Tyet komentáře u knih

Od autorky Pauly Hawkins jsem už četla detektivku Dívka ve vlaku a ta mě nijak nenadchla. Po přečtení recenzí na Do vody jsem čekala naprostý propadák, ale přemohla jsem se. Přečetla jsem knížku za dva dny a musím nakonec říct, že se mi líbila. Je to napínavá detektivka, která se dobře čte. Nechápu, že mají někteří čtenáři potíže se zapamatováním si postav a jmen, v knize jich vystupuje jen pár. Macondo na vás :)
Uvědomila jsem si ale, že paní Hawkins opravdu ale opravdu nemá ráda muže. V jejích knihách vystupují pouze tyrani, násilníci, tupci, zabedněnci, úchyláci, slaboši nebo vyšinutci. Normální muže tam nenajdete. Zato mnoho zneužitých, týraných, zajímavých, krásných, tajuplných a silných žen. Tady něco nehraje, žejo? Je stejně zvláštní, jak na sebe člověk prozradí věci, aniž by chtěl.

5 01.09.2017

Netradiční kovbojka Patricka deWitta je syrová, úderná, velmi vtipná, místy melancholická a rozhodně je to nádherné počtení. Autor má dar slovy vytvářet ve vaší mysli dokonalé scény, charaktery, pohnutky, strachy, chvástání i upřímnost hlavních postav. Prostředí divokého západu v časech zlaté horečky na stránkách knihy ožívá a vy se ocitáte přímo v té špíně, krutosti, trapnosti, penězích a humoru. Knížka, kterou jsem si po dlouhé době doopravdy vychutnala. Velmi doporučuji.

5 16.06.2017

Severská detektivka Petera Hoega začíná velmi slibně. Vlastně je výborná téměř do konce. Je to dobrodružný příběh dokreslující stav mysli a duše jedné chytré, ale asociální ženy, které někdo zabije jediného přítele, malého kluka. A ona má pocit, že mu dluží vysvětlení. Knížka se čte velmi dobře, navzdory tomu, že ve většině čtenářských recenzí se píše opak. Je to napínavé, pěkně to odsejpá a navíc nemáte pocit, že čtením detektivky jen zabíjíte čas. Temné, studené a zádumčivé tóny knihy se ale v závěru změní v hysterický nesmysl ve stylu Indiana Jonese. Konec knihy pro mě představuje zklamání, ale i tak knížku doporučuji k přečtení, už jen proto, abyste se dozvěděli, jak se žije Gróňanům v Dánsku.

