Tyet komentáře u knih

Kniha sci-fi povídek, která se člověku vryje do mysli díky svému filozofickému přesahu. Především povídka, podle níž je sbírka nazvána, je brilantní. Viděla jsem i film, jenž byl na její motivy natočen, a nestál za nic. Inteligentní, přemýšlivý a skromně vystupující Ted Chiang na mě působí jako zjevení. Velice mě potěšil i doslov, kde rozebírá motivaci, události, podněty a nápady, které ho k napsání jednotlivých povídek vedly. Rozhodně doporučuji k přečtení.

6 22.04.2021

V této vyčerpávající monografii o šamanismu, o jeho znacích, historii a vývoji se religionista Mircea Eliade zevrubně pouští do porovnávání a popisu šamanismu sibiřského, asijského, severo a jihoamerického, v menší míře pak afrického, evropského a několika dalších kultur, které své spirituální a náboženské praktiky odvozují od šamanských rituálů a vidění světa.
Knížku doporučuji všem, kteří se o šamanismus zajímají z trochu hlubšího a širšího hlediska v kontextu historie a kultury.
Citace:
"Víme, že šaman rozhodujícím způsobem přispívá k zajištění hojnosti zvěře i úspěšnosti lovu (předpovědi počasí, jeho změny, mystické cesty podnikané k Velké matce Šelem atd.). Nesmíme však zapomínat, že šamanovy vztahy (tak jako vztahy „primitivního člověka“ vůbec) se zvířaty jsou povahy duchovní a vyznačují se mystickou intenzitou, jakou si moderní, nenáboženský člověk jen obtížně dokáže představit. Obléci si kůži uloveného zvířete znamenalo pro „primitivního“ člověka totéž jako tímto zvířetem se stát, pocítit vlastní proměnu ve zvíře. Jak už víme, šamani jsou si dodnes vědomi své schopnosti proměňovat se ve zvířata. Zjištění, že se šamani oblékali do zvířecích kožešin, není příliš důležité. Podstatné je to, co pociťovali, když se za zvířata přestrojovali. Právem se můžeme domnívat, že tato magická proměna vedla k jakémusi „vyjití ze sebe sama“, jež velmi často nabývalo formy extatické zkušenosti.
Když příslušný jedinec napodoboval chůzi zvířete nebo si oblékal jeho kůži, nabýval tím jakési „nadlidské“ formy bytí. Nešlo o pouhou regresi na úroveň „zvířecího života“ – zvíře, s nímž se dotyčná osoba ztotožňovala, už bylo nositelem určité mytologie, bylo vlastně bájným Zvířetem, Předkem či Demiurgem. Když se člověk stával tímto zvířetem, stával se zároveň i něčím mnohem velkolepějším a mocnějším, než byl on sám. Můžeme se domnívat, že tato projekce sebe sama do bájné bytosti, jež byla zároveň středem života i všeobecného obnovování, vyvolávala euforický prožitek, který ještě než vyústil v extázi, dával vzniknout pocitu vlastní síly a vedl k harmonickému splynutí s vesmírným životem.
---
Můžeme si například položit otázku, zdali příčinou atypického charakteru šamanova transu (autor má na mysli použití narkotik, tanec až do vyčerpání, posedlost, atd.) není skutečnost, že šaman se snaží vyzkoušet in concreto symboliku a mytologii, které už pro samotnou jejich povahu v rovině konkrétní nelze zkoušet. Zdali zkrátka touha dosáhnout stůj co stůj a s použitím jakýchkoliv prostředků výstupu in concreto, cesty do nebe, která by byla zároveň mystická i skutečná, nevedl ke vzniku atypických transů, s nimiž jsme se setkali, a zdali konečně takovéto projevy chování nejsou nevyhnutelným důsledkem naléhavé touhy žít, tj. zakoušet na úrovni tělesné to, co je dnešnímu člověku dostupné jen na úrovni „ducha“. Tuto otázku, přesahující rámec historie náboženství a zasahující do oblasti filozofie a teologie, však raději ponecháme otevřenu.“

