvantitativních měření, technologických přístrojů a dalších, výlučně lidských způsobů. Avšak pro domorodé kultury, které stále bezprostředně participují s více než lidským přirozeným světem, pro tyto lidi, kteří synestetické zaměření svých smyslů ještě nepřesunuli ze živé a oduševnělé země na čistě lidský soubor znaků, jsou záhady toho, co je pod zemí, a toho, co je za horizontem (záhada vnitřku věcí a odvrácené strany věcí), pociťovány jako nesmírná a mocná tajemství, jako mocná říše, odkud bytosti vstupují do živého světa a kam opět odcházejí.“

2 16.06.2017

Peter Tompkins a Christopher Bird napsali knížku, ve které shrnuli podivuhodné a pro mnohé lidi šokující výzkumy a zjištění z oblasti botaniky. Téměř všichni už někdy slyšeli o Backsterově efektu, o jeho pokusech s dracénou nebo o pokusech a práci manželů Kirlianových. V knize se ale dozvíte mnohem, mnohem více; je určena pro všechny, kteří nepovažují rostliny za pouhý materiál k jídlu, výrobě nábytku nebo ozdobu záhonů. Rostliny jsou našimi rovnocennými (v mnoha ohledech nás dokonce předčí) partnery s vlastní vůlí a obdivuhodnými schopnostmi. Kniha je o komunikaci s rostlinami, nejen na spirituální úrovni, ale i na té fyzické, měřitelné.

2 16.06.2017

Samuel Shem patří k mým oblíbeným spisovatelům. Zamilovala jsem si jeho dvě knihy Dům Páně a Hora hoře, tak jsem se dychtivě pustila do Ducha místa. Bohužel v polovině jsem knihu odložila. Co se stalo? Styl je tentýž, téma velmi podobné, hrdina téměř totožný. Najednou se mi tohle všechno zdá zoufale plytké. Nabubřelé americké klišé vršené jedno na druhé. Vyčpělost a prázdnota nalíčená na hloubku. Je chyba ve mně? Škoda, nejsem schopná to číst.

2 16.06.2017

Kronika ptáčka na klíček je typický Murakami. Fantasknost kontrastující s naivní popisností mě bavila v jeho prvních knihách, které zde vyšly a já je četla. V téhle už mi ta hraná naivita a charakteristická manýra autora trochu překážela. Temná zákoutí duše, odkazy na Junga a archetypy, divný sex a divné vztahy, je to pořád stejné, i když do jisté míry stále přitažlivé. Nově se u Murakamiho v této knize objevuje téma brutality Japonců za druhé světové války.
I když už nejspíš další knihy tohoto autora číst nebudu, knížku doporučuji, patří k tomu lepšímu, co u nás vychází.

2 16.06.2017

Jde o knihu Františka Kabeláka Herbář hermetikův z poloviny minulého století. Unikátní sbírka léčivých bylin doplněná o Tibetsko-Mongolsko-Čínskou farmakopéu a fragmenty z Dvaceti dvou nejdůležitějších magických rostlin světa bohužel nebyla autorem dokončena. K prvnímu vydání připravil v roce 2011 tuto vzácnou knihu pan Lukáš Loužecký. Původní text herbáře musel být z důvodu požadavku srozumitelnosti výrazně redigován, protože autor už se bohužel nemohl na dokončení díla podílet, zemřel v roce 1969. Přesto je tato sbírka ojedinělá a obdivuhodná.Toto například píše o jasmínovci vždyzeleném: Otrávení strnou při plném vědomí s otevřenýma očima, nemohou se hýbat a s příšernou jasností vnímají vše, co se okolo děje. Proto je nazýván "skleněná rakev".
Dozvěděla jsem se zde spoustu nových skutečností, o kterých jsem neměla dosud ani tušení, například, že černý bez léčí zánět trojklanného nervu.