5 16.06.2017

Moje oblíbená spisovatelka, Polka Olga Tokarczuková uspořádala v této pozoruhodné knize výběr ze svých článků, úvah, krátkých próz a komentářů. To všechno s obdivuhodnou přímostí, otevřeností a upřímností odhaluje spisovatelčiny názory, postoje a životní filozofii. Je mi velice blízká a obdivuji její angažovanost a pronikavou inteligenci spojenou s niterností, křehkostí a prostotou.
Citát z knihy: "Vidět Tantalovy zahrady v Homérovi, být svědkem napoleonských válek v Tolstém, léčit tuberkulózu v Mannovi, lovit velryby v Melvillovi, být nešťastně zamilovaný v Prusovi, to jsou zřejmě nejkratší a zároveň nejpřesnější popisy toho, jak na nás působí literatura. Literatura vytváří svět s ohromujícím ontologickým statusem, odvádí nás od sebe samých a umožňuje nám nabýt zkušenost, kterou bychom jinak získat nemohli. Když se nad tím dobře zamyslíme, tak většina našeho vědění, zkušeností, vkusu, elánu a emocí má přímou souvislost s knihami, které jsme četli.
Pokaždé když otevíráme knihu, odehrává se mezi povrchem oka a povrchem papíru zázrak, něco naprosto neobyčejného. Vidíme řádky písmen, a když po nich kloužeme zrakem, náš mozek je proměňuje v obrazy, myšlenky, vůně, hlasy. Nejde jen o to, že jednoduché znaky převádíme na konkrétní informace, to by dokázal i počítač. Je to spíše otázka toho, že existuje možnost předat i ty nejniternější pocity, nejsložitější zkušenosti jiným lidem, otevřít jim celý život, a to mnohem ochotněji, než by to udělal živý, skutečně existující člověk. Psychologové tento zázrak čtení, myslím, dosud nevysvětlili, ale shodli se alespoň na tom, že plodné čtení je projevem psychického zdraví. Plodné čtení znamená, že chápeme a prožíváme to, co čteme. V okamžicích nervového vypětí, stresu, nejsme schopni číst. Lidé trpící psychózami o tuto schopnost přicházejí úplně. Čtení je proto privilegiem zdravé, vyrovnané mysli. A bohužel, také mysli mladé.
S postupujícím věkem obvykle přichází nějaký druh autismu: přestávají nás zajímat romány, začínají nás nudit popisy, máme pocit, že zajímavější jsou životopisy a monografie, že fakta jsou lepší než obrazy a dialogy. Začínáme vyznávat kult faktů, i když jsou to fakta vypreparovaná senzacechtivými novináři. Uctíváme poznámky pod čarou, protože věříme, že jsou to odkazy vedoucí k Pravdě. Nakonec si začínáme myslet, že román lže, vymýšlí si, že je to jen povrchní zábava, a proto je vlastně k ničemu. Pak pokládáme autorům onu hloupou otázku: do jaké míry jsou události popisované ve vaší knize založeny na skutečnosti?
A to je, prosím pěkně, konec.
Protože jakmile položíme tuto otázku, znamená to, že jsme ztratili schopnost hrát si se smyšlenými světy, pohybovat se na pomezí toho, co je, a toho, co by mohlo být, co se ještě nestalo a co není; ztrácíme velmi důležitou a tvůrčí merkurovskou část své psychiky, živou jako rtuť, která nám, jako hluboce lidská schopnost, umožňuje vytvářet jiné, alternativní světy a žít životy jiných lidí. Umožňuje nám vytvářet budoucnost, zkoušet ji a dokonale komunikovat s jinými, učí empatii a ukazuje, jak moc jsme si podobní a nepodobní zároveň. Lidé, kteří čtou romány, jsou "větší", mají širší rozhled, protože žili životy jiných lidí, i když to bylo jen na okamžik."

5 16.06.2017

Třetí kniha od Khaleda Hosseiniho, kterou jsem četla, a v té trojici se u mě umístila na vrcholu. Žádná krev, žádné válečné drasťáky, žádné utrhané končetiny ani surové bití. V téhle knížce jde o lidské příběhy, o sourozeneckou lásku, o dobré srdce. o kořeny, kterými vězíme v zemi, kde jsme se narodili, aniž bychom je vnímali. Ale hlavně o zodpovědnost a volbu. Vřele doporučuji.

5 16.06.2017

Výborná detektivka, jako téměř všechny od téhle chytré a vtipné autorky

4 20.12.2023

Neurazí, nenadchne, stejně jako ostatní autorovy knihy. Je to však sázka na jistotu, když chcete něco odpočinkového se stabilní úrovní.

4 23.11.2023

Druhý díl sci-fi ságy odehrávající se ve třech dějových liniích. První díl s názvem Ílion jsem četla už před lety, krátce po jeho českém vydání v roce 2009 a tenkrát jsem byla nekritickým a nadšeným obdivovatelem tohoto příběhu i Simmonse samotného. Druhý díl nešel dlouho sehnat, až letos se to podařilo a já s velkou netrpělivostí začala znovu číst první knihu, abych mohla hladce a bez přerušení otevřít tu druhou. Uvědomuji si, jak jsem vlastně po těch čtrnácti letech četla úplně jiný příběh. Okouzlení se nedostavilo ani u druhého dílu s názvem Olymp, i když oceňuji mimořádné vypravěčské umění autora a jeho bezbřehou imaginaci. I když mě příběh samozvaných olympských bohů, Trójanů v čele s Hektórem a Paridem, řeckých hrdinů vedených lehkonohým Achilleem a mocným králem Agamemnónem, posledních zbývajících lidí starého typu na pusté Zemi nebo robotů zvaných moravci, kteří slynou větším humanismem než lidé, stále zajímá a baví, všímám si i věcí, které mi vadí a rozčilují mě. Především jde o podsouvání toho správného světonázoru a stanovení největších padouchů všech dob – muslimů, kteří v náboženském vytržení neváhají před zničením celé planety. To se mi na příběhu, který se odehrává nějakých tři tisíce let od současnosti, a měl by mít přesah a nadhled, zdá poněkud nevkusné. Pak mi trochu překáží zbytečné sexuální scény, které nemají žádný význam pro děj a neustálé připomínání varlat řady mužských hrdinů, to už ale patří spíš do sféry trapnosti než rozčilujících dějových zápletek. Zajímavé v tomto kontextu je, že vaječníky ženských hrdinek nejsou zmíněny ani jednou.
Všechna moudrost, tedy to, co jsem před lety za moudrost považovala, se mi dnes jeví jako povrchní kalkul a to ještě špatně maskovaný. Celý autorův velkolepý humanismus se v některých momentech příběhu ukáže jen jako tenká a křehká slupka, která čtenáři brání vidět pravdu. Pravdu o nadřazenosti a neomylnosti jen některých. Zkrátka Simmons už zřejmě nepatří mezi mé nejmilejší spisovatele, i když jeho Terroru si stále velice vážím. Možná ale jen do doby, kdy si tu knihu znovu přečtu, protože člověk se mění a neustále vyvíjí. A tak je to správně.
Autor v knize cituje revolucionáře a komunistu Antonia Gramsciho: „Krize spočívá přesně v tom, že staré umírá a nové se nemůže zrodit; v tomto mezivládí se objevuje velká pestrost chorobných příznaků.“ A mě napadá hned několik takových chorobných příznaků naší doby. Snad to znamená, že nové se právě rodí a bude lepší než staré.