6 29.01.2021

Velmi slušný soubor hororových povídek od Lairda Barrona mi udělal radost. Kvalita byla jen mírně kolísavá a to je neobvyklé a potěšitelné.
Blackwoodův synek je klasický horor s pěkně vykresleným prostředím, nevěřícími Tomáši, ďáblovými posluhovači a krvežíznivými monstry. Řekla bych, že tahle úvodní povídka nasazuje laťku průměru.
Redfieldská děvčata byla pro mě poměrně nudnou povídkou o strašidle z jezera, připomněla mi Kinga, za mě podprůměr.
Magická ruka je za mě nejlepší povídkou, výtečně popsaná atmosféra, postavy (dvě čarodějnice byly znamenité), okultní téma podané s nadsázkou, vtipem a lehkostí. Výborný kousek.
Mrchožravá božstva na výšinách svých mi opět v mnohém evokovala dílo Stephena Kinga. Lykantropický námět je zajímavý, nicméně zasloužil by si asi hlubšího propracování.
Jizva je parádní a hrůzný obraz lidí jako pouhých jednohubek, se kterými si pohrává krutá a potměšilá prastará mocnost.
Saturnův chřtán je psán v podobném duchu, naprostá bezmocnost a bezvýznamnost lidí je převládajícím pocitem téhle děsivé vize.
Povídku Vastace jsem nedočetla, nedokázala jsem se zorientovat a vyvinout dostatečné úsilí k pochopení.
Muži z Perlocku mi připomněli Irvingovu Poslední noc na Klikaté řece, zápletka s pijavicemi, démonem v podzemí a dětskými oběťmi mě popravdě nudila, žravých nestvůr je je konci knihy už nějak nadbytek. Ale popis reálií - krajiny a dřevorubců, byl skvělý.
Poslední povídka Více tmy s autobiografickými prvky je zakončena silně melancholicky a působí na mě jako autorovo terapeutické psaní.
Sbírka jako celek mě bavila a doporučuju ji k přečtení.

6 06.12.2020

Tuhle knížku a asi celého Kerouaca by měl člověk číst mladý, však se to taky všude píše. Já si ji přečetla na doporučení kamarádky až teď, protože v ní vystupuje můj oblíbený básník Gary Snyder jako Kerouacův přítel. Byl to on, kdo Jackovi ukázal sílu divoké přírody a snažil se ho odlákat od chlastu a drog směrem k něčemu lepšímu. Bohužel se to nepovedlo.
Dneska mám asi už srdce okoralé všemi těmi lety, takže se mi knížka zdála zhusta jako pusté plácání a mudrování o ničem, které jsme taky jako mladí s chutí provozovali. Nějak se ta krásná, vznosná a velká slova nestřetávala s Jackovým životem a jednáním, alespoň tedy s tím, co o něm víme. Zmítal se mezi chtěním a realitou a nedařilo se mu nalézt klidné místo na zemi, kde by mu bylo dobře. V žádném případě ale ani v nejmenším nesnižuji jeho význam a spisovatelský kumšt, vždyť byl součástí krásné a důležité doby, ze které vzešla všechna ta láska, svoboda a radost, a ze které dosud čerpáme.