2 16.06.2017

Ačkoliv nejsem žádným velkým příznivcem a čtenářem fantasy žánru, koupila jsem si tuhle knížku od Johna Crowleyho ze zvědavosti a protože mi v anotaci něco brnklo na správnou strunu. A udělala jsem dobře. Těžko vyprávět, o čem ta kniha je, protože je zvláštní. Je o fantazii, o mizející Férii a jejích obyvatelích, o síle Příběhu, o relativitě času i prostoru, o lásce i obyčejném životě. Ale pro mě je hlavně o tomhle: neztrácet čas zbytečnostmi, život je kouzlo a každý člověk a každá situace může být zázrakem. Zkusme trochu posunout naše vnímání a tím i činy. Zítra může být na všechno pozdě, udělejte to teď hned.

2 16.06.2017

Tato útlá knížka autora Jana Luffera souhrnně katalogizuje české lidové pověsti z hlediska jejich obsahu, formy, struktury, funkce, víry a distribuce - předávání a přijímání. Knížka je uspořádána heslovitě, pověsti v ní bohužel nenajdete, ale i přesto se do ní lze začíst, je to totiž velice poutavé čtení. Jak autor poznamenává: Pověst potvrzuje nebo rozšiřuje horizont zkušeností příjemce a potvrzuje nebo zpochybňuje jeho světový názor, hranice možného a nemožného, postoj k náhodě a osudu.
Píše se zde například:
Mrtvý nemůže zetlít v hrobě, dokud se mu nedostane odpuštění.
Nebo:
Území mezi studánkami bude lidem poskytovat ochranu v čase války.
A poslední:
V domě, kde se manželé hádají, se objevuje rarášek v podobě ohnivého stvoření.

