Tyet komentáře u knih

Kniha od P.D. Jamesové o tom, že experiment „člověk“ se nezdařil, ale Bůh k sobě nepovolává všechny najednou, ale postupně. Lidé se přestali rozmnožovat, muži jsou sterilní. Jak vypadá společnost, ve které je nejmladším lidem dvacet pět let? Jak vypadá beznaděj s vědomím, že to je „za pár“? Velmi zajímavá knížka psaná zdrženlivě a volným tempem. Podle recenzí, které jsem četla, je mnohem lepší než kniha film, který byl podle ní natočený. Ale kam se pak poděly úvahy hlavního hrdiny, padesátníka Thea? Vždyť o ně v knize jde především, nikoli o napínavý děj. Vývoj jedince od beznaděje k naději, od lhostejnosti k lásce - to je to, co mě na knize zaujalo.

1 16.06.2017

Melancholie plynule přecházející do bezvýchodnosti a trýznivé apatie, ovšem neobyčejně brilantně napsaná! Příběh muže beze jména a bez naděje se odehrává ve fiktivní severoafrické zemi. Čteme o naprosté nesmyslnosti násilí, často “legitimního, ale o to příšernějšího násilí ve jménu dobra, ať už si pod tím představíme cokoliv. Čteme o křehkosti lásky, vlastně spíš o křehkosti důvěry, o lidské touze po bezpečí a blízkosti. O naději, že svět je (nebo by mohl být) dobrý, stejně jako lidé v něm. Je možné, aby člověk, který trpí amnézií, mohl odhodit svou minulost, své hříchy, svůj špatný charakter, svou vinu, celou svou osobnost jako špinavou košili a být čistý jako novorozeně?
Je to bizarní, je to napínavé, je to prostě výborné. Ale doporučuji: čtěte velmi pozorně!

