V_M komentáře u knih

Vynikající je především fundovaná úvodní charakteristika a přehled dějin Českobudějovicka, komplexní a objevný text, mnohdy poukazující na překvapivé souvislosti. Výběr fotografií je pochopitelně - jako tomu bývá u knih z této řady vždy - různými faktory, především rozsahem a formátem, limitovaný, ale i tak obsahuje vcelku dost málo známých snímků a unikátů.

1 16.09.2021

Skvělý, osobitý, fundovaný a objevný - tedy v mnoha ohledech typicky řeháčkovský - subjektivní průvodce po jednom z nejkrásnějších míst Lužice a celého Saska, zasazený do krajinného, dějinného i "osobního" kontextu. Jen škoda, že tak málo českých autorů píše takto vnímavě a působivě o našem příhraničí.

1 06.09.2021

Z poetického díla Víta Slívy jsem před lety četl hostovský výbor Boudní muzika a utkvěl ve mně dojem, že mě jeho verše oslovily. Se zájmem jsem se tedy začetl do jeho druhotiny (vydané ovšem, asi i s ohledem na politickou situaci, krátce před čtyřicítkou) Černé písmo, kterou jsem náhodou objevil doma v knihovně, neschopen si vybavit, za jakých okolností jsem ji pořídil.

Slívův básnický jazyk a přístup v této sbírce není ani mélicky ladný, ani atmosféricky sugestivní, ani řezavě přesný, ani aforisticky propastný (řekněme, že od všeho má špetku), a přesto z něho emanuje hlubina slova, bytostný smysl pro hru s ním (i práci s dvojtečkami!) i pro ohledávání toho ryzího v životě a životní reflexi. V něčem mi to připomnělo pozdější fáze Holanovy tvorby, ale nedokážu to teď určitěji specifikovat (nenajdu bohužel čas vrátit se v nejbližších týdnech k Holanovi a konfrontovat to).

To vše – společně se dvěma jednoduchými, ale vynikajícími ilustracemi Miloslava Sonnyho Halase (skutečně: černé psaní na podkladě černých vrstevnic) i poněkud zvláštní (nejsem si jist, zda záměrně: byl chaos kolem roku 1990) typografií včetně číslování – činí z Černého písma ne snad prvoplánově prvotřídní, ale dozajista hutný, nebanální a komplexní poetický zážitek. Nejlepší básně: Slavnost letnic, V lásce, Nemoci, Ze snů, Na prahu noci, Sůl, Olé!, Na Nový rok, Znova, Synu, Co není slyšet. Poslední jmenovanou si zde dovolím uvést coby návnadu, třebaže nezachycuje typickou ani esenciální náladu sbírky:

CO NENÍ SLYŠET

To mluví o život, nebo se upíjí
k smrti? – Ještě je ho slyšet:
Ať vás ani nenapadne
jít mi na pohřeb! Do hospody, ožrat se!
Všecky dluhy platím.

Co už ale slyšet není:
jak by nejradši, až bude po tom,
kdyby se k popelu navrátil oheň
a vrátil ho tělu.

A teď? Lahví, co právě dopil,
drtí na prášek smůlu.
Ještě to skřípe, ale báseň je u konce,
a tu musí přijít metafora,
ta poslední, co všecko mění
na světlo!

29.11.2024

Mám tu čest znát se s autorem osobně. S čistým svědomím ovšem mohu prohlásit, že jeho sbírka je povedeným, slibným a promyšleně koncipovaným debutem. To ještě víc překvapí, uvědomíme-li si, že se naprosto nejedná o poezii pohrávající si s myšlenkami, sémantikou, paradoxy, nýbrž specifický mix emocionální, angažované a mystické až religiózní lyriky, který v dané podobě v naší současné poezii patrně nemá obdoby. Rozprostřený mezi venkovem a velkoměstem (koneckonců i samotným titulem; onen rozpor je inherentně přítomen i v přiléhavém vstupním citátu z Robinsona Jefferse, kterého mám moc rád, ač jsem na něj už skoro pozapomněl), expresionismem a ztišenou mantrou, mezi „bohyní Agni“ a „tvářemi z lifestylových magazínů“ a v posledku i mezi já a ty. Zároveň tuto méličnost i syrovost, extázi i procitání spojuje jakýsi hlubinný romantismus, jenž je autorovi dlouhodobě vlastní.

