V_M komentáře u knih

Výbor z Blombergovy poezie mě bohužel neoslovil. Je to básnění povýtce rétorické, proklamativní, navzdory rýmům je v tom málo lyriky. Jako by jejich tvůrce nedosáhl šťastné souhry mezi sdělovaným a sdělováním. Na vině snad bude zčásti i překlad Vlastimila Maršíčka, svými poetismy a skladebnými inverzemi místy rodem odněkud z počátku století, ba pomalu od lumírovců. Tím ovšem nechci říct, že jde o překlad odbytý, koneckonců sám Maršíček v doslovu upozornil na specifické, těžko převoditelné rysy originálu. Snad to tedy ve švédštině zní líp, méně těžkopádně a uhrančivěji.

Tematika je silně humanistická, v silnějších číslech otevřeně sociální, hodně se pracuje s motivem světla, temnoty či stínu, stromu a země (i tyto někdy silné, mnohdy však otřepané symboly poněkud podtrhují deklarativní ráz tohoto básnění). Lepší texty se nachází v druhé polovině výboru, až jsem dokonce zvažoval, že dám o hvězdičku víc. Jsou to básně v době vzniku výboru nejnovější, pocházející ze 40. a 50. let a zařazené do sbírek Oči noci a Otevřte se, oči! Jedná se mj. o Ukřižovaný, Srnky v parku, Noc, Tušení, Otevřte se, oči! či báseň, kterou uvádím níže:

Bohyně pomsty

Už na pláž soumrak padá.
Barvy dne pohasínají.
Umlká křik a smích
a jak roj vyplašených motýlů
prchají naháči,
když temní moře.

Jen osamělá žena v černém šatě
jde po břehu a hledá.
Vysoko, hrozivě
narůstá její stín.

1 08.05.2024

Výbor z básnické tvorby ruského (pre)romantického lidového básníka je první knihou z této národní literatury, kterou jsem byl od začátku ruské agrese na Ukrajině schopen číst a přečíst. Dostal jsem se k ní díky zmínce v díle Josefa Suchého a říkal jsem si – lidovost a venkov, písňová melodika, truchlivý osud maloměstského tvůrce, který zemřel v třiatřiceti letech v nelehké epoše, to zní vcelku idylicky. A skutečně: Kolcov do značné míry idylikem je. Julius Dolanský ve svém slohově vytříbeném, ale ideologicky zcela pokřiveném a pomýleném úvodním textu sice básníka vykresluje bezmála jako pionýra revolučních tendencí, ale nic takového v Kolcovových textech (naštěstí) nenajdeme. Bůh, car i útrpný život na tehdy ještě nevolnické Rusi jsou tam podávány jako neměnnosti. Jen zřídkakdy probleskne pramének vzpurnosti, chuti vymanit se z této danosti, koloběhu a určenosti žití. Ale i tam je to spíše jakési furiantství, holedbání – tedy stylizace, kterou známe z lidových písní a slovesnosti i jiných národů. U Kolcova navíc často ani ne tak romantická, jako spíše ještě sentimentální.

Jakkoli může znít výše řečené nevábně, četbu jeho Písní jsem si užil, a to do značné míry patrně díky Františku Hrubínovi. Nedokážu posoudit přesnost a výstižnost jeho překladu, ale jazykově je bravurní a jeho četba je bez nadsázky literárním požitkem. Mám rád rytmiku, metaforiku a vlastně i tematiku lidové a ohlasové poezie: láska a smrt, venkov, rolničina, příroda, někdy bujarost, častěji tesknota, tklivost a baladičnost... A to všecko tam je, navíc moc pěkně. Některé ty rytmy mi pronikaly i do sna. Přitom to vlastně není moc pestré, spousta čísel se jmenuje stejně (např. Ruská píseň či prostě Píseň), mimoto nedokážu posoudit, nakolik je to Kolcovova vlastní imaginace a nakolik jen ohlas v dětství a mládí odposlouchané slovesnosti lidu kolem Voroněže. To je ovšem pro výsledný dojem z četby lhostejné. Posuďte sami:

Píseň staříkova

Osedlám já koně,
koně bystrého,
poletím já lehce
jako sokolík.

Tam za moře širé,
v kraje daleké:
dohoním a vrátím
mladá léta zpět.

Vyšňořím se, junák
bude ze mne zas,
zalíbím se znova
hezkým panenkám.

Cesta nevrátivá,
nevrátivý čas!
Nikdy na západě
slunce nevyjde!

21. září 1830

1 07.05.2024

Na tento pozoruhodný básnický výbor jsem narazil nedávno v antikvariátě ve svém rodišti, kde bych tuto raritku (pouze 750 výtisků a přidat autora i sbírku sem na Databázi jsem musel sám) od bulharského autora, o němž se na Wikipedii dozvíte jen v bulharštině, francouzštině a nizozemštině, spíše nečekal.

Jsou to básně prazvláštní, značně hermetické a vzpírající se plynulé četbě i porozumění. Zjednodušeně řečeno takový bulharský Holan, ale ještě enigmatičtější, „nelidštější“, topornější. (Pro svou jazykovou nekompetenci i nesnadnou dostupnost nedovedu srovnat české znění básní s bulharskými originály, ale intuice mi napovídá, že za výše uvedené charakteristiky snad na některých místech může nešťastný překlad – ten mi totiž místy připadá nedotažený, málem jako podstročnik, a rovněž poněkud trnitý, nepěstěný, nevycizelovaný – a nedostatečná redakce. Ale třeba to tak má být a já jen Janě Markově a Vlastimilu Maršíčkovi zbytečně křivdím.)

Kănčev těží z přepestrých zdrojů obraznosti i slovní zásoby, jeho básně jsou ohledáváním a testováním hranic jazykové a poetické sémantiky. Často vytváří jakési pseudomeditace a pseudoaforismy, jejichž paradoxnost a absurdita je podle mě nebývalá a dosti unikátní. Snad nikdy totiž nenaplní logické čtenářské očekávání, je nepředvídatelný až „destruktivní“ (v tomto je jaksi – opožděně, či návazně – temně avantgardní), pokud jde o myšlenkovou a obrazovou linearitu, koherenci a mnohdy i elementární básnickou sdělnost. A to nemyslím nutně kriticky, byť mi v řadě případů bylo líto, že to prostě „nenapsal jinak“, tj. uchopitelněji a pro širší upotřebení. Díky tomu je však jeho tvorba výrazem mocné kreativity, a jelikož překvapuje svou nesamozřejmostí a nepoddajností, láká k opětovnému čtení a promýšlení.


Modré slunečnice

Dokonce ani východ slunce nemůže
otevřít oči slepci, když upíná zrak
do slepé ulice a vidět chce své slunce.

To příslovečné mlčení všech lidských slov.

Už krvácejí chladné dásně obzoru.

Já usmívám se vzdálenějším obrysům
a vlny patrnosti se mi zjevují:
co vidím okem, ztrácí se hned jako tvar...

Měsíce jsou spíše modré slunečnice.


Jako nejzajímavější texty jsem si zatrhl Smutné srovnání, Dokud je třeba, Náhle, Nedá se říci…, Čas, Kámen, Kudy kam, Řvoucí ryba, Budoucnost, Prostota, Starý učitel a již citované Modré slunečnice. Přičemž tedy název, aby té nesamozřejmosti nebylo málo, je zpravidla s „obsahem“ dané básně spojen asi tolik, co jednotlivé verše či dvojverší nezřídka mezi sebou. Vůbec se zdá, jako by Kănčevova tvorba byla bohatou a svým způsobem hlubokou studnicí jednotlivých veršů-citátů (tedy oněch pseudoaforismů, jak jsem to nazval výše), jež by se osamostatnělé nádherně a plodně uplatnily i jinde a žily dál vlastní život v nových kontextech. A vlastně i to je na Kănčevově básnictví sympatické a cenné.