01.10.2024

Můj oblíbený autor, filozof, environmentalista, spisovatel a pedagog mě oblažil dalším nádherným dílem. Četla jsem ho relativně dlouho, protože přes léto, jsou krátké večery, venku je stále co dělat a na čtení nezbývá moc času. Teď s podzimem se to zlepší a já budu zase číst více.
V téhle knize poznává David Abram živý svět celým svým tělem, nejen myslí a uvažuje nad tím, co vlastně mysl je a odkud se bere, jakým způsobem mezi sebou komunikují nejrůznější pozemské entity, jakým způsobem na sebe reagují a ovlivňují se navzájem. Zdůrazňuje nesmírnou důležitost obnovy orální kultury - a s tím můžeme něco udělat úplně každý, kdo nejsme němý.
Přemýšlela jsem, zda vypsat citáty, protože každý citát z knihy je (a v tomto případě obzvláště) vytržený z kontextu. Ale jsou to tak důležité a silné myšlenky, že jsem si dala tu práci a něco přece jen opsala.
“Většina transcendentních technologických vizí dnešní doby je totiž stále motivována strachem z těla a jeho nesčetných slabostí, strachem z naší tělesné zapuštěnosti ve světě, který se ve své podstatě vymyká naší kontrole – hrůzou ze samotné divokosti, která nás živí a udržuje. Rozpoznat tuto výživu, otevřít se trvalému daru této divoké potravy, znamená, že na oplátku nabídneme sami sebe. Znamená to, že přijmeme obtížné tajemství vlastní tělesné smrtelnosti, a připustíme, že jsme tělesná stvoření, která musejí zemřít, aby ostatní mohli rozkvést. Ale to je právě to, co nejsme schopni snést. Příliš se bojíme stínů. Nedokážeme se vyrovnat se svou zranitelností, se svou naprostou závislostí na světě, jenž nás může sežrat. I když má moderní lidstvo nesmírné analytické tvůrčí schopnosti, je ochromeno strachem z vlastní živočišnosti a z živé země, která nás udržuje a živí.
---
Mezi hmatatelnými jevy tohoto světa lze nalézt bezpočet rozdílů, ale každá jednotlivá přítomnost se podílí na společném mysteriu, na nevysvětlitelném vzedmutí samotné existence. Každá věc vyjadřuje toto tajemství svým vlastním způsobem a stylem, a přesto je každá z nich stejně překvapující a výmluvná, hrouda hlíny neméně než řvoucí rozzuřený medvěd – každá si nachází svou vlastní nejistou a improvizovanou cestu světem, každá udává svůj vlastní rytmus záplavě života, který ji obklopuje.
---
Nic z toho, co píšu na těchto stránkách nemá za cíl znevažovat elegantní objevy našich věd, nebo dokonce odtažité stavy mysli, které jsou k získání takových poznatků nezbytné. Chci jen poukázat na to, že onen odtažitý postoj, jenž je vlastní vědě, je sám závislý na hlubší tělesné vzájemnosti mezi lidským organismem a jeho světem.
---
Většina z nás moderních lidí věnuje svým bezprostředním dojmům ze světa jen malou pozornost. Takových vjemů si už stěží povšimneme, nebo tyto kvalitativní vjemy ihned převedeme na kvantitativní svět faktů a informací, který je v naší době hlavním předmětem víry.
Myslím, že tuto víru částečně udržuje při životě naše čím dál intenzivnější soužití s obrazovkami všeho druhu, náš stálý sklon k plochým reprezentacím a pohledům. Víra v naprosto objektivní chápání přírody, ta snaha o jednoznačné a úplné pochopení fungování světa, je právě vírou ve zcela plochý svět, svět viděný shora, svět bez hloubky, v představu přírody, které nejsme součástí, ale na níž se díváme zvenčí – jako netělesná mysl nebo jako člověk, který zírá na počítačový model.
---
Spinoza zpochybnil Descartovo oddělení duchovní substance od substance hmotné, tvrdil, že mysl a hmota nejsou dvě samostatné substance, nýbrž pouze dva různé atributy nebo aspekty jedné a téže látky, které říkal deus sive natura, “bůh neboli příroda. Tato jednotná látka se může jevit buď jako hmota, a nebo jako mysl, a to v závislosti na tom, z jakého úhlu se na ni díváme. Tak jako ona obrovská tvořící síla, kterou Spinozovi současníci nazývali “Bůh, není podle něj nic jiného než kreativní dynamika a inteligence samotné Přírody, tak lidská mysl je jen specifická citlivost a vnímavost té části přírody, kterou rozpoznáváme jako lidské tělo. Doslova každé hmotné těleso nebo věc má podle Spinozy duševní aspekt – všechny věci jsou oduševnělé. Lidské tělo je vnějším, hmotným aspektem lidské mysli, zatímco mysl není nic jiného než vnitřní, pociťovaná zkušenost těla. “Mysl a tělo jsou jedna a táž věc.
---
Jediný Spinoza chápal, že lidskou mysl nikdy nelze uvést do souladu s lidským tělem, pokud nebudeme inteligenci pokládat za atribut přírody v její celistvosti. Každý smysly vnímatelný jev má podle něj svůj mentální aspekt; každé hmatatelné těleso v hmotném světě je současně také myšlenkou existující v rámci širé, všezahrnující inteligence, která je vnitřně (některým jedincům) známa jako Bůh a navenek se (všem) projevuje jako příroda.
---
A právě tehdy mě napadla jednoduchá myšlenka – ne jako blesk z čistého nebe, ale jako něžný deštík, který začal padat všude kolem mě, smáčel mi hlavu a hruď, zvlhčoval hlínu a pozvedal její roztodivné pachy k mému chřípí: Co když mysl není naše, ale patří Zemi? Co když mysl, správně chápána, není výhradním majetkem lidstva, ale spíše vlastnictvím samotné Země? Co když je to síla, v níž jsme tělesně ponořeni?
Co když má mysl v sobě určitou kvalitu niternosti, ale nikoli proto, že se nachází v našem nitru (v těle nebo v mozku), ale proto, že jsme situování tělesně uvnitř ní – protože se naše životy a naše myšlenky odehrávají v hlubinách mysli, která ve skutečnosti není naše, ale patří spíše Zemi? Co když se jako ta sova, co se krčí na větvi, jako ten strom, co se nad ní klene, jako ten brouk, který na této větvi vrávoravě přelézá z jehličky na jehličku, všichni nějak podílíme na široké inteligenci tohoto světa – jelikož všichni svými činy I svými vášněmi materiálně participujeme na velké psýché této planety?"

