V_M komentáře u knih

Zdařilá, místy vysloveně skvělá sbírka. Jestliže u autorovy prvotiny koncept poněkud haproval, zde už funguje mnohem slibněji. Totéž platí i pro básně samotné: poetika je tu jednotnější, ani zde sice nelze říct, že by byla vysloveně podřízená konceptu (což samozřejmě není podmínkou, ale uplatní-li jej autor, vyvolá takové očekávání) či jakkoli jinak disciplinovaná. Ale už je to protříbenější. Obecně mi přijde, že působivější je tam, kde se dotýká reálného života a reálného jazyka, jímž pochopitelně všelijak básnicky manipuluje (a toto manipulování – tj. tvoření – i vcelku často tematizuje), leč je tu zkrátka víc cítit, že východisko jen míň v pouhém žonglování slovy (byť i to je jeden z modů poezie, poslední dobou mě však baví čím dál míň) a mnohem víc v uvěřitelnosti, žitosti, ba takřka všednosti (což nikterak nevylučuje básně myslivé či – jak jsem výše naťuknul – metapoetické). V dvoudílné, intermezzem přerušené, ústřední části sbírky (Dialogy) tak autor vždy vedle sebe postaví nalevo báseň veršovanou (zahájenou pokaždé slovy „na počátku všeho“ a pak zpravidla nějakou formou sponového být), napravo pak báseň v próze (potažmo prozaizovaný poetický text), jež je pokaždé nadepsána písmenem A. A právě tyto texty v řeči nevázané patří k nejlepším kusům sbírky a troufám si říct, že valná většina z nich je výborná. Níže vybírám dva na ukázku, ale zaujalo mě jich mnohem víc:

Svoboda je redukce života. Člověk svobodný (homo caelebs) je redukován zákonem. Zákon je redukcí svobody. Člověk je člověk. Člověk píše básně. Pes nepíše básně, protože je svobodný. Šváb nepíše básně, protože je svobodný. Člověk píše básně, protože není pes nebo šváb, takže neví, co je svoboda. Báseň je nesmírnou touhou po svobodě, jak ji člověk atavisticky tuší. Začíná se a končí slovy. Pes a šváb neznají slova, proto jsou svobodní. Svoboda je svoboda Slova. Pes a šváb jsou člověčími slovy. Svoboda je člověčím slovem. Nezbývají než slova.

(s. 19)

---

Kdo kouří, přemýšlí o životě, řekl Goethe. Nedořekl o smrti. Nedořekl o ženě a o muži. O ruce na rameni tetující polárku. O vyhrnutém tričku měsíce vztyčujícího prostředník slunci. O prokletí osobnosti. Mlčel Johann u popelníku o gordickém uzlu prstů, o bludném kameni v lebce.

(s. 51)

1 19.01.2024

Přestože jde na první pohled o kvalitní literaturu v kvalitním překladu a kvalitně redaktorsky ošetřenou, zprvu (asi tak do půlky) mi ta poetika nesedla. Bronka Nowicka si pohrává s perspektivami, které různě převrací, dekonstruuje a re-konstruuje. Je to takové fenomenologizující, hodně zaměřené na vidění, předměty o sobě, věci vytržené a přesazené. Zvláštní, náročná a poeticky nosná hra, pracující s několika postavami (zejm. dítě, otec, matka, prababička) a mnoha motivy-předměty (z nichž ústřední je bezesporu kámen coby hračka/společník) a často využívající personifikace a „depersonifikace“ nejen jakožto poetického, ale též jaksi reflexivního postupu.

Čtenářsky zajímavé to pro mě ovšem začalo být až v okamžiku, kdy začala být zřetelnější tu více, jindy méně podprahová dramaticky osobní linka („Po několika dnech existence na správném místě ruce jedly, pily a luskaly prsty. Za čas se jim zachtělo bít. A otec ukázal na mě“). Do té doby to byla hravost pro hravost, sice rafinovaná a obratná, ale v podstatě taková legrácka. Ne všechny texty z té druhé části samozřejmě byly silné kalibry, ale našlo se jich tam dost na to, abych knížku Nowické hodnotil výš, než jsem původně plánoval. Jsou to mj.: Popel, Klacík, Stůl, Nůžky, Zápalka, Vrátka, Dveře, Záclona, Skříň, Studna a Kaštan.

A zde ještě pro představu jeden z kratších textů na ukázku (Zrovna k jeho názvu bych měl drobnou výhradu/pochybnost – je to totiž jeden z pouhých dvou textů, které mají v české verzi knížky dvojslovný titul, ten druhý jsou Papíroví draci. Originál jsem neviděl, ale mám neodbytný pocit, že pojmenovat každou z básní jednoslovně označením nějaké věci byl dost možná autorčin koncept a je škoda, že je v překladu takto porušen.):

Hrouda hlíny

Dítě přikládalo kámen k mnoha věcem, ale žádné neubývalo. A když jich bylo pořád stejně, znamenalo to, že pro něj nejsou jedlé.
Dítě našlo jamku pod svým jazykem, vložilo tam kámen, ale nijak tím nepřibralo na váze. Pocítilo, že ho ubylo. Ne v tom smyslu, že člověka ubývá, když žije a užívá si života, nýbrž proto, že ze sebe něco dává.
Dítě chodilo po zahradě a zkoumalo, co je co. Kámen hltal ten pohled společně s dítětem, které už vědělo: uživí kámen čímkoli, co projde smysly. Třeba i hroudou hlíny, pokud se na ni podívá, nebo obyčejnou trávou, pokud se jí dotkne. Možná stačí na trávu jen pomyslet.

1 18.01.2024

S Dominikem Melicharem jsem se před lety setkal a vím, že je to člověk, který žije literaturou a pro literaturu, respektive minimálně v té době to tak bylo. Psal kritiky, vedl literární rubriku, pracoval jako redaktor, bádal v oblasti literární teorie a – jak jsem s odstupem let zjistil – tvořil i básnicky. Sbírku jsem si teď přečetl už podruhé (ale narovinu přiznávám: z prvního čtení ve mně zůstal jen obecný pocit lexikální bravury, mnohdy až slovní ekvilibristiky), protože se chystám ne jeho Mizanscény, jež mi naopak doposud unikaly.

Musím přiznat, že po druhém čtení se mi Schýlené tělo jeví jako lepší sbírka, než se mi zdálo původně. Pominu-li možnost (bezesporu právoplatnou) číst ji pro opojnou radost ze slov a potenciálu českého jazyka, knížka vyniká pozoruhodnou koncepcí (jež ovšem není bezezbytku dopracovaná, spíš jako by ji tam autor narouboval ex post a až příliš zvenčí), hravostí v mnoha podobách a určitým básnickým chameleonstvím (v dobrém slova smyslu) – tj. autorovou schopností psát v různých polohách a cítit se v nich zpravidla bezpečně, takřka doma. Mnohé z toho je sice – jak naznačeno – na různý způsob virtuózní, leckdy snad i v dílčí míře nějak zajímavé, ale celkově málo působivé. Tím básně tohoto typu nechci zcela zatracovat: snad je za nimi jakýsi autorův zážitek, prožitek, imprese či nápad, které pro něj mají svůj význam, ale ke mně to nepromlouvá. V první skladbě se opakuje aliteračně efektní obraz „mraveniště moudrosti“, v souvislosti s čímž mě napadlo, že celá sbírka je takovým mraveništěm – postupů a jazykových řešení. Některé uličky jsou plodné, vedou do nitra, ke královně, a jiné jsou slepé, prázdné.