Dokud je třeba

Být pro lásku, pro lásku beze slov.
Být pro krásu, pro krásu bez oděvu.
Být pro čisto, pro čisto bez humoru
a pro smích, ale pro smích bez lidí.

Být pro lásku, pro lásku bez zkušeností.
Být pro krásu, pro krásu bez útoku.
Být pro čisto, pro čisto bez kapek
a pro déšť, ale pro déšť bez havranů.

Být pro lásku, jen ale pro lásku! Tak klidně:
od sebe klidně odtrhni tři mračna.

1 25.04.2024

Josefa Suchého jsem si před lety oblíbil díky rané sbírce Žernov a vrcholnému Okovu, ale i díky skvostným překladům Oskara Loerkeho či lužickosrbské poezie. V paměti jsem si pochopitelně neuchoval nic než mlhavý obecnější dojem, že šlo o lyriku ztišenou, přírodní, venkovskou, v těch nejlepších tradicích moravské horácké poezie, což není žádný proud, nýbrž místo původu a současně jakési silné „místo určení“ tvorby mnoha našich básníků, z nichž některé řadím k našim nejlepším: Březina, Deml, Zahradníček, ale též Jan Dokulil, v jiné konvenci pak i Nezval nebo Ladislav Novák, o kus dál, leč stále na Vysočině Halas a Ludvík Kundera, na druhé, už české straně pak i Sova, Reynek, Hejda, Zábrana a jiní. Zkrátka a dobře, pokud jde o poezii, je pro mě tato provenience (v patřičném ladění) zárukou ne-li kvality, tak přinejmenším zaujaté četby.

Se zájmem jsem tedy přečetl i jednu z posledních a méně známých sbírek Josefa Suchého, který koneckonců sám patří k těm méně známým. A – nelituji toho a doporučuji všem, kdo mají rádi řekněme „tradiční“ poezii nebo u ní tak jako já aspoň čas od času odpočívají, vracejíce se ke kořenům a východiskům básnění, k časům před velkými romantickými vzryvy, modernistickými experimenty a jakoukoli novodobou subverzí vůbec. Suchého lyrika, přestože vydaná roku 1992, je v tomto ohledu průzračná a čitelná, byť v ní nechybí povědomí o výše uvedeném a explicitní odkaz třeba na takového Otokara Březinu. Velká část básní je nějakým způsobem popisná: Tvůrce si vybere motiv, osobnost či dějinnou kapitolu a vytváří jejich básnický popis. Využívá při tom klasický repertoár poetismů, vidění nezřídka výslovně idylické, bohatý jazyk i obraznost, třebaže veršuje povětšinou volně, bez rýmů a výraznějších hudebních prostředků.

Tematicky vychází ze vzpomínek, z nostalgie po dětství v kraji kolem Lesního Jakubova (resp. tehdy ještě Jakubova bez přívlastku), jeho postaviček, rituálů, a zejména pak impresí z přírody. Druhou výraznou složkou jsou dva oddíly uprostřed sbírky, z nichž jeden takřka výpravně zachycuje raněstředověké dějiny dávno zmizelých západoslovanských kmenů (patrně inspirován Suchého cestami po NDR) a zčásti zpracovává i motivy ze srbské Lužice (včetně soudobých, přičemž jeho vize rozvoje a uchování tamní kultury – musím dnes hořce konstatovat – byla přehnaně optimistická), druhý, kraťoučký pak pojednává o rozličných motivech z Rusi (např. zbojník Kudějar, básník-vyděděnec Kolcov), snad inspirovaný autorovou cestou do SSSR. Jakkoli bych autora nepodezíral ze slavjanofilství či rusofilství (a zároveň ani z úliteb komunistickým cenzorům, i když sbírku pravděpodobně začal chystat ještě před rokem 1989), verše některých básní (Země…, U Semiluk) se mi při vědomí toho, co Rusové páchají od roku 2014 na Ukrajině i jinde, zkrátka příčí číst. Suchý byl slovanskou kulturou a starobylými ději dlouhodobě fascinován (ač se tedy zaměřoval hlavně na Lužičany a jim podobné), tedy nejspíš tam bude tato souvislosti. Anebo že by se tam už projevil všudypřítomný optimismus z převratné a závratné doby „konce dějin“ v letech 1989–1991?

Svébytným Suchého rysem, který se jen zdánlivě (alespoň tak to cítím já) občas dostává na pomezí kýče, je něha, křehká citlivost, kdy se nebojí básní „rodinných“ dedikovaných ženě, dceři, vnučce, resp. pojednávajících o babičce, opěvujících ptáčky a květiny. Toto pro leckoho snad naivní (podle mě: naivizované) selské, ba až dětské vidění je jednak součástí jeho poetické strategie, a jednak – troufám si říct – takový patrně byl: plný lásky, empatie, kladného zaujetí a smířlivosti. Vzácné to vlastnosti, řekl bych. Bohužel nejen v poezii.

Nezapomenu na večer

Nezapomenu na večer,
kdy venku pod lípou se tančilo,
kdy starým známým rozechvěle
jsme tiskli ruku a hovořili pošetilá slova,
zatímco valčík hráli –

Nezapomenu na večer,
kdy harmonikář zpíval sólo
a z jeho hlasu ratolest se skláněla
a plátky růží padaly –

Nezapomenu na píseň,
v níž byla dobrota jak starodávný stůl
prostřena bíle pro všechny,
kde stezka vinula se mezi obilím
a vedla domů –

A nezapomenu,
jak do noci jsme vyšli z kouzelného kruhu
teskni a šťastni zároveň
a na křídlovky, které pod hvězdami
nás dlouho provázely k severu – – –

Suchého knihu – ač bezesporu není jeho vrcholným dílem, v době vydání působila řadou postupů archaicky (což lze vnímat i tak, že prostě stojí mimo čas a hledí spíše na vnitřní konzistentnost v rámci básníkovy tvorby) a progresivního či aktuálně angažovaného v ní není pranic – tedy lze vnímat i jako určitý čtenářský balzám na duši:

Růže

Růže
téměř zcela bílá,
jenom lehce napuštěná
kapkou růžového světla.

Ale jakou vůni šíří...

Takhle nějak
jemně, čistě
mohla by snad u pramene
vonět voda,
kdyby kvetla.

1 23.04.2024

Překvapivě originální a uhrančivý básnický hlas, reprezentující u nás překladatelsky doposud málo zastoupenou srbskou poezii (četl jsem z ní jen vynikajícího Vaska Popu, zmiňovaného koneckonců i zde v doslovu, a pak záslužnou antologii Snímky krajiny poezie). Na výbor z Raičkovićovy tvorby jsem narazil náhodou v antikvariátu a těch šedesáti korun rozhodně nelituji.

