V_M komentáře u knih

Cením si toho, že autor zasadil děj své knihy do jednoho z nejkrásnějších (a pro mě už od dětství nejmilejších) koutů Čech do severní části Jizerských hor a na Frýdlantsko. Cením si i toho, že při tom využil nejkrásnějších (a nejděsivějších) tamních pověstí, nejen regionálním čtenářům už řadu let dobře známých díky knihám M. Nevrlého a M. Řeháčka. Pro příznivce žánru řekněme historické detektivky s tajemstvím je to próza bezesporu atraktivní, čtivá, tematicky zajímavá a vcelku kultivovaně napsaná (troufám si říct, že v rámci žánru stylisticky nadprůměr).

I já si ji coby milovník regionu rád přečetl, nicméně literárně a stylově bohužel mám co vytknout: Předně je ta kniha dějově snad až příliš slátaná ze spousty různých narativních linek, které sice povětšinou jsou uváděny do vzájemné souvislosti, ale poněkud násilně. Část z nich pak v knize vysloveně trčí bez útěšného dokončení. Stačilo by si vybrat pár z nich a trochu víc je propracovat. To samé platí o psychologii postav, která chybí zcela nebo je črtaná jen tak letmo. Krom slátanosti se narace vyznačuje nerealističností. Děj tak místy nabývá spíše parametrů lidové pohádky či pověsti.

To by ovšem s ohledem na přiznanou inspiraci v krajových legendách a s ohledem na žánr historické detektivky, která líčí-li dobu středověku či raného novověku, často jaksi přirozeně obsahuje i rozličné fantastické prvky (ty zběsilé jízdy do hor jsou jako vystřižené z pověstí!) a nikdo se nad tím nepozastavuje. Potíž je, že tato nerealističnost a slátanost není kompenzována ani mocnými dojmy, které by vyvolala, ani poetickou kvalitou podání, což jsou myslím nezastupitelné rysy dobře zpracovaných lidových pohádek a pověstí.

Druhá potíž pro čtenáře zaměřené historičtěji, a ne tolik literárně asi závažnější je přítomnost řady anachronismů a historických kiksů: Ne, v zájezdním hostinci 18. století opravdu nebyli "recepční". Podobně si lze těžko představit, že se tam všichni prohánějí na lyžích, které znají od třicetileté války od Švédů, když počátek lyžování spadá patrně až do 19. století a k nám se dostaly až kolem roku 1887. Obávám se, že i štrůdl, šlehačka a alžírská káva budou záležitostí pozdější. A podobných věcí je tam vícero.

Samostatnou kapitolou je prapodivné nakládání s jazyky, jmény a místními názvy. Proč jsou některé vsuvky německy, potažmo deformovaně německy, ale většinou se mluví česky, když je historicky zřejmé, že německy museli hovořit všechny postavy knihy ve všech situacích? Čili stačilo by zkrátka nechat je v knize mluvit česky s tím, že si to čtenáři buď domyslí, anebo to tam tematizovat (podobně jako to tam zčásti je: ten mluvil vídeňskou, onen zase drážďanskou němčinou, jiný sudetským horalským nářečím). Netrvám pochopitelně v takovéto knize na přísné důslednosti, ale použije-li autor u některých postav v některých situacích (deformovanou) němčinu, mělo by to být nějak sémanticky či narativně motivované. Což zde není. To samé platí o jménech: je naprosto zcestnou představou, že by se koncem 18. století na Frýdlantsku vyskytlo tolik lidí s českými jmény typu Čermák či Beneš. Ten kraj byl jeden z našich nejněmečtějších (jinak řečeno: nikdy nebyl českojazyčný), navíc s mizivou výměnou obyvatelstva s vnitrozemím. Ještě podivněji přistupuje autor k místním jménům: proč Friedland, Reichenberg, Weissbach, ale Hejnice, Raspenava, Jizerka či Bukovec? Zvlášť v situaci, kdy jazykově vždy spíše české pevnostní město zapisuje německy Terezienstadt (navíc s chybou, přesněji dvěma chybami)... Nejhorší a nejvíc do očí bijící je ovšem ta Wolimierz v závěru knihy, což je anachronismus par excellence, protože Polsko získalo tuto oblast (poprvé ve svých dějinách) až v roce 1945 a místní jména tam vznikala až postupně a často bez jakékoli návaznosti na původní německá (konkrétně Wolimerz byla Volkersdorf a žádné jazykové alternativy k tomu až do roku 1945 neexistovaly). Podobně i ten kiks s pašováním polského zboží (namísto zboží slezského/pruského/německého), když Polsko bylo tehdy již neexistujícím státem rozděleným mezi tři mocnosti, navíc nejbližší polskojazyčné území bylo od Jizerek zatraceně daleko.

Většině čtenářů, kteří nepocházejí z regionu, resp. se o něj nezajímají (těch ovšem nebude málo), výše uvedené nejspíš vadit nebude. Rozhodne-li se však autor psát historickou detektivku, očekával bych pečlivější heuristickou přípravu. Nečekám samozřejmě, že čtenářům předloží opoznámkovanou zbeletrizovanou monografii, ale předpokládal bych, že povědomí o určitých důležitých souvislostech mít bude (a že má-li jej, nebude jej ignorovat). V opačném případě měl asi knihu koncipovat v nějakém jiném žánru - např. více směrem k historickému fantasy. Takto je třeba konstatovat, že prvotní české zpracování těchto legend z pera Miloslava Nevrlého v jeho Knize o Jizerských horách zůstalo nepřekonáno jak literárně a stylisticky, tak i z hlediska děje a napětí. Troufám si dokonce říct, že kdyby měl Nevrlý důvod a ambici přetavit tyto legendy v román, byl by mnohonásobně lepší než tento Horníčkův.