4 19.11.2023

Knihu napsala Karin Boye rok před svou sebevraždou v roce 1941. Po jejím přečtení je nám jasné, proč se tak pravděpodobně stalo. Bezvýchodnost, všudypřítomnou a zdánlivě neporazitelnou mašinérii vojenského státu s celým svým odlidštěním, tupou funkčností a ideologickým terorem odráží živoření lidí v něm přebývajících (životem to nazvat snad ani nelze), s dušemi „scvrklými jak sušené švestky“, až k nesnesení trpících strachem ze svého nitra, z tušených, avšak nežádoucích zbytků lidskosti a rovněž z ostatních lidí.
Kniha připomíná mnohem známější Orwellův román 1984, jenž byl napsán o nějakých 9 let později nebo našeho vzácného a milovaného Karla Čapka. Styl psaní a nakonec i celé poselství je vlastně už zcela „old school“, dnes bychom měli být ostražití před jinými vzorci propagandy. Ale přečíst si knihu doporučuji, už jen z úcty ke autorce.

4 06.11.2022

LÉKAŘ UMÍRAJÍCÍHO ČASU od Vladimíra Kornera vyšel v roce 1987, to mně bylo 19 let. Je to zkrátka dost dávno
Zřetelně pocítíte jako čtenář rozdíl oproti dnes psaným knihám. Mnoho věcí je nejasných, řečených jen v náznaku a musíte se víc zamýšlet, hodnotit, vzpomínat. Dříve se tolik nepsalo pro blbce, to si člověk zřetelně uvědomí, když porovnává staré a nové knihy. Orientaci v textu nezlepšují ani pomlčky místo uvozovek v přímé řeči či děj přecházející ostře ve zcela jinou scénu bez jakéhokoliv dělení, třeba jen prostým novým odstavcem.
Tenhle historický román s ústřední postavou Jana Jessenia nás provede obdobím panování Rudolfa Druhého, úpadkem jeho vlády zakončené osamělou smrtí vysmívaného blázna na pozadí neustávajících sporů katolíků a protestantů, jež jsou zakončeny přeslavnou pražskou defenestrací, při níž nikdo nezahynul, ale která byla vlastně poslední kapkou vedoucí k prohrané bitvě na Bílé Hoře a k následné tragické události známé jako Staroměstská exekuce 27 českých pánů, mezi nimiž skončil krutou smrtí i sám Jessenius.
Jestli si chcete užít skutečnou depku, přečtěte si tuhle knihu, není v ní ani kapka naděje pro národ, pro společnost ani pro jednotlivce. Kniha končí předzvěstí Třicetileté války.
Citace:
"Kladivo na čarodějnice teď vyšlo i v němčině, zlidovělo, není pouze v latině pro vyvolené soudce. Inkvizitoři i reformátoři mohou bez rozdílu víry pronásledovat nejubožejší tvorečky tohoto světa. V tom se spojili: mučit pomatené stařenky, sotva odrostlé panenky týrat ohněm a krutými rozkošemi, tak to trvá staletí a potrvá věčně. Jsou lidé oběti a lidé kati, ti vládnou beztrestně , a ubozí trpící jen věří ve své vůdce a spasitele. Luther přibil v říjnu 1517 devadesát pět tezí svého učení na vrata kostela. Proč si jich nevymyslel rovnou sto? Sto a tisíc strašlivých zločinů na těch, kdo uvěřili, stačí jediný výrok Mistra, jak říhnutí mezi jídlem, že čarodějnice se nemají nechávat naživu. Výrok navíc překroucený, protože ten nacpaný řvoun neuměl pořádně hebrejsky, když hledal novoty z prastarého slova Zákona. Seznam umučených má být tištěn ve stylu Guttenbergovy bible, onoho údajného nového světla lidstva, z té nejstarší a nejkrutější knihy, která v dějinách lidí vznikla. Té se koří svět, neboť je v ní obhajoba každého zla, každého ukrutenství, návod i výklad pro ubíjení a trápení těch nejbezbrannějších. "
A ještě jeden citát vhodný do dnešních dnů: "Malé duše, a chtějí dělat dějiny!"