Je to básnictví prazvláštní. Titul celého výboru ve mně vzbudil obavu, zda se nejedná o něco angažovaného (dost možná to byla v době vydání knihy jedna z jeho funkcí); z letmého přehlédnutí jejich názvů v obsahu a výčtu motivů v doslovu (příroda, život, tráva, voda, vítr), jakkoli v něm Irena Wenigová poukazuje na zavádějícnost takového dojmu, jsem pro změnu usoudil, že půjde o nějakou formu krajinné či přírodní lyriky. Raičković však mnohem spíš píše jakési meditace s existencialistickým podložím, ukotvené často v jediném okamžiku či postřehu. Z tak obyčejné (a dnes už vzácné a málokdy praktikované) činnosti, resp. nečinnosti, jako je ležení v trávě, dokáže vykřesat báseň zpytavou a zapeklitou, jaksi subversivně „zenovou“, co převrací a rafinovaně šmodrchá perspektivy, úvahy a obrazy. Posuďte sami:

Báseň trávy

Jednu myšlenku mají trávy, myšlenku jako kámen.
Říkají mi: „Netřeba básně, netřeba.
Je v nás. A ruce slož, kamkoli, pod hlavu.
A mlč. Mlč dlouho, až mluvit zapomeneš.
A klidně pozoruj pahorek, vzdálený a modrý,
jenž hluboce mlčí. A od pahorku pomalu pozvedni zrak
až k oblaku, neklidnému a bílému, jenž pluje na nebi.
A s oblaku oči spusť do sebe. A utkvělý sám v sobě
lež. A mlč s očima v sobě pod oblakem u pahorku.
Zneklidněn tmou v sobě vzhlédni a prostě pochop
(tak prostě, jak vítr náhodně námi zacloumá):
nad pahorkem není oblak. Pahorek mlčí sám, ztemnělý soumrakem.“

Ležím ve vysoké trávě a myslím jen tak.
Na koleně mravenec jak na pahorku člověk.
Neklidný mravenec stojí. Mlčím. A to je má báseň.
Zamyšlen v trávě ležím. Jako kámen šumí trávy.

Vedle těchto hloubavostí najdeme ve výboru i básně nějak zaměřené na člověka, jeho nitro a vztahy. Svou neurčitostí a tajuplností ovšem naznačují, že snad jde o člověka vybásněného, vysněného, a nikoli o reálný předobraz či adresáta, jako to bývá zvykem u různých básní rodinných, oslavných či jinak dedikovaných. Jako by to byl jakýsi existenciální typ (napadá mě neumělý, ale v tuto chvíli neodbytný příměr: postava z obrazů Skupiny 42 či od Věry Novákové nebo Pavla Brázdy), někdo, skrze jehož pozorování, popis, potažmo zasazení do vztahů, resp. ne-vztahů (samota, odcizení, vzdálenost, ba neexistence), získáváme obecnější vizi, myšlenku či výjev (např. Vojákova láska, Rozplývání neboli kamenná smrt, Vracím se ke svým dveřím, Balkón, Poledne, Člověk s deštníkem). Řada těchto textů se navíc nese v pozoruhodném, působivém rytmu a dovedně pracuje s překvapivými, sporadickými rýmy. Originál k dispozici sice nemám, ale dovedu si představit, že Ludvík Kundera s Luďkem Kubištou odvedli svůj spolutvůrčí podíl na výbornou. No a samozřejmě je tam jaksi v pozadí, leč konstantně i ten jih, divoce tklivý Balkán (to už je možná do značné míry má projekce, ale budiž). Pro určitější představu přidávám druhou ukázku (charakterističtější z hlediska výše řečeného by sice byly třeba Člověk s deštníkem nebo Balkón, ale tahle je kratší... a má některé další kvality jako specifickou méličnost):

Neznámá z minula

Dívám se na tebe: sedíš na červencovém nádvoří,
vklíněném mezi vysokánské zdi.
Jen ptáci na tebe žadonivě zří.

Z býlí a travin zírám, nikdo mě nevidí,
jsem schován v koutě, v zapadlém příšeří.

Je tady chládek a vlhkost mdlá a voňavá.
Křehké a nazelenalé jsou cihly pode mnou.
Tebe zalévá slunce. Nahou ruku ti omývá.
Vše kolem tebe skví se slunečnou čistotou.
Jako by krev mi odtékala, síla odplývá.

Jen aby nevrzly dveře, za nimiž je tma.
Jen aby nespadla nahnilá kdoule mezi nás.
Jen aby pták nebo kočka nesvrhly tašku nad náma.

Narůstá ticho mezi tebou a mnou jak průzračný pás.
Kéž nikdo se ho nikdy netkne. Jen tato báseň. Ó neznámá.

1 22.04.2024

Vasiliose Chaleplise jsem coby čtenář znal jen jako spoluautora skvělého bedekru po Ostravě (111 míst), dost mě tedy překvapilo, že je to i kvalitní a vyzrálý básník. O sbírce Flavedo jsem se dozvěděl díky nominaci na Cenu Jiřího Ortena a myslím, že volba porotců byla dobrá. Třebaže nevnímám všechny její polohy a básnická řešení za ideální a šťastné, vnímám ji jako suverénní, hotové tvůrčí gesto, nikoli jako nejisté, začátečnické ohledávání (je to autorův debut a není zřejmé, zda jde o texty nové či deset let staré anebo nějaký mix).

Za nejpůsobivější pokládám v Chaleplisově sbírce básně, které se nějak vztahují k vrstvám paměti. Snad s tím měl nějak souviset její titul, koncepce a zčásti i motivika a ilustrace, pracující s vrstvami slupky citrusových plodů. Dedikace koneckonců míří k básníkově babičce Jarmile a zdaleka nejlepším textem je podle mého nejdelší báseň s názvem lhota. K vrcholům knihy řadím i další texty, jež nějak tematizují vzpomínku či percepci času: klimkovice, babylon, kóan I a II. Chaleplis ovšem dokáže, což s tím v zásadě souvisí, ostře a zřetelně vnímat i prostor, situaci – viz cyklus moravskoslezský kraj, čekárna a zejména silná báseň válka, která mi (a tím netvrdím, že to byl reálný autorův inspirační zdroj) takřka živoucně přivádí na mysl vzpomínku na první měsíce války na Ukrajině, křehké, osudem zkoušené uprchlice odtamtud a naši hodně časnou lhostejnost až nevraživost:

válka

den barevný jak rozstřílení plameňáci
se šrapnely mladého hrášku

z modrých očí se ti valí
mochyně slz
jsi slabá jako elfka

vlny v našich šálcích
se přehupují přes okraje
za kterými se zbytečně umírá

holter slunce zaznamenává nepatrnou odchylku
v rytmu naší planety

Za méně šťastné pokládám básně, v nichž autor snad až příliš slovíčkaří, tj. dává najevo, jaká všemožná slova a výrazy zná či dohledal. A nejedná se mi o to, že jsem hned nedovedl rozšifrovat výrazy jako entangled, pantone 144 či drvodělka, ale spíš o jejich funkčnost v některých textech, které snad až příliš stojí právě na takových slovech, ne nutně neznámých, ale vždy řídkých, nějak ojedinělých, a tudíž poutajících pozornost. Působivější bylo, kdyby i z nich probleskla koherentnější a jaksi trefnější, výstižnější vzpomínka, situace, postřeh či dojem. Takto se vidění až příliš skrývá za slovy. Vždyť báseň nemá vznikat šifrováním, nýbrž dešifrací reality. Celkově jde ovšem – opakuji – o velice solidní sbírku, k níž se rád někdy vrátím.

1 16.04.2024

Knížka je to stručná, ale bezesporu přínosná a inspirativní. Po dočtení musím konstatovat, že mě dokonce naplnila mírným optimismem, pokud jde o českou společnost a její vyhlídky (snad to teď nezakřiknu).

Nedostatkem publikace je, že ač se Martin Buchtík, jinak bezpochyby skvělý odborník, snaží sebevíc, nedaří se mu psát tak čtivě a poutavě, jako se to povedlo třeba Danielu Prokopovi ve Slepých skvrnách nebo Pavlu Pospěchovi v Neznámé společnosti. Odborné termíny sice opisuje všeobecně srozumitelnými (a poněkud zjednodušujícími) českými výrazy, leč přijde mi, že teoretický či myšlenkový konstrukt skrývající se za nimi je pro čtenáře neobeznámeného s oborem mnohdy beztak vcelku složitý, tudíž se to nečte dobře.

