Tyet komentáře u knih

Nová divočina od Diane Cook je jedna z těch knih, u kterých je zřejmé její opodstatnění. Mezi záplavou braku, často zábavného, uznávám, se skví jako drahokam. Útěk z hroutící se civilizace do divočiny je častým tématem dystopických románů, ale tohle vyprávění má něco navíc. Autorka bravurně popisuje vznik přirozené magie v přirozených podmínkách. Magie, kterou svou potřebou vyvolal sám život v divočině, tak podobný s životními cykly divokých zvířat. Dítě, Agnes, která přišla do Divočiny jako čtyřletá, zde dorůstá v dospělou, silnou a pozoruhodnou ženu. Velmi divokou a velmi vnímavou. Mimoděk provádí drobné magické úkony vyvěrající z instinktivní potřeby, přímo z hloubi duše. Ale o to v románu vlastně nejde, zmiňuji to jen proto, že mě to zaujalo a potěšilo.
V knize se setkáme s rozdělením, které velmi dobře známe – s rozdělením na Oni a My, na Systém zde představovaný Ústředím a Správci, se svými nesmyslnými nařízeními, šikanováním a v posledku i násilím, a na lidi, na nás ostatní, kteří se nevzdáváme svých snů o svobodě. Z příběhu je zcela jasné jedno: Pokud se změní pouze okolní prostředí a nikoliv my sami, naše nitro, žádné změny k lepšímu se dočkat jako jednotlivci i jako lidstvo nemůžeme. Vše podstatné se odehrává uvnitř, nikoliv vně. Jestliže my lidé zůstaneme stejní, naše neštěstí, byť v různých kulisách, zůstane rovněž stejné.
Na rozdíl od Kurta Faldbakkena, jehož Bídné roky napsané o dvě generace dříve mají s Novou divočinou množství styčných dějových bodů i myšlenek, nám však Diane Cook nenechává na konci vůbec žádnou naději. Téměř v samém závěru říká šéf Správců: „ Výzkum jasně ukázal, že není možné mít Divočinu s lidmi.“
Stojí za to přečíst si i výtečně napsaný doslov Borise Hokra, jehož závěr přikládám: „ Nová divočina je v mnoha ohledech především sledem cynicky podaných osobních selhání, krachujících plánů a zrazených snů. Ostatně, samotný stát Divočina se v závěrečném zvratu ukáže být jen pečlivě opečovávanými parcelami pro vyvolené, k nimž nikdo ze Společenství nikdy nepatřil. Právě proto je možná Nová divočina tak působivá. Napojuje se totiž na čím dál běžnější obavy, že všichni životem jen bloudíme a o naší prohře bylo už dávno rozhodnuto Ústředím, které nemáme šanci ani poznat, ani konfrontovat. Je to jen otázka času, kdy stavební stroje dojedou i k nám na parcelu, kterou jsme považovali za svou… nebo co hůř, navěky svobodnou.“
Kniha mě hodně zasáhla a zasekla drápek hluboko v duši, je výjimečná.