V knize, ve která vystupuje jako Ray Smith, je několik moc pěkných momentů, například tahle báseň, kterou napsal:
„Kluci si dřepli pod stromy do trávy a Buddy jim o klíčích vypráví: Takže hoši, vykládá, Dharma, to je brána... jak bych to... ty klíče, prostě, k těm sice spoustu cest známe, ale jenom jednu bránu, jeden úl máme. Tak poslouchejte, tohleto všecko není ze mě, ale slyšel jsem to kdysi v Síni čistý země. Pro vás, dobráci, co máte pěkně v hlavě, že byste to nepobrali, rozvalený v trávě, to podám lehce, jako láhev vína otevřenou u ohně pod oblohou božsky ohvězděnou. Tak poslouchejte, a až pochopíte dharmu dávných Buddhů a zatoužíte s pravdou pod osamělej strom usednout, v arizonský Yomě nabo kam vás zanese proud, neděkujte mi za to, co jsem sám jen slyšel. Je to kolo, se kterým točím, důvod, proč jsem na svět přišel: To Mysl je tvůrce, důvod to nemá, jen aby zanikla, je každá věc stvořena.“
...
Gary Snyder (v knize jako Japhy Ryder) překládá čínského politika-mudrce Chan Šana: „ Ledová hora je domovem bez trámů a zdí, šest dveří nalevo i napravo je otevřeno, síní je modré nebe, pokoje jsou neobydlené a prázdné, východní stěna se stýká se západní a uprostřed není vůbec nic. Dlužníci mě netrápí, v chladu zažehnu si ohýnek, a když mám hlad, uvařím si trochu zeleniny, nechápu kulaka s jeho velkou stodolou a pastvinami... staví si vězení, a jakmile je v něm, nemůže už ven, rozmysli si to, taky se ti to může stát.“
...
Kerouacovy básně o Buddym jsou půvabné: „Kdo s každým z nás sehrál ten blbej špás, jak krysa se sbalil a přes poušť si to kalil? Montanskej Slim se táže, pak na něj ukáže, na kámoše všech, co ví, že jsme v jámě lvový. ´Nebyl snad Bůh šílenej jako ten indickej mizera protřelej, co dával jak divej, ale jak kudla byl křivej? Zahradu ti dal a v ní potom všechno udusal, potopou to zaplavil a o krev tě pak připravil? Takže kámo, chceme vysvětlení, a bez nějakýho mlžení, kdo tenhle podraz udělal, každýho do něj uvrtal, a proč je tak ubohý tohle divadýlko pro bohy a jakej smysl má tehleten kriminál?´“
...
Některá vystřízlivění po bujarých večírcích byla obdivuhodně jasná a zřetelná: „A pak jsem najednou s úděsem vnímal ubohost lidských bytostí, ať už jsou kdekoliv, ty jejich obličeje, ústa stažený bolestí, osobnosti, pokusy bejt veselí a rozmařilí, malicherný, nedůtkliví, pocity prohry a ztráty něčeho, ty jejich blbý a prázdný duchaplnosti, na který se rychle zapomene: Ach, a kvůli čemu?“
...
Gary Jacka nalákal, aby strávil dvouměsíční letní brigádu sám v hlídačské chatě na Kráterové hoře v divokých horách a lesích státu Washington, kde on sám strážil lesy několikrát předtím. Vlastně jsem si uvědomila, že to, co se mi na knížce líbilo nejvíc, byla vlastně slova Gary Snydera a tímto děkuju Kerouacovi, že mi je zprostředkoval, měl totiž prý geniální paměť: „...Rayi, ta skagitská oblast, kam pojedeš, je úplně to nejskvělejší místo v celý Americe, ta řeka, co se vine jako had, žene se zase znova roklema a do svýho vlastního neobydlenýho povodí (myšlena Skagit River), vlhký zasněžený hory přecházející neznatelně do suchejch borovicovejch hor a hlubokejch údolí, jako třeba Velkej bobr a Malej bobr, kde jsou nejkrásnější nedotčený cedrový porosty, co na světě zbyly. Pořád myslím na ten svůj opuštěnej hlídačskej domeček na Kráterový hoře, jak si tam sedí, a nikdo tam není, jenom králíci ve vyjících vichrech, stárnou, králíci zalezlý v těch svých měkkých peleších hluboko pod balvany, je jim teplo a krměj se semenama nebo co to tam vlastně žerou. Čím blíž jsi ke skutečný podstatě, ke skále, vzduchu, ohni a dřevu, tak tím je, chlapče, svět duchovnější. Všichni tyhle lidi, co jsou přesvědčený, že jsou naprosto střízlivý, praktický, materialistický a realistický typy, vědí o podstatě naprostý hovno a hlavy maj plný mlhavejch myšlenek a představ.“
...
Gary také pronese na jednom výletě do hor krásnou řeč, ve které shrnuje všechno, co je na beatnicích a později hippies to podstatné a důležité: „Ani já, ani ty nelítáme po venku, abychom někomu rozmlátili palici a nebo mu šli kvůli zisku po krku, zasvětili jsme se tomu, že se budem modlit za všechny vnímající bytosti, a když budem dost silný, tak to skutečně můžeme dokázat, stejně jako staří svatí. Kdoví, svět se možná probudí a rozvine v překrásnou květinu dharmy, která bude všude.“
...
Ray (Jack) do strážní chaty nakonec opravdu dorazí, může tam meditovat, učit se něco o sobě, ale nestačilo to, ke skutečnému a trvalému probuzení, jak možná Gary plánoval, nedošlo. Po dvou měsících se Jack loučí s hlubokými údolími, s horami a chatou: „Teď nadchází smutek návratu do měst, zestárnul jsem o dva měsíce, tam je všechna ta člověčina barů, groteskních spektáklů a zaťatý lásky, všechno v prázdnu a vzhůru nohama, Bůh jim žehnej. Dole na jezeře se objevily růžový odrazy nebeskýho oparu a já dodal ´Bože, já tě miluju´a zvednul jsem hlavu k nebi a opravdu jsem to tak myslel. ´Zamiloval jsem se do tebe, Bože´. Všechny nás opatruj, tak nebo onak.“