Druhá věc, která mě trochu zaráží, se týká kvalitativního výzkumu, resp. deníkového šetření, z něhož Buchtík vychází ve velké části svého výkladu. Uvádí totiž, že jej prováděl na vzorku 33 osob. To se mi jeví (podotýkám, že z pozice neodborníka) jako počet příliš malý a mám pocit, že úvahy a závěry na základě toho činěné to může v jistém smyslu deformovat. Jinak řečeno, má subjektivní zkušenost je taková, že naše společnost podlehla vyhraněnějšímu rozštěpení a diferenciaci (vnímáno z perspektivy jara 2024), než Buchtík v návaznosti na svá zjištění tvrdí.

Vzdor výše uvedenému ale platí, že mě kniha obohatila o řadu nových souvislostí či perspektiv a ještě jednou vyzdvihuji i její konstruktivní (a opatrně optimistické) poselství.

1 31.03.2024

Zas jednou po dlouhé době vzácná, nerozpakuji se říct dokonalá sbírka bez slabých básní a míst. Formálně, obrazností, tematicky, podobou titulů básní i fotografickým doprovodem mi to všecko nesmírně konvenuje. Podhorská ves, příroda, rolničina, zvířata, krev, otec – zároveň ale nearchaicky, byť jaksi nečasově, temně, byť neapokalypticky, surově a syrově, ale ne bez průblesků rozumu a citu. Básnířce se zkrátka všude podařilo najít ideální balanc, dosáhnout disharmonické harmonie. Líp to teď asi popsat nedovedu, a tak nabídnu na ukázku tři básně o krvi (každá trochu jinak), jež je jedním z klíčových slov celé sbírky, a pomineme-li primární včelařský význam toho slova i sekundární, ještě příznačnější význam „méně přístupný les, kde pobývá zvěř“, lze ji jaksi vztáhnout i k titulu celé sbírky, v níž jinak matka zcela chybí!

lesní věci: poznání

ze začátku jsem s vámi mluvil
jako se zvířaty ale od chvíle kdy vaše otázky
začaly být nepohodlné sledoval jsem vás
pozorněji

napadlo mě že té z vás která se jako první
zeptá na lesní věci ukážu všecko
přesně až na krev

---

červen: krev

zastihnu sestru v kuchyni s hlavou nad dřezem
z nosu jí teče hustá krev červená stružka vede
přes prkna podlahy ke gauči rozhrnu jí vlasy na čele
houbičkou utírám ústa

do předsíně vchází otec se zakrváceným zajícem
bere do dlaní tvář mé sestry vidím jak se
mísí krev zvířete s krví mé sestry

---

hlasy: fragment

všechny svoje děti jsem obětoval zemi
nemohl jsem jinak vzpomínám si na den kdy
větev borovice rozsekla tvoji tvář pomyslel jsem si:
od této chvíle patříš lesu

ránu jsem polil propolisem a celá léta pozoroval
hojící se jizvu a když tříska putovala žílou
ve směru srdce zeptala ses: smrt? poprvé
a naposledy jsem tě slyšel pronést to slovo

a když jsem nosil domů na kůži černá klíšťata
viděl jsem v tvých očích dno hluboké studny
nožíkem jsi vytahovala pavoukovce byla jsi u toho
soustředěná

a když mě alkohol předhodil lednové noci
to ty jsi mě vyrvala bělobě chtěl jsem ti dát
jméno planety říkat ti magdalena

(Drobná technická poznámka na závěr: první a třetí citovaná báseň jsou ve sbírce tištěny kurzívou, signalizující zjevně part promluvy otce. Zde užít kurzívu nejde, a tak na to upozorňuju aspoň takto.)

1 30.03.2024

Lužici a lužické srbštiny (zvláště tu horní, v níž píše i Kito Lorenc) mám už od dětství v obzvláštní oblibě. Knihy tamních autorů a sorabika však bohužel nečtu tak často, jak bych si přál. O to vzácnější byla možnost strávit tři večery s tímto nerozsáhlým básnickým výborem (notabene dost raritním: vyšlo ho jen 700 výtisků a sem na Databázi jsem knihu nejprve musel přidat).

Kito Lorenc pocházel z vesnice Slepo, která vždy platila za jednu z „nejsrbštějších“ v celé Lužici, navíc má svébytný dialekt a kulturu. Jejich jedinečnost plyne nejen z někdejší izolované polohy uprostřed rozsáhlých borů (to bohužel v dobách NDR změnila povrchová těžba uhlí), ale také z umístění na pomezí mezi Horní a Dolní Lužicí. Přestože je vnukem básníka a vlastence Jakuba Lorence-Zalěského, byl vychováván německy (dokonce i psát básně začal nejdřív německy). Lužická srbština, tradice a kultura jej oslovily až v průběhu mládí, vystudoval v Lipsku sorabistiku (dnes jedinou fungující na světě) a celý život se věnoval rozvoji a popularizaci lužickosrbského písemnictví.

Jeho verše, půvabně přebásněné Josefem Suchý (který byl sám uhrančivým básníkem, dnes neprávem opomíjeným) a Josefem Vláškem, tedy s ohledem na výše uvedené možná vnímám subjektivně příznivěji než jiní čtenáři. Při četbě mi hlavou kolují obrazy (a představy) lužické krajiny, na Slepjansku sice poněkud fádní, ale prostoupené tajemstvím tradic a rituálů i jistou tragikou jejího osudu ve 20. století. Myslím na tuto krásnou a neodvratně zanikající řeč a spolu s ní celý úžasný kulturní a myšlenkový svět. A Kito Lorenc dovede svými nezvyklými metaforami, měňavým básnivým viděním tyto mé reflexe dovedně rozehrát. Snad to sám cítil a vnímal podobně, jakkoli v dobách jeho dětství a mládí šlo lužičtinu v tamějších vesnicích slýchat dost běžně.

Je to tedy poezie tvořivé hry se vzpomínkou, tradicí a lidovostí, poezie silného, hmatatelného, leč zároveň i poeticky nespoutaného prožitku přírody a krajiny, poezie paměti a její ztráty. V menší míře pak i poezie společenské angažovanosti, přičemž tato malá míra je místy ke škodě (v některých básních je cítit vedle nostalgie i jistý ekologický podtón, odpor k endéráckému drancování srbské země uhelnou těžbou a industrializací – je však sotva postřehnutelný, opatrný a rozhodně by ho mohlo být víc), a místy naopak k užitku (to když se vztahuje k civilizaci a socialistickému dnešku, což je naštěstí nejpatrnější až v doslovu, ale vůbec by to tam být nemuselo: je to zjevně dobově podmíněné čtení Lorence).

Nový letopis je výborem ze dvou sbírek: Kluče a puće a Struga. Edičně vzato je to trochu záhada, protože v tiráži se odkazuje na zjevně neexistující (navíc uvedenou jen v češtině) publikaci jménem Struga a jiné básně (jenomže Struga má v originále podtitul „wobrazy našej krajiny“ a je to samostatná sbírka, nikoli výbor). Odkud pocházejí básně z třetího oddílu, jejž Suchý s Vláškem nazvali Znovuzrození krajiny, není zřejmo. Přitom právě ty jsou nejlepší. Struga je název říčky protékající básníkovým rodištěm, která je častým motivem, obrazem a metaforou v jeho tvorbě. Slouží i jako tragická zkratka osudu krajiny a lužickosrbského lidu. Kvůli těžbě totiž byl tento kdysi svěží a čistý tok spoután do umělého koryta. Rozpor mezi tímto leckdy až idylickým, ale bytostným vědomím tradic a znásilněnou současností, mezi ryzostí paměti a jalověním reality, prostupuje řadu Lorencových básní. Uvádím jeden z hezkých příkladů:

Písně ze Slepa

Každou noc se mi zdá,
že jsi v mé náruči spala Už rok
neteče voda tam, kde jsem za tebou chodil,
judahej.