7 16.01.2023

Redaktoři Michal Plzák a Lucie Vopálenská v téhle zajímavé knize rozhovorů probírali se šestadvaceti respondenty téma smrti a umírání. Mluvili s lidmi, kteří mají tím či oním způsobem k tomuto tématu blízko - s duchovními, filozofy, s hrobníkem, s lékaři, s pohřebákem, psychiatrem, žoldákem, ale i s umělci: básníky, hudebníky a výtvarníky. Tuto profesní a názorovou všehochuť doplnili o zástupce dvou u nás nejpočetnějších národnostních menšin - o Roma a Vietnamce, abychom se dozvěděli o kulturních odlišnostech při umírání a pohřbívání.
Oba dva tázající ve mně vzbuzovali větší či menší nechuť, která ke konci dokonce gradovala, a to i přesto, že je zřejmé, jak přepečlivě se na každého zpovídaného připravili. Úplně první otázka na pana Davida Stejskala zněla: "Nedávno ti umřel otec. Na covid?" Po této tristní, hloupé a naprosto neslušné otázce by si zasloužili, aby je rychle vyprovodil ze svého domu, leč nestalo se tak. Svou covidovou obsesi dávají najevo téměř v každém rozhovoru, a tato psychóza se vine celou knihou jako červená nit.
Každý jednotlivý člověk, který se v knize otevřel a promluvil o svém vztahu k posledním věcem člověka, si zaslouží úctu a díky, nicméně někteří z respondentů vyčnívali nad jiné, jako například pan profesor Komárek se svým darem slova, humorem, nadhledem a moudrostí, biskup Václav Malý pro svůj klid, pokoru a laskavost, malířka a sochařka Věra Nováková pro svou přímost a pozitivní energii, britský filozof Peter Wilberg pro svou autenticitu a upřímnost, spoluzakladatelka Cesty domů Martina Špinková pro svou sílu, něhu a pokoru. Ale pro mne byl mému vnímání a srdci nejblíže básník Petr Hruška, kterého budu citovat (odpovídá zde na otázku, zda někdy uvažoval o sebevraždě a zmiňuje v té souvislosti Braunovy sochy ctností a neřestí na Kuksu):
"Stojí tam mezi pýchou, hamižností, smilstvem a tak dále socha ženy, která si vráží dýku do hrudi – alegorie zoufalství. Zoufalství jako neřest! Uvědomil jsem si, že to, co barokní doba ještě za neřest pokládala, by dnes sotvakdo vnímal jako cosi nemravného, jako svého druhu selhání. Zoufalství se prostě stalo běžným a samozřejmým ´rovnoprávným´ životním postojem, čas od času (zvláště v špatné literatuře, zvláště v špatné poezii), dokonce módou, čímsi snad úctyhodným. Jako by ten, kdo není patřičně zoufalý, byl hned podezřelý z naivity, povrchní existence, filozofické nedospělosti. Jako by zoufalství bylo viděním, nikoliv slepotou.
Dodnes nevím úplně přesně, co bylo rozhodující, že jsem tu myšlenku na sebevraždu tehdy zavrhnul. Tohle se bude vysvětlovat těžko. Díval jsem se pozorně na svoje tělo. Já vím, že to bude asi znít přihlouple narcistně, ale nemá to s tím nic společného. Snad mi budete rozumět: viděl jsem nádheru těla. Tohohle kloubu, ohbí ruky, kolena. Jako nějaký biolog nebo anatom jsem vnímal jeho funkčnost a přes tu funkčnost jeho odhodlání být. Zdálo se mi, že cítím vis vitalis, která se ukrývá v buňkách kůže, představoval jsem si orgány a krevní oběh, vazby prvků, všechen ten vápník a draslík a uhlík držící u sebe. Duše jako by v tu chvíli oněměla, přesněji – jako by byla přítomna právě v těch buňkách, nádherně zapadajících do sebe a souvisejících spolu… Najednou bylo nesmírně těžké to zrušit. Lépe to říci neumím.“
A básník Hruška toho řekl ještě mnoho krásného, jen si to přečtěte!
Byli ale i respondenti, kteří mi byli nesympatičtí a se kterými jsem nenašla společnou řeč. Jedna osoba na mě dokonce působila jako člověk natolik odpudivě, že jsem její zpověď dočetla jen s velkým sebezapřením. Ale zmiňovat ji nebudu, proč také.
Knihu doporučuji všem nad padesát let, nebo všem, kdo se se smrtí tak či onak setkávají.

7 18.02.2022

Knížku jsem přečetla za jediné odpoledne. Klasický Karika - postupné propadání se do hrůzy a děsu, rozplývání běžné skutečnosti, stupňování napětí. Mile mě překvapil závěr, který dodal jinak vlastně banálnímu příběhu ty správné grády a získal pro mě tu chybějící hvězdičku do plného počtu, bravo.

7 24.03.2021

Olga Tokarczuková převyprávěla jeden z nejstarších (ne-li dokonce skutečně nejstarší) mýtus lidské historie. Sumerská bohyně Inanna se vydá do podsvětí z nejasných důvodů navštívit svou temnou sestru. Zemře a vstane z mrtvých.
Tento prostý, ale nesmírně silný mýtus, který v té či oné podobě doprovází lidstvo odnepaměti, dokázala autorka interpretovat tak, abychom ho pochopili my, dnešní lidé bez špetky mýtického myšlení a zkušeností. A zároveň v něm zachovala silné kouzlo, téměř okouzlení, a hluboké tajemství. Možná při čtení nezapojujte tolik logickou mysl, ale nechte se unášet slovy, dojmy a emocemi. Nakonec by nás měly dovést k pravdě.
Sama autorka k tomu ve skvělém doslovu v knize píše:
„Současné přepsání mýtu nemůže být pouhým zpřítomněním a přenesením toho, co je paradoxní, nepochopitelné, do toho, co je známé a obecné. Podstatou mýtu je předtucha, že viditelný, zakoušený svět společnosti, kultury je pouhým chaotickým projevem hlubšího řádu (biologického, archetypálního, mytologického) ležícího ´vespod´... Kdysi lidé nefungovali na tolika úrovních jako my, byli však oproti tomu mnohem více integrovaní, propast mezi intelektem a citovostí, mezi světem a jazykem, se nezdála tak bolestná. Dnes ale stejně jako kdysi potřebujeme staré mýty a potřebujeme jejich nové interpretace – abychom opět scelili svět.“