4 20.03.2022

Autor téhle knihy David Icke je pro mnohé lidi nepřijatelný a jen přiznat se k četbě jeho knih se rovná málem společenské sebevraždě. A o tom je částečně i tahle kniha. Oprostit se od strachu z toho, co si o nás myslí druzí, je prvním (a velmi těžkým) krokem ke svobodě.
Kniha je plná (podle očekávání) rozkrývání manipulací, lží, mechanismů ovládání a zločinů mocných lidí i nelidí. Vysvětluje vznik a udržování našeho světa přeludů, mechanismus toho, jak jsme jako lidé drženi v nevědomosti a otroctví. Některé informace jsou pro mne přijatelné a bez problémů akceptovatelné, jiné nikoliv (třeba teorie o tom, že žijeme na „špatné kopii“ skutečné země stvořené Demiurgem).
Některé věci mě zaujaly více než jiné a tak sem opíšu pár citátů. Podotýkám, že kniha byla napsána v roce 2016.

„Pokud potřebujete drtit obyvatelstvo, přinutit ho k uskrovnění a chcete obhájit to, že mu ukradnete jeho peníze, potom potřebujete finanční kolaps jako ten z roku 2008 a další, které jsou v plánu. Pokud chcete zavést povinné vakcíny toxického svinstva, které ničí imunitní systém, potom vypustíte virus (nebo si ho vymyslíte) a prohlásíte, že podle zákona se musí všichni nechat očkovat, aby se ochránili proti viru a přežili.
---
Lidé hledají řešení situace ve světě v podobě akce – Co máme dělat? Ale kde se bere „dělání“. Z vašeho stavu bytí. Tato skutečnost je neustále zoufale opomíjena, v neposlední řadě většinou alternativních médií a výzkumných komunit. Náš kolektivní stav bytí – vnímání, postoje – se projevuje jako svět, který „vidíme“. Pokud se naše postoje a vnímání nezmění, nemůže se změnit ani nic jiného. Pokud chceme laskavý svět, musíme být laskaví. Pokud chceme svět bez válek, musíme být mírumilovní. Pokud chceme svět lásky, musíme být milující. To není žádné ezoterické sebestředné blábolení, to je jednoduchý, daný fakt. Náš svět je takový jaký je, protože je tu velké množství lidí, kteří nejsou laskaví, mírumilovní a milující. Jak taky jinak by to mohlo být?
---
… všechno se změní teprve tehdy, když začnete vyzařovat svou vlastní frekvenci, místo toho, abyste přejímali frekvence všude kolem vás. Tehdy, když začínáte otiskovat svůj záměr do Univerza místo toho, abyste jen dál přejímali otisk z existence. A to je podstata všeho, to je to rozcestí, konečná zásadní volba a cesta vedoucí buďto do vězení nebo do ráje.
---
Popsal jsem v této knize, jak je viditelný svět tvořen a řízen z neviditelných sfér. Usilovat o změnu viditelného ze sféry viditelného je marná snaha. To je jenom pokus změnit symptom, aniž byste řešili příčinu. Odpovědi neleží ve viditelné sféře. Konspirace jsou fajn pro dlouhé analýzy v alternativních médiích, které hledají odpovědi ve viditelném světě. Jenomže tam je nalézt nelze. Odpovědi leží v neviditelné sféře – v našem vnímání, v naší frekvenci, v našich srdcích.“

Závěr knihy mě zaujal nejvíce, ale bez předchozího textu by to bylo jen další motivační omílání notoricky známých pouček. K podobnému poznání se zkrátka člověk musí dopracovat pěkně smrdutou bažinou.
Knihu rozhodně doporučuji k přečtení všem otevřeným a zvědavým lidem.

