V_M komentáře u knih

Silná kniha na silné téma se silnou - neboť (a není to paradox) obnažující a demaskující svou slabost - hlavní protagonistkou. Nadto stylisticky a poeticky působivě psaná (a přeložená). Při četbě jsem v řadě pasáží a situací pociťoval obrovské blíženectví, které jako by mě pojilo s hrdinkou i některými dalšími postavami, což ještě umocnila reflexe nad výstižně vybranými a patřičně interpretovanými díly moderního konceptuálního umění. Jako celek - i s autorskými fotografiemi - je to román tíživě vzácný a (jakkoli si dovedu představit čtenáře, který vůči němu zůstane zcela imunní) rozhodně stojí za přečtení.

11 09.01.2022

Vynikající, dějově i jazykově stančíkovsky barvitá próza. Navzdory náročné a trudné tematice nepostrádá hravost a humor, hlavní postava skoro jako by byla jakýmsi novodobým "Švejkem poněkud naruby". Inteligencí, obratností a nadáním připomíná bez nadsázky superhrdinu, leč superhrdinu našeho, polidštěného nejen upřímností v "milování pravdy" a sveřepostí v tomto odhodlání, ale i schopností improvizovat, žertovat či chybovat a poučovat se z toho. Stančíkův román se čte jedním dechem a nebrání tomu ani poměrně četné popisy různých (pseudo)vynálezů, zlepšováků, technologických a jiných postupů, ale i pokrmů (gurmánství knihou prostupuje skrznaskrz leckdy v pasážích zcela nečekaných) nebo krajin, vždy poetické a nejednou mající parametry bezmála vyznání či ódy na daný předmět či proces.

10 25.04.2023

Miloslav Nevrlý je patrně náš nejlepší žijící jazykový stylista, pokud jde o popisy krajiny a přírody, jejich nálad a jejich genia loci. Zašlá chuť morušek je naprosto mimořádný obraz Krkonoš, které už nejsou a nebudou. A Cestovní zpráva je text takřka iniciační, popisovaný Marcel Safír dorůstá podoby kohosi téměř mytického. A celkem knihy prostupuje pro Nevrlého tak charakteristická empatie a pokora vůči všemu živému a přirozenému, upřímný zájem o přírodu a svět kolem nás, to vše dohromady tvořící výsostný a bytostný humanismus. Je to - podobně jako ostatní jeho knihy - jedinečné propojení pohledu přírodovědného a duchovního (které - jak nám autor ukazuje - zdaleka nestojí v tak příkrém rozporu, do něhož bývají mnohdy stavěny).

10 01.11.2022

Knihu jsem začal číst shodou okolností v den Putinovy pseudomobilizace a je to barvité, ač věru neradostné čtení. Mitrofanov je znalec ruské mentality a duše, v Rusku vyrůstal a jeho vzpomínky na život tam v dobách socialismu (a jejich konfrontace s dnešním stavem, který se v podstatě nijak zvlášť neliší) podle mě patří k tomu nejcennějšímu, co se lze v této všestranně pozoruhodné publikaci dočíst. Jen je poněkud skličující, že pro Rusy a Rusko, jejich možnou obrodu a alespoň elementární demokratizaci neshledává příliš naděje (viz mj. pasáže o Navalném). Velkého a těžko snesitelného imperiálního bratra v nedalekém sousedství se tedy hned tak nezbavíme, alespoň tak mi vyznívá jedno z ústředních sdělení celé knížky...

10 01.11.2022

Téma knihy vnímám jako naléhavé a atraktivní, autora si vážím, že se ho zhostil s takovou otevřeností a odvahou. Zároveň mě nesmírně mrzí, že se to podle mě úplně nezdařilo narativně, formálně a koncepčně.

Když to shrnu co nejobecněji a poněkud polopaticky, kniha je prostě jako celek nečtivá, kompozičně rozplizlá, místy dokonce zmatečná. A to aniž by to kompenzovala výraznějšími jazykovými (stylistickými) či myšlenkovými (reflexivními) kvalitami. Srovnám-li si to se dvěma autory, které jsem četl v nedávné době – Édouardem Louisem a Patrikem Bangou, musím konstatovat, že Torčíkovi se nedaří dosáhnout ani Louisovy hutnosti, ani Bangovy strhujícnosti. Je to někde mezi tím, snad to trochu chtělo být obé, ale je to bohužel permanentně rozmělňováno. Na vině je snad i to, že zatímco Louisova reflexivní složka má kořeny sociologické, politicky angažované, Torčíkovy reflexe, na můj vkus v knize až příliš četné, pramení spíše z uvažování umělecko- a kulturněteoretického, estetického a filozofického. A to jsou perspektivy možná až příliš odtažité a abstraktní na to, aby se to dalo s povděkem přetavit v integrální součást výpravné prózy. Stavět vidění světa románové postavy kupř. na Barthesovi je zkrátka nesnadné, ba nemožné. Jistě, do Přerova nultých let, do tíživého života dělnice z Meopty, jejího citlivého syna, polorozvrácených rodin a patologických vztahů mezi žactvem jsem se ponořil se zájmem, ale všemožné pokusy o reflexi vylíčeného a obnažení/zcizení perspektivy působily rušivě a přerývavě.

Shrnuto a podtrženo: Knize by prospěla buďto redukce na příběh příkoří a cesty ven, anebo ať je to pro mě za mě esej, jenomže pak by to muselo být promyšlenější mnohem koncepčněji a koherentněji. Mix toho všeho podle mě příliš nefunguje. A je to škoda.