6 21.09.2023

Knížku jsem četl v prvním vydání (2004). Dostal jsem ji k narozeninám, darovanému koni na zuby nekoukal a přistupoval k ní tedy zcela bez předsudků a jakéhokoli zjišťování, kdo se za (evidentním) pseudonymem Max Unterwasser ve skutečnosti skrývá. Během celé její četby jsem tedy neměl tušení, že jde o práci Miloše Urbana, jehož několik jiných románů jsem relativně s uspokojením a povděkem přečetl. A tato nepřítomnost předporozumění se mi vyplatila. Teď, když už vím, že jde o Urbanovo dílo, připouštím, že bych při četbě patrně byl mnohem nesmlouvavější a jako řada ostatních zde komentujících usoudil, že jde jednoznačně o jeden z jeho slabších počinů. Nicméně nevěděl jsem to, celou dobu jsem se domníval, že jde o nějakého začátečníka, který pak už nic nenapsal (nebo využíval jiné, mně v době četby neznámé pseudonymy), a tudíž jsem knížku vnímal jako vcelku svěží kus. V rámci žánru mě velmi příjemně překvapila stylistická obratnost, skvělé literární řemeslo. V knihách podobného typu, vznikajících často spíše z důvodů komerčních, se totiž zpravidla vysloveně hemží topornými frázemi, o obsahové stupiditě ani nemluvě. (Zde podotýkám, že ani horory, ani erotickou literaturu v podstatě nečtu, ale určitou zkušenost s těmito žánry přeci jen mám). V případě Unterwasserovy/Urbanovy knížky je navíc zřejmé, že šlo spíše o autorův žánrový a slohový experiment, jakousi hříčku, která se podle mě relativně podařila. Je potřeba si uvědomit, že celá próza v sobě má hodně ironie, černého humoru, ovšem i metatextu, přičemž v pozadí nestojí zdaleka jen Baudrillard (ani nevím, zda je ten jeho citát autentický, ale působí tak), ale i třeba takový Ladislav Klíma, Karásek ze Lvovic, autoři gotických románů atp. Dějově by to sice klidně mohlo být bohatší, spletitější, motivicky nápaditější, ale beru to tak, že si na textu Urban zkoušel postupy, které pak bohatěji rozvil a vycizeloval v některých svých delších opusech.

6 13.02.2023

Promyšlená, propracovaná a působivá knížka rozhovorů, která přináší poměrně ucelený, kultivovaný a v mnohém objevný pohled na nejpodstatnější témata spjatá s životem lidí LGBT+. Asi nejvíce mě zaujaly rozhovory s Lenkou Královou, Jaroslavem Lormanem, Petrem Kallou, Františkem Bloudkem, mnoho cenných tipů z oblasti umění a kultury se objevilo v rozhovoru se Šimonem Holým (jehož jsem přednedávnem měl to štěstí poznat na jedné besedě a je to člověk na poli filmu a kultury mimořádně znalý). Jen bych možná nechal některým osobnostem a tématům prostor mnohem větší a šel více do hloubky, kladl bych více důrazu na jejich osobní historii. Chápu však, že motivací Filipa Titlbacha patrně byl ohled na jistou vyváženost (tedy aby rozsahově i obsahově žádný z rozhovorů příliš nevyčníval) a limitou přijatelný celkový rozsah publikace. A věřím, že dosáhnout této vyváženosti (což se podařilo) nebylo snadné, protože ne všechna témata a osobnosti jsou stejně atraktivní - zvláště pro čtenáře s tematikou už trochu obeznámené může být úskalím, že v některých rozhovorech se opakují věci již mnohokrát pronesené a známé (byť ne všeobecně). Ale koneckonců i systematické zopakování těchto faktů a jejich vnímání v bezprostředním kontextu ostatních rozhovorů může být i těmto poučenějším čtenářům přínosem. Vítané jsou i různé vysvětlující, doplňující poznámky a zajímavosti na margináliích (nebál bych se sáhnout k nim ještě častěji, a dostat tak do knížky klidně i víc dat a statistik, zvláště týkajících se české společnosti). Navíc je kniha graficky mimořádně vyvedená a pečlivě zredigovaná (v celém svazku jsem objevil jen asi dva překlepy). Nezbývá než přát si, aby tento po všech stránkách zdařilý počin vyvolal co největší zájem (provázený pochopením a akceptací) a posunul nás zas o kus dál z minulosti do přítomnosti.

6 03.04.2022

Už dlouho jsem u nás nepotkal knihu tak dovedně operující s běžně mluveným jazykem (byť i zde najdeme několik málo lapsů, ale koneckonců "čistá" obecná čeština neexistuje) a vulgarismy (i tady jsem sice narazil na podivnosti, ale jejich autenticitu bych nezpochybňoval, bude za tím asi regionální/generační rozdíl). Navíc psanou citlivě a nepostrádající kvalitní humor. Mimořádně si cením jejího zasazení jednak do Tábora a okolí (to město mě už od dětství fascinuje a na rozdíl od protagonistů knihy jsem se tam teda nikdy nenudil, ale tak pravda je, že jsem tam nebydlel v šestnácti a na sídlišti), jednak do prostředí maloměstské blackmetalové komunity (metal jsem poslouchával, sice jen ten "bez přívlastku", ale znal jsem i temnější hochy). Líbí se mi i autorčin smysl pro poetično, empatie i podle mého nenásilně zakomponovaná didaktičnost (přeci jen: jsem asi zcela mimo cílovku, protože kniha je zdá se primárně pro dospívající mládež, resp. je tak prezentována), nedrakonicky sugerující čtenářům hodnoty jako tolerance, odpor ke xenofobii, neonacismu, homofobii, ale v podstatě i povzbuzující důležitost vlastní nezávislosti, včetně odmítnutí drog, sekt a podlézavé konformity. Jen tedy doufám, že by to podobně vnímal i řekněme sedmnáctiletý kluk a že by to na něj patřičně zafungovalo...