4 11.01.2022

Vtipně a poutavě napsané, ne nadarmo se Adam Kay živí jako autor scénářů. Jako člověk na mě působil ale až odpudivě, nemohu se zbavit pocitu, že je to bezcitný a samolibý misogyn, který přesně ví, jak čtenáře dostat tam, kam chce. Z jeho soucitnějších příběhů jsem mu nevěřila ani slovo, zato ty cynické (interrupce nebo babičky s inkontinencí) byly velice autentické. Rozhodně bych nechtěla být jeho pacientkou a je dobře, že už jako lékař nepracuje.

4 15.08.2021

Naprostá stupidní slátanina, dočetla jsem to pouze kvůli tomu, že jsem si tuhle blbost koupila, za což si spílám. Strašný, opravdu zoufale špatný, namouduši. Nelogická zápletka, dialogy dutých hlav, nepravděpodobné charaktery, jejichž konání postrádá elementární dějové zákonitosti a jako třešnička na dortu lehkost, s jakou hlavní, "kladné" postavy rozbíjí druhým lidem lebku krumpáčem nebo kladívkem. Jo, půl stránky vám autor popisuje, jak vypadá krumpáč.
Z hlouposti se vám někdy může udělat i fyzicky zle, víte to?

Dobré připomenutí toho, co je vlastně v životě důležitý. Asi jsem to zrovna teď číst potřebovala.
"Nepřejí si nic, ani dlouhý život nebo zdraví nebo štěstí. Prostě žijí, aniž by omezovali své životy nebo dovolovali druhým, aby je omezovali, což je postoj, k němuž je v tomto světě třeba velké dávky odhodlání. Nepřejí si nic, a přece jim je všechno dáno."

4 13.06.2021

Velice krásná, velice melancholická a křehce temná je tahle zvláštní kniha. Jsem vděčná, že jsem ji přečetla, i když to bolelo. Jsem vděčná, že jsem díky ní mohla přemýšlet nad láskou, vírou, touhou, nad svobodou, nad svazujícími pouty rigidní náboženské společnosti, nad islámem, nad džihádem, nad civilizací a nad smrtí, hlavně nad smrtí. A nad tím, že ačkoliv si to o sobě nemyslíme, všichni jsme obětmi předsudků. Málokdy doopravdy věříme, že na hnoji může rozkvést růže.
Díky za pohled do tohoto nejednoznačného světa, Mathiasi Énarde.

"Myslel jsem na Bassáma, ztraceného někde v jeho osobním džihádu, to on možná šavlí zabil studenta v Tangeru, někdy je vysvětlování k ničemu; na násilí není nic srozumitelného, na zvířeckém násilí, násilí bláznů jednajících ve strachu, v nenávisti, ve slepé hlouposti, která vede kluka mého věku, aby osmileté školačce chladnokrevně přiložil hlaveň bouchačky ke spánku, a když se mu zbraň zasekne, v klidu ji vyměnil, a potom s potřebnou rozvahou a odhodláním vystřelil, to všechno jen aby si vysloužil úctu nějakých krys z afghánských jeskyní."

4 09.06.2021

Byla jsem nesmírně natěšená díky množství pozitivních recenzí i osobnímu doporučení. Nakonec se z toho vyklubalo úplně průměrné fantasy, které mě nepřekvapilo vůbec ničím a do dalších dílů nemám nejmenší chuť. Sotva jsem to dočetla.

4 10.04.2021

Pro mne neskutečná nuda. Na knížku jsem se těšila, od autora už mám něco přečteno, ale bylo to velký zklamání. Autor jakoby pro samý vymýšlení vzhledu postav a města ztratil zájem o děj. Nedočetla jsem.