Umyl jsem tvář a uviděl v hloubce
strom Krásnou růži, viděl
strom Hvozdík a Muškát,
strom Jedovaté jablíčko.
Pod ním tři chlapci holuby pasou.
Kolem nich děvče
šlo travičku žnout.

Rozestři pláštík, k lípě
je přivázaný kůň.

Tam, ve kmeni doubku, jak praví pastýř,
leží pachole, přikryté trním.
A Kito u fůry borových klád
z hole se směje: Dej mi malované vajíčko –
sedm let jsem vandrovat musel,
na formanské silnici ztratil tvou lásku,
z našeho pole je úhor.

Ale každou noc se mi zdá,
že jsi v mé náruči spala Už rok
neteče voda tam, kde jsem za tebou chodil,
judahej.

Zajímavé v této souvislosti je, že překladatelé užili (v této i několika dalších básních) při své práci slovo „hole“ jako sorabismus, příležitostný a dost možná jediný v češtině. Žádný z českých významů tohoto slova totiž neodpovídá zde evidentnímu významu „les“. Ten je převzat z lužičtiny, v níž „hola“ znamená tolik co německé „Heide“ (jež se do češtiny trochu nešťastně překládává jako „vřesoviště“, ale je to prostě velký les, přesněji to, čemu se říkalo – a v polštině dosud říká – „bor“). Některé čtenáře to možná bude chvilku mást, ale mně to přijde šťastné a hezké řešení.

Závěrem bych tu odcitoval ještě jednu báseň z poslední sekce knihy, jinou a obsahově nekrajinnou, nelužickou, ale přesto lyricky velmi silnou, tesknou a krystalickou jako nějaká zvláštní lidová píseň:

Tak ticho je

Tak ticho je, tak ticho je,
a mně se tolik zpívat chce.
A co já zpívám, slyšíš ty,
ačkoli nevím, kde a kdy.

Tak ticho je a nezebe,
a já tu myslím na tebe,
ačkoli nevím, kdože jsi,
a kdo jsem byl, víš jenom ty.

Tak ticho je, tak ticho je
a všechno dojde pokoje.
A všechno bude znovu vráz:
Ten tichý zpěv, my spolu zas.

1 27.03.2024

Píšu to už s jistým odstupem po přečtení sbírky, takže to bude stručnější a obecnější: Oslovila mě víc než Světelné básně, protože ač nechyběl jistý koncept a usebranost, je pestřejší a propracovanější, čtenář tedy nezůstává na pochybách, zda daný koncept nemá skrýt nedostatek nápadu a umu. Atmosférou, tempem a tónem některých textů z prvního oddílu mi připomněla A. S. Robaynu, jehož jsem četl nedávno. Je tam vítr, slunce, světlo – a hluboce reflexivní vjemovost. Zdálo se, že druhý oddíl sbírky (Dvůr, střed srdce) bude sevřenější, intimnější, kompaktnější prostorově a v konkrétnosti (vzpomínky, prožitku), ale nakonec se od toho prvního vlastně až tak moc neliší. Výtky mám spíše formálního charakteru: 1) místy bych jinak řešil interpunkci (čárek je tam moc – předěl veršů jejich funkci mnohdy dostatečně zastoupí); 2) občas jsem si nebyl jist, zda autor použil určité slovo šťastně a trefně (opravdu mělo být „nesouměrnost světla / obepíná vše viditelné“, a ne např. „nesouměřitelnost“?); 3) proč tam proboha nejsou číslovány stránky a chybí i obsah? (zjevně záměr – ale na můj vkus málo nosný a zbytečný).

Shrnuto: Je to velice dobrá sbírka, která si zaslouží poctivější reflexi. Ještě tři ukázky (tematicky navzájem spjaté, ale jinak spíš vymykající se z celosbírkového kontextu):

Dva chlapci
na horkém chodníku:
ruce opřené o bílý kámen.

---

V jemném dešti loupeš mandarinku
a je to překrásné
jako smích mladých chlapců pod žhnoucími hvězdami,
které brzy snesou do jejich srdcí lítost.

---

Vstoupím do té vody
a budu stejně čistý,
jako děti pod sluncem,
hrající si s barevným míčem,
který létá vzduchem.

1 17.02.2024

Knížka pověstí a pohádek od Josefa Strnadla sepsaná na základě vyprávění jeho dědečka, babičky a pěti dalších lidových vypravěčů z Trojanovic a Rožnovska, za nimiž autor chodil v meziválečném období jako student při sběru materiálu pro Národopisné oddělení NM, jak se píše z autorské ediční poznámce z roku 1958 (Pozoruhodné je, že první vydání Zamrzlé studánky pak vyšlo až roku 1969 – a takovéto poznámky se zpravidla píšou až jako poslední: To následně rukopis ležel v Albatrosu 11 let?!!)

Pro účely knížky látky a znění textů autor zpracoval po svém, což je z mého pohledu škoda. Jednak totiž zmizel dialekt, v němž příběhy od lidových vypravěčů zaznamenával. Respektive nezmizel zcela, ale dochoval se tu a tam v podobě ojedinělých výrazů, jejichž vysvětlení de facto kompletně ošetřuje slovníček v závěru. Přitom právě nářeční podoba mohla být na řadě textů tím nejzajímavějším. Rozumím samozřejmě motivaci dosáhnout co nejobecnější srozumitelnosti, zvláště když první vydání vycházelo u celostátního nakladatelství, nicméně je škoda, že pro druhé vydání v ostravském Profilu autor neměl příležitost nebo sílu upravit to více v krajovém duchu.

Totéž platí i pro výběr látek: Určitě mohly být konkrétněji umístěné (jako je to třeba ve svazku O Stodolovém mistru). Snad šlo opět o nějaký zásah související s Albatrosem a snahou o jejich větší univerzalitu. Kupříkladu poslední dvě pohádky (Jak Janek uhlídal královnu a O dvou bratřích) jsou sice bezesporu zajímavé a půvabné, ale do knížky bych je vůbec nezařazoval – s krajinou kolem Radhoště totiž nemají společného vůbec nic. Dovedu si představit, že zrovna to mohou být ty, jež Strnadel slýchal od prarodičů (k procesu poslouchání pohádek se vztahuje krásný lyrický úvod: škoda, že takový nemá více pohádkových knížek), ale v takovém případě by jim velmi prospělo aspoň to zachování nářečí. Takhle ze zbylého celku tematicky, motivicky a svým ukotvením nepatřičně vyčnívají.

Jinak ovšem bez výhrad krásné, duši i ucho lahodící čtení!