2 16.06.2017

Další z knih mého oblíbeného autora, básníka, esejisty, buddhisty, ekologa a beatnika Garyho Snydera je souborem esejů, přednášek, knižních recenzí a zahajovacích řečí z devadesátých let minulého století. Čtenář s úžasem zjišťuje, jak neskutečné, pokrokové vize a naděje v lepší budoucnost Snyder produkuje. Co z jeho krásných idejí, nápadů a úsilí dnes zbylo? V jakém je stavu americká příroda? Jak společně Američané pečují o svou krásnou zemi? Jaký je vlastně hlavní myšlenkový proud v oblasti ekologie a ochrany divočiny v USA? Já nevím, ale ze srdce doufám, že to, co uvedl v život Snyder na svých čtyřiceti hektarech Sierrské divočiny, nějak někde pokračuje a sílí.
Okouzlila mě kupříkladu nádherná Medvědí sútra, ale vzhledem k délce ji sem opisovat nebudu. Knížku si půjčte nebo kupte a přečtete si ji – je na straně 28.
Pár citátů ale přihodím, jak je mým zvykem, opisováním se mi alespoň lépe uchovají v paměti hlavní myšlenky.
„Říše lidí se stává dočasným bitevním polem pro síly z vnějšího vesmíru. Konflikt není mezi prostými silami světla a temnot, ale mezi zástupci nerovnováhy, ve formě nadměrného dychtění a agrese, a integrující, vyvažující silou. Tak nabyl Višnu v Kršnovi lidské formy, aby potlačil tyrana Kansu – ne jako nějaké konečné vítězství nad zlem, ale jako nutné znovunastolení souladu, aby pasáci krav mohli dále bez nepatřičných obtíží pracovat na své karmě.
---
… což nám dává přímou šanci rozluštit některé záhady našeho já i vesmíru, postoupit za ideu lidského přežití či přežití biosféry, a napřít své síly na základě vnitřního pochopení, že v srdci věcí probíhá jakýsi klidný a extatický proces, který leží mimo hodnoty i mimo zrození a smrt.
---
Touha po růstu není špatná. Jádrem problému nyní je, jak přesměrovat, jako v džiu-džitsu, ohromný nárůst energie moderní civilizace na nezištné hledání hlubšího poznání sebe a přírody. Sebe-přírody. Matky přírody. Když si lidé uvědomí, že je mnoho nehmotných, nedestruktivních cest růstu – toho největšího a nejúchvatnějšího řádu -, pomůže to ztlumit obecné obavy z toho, že stabilní stav ekonomiky znamená smrtelnou stagnaci.
---
…měli bychom být vděčni za každý malý projev ahimsy, kdekoliv se na světě objeví… Každý si musíme najít svůj osobní způsob, jak provádět tento předpis v poměrně velké škále možností, a pochopit, že nikdy nedosáhneme dokonalé čistoty, a v žádném případě bychom se neměli oddávat farizejství.
---
Všechny živé bytosti jsou rovnocennými herci v božském dramatu probuzení. Spontánní probuzení soucitu s druhými člověka okamžitě staví na cestu ekologické etiky stejně jako na cestu k osvícení. Tyto dvě cesty se navzájem neliší.
---
Probuzení Soucitné mysli je všeobecně známou lidskou zkušeností a není vytvořeno buddhismem nebo nějakou jinou jednotlivou tradicí. Je bezprostřední zkušeností velkého dosahu a křesťané, židé, muslimové, komunisté i kapitalisté jí velmi často přímo dosahují – přese všechno mlčení jejich náboženství a učení o těchto záležitostech. Tato zkušenost nemusí mít často žádný zjevný etický obsah – je to okamžik odvrácení se od sveřepého ega, zatímco jen tak koukáme, jen tak jsme, sjednoceni s někým jiným.
---
Kojot zvíře, člověk zvíře, medvěd zvíře jsou (jak by řekli Ainuové)prostě hajakpe – brněním či maskou, potravou, která bude předložena, formou a funkcí určenou sloužit Velké Přírodě. Posuňme masku trochu na stranu a spatříme šejdíře Kojotího muže, Medvěda, krále hor, Jelení Matku, královnu soucitu. A vzápětí poznáme, že i tyto duší stvořené, zemí stvořené Archetypální Bytosti jsou také iluzí. Ten Zářící vykoukne zpod balvanu a je pryč – vždycky je tady. Ale celý tenhle archetypální základ není ve skutečnosti naše starost. Naší starostí jsou děti spící v zadním pokoji, sníh na kopcích v dálce, kojot vyjící v pelyňkovém svitu měsíce.
---
Vidět střízlíka v křoví, nazvat jej střízlíkem a pokračovat v chůzi znamená, že jste (s ohledem na sebe) nic neviděli. Vidět ptáčka a zastavit se, pozorovat jej, cítit, zapomenout na chvíli na sebe, být ve stínu křovin, a tak možná pocítit střízlíka – to znamená být na delší okamžik spojen se světem."

1 20.11.2024

To se vážně skoro nedalo dočíst. "Je čas na sklenku šampaňského, drahoušku, není-liž pravda?" Něco tak plytkého a pitomého jsem už dlouho nečetla.

1 13.10.2024

nedá se to číst, po pár stránkách odloženo

Tenhle debut Terryho Milese nazývají “technothrillerem, ale já bych ji označila za sci-fi s fantaskními prvky. Každý, kdo hraje nějaké počítačové hry nebo hry na herních automatech, si určitě přijde na své, a speciálně zapálený herní fanoušek, protože jsou v ní odkazy snad na všechny legendární hry (americké). První půlka mě docela bavila, ačkoliv jsem v životě hrála na počítači tak leda Solitaire a Mahjong. Děj odsejpal a ocenila jsem některé pěkné nápady. Jenže pak už se všechno vlastně opakovalo pořád dokola a nikam se to neposouvalo. Happy end byl vlažný a rozpačitý. Ale byla by to opravdu pěkná a čtivá krátká povídka, kdyby to autor nebo korektor seškrtal na pětinu.