7 10.03.2020

Ochlupení bližní je samozřejmě o zvířatech. O tom, jaký k nim máme vztah a jak se tento vztah v průběhu staletí a tisíciletí mění. Bohužel se moc nezdá, že k lepšímu. Rozhodně knížku doporučuju všem, kdo se o vztah člověka a zvířete zajímá.

Někdy je třeba si přiznat, že na knihu nestačíte. Skutečně jsem se snažila, ale velmi mi překážela moje neznalost Kabaly, Tóry a hebrejštiny. Pasáže, kterým jsem rozuměla, byly pro mě ale velmi zajímavé a kdybych měla chuť vzdělávat se v tomto směru, určitě bych se ke knize vrátila.

Tahle knížka je nefalšovaný hollywoodský doják, až na to, že ji napsal Švéd Fredrik Backman. Velmi dobře ví, jak zapůsobit na první signální u sentimentálních čtenářů, takže i já jsem měla občas na krajíčku. Autor vskutku na nic nezapomněl, vedle osamělého vdovce, zprvu uzavřeného a nevrlého, později obměkčivšího a zlidštělého, nechybí dobrá žena, učitelka, jež nezvladatelné děti naučí číst Shakespeara a později umírá na rakovinu (jak jinak). Přistěhovalkyně s dobrým srdcem, která Oveho vytrhne z jeho letargie a jejíž děti si Oveho adoptují za dědečka. Homosexuální výrostek, jehož nejprve zavrhne a posléze přijme prohlédnuvší otec. Dále tlustý dobromyslný ajťák, který má rád zvířátka, a jenž si nakonec onoho výrostka vezme za muže. Jo, adoptují spolu holčičku! Ove pochopitelně nakonec umře, bez toho by to nebylo ono. Už když to takhle po kupě píšu, musím se smát. Fakt nic nechybí. Ale jo, přečtěte si to, proč ne, neubude vás. Ale nečekejte nic zásadního, prostě moderní limonáda se všemi náležitostmi.

7 16.06.2017

Původně jsem si tuhle knížku koupila pro sebe, jenže její čtení pro mě představuje skoro utrpení, tak jsem ji dala otrlejšímu příteli k Vánocům.
"Karel Veliký podnikl v Germánii mezi lety 772 a 799 tři tažení proti medvědům. Tato jatka byla součástí obecné politiky vykořeňování pohanských kultů, zejména těch, jež se obracely k přírodním silám. Křesťanské náboženství se všude prosadilo na úkor starých kultů, či je přinejmenším převrstvilo. Stejně jako byly v Sasku a Vestfálsku poraženy tisíce stromů, přeneseny či zastavěny kameny, prameny odvedeny jinou cestou nebo proměněny ve studánky a posvátná místa přebudována na kaple, byly pozabíjeny i tisíce medvědů.
Tato u Germánů příliš uctívaná šelma se jevila jako Kristův nepřítel. Severoněmečtí medvědi se tak stali oběťmi masové evangelizační politiky a v průběhu třiceti let jejich řady zásadním způsobem prořídly. A to tím spíš, že boj proti stromům a lesu je přiměl odejít z původních útočišť, změnit teritoria, uchýlit se do dosud zalesněných kopců, a nakonec migrovat do jižních hor."