Ještě dvě mimotextové poznámky: Matěj často a s oblibou své básně předčítá, je to nesmírně dynamický recitátor a rozhodně stojí za to na nějaké jeho čtení přijít. Včera (6. 11.) na křtu sbírky přednesl (no dobře: občas takřka rapoval) celou sbírku za doprovodu kamaráda-hudebníka s elektrickou kytarou a byl to velice mocný zážitek, vezmeme-li v potaz neúprosný kontext v podobě Trumpova opětovného zvolení americkým prezidentem, mělo to mnohdy nefalšovaně apokalyptický nádech. A druhá věc: Knížka samotná je moc krásný artefakt – od obálky a ilustrací až po typografii a užitý papír. Za tento vysoký standard patří nakladatelství Adolescent uznání.

člověk

mluvil jsem jazyky přírody
ve vlasech mi hnízdili tetřevi
toky Whanganui mi omývaly boky
tak jak to umíš snad jen ty

odešel jsem
tak jako každý v tom kraji
abych zapustil kořeny mezi betony

hory mě pak volaly
a já měl uši zalepené plasty
teplé zimy a studená léta
plynuly před mými zaleptanými zraky

teď v rukou svírám uschlé listí
nasáklé svinstvem
a kráčím alejemi mrtvých lesních včel

už se smráká
nad krajem továren
padá řeřavý sníh

vím
je pozdě
i poslední chmýří
letních pampelišek
opouští
mé ovzduší

07.11.2024

Vynikající výbor z básnického díla německého romantika Eduarda Mörikeho, skvěle převedený naším významným básníkem a leckdy bez nadsázky objevitelským popularizátorem poezie Ivanem Slavíkem, který knížku opatřil skvostným, vynalézavě koncipovaným doslovem.

Jaká je Mörikeho poezie? Povětšinou ryzí reflexivní lyrika, s řadou prvků nostalgické tesknoty, romantické lásky, sentimentálně-biedermeierové idyly, ale nechybí ani kusy dramatičtější: dialogické, baladické, pohádkové, satirické, ba i nesměle humorné. Tak nějak jak bychom to od básníka té doby, místa a literatury i očekávali. Samozřejmě s veškerým rizikem, že dnešnímu čtenáři se tato lyrika bude jevit po všech stránkách zastaralá. Nicméně je zajímavé pokusit se v tomto kontextu začíst do některých básní jaksi z dnešní perspektivy, hledat v nich (arciť zcela svobodně, citově a nenuceně) druhé, ba třetí významové dno. Pro tento typ poezie totiž ještě zčásti platí, že klást si onu školomety zprofanovanou otázku „Co tím chtěl básník říci?“ nemusí být zcela mimo. V aktuální téměř až módě všemožné drásavé autofikce, dušezpytné a sebezpytné, empatizující a empatické literatury i kritiky (a teď to myslím bez ironie: díky za ně), jež je formulačně zpravidla dosti přímá a otevřená, leckdy blízká nestylizovanému záznamu, je totiž podnětné vracet se do dob, kdy poezie o těchto jizvách a neklidech hovořila spletí jinotajů. Což bylo pochopitelně dáno silou konvence, čtenářské módy a jednoznačnějších, užších mantinelů obecného vkusu, ale právě proto je podobné hledání, čtení mezi řádky, mnohem větší výzva (a snad i zábava, přijmeme-li daného tvůrce 19. věku jaksi za svého, jako se o to pokouším v případě Mörikeho a všech podobných romantiků a idyliků). Pak totiž básně jako Ústraní, Nová láska či Kde najdu útěchu? mohou svědčit (dosti zastřeně a kondenzovaně, ale možná občas o to půvabněji) o podobných vnitřních dramatech jedince jako nejedna současná prozaická zpověď o úzkosti a pádu na dno. A jiné básně – třeba Útěcha či Na čerstvém vzduchu – zas mohou nést určitý terapeutický, sebeharmonizační potenciál, což je v dnešní době nezastíranou funkcí různých próz i „příruček“. Myslím, že se nejen Mörikeho, ale jakoukoli serióznější a původnější básnickou tvorbu předminulého století vyplatí zkoušet vnímat tímto prizmatem.