6 17.02.2020

Tento román ve mně vzbudil velmi podobné pocity jako Chuďásek Boží stejného autora. Dobře do půlky, možná i déle jsem byla podrážděná, lezla mi na nervy Ježíšova exaltovanost, jeho přepjatá slova i chování. Měla jsem s ním chuť zatřást, stejně jako druhdy se svatým Františkem. Dokonce jsem uvažovala o tom, že knihu navždy odložím. Jenže něco v tom je, něco, co člověka nutí číst dál, hltat řádky a rozčileně přemýšlet nad Ježíšovými činy. Není to vskutku jednoduché čtení, rozhodně není filozofické, není napínavé, historické ani sladkobolně melancholické. Nikos Kazantzakis má schopnost protáhnout vás po ostrých kamenech vyprahlé země, vyválet vás v blátě, plivnout vám do obličeje a ještě se vám vysmát. Ale jak to ten člověk dělá, že nakonec přes to přese všechno toho Ježíše milujete?
"Co je pravda? Co je lež? Pravda je to, co dává člověku křídla, z čeho se rodí velká díla a velké duše a co nás pozvedá o stupeň výš - nad zem. Všechno, co přistřihuje člověku křídla, je lež!"

6 09.01.2020

Knížečka zajímavých povídek, které oscilují mezi bizárem (Džagannáth) a morbiditou (Tety), občas jsou obojí (Augusta Prima). Ale všechny jsou zábavné! Většinu z nich spojuje fenomén cykličnosti, což mě zaujalo, protože to téma mě velmi baví. Nejvíc se mi asi líbila povídka Moruškový džem o jakémsi švédském Otesánkovi, který se vymanil z maminčiny péče, zavrtal se pod zem a prostě začal zapouštět kořínky a růst. Kouzelné!

6 06.11.2019

Jsou knihy, které vám navždy změní život, knihy, které vás pobaví, poučí, osvítí, dojmou nebo vyděsí. Knihy, které vás uklidní a přesvědčí o tom, že svět je v pořádku. Knihy, které vás zasáhnou přímo do srdce. Knihy, které si zamilujete jako přítele. A jsou knihy, ve kterých chcete být. Pro mě je takovou knihou kniha Malý Velký nebo Jonathan Stragne a pan Norell a konečně také kniha Američtí bohové od Neila Gaimana. Je velmi zábavná, jednoduchá, žádný intelektuální skvost (ale ne hloupá!), a především je to krásné napínavé fantastické dobrodružství zfalšovaného boje starých bohů a bůžků s novými božstvy moderní civilizace. Ačkoliv je v knize pár blbostí, třeba že Golema stvořili v Polsku nebo Bastet je sestrou Hora, velmi jsem si čtení užila. Od začátku do konce.
Seriál, který byl podle knihy natočený, jsem neviděla a neuvidím.

„Nic z toho, o čem se tu mluví, se nemůže ve skutečnosti odehrávat. Pokud vás to uklidní, mohli byste to jednoduše brát jako metaforu. Náboženství jsou, koneckonců, metafory a priori: Bůh je sen, naděje, žena, ironik, otec, město, dům o mnoha místnostech, hodinář, který nechal svůj vzácný chronometr v poušti, někdo, kdo vás miluje - dokonce možná, navzdory všem důkazům, nebeská bytost, jejímž jediným zájmem je zajistit, aby váš fotbalový tým, vaše armáda, firma či manželství prosperovaly a vítězily nad veškerou opozicí.
Náboženství jsou místa, na nichž stojíme, z nichž se díváme a jednáme, jsou to pozice, z nichž se díváme na svět.
...
Lidé věří. A odmítají brát zodpovědnost za své víry. Vyčarovávají věci a pak těm věcem nedůvěřují. Lidé osidlují temnotu – bohy, duchy, elektrony, příběhy. Lidé si představují a lidé věří: a jejich víra, ta způsobuje, že se věci dějí.“

