V_M komentáře u knih

Cenný rozhovor s pozoruhodně činorodou osobností českého práva, soudnictví a politiky. Kniha vyšla už před více než 10 lety, bylo by tedy zajímavé číst její pokračování, v němž by Rychetský dost možná některé své postoje a formulace (mj. asi hlavně ty, které se týkající Miloše Zemana, o němž je v knize věru dost) poněkud přehodnotil. Navíc by se při té příležitosti mohly odstranit na můj vkus až příliš četné překlepy.

Pokud bych měl Pavla Rychetského charakterizovat nějak obecněji na základě tohoto rozhovoru, jeví se jako člověk nesmírně nadaný intelektuálně i organizačně, ale leckdy až sveřepý. Zároveň (a autor sám na to v závěru férově upozorňuje s tím, že lidská paměť je výběrová a milosrdná) se nelze zbavit pocitu, že nad některými érami svého angažmá (zejm. fungování v rámci Zemanovy vlády a obecně dlouhodobá blízká spolupráce se Zemanem) poněkud přivírá oko, vyzdvihuje spíše jejich klady a soustřeďuje se výhradně na svou úlohu (která třeba i mohla být veskrze pozitivní, ale nepohyboval se přeci ve vzduchoprázdnu), ba si dokonce myje ruce. Rozhodně však platí, že je to bytostný levičák se silným sociálním cítěním a smyslem pro rovnost. V tom je velice autentický. Svědčí o tom až umanutý důraz, jaký klade v závěru knihy na problematiku kauzy 3Okorunového poplatku u lékaře a zřizování ÚSTR. Obě záležitosti nejen vcelku zevrubně propírá přímo v rozhovoru, ale navíc v knize coby přílohu nechal otisknout své vyjádření k nim přímo z Ústavního soudu, který svého času obě věci řešil (a nevyřešil ku spokojenosti Rychetského), podle mě trochu zbytečně. Cítil-li takovou potřebu, mohl to klidně ještě podrobněji rozebrat přímo v rozhovoru, to by knihu kompozičně narušilo méně.

V každém případě je kniha čtivým svědectvím o jednom osudu, několika epochách našich moderních dějin a jedné kapitole historie naší právní vědy. Tomáš Němeček byl na svého respondenta velmi dobře připraven, říkám si, že snad až příliš dobře (opakovaně si "pamatuje" víc než sám Rychetský). Jelikož jsem např. v devadesátých letech politiku ještě tolik nesledoval, velmi bych ocenil větší názornost ve znění otázek, potažmo zevrubnější tazatelovy textové vstupy, v nichž by Němeček objasňoval dobové politické události a kauzy, o nichž Rychetský jako přímý účastník tehdejšího dění hovoří. Většinou si sice člověk tak nějak mlhavě vzpomene, případně to pochopí z kontextu, ale u některých událostí a osobností jsem poměrně tápal (kdo si dnes např. vzpomene na takového Jaroslava Bureše?).

1 06.03.2023

Knihu mám ve druhém, doplněném vydání (z roku 2021, má jinou a podle mého lepší obálku než na snímku zde) a jedná se nade vši pochybu o zdařilý a v našich poměrech dosti ojedinělý počin. Oba úvodní texty mi sice přijdou poněkud šité horkou jehlou, a tudíž rozmáchle přeskakující z tématu na téma a toliko kroužící kolem podstaty, brouzdající po povrchu, namísto aby poskytly opravdový a hlubší interpretační vhled do základní, tedy obrazové složky knihy, potažmo do vnější i niterné tváře Karvinska. Mnohem podstatnější jsou otištěné fotografie a obecněji vizuální stránka knihy, které drobně, ale pozoruhodně doprovází i nerozsáhlé textové experimenty-konfrontace (viz hornická mluva, teplota v dole, ale i názvy některých snímků, jak je uvádí v závěrečném soupisu). Durczakovým specifikem (a myslím, že jednoznačnou předností) je, že v knize neprezentuje pouze své vlastní snímky, které na Karvinsku přibližně od roku 2015 pořizoval, ale i - coby znalec a sběratel obrazových publikací o kraji, badatel v archivních fondech a sběratel tematicky souvisejících fotografie a předmětů - celou řadu pozoruhodných objevů více či méně zasutých složek genia loci tohoto (post)havířského kraje. A nejsou to zdaleka jenom fotky, ale i třeba staré plány nebo výtvarná hra s ornamenty z dobových etiket. Vše je ovšem podřízeno důrazu na vizualitu a relativně jednotnému, koherentnímu výtvarně-teoretickému konceptu. Líbí se mi, že není prost humoru, hravosti a neakcentuje pouze (a dokonce ani ne hlavně) šerost, temnost, zraněnost a zahořklost, což jsou bezesporu synonyma, která se většině lidí s Karvinskem a jeho lidmi spojují. Durczakova kniha by klidně mohla být mnohem rozsáhlejší a pestřejší, ve stávající podobě totiž mapuje na můj vkus snad až příliš fragmentarizované výseky tamní reality. Téma je přitom nesmírně nosné a zaslouží si soustředěnou - a dobře promyšlenou - pozornost. Ale třeba autor v budoucnu ještě něco takového přichystá. Rozhodně se vyplatí jeho aktivity sledovat.