Půjde-li o tvorbu překladovou, narážíme na jedno úskalí. Třebaže je převod Ivana Slavíka dosti přesný (pár básní jsem si srovnal s originálem), jazykově obratný a pestrý (dokázal se výtečně vcítit do tehdejšího myšlenkového, citového i jazykového světa), nikdy nebude mít půvab a moc originálu. Mörike, u nás téměř neznámý, je v Německu klasikem a řada básní je vysloveně kultovních. Existuje několik různých edičních zpracování, výbory i souborná vydání jsou na trhu nepřetržitě dostupná (sám jsem si koupil za vstřícnou cenu necelých 20 eur jeho Sämtliche Gedichte v noblesní plátěné vazbě), mnoho básní má na Wikipedii samostatný zevrubný článek zahrnující historii vzniku textu, okolnosti, inspirace, vysvětlivky a interpretaci. O něčem podobném se nám v našem miniaturním a značně pasivním českém rybníčku může jen zdát. Podobně hlubokého zájmu a kvalitního zpracování se nedočkal ani Mácha, o Erbenovi, Nerudovi, Sládkovi a dalších ani nemluvě. A většinu originálů Mörikeho básní samozřejmě dohledáme i na internetu. Díky tomu lze snadno posoudit, že jakkoli je Slavíkův překlad nadmíru zdařilý, Mörikeho lyrika prostě patří k typu básnické tvorby (tj. rýmovaná a zvukomalebná poezie 19. a 20. století), jež je v podstatě nepřeložitelná:

O půlnoci

Noc klidně stoupla na svah hor,
v snu opírá se o obzor
vidí ty zlaté váhy, na kterých
čas v stejných miskách k odpočinku ztich;
a prameny šplounají směleji,
zvěst matce své, noci, teď sdílejí
o dnešku,
o právě minulém dnešku.

Prastarý zpěv, jenž uspává,
je znavena, oň málo dbá,
ještě jí modro nebes zesládlo,
chvil stejně rozhoupané kyvadlo.
Však stále je slyšet to bublání
to vody si zpívají ve spaní
o dnešku,
o právě minulém dnešku.

***

Um Mitternacht

Gelassen stieg die Nacht ans Land,
Lehnt träumend an der Berge Wand,
Ihr Auge sieht die goldne Waage nun
Der Zeit in gleichen Schalen stille ruhn;
Und kecker rauschen die Quellen hervor,
Sie singen der Mutter, der Nacht, ins Ohr
Vom Tage,
Vom heute gewesenen Tage.

Das uralt alte Schlummerlied,
Sie achtets nicht, sie ist es müd;
Ihr klingt des Himmels Bläue süßer noch,
Der flüchtgen Stunden gleichgeschwungnes Joch.
Doch immer behalten die Quellen das Wort,
Es singen die Wasser im Schlafe noch fort
Vom Tage,
Vom heute gewesenen Tage.

25.01.2024

Mám tyhle starší počiny ze Světové četby rád – pro jejich kvalitní ediční koncepci, vysokou úroveň překladů a zpravidla i patřičnou erudovanost, jazykovou bravuru, a přitom čtivost úvodních studií. Totéž platí pro výbor z německých švanků (humorných a poučných povídek, příběhů a anekdot) ze 16. století, připravený vynikajícím překladatelem Rudolfem Mertlíkem a odborně zaštítěnou (v podobě předmluvy a medailonků) folkloristou Oldřichem Sirovátkou.