26.09.2024

Hloupé, prvoplánové, černobílé charaktery, dětinské dialogy, prostě všechno špatně. Nestojí za to věnovat tomu čas.

31.07.2024

Tuhle knížku od Skota Magnuse MacFarlane-Barrowa jsem dostala jako dárek.
Přiznám se, že o Mary´s Meals jsem nikdy předtím neslyšela ani nečetla. Autor popisuje svou cestu, ke které ho inspirovalo zjevení Panny Marie v Medžugorje, a která díky své čisté, láskyplné vizi dokáže nyní nakrmit téměř dva a půl milionu děti v chudých nebo ohrožených oblastech planety a přivézt je tak do škol, ke vzdělání a tím i k naději na lepší budoucnost.
Pokud vás téma zajímá a chcete se dozvědět více, třeba I to, jak byste se sami mohli zapojit, můžete se kromě knížky podívat I na filmy, které byly o Mary´s Meals natočené. Dojímají více než knížka a shlédnuté je máte za chviličku.
https://www.youtube.com/watch?v=lRwQ7sFlIKo

26.07.2024

Průměrné sci-fi s nezbytnou agitkou, za mě bída

16.07.2024

To se nedá číst. Přišlo mi, že se autorka snaží napodobit styl Petra Stančíka, ale je to zoufale upachtěné a křečovité. Ztráta času.

Doris Lessing, držitelka několika literárních cen včetně Nobelovy, je autorkou románu PUKLINA, jenž se pokouší předestřít alternativní historii lidstva a člověka jako druhu. První třetina se mi jevila nanejvýš zajímavě, protože zde byl představen archetyp ženy zcela jinak, než jsme uvykli. Ženské vlastnosti, jak si je představujeme, jsou něha, mírnost, péče a podobně. Zde jsou ale vyzdviženy atributy ženy jako je pasivita až lenost, nepružnost, stagnace, lpění na statu quo, agresivita často pouze naznačená a delegovaná, zato však neméně smrtící než ta mužská.
Jak ale děj postupoval dále, způsob psaní mi lezl čím dál tím více na nervy, a nezdráhám se ho nazvat pitomým. Dočetla jsem to jen se sebezapřením, protože jsem čekala, že se snad závěr “pochlapí a dočkám se nějakého vyústění.
Za mě opravdu veliká bída. Nebráním se ale tomu přiznat si, že pitomá jsem já a jen jsem nepochopila a nedokázala ocenit geniální dílo: to je naprosto legitimní možnost :)