6 19.01.2019

Tahle publikace, kterou společně vydali nadace Heinrich-Böll-Stiftung a Hnutí DUHA, nepropaguje vegetariánství, jen strohým, věcným způsobem nám sděluje, co všechno se děje se samotnými zvířaty, s planetou i s námi samotnými předtím, než máte na stole svůj steak, řízek nebo nedělní kuře s nádivkou.
Každoročně je člověkem zabito více než 64 miliard (!) zvířat pro maso. Je to stejné, jako by někdo, kdo má rád lidské maso, vylidnil každoročně devětkrát celičkou planetu Zemi. A další rok zase o trochu víc a další rok zase… přičemž by se nikdo z nás nedožil stáří, vlastně ani středního věku, planeta by byla plná malých dětí a mladých lidí v plné síle, ale jen do té doby, než bychom dospěli do jateční váhy.
Člověk je nejstrašlivější zabiják na Zemi, místo péče a lásky likviduje systematicky nejen všechny ostatní tvory, ale i sám sebe a celou planetu. Je snad předurčením člověka rozdávat bolest a smrt? Někde se něco zvrtlo.
Ještě se bojíte žraloků?

6 09.01.2019

Je to nesmírně vtipně a chytře napsaná knížka, co věta to skvost. Takže ji upřímně doporučuju!
"Když muž podvádí svou ženu, je to proto, že muž je sobecké prase, naproti tomu když žena podvádí svého muže, je to proto, že její muž je sobecké prase." ha ha

6 09.01.2019

Dobře napsaná, napínavá detektivka, ve které je pachatel zároveň obětí, jehož smutný osud vede ke zlu. Knížku jsem přečetla za jediný den a vlastně jediné, co bych vytkla, že je příliš krátká. Uvítala bych více rozpracovaný příběh hlavního hrdiny, příběhy obětí a dalších důležitých postav, myslím si, že by to kniha klidně snesla.

6 28.12.2018

Nová knížka Kláry Hadašové, která vznikla opět „Na kopci“, skvěle doplňuje její první trhák – Domácího mlékaře. Ten pro mě bohužel přišel pět minut po dvanácté, protože tahle výborná knížka vyšla v době, kdy jsem už sama s mlékem skončila.
Domácí pekař je neuvěřitelně obsáhlý a vyčerpávající soubor informací, pravidel i receptů, prostě všeho, co souvisí s domácím pečením. Najdete v ní i zajímavosti z historie, technologie, návody a tipy na pořízení pomůcek a podobně. Dozvíte se všechno o obilí, moukách, o kvasu, droždí, kypřidlech, tucích a všech ostatních surovinách, které se při pečení chleba, bílého pečiva i nejrůznějších moučníků používají. Podrobné návody a recepty jsou srozumitelné a polopatické, takže je pochopím i já. Klára dala do knížky velký kus sama sebe a zúročila roky práce a zkušeností, je to hotový poklad a tahle kniha bude rodinným stříbrem předávaným z generace na generaci, to vám garantuju.
Všechny recepty jsou poctivé, chleba jenom zvoní, moučníky jsou řádně mastné a řádně sladké, toustové chleby jsou lahodné. Nenajdete tady žádné náhražky ani šizení a můžete se spolehnout, že oblizovat se bude i konzervativní část rodiny. Tahle knížka není moderní, tedy nenajdete v ní 30 receptů a stejný počet celostránkových vystajlovaných fotek drahého nádobí a rozsypaných semínek, je ale nadupaná informacemi, a toho si alespoň já cením mnohem víc.
Kláru ze srdce obdivuju, protože kde je ona pracovitá, jsem já líná, kde je pečlivá, jsem já netrpělivá, kde je systematická, jsem já chaotik. Je mým nedostižným vzorem.
Pokud máte chuť konečně se pustit do pečení vlastního chleba, nenajdete lepší publikaci. A i zkušeným pekařům rozšíří obzory a přinese spoustu nových a zajímavých informací.