1 19.02.2023

Ke sbírce jsem se vrátil po letech díky tomu, že mi jejího autora připomněl nedávno vydaný výbor Odvrácená strana zítřka. Z původní četby jsem si mnoho nepamatoval (na druhou stranu: kdo z nás si pamatuje jednou přečtené sbírky?), nepočítaje tedy jisté vědomí toho, že šlo o zapadlého autora, stojícího poněkud ve stínu jiných, výraznějších (a dnes už také spíš zapomínaných a málo čtených, přestože záslužně znovu vydávaných) a vyhraněnějších básníků 60. let, doby pro naši poezii mimořádně plodné. Pamatoval jsem si také, že některé texty v knize sálaly magickou, uhrančivou atmosférou a že se mi líbila Sivkova obálka a celkové grafické pojetí sbírky. To všecko platí dodnes.

Z nového čtení k tomu dodám pár čerstvějších a určitějších dojmů: Bartušek není básník snadný (a to ve smyslu snadno čitelný ani snadno píšící), není to básník samozřejmý, píšící takříkajíc s jasnou vizí a lehkým perem. Naopak bloudí, klopýtá, drhne, zkouší přerůzné polohy (ale nikoli ve smyslu vnějšího experimentu, nýbrž spíš vnitřně, v jádře myšlenky a jazykové sémantiky), občas (vlastně vcelku často) se v nich ztrácí, a především ztrácí cit pro úměru. Titulní oxymoron tedy ovládá řadu textů, zvláště v oddíle Obezdění, takřka maniakálně a dotčené básně ve výsledku působí dosti bizarně. (Jakkoli hlasité a opakované čtení umožní u některých z nich odkrýt působivé upozaděné vrstvy.) Naopak v sekci Zrcadlo se noří do skeptických introspektivních vizí zmateného moderního světa (vnějšího i niterného), v němž se mátožně potácí mezi tisícerými ploškami zrcadel, ozvěn, zpochybňujících otázek a podotázek. A ještě jinak působí závěrečný oddíl Plášť (za mě vedle vstupní části Předčasný epitaf asi nejlepší), kde jako by plášť střídavě zahaloval a poodhaloval střípky vzpomínek, vjemů a reflexí autorovy "země mladosti", již pochopitelně není nezbytně nutno chápat jen prostorově, natož geograficky (ač i takové indicie v textu čteme). Nadto právě zde najdeme pár čísel s nádechem jakési filozofující balady, což je poloha, kterou u autora oceňuju asi nejvíc. Do výtisku, který jsem kdysi pořídil v antikvariátě, si kdosi vlepil výstřižek rozhovoru s básníkem a vložil časopisecký přetisk básně do sbírky nezahrnuté. Dost možná už pak knižně ani nevyšla, a jelikož ji pokládám za jeden z lepších Bartuškových textů, odcitoval bych ji zde (ve výstřižku je celý její text kapitálkami, distribuce velkých a malých písmen jde tedy na můj vrub):