První ze dvou knih stejného názvu Stanislava Komárka. Eseje v tomto díle vznikaly v letech 1989 – 1993 a neztratily ani ždibec ze své vtipné přesnosti. Musím ale zmínit, že se podle mých čtenářských zkušeností stává léty pan profesor autorem ještě vtipnějším a zároveň shovívavějším. Tyhle třicetileté eseje jsou dnes (a patrně vždy byly) stále aktuální, až se tomu člověk leckdy podivuje.
Několik citátů, které mě silně zaujaly:
“Zatímco pastevec z horské vísky si ve své prostotě představuje dění v nejvyšších společenských etážích analogicky k událostem v místní krčmě, ví jeho vzdělanější spoluobčan, že politika je složité umění vyžadující koordinovaně pracující týmy expert etc. Jedinci s vysokou politikou do styku skutečně přišlí prohlašují jednomyslně, že bačovský pohled má k reálu blíže.
---
Karel Čapek před více než šedesáti lety zcela správně napsal, že fráze není ani tak ustáleným rčením, jako spíše ustáleným lhaním. Dobře ustáté, stratifikované společnosti, ať už je jejich povaha totalitní nebo otevřená, vždy přímo volají po pseudokomunikaci právě v ustálených frázích. Diskurs, v dobách společenských zvratů a míchání snad místy smysluplný a upřímný, se stává stale více šablonovitým a ritualizovaným, ne nepodobným třeba sportovnímu šermu. Velmi rychle se konstituují nová tabuizovaná témata, nenapadnutelné hodnoty (často dost odlišné od těch tradičních). V západním politickém žargonu se někdy pro ně užívá velmi přiléhavého termínu ´posvátné krávy´. Fráze se objevuje dříve či později ve jménu té či oné skupinové rezóny a její etablování souvisí s politickou stabilizací stejně pevně jako červánky se západem či východem slunce.
Obludnost totalitní frazeologie spočívá mimo jiné v tom, že zde není připuštěna pravda (či později též fáze) konkurenční a původní systém frází přebují časem přes veškerou stesitelnou mez, stávaje se nadutým a indolentním. Jedná či jednalo se spíše než o formu přesvědčování o formu účinného ponižování: ´Podívej, jakou nehoráznost musíš mlčky vyslechnout!´
---
V každé kultuře dochází k novému rozvrhování ohrožujících momentů už pojmovým aparátem. Je nespornou pravdou, že věda je svým způsobem velmi osvobozující – nesmírnou redukcí nejrozmanitějších sil, jejichž pravou povahu tak jako tak těžko nahlédnout, na několik málo základních a zásadní zredukování, či spíše popření intencionality ve světě působí už mnoha generacím pocit jistoty, chráněnosti a snadné orientace. Podobným způsobem osvobozovalo křesťanství od předkřesťanských bohů jejich redukcí na subalterní diblíky. Vždy se však jedná o nahrazení jednoho ideového poddanství jiným a strach z křesťanského pekla či ze scientistních přízraků typu ozonové díry či karcinogenů bohatě vynahradí vysmeknutí se Triglavovi či duchům předků. Ohrožující mocnosti jsou vždy znovu vyvolávány z říše myšlenek do života a v zásadě zaváděny na svět.
---
Nekalkulovatelná a nenahlédnutelná komponenta lidského chování, rozhodování a vztahování se jako plž do ulity zatáhne vždy o patro dál, než kam se svým poznávacím aparátem pronikneme.
---
Přirozená a nesofistikovaná bytí, zbavená či dobrovolně rezignovavší na odpovědnost za sebe sama, se stávají substrátem, z něhož vyrůstá a je modelována společenská moc a sláva. Jako nosnice v drůbežárnách, kanónenfutr na bojišti či konzumenti postindustriálních rájů žijí či bez valného odporu dokonávají své životy za pasteveckého dozoru elit. Plamínky původního bytí nesměle probleskují azbestovým myšlenkovým konstruktem. Uražení a ponížení, ohlupovaní i opečovávaní a zahrnovaní lichotkami se příliš nestarají o to, co příští den přinese. Nezanechají stopu, stejně jako ji nezanechají jejich radosti a bolesti.
---
Zavedené systémy a prostředí skýtají bezpečí a ochranu před čímkoliv, i před tím, že nás napadne nějaká myšlenka.
---
V lidské duši je velmi pevně zabudována touha po loajalitě k nějaké skupině (biologicky dobře pochopitelná) a v případě ostře vyhraněných front ve společnosti je velice obtížné a psychicky vyčerpávající držet se mezi nimi. Všechny vybrané spásonosné nauky jsou konstruovány tak, že jejich přívrženec je doslova vytažen ze svého rodinného či přátelského okruhu a nalezne novou rodinu mezi příslušníky svého věrovyznání.