7 16.06.2017

Ruth Ozeki je autorkou téhle zvláštní knížky. Nejdřív jsem k ní přistupovala s nedůvěrou, začátek mě příliš nenadchl, ale postupně mě knížka úplně pohltila. Prostředí starého a polorozpadlého buddhistického chrámu v horách a malý ostrov porostlý neproniknutelným lesem plným vlků v Kanadě jsou popsána tak dokonale, že jsem si mnohokrát přála na obou místech přebývat, navíc mají obě prostředí mnohem více paralel než samotu a divokou přírodu; nadchla mě „postava“ vrány vrubozobé jako průvodce mezi světy, v čase, prostoru i dimenzi. Knížka je plná zenových mouder a magických snů. Zasáhl mě postoj týraného vojáka kamikaze – studenta filozofie – ke svému trýzniteli, který se vyvíjel od strachu přes zášť až k soucitu. Deník tohoto chlapce patří mezi nejsilnější místa v knize. Kniha tak, jak postupuje děj, obsahuje víc a víc metafyzických scén a čtenář se nenásilně ocitá ve světě duchů i za ním.
Knížka se rozhodně zařadí mezi mé nejoblíbenější, osobně bych ji umístila vysoko nad všechny tři Hosseiniho knihy, o kterých jsem tady psala prve. Patří k těm knížkám, kdy musíte na pár minut knihu odložit a zírat do prázdna, abyste vstřebali odstavec. Knížka je jednoduše…zenová.
A ještě něco – obálka je dílo mého drahého muže :)

7 16.06.2017

K současné české detektivce přistupuji většinou s určitou dávkou skepse. U téhle knížky ale byla zcela zbytečná, protože se povedla. Výborně se čte, autor z vás nedělá blbce (opravdu jsem až téměř do konce netušila, kdo je vrah), knížka nemá hluchá místa a nevyskytuje se v ní plané žvanění. Navíc má kromě napětí ještě přidanou hodnotu – a to zápletku odkazující na ne zrovna radostnou část naší vlastní historie.
Knížku určitě doporučuji k přečtení a moc se těším na další knihu od Jiřího Březiny.

7 16.06.2017

Knih od Václava Cílka jsem přečetla několik, ale tahle je (alespoň pro mě) naprosto výjimečná a zapůsobila na mě jako zjevení. Je plná vět a slov, která se mi hluboko vpálila do mozku (otázka je, jak dlouho tam vydrží, můj mozek není žádný pašák). Z téhle knížky jsem získala silný dojem, že autor zažívá výrazný progres, důležitý posun a změny, v porovnání s jeho staršími knihami ke mně promlouvá prostřednictvím textu mnohem větší pokora, prostý úžas a otevřenost, ale to jsou možná jen mé osobní domněnky a s realitou nemají nic společného. Zkrátka knihu jsem si užívala od začátku do konce a rozhodně se zařadí mezi mé nejmilejší.
Mám moc ráda a doslova fyzicky mě blaží, když v nějaké knize narazím na něco, co jsem objevila v knize jiné, jako by se nitky sbíhaly do jednoho místa. Před časem jsem v jedné z knih Stanislava Komárka četla o hlubinných mlžích (doufám, že jsem si to zapamatovala alespoň zhruba správně), kteří nikým neviděni v těch obrovských hloubkách vytvářejí nádherné a důmyslné obrazce na svých ulitách. Stanislav Komárek se v knize ptá, pro koho jsou tyhle vzory určeny, když si je nemohou ukázat ani sami mlži vzájemně, mají totiž zakrnělý zrak a pohybují se pouze pomocí čichu a hmatu (nebo tak nějak). Václav Cílek mluví ve své knize o ptácích. Jejich krásné a složité písně jsou nejdokonalejší ke konci léta, kdy už je předvádění kvůli samičce i potomstvu dávno pasé, kdy ptáčata jsou vyvedena a vlastně není pro koho zpívat. Napadá mě, že mlži i ptáci prostě jen „tvoří překrásné“ z čisté radosti a touhy tvořit. Možná je to jejich modlitba, kdoví.
Pan Cílek píše o tom, že staré navažské příběhy mají jiné konstrukce než naše novodobé poznávání a vědění, neustále se vracejí v kruzích ke kořenům, ke kmeni, zatímco v západní kultuře naše vědění košatí a strom se rozrůstá stále dál, výš, naše poznatky se kmeni i kořenům stále vzdalují.
Navíc mám ještě jeden milý zážitek. Po přečtení knihy jsem pocítila silné nutkání autorovi za ni poděkovat a sdělit mu, jak moc se mi líbila. Udělala jsem to vůbec poprvé a počítala jsem s tím, že pan Cílek neodpoví, protože má příliš nabitý program a e-mailů od fanoušků dostává velmi mnoho. Velmi mile mě proto překvapila odpověď s poděkováním. Moc mě těší, že prostá slušnost a taková nějaká „normálnost“ se neztratila ani u takto slavné osobnosti.
A na závěr jeden citát z knihy: "Návrat posvátného je nezbytný, jenže posvátné nás omezuje, protože se setkáváme s mnoha věcmi, které nám mohou škodit a o kterých jsme si to dřív nemysleli. Stejná medicína strach zahání i vytváří. Ale asi to za to stojí, protože pak člověk vnímá svět jako živý, propojený, veselý a nebezpečný. A tak krásný, velmi krásný, někdy až k neunesení."