HLINĚNÁ OBLOHA

1
Jednou odpoledne
jsem vystoupil až sem.
Cesta jako by tu končila,
nebo prostě:
Nebylo třeba jít dál,
(V chladnoucím vzduchu
pozdního léta
voněla mateřídouška.)
naproti na pláních vesnice,
Budenice, Bylín, Jestno,
na obzoru až na samém pomezí
druhého plánu Hřích,
ta vesnička s jediným domem
(Čí to byl dvůr?).
Oči jsem si mohl vyhledět:
Lidé jako by vymřeli,
ačkoliv jsem věděl,
že na zápražích podřimují výměnkáři,
neboť byla neděle.
Za kopcem Františkem
se k večeru ukázaly mraky:
To pak zavinut do sebe
listoval jsem sám v sobě
několik dnů, než se vyčasilo.

2
Co všechno bylo vidět z obzoru,
z té čáry, z níž vrabec
pozoruje svou velikost...
Nějaká hudba se nesla,
odkudsi z druhé strany
z Krasotína (po řece k jihu)
zvonil polední zvon.
Ještělice a Užnelice,
bez mapy jsem je našel, prostě
jen očima, vítr určil
směr na nasliněném prstě.
Nebylo těžké přijmout
poselstvo krále z hadí říše,
tak prázdno bylo kolem,
jako na smrt tiše.
Už je to totam, vítr se zvedl
za Šašovickým kopcem:
od Nepaměti po dolním větru
pokaždé přicházíval déšť.
K večeru hvězdy vyšly
po nebi hledat světlo,
vesnice se propadly do tmy,
dobytek bučel hlady, byla muzika...
Ze své vyhlídky hleděl jsem
po jasném nebi bez mráčku,
bez přestání opakoval:
Bude pršet, určitě bude pršet...!

1 11.01.2023

Stručná, ale velmi kvalitně zpracovaná publikace dvojice předních archeologů čtenáře poutavě uvádí do problematiky nejen počátků města Hradce Králové, ale lze ji číst i obecněji - jako plastický obraz středověkého českého královského města. Tím, že Hradec patřil dlouhou dobu k našim nejvýznamnějším městům a má po staletí silné intelektuální zázemí, jehož součástí je i řada kvalitních historiografických zpracování (už od konce 18. století) a dvousetletá tradice archeologického zájmu o území města, disponují autoři - sami zasloužilí badatelé na poli výzkumu středověkých dějin Hradce - o něco větším a bohatším množstvím zdrojů, pramenů a nálezů, které mohli při zpracování knížky vytěžit a zhodnotit, než tomu je u řady jiných měst. A myslím, že se jim podařilo. Nutno ovšem dodat, že finální podoba knížky je i výslednicí jejich zručného psaní, schopnosti vybrat atraktivní a unikátní nálezy (a kvalitně je fotograficky zachytit), ale pochopitelně také vcelku pečlivé redakce, a zejména pohledná grafická stránka, která je vlastní všem knihám a brožurám vydaným Muzeem východních Čech v posledních letech.

1 06.01.2023

Knihu oceňuju asi víc jako výtvarně a graficky působivý artefakt (což platí téměř pro všecky nakladatelské počiny RR) než jako prozaické dílo. Tematicky i svým pojetím je to bezesporu v našem kontextu exotické a relativně inovativní, ale repetitivní styl (snad jakoby domorodě naivní či "šamansky" zaklínavý), který mi původně přišel jako svěží a pozoruhodný, už asi po dvaceti stranách začínal spíš iritovat. A příběh, který se za ním kryl a jejž tato vyjadřovací manýra leckdy zatlačovala jaksi do pozadí, byl v podstatě banální, navíc leckdy nežádoucně enigmatický. V podivnosti jazyka, vidění a líčení totiž čtenář občas ztrácí jistotu, co se jen stalo a co jen stát mohlo (či zdálo nebo jak to říct). To by nemuselo být na škodu, ale nemohu se zbavit dojmu, že byl-li to zde vůbec záměr, pak spíš kvůli tomu, aby zastřel poněkud otřepaný předmět sdělení, popř. neschopnost dodat tomuto sdělení patřičnou literární sílu. Jinak řečeno, text Ondřeje Sekaniny nedosahuje kvality a působivosti ilustrací La Inthonkaew.