Za nejzdařilejší čísla pokládám z prvního oddílu (Vykročení) básně oni, zahrada sv. františka, doma, tátovi; z druhého (Vybídnutí) vernisáž, přítomnost, signum diabolicum a schýlené tělo; ze třetího (Vyjádření) geppetto a vzpomínám; ze čtvrtého (Vyskočení) pak texty vlastní sníh a nahý. Povedený je i Epilog. A v podstatě by mi stačilo, kdyby sbírka obsahovala jen tyto básně plus řekněme čtyři pět dalších, u nichž jsem váhal, zda je taky nevypíchnout. Jako ukázku uvedu poslední báseň, nepočítám-li tedy onen (kraťoučký) Epilog.

nahý

sebral jsem cikánce karty
a rybáři prut
ukrad jsem všem telefony
přístupová hesla peníze
hráčům a básníkům
jsem odcizil jejich nicky
diogénovi sud
ukryl jsem u sebe
úplně všechny knihy
spálil jsem patenty
mocným sebral jsem hlas
nemocným naději
z jazyka smazal jsem zájmena
bohu poťouchle šlohnul jsem čas
a teď jsou všichni nazí
jako já

1 18.01.2024

Knížka je sice ve své básnické části o něco slabší než jiné autorovy sbírky, ale má z mého pohledu dvě přednosti, přičemž obě souvisejí s její částí prozaickou (krátce na vysvětlenou: básně – někdy v krátkých blocích, jindy jednotlivě – se v ní střídají s reflexivními povídkami).

První plus je sugestivní zachycení autobiografických motivů a dobové atmosféry (Praha osmdesátých a začátku devadesátých let), protkané silně existenciálním podkladem a poetikou. Ne vše je zdařilé, plně dopracované a vybroušené, ne vše je důkladně promyšlené a bezvýhradně hluboké, ale i tak je to silný záznam odcizení, melancholie a sebezpytných analýz, který působí svěže a – jakkoli se tomuto slovu autor v jedné pasáži krásně vysmál – autenticky, prožitě, hmatatelně.

Druhé pak je ryze osobní: s protagonisty jeho povídek se zkrátka ztotožňuji, a to celkem snadno. I přes rozdílné kulisy (!), profese či okolnosti jako bych k nim – a tím i k autorovi – měl velmi blízko. Uvědomuju si ovšem, že toto není žádný univerzální soud a jiné čtenáře mohou de facto ze stejného důvodu Halmayovy prozaické pokusy klidně i iritovat.

O tom, že tato knížka dovede působit a sloužit čtenářů vskutku rozmanitě, svědčí i jedna úsměvná kuriozita: ve výtisku, jejž jsem si vypůjčil z knihovny, jsou u několika básní na margináliích téměř nečitelné přípisky tužkou a drobounkým písmem. To by ještě nebylo nic tak zvláštního, takové věci občas studenti dělávají, ale překvapilo mě, že obsahují poměrně dost cifer. Jal jsem se je luštit a zjistil jsem, že jsou to výpisky z nějaké seznamky či inzerátů, uvádějící jména, výšku, věk, telefonní čísla a někdy i další charakteristiky (barva vlasů, záliby typu sport, plavání) chlapců a mladých mužů, a to v poměrně velkém věkovém rozpětí. Čertví, proč si to nějaká čtenářka (či čtenář?) poznamenávala právě do Halmayovy knížky (kterou navíc musela po měsíci vrátit!) a právě jen pod těch několik básní.

A na závěr ještě pár úryvků (tentokrát opravdu jen úryvků):

Navěky odděleni od podstaty věci
zíráme na ohradu zemědělského družstva,
rýsující se jak náš vlastní negativ
v nezemském, chladném ránu.

(Vidina, s. 6.)

---

Dnes, kdy se zhroutila představa literatury, je skoro směšné pokoušet se pěstovat ji jako způsob existence. Pocit, že bych mohl říct něco skutečně nového, působí div ne trapně. Po vší té vyhlašované autenticitě vypadá spisovatel uprostřed hromady sraček v nejlepším případě jako pošuk, který roztrubuje do světa, že onanuje.

[...]

Na večírku přirozeně k ničemu nedošlo. Všechno se dálo jenom verbálně – jako ostatně velká část našich životů. Underground byl pro mě silně platonickou stylizací, pořádně jsem ho ani nechápal, jeho východiska mi byla cizí. Když se dívám z dálky na toho kluka, co miloval druhou generaci ruského symbolismu, vůbec mi nepřipadá směšný. Necítím ale taky ani závan dojetí. Necítím nic.

[...]

Odjaktěživa toužím napsat příběh svého života, abych posléze zjistil, že neexistuje. Cokoli, čím jsem žil a co se jevil v ten který čas zcela oslnivě, ztratilo význam.

[...]

Celá absurdita, vycházející z naprostého nepoměru mezi oním vně a uvnitř, umožňuje nakonec zahlédnout sebe sama jako člověka, pěstujícího zálibu ve fikcích, jež nemají žádné opodstatnění. Ne, to není alibi. Ani poukazování na relativitu napsaného. To je hrůza z relativity jako takové. Jsem přesvědčen, že člověk, o němž mluvím, jevil se v těch kterých konkrétních chvílích naprosto jinak. Že toto vše je pouhou eventualitou jeho života. Nicméně eventualitou, která se nakonec stala skutečností.

(Světlo, s. 7, 10, 11, 12–13)

---

Tam jsme se potkali. Za garážemi dvora.
Ztracený ve slunci byl jak metafora
ničeho, který byl zase jen tento dvůr.
Tak jsme se ukryli. Do světla. Do kontur.

Pak celé dlouhé dny hledíce na květinu
v přízemí za oknem, jež bylo věčně v stínu,
poslouchali svůj dech.
Stávali jsme se lidmi.

(Kýč, s. 15)

---

Za tmy, když vyrážíme na svůj lov
(s cizími obličeji,
s očima, ústy velkých lišajů),

když rukama, které už nejsou naše,
se dotýkáme vlastních vzpomínek,
cítíme jasně svoji noční kořist.

(Lišaj, s. 29)

1 17.01.2024

Sbírka bezesporu hodná přečtení, ale pro mě dost rozporuplná. Co popřít nelze, je autorčina schopnost vyseknout brilantní verš, skvostnou a mocnou metaforu. Potíž je, že tím to ve většině básní končí. Zpravidla je to takový proud, příval, který lze kdykoli utnout, jako bys zavřel vodovodní kohoutek... nebo pípu v hospodě. Řada básní totiž více či méně zjevně skrývá v pozadí životní, mladistvou divokost (za to palec nahoru), řada jiných zas jakýsi kazatelský pseudobiblicko-apokalypticko-církevně-fantasy tón a žargon (i to do značné míry funguje). V řadě z nich se pak oba tyto imaginativně-rétorické postupy snoubí.