9 18.05.2024

Pozoruhodná, v našem kontextu zdá se mi vcelku ojedinělá kniha. Vysoko hodnotím především originální tematiku a také poctivý a férový přístup obou novinářů k ní. Byl to pro mě vhled do úplně nového světa, přestože jsem se Sudety celý život spjatý, pervitinová scéna mi (díkybohu) zůstala víceméně skrytá. O to víc si cením zájmu a nasazení Rychlíkové a Šplíchala. Kritičtěji už vnímám následující věci:

1) Chápu, že autoři chtěli či přímo museli do knihy promítnout svůj vyhraněně levicový postoj, který se horem dolem snaží všude cpát socioekonomickou determinaci jako hlavní, zásadní, ba leckdy jediný důvod patologické závislosti, ale to je podle mě přístup zkreslující. Jistě, ta kniha nemusí usilovat o objektivitu, ale v tomto ohledu by jí myslím jistá uměřenost prospěla. Vždyť i někteří uživatelé pervitinu, které zpovídali, příčiny (a počátky) své závislosti líčili zcela konkrétně, že to byl "chtíč", "fascinace", z nudy. A řada z nich pocházela z relativně normálních, ekonomicky zajištěných poměrů (ostatně piko pro většinu není laciná záležitost), nadto z rodin a lokalit, které nebyly vysloveně rozvrácené. Zdá se mi tedy, že autoři trochu nepatřičně upozaďují mj. individuální psychologické faktory (byť je nepopírají), ale to by asi bylo na delší diskusi přímo s nimi.

2) Dost mi vadí na reportážní knihu značná nekonkrétnost, obecnost a vágnost i tam, kde pro ni není důvod. Plně chápu, že jsou jména uživatelů (všech? některých? vždyť např. Pavel Gregor je tam uveden jmenovitě) změněná, i když při vědomí, že nemalá část z nich dle knihy funguje zcela otevřeně např. na Instagramu a svou závislostí se tam denně chlubí či chlubila, si kladu otázku, zda to u některých nebylo zbytečné. Proč jsou ovšem tabuizována i jména měst a míst, to je mi záhadou. Navíc poněkud dětinským stylem "Krajské Město", "Městečko", "Vězení". Jednak je absurdní představa, že i kdyby tam napsali třeba Ústí, Litvínov nebo řekněme věznice Bělušice u Mostu, tak by uživatele se změněným jménem identifikoval někdo cizí, třetí, poněkud absurdní. (Ano, rodina, kamarádi, známí či kolegové by je možná ztotožnili, ale to pouze prozradí-li jim uživatelé, že v knize figurují. A učiní-li tak ve stávající situaci, poznají je nejspíš stejně, i přes zašifrované jméno.) A jednak jde - jak jsem se domníval - o reportážní knihu dvou novinářů, tak bych uvítal co nejkonkrétnější údaje a detaily. Zajímalo by mě, jestli ono "Krajské Město" a "Vězení" je stále týž, nebo jestli takto shodně označující různá místa (to bych vnímal jako negativum a matení čtenáře). Zajímalo by mě, co má být to městečko na severu, kde se "bere nejvíc". Zajímalo by mě, kterou vyloučenou lokalitu navštívili. Má-li tisíce obyvatel, myslím, že anonymita by po změně jmen byla zachována i při zveřejnění jména lokality. Navíc si nedovedu představit, že by si v oné vyloučené lokalitě náhle všichni pořídili (mimochodem dost drahou a nesnadno sehnatelnou) knížku Piko a hromadně ji četli, jen aby se mohli vysmát svým sousedům. Zkrátka v tomto ohledu informační hodnota knihy poněkud selhává.

3) Celkově je koncepce knihy poněkud zmatená a nelogická. Ukázky rapových textů podle mě nejsou ideálně vybrané (působí dojmem značné nahodilosti, navíc se spousta z nich, nejsou-li to tedy nějaké šifry pro zasvěcené, týká pervitinu/drog jen okrajově, nepřímo). Nevím, co v knize dělají takové výkřiky jako je kapitola 11. Toxická a obecně některé pasáže chaoticky poskládané z citátů drogově závislých, které měly být patrně pokusem o dosažení uměleckého účinku, ale to se pochopitelně nedaří, navíc jejich informační hodnota je nízká, a vezmeme-li v potaz, že tyto výroky se vyskytují s náležitým kontextem v následujících kapitolách, pak jde o zbytečně potištěné stránky. Pokus o zvýšení působivosti knihy tím, že se z ní udělá koláž, zkrátka autorům zoufale nevyšel. Vždyť k čemu jsou (na jiných místech) suchopárné citáty z Trestního zákoníku, ponechané ve svém zcela obecném znění a bez patřičného komentáře? Obecně platí, že řada výrazů z narkomanského slangu není v knize vysvětlena ani kontextově, což vnímám taky jako minus u knihy, jež má především informovat.

4) Ilustrace Tomáše Motala, jakkoli se někomu mohou jevit jako pozoruhodné, jen podtrhují stereotyp narkomanství, proti němuž se autoři od začátku knihy vymezují. Mně osobně asi nevadí a spíš patřím k těm, které zaujaly, byť bych si je do knihy nevybral, ale ten rozpor tam vnímám.