1 02.01.2023

Na jednu straně musím uznat, že si nesmírně cením rozhodnutí nakladatelství Dybbuk vzkřísit jednu z mých oblíbených edic - Květy poezie -, a to pod lehce (a hezky provokativně) pozměněným názvem a ve skvostné úpravě, oceňuju vesměs i výběr autorů, na druhou stranu mám jisté pochybnosti, pokud jde o ediční zpracování textů. Jen v tomto nerozsáhlém výboru z díla Růženy Jesenské jsem totiž narazil na 5-6 básní, u nichž jsem pocítil nutnost ověřit jejich znění srovnáním s jejich vydáním v autorčiných sbírkách (a ještě lépe např. i s časopiseckým otiskem a rukopisnými verzemi, zachovala-li se pozůstalost). Mé pochybnosti budilo nejen interpunkční řešení a rozličné jeho nedůslednosti, ale i některé lexikální jevy. S ohledem na obtížnou dostupnost sbírek Jesenské (zpravidla vyšly jen jednou, a to ponejvíce v době od konce 19. století do 20.-30. let, a tak je mnohé knihovny nemají kompletní, a pokud ano, tak výhradně do studovny) jsem se k takovému, alespoň zkusmému ověření bohužel nedostal (zatím), ale už teď je zřejmé, že ediční praxe Michala Jareše při práci na tomto výboru byla poněkud nedůsledná a v ediční poznámce naprosto nedostatečně reflektovaná. A to si Růžena Jesenská, ať už kvality jejího básnického díla vnímáme jakkoli (za mě: je to dost rozkolísané, ale jako připomínka, doklad dobového kontextu, za pozornost určitě stojí), určitě nezaslouží...

1 04.12.2022

Inspirativní kniha rozhovorů s významnou osobností české archeologie skýtá vhled nejen do titulní problematiky archeologického poznávání krajiny (a obecněji vztahu krajiny a času), ale ještě mnohem výrazněji do života a profesní minulosti hlavního protagonisty. V nechronologickém sledu líčí své rodinné kořeny na Turnovsku a Semilsku (včetně osudů několika pozoruhodných příbuzných - otce a strýce, kteří byli proslulými výtvarníky), dějiny a vývoj archeologického poznávání Mostecka (a v menší míře i dalších míst: Turnova, Černokostelecka, Prahy a Pražského hradu) a na rozsáhlém prostoru také rozvoj české a evropské archeologie 20. století, zejména té její části zaměřující se na středověk, včetně kariérních peripetií významných představitelů tohoto oboru se zvláštním důrazem na Klápšťovy nestory, kolegy a přátele. Četba jednoznačně přínosná a zajímavá, jen místy poněkud změťovitá. Troufám si říct, že by si text zasloužil zevrubnější redakční zásahy (jakkoli z hlediska jazykové správnosti neobsahuje žádné zásadní lapsy) a některé věty či celé pasáže přestrukturování do průzračnější, intuitivnější a čtivější podoby.

1 15.08.2022

Sympatická knížka sestavená týmem převážně lokálních badatelů, archivářů a vlastivědných nadšenců včetně řady bývalých i současných zaměstnanců nejvýznamnějšího až téměř ikonického nýrského podniku. Grafické i redakční zpracování je kvalitní, což u podobných publikací bohužel zdaleka nebývá standardem. Osobně by mě potěšilo zevrubnější zaměření na dějiny nejen závodu, ale především města Nýrska (jemuž pokud vím obšírnější historicko-vlastivědná monografie i přes obstojné badatelské zázemí v dobách minulých i dnes stále ještě chybí: asi nejvýznačnější česky psanou prací je už nedostupná brožura Martina Kříže z roku 2003, jinak byly zpracovány, a to v dosti kolísavé kvalitě, jen dějiny hradu Pajrek a válečné a těsně poválečné události) a pak také ještě bohatší obrazový doprovod. Ten sice i tak obsahuje značné množství unikátních snímků, věřím však, že podnikový archiv, kroniky a sbírky lidí kolem Muzea Královského hvozdu obsahují řadu dalších dosud nepublikovaných jedinečností, jež by si otištění zasloužily. Zajímavé by bylo i pracovat se vzpomínkami pamětníků. Knížku lze v každém případě všem zájemcům o osudy tohoto těžce zkoušeného městečka a obecně vlastivědu Pošumaví doporučit.