1 17.02.2024

Útlá sbírka, jejíž nedílnou (byť – jak jsem zklamaně seznal – fyzicky nepřítomnou) součástí jsou i dvě hudební, přesněji řečeno zvuková alba s písněmi nahraná s příležitostným a člensky nestálým tělesem Voni: Svět očima Monkikiho, které autor natočil profesionálněji, ve studiu Ivana Achera v Hrádku nad Nisou, a Dvanáctky na šestnáctce, nahrané u něj doma v bytě. Je škoda, že nejsou jako CD přiloženy ke sbírce standardně, což jsem si původně myslel, ale pouze v jakési limitované edici (tu ovšem těžko říct, kde koupit). Na stránkách nakladatele sice je odkaz na autorovy stránky, kde měly být obě desky ke stažení, ale ten zájemce přesměruje na server Ulož.to, který už nějakou dobu není funkční. Zbývá tedy Youtube, kde sice obě alba kompletně najdete, avšak jaksi není to ono Pokud jde o jejich poslech, doporučil bych jej spíše až po četbě (tak jsem to z větší části udělal já a osvědčilo se mi to víc, než si nejprve pustit skladbu a pak až číst text v knížce: vytváří se tím totiž poněkud nežádoucí zúžené vnímání a předporozumění). Jsou to výtvory dozajista zajímavé, ale texty naštěstí plně obstojí i bez nich.

Lze říci, že Pavel Novotný opět nezklamal, a byť jde o záležitosti mnohdy více než dvacet let staré (první pocházejí z roku 2002), obsahují většinu toho, co pro tohoto libereckého básníka vnímám jako typické: textové experimentování, výborný sluch, co se běžně mluveného jazyka, frází a hovorů týče, silné sepětí s „obyčejným životem“, povědomí o něm a jeho kódech a formách (nejen jazykových), ale také návaznost na ty nejlepší tradice německy i česky psané konkrétní, kombinatorické, vizuální, nonsensové či jinak experimentální poezie s asi největším důrazem na manipulaci s jazykovými fragmenty a útržky textu, jejich přeskupování, rozrušování atp. A současně občas bravurní práce s nimi: Novotný dovede napsat rytmizovaný a rýmovaný text ze zcela přirozených, všedních až banálních výpovědí, slovosledně nijak nedeformovaných. To každý básník nedovede.

Jen škoda, že je to sbírka tak útlá. V autorské poznámce Novotný píše, že vybíral z „nepřeberného množství“, podle mě jich mohl zařadit klidně o dvacet třicet víc a zároveň nemusely být všechny vázány pouze na zvukové nahrávky (tj. klidně tam mohl dát i písňové texty, k nimž by nahrávky na žádném z dvou alb nebyly). Předností je i to, že jsou v knížce řazeny jinak než na albech – podle mě šťastněji. Jako ukázku uvádím jednu z těch, co mi připomněly tvorbu Milana Nápravníka (ač bych se k němu po letech musel vrátit, abych mohl s určitostí říct, že tu teď nešířím pouhopouhý bludný dojem), jakkoli v ní samozřejmě nechybí Novotného „odposlechovost“ a svébytné tiché účastenství na marginalizovaném životě.

Zase sem to rozkoukala

a zase sem to rozkoukala
kus sem toho viděla
a měla sem to rozkoukaný
ale pak sem usnula
a spala a spala...

a potom sem se probudila
a chvilku zase koukala
a skoro sem to dokoukala
ale pak sem usnula
a spala a spala...

a stejně to furt vopakujou
furt furt
stejně to furt vopakujou
furt furt
všecko to furt vopakujou
furt furt

a já bych a já bych spala
a spala a spala...

a stejně to furt vopakujou...

1 08.02.2024

Verše Gábora Gyukicse v přebásnění vynikajícího Roberta Svobody jsou kvalitní poezií, kterou bych zařadil k typu básnivého zachycení okamžiku, vidění věcí, uchopení chvíle. Není to tedy ani lyrika angažovaná, ani reflexivní, citová či přírodní, ač podobné momenty tu pochopitelně najdeme. Pro mě je to takový nový, specifický impresionismus, chápaný ovšem nikoli malířsky a ornamentálně, ale spíše jako spatřovaní a pronikání světa skrze dojmy. V rozporu s textem na záložce a krátkým doslovem z pera nedávno zesnulého hungaristy Evžena Gála nevnímám Gyukicsovu tvorbu prizmatem jazzu, improvizace, performativnosti, ba jakéhosi průkopnictví „slam poetry“. Možná kdybych to měl možnost číst či slyšet v maďarštině, změnil bych názor, ale v přítomném českém vydání je to těmto polohám vzdáleno (tedy ani Škvorecký, ani Hrabě, ani Jirous, ale ani indiáni či beatnici, jak se uvádí v doslovu). Těžko říct, proč Gál a vydavatelé tyto aspekty zdůrazňují, ale mám pocit, že to vychází z mimoliterárních aktivit autora a jeho životních osudů (strávil řadu let v USA, píše i anglicky a překládá do obou jazyků, v Maďarsku pořádá „open readings“ a večery jazzové poezie).

Jako celek je to sbírka kvalitní, nižší hodnocení dávám proto, že to poeticky není můj šálek kávy. Leč několik básní jsem si přesto oblíbil, řadu z nich četl opakovaně a myslím, že se ke knížce v budoucnu ještě vrátím. Navíc je překrásně vydána (využít obrazu Daniela Bednáře na přebal i předělové stránky uvnitř sbírky byl skvělý nápad!) a precizně zredigována. Dvě ukázky zde:

Kolotoč

kde je konec
tam časem dorazí i začátek
mezitím toho mnoho ubude
ani si nevšimneš a zmizí
majitel střelnice
prodavač tureckého medu dříví na otop
a melounů se žlutým vnitřkem
a ten
kohos nechtěl
ztratit

---

Houbovitá

oblak se valí
nebe beze světla zahřmí
horko se rozštěpí
dnes prší jinak
promokneš na straně srdce
je hezké nebe bez slunce

1 07.02.2024

Za nejlepší báseň pokládám Zdůvodnění slova (s. 60–62), obsahující mj. proslulé a skvostné dvojverší „už na to seru / protože to mám za pár“, ale ta je příliš dlouhá, a tak zde jako ukázky opíšu dvě kratší, pěkně pracující s jakousi absurdní a absolutní negací, respektive neurčitostí:

Holka jsi žádná,
ale jsi moje.
Nikdo tě nechce,
protože nejsi.
Ach to mám štěstí.
Kdo by to byl řek?



---

Všechno

Chtěl bych odjet něčím někam,
jet s někým, udělat tam něco,
a nějakým způsobem se někdy vrátit.
V případě němoty tam někomu říct,
aby nás do něčeho zapojil.

1 04.02.2024

Krásně vydaná knížka, jejíž název je skutečně – jak zde poukázala už jiná čtenářka – poněkud zavádějící a upřímně řečeno nevím, proč byl zvolen zrovna v této podobě (zavání to laciným lákadlem na čtenáře chtivé pelíškovské „nostalgie“). Nejde v ní totiž o Brežněva (jeho pohřeb je motivem prvního textu, který ovšem mimoto nikterak nevyčnívá), ba ani tolik o normalizaci samotnou, bráno pohledem velkých dějin či toho, co je obecně přijímáno jako její obraz. Kniha nabízí poetický a fragmentární záznam dětství na dědině poblíž Valašského Meziříčí v osmdesátých letech. Dobová politika se tam prakticky nepropisuje, její stereotypní obraz je dokonce deformován. Značný prostor je totiž věnován kostelu, náboženství, postavě faráře a kostelnice. To bezpochyby k běžnému obrazu této neblahé doby nepatří. Z rodinné zkušenosti vím, že ředitel jisté střední školy za normalizace osobně prověřoval žactvo, zda nechodí do kostela, a když jednoho takového věřícího nešťastníka odhalil, začal mu systematicky ztrpčovat studium.