9 14.03.2023

Překvapivě zdatný a napínavý prozaický debut. Autora jsem znal jen díky jeho článkům psaným pro Respekt a na román jsem narazil na základě doporučení jeho kolegů z redakce, nepochybně upřímnému, ale i tak jsem si velké naděje nedělal. A kniha pak velice příjemně překvapila. Vznáší se v jakémsi abstraktním, neurčitém kontextu ("časoprostoru"), což mně osobně sice trochu vadilo, nicméně uvědomuju si, že za tímto nekonkrétním zakotvením stojí patrně autorská snaha o obecnější platnost. Především jsem však jako její hlavní témata vnímal váhavost, zbabělost a ješitnost (převážně mužskou, ale částečně i ženskou), což jsou motivy, na které v takto ústřední úloze nenarazíme hned tak někde. Přitom zvláště u nás, mužů, je to něco, kde je hlubší sebereflexe přečasto potřeba jako sůl. Jenomže my je vytěsňujeme, zapíráme, nedovedeme přiznat... A mimo jiné o tom je Uhlířův román a díky mu za to.

9 16.12.2021

Těšil jsem se na podvratnou četbu během Vánoc, která analyticky rozebere opresivní charakter rodinných vazeb zneužívaných státní mocí k manipulaci s obyvatelstvem a nabídne nějakou víceméně utopickou, leč poutavou a zajímavou vizi. Spisek Sophie Lewis ale po všech stránkách bohužel klamal. Jediné plus tedy představuje tematika samotná, vydavatelská odvaha se do ní pustit, vysoce kvalitní grafické pojetí knihy a přehledný doslov, který když si přečtete, zbytek knihy můžete s klidem pominout.

Sophie Lewis totiž nejenže píše a uvažuje zmatečně, změťovitě, nejasně, takže to vůbec není čtivé, ale zároveň nenabízí ani promyšlenou a ucelenou argumentaci ani žádnou určitější vizi (v knize mj. zazní bizarní pseudopointa - jedna z mnoha -, že rodinu nahradí nic!). To vše navíc zastřeno pseudoodborným žargonem a nesnesitelným angloamerickým stylem, který si libuje v polysémní nesrozumitelnosti, patrně ve snaze formálně exhibovat před čtenářstvem, a je podle mě pro tento typ textů zcela nevhodný. (Zlatý německý diskurz: jazykově a argumentačně precizní a systematický!).

Překladatelka neměla snadnou práci a zjevně se hodně snažila, ale ani výkon její a redakce příliš nepřispěly k lepší stravitelnosti jazyka a textu, i bez originálu je zřejmé, že spousta vět otrocky kopíruje strukturu anglické předlohy, sice snad ne vysloveně defektně vůči češtině, ale čitelnost to nezvyšuje. To samé platí i u dílčích lexikálních řešení. K tomu se pak místy připojují interpunkční podivnosti, nejspíš opět původem anglicismy... Nesnadnou recepci knihy podtrhuje ještě série kontroverzních jazykových inovací, které mají přispět k větší rovnoprávnosti užitého jazyka. Překladatelka a redaktor to zdůvodňují v krátké poznámce, jejich důvody sice chápu, ale jazykově je to zkrátka nešťastné, text to komplikuje a prodlužuje, občas dokonce vznikají konstrukce na hranici srozumitelnosti. Domnívám se, že vhodnějším řešením by bylo zaměřit se na srozumitelné zprostředkování obsahu - názorů a argumentů, proč určité zažité postoje, přístupy a myšlenková schémata plodí nerovnoprávnost a útisk. A jazyk nechat na pokoji a využívat jej ve stávající, funkční a prověřené podobě zkrátka jako médium, kód sdělení obsahu.

Nechci se tu pouštět do obšírnější myšlenkové polemiky, ale nelze se ubránit dojmu, že autorka není příliš kovaná v ekonomii, sociologii, psychologii a vlastně ani filozofii. A s takovýmto (ne)základem se revoluční vize, nemají-li být šmahem smeteny jako naivní a bezcenné, snují jen těžko. Osobně si myslím, že problém rodiny coby prostředí a nástroje znesvobodňující moci tkví spíše v povaze, myšlení a nastavení individuálních jedinců (nejen na úrovni rodiny, ale i níže - v párových vztazích, ba ve vztahu k sobě samému - i výše: v komunitách, spolcích, firmách, politice), což si autorka ve svém feministicko-marxisticko-postkoloniálním rozletu (či jak to označit) ani nepřipouští...

Nejzajímavější část knihy je tedy letmý historický nástin osobností, které se nějak vztahovaly k otázce abolice rodiny: Fouriera, Kollontajovou ani Firestonovou jsem neznal, a jakkoli jsou to fenomény bizarní (v dobrém slova smyslu), jejich osudy a vize mě zaujaly. Bohužel ani zde nelze říci, že by o nich autorka pojednala poutavě a přehledně, celistvější obraz mi musela poskytnout až Wikipedie. Mám dokonce pocit, že je ani pořádně nečetla (i toho svého Marxe/Engelse podle mě strašně ohýbá a dezinterpretuje) a zná je spíše ze sekundárních zdrojů, potažmo jen útržkovitě. A tak je to se vším - vždy něco nakousne, v podstatě nahodile, bez souvislosti, navíc neatraktivně a nečtivě, a pak přeskočí jinam, až je z toho nakonec jeden velký guláš, který se sice navenek tváří lákavě (obálkou, názvem, tematikou), ale je k uzoufání nemastný neslaný a konzumovat ho je utrpení. Aneb: Po přečtení doslovu E. Koldovské a M. Vusović jsem si posteskl, proč Sophie Lewis nedovede psát aspoň z půlky tak jako tyto dvě mně neznámé autorky.