1 20.07.2022

Skvělá sbírka reflexivní lyriky básníka-poutníka Jiřího Červenky. Námětově značně celistvá a spojitá - prostoupená tématy sebezpytné a filozofující reflexe, vztahu ke krajině a paměti, předkům a poutím na silná místa autorových osobních i velkých světových/literárních dějin. Formálně proměnlivá, byť dominují krátké rytmické a rýmované verše (obzvlášť se mi líbí, když Jiří Červenka uplatňuje tento princip - ano, opravdu mám na mysli rytmus a rýmy - ve svých básních v próze!), ale jsou zde zastoupeny delší, litaničtější texty. Za nejpůsobivější oddíly pokládám Zapomenutou minulost a Přibližný čas.

1 07.04.2022

Vkusně vypravená a ilustrovaná knížka, jejíž žánr sice nepatří vysloveně k těm, které bych systematicky sledoval, ale jelikož se s autorkou osobně známe (a zde si dovolím poznamenat, že nikoli z rande), s chutí jsem si ji přečetl. Jedná se o promyšlené a propracované vzájemné zkomponování jednotlivých příběhů, z nichž většina pokud vím zprvu vycházela formou příspěvků na blogu, ve funkční narativní celek. Cením si na ní především humorných pasáží: osobně bych se klidně ubíral ještě více směrem naznačeným např. mou oblíbenou kapitolou Rande na Řípu, jejíž absurdní atmosféra (čímž nijak nepopírám reálnost možného předobrazu tohoto příběhu, jejž si dovedu živě představit) mě vícekrát upřímně rozesmála. I jinde mě potěšilo, že jsem narazil na situace a pocity důvěrně známé (byť třeba z perspektivy opačného pohlaví, ale to je zpravidla jedno). V řadě kapitol pak převažuje akcent lifestylový či psychologizující, což je z mého pohledu trochu škoda. Chápu nicméně, že nejsem primární cílovou skupinou knihy, a oceňuju nebanálnost tu více, tu méně explicitně protežovaných hodnot, jako je ekologická zodpovědnost, veganství, empatie a solidarita či důraz na duševní a citovou vyrovnanost (a především jejich nezlehčování). Říkám si, kéž by to na (asi především) čtenářky Styků s Emou co nejvíc zapůsobilo, protože se nepokrytě těším na časy, kdy se zmíněné hodnoty stanou novým mainstreamem. I proto díky za tuhle snad nenáročnou, leč v rámci svého žánru velice zdařilou a netriviální prózu.

1 24.03.2022

Vzpomínková knížka poněkud podivně komponovaná, neb vybavená aparátem poznámek a poznámek k poznámkám výrazně rozsáhlejším než hlavní text, ale musím podotknout, že jsem tomuto autorskému experimentu záhy vcelku přišel na chuť. Nořit se do Hiršalovy minulosti, dětství v Chomutičkách a Chomuticích a středoškolských studií v Jičíně, prostoupené řadou odboček a postupných upřesnění vlastně dobře vystihuje obecný způsob vzpomínání, kdy si zpravidla nejprve vybavíme hrubší kontury určitého příběhu či zážitku a až posléze, při větším soustředění nebo poté, co se do hovoru zapojí jiný pamětník, si začneme vzpomínat i na podrobnosti a různé více či méně související okolnosti, postavy, fakta. Především je Píseň mládí plastickým obrazem (jakkoli to zní jako klišé, ale zde se to opravdu povedlo) života na Jičínsku a Hořicku během první poloviny 20. století, zejména za první republiky, a to nejen jednoho člověka-autora, ale i široké rodiny, sousedů, rodné vsi i obcí okolních. Hiršal umí vypíchnout řadu překvapivých a jinými autobiografy nepříliš zdůrazňovaných detailů, jako je např. vnímání jazyka a poezie malým venkovským chlapcem, dobová a regionální dětská a lidová tvořivost ve formě lascivních písní, vulgárních pokřiků či nápisů, nepřikrášlený vhled do fungování obecní politiky (skoro všichni tamější starostové se tehdy dopouštěli zpronevěr obecních peněz!) a fungování spolků a organizací (to, co se nám dnes jeví jako idyla dávné pospolitosti, bylo samozřejmě prostoupeno širokým spektrem projevů vzájemné nevraživosti), různé venkovské skandály a tragédie, ale i např. pozoruhodné svědectví o tom, jak pronikaly surrealismus, psychoanalýza a jiné avantgardní výdobytky i do malých vesniček v pěkném kraji mezi Vysokým Veselím a Ostroměří...