Z literárního hlediska bych knize vytknul především poněkud nedopracovanou narativní strukturu, která se určitě dala ještě rozvést, obohatit, pojmout obšírněji, zejména v závěru knihy. Ten vyzněl poněkud do neurčita, ale i za zevrubnější uchopení určitě stály i některé vedlejší dějové linie příběhu, zejména kolem Anny Strnadové a postavy Sorata. Pokud jde o schopnost vyprávět, pak by na to autorka podle mého stačila. Byl-li tedy záměr ponechat to nedovysvětlené, aby to působilo co nejvíc záhadně a tajuplně, pak je to myslím chyba. Čtenář má totiž na konci pocit jakési žízně, nenasycení, že nebylo osvětleno vše, co by i v rámci žánru "příběhu s tajemstvím" vysvětleno býti mělo. Až by si skoro zašel na gambáče k Duchovi a doptal se a doposlechl si to.

No, každopádně je to próza, co osvěží i pobaví, a můžu ji směle doporučit nejen všem jihočeským blackmetalistům.

6 10.02.2022

Bezpochyby jedna z nejpůsobivějších knih (ba patrně ta nejpůsobivější) z Hrabalovy - jak to nazvat: zralé, vrcholné, pozdní? - tvorby. Snad proto, že je jednou z jeho knih nejelegičtějších, nejsmutnějších, byť nepostrádá humor ani celkovou prostoupenost typicky hrabalovským zjemněním i těch nejtragičtějších momentů a pocitů. Text na rozdíl od řady jiných autorových knih tolik neškobrtá a vcelku koherentně melancholicky plyne až k zběsilému kolážovitému proudu vědomí v závěru, okořeněném absurditou až temně idylického snu o sebevraždě v "presu" a jeho znicotňujícího vyznění do rozhrabaného maceškového záhonu a písku cestiček na Karláku. Právě toto koncové prolínání všeho a všech je pro mě - vedle příběhu o cikánce, která se k vypravěči nastěhovala - jednoznačně nejsilnějším momentem této knihy. Inu, jsme jako olivy: teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší.

6 03.02.2022

Mám doma třetí, aktualizované vydání z roku 2021, na kterém spolupracoval i ornitolog Karel Šťastný, a knihu rozhodně doporučuju všem zájemcům o živou přírodu, a to nejen k listování, ale i (byť k tomu formát atlasu většinou nesvádí) k zevrubnému přečtení a studiu od začátku až do konce. Přesně to jsem totiž u příležitosti letošní ptačí hodinky udělal - tedy ne, že bych potřeboval kvůli těm několika ptáčkům u krmítka znát všech 400 v tomto atlase popsaných a nádherně zobrazených (často včetně vajec, mláďat, různých variací barevnosti a vypodobení v letu) ptačích druhů, ale člověk se - ve zhutnělé, ale precizní formě - dozví spoustu zajímavostí nejednou dost překvapivých. Věděli jste, že u nás mohou hnízdit papoušci, že sem vzácně zalétá ibis, plameňák i sup mrchožravý, anebo že jsme vlivem vlastní nešetrnosti a neschopnosti ochránit zejména nížinné oblasti přišli v době poměrně nedávné o spoustu pozoruhodných ptáků - např. nádherného mandelíka hajního, dropa velkého či několik druhů slavíků a ťuhýků? Obecně je smutné a alarmující, že u mnoha druhů je, pokud jde o početnost, uvedeno "silně se snižuje", ba co hůř - těch, jejich početnost stoupá anebo je alespoň stabilní, je v knížce minimum. Právě s početností a rozšířením souvisí má jediná výtka, potažmo pochybnost: vlevo na okraji stránky jsou u všech druhů, které se u nás nevyskytují jen raritně, připojeny mapky výskytu (hnízdění, zimování apod.) - domnívám se, že je nikdo nekontroloval a neredigoval, protože v mnoha případech jsou naprosto identické třeba pro deset druhů za sebou, i když se habitat příslušných ptáků poněkud liší, jindy kupříkladu u druhů horských nebo u druhů s nepatrnou početností zahrnují celé naše území, ač je zřejmé z podstaty věci, že se nemohou vyskytovat všude. Snad by mi autoři, jinak samozřejmě přední znalci našeho ptactva, nějak oponovali, ale podle mě je zkrátka jistější tyto mapky vnímat jen velmi orientačně a relevantnější informace získat třeba v nedávno (2021) vydaném novém hnízdním atlase nebo jiných podobných specializovanějších příručkách.

6 13.01.2022

Pozoruhodná vztahová a niterná próza v pravém slova smyslu, čtivá a z hlediska kontextuálního ukotvení na irské maloměsto a dublinské univerzity pro mě nová a obohacující. Tematicky obsahuje celou řadu silných motivů a momentů: obrazy vnitřní změti, mladistvého hledání sebe sama, tíživého potácení se světem zvratů, deprese a určitá nesmělá katarze. Jen má člověk zvláštní - a při jediném a vcelku rychlém přečtení (a až zpětném sepisování tohoto hodnocení) těžko argumentovatelný - pocit, že autorka nejde při popisu vztahů a pocitů postav dostatečně do hloubky, na dřeň. Nemusí to nutně být chyba a nedostatek knihy, která je snad díky tomu dynamičtější, snáze se čte a udržuje pozornost, ale stopu na čtenáři zanechává mělčí, krátkodobější, mlhavější. Jako by klouzala, prokluzovala v náznacích, které však v sobě inherentně nenesou takovou tíži, jako to znám od jiných autorů (jimž je, ač třeba píšou prózu, vlastní básničtější prožívání světa).

6 12.10.2021

Jednoznačně nejlepší a nejpůsobivější kniha věnovaná politické a společenské realitě, kterou jsem za poslední léta četl. Zuzana Čaputová se vzácnou otevřeností odpovídá na promyšlené a závažné otázky Erika Taberyho a odhaluje nejen politické a životní pozadí nejrůznějších situací a rozhodnutí, ale především podstatu svého přístupu a konání.

