V_M komentáře u knih

Kvalitní publikace tří zkušených vlastivědných badatelů ze Šluknovského výběžku se sice zaměřuje na dílčí jednotlivosti z rumburských dějin, jako jsou církevní památky včetně těch drobných, méně známých či ztracených, veřejné stavby, spolky, historie zdejšího zdravotnictví, bankovnictví, pivovarnictví, rekreace či zeleně a v neposlední řadě i na některé významné osobnosti. De facto však knížka – právě díky tomuto širokému a pestrému výběru – poskytuje plastický obraz dějin tohoto pozoruhodného města v Českém Nizozemí.

Určitou výhradou by v tomto ohledu mohlo být, že jsou zpravidla zpracována témata ze starší historie, především z 19. a první půlky 20. století. Často je vysloveně zarážející, že novější – poválečné a současné – osudy určité stavby, památky či instituce jako by vůbec neexistovaly, texty o nich mlčí či mlží. Rozumím možným důvodům, proč se tomuto dotažení témat a kapitol autoři vyhýbali: Možná toto údobí v době vzniku knihy (2012), dle mého názoru scestně, pokládali stále ještě za dobu, k níž nemají dostatečný odstup. Anebo si nechtěli pohněvat možné tehdy stále ještě žijící dějinné aktéry, není totiž nic těžkého si domyslet, že vývoj po roce 1945 by prakticky v každém tématu vyzníval jako úpadek. Či to snad nějak souviselo i s tím, že jde o publikaci financovanou městským úřadem. Tato opatrnost, ba autocenzura bohužel není ku prospěchu výsledku. Rumburku (a dlouhé řadě dalších našich sudetských i jiných měst) zoufale chybí zmapování toho, jak se z prosperujícího střediska známého jako Malá Paříž severu stalo během druhé poloviny 20. století neatraktivní město spojované především s vyloučenými lokalitami. Tedy zcela konkrétní, jmenovité a chronologické zmapování ekonomické, sociální a institucionální degradace, barbarské likvidace památek a historické zástavby, následného vzniku naddimenzovaných novostaveb (čili zničení tváře města nejspíš jednou provždy), ale i rozličných stinných stránek vývoje po sametové revoluci, kdy se periferní postavení města v některých ohledech bohužel ještě prohloubilo (romské obyvatelstvo, pochybné investice a krachy, úpadek zdravotnictví, zbytečná likvidace Anglického domu).

Závěrem ještě k jazykové stránce textů: Jsou psány vesměs čtivě a kultivovaným jazykem, kladem je i to, že na nich není patrno, který (resp. kteří) z autorů danou kapitolu tvořil, došlo tedy patrně k určitému stylistickému sjednocení. Redakci lze tudíž pochválit, byť na s. 89 mělo být patrně „jednoho podzimního dne roku 1864“, následuje-li posléze další krok, který se měl odehrát 7. února 1865. Korektura proběhla zdárně, jen s interpunkcí je tu a tam problém (čárky často chybějí v souvětích začínajících vedlejší větou).

Celkově však jde o vhodný doplněk a pendant knižních dějin Rumburka od Jana Smetany, kolektivní Vlastivědy Šluknovského výběžku i nejnovější publikace Ester Sadivové o rumburských pohostinských službách (Rumburk. Život ve městě kdysi nazývaném Malá Paříž severu) a nesporně záslužný počin, který by měl být povinnou četbou všech Rumburčanů a vítaným obohacením přespolních návštěvníků města. Po přečtení na něj totiž pohlédnete nově, barvitěji a vzdor všem jizvám jej začnete mít o něco raději.

1 10.09.2024

Musím říct, že na této knížce jsou nejpůvabnější roztomilé a úsměvné ilustrace. Je obecně vzato hezky vydaná. Naopak příběhy – ovšem nedokážu je posoudit z pohledu dětského čtenáře – se mi jeví nedotažené, nepromyšlené, místy vysloveně improvizované, nahodile psané. Vadí mi třeba to, že byť jsou hlavními protagonisty krtci, autor je antropomorfizuje natolik, že při vymýšlení jejich příhod nerespektuje ani základní a obecně známá fakta, jako třeba že krtci jsou de facto slepí (a krtčata tuplem) nebo že to, co v knížce konzumují, se ani v nejmenším neblíží jejich přirozené potravě (působí spíš jako jakýsi mix hipsterů a biomatek). Je mi jasné, že pohádkové narativy se běžně řídí jinou logikou než próza nějakým způsobem realistická, resp. ukotvená v realitě, nicméně tady to žádnou (komplexnější) logiku nemá. Skoro mi přijde (ale ono to tak jistě nebylo), jako by ty příběhy byly narychlo a dodatečně sepisovány k již hotovým ilustracím. Knihu tedy jako artefakt a výtvarné dílo doporučit můžu, ale pokud jde o příběhy o zvířátkách pro děti, existuje spousta mnohem zdařilejších textů.

1 09.09.2024

Kniha bezesporu čtivá a tematicky pozoruhodná, byť slohově a jazykově nikterak bravurní. Zpočátku mi to přišlo jako taková svérázná variace na Lolitu, dost mi tam chyběla hlubší introspekce, nastínění prapříčin a pohnutek jednání, motivací a myšlenkových pochodů postav. Ve druhé části knihy jich přibylo, ale i tak šlo autorce spíše o dějovou linku, jež ovšem má tu slabinu, že se odvíjí přerývavě, pomáhá si různými skoky a zvraty, ne vždy logickými či zcela uvěřitelnými. Nikdy jsem pochopitelně nebyl v kůži ani hlavě náctileté dívky, náklonnost ke starším mužům a jiné popsané zmatky z vlastní zkušenosti neznám, proto jsem za toto téma autorce vděčný. Zároveň mám ale pocit, že pro to, aby mi umožnila lépe tyto emoce, stavy, způsob uvažování a jednání pochopit, vcítit se do nich, tj. spoluprožít je s hrdinkou, mohla udělat víc. Určitě však bude zajímavé sledovat, jak se bude autorka tematicky, narativně a stylisticky vyvíjet.