1 15.03.2022

Nad pozdními, resp. posledními Šiktancovými sbírkami nedokážu skrýt určité rozpaky: snad jsem jen dostatečně nepronikl do jeho enigmatického, málo srozumitelného světa slovních hříček, nicméně nedovedu se pozbýt pocitu, že mě to ani příliš neláká, že je to vlastně poněkud zaběhlé, vyčpělé, samoúčelné. Jistě, našel si svůj styl, nějak jej rozvíjel a setrvával v něm; nelze jej ani osočovat z nadprodukce, ale přesto mě navzdory invenčnosti (ovšem invenčnosti až úmorné) svých básní nepřekvapuje ničím novým. Jistě, je to kvalitní sbírka kvalitního básníka, netvrdím, že se k ní ještě nevrátím, ale pronásleduje mě kacířská myšlenka, že kdyby ji nebyl napsal, velikosti jeho díla by to neubralo. Tzn. že už spíš jen doplnil, varioval, než aby rozvíjel a rozvinul.

1 06.01.2022

Tři kvalitní sbírky z vrcholného období Šiktancovy básnické tvorby. Vrátil jsem se k nim hned po přečtení zprávy o básníkově úmrtí. Nejsilněji bezpochyby působí sbírka Zaříkávání živých, zejména básně Zaříkávání dospělosti, Z. synů, Z. závisti, Z. mužů a Z. lítosti. Pro tuto sbírku, ale i pro obě zbývající (z nichž výše stavím svazek Jak se trhá srdce) platí v podstatě všecky nejcharakterističtější rysy pro Šiktancovo dílo (nejen) tohoto údobí: trhavá, leč propracovaná rytmičnost až melodičnost, velký spád, prvky dialogičnosti a narativity, lidové zemitosti i písňovosti, Halas i Orten (i jiní), spousta raritních a vzácných slov a forem (čtěte to s Příručním slovníkem jazyka českého u ruky [nebo v telefonu] - leccos se naučíte), čas od času neologismy... Prostě to, co máme na Šiktancovi rádi (a co zároveň občas bývá jeho limitou/limitem).

1 06.01.2022

Sbírka mě oslovila o poznání méně než autorovy "první věty", patrně především proto, že jsem nenašel klíč k nějaké její jednotě a celistvosti, a to dost možná proto, že takový klíč (ač se tak jmenuje její první oddíl) zkrátka není. Samozřejmě nebudeme-li za něj pokládat pestrou a nevyrovnanou nejednotu, roztříštěnost, kterou se tato sbírka vyznačuje. Různé jazykové experimenty jsou snad mnohdy až příliš smělé, aby byly stravitelné a sdělné. Čtenář se navíc občas nedovede zbavit dojmu, že autor jsa v exilu ve Francii a následně Portugalsku prostě dílem přišel o svou někdejší jazykovou vybavenost a svrchovanost, tedy že to skřípe a prokluzuje nikoli cíleně (a pokud, tak neuměle), nýbrž nezáměrně; že došlo k jistému útlumu a jalovým pokusům vinou básníkovy izolace od prostoru rodné řeči (jakkoli Ludvík Kundera si to nemyslí). Mimo to sbírka na několika místech obsahuje i pravděpodobné tiskové chyby (čteno v edici v rámci Sebraných spisů Františka Listopada I). Ale přesto přese všechno - je to Listopad a je tam řada skvělých textů, a to zejména Svatý na dotyk, Cesta, Obrazy z přírody, Broskve, tabák, Český podzim, Nakloněn a Umírání Josefa Hory.