Cením si toho, že se Tranzit pouští do podobných počinů a má celou zajímavou ediční řadu, ale stálo by za to více zvažovat kvality a přínos dalších potenciálních přírůstků, když už se do toho investuje tolik úsilí.

8 26.12.2023

Ke skladbě jsem se vrátil v novém překladu Petra Onufera (2022) a vyjádřím se teď primárně k tomuto vydání (není zde, neznámo proč, zatím samostatně vyčleněno, tak mi nezbývá než to napsat sem). Pustá země v něm zůstává podobně silná jako v těch starších převodech (jako první jsem tuším kdysi četl ten Valjův), Onufer pracoval pečlivě a vytříbeným smyslem pro kvality slova a slohu. Bylo příjemné si ji osvěžit - ten text je pro mě, bezpochyby i díky značné kultovnosti a auře hloubky, která se kolem něj za těch sto let vytvořila, i díky nerozsáhlé délce, která jej umožňuje přečíst a uchopit jako celek snáze než jiné zásadní básnické skladby či eposy, vždy příležitostí k jakési poeticko-kulturní meditaci. A to se díkybohu ani s novým překladem nezměnilo. Mrzí mě pouze jedna věc: překladatel chápe závěrečné Poznámky jako integrální součást Eliotova literárního počinu, byť připouští, že autorský záměr v nich je leckdy spíše podvratný, ironizující či jinak znejisťující čtenáře, jenž s těmito poznámkami při/po četbě básně pracuje. Jelikož pracoval s několika kvalitními originálními edicemi a komentovanými vydáními Pusté země, uvítal bych, aby přeložil (alespoň ve výběru) i komentáře literárních vědců k této skladbě, které by zasadily do kontextu její vznik a zdroje, nějak by se vztáhly i k autorským vysvětlivkám a tím naznačily určité možnosti interpretace. Sehnat tyto edice u nás není snadné a pro řadu zájemců o Eliotovo dílo může být překážkou při jejich studiu i jazyková bariéra. Škoda, že tato příležitost zůstala nevyužita. A totéž platí i pro překlad pasáží z ostatních jazyků, které v českém vydání zůstaly v souladu s autorským záměrem v originále. Když už se do textu vyznačovalo číslování řádků, nebyl by problém připojit na úplný konec knihy i překladatelské vysvětlivky s těmito pasážemi v češtině. Knize by slušel i obšírnější doslov z pera nějakého renomovaného anglisty.

8 23.01.2023

Čtivý a dobře promyšlený příběh, který mi byl sympatický především dějištěm v překrásné krajině Krkonoš, Jizerských hor a horního Pojizeří od Vrchlabí přes Benecko, Jilemnici, Jabloneček až po Tanvald a Desnou. Všecko to jsou kraje pro mě vesměs důvěrně známé, o jejichž historii se trochu zajímám, při četbě se to tedy všecko hezky konkretizovalo... Označení "románová kronika ze Sudet" je podle mě trochu zavádějící, protože Benecko bylo vždycky víc české a celý kraj dosti vlastenecky zaměřený, což je ostatně patrné z knížky, přímou součástí Říše se stalo spíše nešťastným souběhem okolností. Jinak řečeno, jako "příběh ze Sudet" bych si představoval něco třeba z Frýdlantska, Chomutovska či Tachovska, zkrátka z nějaké oblasti, kde neměl český živel takovou sílu, že by se k němu podle momentální potřeby mohl hlásit prakticky každý, protože česky hovořil a rozuměl. Ale to pochopitelně není ani tak výtka obsahová, jako spíš určitá nepřesnost v její charakteristice. Na próze samotné, byť je vystavěna skvěle (ještě jednou zdůrazňuju její strhujícnost, čtivost jedním dechem), mne trochu zklamává pouze to, že poněkud klouže po povrchu. Ocenil bych hlubší myšlenkový i citový ponor do pohnutek jednání postav a také obecnějšího ducha doby a místa. A asi by tím kniha nemusela nutně bobtnat do rozměrů čitelných jen opravdovými knihomoly. Stačilo by nerozkračovat se tolik do šíře a na úkor toho více propracovat hlubiny hrdinů i děje. A ještě jedna věc mi tam chybí: Je patrné, že autorka strávila spousty hodin rešeršemi, studiem, rozhovory s pamětníky a odborníky, což je vidět i na závěrečném poděkování. Je tedy součástí jednoho z aktuálně silných proudů české prózy zpracovávající nedávnou historii a pohybující se leckdy téměř v oblasti (narativizované či jen lehounce beletrizované) non-fiction. Velice bych uvítal, kdyby autoři své zdroje uváděli výslovně. Těch pár stránek bibliografie, konkrétních odkazů na články, filmy, nahrávky, pamětníky apod. na konci knihy (tak jak to nedávno udělal kupř. Štěpán Kučera ve své próze Gablonz / Jablonec) by určitě nikomu a ničemu nevadilo a mnohý čtenář by díky nim získal zajímavé tipy k další četbě a poučení.

8 13.12.2022

Brilantní sociologická popularizační knížka, pro mne v řadě ohledů nesmírně objevná a poukazující na překvapivé souvislosti jevů, které jsem si v naší i světové politice dosud buďto nedokázal uspokojivě vysvětlit, nebo vyjasňoval spíš intuitivně a až teď se mi k tomu díky práci Daniela Prokopa dostalo solidní opory v průzkumech a datech. Oceňuju i metodologickou otevřenost a setrvačný důraz na výzkumnickou, potažmo obecně noetickou pokoru. Navíc jde o knihu čtivou, kterou lze zvládnout na jeden dva zátahy.