1 09.09.2024

Úlovek z jednoho malého olomouckého antikvariátu jsem uvítal coby pěkný doplněk do své sbírky beskydian, potažmo carpathian. Obecně vzato jde o ediční počin dobrý a u nás kupodivu dosti ojedinělý, uškodila mu však doba normalizace, kdy vyšel, a asi i politické klima hornicko-hutnické Ostravy, kde vyšel v krajském nakladatelství Profil. Josefa Strnadla bych totiž spíše nepodezíral z toho, že by upřímně a dobrovolně vybíral doprovodné citace z Nejedlého či z prací Melicherčíkových a Kobzáňových z nejvypjatějších padesátých let, jakož ani z toho, že by se v doslovu toužil uchylovat k místy až vulgárně ideologickým výkladům. Nicméně buďto zkrátka podlehl tlaku, anebo mu do toho nějak redakčně zasáhli a podle toho to dopadlo. Tím nechci říct, že by se při patřičně opatrném čtení nedal onen dobový balast prosít a z doslovu si vyzobat jen přínosné a zajímavé informace, ale je třeba s tím počítat a pro serióznější poznání problematiky si obstarat třeba skvělou monografii Adama Votruby Pravda u zbojníka. Zdařilejší je rozhodně Strnadlova lyrická předmluva, sugerující náročné živobytí v Beskydech (resp. horách karpatského oblouku), to je poloha, jež je mu vlastní a v níž je silný.

Pokud jde o výběr písní, obávám se, že pro řadu čtenářů mohou být obtížně srozumitelné. Velká část z nich je totiž hornouherské provenience, a jsou tedy zaznamenány v různých slovenských nářečích (a to různým způsobem), dvě jsou dokonce polsky, u nich mám ovšem jistou pochybnost o autenticitě znění, ostatně nejspíš pocházejí z ideologicky pokřivené monografie Ochmańského (jiný polský zdroj v soupisu literatury uveden není). Nesporně by se tedy hodilo vybavit knihu slovníčkem či nějakou jazykovou poznámkou, je vcelku útlá, takže by to rozsah unesl. Jinak totiž nejeden čtenář bude tápat (i při vědomí kontextu), co přesně jsou zoglovecky, outáry nebo potukeň. A mimochodem - už jen pozorné a nezaujaté čtení vybraných písní a reflexe jejich motivů, obsahu či řekněme lyrických strategií myslím vyvrací deformovanou ideu o zbojnictví (popř. vnímání zbojnictví) coby třídním střetu mezi předáky vykořisťovaného lidu a feudalistickými, ba protokapitalistickými vykořisťovateli (podobně bývaly interpretovány i selské bouře). Něco podobného lze totiž podle mě vyčíst jen z několika jednotlivých písní a zrovna u nich mám určité pochybnosti o autentičnosti celku textu. Netvrdím, že je přepsali až v padesátých letech, kdy je řadili do edic a výborů, ale uvedená vrstva se do nich mohla propsat už od druhé poloviny 19. století (s rozvojem socialistického hnutí: příkladem takové syntézy obrození a komunismu je koneckonců i onen Nejedlý), nicméně každopádně až sekundárně.

Co naopak vnímám jako nade vši pochybnost šťastné, je obrazový doprovod, sestávající povětšinou asi z reprodukcí překrásně lidově naivistických podmaleb na skle s motivy zbojníků, salašníků, života na horských grúních, kyčerách a polanách. Ovečky, kozy, zajíci i řada jiných motivů tam mají podobu vysloveně roztomilou.

1 20.08.2024

Svatomořický chrám v Olomouci je pro mě vedle brněnského svatého Jakuba asi nejpůsobivější gotickou svatyní Moravy. Při četbě této starší brožury, kterou jsem pořídil přímo v kostele za 30 Kč (a předem podotýkám, že poměr cena – výkon je obstojný), si člověk v první řadě posteskne, že doby, kdy i takovéto brožurky psali přední odborníci ve svých disciplínách, jsou už patrně nenávratně pryč. Přijde mi, že dnes jde až na zářné výjimky o kompiláty slabé jazykové i obsahové úrovně, sestavované narychlo pracovníky infocenter, promotéry či jinými amatéry.

Na druhou stranu je třeba přiznat, že u přítomné brožury je text občas až příliš zatížen odbornými termíny a diskurzem. To by pochopitelně snadno vyřešila kvalitní redakce, která však – a v tom spatřuji největší minus tohoto edičního počinu a i proto, ač nerad, jej hodnotím jen jako průměr – evidentně neproběhla. Snad to bylo vlivem porevolučního nadšení a vydavatelského boomu (přeci jen – za komunistů se církevním památkám nevěnovala velká publikační pozornost, zvláště pokud jde o tiskoviny určené širší veřejnosti), snad i jistou editorskou nezkušeností tehdy patrně čerstvě vzniknuvší společnosti Starý Velehrad, ale tolik nedostatků je přes míru i pro tolerantního čtenáře. A nejde ani tak o hojné překlepy, z nichž některé mají za následek vyslovené nesmysly (např. na straně 7: „V roce 1453 se poprvé přispívá na provedení oken a naposled k témuž účelu 1453.“ – na začátku věty patrně mělo být 1435), spoustu různých nedůsledností, různé stylistické podivnosti atp., ale i o vady dosti zásadního rázu – kupř. proč na obálce chybí Josef Bláha, který je autorem úvodní kapitoly, a naopak na ní figuruje autor nijak světoborných snímků Vladimír Hyhlík? Proč uvnitř brožury není označeno, které pasáže napsal Ivo Hlobil, takže to vypadá, jako by se na textu vůbec nepodílel?

Především je ovšem problematická koncepčně – chápu omezené možnosti tehdejšího tisku a reprodukce, ale fotografický doprovod je děsivý a hlavně nedostatečný. V textu jsou nezřídka barvitě popisovány jedinečné prostory a umělecká díla, jež si člověk ani při osobní návštěvě chrámu prohlédnout nemůže (jsou za šňůrou, příliš daleko či příliš vysoko) – a právě ty měly být primárně vyobrazeny. Smutné je, že nic novějšího a kvalitnějšího o této mimořádné sakrální stavbě nevyšlo a poslední historická monografie tématu věnovaná je – alespoň dle soupisu literatury, kterého si cením, neb v podobných brožurách je pohříchu výjimkou (zvláštní je jedině to, že v něm chybí v roce 1990 vydaná brožura Jiřího V. Musila, snad vnímaná jako nepatřičná konkurence?) – z roku 1939 (autor Bohumil Zlámal). Kéž by si to některý „olomucensista“ či kunsthistorik vzal k srdci coby výzvu.

1 20.08.2024

Léto v mém případě nesvědčí četbě ani psaní, i své hodnocení souboru Kahudových kratších próz tedy sepisuju s nemalým časovým odstupem. Budu tím pádem stručnější a obecnější. Pro všechny texty Exhumace v podstatě platí charakteristika, kterou jsem psal k jeho Technologii dubnového večera a Příběhu o baziliškovi. Plusem je rozhodně jeho mistrný a svrchovaný styl, neuvěřitelně bohatá slovní zásoba a schopnost plasticky líčit všemožné bizarnosti, obscénnosti až úchylárny.