1 04.06.2024

ESEJE O LIDSKÝCH DUŠÍCH A SPOLEČNOSTI
Svazek II
Jakoukoliv otevřete knihu od Stanislava Komárka, sázíte na jistotu zajímavých informací, zdravého rozumu, bystrých úsudků a především suchého humoru, který prostupuje všemi autorovými texty a jenž zaručuje, alespoň pro mne, tak přívětivý čtenářský zážitek. Autor se v těchto esejích značně věnuje tématu archetypů, polaritě persony a stínu, sjednocování protikladů v lidské duši.
Druhý svazek obsahuje eseje z let 1994 až 2004, jsou tedy poměrně staré. Neztrácejí ale v ničem svůj důvtip a aktuálnost, jen občas mě napadlo, co si asi autor myslí o současném dění v oblasti, jejíž budoucnost předjímal před tolika lety. Na první svazek jsem už recenzi psala, v této druhé knize, ačkoliv mě bavily všechny eseje bez výjimky, mě hluboce zasáhla esej „Než se zanoří“ z roku 1995. Citaci z ní uvádím mezi ostatními níže. Je toho trochu víc, jak je u Komárka obvyklé, je těžké vybrat dva tři nejlepší kousky, ale pokusím se držet trochu na uzdě. Jsou to části textu, které mě mimořádně zaujaly, vyvolaly ve mně ten slavný „aha“ moment nebo brilantně zformulovaly to, nad čím už dlouho přemýšlím, ale na co moje jazyková a rozumová kapacita sama nestačila:
„Vzhledem k tomu, že za tenkou opakní blankou našeho vědomého já začínají silné vrstvy nevědomí, plynule přecházející do ostatního světa mimo nás, je to, co vzniká za hranicí vědomého, svým způsobem jakoby produktem celého kosmu.
---
Franz Kafka mluví mimo jiné o tom, že je to pocit viny, co přitahuje soud.
---
Zdá se, že jednotlivé vrstvy lidského vědomí se nejen v historickém procesu postupně vynořovaly, ale jeho nejstarší vrstvy se zřejmě zase opět ´zanořily´ do tělesné úrovně (asi jako když se vymačkává pasta z tuby, ale obloukem se vrací zase nazpět). Proto je vědomí zvířat pro nás těžko pochopitelné a mnohé autory to svedlo k tvrzení, že žádné nemají, ač nějaké mít jistě budou, pouze v našem dnešním vědomí už k tomu nenalézáme nic analogního. Teprve od neolitu se nám zdá být kultura tím, co známe dnes – něčím, co musí být stále znova vytvářeno. Kulturní jevy si žádají interpretace v podobném smyslu jako třeba filozofické, teologické či beletristické texty. Jejich nejstarší vrstvy si ovšem žádají sestup na tak hluboké vrstvy nevědomí, že to buď není možné, neboť by z něj nebylo návratu.
---
To obecně komunikovatelné (ať už v rámci všech jedinců téže populace, nebo mezi různými) musí být nutně ploché a triviální. Co se tomu chce vymykat, musí být nutně omezené, buď lokálně, nebo jinak. Je-li přístup takzvaně k veškerým informacím, je situace podobná, jako by nebyl k žádným, a tím podstatným se opět mohou stát věci tak archaické jako orální tradice či doporučení přátel. Rovněž k většině cílů vede rychleji vlastní otevřené pozorování světa než studium beznadějně redundantní literatury.
---
Náboženství Starého světa poměrně jednotně zdůrazňovala nutnost oproštění se od snového, nočního, opilého, orgiastického aspektu života a světa a příklon k probuzení, osvícení, jasnosti, v řecko-evropském kontextu k logice (raný středověk chápal logiku jako mystiku Ducha svatého). Také se vždy činil posun od krvavých obětí k nekrvavým a od nich k oběti duchovní spočívající v pochopení, přemýšlení, rozumnosti, logu.
---
…spánek rozumu plodí příšery na nejrůznějších úrovních, včetně toho spánku rozumu v nejširším slova smyslu, který nahlíží ideologizovaný a paranábožensky chápaný scientismus jako spásnou metodu, která vyřeší všechno (tolik propagovaná skepse znamená v těchto řadách skepsi ke všemu kromě k vlastním východiskům, která jsou stejně posvátná jako v každém jiném náboženství).
---
Prominentní (od lat. prominens – vyčnívající) osoby jsou na těle národa či celé planety cosi jako květy na rostlině – nápadným a snadno odečitatelným způsobem vyjadřují (momentální) povahu a přirozenost celého sloučenství. I blín kvete.
---
…lze velmi dobře říct, že před Newtonem nebyla gravitace a před Freudem nevědomí, ale předměty padaly odedávna a lidé občas jednali podivně odnepaměti. Známá jungovská teze říká, že zvědomění každého procesu v nás i mimo nás je žádoucí a je kusem cesty ke svobodě, výdobytkem (i míru svobody ve státech lze měřit množstvím utajovaných skutečností).
---
Za relativní klid a prosperitu vděčí pozdně industriální civilizace především televizi – pitomost jejích pořadů je pouze nepoznaným derivátem slabomyslnosti naší a hořkou, byť přece jen snesitelnější daní za to, že nechceme další Verdun či Stalingradský kotel. Má-li tolik lidí žít relativně pokojně vedle sebe a vzájemně se ´nesežrat´, je nutné nějak zabránit institucionální superpozici jejich vášní a v oddělených ´simulačních boxech´ je individuálně otupit a ukolébat (že tím samozřejmě těžce utrpí celková kreativita společnosti a dobrý vkus, je jasné, ale můžeme si třeba dnes namazat na chleba právě podomácku utlučené máslo?).
---
Nikterak se nedomnívám, že by se komunismus v původní podobě mohl obnovit (tyto obavy jsou stejně liché jako strach z restaurace Habsburků ve dvacátých letech). Mnohem spíše se mi zdá pomalu vynořovat jiné nebezpečí, připomínající spíše problém nacismu. Mezi svými studenty (a to zejména mezi těmi inteligentními a ´slušnými´) často slýchám teze, které jsou sice jednotlivě a z jistého hlediska pravdivé (žijeme nevýrazně, krotce, domestikovaně, neautenticky, chtělo by to něco velkého, opravdového, hlubokého, světodějného, vše je přizpůsobeno vkusu nejnižší vrstvy mas, plebejské a podbízivé, měla by vládnout nová elitní vrstva, zdatná, inteligentní, krásná), jako celek ale skládají obraz, z něhož v podstatě vyklíčil nacionální socialismus v Německu a do určité míry i Mussoliniho Itálie. Co z těchto proudů vzejde, ví Bůh, ale slyším je hučet ve všech škvírách a těžko unikám znepokojení."