7 16.06.2017

Tuhle knížku jsem si vykručela na kamarádce a když už mi ji tedy půjčila, považovala jsem za svou povinnost ji dočíst, i když jsem už po první čtvrtině došla k závěru, že jsem sice hodně naivní a přístupná kdejakým šíleným teoriím, ale určité věci zkrátka skousnout nedokážu. Vadilo mi především násilné napasování autorových teorií na jakoukoliv událost a postavu, kterou zpracovával.
Dočetla jsem knihu klopotně do poloviny, protože téma mě zajímá. Normálně rozečtené knihy neodkládám, ale tady jsem to udělala. Závěry a teorie jsou podle mého laického názoru tak uměle vykonstruované a na hlavu postavené, že jsem to neskousla ani já, které nepravděpodobné a nepopulární teorie nevadí.

7 16.06.2017

Autobiografická knížka od Raynor Winn mi byla doporučena jako překrásná, nádherná a obohacující. Ze všech sil jsem se snažila ji jako takovou vidět, ale… Celá kniha by se vešla do docela pěkného článku třeba ve 100 + 1, vždyť se tam pořád dokola opakují stejné věci! Zmokli jsme, uschli jsme, foukalo, díváme se na vlny, křičí racci, potkáváme nějaké lidi, kupujeme si instantní nudle, rýži, tuňáka v konzervě, karamelové tyčinky a želatinové bonbóny. Svátečně si dopřáváme masovou taštičku (skutečně se ničím jiným neživili!), vyžebráme horkou vodu v hospodě, hledáme plácek pro stan.
Nedokázala jsem se ubránit dojmu, že nějaká podstatná informace v knize chybí. Padesátiletí lidé nemají ani jediného přítele, který by jim pomohl v těžké chvíli, jakto? Jsem si jistá, že každý máme takové přátele, kteří by nám pomohli v nesnázích, kdyby na to přišlo, stejně jako my jsme připraveni pomoci jim, budou-li to potřebovat. Co za člověka nemá ani jednu živou duši, která by ho nechala pár týdnů či měsíců u sebe bydlet? Proč si paní nemohla najít práci? Třeba za pokladnou nebo jako pomocnice v hospodě? Pochopím, že někdo to nechce, nechce mít práci a být uvázaný na jednom místě, ale pak se nemůže litovat, jaký je chudák, že musí krást jídlo v obchodě.
Nemůžu si prostě pomoct, autorka mi byla vrcholně nesympatická, takže se omlouvám všem, komu se kniha líbí, neberte si moje hodnocení osobně, prosím :)
Dvě hvězdičky dávám za docela pěkné popisy pobřeží.