Minusem, který se v Exhumaci bohužel projevuje intenzivněji než ve dvou výše zmíněných titulech, je pak na jedné straně chabá narativní konstrukce a linka. Ve výsledku to působí (hlavně v titulní próze), jako by Kahuda stavěl „děj“ asociativně, ledabyle a nazdařbůh. Jako by se řídil spíš tím, jaká nechutnost ho zrovna napadne (a on ji následně s libostí popíše), než aby se pokoušel o nějakou kostru vyprávění. Na druhé straně, což s tím trochu souvisí, to pak je určitá monotónnost, kdy všecky ty scény plné hnusu, chlípnosti, prasáctví atp. člověka po přečtení určitého počtu stran už příliš nešokují, nezaujmou, ba v nejhorším případě ani nebaví.

Nechci tím říct, že by Exhumace byla špatná kniha, jakkoli by si zasloužila pečlivější redakci (mám vydání z Paper Jamu a něco evidentních překlepů jsem tam našel, ač si dovedu představit, že možná nějak přešly z původního petrovského vydání a taky že redigovat Kahudu není zrovna med). Čtenáře, kteří mají autora a jeho styl rádi, myslím nezklame. Jen se v ní zřetelněji vyjevily limity jeho psaní a vidění.

1 30.07.2024

Předně je třeba říct, že knížka se povedla především graficky. Působivé jsou i ilustrace; jen škoda, že i k nim byla – poněkud rušivě – umístěna čísla stránek. Děj zachycuje sklonek Smetanova života, propukání a rozvoj jeho duševní choroby během pobytu u dcery Žofie v myslivně u Jabkenické obory. V líčení nechybí dramatismus, napětí, zámlky a efektní střídání perspektiv, celé je to podáno zdařile a čtivě. Skvrnkami na kráse jsou bohužel občasné stylistické nedostatky, např. „s kluky k rybníku“ v přímé řeči; „sprintovat“, jež se vůbec nehodí k atmosféře 19. století (čímž samozřejmě nežádám, aby byla kniha psána dobovým jazykem, ale takové slovo a některé prokazatelně dnešní obraty zkrátka jinak sugestivně líčenou atmosféru narušují), hyperkorektní tvary jako „dokáži“ apod. Ruší i překlepy („jsme“ místo „jsem“ v závěru knihy), které na ploše tak útlé knížky a tak skrovného textu, vysazeného do čím dál útlejších sloupců (snad coby symbolika postupu Smetanovy nemoci, zúžení horizontů či narůstající úzkosti) vyniknou ještě zřetelněji, než kdyby se vyskytly v knize obsáhlejší či na stránce hustě pokryté písmeny. Jinak jde ovšem o důstojný literární příspěvek k letošnímu smetanovskému výročí, který má zároveň díky své (dosavadní, uvidíme, jak to bude v budoucnu) distribuci nejspíš jen na festivalu Smetanova Litomyšl parametry sběratelské knižní vzácnosti. Takže tedy doporučuji.

1 06.07.2024

Obratně napsaná a vymyšlená novelka dokládající Jiráskovu stylistickou vytříbenost i schopnost konstruovat vtahující příběh se zajímavou pointou. Dílo psal autor jako sedmatřicetiletý (roku 1888 pro časopis Lumír), tedy mj. v době, kdy zároveň vznikala husitská trilogie Mezi proudy a kdy začínal tvořit cyklus F. L. Věk, a jedinečné je zejména tím, že se pro Jiráska netypicky vztahuje k době rokoka. Se zvláštním zalíbením a erudicí vykresluje především atmosféru tehdejších panských honů a života na šlechtickém sídle, ale i trudných existenčních podmínek venkovského učitele.

Prózu jsem četl v edici z roku 1937 – Sebrané spisy A. J. XII, dotisk desátého (!) vydání a překvapilo mě, že tam bylo poměrně dost tiskových chyb. Mám totiž zkušenost, že starší vydání jsou na tom z tohoto hlediska lépe než nejeden počin dnešní. Je pro českou literaturu veliká škoda (a z velké části na tom má vinu Zdeněk Nejedlý), že až na několik málo titulů (St. pověsti české, Z mých pamětí...) nemáme spolehlivé a solidní moderní edice Jiráskových děl. Čtenář se tak musí uchylovat buďto k předválečným vydáním proměnlivé úrovně (tak to činím já), anebo k megalomanskému projektu jeho spisů z dob stalinismu, kdy Zdeněk Nejedlý zaplavil československý knižní „trh“ několika miliony výtisků Jiráskových spisů, o jejichž textologické spolehlivosti lze pochybovat mj. proto, že u nich (nekontroloval jsem tedy všechny svazky) chybí i tak elementární věc, jako je ediční poznámka, o nějakém zevrubnějším komentáři či různočteních ani nemluvě.

1 04.07.2024

K hlavním zdrojům tematiky a obraznosti této sbírky patří čundrácká romantika, toulky, vlaky, řeky, táboráky a kempy (podtrhuje to i grafická úprava sbírky a využití fontu imitujícího psací stroj). Dle autorovy fotky na zadní straně obálky a některých aluzí v textu i rocková hudba. To vše je mi sympatické, ale to všechno nebezpečně svádí ke kýči a konvenčnosti – a Šindelář se tomu bohužel neubránil. Koneckonců už samotný titul sbírky, kombinující „psí ohně“ a „odcházení s větrem“ bezpečně naznačuje, že riskujeme přepálenou a vyčpělou poetičnost. Jeho tvůrčí postup v sobě navíc nese zřetelné stopy mechaničnosti a poetika známky tu silnější, tu slabší odvozenosti. Jednou strategií jsou metaforické řetězce, jež snoubí dvě vzájemně málo související oblasti v jednu a s důsledností leckdy až úmornou se táhnou třeba půlkou básně. Např. spojení dopravní techniky a krajiny: „horizont zapne dálkové uhlíky“, „rozsviť v rojnicích koroptví aspoň potkávací“, „ze sonických manýr zimy“ (vše báseň Kira). To samo o sobě není žádný poetický hřích, ale zde to prostě nemá patřičnou opodstatněnost ani eleganci, a působí to tedy násilně, amatérsky. Jistou vinu na tom nejspíš nese tušená (takto ji tedy vnímám) inspirace písňovými texty, snad metalovými či rockovými. Rozpačitý dojem dotvrzují i veršovnická klišé nejhrubšího zrna jako „nebe je rudé. / Tvé rty…“; „v kalných vodách podzimu“ apod. Pozitivem není ani řada formálních nedostatků (chybné psaní *zda-li, časté kladení čárky před „jako“ či „než“ v případě srovnávání).