Na východní Moravě (a Slovensku) to bezesporu nebylo takto drsné (popisovaná vzpomínka je z Čech), vliv mohla mít i svobodnější atmosféra půlky osmdesátých let, nicméně vlivem těchto místních specifik tu zkrátka nestojí na prvním místě Brežněv ani normalizace. Naopak – všemožné dětské hry, sepětí s přírodou, venkovská pospolitost, nářečí (jen proč tedy proboha redaktoři neopravili -ů ve dvou dialektických výrazech, kde má být -ú?) tomuto světu dodávají kořeny, kontinuitu a hloubku, tedy něco, proti čemuž normalizace pracovala a co rozhodně nevnímáme jako její příznak. Samozřejmě doba i tak do knihy pronikla výrazně – třebas ve formě silně akcentovaných motivů povinného plaveckého a lyžařského kurzu, postoj (ba až odpor) hlavní protagonistky k nim ovšem naznačuje, že jde o cosi cizorodého. Podobně jako další „civilizační“ zmínky typu návštěva Valmezu s tatínkem (sportka, mlíčňák), provizorní filiálka pošty v plechovém kontejneru, různé, byť nepříliš časté konkrétní reálie, zřetelně ovšem pronikající zvnějšku (Sandokan, Poupata, lepidlo Drago, pohlednice z olympiády v SSSR) či nedorozumění ohledně vstupu do Předjisker. Někdy tam probleskne i vymezení se či komentování ex post, ale obecně vzato by ta kniha mohla být klidně psaná v devadesátých letech, dobu vzniku naznačuje jen málo co (asi jen to „bio“ a snad i poznámka o tom, že nákupu obstarávají manželky). Obojí úlohu – tedy signalizovat a zpětně hodnotit éru normalizace – má patrně plnit i opakovaně variované „mít to za sebou“ (dokonce i na záložce!), to mi však přijde trochu příliš nucené, skoro jako by to tam autorka dodala až zpětně, coby jakousi celkovou pointu a charakteristiku.

Podstatné je, že forma záznamu – jakési básně v próze či básnivá próza – je účinná a působivější jsou podle mě ty kratší, zpravidla lépe vypointované celky. Obsahují asi nejšťastnější způsob tematizace doby skrze jemné náznaky, u nichž si vlastně nejsem jist, nakolik budou pro příští generace čitelné, ale literárně jsou nosnější než tlačit tam poněkud na sílu spartakiádu a korespondenční družbu. Dva z nich zde uvádím pro představu, třetí pak je ryzí valašská příroda:

Školnice je „paní z kostela“. Nebo je „paní
z kostela“ „paní ze školy“. Dumám o tom,
že uklízí ve škole a má taky nějakou
šéfovskou funkci v kostele.

Myslím, že si myslím,
že je tu ve vesnici
nějak hlavní.

Taky velmi nahlas zdraví, toho by se tady
nikdo jiný neodvážil.

(s. 19)

---

Hraju tenis. Nejraději o zeď. Nekonečně
dlouho lepím šedé tenisáky na modré
pozadí. Když se projedou louží, dělám to
ještě radši – těžký míček nechává otisky,
každý je jiný.
Hřiště je pod naším lesem,
který není náš.

(s. 48)

---

Jaro je tu husté, vlhké a prýštící.
Devětsily to zahajují.
Jaterník a podběl.
Louky jsou podmáčené, když došlápnu –
bublá to.
Zrod.

(s. 91)

1 01.02.2024

Färbrova knížka pro mě byla prvním setkáním s ediční řadou Jedna věta, v jejímž rámci mají autoři za úkol po dobu jednoho kalendářního roku zaznamenávat každý den jednu (široce chápanou) větu. Svazek tedy zatím nedokážu posoudit v kontextu toho, jak se s tím vyrovnali jiní zapojení slovesní i (primárně) neslovesní umělci.

V Jedné větě Vratislava Färbra shledávám několik potíží, z nichž některé mohou mít obecnější povahu a poukazovat na slabiny celého „jednovětného“ projektu či jeho zadání. Zaprvé to je značná (pro autora myšlenky a zadavatele celého projektu Viktora Karlíka přípustná) rozkolísanost: Věta se zde nerozumí jednoduchá věta či souvětí v základním a nejobvyklejším slova smyslu, ale často mívá podobu pouhého sousloví, z něhož větu činí jen a pouze velké písmeno na začátku a tečka na konci (kupř. „Zborcený kyborg.“, „Parnas z alkovny.“, „Marinovaný Pegas.“, „Celebrity peněz.“, „Klipsny Satanovy.“). Jindy ona „věta“ nabobtná v mnohařádkový odstavec, který je do formy jednověté převeden trikem v podobě středníků, trojteček a malých písmen uvnitř všude tam, kde by běžný pisatel kladl tečku a začínal novou větu. Čili není to ani obvyklé souvětí, ale paratakticky přiřazované dodatky. Jistě, stricte lingvisticky to problém není (v tomto ohledu může být věta leccos), ale být autorem takového svazku (a věru mě láká myšlenka, že bych si napřesrok takové každodenní záznamy vyzkoušel), držel bych se oné tradiční věty/souvětí.

Zadruhé pak – závažnější věc – je to tak trochu „život fingovaný literaturou“ (řečeno s autorem, srov. 8. 1.). Sice ne vždy nutně špatnou (to je autorův dodatek k citovanému záznamu), jenomže často pramálo vypovídající jako dokument, ale zároveň ne dost silnou o sobě (jsou to spíš takové hříčky a veršíky nahozené možná občas slibně, ale nedotažené do valnější podoby). Autora jsem v minulosti měl tu čest poznat osobně, i proto jsem si pořídil právě jeho Jednu větu, ale i přes to, že víceméně vím, kdo to je, maličko jej znám, mám alespoň částečné povědomí o tom, čím se zabývá a v jakých kruzích se pohybuje, připadají mi záznamy často bezmála šifrované, bez hlubší znalosti kontextu a autorova reálného života nesrozumitelné. A to jistě není dobře. Kdyby tam aspoň neskrýval osoby a města za iniciály, mohlo to nabýt druhotnou funkci dokumentu (i pro budoucnost), ale ani to ne. Aktuální politické a společenské události (např. dosti významné, ba přelomové podzimní volby do poslanecké sněmovny) jsou v knize reflektovány jen letmo, útržkovitě, nenápadně, což je zvláštní, neboť z jiných míst textu plyne, že autor situaci čile sleduje a občanské angažmá mu není cizí. Každou chvíli se tam reaguje na to, že někdo z okolí zemřel, měl pohřeb nebo má k smrti již blízko, člověk se v tom ztrácí. Pokud bylo záměrem autora vyjádřit, že se dostal do věku, kdy „náruč věčnosti se nějak víc otevřela do řad našich přátel“, v pořádku, ale není to málo? Nebo pozice autorského subjektu – většinou se (pochopil-li jsem správně) prezentuje ve třetí osobě, ale občas (jen v závorkách?) figuruje i v osobě první. Opět matoucí, asi záměrně, ale ten úmysl těžko uchopit. V případě svazku z takového projektu, jehož základní vlastností (jak se ukazuje, dokonce mnohem základnější než ta forma jedné věty) je časová podmíněnost, ona každodennost pořizování (popř. zpětného přiřazování, to krom autora už posoudit nikdo nedovede) záznamů, bych očekával, že bude osobnější a dokumentárnější (anebo naopak cíleně odtržený od veškerého dění a plně zanoření v „literárnosti“). Pro Färbra samotného a nejspíš i jeho blízké a přátele snad tento svazek tuto funkci plní, ale pro jiné čtenáře nikoli. Zároveň jim ale nenabízí dostatečné a plné uspokojení ani kognitivní, ani poetické. Je to hybrid na více rovinách a jako celek to není funkční.