1 20.05.2024

Už je to spousta let, kdy jsem naposledy četla nějaký klasický společenský román. Zamlada jsem milovala Kazana, Amise, Saroyana, Mailera, Myrera, ale dnes už bych po nich nesáhla. Od románu Laury Barnett jsem nečekala vlastně nic, snad jen ukrácení chvíle při snídani nebo obědě, protože jsem zvyklá u jídla číst. A jak to tak bývá, když nemáte očekávání, často se dočkáte pěkného překvapení.
Téma alternativních životů, jak by se vyvíjely, pokud bychom se v některém okamžiku rozhodli jinak, je docela obehrané, ale v téhle podobě jsem se s ním ještě nesetkala. Jde o tři alternativy příběhu lásky dívky a mladého muže, tři vyústění, tři různé osudy. Nakonec to byla příjemná, zručně a inteligentně napsaná, i když nenáročná, milá kniha, tedy lépe řečeno ženský román, muže asi zajímat moc nebude.
Mimochodem, autorem obálky, sazby a designu knihy je můj muž, proto ji vůbec máme doma :)

1 02.04.2024

Zajímavý námět, první zmínka o plastové platební kartě v poličce vesnického kněze mě překvapila, ale příběh se nevyvíjel nijak slibně a nakonec zemřel na úbytě, podobně jako většina hlavních postav. Od autora jsem četla Konkláve, a to bylo výborné, tohle stojí za houby.

1 11.03.2024