8 20.07.2022

Pozoruhodný románový počin, který mě příjemně překvapil. Autora jsem neznal a po knize sáhl díky jisté recenzi, tuším v Respektu. Na Kontinuitě parku (název je teda podle mě nevýstižná podivnost; ostatně úloha městského parku je v textu zdůrazňována trochu na sílu) si cením především stylisticky velice nápadité a obratné reflexe řady problémů dnešního češství, resp. středovýchodoevropanství, a to zdaleka ne pouze v maloměstě. Koneckonců Znojmo, které bylo jednoznačným předobrazem v knize popisovaného města, není tak docela malé a bezvýznamné. Jde mnohem spíš o střet s buranstvím a mentalitou, pro naši zemi tak příznačnými (a v posledních letech opět porůznu kralujícími) tu méně, tu více, ale v podstatě bez ohledu na region a místo. Čas od času jde bezpochyby o klišé, témata v publicistice i beletrii natisíckrát omílaná, nicméně autor je ozvláštňuje právě svou stylistikou, jazykovou vynalézavostí neprostou humoru a jízlivosti. Ty jsou vesměs hořké - podobně jako pocity dvojsečné osobnosti hlavního protagonisty Josefa, člověka na jedné straně inteligentního, citlivého a tolerantního, který překypuje skvělými nápady, na druhé straně poněkud samolibého a zbabělého, jemuž dělá potíže zbavit se pasivity leckdy až oblomovské a přestat se vyhýbat mezilidské zodpovědnosti. Opakované střety s větrnými mlýny maloměšťácké nedovzdělanosti a sveřepého humpoláctví pro něj nedopadají dobře, až je ho čtenáři vysloveně líto. S těmito situacemi, pocity i analýzou jejich hlubších příčin jsem se přečasto - a podotýkám, že bohužel - plně ztotožňoval, leccos z toho znám velice dobře z vlastní zkušenosti. Snad i proto knihu hodnotím vysoko, byť jsi jsem vědom určitých kompozičních, narativních a jiných nedostatků (resp. postupů, k nimž bych se být autorem asi neuchýlil).

8 21.02.2022

Kniha možná nejtypičtěji hrabalovská, vezmeme-li to na základě jakéhosi stereotypní představy o jeho díle. Kniha plná přívětivosti, laskavosti, zjemňujícího pohledu na život se vší jeho tragikou, plná vřelého humoru, doby, reálií... Ale: byť se na to většina čtenářů kupodivu nezaměřuje (nebo jen velice vágně), vnímám u ní i řadu negativ, která jsou povětšinou příznačná i pro značnou část zbývající Hrabalovy tvorby. Nepochybuji, že Hrabal byl nesmírný znalec češtiny s rozsáhlou slovní zásobou včetně různých slangů, archaismů atp., nicméně při četbě mě mnohdy ruší různé stylistické úlety, o jejichž cílenosti a funkčnosti silně pochybuji. Zvláště u slovosledných kostrbatostí či rozličných hybridních vět mísících obecnou češtinu s bezmála hyperkorektností si nedovedu uspokojivě vysvětlit, proč se autor k takovým konstrukcím uchýlil. (Napadá mě jedině - ale není to hypotéza ničím podložená -, že tyto jevy jsou snad patrné zejména v jeho knihách, které za komunismu vyšly jen samizdatově, a tedy bez řádné redakce v tom původním slova smyslu, a při oficiálních vydáních po roce 1989 se do nich s ohledem na autorovu proslulost už nijak redakčně nezasahovalo, mají tedy podobu strojopisů vzniklých leckdy na jeden zátah a Hrabalem možná příliš nekontrolovaných či nekorigovaných.) Pokud jde o obsahovou stránku, platí v podstatě to, co jsem psal už k Něžnému barbarovi: narativní linka je v podstatě vrstvením příhod a anekdot, které by mohly fungovat i samostatně (což věděl a poněkud z nouze pod tlakem zužitkoval i sám autor), kdybychom knihu o třetinu proškrtali nebo naopak prodloužili, nikdo by to nepoznal, čili kompozice je tam velmi nezřetelná až vysloveně nepřítomná. To samo o sobě nemusí být vadou, oblíbil jsem si i řadu textů na komponovanost programově rezignujících, u Hrabala se však nejedná o proud vědomí či automatický text (leda snad na kompozičně nejvyšší úrovni, ale i tak je tam přítomna chronologičnost), takže je to i v tomto ohledu poněkud hybrid. Jakkoli hybrid, který mám přesto přese všechno rád, stejně jako mám rád Nymburk, Polabí, první republiku, maloměstskou atmosféru, pivo, komíny, štěpnice, staré motorky atp. Tedy podobně jako u Něžného barbara mám asi raději mýtus Postřižin nežli jejich text samotný.

K jeho edičnímu zpracování ještě jedna poznámka na závěr: Prózu jsem četl v rámci mladofrontovních Sebraných spisů Bohumila Hrabala (sv. 3, 2015), stejně jako ostatní Hrabalovy knížky. Editoři odvedli poctivou práci a nakladatelství se za celý tento počin právem náleží chvála, ale proč proboha opatřili texty ciframi v horním indexu odkazujícími k vysvětlivkám a poznámkám v závěru knihy? Při četbě to akorát ruší a plně se ztotožňuji s výhradou M. Špirita, že pro daný typ vydání je to řešení málo vhodné. Co hůř - vysvětlivky leckdy objasňují pojmy či osobnosti notoricky známé (např. sladovna, Vincent van Gogh [v jiné próze]), k těm navíc přidávají zbytečně podrobné biografické (přesný den narození a úmrtí), popřípadě místní údaje, zatímco řada jiných řídkých či raritních výrazů či nejasných aluzí zůstává nevysvětlena. Přičemž to celé nic nemění na tom, že četba Hrabalových děl by byla možná i bez těchto vysvětlivek (alespoň obecný význam čtenář takřka vždy pochopí z kontextu, encyklopedické či biografické údaje si snadno vygoogluje), ale jestliže je tam editoři chtěli umístit (což určitě není chyba), pak stačilo zkrátka zařadit do komentáře ke každému textu seznam pojmů a osobností a uvést, k jakým stránkám se která položka vztahuje. Osobně si vysvětlivky často procházím ještě před četbou samotnou, takže toto řešení vnímám jako nejpraktičtější a k autorským textům nejšetrnější.