4 24.02.2021

Tato kniha od Alejandra Jodorowského je spíš knihou o tomto excentrickém režisérovi, spisovateli a mágovi. Skládá se ze dvou rozsáhlých rozhovorů s Gillesem Farcetem a Javierem Estebanem a rovněž z takzvaného rychlokurzu kreativity.
Začátek jeho vyprávění o divadle, kde efemérní panika, kterou používá jako sebevyjadřující a osvobozující prostředek, zabrušuje do pro mě nestravitelných podob (týrání a zabíjení zvířat), se mi přímo hnusil a sám o tomto období říká, že bylo nutné tento způsob hledání sebe sama opustit, že cesta násilí nebyla správná. Další části knihy o lucidních snech a léčivých psychomagických aktech jsou násilíprosté a občas opravdu velice inspirující, ačkoliv s autorem v některých ohledech nesouhlasím.
Zde několik citací, které se mnou zarezonovaly:
"Magie funguje jen na základě distance. Hru umožňuje bdělost, se kterou ji pozorujeme; pokud se s něčím identifikujeme, omezujeme tak pole možností. Ve snu vládnou tatáž pravidla jako v denním životě: čím méně se s věcmi identifikuješ, tím více si užíváš samotnou existenci a můžeš ji pojmout jako jedno velké hřiště.
Bůh ví, jak zázračný dovede život být, obzvlášť pokud se trochu otevřeš jeho magii. Platí, že když se otevíráš, pokušení k identifikaci roste, stejně jako nebezpečí pohlcení.
Vždycky se chovám podle toho, co ve mně druzí touží spatřit. Když ženy chtějí filmaře, jsem filmař. Když muži chtějí komiksového scénáristu, stávám se komiksovým scénáristou...Přijímám jakoukoliv roli, vevnitř jsem si však jistý tím, že sám sebe neredukuji na to, co ve mně vidí lidé, na to, čím věří, že jsem.
Požádal jsem toho mladíka, aby vyložil svou existenční situaci, jako by to byl sen plný zašifrovaných symbolů. Protože sami svůj život sníme, můžeme ho vykládat a zjistit tak, co nám chce sdělit, jako bychom ho proměnili v lucidní sen. Jakmile dosáhneme vědomí, můžeme začít s realitou volně zacházet. Pokud se ale oddáme pouze ukájení svých egoistických tužeb, pohltí nás to, ztratíme odstup, kontrolu i možnost skutečně jednat. Abychom prožili zábavný a smysluplný život - v nočním snu stejně jako v denním snění, kterému říkáme život - musíme získávat stále větší a větší distanci. K čemu by byl život ve snech a snaha o lucidní vědomí, kdyby našim cílem nebyla moudrost? Realita je sen, který musíme postupně zpracovávat, abychom přešli od nevědomého snu na pomezí noční můry k moudrému snění.
To mě přivádí ke vzpomínce na jednu zenovou historku. Při procházce zasněženou krajinou žák povídá: Mistře, střechy jsou bílé. Kdy bílé být přestanou? Mistr otálel s odpovědí, soustředil se do svého hara, a pak vážným hlasem řekl: Když jsou střechy bílé, jsou bílé. Když nejsou bílé, nejsou bílé. Geniální odpověď! Důležité je přijmout sebe sama. Když mi má současná situace působí bolest, znamená to, že ji odmítám. Tudíž se, více či méně vědomě, snažím být jiný, než jaký jsem, a tedy: já nejsem já. Pokud naopak plně akceptuji svůj momentální stav, jsem v míru. Nelamentuji kvůli tomu, že bych měl být svatější, krásnější nebo čistší, než jsem tady a teď. Když jsem bílý, jsem bílý. Když jsem černý, jsem černý. To mi samozřejmě nebrání v tom, abych na sobě pracoval, abych se snažil být lepším nástrojem. Toto přijetí sebe sama neomezuje aspirace, ale živí je. Protože postupovat můžeme jedině z místa, na kterém skutečně jsme.
Člověk s vyšší úrovní vědomí si nepřeje nic jiného než se dozvědět, kde jsou jeho meze, aby je mohl přemoct, a je za to hluboce vděčný, protože mu to umožní se zlepšit. Lidé s nízkou úrovní vědomí hledají někoho, kdo by jim potvrdil jejich hodnoty, zatímco lidé s vysokou úrovní vědomí hledají někoho, kdo by označil jejich nedostatky, aby je mohli překonat.
Ať ti o tvém pomíjivém těle vyprávějí, co chtějí, pokud se dokážeš začlenit do božského vědomí, jsi nesmrtelný. Nicméně k dosažení toho je nutná pokora, vymazání své osoby, přijetí toho, že sloužíš jenom jako komunikační kanál. Zatímco když ze sebe děláš všemocnou bytost, která všechno ví, jsi podvodník. I kdybych se pokoušel být něčím víc, než jsem, nejsem ničím víc, než čím jsem. Musíme si být vědomi toho, čím jsme. Největší mocí tvého života je moc pomáhat, a největší dobrodiní, které člověk má, je život v míru.
Z náboženství se stávají léčky v tu chvíli, kdy kladou hranice. Božství nemá jméno ani národnost a je pro všechny. Náboženství však rozkouskovává mystickou skutečnost na parcely, takže nakonec u každého náboženství pociťuješ hranice, a tak se z nich stávají léčky.
Když lidé hledají svého gurua, hledají něco, čím si mohou docela dobře posloužit sami. Chceš, aby za tebe někdo udělal věci, které bys měl zvládnout sám, jenže si myslíš, že to nezvládneš. Ale ani guru nedostal svůj dar z nebe, i on ho vytvořil kreativní cestou. Pracoval proto, aby ho získal. I ty ho získej!"