6 27.05.2024

Tohle je už čtvrtá kniha od Aleše Palána, kterou jsem si ráda přečetla. Ačkoliv se mi jeví jako nejslabší z těch čtyř, stále stojí za to si ji přečíst a to především kvůli jedné z žen.
Jde jako vždy o příběhy lidí na okraji společnosti nebo takových, se kterými se osud nemazlil, nebo obojí. Z šesti příběhů vyčnívá vysoko převysoko vyprávění o Apoleně. Ne kvůli opravdu těžkému osudu, kvůli tomu, co si jako dítě i jako dospělá vytrpěla, ale díky tomu, jak výjimečná je to osobnost, jakým způsobem dokázala najít klid, jak neuvěřitelně silný a výjimečný člověk to je (nebo se tak jeví nám, čtenářům). Apolena nejenže nevidí ani tu tmu, co je v názvu, má další těžká poúrazová tělesná postižení, ale navzdory tomu žije sama, většinou se zcela obejde bez pomoci, z vlastního rozhodnutí nemá ani elektřinu (!), nemá žádné jiné oblečení kromě tílka a kraťasů, to znamená ani boty (!). Za každého, i toho nejmrazivějšího počasí chodí denně ven na procházky v letním oblečení a bosa. V bytě si topí jen aby byt neplesnivěl, ale stále má dokořán okno, sprchuje se pouze studenou vodou. Jak ona říká, normální vodou, nikdo ji pro ni neochlazuje. K tomu všemu nepotřebuje jíst, mimo občasného vypití nějaké ovocné šťávy (!). Už jen jedna z těch věcí by byla nadmíru pozoruhodná a já nemůžu Apolenu dostat z hlavy. Jestli je někdo inspirativní, tak je to ona. Vymyká se všem našim představám o postižených, těžce nemocných, o slabých, zničených lidech, závislých na státu a svém okolí. Apolena je silnější než kdokoliv, koho znám, její síla není okázalá, v očích veřejnosti je to podivín a potížista. Žije tak, jak chce a jak v rámci svých možností může. Je skutečně, opravdově a beze zbytku sama sebou, a to může říct jen mizivé procento z nás.
Další příběhy nejsou ničím výjimečné, jen nám připomínají, že jediné, co můžeme ve skutečnosti změnit, pokud něco není podle našich představ, jsme my sami. A také, že alkoholismus je příčinou nenapravitelného zničení charakteru.

6 23.10.2023

Román Matta Bella mám vypůjčený z knihovny, ale patří k těm, které bych měla ráda doma.
Jde o tři příběhy z různých dob a z jednoho místa. Příběhy se v závěru spojí, jak je to typické pro tento osvědčený koncept. V prvním sledujeme Nathaniela a jeho bratra, fauna a kožoměnce Chapmana, kteří společně zakládají jabloňové sady pro osadníky osídlovaného amerického Středozápadu. Druhý příběh vypráví o nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy je Země už za čárou nevyhnutelného kolapsu ekosystémů a ten třetí, postapo sci-fi příběh, všechny tři spojí dohromady i spolu se všemi aktéry.
Vyprávění přechází od mýtu o Orfeovi a Eurydiké, přes rozdílné ideje a snahy o záchranu života na zemi, až po nadějeplné zakončení vize nového života na Zemi, ovšem už bez lidí.

Kniha je bolestivá, někdy skoro k nesnesení, zvláště pro někoho, kdo prožívá ničení živé přírody obzvláště hluboce. A jako u správně napsaného příběhu si člověk klade otázky:
Jsme lidmi, byli jsme jako lidé stvoření, tak co můžeme dělat se svým lidstvím? Jak se máme polepšit? Jak se stát užitečnou a platnou součástí přírody, živého světa, ze kterého jsme se sami vydělili? I kdybychom se společně odhodlali k tomu, abychom opustili vizi trvalého růstu a technologického pokroku, kdybychom se všichni nějakým zázrakem zřekli výdobytků takzvaně vyspělé civilizace a všech technologií, automobilů, elektřiny, silnic, satelitů, počítačů a telefonů, politiků, gumových medvídků, zmrzlinovačů, dovolených u moře, ocelových konstrukcí, cukřenek, sportovních hal, digitálních fotoaparátů, propisovaček, koncertních síní, vlakových nádraží, umělých hnojiv, masokombinátů, strunových sekaček, kočičích záchodů a crème brûlée, co si máme počít s našimi holými a slabými těly, tak nezpůsobilými životu v přírodě? S těmi těly, která potřebují umývat a hýčkat? Co s nezbytným oblečením, které je nutné prát a někde ukládat? Co s našimi domy, které, i kdybychom se rozhodli žít sebeskromněji, stojí na místech, kde by mohly růst stromy a vyrůstat generace jiných zvířat? Co s domy, které spotřebují tolik energie už jen při výstavbě a následném provozu, které potřebují vytápět, opravovat, uklízet? Co s našimi bezednými, zmlsanými žaludky, které sytíme mnohonásobně více než je třeba? Co si počít s naší neschopností, nezpůsobilostí a neochotou žít jako zvířata v divočině? Snad je lidstvo jen krutý žert, omyl, nebo nám stále uniká něco podstatného. Nakonec se nezbytně vynoří otázka: Je tahle planeta skutečně našim původním domovem?
Po přečtení románu člověka maně napadne: Není sám Matt Bell faunem Chapmanem? Je to on sám?
Není snadné být člověkem. Člověkem, který si tyhle věci uvědomuje. Člověkem, který nezná řešení.