Asi nejzdařilejší jsou tak záznamy přerůzných paradoxních všednodenních situací, vzpomínek a pro mě osobně i postřehy z procházek a výletů, místně bohužel občas také anonymizované. V knize jich najdeme dost a vyplatí se ji přečíst. Zvlášť dokud máme v živé paměti pandemický, leč zároveň nadějeplný rok 2021.

24. 7. Dvě sestry, podle motiviky patrně obě učitelky, ve stejných, poněkud ordinérních a poloarchaických tričkách, stejné skleněné náramky i tříčtvrťáky, obě malá pitíčka s brčkem, kufry na kolečkách – cestují vlakem na dovolenou, patrně do penzionu v Hřensku; pak že staré časy zcela minuly

1 01.02.2024

Mistrně napsaná novela pražského rodáka Franze Werfla je v tom nejlepším slova smyslu psychologickou drobnokresbou s hluboce symbolickým vyzněním. To vše v kulisách a podmínkách stále ještě poněkud C.K. byrokratické a ospalé Vídně (ta pomalost a liknavost se odráží i v tempu vyprávění, které rozhodně nikam nespěchá) v druhé půli třicátých let. Nacismus v Německu už v té době nadobro zvítězil a Rakousko se s tím musí vyrovnat. Tato velká politika nakonec nečekaně proniká i do nitra a života hlavního hrdiny, jehož dožene jedno dávné provinění a zachvěje jeho důvěrou v sebe sama i ve všespásnost úřední mašinérie i rutinních životních regulí.

1 31.01.2024

O Básních 3 platí v zásadě totéž, co jsem nedávno psal k Výletu do Schengenu..., byť obě sbírky od sebe dělí dekáda a samozřejmě se v dílčích aspektech odlišují. Taková vnitřní diferenciace je nicméně patrná i v rámci Básní 3 samotných: Texty jsou tematicky a svým široce chápaným přístupem (či jak to vyjádřit) vpravdě pestré, což však nikterak neznamená, že by byly roztěkané a tvořily nesourodý celek. Tím svorníkem je ovšem „Hájek,“ jenž „jako takový není / jednoznačný“ a, jak dodává, „má následující / významy.“ A odpovědí je – trochu rekurzivně řečeno – celá tato sbírka, potažmo básníkova tvorba. Líp to v tuhle chvíli bohužel vystihnout nedokážu. Žitá, promýšlená, mnohdy ukotvená aktuálně, ale svou časovost vždy překračující, místy silná v obrazech, verších, a i když třeba někdy tápající, přesto čímsi znepokojivá a poutavá. Bezesporu je to zčásti i tím, že autora znám osobně a každou básní čtu tak trochu i jeho osobnost, domýšlím si jistě víc, než čtenáři přistupující k tomuto dílu „jen“ jako ke knize, vedu dialog, který ovšem nejspíš nikdy nahlas nezazní. Jinak to nejde, ale asi je to pochopitelné a dobře.

Za nejzdařilejší z celé sbírky pokládám texty Personál musí poponést..., Přechody, MRI, Králický Sněžník, Josef Suk v Rize, okraje zimy, Konec světa, Místa zániku, nechci jet do osvětimi, Jan Kubiš na ochozu, Jidáš Iškariotský. Dva z nich – v jiné tónině, ale jaksi podobného ladění (snad mě básník-muzikolog za tu pseudoterminologii nepřerazí) – si tu dovolím zacitovat:

Personál musí poponést
šťastlivce, umáčené od piva.
Tak láska je to, co jest,
a smrt to, co přebývá.

---

Konec světa

„Já bych to střílel,“
prohlásil na adresu
zkorumpovaných politiků.
Maso kouřilo.
Dostal pět kilo
za suprovou cenu
a od jinýho kámoše
volný minuty.
„Haló? Jasně, hoď mi to tam.
S tou kolejís to vyhmát.
Dobroš Máš to u mě.“

Naskakuje mi
hroší kůže výhod,
lidské maso kouří,
jsme těžce za vodou.

1 27.01.2024

Ještě ukázka (doporučuji srovnat i s básní Říjen z cyklu Mírov, s. 48):

Říjen

Mlhy jak servané závoje nemocných nevěst
po nebi čárají tesknotu bídu a neřest
V dutinách jedlových lesů dřevaři loupají bílý kmen
jeleni zdechnou vidinou střely
já umru samoten

Četník jde krajem šedého ticha jako přízrak
na nahý bodák jenž trčí do temnot
usedá černý pták a zpívá
hnijící listí je teplé jak měkká díže pelechu
krvavá záplava smrti se šíří po mechu
na osy květin mrtvoly šíří svá křídla blanitá
na osy životů věsí se hříchy pro něž se nevzdychá
krajina lisuje z jeřabin červené rubíny a víno
když z pekla lásky milenka odešla
a dávno pozdě bylo

Jen říjen v hudebních nástrojích krásných jmen měsíců
zkřivený leží na datech sedmi dní
a lásky bez hříchu

Z těch sladkých dívek zbyla jen jména laskavá
protože na světě všechno co je krásné
pro pouhý úsměv se prohrává

1 26.01.2024

Mimořádně silná knížka zahrnující drobné vzpomínkové, reflexivní a autobiografické prózy prokládané úspornými, prozaizovaným tónem nesenými verši (ty jsou podle mě slabší než ostatní žánry v knize zastoupené) a v neposlední řadě vynikajícími autorskými fotografiemi je takový malý gesamtkunstwerk.

Tematicky se točí především kolem autorčiny práce v pečovatelském domově v Austrálii, ale dotýká se též cizinectví a cizosti (v intimním životě, manželství, ale i tamní krajanské komunitě). Přimíseny jsou dojmy z pozorování přírody a živých tvorů (navzdory tomu, co si o divoké, exotické a jedovaté Austrálii představujeme jde především o přírodu v domě, na zahradě a v nejbližším okolí: mravenci, švábi, pavouci, žáby), jež mnohdy nabývají platnosti jímavých symbolů a podobenství. Celé je to silně osobní a existenciální, o čemž se asi nelze rozepisovat, to se musí přečíst a zkusit prožít alespoň takto na dálku, nad řádky a snímky. A navíc psané jazykem, na němž není patrná ztráta kontaktu s českým prostředím a češtinou (přitom autorka žije v Austrálii přes 20 let!) a který tu a tam roztomile prozradí autorčin havířovský původ. Redakce knihy proběhla vzorně, snad jen interpunkci bych občas řešil šťastněji.

Je mi líto, že tato próza poněkud zapadla. Snad je to způsobeno neblahým českým čtenářským a zčásti i kritickým nešvarem zaměřovat se primárně na počiny velkých, ekonomicky silných a vlivných nakladatelství z Prahy, maximálně z Brna, jež dovedou své produkci zaplatit patřičnou reklamu. Knížka Míny Krejčí by si totiž zasloužila mnohem větší pozornost, čtenost a klidně i nějakou tu literární cenu.

Dvě kratší ukázky, víceméně namátkou vybrané, protože výborná je celá kniha:

Hřiště, cihlová zeď

Muž zarputile vykopává proti zdi balón,
chytá jej, odražen, opět vykopne.
Na uších má sluchátka,
poslouchá nahraný potlesk,
pohání ho to k lepším výkonům.

(s. 29)

---

Merna

prázdně zírá na vypnutou televizi.
„Chceš ji zapnout?“ ptám se každý večer, pokaždé odpoví: „Ne.“
Dnes jsem se zeptala jinak: „Proč máš televizi, když se na ni stejně nedíváš?“
Ona na to: „Abych vyplnila roh. Nemám ráda prázdno.“

(s. 84)

1 24.01.2024