Za nejzdařilejší básně pokládám Děti spadaného listí a Nikad z prvního oddílu, z druhého pak dva pozoruhodné, v kontextu sbírky v lecčems ojedinělé, kratší a s rýmem pracující texty Racek a Motýli zla, příjemným zpestřením byly i dvě dedikované básně Sonic Youth (rodičům; navzdory názvu se snaží básnicky postihnout klima patrně své domovské dědiny) a Trans.granit (věnovaná manželce a na pozadí putování Jesenickem nastiňující strasti a slasti počátků jejich společné životní cesty). V případě posledních dvou zmíněných nejde ani tak o texty nějak básnicky grandiózní a virtuózní, ale tím, že za nimi stojí konkrétní adresáti, prostředí, zážitky a atmosféra, mají hned výrazně navrch, srovnáme-li je s prožitkovou rozpitostí a výrazovou klišovitostí většiny ostatních čísel.

Racek

V lidech je mnoho míst,
jež si slinami
plotů
pošpinila klín,

a tak za sebou
dál
na provazu táhnou márnici
dětství.

A i když
zapomněli cestu, kterou dál
jít,
jednou doletí.

Vždyť racek je první
člověk – :
zvíře v prokletí.

***

Motýli zla

Larvy
strachu přežily
zimu
ve spodnicích stébel.

Ještě se kuklí
zlomyslnost
trav.

A zatímco ptáci
rozkrajují
nebe,
zítřek ve zdech neví,
kudy kam.

Jak pojmout víc,
ale
nenechat řeku ze žil
vytékat.

1 27.06.2024

Tematicky svěží sbírka, čerpající mj. z naší poezií dosud málo ohledávaného (takto napřímo) tématu homosexuálních milostných vztahů (celý oddíl Omega, reflektující v duchu omegy coby symbolu konců známosti a vztahy, jejich podstatou byl konec). Sugestivní jsou ovšem i texty odkazující k prostředí a obyvatelům psychiatrické nemocnice (oddíl Neposeb, odkazující podivnou zkratkou k patrně autobiografickému motivu nedokonané sebevraždy a následné hospitalizaci) a za asi nejlepší pokládám tři atmosférou i jazykem zcela odlišné části z počátku třetího, eponymního oddílu sbírky (Mloci, Známky života, Boží soud).

Přiznávám, že do mého hodnocení se jistě promítají i mé sympatie k hudební a textařské složce Strouhalovy tvorby. Jeho album Discopláň, které vydal pod uměleckým jménem Wheel Cherry, pokládám za nesmírně zdařilé. Ne všechny básně sice obstojí jako celek, ale pointovat autor dokáže a řada veršů či dvoj-/trojverší by mohla figurovat i samostatně, jako nápadité a trefné metafory, postřehy či slovní hry (např. „jsme jedno / já a moje špína“; „říkám ti královno / ale ty / slyšíš jen hovno“; „tahal ji za vlasy / až byla překvapená kolik / jich má […] tahal ji až znejistila / jestli mu je neukradla / jestli nedluží“). Líbí se mi i obálka a výtvarný doprovod Adama Tománka, třebaže k atmosféře básní se podle mě nehodí – sugeruje něco mnohem velkoměstštějšího, ostřejšího a odcizenějšího, izolovanost na sídlišti, kdežto Strouhalův svět je plný vztahů a i jeho samota je jaksi oblejší, figuruje mezi lidmi, a nikoli v odlidštělé technicistní prázdnotě, jaká čiší z prostoru Tománkových ilustrací.

Závěrem odcituji jednu z oněch „jiných“ básní ze závěrečného oddílu Haloklina:

ZNÁMKY ŽIVOTA

Kousek od ivančic
na soutoku tří řek
vypouštěli po pracovní době
z jézédé čerstvou krev

ta voda rozhýbala mlýn
a pekaři té mouce říkali čistá

pozorovali sme hejna bělic
tlamy rozkvetlé k šarlatové trubce
a jelce sme chytali
na rudý třešně

jen maruška nymficky kropila hladinu
a po vocasech
sápala se holejma rukama

kapky cvakaly jako zip jejího spacáku

v kanadě od té doby
porodila čtyři děti
které nikdy nikdo neslyšel plakat

1 26.06.2024

Představuju si to takhle: Kluk kdesi v pustině uprostřed Novohradských hor, v karavanu a se strejdou, možná o prázdninách či zkrátka ve volném čase. Prostor nezkalené fascinace, vidění a úvah, ale již i trochu probublávající tíživosti, náznaků dospělosti (hlavně poslední oddíl: sny o dovolené, ráj jako betonová pláž). Objevuje se Adam, snad bratr, snad kamarád – anebo pouhá představa, jakési alter ego či mýtus? Hravost ve vidění světa i deformacích jazyka, vracející se motivy, vzpomínkovost, vztahovost, vtažení do svébytného světa. A pak taky – což vlastně s ohledem na výše řečené ani tak nepřekvapí – spousta jmenovitých dedikací (mám pocit, že pomalu každá druhá báseň). Poezie jako prostředek definování a utužení vzájemnosti, báseň jako mezilidský poměr.

Obecně tedy zajímavý koncept, který však – musím s politováním konstatovat – nemá kýženou básnickou působivost jako celek ani v jednotlivinách. To se odrazilo i v tom, že jsem měl kapánek potíž vybrat jedinou báseň coby nejsilnější, na ukázku. Ale nakonec jsem se rozhodl:

NEBE

/pro Jiříka/

adam říká
že nebe neexistuje
říká
že sme si ho vymysleli
protože umřem

netuším
jak to myslí

přemejšlím
jaký je to nebejt

/

zhasíná

„je to tak
když umřeš?“
ptám se

„co?“
ptá se

„jako ve tmě?“

„když umřeš
je to jinak“

1 26.06.2024

Poezie i básnická osobnost Josefa Suchého jsou mi sympatické. Byť hodnocení tohoto výboru píšu s jistým odstupem, přetrvává ve mně dojem, že výběr básní není úplně šťastný.

Na Suchého tvorbě mne nejvíce oslovuje lyrická rurální poloha, plná nostalgie, ryzosti, barvité přírodní a venkovské obrazivosti, zčásti možná blízké idyle málem sentimentální, ale i právě tím útěšné a konejšivé, což je ne snad primární, ale nikoliv nepodstatná funkce poezie. A právě tato poloha dostala ve stávající výboru vcelku málo prostoru. Přitom básně jako Chalupy, U Popovic, Ten čas či Dva tucty chalup patří k tomu nejlepšímu a nejsvébytnějšímu. Vnímám je jako příklad jeho bytostného hájemství, kde je literárně nejsuverénnější. Abych byl konkrétnější:

Dva tucty chalup

Dva tucty chalup hluboko v lesích
na křižovatce zaječích cest.

S hladinou rybníka letmo
se líbá vlaštovka.