Čili sbírku doporučuju zejména těm, kdo si chtějí osvěžit umdlévající obraznost, zpestřit život metaforickou barvitostí. Obávám se ale, že nic moc hlubšího ve mně z četby nezbude. Nejlepší básně: Hra na vyloučeného třetího, Cyklická liška, Poslední zhasíná, Zde leží, Lilith, Železná košile a Kámen ke kameni. A ještě ukázka:

Novoroční

Jak udržet čtyřspřeží krajnosti na uzdě
vědomím středu
pokud i průměrná závist bývá ochotná
uštknout tygra bičem pohrdání
Jistěže plivu na hrb každému principálovi
Jistěže blouzním v horečkách
když tvrdím
že všechny obrazy by měly být vysazeny z rámů
Ach, sebejistá epocho
uchcat si tu a tam do kalhot
a chvíli si v tom posedět
To bych ti ze srdce přála

1 11.01.2024

Vynikající počin, k němuž jsem zpočátku přistupoval s jistou nedůvěrou, maje značně neblahé zkušenosti s literárními/úvahovými projevy výtvarných umělců, zvláště mladší generace, nadto v kombinaci té, že vzdělaný a de facto zhýčkaný občan velkoměsta přijede na cikánské sídliště v severních Čechách a... no však si různé typické až stereotypní scénáře dovedete domyslet sami.

Bára Bažantová naštěstí psát umí, a to vcelku čtivě, krom toho si byla výše uvedeného vědoma a tematizovala to a problematizovala nejen v průběhu celého svého měsíčního pobytu v Janově u Litvínova (to je mimochodem můj velký rest, jinak jsem Podkrušnohoří v uplynulých letech prošel křížem krážem), ale i na prostoru celé knihy včetně doslovu, kde se nebojí otřást konceptem celého projektu.

Líbí se mi, že nepředestírá žádné definitivní závěry, nepřináší žádné hotové postupy, reflektuje (nejen) své slabiny, váhání, nejistoty, nedostatečnost, ba nemožnost nalézt netoliko adekvátní formy přístupu, nýbrž i to, přístupu k čemu vlastně a proč. Máme usilovat o integraci Romů z vyloučených lokalit, a pakliže ano, integraci v jakém smyslu? (A jak se vyrovnat s různou měrou stávající integrovanosti různých jejich vrstev, rodin, jedinců?) A pakliže ne, tak co vlastně? Jak soužít a umožnit jim soužití s námi? Nutno přiznat, že tento fluidní, trvale pochybující způsob uvažovaní je pro mě v této otázce (a v takové míře komplexnosti) nový a objevný. Navíc se v textu mihne celá řada zajímavých osobností a osudů, lidí nikoli slavných a známých (povětšinou jsou ostatně anonymizováni pouhým křestním jménem či přezdívkou), ale přesto s potenciálem posloužit svými aktivitami a minulostí jako vzor pro ostatní. Lidí, co si – jakkoli neplní stránky novin a časopisů ani nedostávají medaile či ceny – zaslouží obdiv a následování. Knížka je pozoruhodná i z grafického a výtvarného hlediska (však ji vydala instituce primárně zaměřená na výtvarné umění), obsahuje totiž ilustrace Michala Karvaye, jehož doufám správně ztotožňuju s postavou jedenáctiletého Míši, který se stal autorčiným asi nejlepším dětským kamarádem a tak trochu průvodcem po realitě a strukturách celé vyloučené lokality. Škoda jen dvou překlepů, na něž jsem – v tomto vcelku krátkém dílku – narazil.

Ještě jednou ovšem zdůrazním, že se jedná o skvělou, empatickou a inspirativní knihu. Rozhodně by si zasloužila širší ohlas a především, aby ji hojně četli mj. komunální politici, pedagogové a výchovní pracovníci či žáci středních škol.

1 05.01.2024

Na novinku Daniela Hradeckého jsem se těšil – a po jejím přečtení vlastně tak trochu jsem i nejsem zklamán. Graficky a výtvarně nádherně a nápaditě pojatá sbírka (díky, Jene Čumlivski!) těží z toho, co je autorovou největší devízou: tj. jakýsi proud vědomí, sycený ovšem hlubokou erudicí, sečtělostí a rozhledem po mnoha oblastech lidského konání a působení, jakož i takřka vehementní skepsí a racionalitou, jež ovšem nevylučuje asociativnost a průvaly tvůrčí energie. Do toho pak území „rudého severu“ (mimochodem, vodní plochu toho jména skutečně najdeme vedle chátrajícího stejnojmenného dolu kousek od Hamru u Litvínova, v létě jsem tam shodou náhod procházel), autorova kraje, který má v jeho tvorbě ústřední postavení, jež chtě nechtě určuje její východiska, dějiště a mentální prostor. A i pokud by s tímhle výrokem autor nebo kdokoli z vykladačů nesouhlasil (což je v posledku lhostejné), tak každopádně platí, že vnímat ji prizmatem těch „méně šťastných“ severních Čech je funkční a plodné.

První skladba (série básní?) Na cvičišti jako by skutečně byla jakýmsi trenažérem („trenažérem chůze“!), výcvikovým prostorem, kde autor oťukává vzpomínky, dojmy, krajiny a města, ale i to, co četl, zaslechl, někde zmerčil. Mezi impresemi, aluzemi (viz i subversivní pomrknutí na konci sbírky!) a reflexemi tu a tam probleskne někdo z blízkých či známých, spíš jako troska jednoho vztahu než jako soustavnější relace. Metodou není jen prosté řazení, ale rozličné textové experimenty, hříčky, práce s paradoxy. Vše se to slívá do proudu tu a tam přerývaného a přerývavého, jejž jako by dodatečně dávkovaly působivé výtvory (můžu tomu říct kresby?) Jana Čumlivského, který je – to jen tak na okraj – stejně jako Hradecký rodákem z Mostu. Nacházejí se vždy v levé části dvojstrany, ale svými výhonky/chapadly prorůstají na stranu pravou, potištěnou, takže má člověk při četbě pocit potřísnění či umazanosti. Doporučuju prohlédnout si třeba po přečtení výhradně tyto ilustrace, najednou a po sobě, jako by to byla políčka kresleného filmu.

Pro druhou skladbu/část (Bojiště) platí v podstatě totéž co řečeno výše, snad jen s tím, že je sevřenější a kompaktnější (nejen vnějškově), zprvu relativně tematicky jednotná, avšak i to se poměrně záhy rozplyne a roztříští a je z toho opět proud a změť, jakkoli motivy rodičů, dětství a mládí, Litvínova a severních Čech a léčebny patrně v Beřkovicích (ta se v menší míře vyskytuje i v první části, abych nezapomněl) se periodicky vracejí.