Potvrzuje se, že bohužel již bývalá slovenská prezidentka je celoevropsky zcela jedinečnou osobností a dost možná jedinou opravdovou nositelkou odkazu Václava Havla v tom nejesenciálnějším slova smyslu, tedy z pozice hlubokého a současně poněkud plachého člověka, jemuž nechybí empatie, pokora, sebekritičnost a setrvalý zájem o lidské nitro.

Za pozornost stojí i vřelý vztah tázajícího a dotazované, jež je prostoupený nebývalým – podotýkám, že vzájemným – respektem a uznáním, ale zároveň prostý jakékoli prvoplánové familiérnosti a rušivé žoviality (což je jinak častou bolístkou našich rozhovorových knih).

Zvláštním aspektem je, což jsem u knihy tohoto typu naprosto nečekal, mimořádná inspirativnost a naléhavost některých výroků či pasáží, která z tohoto díla činí bezmála motivační publikaci (ovšem mnohem hlubší, prožitější a procítěnější než běžná produkce tohoto typu literatury). To určitě není žánr, který bych soustavně sledoval a hltal, ale že mě rozhovor s političkou dokáže podnítit k opětovnému promýšlení vlastního života a rozhodnutí, to pro mě bylo nové a překvapující. Díky četbě teď vskutku jako bych o trochu víc tušil, jak dbát o to, aby se člověk „neztratil sám sobě“.

A ještě poznámka k jazyku knihy: Zaznívá zde v komentářích kritická připomínka, že měly být odpovědi Zuzany Čaputové přetištěny ve slovenském originále. To si sice představit dovedu, ale myslím, že rozumím argumentům, které mohly ve finále rozhodnout o opaku. Jednak by tím vznikl jakýsi česko-slovenský hybrid (Erik Tabery se totiž nesporně ptal česky), což by asi zas tak nevadilo. Jednak – a to už je závažnější – je naivní představovat si, že knižní rozhovor (pořízený původně ve formě ústního interview) je doslovným přepisem toho, co dotazovaná osoba odpovídala. Tazatel a v jistém smyslu hlavní autor knihy vždy odpovědi ještě přinejmenším stylisticky upravuje, někdy dokonce vícero z nich slučuje v jedinou, což je legitimní přístup, protože vše pak zasílá respondentovi k autorizaci. A lze si jen těžko představit, že by Erik Tabery prováděl tyto úpravy a změny ve slovenštině. Třetí věc je pak to, ať si tito kritici upřímně sáhnou do svědomí a přiznají, kdy naposled si koupili a přečetli celou knihu ve slovenštině. To už je dnes bohužel ze strany Čechů naprosto zřídkavá záležitost. Objevily se tu i poznámky, že překlad knihy není dostatečně ústrojný a přesný. To jsou myslím silná slova – je pravda, že v knize jsem narazil na několik málo pasáží, které by Čech formuloval jinak a nesou stopy slovenského vlivu, ale nelze vyloučit, že to je (podobně jako sporadicky užitá slovenská citoslovce) záměr mající za cíl dodat textu určitý „slovenský“ nádech. Jedinou výhradu v této oblasti bych tudíž měl k tomu, že v knize není uvedeno, kdo překlad pořídil (patrně sám Erik Tabery) a popřípadě zda a kdo mu v tom pomáhal, popř. i jakou formou probíhala autorizace.

5 04.11.2024

Po právu oceňovaný román, jehož četba mě přes vcelku vysoká očekávání nezklamala. Co se s očekáváními, sugerovanými samotným názvem knihy i řadou ohlasů, poněkud minulo, bylo pojetí tělesnosti. Čekal jsem to mnohem výraznější, důraznější a naturalističtější. Snad ne úplně level Florentiny Holzingerové ze Stuttgartské státní opery, ale zaskočilo mě, jak cudné, zastřené a diplomatické je ve Vlasákové románu vadnutí tělesných schrán. Jedno pomočení, nějaký ten bércový vřed a náznakovitě popsané uspokojování staříků, to vskutku není nic, nad čím by se dalo ani při troše zlé vůle pohoršovat.

Dalším mylným očekáváním (v tomto případě nikoli mým, neb na to tolik nedbám, ale řady čtenářů, jak lze vyčíst z letmého přehlédnutí recenzí níže) pak je příslib dějovosti, který přívlastek „román o vztazích matky a dcery“ vyvolává. Dějovost totiž není klíčovou složkou Vlasákové prózy a troufám si říct, že to vůbec nevadí, ba je to tak dobře. Mnohem spíš než ucelené, promyšleně komponované a komplexní dějové schéma, jde o pouhý sled scén, logicky vlastně ani příliš nepropojených: dceřina svatba, všední, bezútěšný a monotónní život, cesta k moři po velmi dlouhé době s dramatickým vyvrcholením, epizody z pečování o staré lidi (do toho se čas od času prolne dceřin příběh: nesnadná cesta k početí, komplikované prožívání těhotenství a reflexe porodu dítěte) a v závěru poněkud vypjaté příhody v podobě pokusu o únos svěřence domova důchodců a guerillové likvidace oběšených myších tělíček v parku. Právě jejich motiv, podobně jako úplný závěr knihy, jsou sice z mého pohledu zbytečným (což neznamená, že mi v knize vadí a nebaví mě), ale v podstatě charakteristickým autorčiným puncem, i do všednosti vnášejícím prvek záhadnosti, ale nakládajícím s touto záhadností de facto – všedně (kdo četl Praskliny, patrně ví, co mám na mysli).