6 02.06.2023

Vypravěč od Anny Bolavé, od níž jsem četla pěknou knihu Do tmy, mě zklamal. Zaprděné maloměstské reálie s umakartem, turkem ve skle a chudými smutnými domácnostmi se smutnými dětmi se smísily s podivnými hororovými reáliemi. "Správná pětka" vraždí, aby nakrmila nějakého tajuplného červa pod zemí. Je to taková nepovedená směs Kinga a českého románu pro ženy. Co vlastně chtěla autorka nám čtenářům sdělit? Že síla výčitek svědomí zabíjí? Moc to nedává smysl a z celé té nemocné knihy mám silný pocit ošklivosti.

6 10.01.2023

Zpočátku mě tahle kniha zcela okouzlila, má přesné dávkování melancholie a naděje. Říkala jsem si, jak jsou staré sci-fi romány hlubší než ty současné a přemýšlela nad tím, čím to asi je.

"Spatřila ho a tvář se jí zhnuseně zkřivila. Poprvé a naposledy na něj promluvila. "Dej si odchod, robote," zasyčela. "Robote odpornej. Neotravuj tady."
Spofford se otočil a odcházel, ruku přitisknutou na svém vyklonovaném srdci. V téhle chvíli na něj dolehlo, co pak v sobě nosil po celý dlouhý život: vlastně vůbec nechtěl žít. Podvedli ho - strašně ho podvedli - a opravdový, lidský život mu odepřeli. A jeho nitro se bouřilo proti existenci, ke které byl odsouzen."

Posledních zhruba sto stran bych si mileráda odepřela, konec je plytký, nebojím se říct pitomý. Škoda.

6 19.10.2022

Průměrný plytký příběh s kriminální zápletkou pro nenáročného čtenáře, ideální do vlaku nebo do kdekoliv potřebujete zabít čas. Za měsíc už nebudete vědět, že jste to četli, natož o čem to bylo.

6 20.11.2021

(SPOILER) Po pěti letech konečně vyšlo pokračování série Mycelium, které jsem s napětím a radostí otevírala. Ale ouha. Mnoho názvů, jmen, zápletek a dějů se mi po těch letech vykouřilo z hlavy a nikde není žádné shrnutí předchozích dílů, které by čtenářům to rozvzpomínání trochu ulehčilo. Na několika místech v knize jsem se zkrátka nechytala. Vůbec jsem netušila, o čem je řeč. To je myslím velká škoda. Nevím, proč vydání Vrstvy ticha trvalo tak neskutečně dlouho, ale zdá se, že to autorka i nakladatelství trochu prováhalo.
Příběh, který mi učaroval v minulých dílech, mi najednou už tak zajímavý nepřišel, nadšení ochladlo, trochu jsem se tím prokousávala. Kromě Aš-šáda a Lucase mi ostatní postavy přijdou poměrně ploché a závěrečné scény s Odrodilou a se záchranou Aš-šáda mi přišly už dokonce maličko dětinské. Rozhodně mi v knihách chybí slovníček pojmů a jmen.
A také mě ne poprvé napadlo, jaké je vlastně poselství tohoto monumentálního díla? Co nám chce autorka říct? Co si vlastně myslí? Nikomu nevěřte? Vše je jinak než se zdá? Dobro zvítězí? Zlo zvítězí?
Každopádně je celá série v tomto žánru nadprůměrná a autorka si zaslouží obdiv za takovou imaginaci a kus života, který tomu věnovala.

6 07.11.2021

Krásná kniha Paola Sorrentina, jenž byl nejprve spisovatelem, a až poté režisérem. Životní příběh Tonyho Pagody, neapolského zpěváka populární hudby druhé poloviny dvacátého století, se vyznačuje gejzírem slov, obrazů a emocí, jež vyvolávají čiré potěšení, údiv, smích i melancholii. Kniha je doslova přeplněná vším, co od dobrého příběhu očekáváme, potkáte v ní nadprůměrné množství ran přímo na solar. Kromě výše uvedeného kniha poskytuje rovněž silné ztotožnění se, empatii až soucit s hlavním hrdinou.
V tom pojetí divokého honu za klidem, radostí, štěstím a láskou se mi celou dobu neodbytně vnucovalo srovnání s hrdiny Michela Houellebecqa, jen s tím rozdílem, že při čtení Sorrentina se smějete nahlas a tragika a sebeironie je bohatě vyvážená humorem a temperamentní vůlí k životu. Skvělý je i doslov autorky výtečného překladu Alice Flemrové, doporučuji ho nepřeskočit.