1 01.12.2021

Při hodnocení tohoto, posledního dílu strakonických vlastivědných sborníků ze začátku tisíciletí platí víceméně totéž, co jsem psal v recenzi prvního svazku (viz tam). Snad jen s tím rozdílem, že redakční práce byla tentokrát zdá se pečlivější a především zajímavějších, atraktivně psaných příspěvků obsahuje kniha více. Z mého hlediska to byly nejen dva přírodovědné články bohužel již zesnulého botanika Václava Chána a ornitologa Jiřího Pykala, ale i urbanistická a architektonická pojednání Jiřího Kupky, studie o dějinách strakonického školství Ivany Říhové, ředitelky místního muzea, ale také beletrizovaněji laděné procházky Jeleny Hálové po prvorepublikových Strakonicích a zdejších hostincích. Publikaci doporučuju především Strakoňákům a zájemcům o toto město, vyplatí se číst ji s mapou při ruce (a leckdy i dalšími, alespoň internetovými zdroji, pro eventuální dohledávání podrobností, přesných lokalizací či aktuálních snímků příslušných míst), popřípadě v návaznosti na ni podniknout různé tematické vycházky po městě a okolí. Cenná a užitečná je volná příloha v podobě historických plánů města.

1 08.11.2021

Bezpochyby chvályhodný, již starší, jakkoli stále dostupný příspěvek k pozoruhodným dějinám tohoto centra středního Pootaví. Potíž sborníku tkví ve značné nevyrovnanosti příspěvků, některé texty - např. pojednání J. Michálka, J. Kupky či I. Říhové - pro mě byly mnohem přínosnější (a z hlediska podání faktů a stylistiky čitelnější), jiné poněkud méně (texty J. Olejníka, S. Kotlárové či nic moc neříkající krátký článek F. Peřky, umístěný do sborníku patrně jen s ohledem na zásluhy jejího autora, místního odbojového veterána II. světové války a syna nacisty popraveného četnického nadstrážmistra). Navzdory zjevným redakčním snahám v příspěvcích zůstalo poměrně dost ortografických nedostatků a nejednotností, můj výtisk navíc trpí čtenářsky nepříjemnou vadou nekvalitního, "dvojitého" tisku textu na některých stránkách, což místy znesnadňuje četbu. Rovněž obrazový/fotografický doprovod postrádá odpovídající kvalitu, resp. reprodukční kvalitu. Publikaci tedy doporučuji hlavně vysloveným zájemcům o strakonickou historii, jimž může - s ohledem na stále ještě chybějící solidní a náležitě objemnou monografii tohoto města - poskytnout cenné, jinde neprezentované informace.

1 08.11.2021

Velice kvalitní a záslužný počin šumavsko-pootavského básníka a badatele Ondřeje Fibicha a řepického historika, podnětné osobnosti regionální kultury a ředitele volyňského muzea Karla Skalického. Při četbě a listování knihou čtenář získá jednak plastické povědomí o dějinách tohoto pozoruhodného, leč mnohokrát jizveného jihočeského města, jednak se dozví celou řadu kuriózních, ba zábavných detailů, které barvitě zpřítomní představu o běžném životě netoliko dávných Strakonic, nýbrž českých venkovských městeček obecně. Vynikající je nejen výběr prezentovaných faktů, osobností a událostí, leckdy unikátního obrazového doprovodu, ale i juxtapozice informací, stylistické pojetí krátkých, třebaže hutných komentářů, mnohdy pracujících s aluzemi a narážkami pro zasvěcenější čtenáře (popř. ty, co mají chuť pustit se do vlastního iniciativního poznávání a vyhledávání). Skvělé jsou pochopitelně také jednotlivé nadpisy, poutavé svou básnivostí a vtipem. Knížka sice obsahuje pár drobných pravopisných, zejména interpunkčních nedostatků (pro někoho možná pouhých zvláštností), avšak to je bohatě vyváženo kvalitou jejího obsahu a důvtipností jeho podání. Jen škoda, že publikace nejspíš poněkud zapadla, těžko se shání a málo se o ní ví.