Pro mě osobně jsou nejsilnější složkou knihy pasáže zcela nedějové – úvahové a reflexivní. Vlasákové se zdařile povedlo tematizovat řadu fenoménů, emocí, pocitů a postřehů, kterých by si člověk jinak možná nevšiml či o nich neuvažoval tímto způsobem. Víc než fyzická tělesnost tedy v knize zaujme ryze myšlenková reflexe tělesnosti, přičemž určitý fyzický element tělesnosti mnohdy slouží za východisko těchto úvah. A někdy tam je dle mého názoru trochu zbytečně naroubován, jelikož daná úvaha má obecnější přesah, netýká se jen uvadajícího těla, ale kupř. upozaděnosti, pocitu nedostatečného přijetí ze strany blízkých a světa, životní (vnitřní) nejistoty, leckdy až závratné touhy po docenění a sebepotvrzení. To vše sice může doprovázet stárnutí (a zpravidla to tak bývá), ale platnost to má širší a čtenář nemusí být šedesátník, aby „to znal“ a byl schopen se s tím ztotožnit. I to je ovšem zčásti důsledek autorčina svrchovaného prozaického umu a patří jí za to dík. Zkrátka – po delší době skutečně dobrá původní česká reflexivní próza.

5 17.10.2024

Svěží, kvalitní a vyzrálý debut hned z několika důvodů: Prvním z nich je bezesporu prolínání kultur v pozadí a tematice sbírky. Jablonecko, Praha, Irák, Blízký východ – místa, kultury, mentality, horizonty spolu sousedí třebas i na ploše jediné básně, jediného verše a vyjevují tu více, tu méně samozřejmé „možnosti přehlíženého“.

Blízko k čemu na východ od čeho?

přestože rozkvetl šafrán
život působil pustě

to ráno lidé vypadající jako já
vraždili lidi vypadající jako já

smečka psů vycenila své tesáky
a intimita se stala lhostejnou
k dotekům

Ale abych sbírku neredukoval jen na tento exotismus (byť je to zkrátka její nápadný rys a autor s ním – i jazykově – pracuje zcela záměrně), jde podle mě – a v tom tkví druhá velká přednost – o sbírku ve svém jádře hluboce humanistickou, empatickou. A toto přesvědčení není podáno prvoplánově, agitačně, ale tak nějak vyplývá – navzdory všemu – zpod veršů, nezřídka skeptických, pochybovačných, zklamaných, tklivých, ba snad i jemně ironizujících.

Fotbal na umělce

kluci pískají fauly na stonky pampelišek

prodavačka v krámku naproti
určuje ceny podle toho
kdo zrovna nakupuje

občas hrajem zápasy bílí s tmavými
a tak jsme s bráchou v týmu s Romy
občas hrajem zápasy se smíšenými týmy
a tak jsme s bráchou sami

***

Být Čechem

připadal jsem si
jako Čech
až do doby
než jsem si tak
připadat přestal

5 31.05.2024

Čerstvý a suverénní hlas nejnovější české prózy. Román Praskliny je mnohdy až mrazivě dystopické dílo, jakkoli vlastně – a to je na tom asi nejmrazivější – často ani nejde o dystopii, jakési sci-fi o budoucnu, nýbrž o fenomény, které už tu s námi jsou. Možná ne tak plošně a vyhraněně, ale v těchto ohledech se jedná bezmála o realistickou prózu ze současnosti. Celé se to nese v duchu napjaté, nervní nejistoty, letargie plné marnosti a očekávání, jehož jádrem je podvědomí velikého klamu. Próza tísnivá jako prožitek uzavření, uvězněnosti v kouli, kdy se nejsme schopni zmátořit k rozhodnému úderu (jež by vytvořil jednu, dvě, tři praskliny), a tedy úniku.

Má sice své potíže: narativně je to trochu rozklížené, místy připomíná spíše sled epizod, ba výjevů, provázaných mezi sebou poněkud násilně, než sevřeně komponovaný prozaický útvar. Některé motivy (pocity, ideje, obrazy) by mohly být promyšleny a rozpracovány důkladněji, takhle to až příliš zavání črtou, jež má nakročeno k analytičnosti, leč nedotáhne to k ní. Nicméně jako celek je to zdařilé, čtivé a plodně zneklidňující.

5 05.02.2024

Tvorbu a aktivity Miloše Doležala sleduju pravidelně a dlouhodobě (i když se mi ne vše daří sehnat a zejména číst), zpráva o nenadálém úmrtí jeho ženy mě tudíž zasáhla. Sbírka nénií, jak ji přiléhavě označuje v textu na záložce editor Jan Wiendl, se mi ovšem dostala do ruky až poměrně dlouho po jejím vydání a poté, co si vydobyla významné ocenění a značný ohlas. Ty si autor i jeho zesnulá manželka bezpochyby zasloužili, u sbírky samotné mám z čistě literárního hlediska jisté pochybnosti.

Jako asi nejlepší texty se mi paradoxně jeví Janiny záznamy snů (předpokládám, že autorem nějak upravené – minimálně do básňové podoby) a také úvodní erbenovský citát. Zbytek básní je působivý, známe-li mimoliterární okolnost jejich vzniku (smrt blízké osoby a následná beznaděj a truchlení, místa a data zmíněná v básních ve vtahu k datu Janiny smrti atp.), ale jinak jsou výrazově málo originální. Ty lepší z nich (např. Veselka) navazují na dle mého soudu nejsilnější polohu Doležalovy tvorby, jak ji představil ve sbírkách jako Podivice nebo Obec. Jiné (např. Čtvrtek po poledni, Obrácená pieta, Uplynulo šest neděl) jsou výrazově hodně závislé na Reynkovi a jeho následovnících, což samozřejmě nemusí být minus, Reynek je velikán, ale mám pocit, že je jaksi dostatečný sám o sobě a nepřekonatelný. Aluze v této podobě – dobrá, zajímavé, ale asi ne na Magnesiu Literu. Totéž platí o bezmála archaické stylizaci prostoru a jazyka v řadě dalších básní, k čemuž přispívá i silná bibličnost. Kdyby to byl básnický svět Zahradníčkův či Hrubínův z dob kolem druhé světové války, beze všeho, ale toto je sbírka z roku 2022, pojednávající o světě víceméně od 90. let po současnost. Přitom to působí, jako by Doležal s manželkou žili na nějaké venkovské výspě teleportované bratru sto dvacet let nazpět. Bezesporu má na takové ladění (potažmo silně výběrový přístup k realitě a prostoru) právo, ale je otázkou, nakolik to není romantizující idealizace. Jistě, Vysočina dovede být krásná, ale jejími hlavními rysy posledních let jsou zprzněná architektura, nedozírné holoseče někdejších smrčin, rozlehlé polnosti obhospodařované ne zrovna ekologicky, všude spousta aut na úzkých silničkách a celkově vlastně taková usmolená českomoravská průměrnost, kdy tu není ani dramatický zánik a tragičnost jako v Sudetech či ve Slezsku, ani malebnost a zpřítomnění paměti jako na jihu Čech či v Podkrkonoší. A druhá otázka je, nakolik má takovýto typ idealizace, až téměř idyly v současné poezii opodstatnění. Zda toho čirou náhodou víc nezakrývá, než odhaluje a objevuje.