Tak proč vlastně to v úvodu nadhozené lehké zklamání? Před časem jsem přečetl Hradeckého prózu Tři kapitoly a nemůžu se zbavit dojmu, že oproti nim je přítomná sbírka unavenější, jaksi vyhořelejší. A to navzdory tomu, že místy působí promyšleněji (či spíše: vykombinovaněji), méně spontánně, jako by byla psána více chtěně a na sílu. Přesto (nebo právě proto?) je to o něco snazší četba. Tím nechci říct, že by byla špatná a nedalo se k ní opakovaně vracet, leč tato pachuť nenaplněných očekávání tam přesto je. Nedávno jsem si pořídil i Silážní jámy, tak až se k nim dostanu, uvidíme, jak vypadá mezičlánek popisovaných dvou knih. A ještě dva úryvky na závěr, myslím výstižně odrážející autorův um, tematiku a ducha celé sbírky:

Uživatel cvičiště je povinen respektovat, seznámit
se a řídit se, udržovat, nepoužívat, nahlásit. Na
cvičišti platí zákaz poškozovat, kouřit a konzumovat,
odhazovat, vodit, vstupovat, provozovat. Provozní řád
je závazný, provozní řád stanoví a obsahuje. Stane-li se
svědkem, uživatel je rovněž povinen.
S těmito znalostmi se již rodíme –

[...]

Na nemoc se předepisuje venkov,
který ničemu nevadí a nepomůže,
lékař a dominikán se propocují
k upotřebitelnému řešení.
Ale až přijedeš, smluvíme večer,
srazíme stoly, srazíme čepice,
nad příslovím Pivo dělá hezká těla
zapomenem, život že dělá mrtvá těla.

1 04.01.2024

Pozoruhodná sbírka sestává ze dvou vzájemně nepříliš souvisejících (což ovšem neznamená, že nekomunikujících či autorsky nespojitých) částí, jak již ostatně naznačuje titul samotný. Výlety do Schengenu jsou skutečně (vnějškově) jakýmsi putováním po Evropě, směsicí angažovanosti v nejlepším slova smyslu, starosti a péče o to, co se v naší domovině jménem Evropa (ano, tato v – i literárně – dosebezahleděné České republice tak vzácná perspektiva tam skutečně je, a to nenuceně a nekýčovitě!) děje, co je tu nefér, jak nakládáme se svou zodpovědností vůči světu a lidstvu. Nevěří-li někdo, že jsou v dnešní poezii ještě možné „klasické“ humanistické básně, aniž by to bylo trapné, nechť čte Jonáše Hájka. Nechybí však ani momenty, leckdy takřka imprese fascinace, ponory do vzpomínek, ale též – jaká to naší poezii v takto vytříbené podobě vzácnosti! – jemné ironie a humoru. Výjimečné postavení pak dva krátké prozaické texty (Zlomená radlice, Vysoká), brilantní a nesoucí se v poloze a stylu, které by autor klidně mohl do budoucna rozvinout a vydat takových útvarů celou knížku. Je to skvostné a nosné!

Druhá část (Můj jediný čtenář) je pak vynikajícím – a v současné poezii dosti výjimečným – způsobem sjednocena postavou-konceptem Vikomta, který je (aspoň tak to čtu já) jakýmsi autorovým alter egem, imaginárním (modelovým?) čtenářem, smíseným snad i s nějakým reálným předobrazem či předobrazy. Není to dialog, ale spíše popis jednoho zápasu, vztahu (vždyť: „Na počátku je vztah.“), potýkání, proložený několika intermezzy, v nichž je rozmlženo, kdo vlastně promlouvá. Na vzájemné prolínání (srůstání?) básnického subjektu a Vikomta koneckonců upozorňuje ve své krátké reflexi na zadní straně obálky Jana Sovová... Jediná výtka: říká se v Trhových Svinech, a nikoli *Svinách, jak uvádí autor (a nemyslím, že by se jednalo o záměrně defektní, např. ze zvukomalebných důvodů, užití tohoto tvaru).

Nejvyšší hodnocení dávám bezesporu i proto, že se s Jonášem Hájkem už řadu let znám a vím, že je to skvělý, ryzí člověk, nesmírně autentický, s nadáním jedinečné básnické intuice, ale i schopností mýlit se a umět se s tím popasovat – a že v jeho případě platí: jaký člověk, takový básník. Tuto mimoliterární skutečnost zde přiznávám pro pořádek, ale vnitřně nejsem přesvědčen, že bych se dopouštěl neobjektivnosti. Nakonec bylo pro mě nefalšovaným požitkem přečíst si zas poletech nějaké jeho texty. Závěrem malá ukázka:

LAPONCE V BISTRU V SODANKYLÄ

Kolik kilometrů jsi dojížděla do školy,
abys pro mne mohla, trochu neochotně,
hlasem, v němž ještě nebylo vysvětlování,
vypustit několik anglických slabik?

A na jakých pláních vyrůstal tvůj pohled,
bezpečně lhostejný, který jako by říkal:
„Vím, že jen projíždíš, náhodný poutníku,
proto ti nemohu věnovat více než prosbu.“?

1 02.01.2024

Kraťoučká sbírka založená na vyhraněném, originálním konceptu, který autor osvětluje hned na první stránce v jakémsi uvedení. Vše bylo psáno během jednoho dne, na jediný zátah, bez dodatečných úprav, od úsvitu do západu slunce, přesně časově určeno, s předem stanoveným počtem básní a světla.

Ano, právě kolem světla (a jeho polopodob a nepřítomnosti) se vše točí, což je ve sbírce jménem Světelné básně snad očekávatelné, ale - po zkušenosti s moderní a současnou poezií - zdaleka ne samozřejmé. Snad i vlivem toho, za jakých okolností sbírka vznikala (resp. jaký koncept předurčil její podobu), ji vnímám jako jisté "hledání přítomného času" (řečeno s Kunderou v aluzi na Prousta). Velice často je v ní tematizován okamžik dopadu světla (či jeho ztráty nebo posunu) a snaha zachytit jej, zapsat, opsat, fixovat. Básník jej ohledává z různých stran, světlo má sílu, trajektorii, potenciál pronikat do prostoru, zahlcovat a pohlcovat jej (a být v něm chyceno?), ale zároveň je zaobaleno do jakési tu a tam všudypřítomné atmosféry mýtu, všeobjímajícího řádu, dikce starověké až starozákonní. Využívá k tomu nejen slov, potažmo jejich nepřítomnosti (jedna báseň je, podle mě překvapivě, originálně a přiléhavě, jakýchkoli slov prosta: tvoří ji prázdný bílý prostor - chtělo by se říci: prostor pro světlo - pouze nadepsaný časem jejího vzniku, respektive "vzniku").