8 03.02.2022

Výtečná knížka nejen o kuchyni, jídle a kuchařském umu ve vztahu k ruské politice, dějinám a společnosti, ale také obecně o člověku a jeho strategiích, jak se vyrovnat s bizarní realitou Sovětského svazu/Ruska a jak v ní přežít. Szabłowski má neocenitelný dar dostat se k pozoruhodným postavám, které stály na pozadí velkých dějinných událostí typu jaltská konference, podepsání dokumentu o rozpadu SSSR, genocidní hladomor na Ukrajině, perzekuce a deportace krymských Tatarů, sovětská válka v Afghánistánu nebo likvidace černobylské jaderné katastrofy, anebo patřili k nejužším spolupracovníkům diktátorů a funkcionářů typu Stalina či Brežněva. A umí s nimi hovořit. Líbí se mi, že v duchu nejlepších tradic polské literární reportáže Szabłowski jako subjekt z textu nemizí někam do pozadí, a naopak v řadě reportáží figuruje jako jedna z postav, která s respondentem sedí, pojídá různé domácí dobroty, leckdy poněkud svérázné, a - v bývalém SSSR už to asi jinak být nemůže - zpravidla to zapíjí nemalým množstvím vodky. Navíc od nich většinou vyzví nějaký ten zajímavý recept, o něž se na konci každé kapitoly se čtenáři podělí. Nejsem bohužel žádný velký kuchař, ale bavilo mě to i jen číst a chuť těch jídel a ingrediencí si živě představovat (malý tip - nečtěte to hladoví!).

Navzdory tomu, že popisované situace jsou leckdy kuriózní a prakticky od žádného z protagonistů (snad až na zástupce krymských Tatarů) nezazní kritika sovětského totalitního režimu (naopak na něj většinou nostalgicky vzpomínají), odkrývá kniha zároveň velmi pěkně a názorně zrůdnost tohoto systému. Opulentní hostiny v dobách, kdy obyvatelstvo hladovělo, olbřímí protekčnost a současně paranoidní nejistotu, jež panovaly ve všech sférách kolem tehdejších mocných (a samozřejmě nejen tam), ale i rafinované a cynické zneužívání jídla či naopak jeho nedostatku k dosahování reálných politicko-ideologických cílů. Kniha je napsaná strhujícím stylem, čte se jedním dechem, řada situací je v podstatě zábavná a úsměvná, když se však hlouběji zamyslíme nad jejich povahou, důsledky a kontextem, zamrazí nás. Kéž by se dalo říct: ještě že už je to pryč... Ale k popisovaným osobnostem patří i Vladimir Putin a jeho nejspíš víceméně vylhaný dědeček-šéfkuchař Spiridon. A právě tento Vladimir nám v tom brání.

7 24.11.2023

Zdařilá próza jedné z našich předních autorek zavede čtenáře do intelektuálních a uměleckých kruhů. Činí to myslím přesvědčivě a její předností je analytičnost a pochopitelně i značná dávka (sebe)ironie. Ta zde prostupuje vším, ať už jsou to otázky teoretického i praktického feminismu, undergroundu a současné progresivní levice, ale i generačních střetů či klopotných vztahů matka - dcera - dospívající vnoučata. Z hlediska dějovosti by se snad Hůlové dala vytknout jistá překombinovanost zejména v poslední třetině knihy, kdy se vzájemné vztahy a sexuální poměry okolo hlavní protagonistky začnou proměňovat natolik dynamicky, až je to poněkud nevěrohodné, ba téměř (záměrně a parodicky?) přehnané. Ale jak už jsem naznačil výše, tato linka nebylo to hlavní, proč mě kniha zaujala a proč ji pokládám za povedenou. Mnohem zajímavější jsou úvahy, leckdy provokativní, podvratné, vzájemně protichůdné, nejednoznačné, jde-li o míru toho, nakolik je vůbec lze vnímat vážně (jak z perspektivy nás-čtenářů, tak i z perspektivy postav samotných). Těžko říct, zda by kniha stejnou měrou oslovila i čtenáře, kteří nemají úplně blízko k literárnímu, nakladatelskému, univerzitnímu a uměleckému provozu, nicméně troufám si říct, že svou mnohdy až desktruktivně-dekonstruktivní analýzou mezilidských vztahů ve všemožných kombinacích nabývá dostatečné obecnější výpovědní hodnoty.

7 24.10.2023

Pozoruhodné, ba kuriózní téma, zároveň podepřené autorovými solidními znalostmi českobudějovické historie a topografie; svěží, místy úsměvné, příjemně cynické podání; překvapivé zvraty a zároveň nepřímočará mnohoznačnost pěkně odkazující k nejednoznačnosti a nespolehlivosti dějin a paměti: celkově vydařená a v určitých ohledech až ojedinělá knížka, co stojí za přečtení.