Sbírka má pochopitelně řadu silných momentů, vyplatí se ji přečíst a popřemítat nad ní v klidu a usebranosti. Nicméně nedovedu říci, zda je to skutečně vyvoláno verši samotnými, anebo vědomím osudu a pocity vztahujícími se ke skutečnosti mimoliterární. I proto jsem v hodnocení váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale nakonec se přiklonil k tomu vyššímu počtu. Hlavně tedy z ryze lidské sympatie, ale i to je koneckonců jeden z aspektů četby a recepce uměleckých děl... Závěrem jeden sen na ukázku:

Její sen z 11. na 12. června

Plácla jsem komára
neslyšně padal na zem
chtěla jsem se přesvědčit
zda je mrtvý –
na zemi už neležel komár
ale malý dřevěný ptáček.
Začal se proměňovat
zvětšovat, růst
a ožil.
Seděl mi na předloktí
hladila jsem ho, cítila
měkká poddajná zádíčka
a tlukot srdce.

5 10.12.2023

Skvělá, srozumitelně a poutavě napsaná kniha o zásadních otázkách problematiky rovnosti pohlaví, feminismu, genderu a samozřejmě i všeho toho, co nese ve svém podtitulu (politika, péče, sex, násilí a společenská pozice žen). Autorka shromažďuje precizní a přesvědčivou argumentaci, proč jsou výše uvedená témata důležitá, proč máme v ČR stále k rovnému a férovému přístupu k lidem stále ještě daleko a proč je potřeba o takový přístup usilovat. Měla by to být bez nadsázky povinná četba všech našich politiků od komunální až po celostátní úroveň, pedagogů, manažerů a ředitelů. A samozřejmě nejen jich. Kniha totiž má potenciál otevírat oči v oblastech, kde je řada z nás (zpravidla neúmyslně a ne vlastní vinou) stále ještě limitována omezující perspektivou, která nám znemožňuje uvažovat a jednat spravedlivěji. Líbilo by se mi, kdyby časem vznikla nějaká zestručněná a přehlednější verze této publikace pro studenty a žáky škol. Nikoli proto, aby došlo k nějaké "převýchově", nýbrž k myšlenkovému obohacení, rozšíření obzorů a prohloubení empatického přístupu k druhým (zdaleka ne jenom ženám).

5 05.10.2023

Putnovy texty čtu bez ohledu na jejich téma vždy s nesmírnou chutí a zájmem. Podobně to mám i u Pavla Kosatíka a do jisté míry i u Václava Cílka. Velice mi totiž konvenuje šíře jejich rozhledu a zájmů. Koneckonců právě propojování rozličných oborů, perspektiv, faktů a přístupů vnímám v dnešním stále specializovanějším světě jako disciplínu vpravdě královskou (jen málokdo je jí takto fundovaně a přesvědčivě mocen) a silně potřebnou. A to i přes pochopitelné riziko, že interpretační zkratka, třebaže brilantní, je tu více, tu méně povrchní. V každém případě platí, že takto interdisciplinární texty a pohledy vnímám jako inspirativní prakticky na každé stránce (na rozdíl od textů úzce specializovaných, které - byť třeba hodnotné a přínosné - zpravidla tonou v úmorné výčtovosti, sebereplikaci a seberecyklaci a kognitivně jako by se točily v kruhu, pro stromy - potažmo detaily detailů jejich kůry - jako by neviděly les).

Podobně tedy i Košíře, zdánlivě marginální a nezajímavé téma - málo známá a rozsahem nevelká pražská čtvrť, kterou většina lidí za život nanejvýš projíždí, se v Putnově podání stává prostorem nejen mýtickým, ale i magickým a zatraceně podnětným. V této dosti útlé knížce totiž autor nejenže prezentuje autory a souvislosti leckdy značně zasuté, zapomenuté, a přesto (či právě proto) překvapivě pozoruhodné a aktuální, a vybrat k nim skvělé a přiléhavé textové ukázky. Ale dovede při té příležitosti jakoby mimochodem nastínit plodné možnosti přístupu k oboru, který bývá zvykem označovat slovy literární místopis (ač Putna používá i pojmosloví jiné), ale i obecněji k úvahám ke krajině ve vztahu k umělecké tvorbě a k zhodnocení odkazu významných osobností v dnešním světě. A dokáže to učinit na malém prostoru natolik vydatně (a stylisticky živě a čtivě), že když jsem přednedávnem knihu využil při organizaci literární vycházky po Košířích pro své přátele, během tří hodin chození v listopadovém podvečeru jsme se dostali sotva do půlky. (V této souvislosti jen na okraj podotýkám, že sám jsem Košíře blíže poznal už v dětství a díky své zálibě v místech, jako jsou Cibulka nebo Buďánka, jsem měl tuto čtvrť již před četbou knihy vcelku solidně prochozenou.)