Z návsi pár kroků k hospůdce něžné,
říkalo se tam U čtyřlístku.

Tady jsem o poutích tančil s dívkami motýlích údů.

Tady jsem pil s ostrými hochy čistou
a výskal.

Jednou,
zatímco kapela večeřela,
natrhal jsem si v aleji průsvitných třešní –
chutnaly nádherně –
pak třeskl výstřel
a ozvěna kácela v dálkách staleté smrky.

Se zatajeným dechem
Sním nad zjevením vstavače…

Méně zdařilé jsou pak pozdější, v níž jako by zvážněl, dozrál a snaží se řešit otázky velkého světa. Jenomže Suchý není básnickým rodem ani rodokmenem tvůrce-myslitel, filozofující reflexivní lyrik. Výrazivo, poetická či myšlenková strategie nebo poslání řady takových čísel jsou tím pádem naivní, působí, jako by si navlékl háv, který mu nesedí a nesluší a navzdory veškerým snahám se do něj nedokázal ideálně napasovat. Před nedávnem jsem četl jeho novější sbírku Tváří v tvář, ale zpětně ji (mj. i díky básním vřelého rodinného ladění a vyznáním Lužici, přičemž všechno to je samozřejmě z hlediska doby a vývoje poetik anachronismus) hodnotím výš než právě popisovanou jeho etapu. Budu se po letech muset vrátit k jeho sbírce Okov, tu jsem si zapamatoval jako zdařilou, ale možná to zpětně přehodnotím a napříště u mě jednoznačně převáží tónina Žernovu a dalších rurálních sbírek jako Suchého trvaleji platný odkaz české lyrice. Anebo se ukáže, že z nějakého důvodu (a ten mohl být v druhé půli sedmdesátých let zčásti i vnější) prostě jen do tohoto výboru zařadil básně, které mě neoslovují.

Závěrem odcituji jednu, která z těch reflexivních patří k asi nejlepším:

Kruté tajemství

Země tak dokonalá a krásná, že se ostýcháš
vydechnout příměr,
protože by kulhal.

Jabloně mlčí na zahradách,
jen tu a tam
udeří do trávy plod,
v kterém se zaoblilo proměněné slunce.

Vzduch čistý jako mysl
svatého Františka.

A kdesi tělo hada překapává jed.
A kdesi cvakají čelisti vlka.
A kdesi pracují ruce navyklé rdoušení.
A všude jak výheň jiskrami srší
boj na život a na smrt.

Jak snést to kruté tajemství?

1 26.06.2024

Půvabná knížka veršů, říkadel, hádanek a her pro děti z pera slezského básníka Františka Lazeckého, jehož jsem doposud znal jen jako autora pozoruhodné spirituální poezie, laděné zprvu katolicky, v závěrečné fázi – pamatuju-li se správně – univerzálněji.

Poezii určenou primárně dětem běžně nečtu, proto se necítím kompetentní k objektivnějšímu srovnávání, dovolím si tedy jen pár postřehů. Jako plus Malinového chodníčku vnímám krajové zaměření, dle předmluvy se zdá, že Lazecký hodně čerpal z vlastního dětství a zaznamenal, popř. adaptoval texty, které coby synek vyrůstající v tehdy ještě nevelké dědině Tísek severně od Bílovce, v kopcovitém kraji na pomezí Slezska a Moravského Kravařska (navíc poblíž hned několika jazykových hranic), slýchal a sám odříkával či zpíval.

Minusem je, že texty mají jen tu a tam nářeční prvky, a to spíše v rovině lexikální než hláskové. To jim podle mého názoru jednak ubírá na ryzosti, jednak na půvabu, ale i dokumentární hodnotě (tu samozřejmě děti nedocení, ale vydal-li knížku ostravský Profil primárně pro děti z regionu, pak by jim asi až tak nevadila a nedětští čtenáři by to docenili). Občas kvůli tomuto „pospisovnění“ dokonce haprují rýmy či rytmus, což je už je nedostatek závažný z hlediska každého čtenáře. Mimoto bych uvítal nějakou krátkou závěrečnou poznámku, kde by Lazecký vysvětlil, nakolik jde o autentickou lidovou slovesnost, třebas jím lehce upravenou (myslím, že většinově), a nakolik o jeho vlastní tvorbu, slovesností jen zčásti inspirovanou.

Velkým plusem pak jsou – jakkoli nedovedu posoudit, zda se líbí dětem – ilustrace Lumíra Ševčíka, který z kraje pocházel a nádherně ilustroval i třeba knížky Josefa Strnadla. V Malinovém chodníčku mají některé z těchto ilustrací rozvernost (či jak to nazvat) bezmála surrealistickou. Zkrátka výtvarná úprava knihy se mi líbí jako celek i v detailech.

A ještě poznámka na závěr: při četbě veršovánek o řemeslnících, ale i obecném životě na vsi, zvířatech nebo třeba jídle (pečení chleba v každé chalupě!) si člověk uvědomí, jak vzdálený je nám svět moravskoslezského venkova první čtvrtiny 20. století. A platí to i pro dobu vydání knihy (1979), kdy už to tam bylo v zásadě jako dnes. Ty dědiny už nejsou jinde jen vizuálně (k jejich nesmírné škodě a estetické újmě), ale radikálně se proměnil i způsob života. To samozřejmě není žádná nová ani objevná myšlenka, ale nečekal bych, jak důtklivě ji pocítím při četbě knížky básní pro děti, získané z jedné východočeské knihobudky.

1 25.06.2024

Hejnice jsou patrně nejkrásnějším poutním místem v Čechách (já vím: je to subjektivní), pokud jde o celkové zasazení do krajinné scenérie. Mohutná hradba strmých severních svahů Jizerských hor dodává tomuto chrámu téměř alpskou atmosféru. Od dětství jsem tam jezdil a postupně si k tomu místu vytvořil vazbu bez nadsázky láskyplnou. I proto jsem uvítal nový knižní počin rýnovického Domu česko-německého porozumění, nesmírně to zasloužilé organizace nejen v regionálním měřítku.

Knížka je velmi vkusně vypravená a poslouží jako ideální suvenýr pro poutníky, turisty i jako důstojný doplněk knihovničky všech milovníků Hejnic a Jizerek. Je vpravdě útlá a vzhledem ke své dvojjazyčnosti i hojným ilustracím a reprodukcím historického ikonografického materiálu je vlastního českého textu poskrovnu. Tvoří jej miniúvod, následně převyprávění legendy o vzniku poutního místa a návazná kapitolka o jeho dějinném vývoji od počátků po nejaktuálnější současnost (v roce 2022 se jim povedl obdivuhodný čin: ubytovali v klášteře neuvěřitelných 180 válečných uprchlic a uprchlíků z Ukrajiny!), obojí z pera Petry Laurin. Vše je podáno stručně, hutně, ale čtivě a kultivovaným jazykem. Pro zevrubnější poznání je vhodné sáhnout po některé z položek stručné bibliografie na konci knížky (obzvlášť doporučuji skvělou knihu Jan Heinzla a Milana Svobody). I výběr obrazového materiálu (různé veduty a staré fotografie Hejnic) je reprezentativní a kvalitně reprodukovaný.