6 26.08.2018

Můj oblíbený obhroublý romantik Charles Bukowski miluje kočky - a už jenom tím si u mě získal další sympatie. Protože milovat kočky umí jenom chlap, který netouží ovládat druhé a který jim dává prostor, prostě dostatečně sebevědomý a zároveň citlivý muž. Ale zpět ke knize. Jde o vyčerpávající soubor textů o kočkách, počínaje poezií, přes krátké úryvky, drobné noticky až po minipovídky. Všechny sjednocuje obdiv a upřímná láska k těmto krásným tvorům. Já byla dojatá.
"Mít doma hromadu koček je fajn. Když je ti bídně, tak se prostě koukneš na kočky a hned je ti líp, protože kočky ví, že všecko je tak, jak to je. Není proč se vzrušovat. Kočky prostě ví. Jsou to zachránkyně lidskejch životů. Čím víc koček máš, tím dýl žiješ. Když máš sto koček, budeš žít desetkrát dýl, než kdybys jich měl deset. Jednou se na to přijde a pak budou mít lidi doma tisíce koček a budou žít věčně. Je to vážně legrační.
---
Šel jsem k baráku. Okolo se válely kočky, úplně groggy. V příštím životě chci být kočka. Spát dvacet hodin denně a čekat, až mě někdo nakrmí. Válet si šunky a lízat si prdel. Lidi jsou děsně uzoufaní, přednasraní a úzkoprsí."

6 11.06.2018

Hlubinného ekologa Davida Abrama mám jako autora velmi ráda, zprostředkoval mi zcela nový náhled na krajinu, živly, rostliny, zvířata i vlastní smysly. Jeho postoje jsou mi velmi blízké a inklinovala jsem k nim ještě před tím, než jsem se o hlubinné ekologii vůbec dozvěděla. Je pro mě osobně zásadní autoritou na mé životní cestě. On sám o svém způsobu vidění světa v knize píše:
„Snažím se ubírat zvláštní cestou mezi spirituálním idealismem vyznavačů New Age, kteří se často zříkají smyslového světa a mluví o primátu ducha nebo mysli, a distancovaným objektivismem hlavního proudu současné vědy, jenž podobně izoluje naše vědomí od smyslového světa tím, že popisuje přírodu jako determinovaný soubor objektů. Chci si uchovat víru v pozemský svět, který nezažívám jen jako hromadu objektů. Je stejně tak polem živým subjektů.
Je to upamatování na to, co jsme. Nikdy nezapomenout, že je to tělesná fotma, jazyk, chvějící se právě teď mezi mými zuby, jenž mi umožňuje dostat se do kontaktu se stromy a žábami i nebem nad hlavou. Je to tělo, se svým nervovým systémem a smysly, které nás přivádí do kontaktu se všemi ostatními bytostmi a umožňuje nám je pociťovat a zakoušet.
Jestliže si uvědomíme, že to, co nazýváme naší myslí, je projevem či aspektem těla, a uvědomíme-li si, že naše tělo je spojené s fyzickým světem kolem nás, pak jak může naše zkušenost nebýt spojená s fyzickým světem. A když my zakoušíme niternost, potom jistě i fyzický svět, v němž žijeme, musí stejně tak mít nějaký druh vnitřního vědomí.
Zakoušení, pociťování a vnímavost se nachází v každém kousku okolního světa. Nejde o to nechat rozplynout všechny odlišnosti v jakési nevýrazné jednotě, ale probudit se do nesmírné rozmanitosti zkušeností. Existuje tolik rozličných forem zkušenosti, cítění a vnímání.

6 03.05.2018

Kniha Izraelce Yuvala Noaha Harariho má podtitul Od zvířete k božskému jedinci a provází nás vývojem lidského druhu od jeho téměř nelogického vzniku přibližně před sto tisíci lety až po současnost. Autor má dar hovořit stručně, jasně, jednoduše a jeho závěry jsou logické. Knížka rozhodně není nikterak složitá a klidně by jí porozumělo i dítě. Nakonec by se mohla stát školní povinnou četbou, proč ne. Mě zaujalo to, že jsme kdysi dávno obětovali pohodlí a celkem nerušenou existenci vývoji našeho mozku, ačkoliv to tenkrát rozhodně nebylo výhodné. Zaplatili jsme za to nutností více a vydatněji jíst a bolestí páteře. Mohli jsme si spokojeně žít jako většina ostatních zvířat a mohlo to tady vypadat zcela jinak. Prozřetelnost s námi má ale jistě velkolepé plány, když našemu vývoji obětovala doslova celý svět. Tak snad tyto naděje v nás vložené nezklameme.