7 06.09.2021

Fundovaně a precizně zpracovaná knížečka, navíc graficky velmi povedená, o níž jsem se zcela náhodou dozvěděl před pár dny, kdy jsem kdesi na Facebooku objevil pozvánku evangelíků z jihomoravské Nosislavi na on-line besedu s Martinem C. Putnou o vztahu Karla Čapka k duchovnu. Besedy jsem se zúčastnil, hovořilo se zejména právě o této knížce a zaujalo mě to natolik, že jsem se rozhodl seznámit se s ní osobně. Čapka jsem naposledy četl před řadou let, a přestože mám řadu jeho knih rád a vcelku silně na mě zapůsobily, neprohlašoval bych o sobě, že jsem jeho milovník a už vůbec ne znalec (některá jeho kanonická díla jsem pohříchu zatím vůbec nečetl). Výbor Skoro modlitby mi tedy byl svěžím a inspirativním návratem k jeho dílu, byť ze specifického úhlu. A cenný je na něm nejen Putnův výběr citátů, ale i jeho komentáře. Snoubí se v nich svrchovaná stylistická hravost (ač leckdy hraničící s trochu křečovitou manýrovitostí: osobně to akceptuju a do značné míry mě to fascinuje, ale nejspíš to není pro každého) se širokým literárněhistorickým, kulturním, filozofickým a teologickým přehledem, o nějž se Putna se čtenářem dělí poněkud rafinovaně. O řadě osobností a fenoménů Putnou zmiňovaných totiž modelový (existuje-li) milovník Karla Čapka patrně nikdy neslyšel. Srozumitelnosti obecného sdělení komentářů to však zpravidla nebrání, a dohledá-li si čtenář o daných lidech či tématech víc, bude příjemně obohacen.

Shrnuto a podtrženo: pro Čapkovy čtenáře věřící a duchovně zaměřené jsou Skoro modlitby naprosto skvělá věc a lze říci povinná četba. Pro Čapkovy čtenáře relativističtěji, pragmatičtěji zaměřené (jichž bude s ohledem na obecný charakter Čapkova díla jistě víc) možná příjemné obohacení perspektiv, zpestření pohledu na "jejich" autora, ale možná i jedno velké zklamání a nedorozumění, kdy budou Putnovi klást za vinu, že jim jejich Čapka "vykradl" a "znásilnil". Hodně záleží na tom, do jaké míry je pro ně Čapek sošným, monolitickým idolem, jehož dílo čítali třeba i hojně a rádi, a pak si na základě toho vytvořili jakousi pevnou představu o něm, anebo naopak trvalým a dynamicky proměnlivým inspiračním zdrojem, k němuž se pravidelně vracejí a objevují v něm nové či nově nahlížené věci a souvislosti. Ti prvně jmenovaní patrně Putnovu antologii nedocení, ti druzí ji naopak uvítají jako něco, co tu strašně dlouho chybělo a čeho se Putna zhostil myslím se zdarem.

7 19.02.2021

Na knihu jsem se nesmírně těšil, téma i kontroverzní nádech s ní spjatý mě už delší dobu velice lákalo. Využil jsem tedy letošního Světa knihy a na slovenském stánku (jsem rád, že tam ještě cenzurní praktiky ministryně Šimkovičové nedosáhly) si ji pořídil ve slovenštině. Knížku jsem tedy četl v originále, ale nedaří se mi jej tady na Databázi najít (to se to tu automaticky nějak spojuje?), a tak své hodnocení píšu sem, pod české vydání z Hosta, ač o hodnocení překladu nejde (ani jsem jím nelistoval).

Musím říct, že jsem byl překvapen hned v několika ohledech. Jednak je to debut skutečně kvalitní a působivý. Čekal jsem spíš, že půjde hlavně o kontroverzní téma-tabu, a že umělecky (koncepčně, stylisticky) to nebude žádný zázrak, ale Hochholczerová nabídla suverénní styl (nakolik jsem schopen posoudit jej coby nerodilý mluvčí slovenštiny), přerývavou, trhanou perspektivu, zdatnou práci se zámlkou, nevyslovením a nevýslovným, putováním motivů aj. Takže překvapen jsem byl velmi příznivě.

Zároveň mě překvapilo, že věkově a mocensky nerovný poměr je líčen vlastně dost cudně, bez expresivity, skandální drásavosti. Čekal jsem, že bude mnohem jednoznačněji vykreslen jako manipulace působící nezhojitelné jizvy, ale reálně (alespoň tak jsem to jako čtenář vnímal) se to skrývalo hluboko mezi řádky, v pozadí, a vlastně to v sobě nemělo ani tu nezhojitelnost. Právě to mě na ději zaskočilo asi nejvíc: postava Terezy jako by onen vztah ani nevnímala jako něco zásadně anomálního a postupně se z jejího srdce/života vytratil jako jakákoli jiná silná zamilovanost či láska. Jistě, přinesl nezdravou fixaci, s ní spojené následné zmatky, tápání, neschopnost navázání trvalejšího, zdravého vztahu posléze. Ale nebývá toto důsledkem téměř každého raného dlouhodobějšího vztahu, i když jsou partneři věkově souměřitelní a mocensky na rovni? A tím naprosto nechci bagatelizovat zneužívání pozice ze strany učitele, trenéra, sbormistra či kohokoli staršího v podobném postavení, přijde mi však, že zrovna tady k tomu hlavní postava přistupovala s vyzrálostí větší než v leckterém dospělém vztahu. Terezou nebylo jen manipulováno, ale sama občas měla prostor rozhodovat a nasměrovávat dění dle svých představ – a využívala toho. Nelze v tomto ohledu vyloučit, že k tomuto zachycení nerovného vztahu přispělo psaní knihy z odstupu let. Návazných – a závažných – témat je v knize samozřejmě řada (nezájem rodičů, šikana a vyloučení kvůli jinakosti, bezútěšnost slovenského maloměsta a obecně hodnotové a mravní potácení tamní společnosti), ale právě hlavní motiv mě překvapil tím, že vůbec nenaplnil mou představu o prožívání, rozuzlení a reflexi takového citu a poměru.