06.03.2024

Nová kniha Václava Cílka je zvláštním slepencem. Zdá se, že autor toho chce a potřebuje tolik říct, že se rozhodl sdělit to v jedné knize, ať to je odbyto. V zásadě jde o knihu o umění a umělcích. O světle, které skrze ně a jejich dílo ozařuje svět. Četla jsem mnoho Cílkových knih a všechny mám ráda. Zde jsem ale občas měla prchavý pocit jakési autorovy neskromnosti, zdráhám se z úcty k němu napsat nadutosti. Napolo tajuplná osobní vyznání, kterým rozumí pouze zasvěcený a znalý věci, tento pocit umocňovaly. Něco tam bylo zkrátka nadbytečné. Ale co, autor to tak chtěl, tak berme nebo nechme být.
První část knihy je velmi zajímavá, alespoň pro mne. Pojednává o skalním umění tak, jak jsem o něm dosud nečetla. Odtud se volně přelévá k současnému českému umění v čele Petra Nikla, Františka Skály, Ondřeje Smeykala a dalších. Pak se dlouze věnuje sochaři a grafikovi Františku Bílkovi, jeho dílu, inspiraci a osobnosti. Následuje Alfons Mucha a jeho Slovanská epopej, o které je v samém závěru zajímavá samostatná kapitola o tom, jak se připravovala publikace s reprodukcemi. Část o světové a zejména české politice na přelomu 19. a 20. století je opět velmi zajímavá. Kdo stál u založení nezávislého Československa? Byl to nejen sám Masaryk (který koncipoval rovněž Deklaraci nezávislosti), ale i tvůrce obřích soch v Mount Rushmore a vrcholný představitel Ku Klux Klanu v Americe Gutzon Borglum.
Všechna ta jména a překvapivé události, které vedly k nepravděpodobnému vzniku Československa tu vypisovat nebudu, jsou sice zajímavé a pro mne v mnohém objevné, ale mě zajímala především ta první část knihy, ze které přidám několik citátů:
„...co je to za svět, ze kterého vyrůstá skalní umění a proč se zjevuje právě teď?Co se děje s naším světem, že se aktivuje nějaký druhý plán? Myslím, že si toto spojení nevymýšlím. Jednak mocně roste proud archeologické literatury zabývající se skalním uměním, jednak jsem od více autorů viděl podobné obrazy.
---
když vykročíte cestou nějakého zasvěcení, jako byste aktivovali jakýsi vnitřní program, který vás vede od jednoho předvídatelného kroku k druhému a předem je rozhodnuto, jakou cestou se dáte. Zasvěcení vtisklo už na počátku vašemu životu určitý tvar a vy jej naplňujete. Na druhou stranu je většina šamanů k tomuto kroku povolána a nemá moc na výběr. Zasvěcení je bytost, která se o vás stará, ale vy ji musíte krmit. Pokud ji nechcete přijmout, bytost začne být neklidná, vy nešťastní a možná zahynete. V kmenových společnostech je vaše ´osobní´ šamanství záležitostí celé společnosti, protože medicinmanem jste se stal ne kvůli sobě, ale pro ostatní. Hasičem se taky nestanete, abyste si doma mohl uhasit požár, kdyby k němu náhodou došlo.
Naštěstí uprostřed všech těch mysterií funguje již zmíněná ochranitelská moc až sarkastického humoru a ryčné hudby. Všimli jste si, že třeba česká dechovka nefiguruje v žádném katastrofickém filmu či noirovém thrilleru? Některé věci se totiž navzájem zahání. Jsem přesvědčen, že nejlepší obrana proti zombie není mačeta SOG, ale naplno puštěný dechovkový šlágr. Podobně i tradiční jazz zabraňuje mysli sklouzávat do bezvýchodného podsvětí.
---
Určitě neplatí představa, že umění by se vyvíjelo od nějakých primitivních forem k dokonalejším. Umění, a to od samého začátku, buďto je, anebo není. Monumentální jeskynní umění je ´hotové´ stejně jako hudba J. S. Bacha. Umění připomíná řeku plynoucí stranou našich životů, kterou všichni známe, ale ne každý do ní umí vstoupit. Indiáni mají často pocit, že bílý muž si odkudsi z vesmíru vytáhne boha, umístí jej na nebesa a Zemi se všemi jejími tvory a proměnami považuje za neživou. Zbylé užitečné části této ne-živé planety se pak snaží využít nebo prodat.
---
Něco podobného známe i z evropského folklóru či původních pověstí o Krakonošovi, což není eticky uvažující myslivec, ale nebezpečný démon. () Domorodci nemají onu křesťanskou či obecně egyptskou a blízkovýchodní tendenci vydestilovat boha z okolní krajiny a pak ho zavřít do ´krabice´ nějakého chrámu.
---
Podstatná je však ještě středověká zásada, že ´božské je možné poznávat jenom božským´. V člověku tedy musí být nějaká základní jiskra, díky které pozná oheň. Pokud schází, pak vyšší sféry zůstávají neviditelné.“