„Vzhledem k tomu, že se lidská dovednost stále rozvíjí, likviduje bídu i nemoci a naplňuje osobní ambice, převládá představa, že musíme být šťastnější než naši předkové ve středověku, nemluvě o tom, že ti zase museli být mnohem spokojenější než lovci doby kamenné.
Takové vysvětlení se zakládá na víře v pokrok a není přesvědčivé. Nové technické možnosti ani lidská přizpůsobivost nemusí ještě vést k šťastnějšímu životu. Když se lidé během zemědělské revoluce naučili obdělávat půdu, jejich kolektivní síla vzrostla, ale úděl jednotlivců se zhoršil. Zemědělci museli na získání obživy vynaložit větší úsilí než jejich předchůdci a odměnou jim byla méně výživná, jednotvárná strava, více nemocí a vykořisťování.
Kritici pokroku věří, že mezi lidskými možnostmi a štěstím existuje nepřímá úměrnost. Moc korumpuje. Čím více moci lidstvo má, tím usilovněji buduje chladný, mechanický svět, který našim skutečným potřebám nevyhovuje. Evoluce zformovala naši mysl i tělo pro život lovce a sběrače. Přechod k zemědělství a k průmyslu nás odsoudil k nepřirozenému životu, v němž nemůžeme plně projevit své vrozené sklony a instinkty, a proto ani uspokojit své niterné touhy. V pohodlném životě městské středostavovské třídy není nic, co by se alespoň trochu blížilo vzrušení a radosti lovců mamutů po úspěšném lovu. Každý nový vynález nás vzdaluje od ráje.
Nemůžeme ale za každým vynálezem vidět temný stín, jak je to typické pro romantiky. Bylo by to stejně dogmatické jako víra v nevyhnutelný pokrok. Pravda je někde uprostřed.
Na současné úspěchy moderních Sapiens můžeme být hrdí jen v případě, když zcela odhlédneme od osudu ostatních živočichů. Mnoho z onoho opěvovaného materiálního bohatství, které nás chrání před nemocemi a hladem, jsme nahromadili na úkor laboratorních zvířat, dobytka a drůbeže. Miliardy zvířat prošly továrnami na maso, jejichž krutost nemá v dějinách obdoby. Uznáme-li jen zlomek z protestů obhájců práv zvířat, dojdeme k závěru, že průmyslové zemědělství je největší zločin v dějinách. Máme-li hodnotit globální míru štěstí, nemůžeme se zabývat jen spokojeností vyšší vrstvy Evropanů nebo jen mužů. A možná ani ne štěstím samotného Homo sapiens.“

Kniha Sapiens má pokračování s názvem Homo deus, které jsem hned začala číst.

6 27.01.2018

Jedna z nejnovějších knih Václava Cílka je souborem esejů, které spojují témata krajiny a společnosti. Snad každý si klademe tu otázku, kterou má knížka v názvu a snažíme se na ni nalézt odpovědi na zemi, na nebi i sami v sobě. A Václav Cílek nám v tom hledání může pomoci. Píše o dějinách zahrad a zahrádek, o indiánské péči o půdu, o ledu v Arktidě, o svatyních v Athénách, erozi půdy v Afghánistánu, rozšířené fobii ze zombie, o antropocénu i o migraci. Kromě zajímavých a čtivých teorií a závěrů mě v knize potěšil způsob sestavení pramenů a zdrojů na konci. A nemohu opomenout dechberoucí ilustrace Kateřiny Piňosové, ty jsem si okamžitě zamilovala.
„Civilizace dojde svého konce jen v tom případě, že není schopna další tvořivosti a neumí si nalézt novou podobu. Úplný rozpad není možný ani proto, že společnost nikdy nebyla jednotná a zejména v Evropě existovala v řadě forem od trapistických klášterů až po kluby playboyů. Hlavní část establishmentu, která je provázaná se senzitivním základem smyslové kultury, odejde s ní, ale mnohé alternativní směry zůstanou změnami jen málo dotčené, anebo se dokonce nestíněny silovým vlivem centra dál rozvinou. To, co nepatří k potápějící se lodi, se s ní neutopí. Je nám dopřáno to zvláštní privilegium žít, myslet a konat v jednom z nejzvláštnějších období posledního tisíciletí. Nemůžeme jej zastavit, ale můžeme pochopit a tím zmírnit či rozložit tragické události přechodných období.“
A to je nakonec docela pozitivní zpráva, co říkáte?