Putnově knížce o Košířích bych tedy vytkl jen pár drobností - předně je velká škoda, že neobsahuje přesné adresy domů a míst spjatých s popisovanými osobnostmi, a to třeba (pokud byl záměr nerušit tím tok výkladu) formou soupisu v závěru knihy. Na vnitřní straně zadního přebalu je sice mapka, ale nikterak podrobná a částečně zdá se i nepřesná. V textu knihy jsou sice polohy daných domů a míst různým způsobem charakterizovány, mnohdy však vcelku vágně, čtenář tudíž místo, kde stávalo kupř. developery (jak Putna trefně píše: "develupiči") nedávno zbořené bydliště Jaroslava Haška (a sídlo redakce proslulého Světa zvířat), bude hledat jen s velkými obtížemi. A ještě jedna obsahová drobnost - Václav Brožík je rodák z Třemošné u Plzně, nikoli z košířské Mlynářky (v ní prožil své dětství). Ale to jsou jen drobné vady na kráse jinak skvělé publikace, jejíž obrovskou záslužnost ještě podtrhává smutný fakt, že ke Košířům zatím žádné zásadnější publikace - a to ani pokud jde o jejich historii či stavební a architektonický vývoj - pohříchu nevyšly.

5 28.11.2022

Užitečná a pěkně vypravená přehledová práce o dějinách Českých zemí (zasazených do patřičného kontextu) v dobách barokního "temna" sepsaná jednou z našich předních odbornic. Text je čtivý a srozumitelný, obrazový doprovod i seznam doporučené literatury vyvážený a reprezentativní, jen škoda různých drobných nepřesností a překlepů v textu: např. protestantský kostel byl roku 1617 zbořen v severočeském Hrobu, nikoli v Hrobech - to je vesnice a leží jinde; klášter na okraji Olomouce je Hradisko, nikoli Hradiště (ač jsem našel, že obě místa se vzácně označují i takto, ale proč volit - navíc u pouhé zmínky bez patřičného širšího kontextu - řídce používaný a dvojznačný název?); rijswijská smlouva byla uzavřena o sto let dříve - roku 1697; Jankov leží spíš u Benešova, kam patří i okresně, nikoli u Tábora; město Sárospatak je v češtině v souvislosti s Komenským tradičně známější jako Blatný Potok, nikoli Šarišský potok, což navíc matoucně odkazuje k regionu Šariš nad Prešovem atp. Pečlivější odborná nebo i jazyková redakce tyto drobnosti mohla odstranit.

5 10.07.2022

Graficky mimořádně povedená knížka - pěkná a nápaditá, jak již ostatně uvedl můj hodnotitelský předchůdce níže. Obsahově hodnotím vysoko především celkový koncept této sbírky důsledně ukotvené v Jizerských horách. Činím tak nejen jako jejich velký příznivec, rodák a patriot, dlouhá léta (podobně jako autor sbírky) podnikající toulky skrz naskrz tímto pohořím, ale i jako vděčný čtenář tamějších autorů, jako jsou zejména Miloslav Nevrlý a Marek Řeháček, ze starších třeba Gustav Leutelt a řada dalších, menších. Pokud jde o jednotliviny, leccos pokulhává a asi bych při výběru básní byl poněkud přísnější a sbírku tak o čtvrtinu zeštíhlil. Ze čtyř oddílů mě oslovují především dva: ten prvý (I na tento příběh se jednou zapomene), psaný silně prozaizovaným volným veršem, v podstatě formou jakýchsi kronikářských záznamů přepsaných do básní, vypointovaných tu účinněji, tu hůře s cílem dodat daným příběhům, událostem patřičnou hloubku a přesah. Většinou se to autorovi daří a leckdy je to až překvapivě působivé (např. Starý Harcov, Historie výzkumu mechů, Napoleonské války 1813); a pak mne oslovuje oddíl poslední (Jizerské ticho), v němž velká část básní nějakým způsobem pojednává střet civilizace a (jizerskohorské) přírody, tu konkrétněji, tu obecněji, a implicitní hodnocení výsledného stavu tu pochopitelně většinou vyznívá pro lidské zásahy nepříznivě (s čímž se s autorem plně ztotožňuju a díky mu za tuhle vkusnou, nenápadnou, nijak křiklavou, ale o to výmluvnější "angažovanost"). Jinak řečeno, Jizerky jsou zde škrceny asfaltem, káceny, vysbírávány, a především zašlapávány a drceny houfy cyklistů, běžců, turistů, kteří si z nich udělali jednu velkou venkovní posilovnu, a schází jim nejen pokora a ohleduplnost, ale i (což je nedílně spjato) schopnost vnímat jejich genia loci, krásu a hodnotu. Není to tedy úplně ve všech básních tohoto oddílu, ale těch textů, co se tohoto střetu nějak dotýkají, si u Miroslava Stuchlého vážím asi nejvíc (např. Smědava, Cyklista, který přejel motýla, Jizerské ticho, Pýchavka, Asfalt). Prostřední dva oddíly (Nad hladinou visí dvě modré vážky, Prach na mých botách) mě zaujaly o poznání méně a vyzdvihl bych z nich jen několik jednotlivých básní (např. Čihadla, Přešel jsem pohoří, ale především skladbu Poutník - uhrančivé vyznání o síle a kouzlu pěšího procházení našimi krajinami). Ostatní jistě nejsou vysloveně špatné a nezajímavé, leč asi by mi nevadilo, kdyby v knížce nebyly. Oba oddíly (přičemž ten druhý - Prach... - pokládám za lepší) jsou lyričtější, impresivnější, ale právě tato poloha autorovi podle sedí nejmíň. Je to myslím tím, že byť je dobrý pozorovatel, dovede vybrat, komponovat a vypíchnout, hůře se mu daří při jemnocitné práci s jazykem, s jednotlivými slovy, zvuky, detaily. Výsledkem jsou pak imprese snad leckdy bystré a překvapivé, ale svým zpracováním jaksi toporné, nepřiléhavé, ba leckdy až zbanalizované.