19.02.2024

Brilantní, dokonalé. Takhle má vypadat dobrá detektivka. Chytrá, napínavá a s přesahem. Perryho knihy jsou skvělé a je to zásluha i dobrého překladu paní Müllerové.

17.01.2024

Nudný příběh o jistě ne nudném malíři a ženě, která žila cizí životy umělců. Jakmile jeden ztratil šťávu, přisála se na jiného. Sotva jsem to dočetla.

15.01.2024

Tak mizerný překlad se jen tak nevidí. Je to tak zlé, že to kazí celý dojem ze skvělé knihy. "Stáli tam dva poldi. Nebo to nebyli poldi?"

Po Šibumi je tohle druhá kniha autora, kterou jsem četla. Navzdory tomu, že Šibumi se mi líbila a tomu, jakou auru tajemna okolo sebe autor vytvořil, bylo Léto s Káťou velmi slabé. Možná to je tím, že afektovaný, pokrytecký a šroubovaný způsob mluvy vyšších vrstev společnosti té doby mi způsobuje doslova fyzickou nevolnost, ani zápletka nebyla nikterak zajímavá a závěr byl hloupě předvídatelný. Bída.

29.12.2023

Karika píše stále to stejné, jako přes kopírák. Jeho první knihy snad zaujaly, ale už se to ani nedá číst, vymění jména a prostředí a další kniha je na světě.

25.12.2023

Bravurně napsaný příběh, který není ale ničím více, než bravurně napsaným příběhem pro ukrácení dlouhé chvíle, třeba v posteli s chřipkou :)
Zhruba v polovině knihy mě napadlo, že zde nalézám zásadní styčné body se starým filmem Angel Heart s Mickey Rourkem. Hrdina se v něm během pátrání po pachateli brutálního zločinu motá v kruhu, ze kterého se nakonec stane spirála vedoucí k němu samotnému. Ale nakonec ta podobnost nebyla úplně přesná, což je škoda, protože film je to výborný.

21.11.2023

Nepříliš dobře provedená komiksová verze Jungova života díla.

23.09.2023

Kniha je lepší průměr, až na autorovu zvrácenou posedlost lovem (dokonce se nechal zvěčnit se zastřeleným tygrem i na předsádku), která je patrná s každého popisu divokých zvířat. S až obscénní rozkoší popisuje šíp nořící se do svalnatého těla prchajícího jelena, stejně jako popis fantazií, kdy sní o tom, až bude hlavní hrdina zabíjet vlky, kteří budou umírat v bolestných křečích s napnutýma nohama. A z jeho neustále omílané mantry "až konečně bude více lidí a méně zvěře" se mi dělalo mdlo.
Nezachránilo by to ani deset Artušů a deset Merlinů.

20.09.2023

Něco tak stupidního jsem opravdu nečetla už léta. Navíc je to (často písmeno po písmenu) vykradená Alexandra David – Neelová. Fuj.

Námět výborný, zkrátka Crichton. Zpracování průměrné až podprůměrné s mnoha logickými nesrovnalostmi, klišé a nedomyšlenostmi.

03.09.2023