6 14.08.2017

Možná jsme v prvním díle trochu stranili husitům, že? Tak ve druhém nás to přejde, všechno je to jedna banda a válka je hnusná z jakéhokoliv pohledu. Nejsou zlí a hodní hrdinové. Možná snad Samson, který je pro mě osobně ta nejsympatičtější postava celé trilogie. Trochu jsem se ztrácela ve jménech, ale nakonec na tom až tak nesešlo, víceméně mi nakonec vždycky docvaklo, o kom že to čtu. Je to dobrý, doporučuju.

6 12.08.2017

Tohle je moje první přečtená kniha od tohoto autora a pokud budou další dva díly trilogie stejně čtivé, vtipné, napínavé a vůbec prima jako Narrenturm, možná si od něj nějaké knihy pořídím. Bavila jsem se od začátku do konce a připomenutí reálií husitských válek jsem uvítala. A magie a byliny je moc chutné ochucovadlo.

6 02.07.2017

Jedna z nejlepších knih, které jsem četla. Hluboká, mrazivá, pro mě neobsahuje žádná slabá místa. Konec byl naprosto uchvacující a dokonalý. Hladové hry byly proti téhle knize plytká strašidelná báchorka, zato Ílion je srovnatelně dobrý, možná dokonce i lepší. Rozhodně doporučuji.

6 16.06.2017

Další z knih mého oblíbeného Wolfa Dietera Storla. Píše se v ní o kořenech, ze kterých čerpalo lidové léčitelství, bylinkaření i čarodějné praktiky našich předků a které jsou už téměř zapomenuté.
„Medicína lesních národů, praktikovaná už v době kamenné, vytvořila mocné morfogenetické pole, které nás uvádí do rezonance s dávnými předky a jejich bohy. Jim známé léčivé byliny stále rostou v našich křovinách, lesích i na loukách, před našimi dveřmi, za zahradními brankami. Kromě nich nás s předky spojují i slova, jiné kořeny, kořeny kulturní.
Tradiční lidová medicína není zastaralá, spíš jde o celostní pojetí, zahrnující tělo, duši, ducha, kulturní tradice, vědomosti předků a přírodu kolem nás. Z velké části sice upadla, změnila se v pověry, ale přesto stále obsahuje pravé, nefalšované jádro. A to můžeme znovu objevit. Co se v léčitelství zachovalo, není pouhá teorie, ale spíš umění, jež vyžaduje intuici a spirituální vizi – a my jsme jeho dědici.“

6 16.06.2017

Můj milovaný autor Wolf-Dieter Storl v téhle knížce vypráví o svém životě. O cestě z Evropy do Ameriky a několikrát zase tam a zpět. O své práci na univerzitách, ale i v hippie a experimentálních komunitách. Nebyl ale nikdy ani typickým profesorem, ani typickým hipíkem. Vždycky si šel svou cestou. Jeho slova jsou jako vždycky útěšná, moudrá a taky hořká.
“Ničení přírody je těžko snesitelné. Vždyť jsme od přírody, která nás obklopuje, odděleni pouze ve své hlavě, ve svých představách. Ve skutečnosti námi protékají éterické energie, vycházející z lesů a kopců. Jenom to nevnímáme, protože nás od toho stále odvádějí abstraktní myšlenky a obrazy. Jestliže v přírodě vše probíhá harmonicky, pak to má také harmonizující účinek na člověka, přicházejí k němu dobré sny a inspirující myšlenky. Kde ale v přírodě vládne chaos a ničení, tam se i člověk stává agresivním nebo depresivním.
Když je zohavována příroda, les a jeho zvířata, pak – tak mi to řekli indiáni – se duchové přírody rozzuří, vskočí do lidí, ti zešílí a stanou se sebepoškozujícími. Země je obrovský medvěd, řekl mi jeden indián Klamath. Jednou bude mít všeho dost a města, která ho obtěžují jako klíšťata, svými drápy jednoduše seškrábne.“
Těmito slovy se vysvětluje chování tvorů, které ani nelze považovat za lidské bytosti. Tvorů, kteří mučí děti, týrají zvířata a zabíjejí pro potěšení. Od takových temných bytostí se držte dál, nemůžete jim pomoct a styk s nimi vám může velmi ublížit. Jediná cesta k nápravě je opětovná harmonizace přírody. Úcta a láska k zemi, ke stromům, kopcům i zvířatům. Musíme začít u sebe, jiná cesta není.

6 16.06.2017