Přídavné jméno „humorný“ je třeba brát s rezervou, dnešní čtenáři švanků se patrně nebudou smát k popukání, čímž samozřejmě nechci říct, že bych se při četbě nudil a alespoň některé mě upřímně nepobavily. Větší význam tohoto svazku tkví v jeho poučné hodnotě. Jednak totiž umožňuje nahlédnout do raně novověkého smyslu pro humor a poznat podoby dobové humoristické imaginace a skrze to i mentality. Je totiž nutno mít na paměti, že většina příběhů má bezesporu původ v ústní lidové tradici, mnohdy patrně dosti staré. A jednak nás seznamuje i s nešvary a bolístkami tehdejší společnosti. Švanky jsou sice až na výjimky (objevuje se tam Francie, Itálie i Praha!) situovány do německých zemí, leč situace v našem království nebyla tenkrát jiná. Zastoupení autoři (či spíše sběratelé a zaznamenavatelé) většinově pochází buď z okolí Lipska, anebo Štrasburku a Alsaska. To je snad ovlivněno tím, že v těchto střediscích vzdělanosti a knihtisku byla po tvorbě tohoto typu zvýšená poptávka, popř. se tam toho vytisklo tolik, že se toho zkrátka víc dochovalo. Nelze pochybovat (a dějiště příběhů – často Švábsko, Bavorsko, Breisgau a jiná, spíše jihoněmecká území – tomu nasvědčují), že tyto příběhy a látky byly do značné míry univerzální, přinejmenším ve střední Evropě. A ještě univerzálnější byla jejich tematika pohybující se od sexuálního a černého humoru přes motivy fekální, pijanské až po přerůzné formy výsměchu lidské hlouposti a pikareskního (nejen enšpíglovského) šibalství. Nechybí prvky satiry, ironie a jazykové komiky (ač tu jistě z větší části setřel odstup věků a jazyků). To vše v podstatě platí dodnes.

Co současného čtenáře překvapí, je téměř až obsesivní tematizace prohřešků církevních hodnostářů všemožné úrovně (od farářů, mnichů a řeholnic až po biskupy), povýtce katolických. A není to ani tak již ze základní školy známé obžerství, touha po bohatství a moci, ale mnohem více různé sexuální delikty (svádění manželek měšťanů, služebných atp.). Snad je vysoké zastoupení těchto motivů výsledkem určité deformace dané buďto tím, že Mertlík se Sirovátkou museli či chtěli učinit úlitbu cenzorským orgánům antiklerikálně zaměřené komunistické moci (kniha vyšla v roce 1966 a jistě se, jak znám délku edičních procesů v ČSSR, začala chystat už řadu let předtím, Mertlík byl navíc v nemilosti), a tak zařadili co nejvíc proticírkevních látek. A naopak téměř ponechali stranou takzvané predigtmärleiny – kazatelská exempla s mravoučným obsahem a didaktickou funkcí –, která byla jednou z hlavních zdrojnic žánru švanku, ostatně hojně je tvořil i první velký autor tohoto směru františkán Johannes Pauli. Druhou možnou příčinou této disproporce by mohla být sama doba vzniku švanků – éra reformace, kdy se katolická církev stala terčem kritiky ze strany nově rodících se církví protestantských, k nimž se v německých zemích hlásila velká část intelektuálů a umělců včetně zde reprezentovaných autorů. V této souvislosti by mě dost zajímalo, jestli překladatel a editor (anebo už autoři/editoři němečtí: ať už ti dávnější, či nedávní) neponechali úmyslně stranou i některé příběhy s vyhraněnějším, ostřejším či nechutnějším humorem, čímž nemyslím jen explicitnější vylíčení scén sexuálního či fekálního ražení, ale i kupř. tematizaci homosexuality, incestu či jiných jevů, které budily lidskou zvědavost a podněcovaly fantazii stejně jako dnes. V Dobrodružství paní Anežky je totiž vše kontroverzní vylíčeno s obratností a humorností tak laskavou a vřelou, že se člověk leckdy blaženě pousměje především nad slohem samotným:

„Jeden mladý, špatně oblečený chlapík přišel jednou do hospody, v níž přebývala jakási urozená vdova; proč, není mi známo. Pak si ta paní lehla na chvíli na lůžko, které bylo v jizbě, a ten dobrý mladík seděl nedaleko. Nevím, co mu přišlo na mysl nebo o čem dumal, ale jeho utěšitel se mu v poklopci vzpřímil a vzpřímený vyjel ven. Paní to zpozorovala dříve než mladík sám. Ale jakmile zjistil, že je divous venku, zahnal ho se zahanbením zpět...“ (začátek titulního příběhu, s. 19)

25.01.2024