4 30.12.2020

Pěkně, s jistou citlivostí a erudicí napsaná populárně vědecká knížka bioložky Sy Montgomeryové se odehrává ve dvou prostředích - umělém akváriu New England a volné vodě, především v oceánu. Čtenářům předkládá mnoho překvapivých faktů a zajímavých informací, o spoustě z nich jsem doteď neměla tušení. Ve zmíněném akváriu pracují nadšenci a nejspíš opravdoví milovníci zvířat, kteří se o ně starají s péčí a láskou a snaží se jim zajistit co nejlepší podmínky ve frustrujícím zajetí. Ačkoliv mě scény z potápění poměrně nudily, a scény z akvária většinou bavily, i tak v člověku zůstává smutek nad všemi těmi životy a osudy tvorů vytržených ze svého prostředí a trávících čas v umělém prostředí s plastovými korály a prefabrikovanými kameny. Nad popisovanou scénou z pravidelného valentýnského "rande na slepo", kdy se samci a samici chobotnice pravidelně každoročně v tento "slavný den" umožní páření před zraky kamer, v blýskání fotoaparátů, ječení tisícovek přítomných diváků, roztleskávaček, za doprovodu sladké písně Barryho Whitea a k tomu s kýčovitými proprietami ve formě umělých kytic a světýlek ve tvaru srdíček, jsem notně skřípala zuby.
Autorka dochází k závěru, že pokud má duši ona, má ji rozhodně i chobotnice, a nejen to, všechny ostatní živé bytosti rovněž duší disponují. Ale zároveň popisuje, jak živému krabovi obdařenému duší a emocemi ustřihli klepeta, aby si na něm mohla chobotnice pochutnat bez nebezpečí, že ji klepeta poraní.
V knize je pár míst, nad kterými člověk kroutí hlavou, ale zajímavé informace to myslím vyváží.

4 08.12.2020

Po přečtení Rudého úsvitu, který byl mimochodem výtečný, jsem sáhla po dalším sci-fi s podobnou tématikou, tentokrát od Orsona Scotta Carda. I když jsem fanoušek žánru, tahle knížka mě moc nebavila. Ale je pravděpodobné, že jenom nejsem cílová skupina, kdybych byla patnáctiletý hoch, asi bych se bavila víc. Možná čtyři pětiny knihy zabírají detailní popisy bitev – ať už počítačových na bojovém simulátoru nebo tréninkových v takzvaných bitevních místnostech s nulovou gravitací. Číst stránku za stránkou o tom, kam kdo vystřelil, kde se chytil, jak se odrazil, jak pokrčil nohy a jak se kryl mě fakt nebavilo. Charaktery postav jsou enormně ploché, jako by autor emoce pouze popisoval, a nikdy je sám neprožíval, neznal je - to byl pro mě zvláštní a nepříjemný zážitek. Čtenář se musí snažit, aby si vůbec nějakou postavu oblíbil, je to, jako byste měli sympatizovat s robotem (i když pozor! Simmonsovi se zrovna tohle povedlo v jeho brilantním Ílionu dokonale).
Zajímavý a nečekaný závěr knize trochu spravil reputaci a i když je všeobecně chválená a dokonce prý využívaná vojenskými stratégy a psychology jako příručka, mě za srdce nechytla.

4 24.11.2020