Posouzení estetických kvalit a vhodnosti ilustrací Moniky Haniky je asi na každém čtenáři (osobně je pokládám za vcelku zdařilé, naivistické, leč nepřekračující meze kýče, ale mnohem spíš by se hodily do nějaké dětské knížky), nicméně zásluhou této ilustrátorky, která je potomkyní českých Němců z regionu (nar. 1947 již v Hesensku), obsahuje hejnická knížka ještě jednu zajímavost – převod legendy o poutním místě do jizerskohorského nářečí němčiny („paurisch“). To je bezesporu zajímavé nejen pro naše německojazyčné krajany (resp. jejich potomky), ale i pro všechny s němčinou alespoň trochu obeznámené čtenáře nejen z regionu. Jen škoda, že se – alespoň tak mi to přijde – jedná o převod poněkud mechanický. K nářečí totiž zpravidla patří i specifický styl vyprávění, jak vidíme třeba na výkonech lidových vypravěčů z Moravy, od padesátých let publikovaných i knižně, anebo na souborech nářečních textů. A ještě dva drobné minusy tato jinak moc pěkná knížka má: Zaprvé je to cena – pohybuje se kolem 200 Kč, přitom je to opravdu miniaturní dílko. A zadruhé několik stylistických neobratností, které v českém textu navzdory tomu, že je v tiráži uvedeno několik zkušených redaktorů, bohužel zůstaly, srov. „prostory kláštera využívala místní škola pro školní jídelnu, družinu a školní zahradu“ (s. 38) či „v Hejnicích, v zeleném údolí řeky Smědé a v obklíčení bukovými přírodními rezervacemi“ (zadní str. obálky).

Přesto knížku všem jizerkomilům i občanům a návštěvníkům kraje vřele doporučuju.

1 07.06.2024

Tvorbu Petra Borkovce mám nesmírně rád, a byť jsem od něj zatím nečetl úplně všechno, k některým jeho dílům se opakovaně vracím. S radostí jsem si tedy pořídil a přečetl tuto jeho nejnovější, raritní knížečku (pouhých 150 výtisků, navíc zjevně zatím nešla do běžné distribuce). Troufám si říct, že jsem jedním z ideálních cílových čtenářů, jelikož i u mě se snoubí zájem o entomologii (byť mnohem poučený a zapálený než u Petra Borkovce) s vášní pro poezii. Tím nechci říct, že by si četbu nemohli užít i jiní, ale koho hmyz nechává chladným, nebo se mu dokonce hnusí, možná tyto Borkovcovy texty tolik nedocení. Napadá mě přirovnání k půvabné knížce Miloslava Nevrlého Moje ptačí roky, ovšem s tím, že Borkovcovy texty jsou vycizelovanější, jemnější (třebaže Nevrlý je zdatný stylista) a platí to i pro vypravení celého svazku.

Nesnadno se to formuluje, ale základním rysem veškeré Borkovcovy tvorby pro mě byl vždycky ostře tesaný (což neznamená, že by byl prostý subtilnosti), vyzrálý a suverénní výraz, který je výslednicí obdobného nahlížení, vidění. I v přítomné knížce autor v jednom z textů líčí, kterak především pozoruje to, co je („jsem tak ustrojen, že nevidím dobře pod povrch“), a nikoli primárně to, co jest (ač to v té jeho zrakovosti, ornamentice v nejlepším slova smyslu, samozřejmě také je, avšak nikoli coby výsledek plánovité reflexe, nýbrž spíš jako jakýsi smysl výtvarna). Touží vnímat a pojímat, aniž by ho to nutilo „v hlavě srovnávat, porovnávat a přirovnávat na všechny strany“, touží se vzepřít metafoře coby výsledku lidského rozumování, „zůstat ohromený, a mlčet!“ Byť si samozřejmě uvědomuje limity, potažmo nemožnost takového usilování. Na každý pád jsem si teprve při četbě Křehké knížky uvědomil, nakolik má Borkovcova tvůrčí metoda (tak jak si ji představuju – rekonostruuju při četbě) blízko k čisté, precizní, „křehké“ práci sběratele a preparátora drobounkého hmyzu.

O to působivější je tragická tónina, kterou determinuje hned první text knihy, v němž se dočítáme: „Jak moji entomologičtí přátelé vědí, ztratil jsem před rokem, ve svých téměř čtyřiapadesáti letech náhle zrak a byl nucen s aktivním sběrem brouků úplně přestat. Ale zbytky zraku (jsou to bohužel jen jednotky procent a moje vidění připomíná průhled přes zažloutlý velice tlustý achát) mi stále přinášejí, jak rád poznamenávám, nezvyklé entomologické zážitky. Barevné a lesknoucí se stíny s jakoby tlustým lemováním na pravém oku silně připomínají krovky krasce Chrysochroa Ocellata a stojaté bílé mžitky na černém pozadí, které tak zřetelně vidím levým okem, mají už navždy hranatý a s ničím nezaměnitelný obrys vzteklého a dravého krajníka pižmového (Calosoma sycophanta).“ Tímto prizmatem vnímáme i jeho texty o sběratelských začátcích, noční svícení, vzpomínky na burzy, nigerijské zlatohlávky-goliáše s notnou dávkou nostalgické melancholie.

Jediné, co mě na této jinak půvabně vypravené knížečce zamrzelo, bylo několik textových chyb (*ke břehu zarostlého vodními travami – s. 27; *Hřmot se blížil se a sílil – s. 59; na zadní straně obálky je reprodukce textu ze Lhotského Křehké krásy přerušena v půlce slova, což byl patrně záměr, resp. to vydavateli či autorovi nevadilo, leč působí to divně, také jako omyl). Ty lze přičítat nejspíš poněkud nadšeneckému rázu celé edice, kdy v podstatě celou výrobu knihy měly na starosti pouhé dvě osoby. Škoda. Nicméně i tak je to krásný a vzácný počin.

1 04.06.2024

Pozoruhodný debut severočeského básníka – výrazově, tematicky a náladou vlastně docela monotónní, leč koherentní. Určitě stojí za přečtení.