1 08.11.2021

Cenný a působivý počin z pera jednoho z největších znalců genia loci Pošumaví a Šumavy. Fibich prezentuje pověsti a zkazky z někdejšího Prácheňska nezkrášlené, lapidární, ve snaze nechat vyniknout jejich jádro. Činí tak ovšem s jazykovým citem schopným dovedně - byť ve vší střídmosti - navodit jejich primární mluvený, ústním vyprávěním formovaný a utvrzovaný charakter. Bohužel vlastním jen tento druhý svazek z celkem čtyřdílného cyklu, nicméně patrně nebudu daleko od pravdy, když případné čtenáře upozorním na jistou změťovitost uspořádání knihy (a někdy i líčení samotných dějů), ne zcela průhledný systém v řazení jednotlivých oddílů a pověstí, ale i v úvahách a interpretacích závěrečného autorova zamyšlení nad pověstmi. Možná je Fibich rafinovanější, než se mi zdá, ale sám se v tom kýžené systematičnosti dobrat nedokážu. To však koneckonců nemusí být na škodu: zkrátka i struktura knihy a občas také jednotlivých vyprávění reflektuje živelnost a jistou asociativnost přirozeného lidového vyprávění, hovorů ve světnici nebo třeba v hospodě... Nejste-li z regionu, čtěte to s mapou při ruce (jen škoda, že přesnější lokalizace pověstí je často uvedena pouze v obsahu, místy navíc v neexistující, snad historické či lokální, podobě - např. mnou nerozšifrovaný Hlohočov). Anebo si knížku vezměte s sebou rovnou na dovolenou: je to skvělá pozvánka do spousty půvabných a tajuplných krajin, pro mě osobně hlavně do méně známých částí Prácheňska, jako je Kasejovicko, Sedlicko, Nalžovohorsko, Kraselovsko či Vacovsko.

1 14.10.2021

Ve srovnání s prvním dílem autorových "Zmizelých Českých Budějovic" je úvodní studie v tomto svazku analytičtější, ještě mnohem intenzivněji nabitá informacemi, a tedy v dílčích výčtech sice poněkud suchopárnější, ale pro znalce a milovníky jihočeské metropole velice přínosná. Osobně si velice cením příkře - a brilantně - formulovaného apelu v závěru textu, kde autor nekompromisně popisuje neúctu k historickému dědictví, kvalitní architektuře, urbanismu a nekultivované tápání v otázkách estetiky veřejného prostoru, které se po roce 1989 paradoxně ještě prohloubily (a žádného výrazného zlepšení jsme se nedočkali dodnes). Výběr fotografií v obrazové části publikace je pak oproti prvnímu svazku k jednotlivým lokalitám střídmější, což přirozeně plyne z nutnosti obsáhnout mnohem širší území (které zároveň poutalo a poutá mnohem menší pozornost fotografů než historické jádro města), nicméně lze jej pokládat za vyvážený a opět obsahuje i řadu unikátních, známých a otiskovaných dosud málo nebo vůbec. Jednoznačně skvělý počin, jen škoda, že už (zvlášť jako dvousvazkový celek) jen těžko sehnatelný.

1 20.09.2021

Mimořádně kvalitní a kultivovaný počin od asi největšího znalce dějin Českých Budějovic a jejich okolí, navíc s nepopiratelným stylistickým talentem a - což osobně oceňuji obzvlášť - s inherentní citlivostí pro umělecké a estetické hodnoty architektury/tváře města a nelhostejným, v nejlepším slova smyslu angažovaným postojem, pokud jde o jejich zachování. Jen obrovská škoda, že Budějovice o řadu jedinečných, celorepublikově významných staveb zbytečně přišly, což dokládá mj. tato knížka a ještě víc její druhý svazek. Všem zájemcům o úvodní, ale zároveň nebanální seznámení s dějinami a geniem loci města, kde "by chtěl žít každý", vřele doporučuji.

1 16.09.2021