Po dočtení sbírky - a většinu textů jsem prošel a promýšlel opakovaně - mám navzdory tomu, že jde o svěží a původní hlas (navíc fyzicky zpřítomněný v pozoruhodné výtvarné úpravě celé knížky), pocit určité nenasycenosti. Jako by mi to, co mi básník v jednadvaceti střídmých textech předložil, nestačilo - k pochopení, procítění či prožitku toho, co chtěl sdělit, a vlastně ani ničeho určitěji zásadnějšího. Nevím. Další tvorba Libora Staňka II., který je mimochodem skvělým literárním publicistou, mě určitě zajímá, snad se mi někde podaří sehnat jeho Drolení, ale právě z výše uvedených důvodů nemůžu Světelné básně hodnotit plným počtem. Na závěr ještě ukázka:

13:32

Světlo povstává z popela stínu
a stín povstává z popela světla
Světlo povstává z popela stínu
a stín světlo opisuje
zařekl jsem se opisovat světlo
zařekl jsem se psát o světle
a přesto tak znovu činím

1 01.01.2024

Cenný pramen, respektive hlas týkající se života a díla Jiřího Weila i levicových kruhů zejména v meziválečném Československu (přesahy jsou i jinam: do Francie, SSSR a pochopitelně přesahují do doby války a po ní). Jen pozor: jde o pramen silně stylizovaný, s patrnou literární ambicí, místy dokonce jistou senzacechtivostí, který bohužel není prost řady nepřesností. Na ty hlavní poukazuje Markéta Kittlová v závěrečné rekapitulační studii. To vše by bylo v pořádku, Jaroslava Vondráčková sepisovala své vzpomínky se značným odstupem, v pokročilém věku, leccos možná popletla nebo zapomněla. Některé věci nakonec ani nemusela vědět, Weil po trýznivých zkušenostech ze SSSR a z druhé světové války dávkoval svůj osud a názory různým lidem různě.

Potíž knihy vnímám v (ne)kvalitě edice: Ač si ji vzal pod křídla zkušený a zasloužilý Jan Šulc, nejspíš mu chyběl čas, energie či motivace. Krom překlepů (mj. i v nadpisu Kalendária!), nejednoznačností a různých sporných řešení, kdy se člověk nezbaví pocitu, že bylo jednoduše přepsáno a přehlédnuto původní samizdatové vydání textu, je problém především v absenci jakékoli ediční poznámky, komentáře a vysvětlivek. Ty by měly nejen charakterizovat početné dnes již méně známé postavy a osobnosti, v textu zmíněné, dějinné souvislosti, umělecká díla, ale i přeložit cizojazyčné pasáže či konkrétně upozornit na autorčiny omyly a nepřesnosti. Jmenný rejstřík je sice fajn, ale ediční zpráva a komentář by byly mnohem potřebnější. Když vyšla v roce 1979 poprvé v samizdatu, řada protagonistů či pamětníků nejspíš ještě byla naživu (navíc dost možná byli hlavní skupinou recipientů) a tím, že povědomí o popisovaném ještě nevyprchalo, nebyl potřeba ani komentář. V době vydání, tj. v roce 2014 (resp. 2023, kdy knihu čtu), je však už situace zcela jiná. Také fotografická příloha (pouhých 7 snímků) klidně mohla být rozsáhlejší. Ale ať nejsem hyperkritický: knížku jsem četl (krom toho, že jsem ji prostě nějaký čas měl doma) v podstatě jako přípravu na četbu románu A. Machoninové Hella a na druhé čtení Weilovy Moskvy-hranice. Ta mi před lety učarovala a teď nedávno vyšla v kritickém, precizním vydání v nakladatelství Triáda. Tak se na ni těším a Vondráčkové knížečka vzpomínek svůj účel protentokrát v podstatě splnila. Škoda jen, že tolik nepomůže při serióznějším zájmu.

1 28.12.2023

Je to takový specifický, devadesátkami a kahudovštinou prodchnutý hospodský víceméně slovotok, důstojně navazující na hrabalovskou tradici. Pro mě osobně nosnější tam, kde tematizuje rozličné prasečinky, nechutnosti a humorné historky nežli tam, kde se noří do plkání přerostlých chlapečků o zbraních, válečných dějinách a zčásti už i konspiračních teorií. Nicméně bohužel i to je Kahuda, jinak možná největší lyrik české prózy devadesátých a nultých let...

1 28.12.2023

Zkouška Sirén je bezesporu sbírka jazykově vynalézavá (byť i v tomto ohledu se tu často opakují různá schémata pracující třeba s polysémií nebo neotřele podanou popisnou výčtovostí), ale příliš mi nesedla. Byť má zjevné ambice nabídnout kreativní popis světa, básnicky hravé vidění (skutečně je to taková "zkouška Sirén": toho, jak různě více či méně umně dovedou zapět), četlo se to těžkopádně, nevtáhlo mě to a prokousával jsem se tím několik dní nikoli proto, že by tu byly sdělovány myslitelsky náročné, hluboké obsahy, ale prostě mě to čtenářsky nechytlo – obrazností ani celkovým „fikčním světem“ této lyriky. Čímž nechci říct, že autorka nemá obdivuhodnou slovní zásobu či postrádá schopnost pracovat s jazykem. Ten problém, který s její tvorbou v této sbírce mám, vězí jinde: chybí mi tam (a omlouvám se, že pro to opět nemám lepší a méně vágní výrazivo) vnitřní nutnost, naléhavost té poezie. A taky autenticita. Básnířka mě zkrátka ani v jednom textu nepřesvědčila, že vyvěral z její naprosté potřeby napsat jej a napsat jej právě takto. A že jej jaksi nemohla nenapsat. Do hlavy a srdce jí samozřejmě nevidím, svědkem tvůrčího zápolení jsem nebyl, reflektuji jen, jak to na mě působí čtenářsky, potažmo spíš tedy nepůsobí. A je mi samozřejmě jasné, že to není jediný možný modus vzniku a existence poezie (a pochopitelně ani záruka, že poezie takto vzniklá bude kvalitní), jenomže pak je tu vždy riziko, že to bude jen takový špás, jazykově-intelektuální hrátky. A to je pro mě, mám-li četbě takové poezie obětovat svůj čas, málo.

Za nejlepší básně sbírky pokládám spíše ty kratší a pak ty, za nimiž lze vysledovat nějakou příběhovou či prožitkovou linku (např. Milka, poď; Řekni: odkdy dokdys mě miloval?; Tak; Píšeš, že je ti smutno; Prázdný dům). A jakožto ukázku uvedu jednu z nich – svou melancholickou ironií (aspoň tak to čtu), naivizující perspektivou, ale i formální strukturou ve srovnání se zbytkem knihy dosti odlišnou:

Tak

Já jsem tak sám,
že je vedle mne pořád volno.
Jsem tak sám,
že s nikým nemohu prolnout.

Jsem tak sám,
že je vzduch kolem řídký.
Jsem tak sám,
až slyším v kabátu nitky.

Jsem tak sám,
že bych moh máchat rukama,
však trefil jen prázdnotu.

Jsem tak sám,
až sebe moh bych oklamat,
že ty jsi tu.