Tománek ve své sbírce jako by utkvěl v nějakém dávnověkém bezčasí (špetku civilizace prozrazují jen ojedinělé motivy, např. nemocnice či remorkér na řece). Jeho jazyk a vidění je oproštěné od aktuálního, prosté jakékoli časovosti. Jako by to byl prostor mýtu, potažmo spíš jakési fantasy kulisy (pokoušel se už někdo o fantasy básnictví?). Ústřední postavení v něm má příroda a krajina, nezřídka více či méně nápaditě oživovaná a personifikovaná:

Čertova voda

vyhledej srdce vody
zvaž její slabiny
obětuj stáda lodí
hladovým ústům jezu

sleduj
jak rostou skály
drancují srdce lesa
jak z jejích boků
prýští krev

to voda
zvrácená nazad
žere svůj vlastní proud

Velice často je přitom bezprostředně propojována s člověkem, ať už lyrickým subjektem, anebo adresáty jeho básní (a to i konkrétními – např. v textech dedikovaných tátovi či Áje). Srůstá s ním a stává se jeho součástí (anebo se on stává její součástí), tvoříc pak cosi nedílného, leckdy bezmála monstrózního. A katalyzátorem (to už není fantasy, ale přímo sci-fi básnění!) jako by byla třeba bouřka, jako to cítíme z některých čísel z cyklu Anatomie bouřky. Je tam ovšem stále i to ztotožnění subjektu a krajiny.

Anatomie bouřky III.

prý nejsi řeka
ale krajina
se v tobě odráží

klesá jak kámen
hluboko
do spodních proudů

probleskává řečí
gesty, ústy
i po letech
prší z tvých očí

Zčásti je to asi do krajnosti dovedený romantismus a jeho koncept „krajiny jako stavu duše“, třebaže u Tománka jde často spíš o jeho inverzi – „duše (zde zvnějšněná niternou poezií) jako stav krajiny“. Lze se ovšem tomuto vpravdě romantickému lyričku divit poté, co si na zadní straně obálky přečteme, že Tománek pochází z Ústí nad Labem a většinu života žije na Děčínsku? Nedokázal jsem se té sugesce zbavit – v monumentalitě, mytičnosti a síle básníkových krajinných vizí zkrátka vidím Středohoří, Labské pískovce a asi náš nejúchvatnější říční kaňon od Ústí k Děčínu a Hřensku. Koneckonců motivy řeky, vody, lodí, plavby atp. jsou ve sbírce nesmírně hojné. Říkám si – to je prostě Děčín, jediné stále ještě trochu námořnické město u nás... Závěrem bych si ovšem dovolil odcitovat jednu tlumenou „rurální“ báseň, jejíž romantičnost se zbytku vymyká. Vědomě či podvědomě odkazuje kamsi k linii českého básnictví, jejímž vyvrcholením je asi Reynek nebo Hejda:

Boží hod

kdo hodil bohem
rozčísl polím
pěšinku
a přišel…

v zahradách
vzrostlé samoty
už obrážejí plodem

sousedé zhasli

v kamnech hoří
sníh

praskliny nebe
stromy zrcadlí

1 31.05.2024

Už dlouho jsem nečetl žádnou poemu – a tahle byla nesmírně působivá až uhrančivá. Vtáhlo mě to a přeneslo do Podskalí, na Vyšehrad, k železničnímu mostu (v současnosti ohroženému barbarským přístupem SŽ, což při četbě ještě prohlubuje vědomí hořké melancholie), tedy do míst, která mám i já nesmírně rád. Byť jsem tam nevyrostl, znám to tam vcelku obstojně, proto jsem si vše konkretizoval vlastně automaticky a ani skrytější narážky mi většinou nezůstaly záhadou. Je nicméně otázka, jak se s touto vrstvou textu vyrovnává čtenář s Podskalím neobeznámený.

Celé se to nese na vlně sugestivní nostalgie, vzpomínek, jež se porůznu vracejí a vytanou tu v jednom, tu v jiném kontextu. Někdo se možná zprvu bude v postavách a časových rovinách ztrácet, ale i to má svůj účinek a při pozorné četbě se to postupně projasní. Koneckonců poema je rozprostřena v jakémsi těžko definovatelném bezčasí konce 80. a průběhu 90. let, prolnutém s pohledem z odstupu nějakých pětadvaceti třiceti let, tedy nejspíš víceméně současností. Avšak příliš dobových vodítek v podobě reálií, popkulturních odkazů tam nenajdeme – leda snad v podobě úryvků písňových textů, z nichž ovšem jen některé mají zřetelnější časovou podmíněnost (HNF, Minutemen), jiné jsou méně dobově vázané, univerzálnější (Nick Cave a Hugo Race, Einstürzende Neubauten, Crosby, Still & Nash).

Jedinou potíž mám s jazykem, stylem a poetikou Berného poemy. Je totiž jednoznačně silnější ve své epické složce než v lyrickém vidění a matérii. Nemůžu se zbavit dojmu, že slova nebyla volena dostatečně promyšleně, resp. s patřičným básnickým citem. Mnohdy se zdá, jako by Berný napsal prostě vzpomínkovou lyrizovanou prózu, rozsekal to pak do veršů a okořenil určitými poetickými postupy typu proházení kompozice, opakování a navracení či doplnění o jakési písňové pasáže (ty však nemají takovou sílu jako narativní linka, viz i nepovedený závěr poemy). Kupříkladu výše zmíněná repetitivnost je osvědčeným poetickým prostředkem, který mám rád, ale u Berného se v tomto ohledu vytratil cit pro míru, tzn. vlastně vyzrálý cit básnický. Třeba ona titulní fráze „k Helmovskému jezu“ (mimochodem zvolená poněkud nesmyslně, vždyť Helmovský jez je až u Štvanice, s Podskalím nemá nic společného a četl-li jsem dostatečně pozorně, v příbězích tvořících jádro poemy nemá žádné postavení osudového místa) se tam asi měla vracet coby refrén, ale působí to spíš jako umanutost – anebo zoufalá snaha o zvýšení literárního účinku, když zrovna nevím, jak pokračovat. Návrat motivů i celých frází je bezesporu legitimním postupem, ale čtenář by od něj očekával buď to, že díky tomu pokaždé dojde k nasvětlení původního významu, vyznění či znění z trochu jiného, nového úhlu, anebo že bude dosaženo magického účinku, kdy se z jazyka stává hudba, jako v zaříkávadlech, jako když směřuje k transu. Ani jedno se však Bernému tím opakováním docílit nedaří, takže to na čtenáře může působit úmorně (samozřejmě každý má míru trpělivosti jinde). Autor je zkrátka víc prozaik než básník, v lyrické rovině je nanejvýš písničkář (ostatně odpovídá tomu i jeho dosavadní činnost, jak jsem si posléze přečetl na zadní straně obálky).