A nyní pár citátů, co mě vzaly za srdce:
"A moře není příhodný rozptýlení. Vtáhne nás do myšlenek, před kterejma já musím naopak se systematickou zběsilostí prchat. Potřebuju se jen odreagovat. Najít rozptýlení. Největší vynález lidskejch tvorů, aby mohli jít dál. Abychom mohli předstírat, že jsme to, co nejsme. Vhodný pro tenhle svět.
---
Lidi se dělej do dvou kategorií: na ty, co zpohodlněj. A uvadnou. A na ty druhý. Já patřím k těm druhejm.
Když se to tak vezme, život je báječná pruda. Jenže na co se máme soustředit? Na prudu? Nebo na báječnost? Pohodlný jedinci se uveleběj na prudě. Dodává jim pocit jistoty. Jako televizní noviny v osm večer. Ty druhý vídáte, jak v kteroukoliv hodinu vyrážej na ulici, zdolávaj noc, lačný a neurotický, ztracený, ale soustředěný. Hledaj tu báječnost. A nenacházej ji. Protože ji už prožili. Ale předstíraj, že je na programu přídavek. Není to pravda. Jenže to nevíme s jistotou. A tak to zkoušíme dál a dál, bez oddechu, jako narkomani.
---
To je únava, kluci. Únava je nejlepší kamarádka svobody. Člověk celej život věří, že ke svobodě ho můžou přiblížit vůle, píle, neústupná povaha. Leda hovno. Ke svobodě, do tý slavný místnosti bez stěn, vás dovede jedině únava. Jen když jste ze všeho unavený, můžete konečně říct: ne, já nepůjdu. Nezúčastním se. Ne, ne, a ještě jednou ne. Svoboda znamená říkat pořád ne.
---
Všechny peníze, který člověk za život vydělá, bude vracet ve formě utrpení a pronikavý bolesti. Na tohle můžeš vzít jed.
---
Fabio se rozhodl, že svět je jedna velká děvka. A on si chce svět koupit. Kupuje si ho. Jenže svět, tak jako všechno ostatní, pak začne bejt nesnášenlivej. Nesnášenlivej i vůči miliardářskejm bankovním účtům. Tenhle handl netrvá dlouho. Svět nikdy nevymění svobodu za něco jinýho, a tak si zařídí vlastní prostory, vlastní šedou zónu, vlastní parkovací plochy ve jménu naprostý svobody a s Fabiem nakonec vyjebe. Ale ani tohle on neví. I tohle zjistí až po smrti. Protože nikdo, ani já ne, nebude mít nikdy odvahu mu to povědět. A tak miliardáři vždycky marněj čas v nějakým zkostnatělým a iluzorním světě, protože lidi jim nechtěj vykládat, jak se věci ve skutečnosti maj, jednoduše ze strachu, aby nepřišli o nabytý výsady.
---
Myslíte si snad, že když někdo ví, co dělá, tak se vrhne do politiky? Nenechte se vysmát. To je jako říct: dneska jsem šťastný a za chvíli vyskočím z šestého patra.
---
Brečím jako želva, Gegé, protože teprve teďka chápu jednu věc, která mě drásá, ale nezarmucuje, teprve teď pochopím, Gegé, že celej život se skandální a cudnou touhou čekám a že jsem vždycky toužil jen po jedný jediný věci: zestárnout.
---
Byl jsem svědkem opuchlejch tváří a ňader žen, co ve svý omezenosti zoufale doufaly, že si ještě na chviličku udržej mládí. Doprodej krásy. Pořád a pořád se líbit, za každou cenu, to je hnusnej kategorickej imperativ novýho tisíciletí. Líbit se, líbit se a zalíbit se, jsou přešlý mrazem po plastice nosu, držej pohromadě jen díky lepidlu jako čínský hračky z tržnice, se strupama na tvářích a chirurgickejma stehama v dutinách, který člověk kdysi prozkoumával jako nezkušenej skautík, a teď se bojí, že tam najde hnijící mrtvolu mládí.
Pohladíte ňadro a představíte si chirurgův plnovous. Obludnej pech."

6 08.05.2021