1 14.12.2023

Turnovský svazek z edice Zmizelé Čechy je v podstatě zdařilý a každému obyvateli tohoto kraje či zájemci o jeho dějiny jej lze jedině doporučit. K jeho koncepci a zpracováním mám ovšem několik výhrad:

1) Kniha měla být určitě rozsáhlejší a fotografií obsahovat třeba dvojnásob. Město Turnov zasloužilo samostatný svazek (částečně to supluje publikace D. Marka Z velkého Turnova a nedávno vydaná grantová publikace Skleněné negativy v muzejních sbírkách, ač ani ty nejsou nijak extra rozsáhlé). A okolní vesničky a městečka Českého ráje a Pojizeří jakbysmet. Turnov sice nepostihly tak drastické proměny jako některá jiná naše města zejména v Sudetech, nicméně řada částí města se např. oproti dobám první republiky změnila dost (např. čtvrť kolem nádraží, oblast nešťastně zakomponovaného průtahu, který přeťal zdejší jedinečný židovský hřbitov - proč ten tam není? -, Střelnice, Durychov, niva Jizery, okolí Sobotecké ulice aj.) a je škoda, že jsou tam zastoupeny v lepším případě jen jedním dvěma snímky, v horším (a většinou) vůbec.

2) Problematická je i samotná koncepce Turnovska, jehož pojetí a vymezení autoři ani pořádně neobjasnili. Není to ani např. bývalý okres Turnov z doby před r. 1960, ani Turnov v širším vymezení s přičleněnými vesnicemi a osadami (jakkoli takové pojetí by v daném rozsahu bohatě stačilo). Řídili se jedním historickým průvodcem (ale proč zrovna tím a ne jiným?) a výběr pojali jako několik výletů (v úvodu píšou, že do jednoho dne pěší cesty od města, což je nesmírně vágní a relativní definice) do různých směrů. Výběr zastoupených míst a snímků tedy působí dosti nahodile.

3) Úvodní stručné dějiny města z pera Miroslava Cogana, který je primárně historikem umění (což se mimochodem blahodárně promítá do výběru a fundovaného komentáře k některým snímkům, jež dokumentují proměny památek lidové architektury a sochařských děl), jsou sepsány vcelku obratně a čtivě. Bohužel jsem však (a to nejsem Turnovák) narazil na několik zbytečných chyb a nepřesností: potok protékající okrajem historického jádra se jmenuje Stebenka, nikoli Stebeňka (to bude patrně nějaký neoficiální místní úzus, nejsem z principu proti jeho uvedení, ale je potřeba to signalizovat); ruralistický spisovatel, mimochodem pozoruhodný, a přispěvatel do ojedinělé revue Sever a východ se jmenoval Josef Knap, nikoli Knop; hradiště Klamorna u Chvalčovic leží od Turnova severozápadně (a nachází se na katastru Dehtár, nikoli Chvalčovic, máme-li být přesní). A obávám se, že se do knížky mohly vloudit i další podobné nedostatky a nešvary, které coby laik nedovedu (bez případného pracného ověřování) odhalit.

1 03.12.2023

Jedná se bezpochyby o kvalitní, fundovaný a cenný zdroj pro všechny zájemce o dějiny a stavební proměny tohoto dnes spíše menšího a okrajového, avšak v minulosti významného moravského města (které mělo to štěstí, že se v minulosti dočkalo dvou spektakulárních monografických zpracování dějin a nádavkem k tomu i obšírné vlastivědné práce o okolním regionu). Úvodní kapitoly o historii a urbanisticko-architektonickém vývoji města z pera zkušených badatelek z místního archivu/muzea jsou napsány precizně a minuciózně, jen by možná mohly být krapet čtivější (srovnám-li to s jinými svazky edice Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko). V řadě pasážích jsou totiž poněkud výčtové, ať už jde o důkladné popisy vnější podoby či vnitřní výzdoby určitých staveb, nebo soupisy pozoruhodných realizací. To by nutně nemuselo být na škodu, kdyby - a sem směřuje má zásadnější výtka - tyto stavby byly zachyceny ve fotografické části knihy. U ní je problém, že je příliš krátká (pouhých 103 snímků na tak významné a z hlediska velikosti jádra vcelku rozsáhlé město) - mohla by být dvoj- nebo klidně i trojnásobného rozsahu. Zcela tam chybí nejen předměstské části (Sady-Derfle, Mařatice, Jarošov, Rybárny), které svou tvář - jak už to na jižní Moravě bývá neblahým zvykem - proměnily během druhé půle 20. a začátku 21. století dosti zásadně, ale v podstatě tam není významněji zastoupeno ani širší centrum města. Valná část snímků se zaměřuje na historické jádro, ale i tam víceméně chybí ty nejdramatičtěji (potažmo nejdrastičtěji) proměněné boční uličky, kde se za komunismu bouralo o sto šest a většinou až po roce 1989 se vzniklé proluky dočkaly nové zástavby, dle mého soudu značně rozpačité úrovně. Snad jsou bohatěji dokumentovány v knize J. Čoupkové Toulky městem Uherské Hradiště z r. 2022, která je však zdá se vyprodaná a přespolním tedy prakticky nedostupná. Je ovšem veliká škoda, že tyto proměny nebyly důkladněji reflektovány právě v titulu Zmizelé Uherské Hradiště.

1 15.11.2023

Vynikající básnická sbírka civilního, ztichlého, ale velice osobního a tlumeně drásavého ladění. Těžko říct, co vše tu má podloží autobiografické či autofikční a co je ryze básnická vize autora skrývajícího se za poněkud enigmatickým pseudonymem, nicméně zvolený tón a forma naznačují první možnost. Svět rozestřený na ploše sbírky je plný samoty a odcizení, a to i v rámci vztahů, svět chladného, ale jaksi zúčastněného, či dokonce silně účastného pozorování, vnímání toho, co se kolem děje i neděje. Jako by pozorovaný z auta (zde častý motiv, byť v poezii spíš vzácný), lhostejno zda jedoucího, stojícího či havarovaného, ale každopádně pozorovaný zjitřeně, ba vytřeštěně. Svět, kde je „chladno, inverze“ a kde „básně čtou nemocní lidé“. Ostatně skvěle to vystihuje i snímek na obálce.

Těžko o tom psát, je to taková nenápadně silná poezie jakési důvěrné, intimní cizosti (a zcizenosti), jinak řečeno: „Když přijde, má na sobě tři vrstvy černého oblečení. / Já také. / Tak velké je naše sblížení.“ Tato intimita v sobě často nese odpudivost, zvěcňující slizkost, leckdy přímo násilnost, a to zdaleka ne jen ve významu či podtónu erotickém a vztahovém. Autor ji vyjadřuje mimo jiné výraznou metaforou „ošklivého Česka“ (ať už si pod tím v různých básních – prostupuje totiž celou sbírkou - představíme cokoli).

(Kvazi)sebezpytnou reflexivnost a specifický rytmus (a hlas) básníkovy promluvy dobře ilustruje třeba jeden z prvních textů v knize, ale v jiných slovech a rovinách je to tam v podstatě všude:

Narodil jsem se obráceně, ale bez potíží,
jen jsem na chvíli zabloudil.
Nakonec mě vytáhli.
Od tří do třinácti jsem si rád povídal,
ale nejvíc sám se sebou.
Od patnácti do třiceti jsem spal sám se sebou,
až na výjimky.