Otázkou, kterou si kladu nejen u Hochholczerové, ale u mladé víceméně autofikční literatury vůbec, ovšem je, kam se tito tvůrci budou dále vyvíjet? V daném tématu a způsobu (resp. jednom ze způsobů) jeho zachycení totiž Hochholczerová dosáhla v podstatě svrchovanosti. Troufám si říct, že lépe se to napsat nedalo (jinak – a srovnatelně dobře – bezesporu ano, ale ve zvoleném pohledu a modu to bylo perfektní). Nicméně je-li pravda, že téma pohlcuje autorku podobnou měrou jako hrdinku její knihy, o čem bude psát příště? A podaří se jí dosáhnout obdobné sugestivity?

6 31.05.2024

Je to v podstatě typická Tokarczuková, minimálně pokud jde o její tvorbu poslední doby: jde o román s tajemstvím, pohrávající si podvratně se žánrem detektivky (Nenechte se zmást a výhradním čtenářům tohoto žánru Empusion nepořizujte! Je to mj. mnohem víc román idejí - a díkybohu za to.), tematizuje hranice a pohraničí nejen v konkrétní rovině (Německo, Polsko, Čechy: autorčin region a elementy z různých stran; hory vs. nížiny; města vs. izolované letovisko v kopcích), ale i v rovině přenesené (hranice pohlaví, osobnosti, reality a fantazie aj.). Nechybí parapsychologicko-pseudomytologický (či spíš jaksi jungiánský?) motiv ani "šokující" proměna v závěru, patrně míněná i coby popíchnutí konzervativnější části polské společnosti, která autorku po zaslouženém zisku Nobelovy ceny uvítala agresí a ignorancí namísto ovací... Celkově je to inspirativní román a vyplatí se jej číst, já měl asi jen smůlu, že jsem si předtím v Respektu přečetl recenzi, která toho vyzradila až příliš, a tak jsem byl ochuzen o překvapení a ujařmen vcelku silným (protože přesvědčivě formulovaným) interpretačním předporozuměním. A navíc jsem se asi přece jen nechal napálit tou "detektivkovou subverzí" a chvíli mi tím pádem trvalo, než jsem nalezl adekvátní tempo a modus četby, kdy se člověk naladí na popisy, diskuse, ideje, náznaky a symboly, jimiž tato zdařilá próza překypuje. Jen škoda, že překlad, obecně vzato povedený, vytříbený a solidně zredigovaný, na několika místech zbytečně zahaproval, což lze postřehnout i bez znalosti předlohy.

6 28.12.2023

Skvěle napsaný román na téma v české literatuře pokud vím nové. Navíc jde o autorův debut – tedy klobouk dolů!

Při četbě se ve mně sice tu a tam rodily drobné pochybnosti: např. proč matka trýzní Danielu tak podivným způsobem (navíc to nemá ani žádné dějově opodstatněné předpoklady – dívka nemá sklony k obezitě a naštěstí to nekončí anorexií); proč všichni mluví spisovně a občas lehce toporně i v privátních situacích (vždyť děj se odehrává v Praze a hrdinové jsou odtamtud); proč dochází zhruba ve dvou třetinách knihy (odhadem v roce 2012) k poměrně prudkému zvratu v manipulaci, která následně dost rychle zbytní do stavu omezeného vnímání vlastní identity, minulosti i reality kolem; proč je postava Jany vylíčena tak výsekovitě a vlastně i poněkud ploše, bezkrevně, téměř jako by šlo o několik různých postav, u nichž je oslabena vzájemná provázanost a motivovanost jednání, postojů a emocí? A takto by se dalo ještě v pár věcech pokračovat.

Nicméně nejde o výhrady s ohledem na celek románu nijak zásadní. Koneckonců to, že jsem o něčem (tj. v tomto případě týrání skrze manipulaci s oblečením) neslyšel, neznamená, že to neexistuje, a i kdyby to neexistovalo, je tu stále právo autora fabulovat dle libosti (pak se ovšem musí připravit na možné vytýkání nevěrohodnosti). Musím ještě jednou zdůraznit, že román je skvěle napsaný. Stanjura dovede takřka brilantně konstruovat a podat postupný pád hlavní protagonistky do kalných vod absolutní nejistoty týkající se její vlastní osobnosti, vzpomínek a vnímání. Dokáže zdatně dosáhnout efektu, kdy ani čtenář samotný neví, co se reálně odehrálo, co nikoli, zpětně mění jeho pohled na doposud neochvějné dění z předchozích částí knihy. Stanjura se tedy v podstatě se i na něm – na čtenáři – dopouští jakéhosi malého gaslightingu. Zkrátka skvělá, nesmírně tísnivá a naléhavá četba. Dokonce natolik dobrá (a současně i specifická), až jsem se rozhodl, že si tuto knihu, původně zamýšlenou jako dar, prozatím ponechám...

6 11.12.2023