Tím vším ale nechci snižovat působivost celku, jen je zkrátka silnější v příběhu a kompozičním pojetí než ve výrazu a poetice. Ale to nevadí – kdo má rád nostalgii, Podskalí a Prahu, tragiku a určitou syrovou bluesovou (té je tam víc než onoho párkrát deklarovaného punku) zjizvenost, tragiku (post)normalizační prázdnoty, myslím, že bude spokojen, ba nadšen. Tak jako já.

1 30.05.2024

Vojtěch Vacek napsal velice dobrou sbírku, z níž nejsilnější jsou dle mého soudu ty delší, příběhovější básně, resp. to, co je na záložce knížky označeno jako "básně-dobrodružství". A to většinou chválím spíše kratší básně, toto je vzácný příklad opaku. Líbí se mi fantaskní snování představ a dějů, pootáčení a převracení perspektiv i zdařilý jazykový balanc/mix.

Jediné, nad čím v souvislosti s Měňagonem přemýšlím, je, nakolik to ve mně zůstane. Číst mě to bavilo, valná část básní skutečně jaksi čtenáře chytne a polapí do svého světa. Obávám se však, že otisk nijak trvalý nebude. Samozřejmě to není podmínkou zdařilé poezie – a je otázkou, zda tento typ básnění tak trochu nemíjí s metafyzikou, spiritualitou a podobnými přístupy k pronikání pod povrch/nad svět, nicméně konstatovat to musím. A ještě poznámka k pěknému výtvarnému doprovodu Alžběty Uhlíkové – líbí se mi, ale kupodivu mi k tomu obsahově příliš nesedí. Vacek a Uhlíková, to jsou podle mě jiné typy fantaskna.

Na ukázku uvádím dvě z kratších básní. Raději bych pochopitelně opsal jednu z těch dlouhých, ale jsou tu i kapacitní důvody. Tyto ovšem mají náběh na onu hlubší stopu:

***

Usíná na půl víčka.
Klopýtá vstříc vlhkým dásním plameňáků.
Jednou nohou v jezírku pokoje,
druhou dávno ve snu.

Pamatuje ráno kdy vstala
a předměty visely na svých místech.

Prostor je objímal,
ale nerozváděl.

***

zlatou šavlí řízli hrdlo
vyteklo souvětí:

chtěl jsem lepší lidi stromy zvířata
z jakostnějších materiálů
přesněji klížené
avšak modrá vyměřeného
času zkornatěla dávno před zlatou šavlí
vše zůstalo neměnné
v sobě vzpříčené

1 22.05.2024

Obsahuje-li Tučkova kniha nějakých pět opravdu dobrých básní, je to dost na to, aby mohla být brána jako dobrá sbírka? Je to málo?

Asi pak dost záleží na té mase (lze-li to takto ošklivě materiálně prohlásit o verších) kolem. A tam je to spíše nadprůměr, alespoň dle mého gusta. Tuček zpravidla vychází z imprese, postřehu a snaží se ji přetavit v hlubší poznatek (v tom nejširším slova smyslu). Občas při tom využije pointu, občas se obejde bez ní. Na tom by ještě nebylo nic až tak originálního, ale ve valné většině případů mu to vcelku funguje (a to už u našich básníků tak běžné není):

Odrazy světel z ulice
na stropech babiččiných pokojů
ujišťovaly nás, že můžem v klidu usnout
vždyť za stěnou jsou naši

Které z aut olíznuvších zeď
ten pocit odvezlo
po silnici z kočičích hlav?

Ještě víc mě však oslovuje ryzeji reflexivnější poloha, kterou (ve zdařilé, vybroušené podobě) nelze najít v jeho sbírce často, ale když už, tak si rozhodně zaslouží pozornost:

Už roky trvá
krajina samoty
každým dnem step se rozlézá
každý den
víc společného s nebem

Tuček zdá se není tvůrce s citem pro hudebnost jazyka, pro melodii věty, kadenci textu (anebo na ně v této sbírce záměrně rezignuje, což se mi však nezdá pravděpodobné), přesto se mu občas povede báseň, kde jsou tyto kvality nesporné:

Jak velká je pevnina věcí
o kterých mlčíme?
Šikuje Kolumbus flotilu?
Vespucci?
Někdo?

Silně mě oslovují i průměty spirituality do jeho lyriky, ve stadiu pokusu poměrně četné, ale ve zdárných výsledcích vzácné (ale o to působivější):

Adamův žal

Když láska opouští tě
až za tvůj život,
nechá tě v srpnovém poli stát
a bez tebe se vrací do vsi,
modli se k Adamovi

1 22.05.2024

Dramatické počiny S. D. Ch. mám rád pro jejich erudovanou podvratnost, v minulosti jsem se s několika z nich seznámil v inscenované podobě. V knižní formě s nimi mám díky Filmařské trilogii co do činění poprvé.

Patrně ovšem nejsem optimální cílový čtenář těchto tří nerozsáhlých opusů, protože o zákulisí naší kinematografické branže a filmového školství nemám valný přehled a nepojí mě s nimi ani žádná osobní zkušenost. Je zřejmé, že vinou toho mi část aluzí v textech uniká. To jistě není apriorní vadou textu, ale snižuje se tím jeho čitelnost a působivost (i z perspektivy poučeného a intelektuálního čtenáře).

Jak bývá u S. D. Ch. pravidlem a zvykem, je to napsané brilantně a břitce. Autor má oslnivý rozhled, skvělé ucho, schopnost parafráze, pastiše a parodie mu je vlastní. Zkrátka ideální tvůrce, co dovede se šťavnatě kritickým ostnem subverzivně rozmetávat. V tom však bohužel zároveň spatřuji jisté limity celé Filmařské trilogie (a díla S. D. Ch. obecně) – ve vší té jízlivosti strefující se do všech a všeho se trochu vytrácí cosi, co bych starosvětsky, leč s čistým svědomím označil jako hlubší poslání. Jistě, kritika a zpochybnění osobností, děl, postojů, proč ne? Ale kam směřuje? Není to všecko jen bezbřehé relativizování? Jaksi jsem se za tím nedomákl nějakého alternativního hodnotového systému k tomu, co je karikováno. Ani mezi řádky jsem nepostřehl náznak řešení oné kulturní, společenské a politické krize, slepé uličky, jejíž dlouhodobou přítomnost v našem prostoru celá Filmařská trilogie traktuje, ba v ní vysloveně kotví (a tedy s tímto předpokladem stojí a padá). Naivní sugesce o zhoubné moci velkokapitálu předpokládám za něco takového brát nelze. Není to tedy celé jen taková satirická demagogie (abych se podržel jedné z oblíbených autorových nálepek)?

1 22.05.2024