V jedenatřiceti letech jsem se naučil jezdit autem a tím jsem ukončil své vzdělání.

Zbytek přeskočím.

Kde není místo pro mlčení, už není moc místa na nic.
I malé posunky se mění v malé schválnosti.
Je to jako mezi zeměmi
v době míru.

1 24.10.2023

Precizně zpracovaná monografijka (je to taková brožura) o velice pozoruhodném aspektu jazykových kontaktů ve středoevropském raném středověku. Asi by bylo hned zkraje záhodno napsat, že jde o jazykový kontakt potenciální, značně nejistý a hypotetický. V tomto ohledu se někteří čtenáři, zlákáni názvem knížky a překvapivostí tématu, mohou cítit zklamáni, protože autor díky svému střízlivému vědeckému přístupu v podstatě veškeré možné vlivy iroskotských misií na staroslověnštinu, potažmo pračeštinu zpochybňuje. A obdobně i samotnou přítomnost těchto misionářů mezi našimi předky vnímá jako značně nejistou. Pozoruhodnou a přínosnou analýzu skýtá druhá část knihy shrnující přístupy různých badatelů a zájemců irské misie ve slovanské Evropě s ohledem na míru empirie a ideologie/světonázoru. Názorně a inspirativně tím připomíná, že i relativně exaktní vědecký obor jako diachronní lingvistika vždy více či méně tkví v jedné "myšlenkových struktur" své doby a že se do ní i u jinak pronikavých a pečlivých badatelů promítají hodnotové postoje či politická situace. Konkrétním příkladem budiž dodatečná kapitolka, v níž je zhodnocena kritická reflexe knihy katolicky orientovaného archeologa Josefa Cibulky o velkomoravském kostelíku v Modré, vydané koncem 50. let, vyzdvihující tuto památku jako doklad iroskotské misie a z tohoto důvodu záhy podrobené zdrcující ideologické a zčásti i věcné kritice z marxistických pozic, v jednom případě dokonce snad na objednávku StB.

1 30.09.2023

Čtivá knížečka zdatně napsaných příběhů několika nesmírně pozoruhodných žen. Autor zde tradičně prokázal nejen svou geniální schopnost nevtíravě se protagonistek "zmocnit" a s nefalšovaným zájmem a empatií popsat jejich osudy, aniž by hodnotil či soudil. Ale uplatnil zde opět i svou velkolepou schopnost obsahové kompozice včetně brilantního ovládání "literárního střihu". To je mimochodem charakteristika a dovednost, díky níž se díla autorů polské školy reportáže tak skvěle čtou. Nejlepšími texty z Libůstky jsou podle mě Lístek a Zavazadla paní K. Velmi oceňuju i fotografický doprovod, který leccos zpřítomní a vykreslí v jiném, nečekaném světle.

1 23.06.2023

Edičně a redakčně pečlivě připravený výbor z díla pozapomenutého básníka, kterého jsem si vždycky spojoval se svěží, svébytnou formou vitalismu. K jeho dílu jsem se vrátil snad po desíti letech a ukázalo se, že můj výše uvedený celkový dojem z něj byl deformován buď tehdejší příliš povrchní četbou, nebo mlhavostí a nepřesností vzpomínky (popřípadě obojím). Nechci tu výslovně prohlašovat, že Křičkovo dílo je ve všech ohledech přežité a nemůže si najít své čtenáře, ale po jeho přečtení dnes mám pocit, že mu zkrátka chybí básnická síla, formální výbojnost či prostě jakákoli další kvalita, kterou by mohlo dnešního milovníka poezie nějak hlouběji oslovit. Kdysi jsem tuším přečetl všechny tři jeho první sbírky, ale nic určitějšího si z nich nepamatuju, proto nedokážu posoudit, jestli tento můj soud není zčásti způsoben třeba jen nevhodným editorčiným výběrem.

Nicméně pokud bych měl na základě zastoupených básní hodnotit: Šípkový keř je sbírka zajímavá, leč nevyrovnaná, silnější v kusech s konkrétnější obrazností a hmatatelnějším ukotvením (Šípek, Medynia Głogowska, Podzimní motiv) než v poněkud mnohomluvné citově-moralistní lyrice či jak to nazvat (Krystal, Žal, Vítr a vlny), v níž archaizující slovní zásoba, leckdy deformovaná bezmála lumírovsky, škodí emočnímu přesahu, o jehož upřímné a reálné motivaci nepochybuju. Bílý štít je podle mě nejzajímavější a nejoriginálnější Křičkova sbírka: pro zvláštně zemitou lidovost, pevnou ukotvenost v horáckém kraji (kde se sice, jak se často nesprávně opakuje, Křička nenarodil, ale vyrůstal tam a cítil se tam asi nejvíc doma), jeho postavách a postavičkách, mluvě, ale i ozvěnám jiho- a východoslovanské poezie, kterou autor dobře znal a překládal. Je to asi jediná sbírka, kterou mě láká přečíst si celou. Naopak Hoch s lukem byl velkým zklamáním, platí o něm v podstatě to, co jsem o slabších číslech ze Šípkového keře s tím, že tenhle typ lyriky prostě Antonín Sova napsal mnohem líp a dříve, takže je tato Křičkova sbírka navíc ještě anachronismem (v roce 1924!). To samé platí o obou zbývajících sbírkách, z nichž Chléb a sůl ze 30. let obsahuje aspoň pár sice časových a příležitostných, přesto básnicky zdařilých kusů (Podzim, Pohádka o Honzovi), naopak Běsové z roku 1946 (psané průběžně od roku 1938) zůstanou obecně vzato pouhým dobovým dokladem básníkova rozhořčení nad aktuální situací země (pokud ovšem vím, občansky se do odboje nijak nezapojil), leckdy bezmála nechtěně komickým, jako když se v závěrečné velkopáteční takřka meditaci náhle vynoří partyzáni.

Výše vyřčené samozřejmě může být pod vlivem určitého předporozumění (jak se ukazuje, poněkud falešného), s nímž jsem se ke Křičkovu dílu vracel, mé preference pak bezpochyby ovlivnil můj čím dál větší zájem o problematiku provázanosti lyriky a konkrétní prostorové, krajinné a vizuální zkušenosti, vztahu identity, domova a tvorby. A toho, že jsem tyto parametry našel v Křičkově díle mnohem míň a slaběji, než jsem očekával. Nerad bych, aby to kohokoli odradilo; Křičkovy básně si zaslouží, aby si je každý zájemce třeba jen na základě tohoto útlého výboru prošel a zhodnotil sám. Na přilákanou níže přepisuju jednu z lepších básní ze Šípkového keře:

PODZIMNÍ MOTIV

Myslím na podzimní sychravý den,
jak bývají u nás v horách.
Čteš v pracovně. Lhostejným cinkotem
déšť klepe na spuštěných storách.

Psa zavoláš. Trochu se rozptýlit,
trochu se potoulat s druhem.
V poli je smutno, pusto a klid.
Les rychtářův obejdeš kruhem,

z kopce se rozhlédneš do čtyř stran,
na mlhu nad řekou dole,
na zetlelé listí, hejno vran,
jež na mokré snáší se pole.

A podvečer přijde. Pojednou
slunce vysvitlo mrakem.
Tak ticho je. Večerní krajinou
zdiveným bloudíš zrakem,

zříš, oddaně k nebi mlčící kraj
zrosenou dívá se tváří,
zříš, zalilo zbožně stojící háj
vroucnou, laskavou září.

Krůpěje dešťové na listech
jak tiché lesknou se slzy,
vždyť tuší křovina, lístek i mech,
že zajde, že odejde brzy,

že nadchází noc, že nebude hřát
již milé. I srdce tvé ví to.
A všecko máš náhle tak hluboce rád,
a všeho je líto, tak líto,

té lásky, že přišla, žel, pozdě tak,
že krátce tak bylo žíti.
A naposled děkuje srdce i zrak...
Je nutno jíti...

1 19.05.2023

Edičně vzorně připravený počin zpřístupňující čtenářům text zdánlivě marginální, ale přesto plný řady cenných a podnětných postřehů především k osobnosti Franze Kafky, pražskému literárnímu životu doby meziválečné, ale i k obecnější problematice vztahu české a německé literatury, kultury a obou národů. Překvapilo mě, že Peroutka - ač sečtělý, znalý a bystrý člověk - působí ve svých stanoviscích poněkud starosvětsky, řekl bych až přespříliš spjatě s myšlenkovým klimatem první republiky (a skrze ni a ně ještě velmi silně s českým 19. stoletím). A myslím teď především jeho vytrvalé snahy dobrat se skrze rozmanité generalizace k obecninám typu národní duch, charakter národní literatury a tyto záležitosti pak srovnávat na pozadí českého a německého kontextu. Zároveň je z jeho slov patrná bolestná zkušenost se sudetskými Němci, která se v příslušných pasážích přerodila v poměrně nesmiřitelný český nacionalismus, jehož vinou kupř. poněkud umenšuje vinu Čechů na různých zvěrstvech páchaných na našich německých spoluobčanech po skončení války. Ve styku s Urzidilem, který byl taky sudetský Němec a fašistický pohled na svět nejenže nesdílel, ale dost se proti němu vymezoval, to působí (z dnešního pohledu) nemístně a trochu netaktně. Uvědomuju si, že je to do značné míry nezávazný, ležérní rozhovor dvou starých přátel, ale na druhou stranu jej vědomě nahrávali (a následně se vysílal na zahraničních rozhlasových stanicích) a myslím, že by v těchto kategoriích Peroutka uvažoval klidně i při psaní. Urzidil je oproti němu uměřenější a v řadě ohledů uvažuje moderněji, což snad mohlo být - krom jeho rozkročenosti mezi dvěma, resp. třemi kulturami a určitou povahovou smírností, mediátorstvím - způsobeno i tím, že víc cestoval a stýkal se s mladými lidmi na univerzitách, mj. jak sám zmiňuje i v západním Německu. Jakkoli si Peroutky coby osobnosti i autora vážím, v dialogu jsem se klonil spíš k Urzidilovým perspektivám a postojům, navíc na mě působil tak nějak sympatičtěji. Bylo by velice zajímavé poslechnout si originální nahrávku. Člověk by tak mohl třebas posoudit, jak zněla po mnoha letech exilu Peroutkova čeština a - což je ještě pozoruhodnější a obdivuhodnější - jaká byla čeština českého Němce Urzidila. Škoda, že nakladatelství záznam nezpřístupnilo alespoň pro lidi, co si knížku pořídili (třeba skrze nějakým unikátní přístupový kód na internetové úložiště).

1 19.03.2023

Je to první autorova kniha, kterou jsem četl. Sice se tedy úplně minula s mými očekáváními (a řekl bych, že i s vyzněním popisu na záložce), u prózy tehdy šestadvacetiletého začínajícího autora z roku 1968 jsem očekával nějakou divočinu, něco mnohem experimentálnějšího. V první části (Nekrology) se mi namísto toho dostalo nostalgií prodchnuté figurkářství, psané podobně jako zbytek knihy z dětské perspektivy, oscilující někde mezi Otou Pavlem (to asi nejvíc) a hrabalovskou záplavou bizarních historek. Nicméně i vzpomínkově laděné prózy mám vcelku rád, obzvlášť týkají-li se míst, která dobře znám (zde hlavně Praha a Dobříš), takže mi tento rozpor vůči očekáváním nijak nevadil. Navíc bylo v oddíle čím dál patrnější to, čím se Sidonova próza od Oty Pavla a podobných výrazně liší: silný existenciální náboj, který se v Nekrolozích projevoval hlavně v rovině vypravěčových výčitek svědomí ve vztahu k popisovaným zesnulým, neodbytných pocitů mladého člověka, že ty, které míval rád v jisté fázi dětství anebo kteří mívali rádi jej, postupem času lhostejně opustil, a to vlastně bez důvodně. Jejich umírání sledoval už jen zpovzdálí, jen tak mimochodem, nešel jim na pohřeb atp.

Existenciální vyznění knihy graduje v prostřední části nazvané Žákovská knížka, která líčí absurdní kolotoč spuštěný jednou banální situací a jednou banální dětskou lží. Hlubinný ponor do vyděšené, zmatené a v lecčems alibisticky pružné duše malého kluka (v tom se ovšem neliší od většiny dospělých) je o to drásavější, že se autor iracionalitu jeho jednání vlastně ani nesnaží vysvětlit. Motivace jsou nezřetelné, podivné či nahodilé a celé je to navýsost absurdní, a to včetně závěru. Pro mě velmi existencialistický, téměř camusovský text.

Třetí, titulní část knihy analyticky, byť nikoli staticky (sestává z několika menších vzpomínkových příběhů, zčásti propletených) líčí vztahy hlavního protagonisty k mamince, nevlastnímu otci, sestrám a především se celou dobu téměř dramaticky odvolává k závazkům a abstraktnímu provinění vůči svému vlastnímu otci, jehož si nepamatuje a jenž zahynul v koncentračním táboře (ovšem nejspíš za šmelinu, nikoli za odboj nebo z důvodů čistě rasových, což jeho auru hrdinské oběti, a tím pádem i nedostižného mravního vzoru, trochu sráží, potažmo komplikuje). Otevřenost a jitřivost této analýzy-zpovědi-vzpomínky je místy nebývalá. Koneckonců hlavní hrdina je bezpochyby v celé knize silně autobiografický, nese dokonce autorovo jméno (což není úplně typické). A zaujala mě v této souvislosti ještě jedna věc - jakkoli vše v knize působí značně prvorepublikově a v jistém smyslu idylicky (rodinná a sousedská pospolitost, starosvětské poměry a reálie), zvláště v části Nekrology, počítáme-li s reálným autorovým věkem, jedná se o děje spadající do počátků a průběhu stalinsko-gottwaldovské epochy, jedné z nejhorších v našich dějinách.

1 13.03.2023