*

Sbírku bych určitě doporučil všem milovníkům Jizerských hor a Liberecka, ač třeba zatím poezii moc nečetli nebo nemusejí (nebojte!), jakož i všem, kdo rádi obcují s reflexemi vztahu krajiny a duše, kdo putují a čtou, čtou a putují a při tom zkoumají a ohledávají genia loci míst, spojitosti mezi jejich pamětí a krásou a tak dál. A v neposlední řadě i všem, kdo by se podepsali pod devízu z autorovy básně Jizerka v červnu: "konečně začínám / rozumět: byl jsem okraden / o všechen čas, který / jsem neprožil v horách".

5 10.02.2022

U příležitosti stého výročí narození jsem se po dlouhých letech vrátil ke Skácelovu básnickému dílu, hlavně abych si ozkoušel, nakolik jeho dávná působivost (ne)vyvanula. Jeho poezii jsem si objevil už kdysi dávno na gymnáziu - a to je dobře, protože u mě jaksi formovala vědomí toho, co je poetično: kvalitní, silné a kultivované poetično. Později jsem si sehnal jeho básnické spisy, Kožmínovu monografii, ale vlastně už jsem ho tolik nečetl. Dokonce jsem postupem doby nabyl dojmu, že v dějinách literatury (i těch živých) mnohem víc rezonují úplně jiní básníci a že na Skácela se ti opravdu znalí čtenáři poezie (a literární vědci) dívají tak trochu skrz prsty. Že je to tak trochu kýč (potěšilo mě, když jsem totožnou myšlenku včera zaznamenal i v úvaze Jonáše Zbořila), nebo v lepším případě nijak výbojný a vzrušující tradicionalista, populární klasik, hojně čtený a velebený lidem, ale nic pro fajnšmekry. Něco jako Ota Pavel v próze nebo třeba Verdi v klasice. A o to víc jsem se zaradoval, když jsem se k jeho dílu po tolika letech vrátil (a začal jsem právě jeho "Růží") a zjistil, že to tak není. Nebo vlastně možná i je, ale že i přesto dokážu ve Skácelovi - ještě teď - najít a číst mnohem víc.

*

A co všechno tedy v té sbírce je? - Především silné, řekl bych až klasické poetické vidění všednosti rodem z Wolkra, Hrubína, ale i Halase (a katalyzátorem tu byl asi Mikulášek). Onen civilismus asi souzní s poezií všedního dne druhé poloviny padesátých let, zatímco ta poetičnost má i důležitý zdroj folklórní, písňový. Jižní Morava a jihomoravská krajina je v této Skácelově knize přítomna ještě relativně slaběji než v knihách pozdějších (co se pamatuju), ale je to pro mě asi nejsilnější (a ke zprofanovanosti a kýčovitosti, např. skrze různá zhudebnění, asi nejnáchylnější) linka. Teď při posledním čtení ovšem tuto linku - u Skácela příjemně, nekonfliktně a "krásně" nostalgickou - vnímám se zřetelnou příměsí tragiky, protože při svých cestách jsem viděl, jak zohavený, ba vymiškovaný moravský venkov a krajina v současnosti jsou. Nedělám si iluze, že to v dobách sklonku Skácelova života bylo nějak výrazně lepší, ale i tak tam ještě bylo hmatatelných zdrojnic pro ponor do jakéhosi dávného, starého ne snad času, ale harmonického bezčasí (což je skácelovský časoprostor par excellence) vcelku dost. Navíc Skácel dobře pamatoval to dědinské prostředí hlavně z prvních dvou dekád svého života, kdy to bylo tuplem archaické (pak už myslím žil jen v Brně). Dnes už je to - mimo skanzeny a pár rezervací (to ale není krajinný celek) - bída. A obávám se, že při četbě dalších jeho sbírek, k nimž se taky chystám vrátit, bude tahle emoce ještě narůstat, přestože Skácel sám s pocity nenávratné ztráty a s kontrasty minulého (a jaksi trvalejšího až věčného) a současného (efemérnějšího, leč leckdy fascinujícího) pracoval poněkud jinak.

*

Nejsilnější básně: Halali, Déšť, Čas zabijaček, Vesnická pieta, Kde máme doma sůl, Kohouti, Strach

(Myslím, že dnes vybírám úplně jiné, než když mě Skácel fascinoval před více než patnácti lety, kdy bych asi vyzdvihoval třeba skladby Babí léto, Betonáře na procházce, Kresba, Rozhovor, Dům, Kolik příležitostí má růže či Modrý pták.)

5 08.02.2022

Knížka v podstatě dosti podobná jako byl její autor, kterého jsem měl tu čest znát osobně. Skromná, nekřiklavá, existující jakoby na okraji, ale hluboká a moudrá, prožitá, ba doslova vychozená, místy kultivovaná bezmála klasicky, vyzařující niterný smír a harmonii, zatímco jinde probublává nepopiratelné dobrodružství a drásavost... Bezpochyby platí, že jde spíše o marginální texty tohoto mimořádného člověka, tvůrce a překladatele, ale o to větší dík patří ostravskému Protimluvu, že se jich ujal a v graficky velmi zdařilé podobě je vydal. I z těchto povětšinou vzpomínkových a reflexivních črt se totiž dozvíme mnohé nejen o pozoruhodném životě a cestách Jiřího Červenky, ale i o polské, litevské, ukrajinské (huculské), běloruské a ruské kultuře a historii, zpravidla ve vztahu ke kontextu našemu a k autorům, které do něj Jiří coby překladatel a interpret uváděl. Pro mě osobně jsou však nejcennější a nejsilnější závěrečné básně a esej věnovaná putování českou a moravskou krajinou. V pokročilém věku, v posledních letech svého života, totiž Jiří Červenka každoročně podnikal pěší pouť z jihomoravského Znojma, kam na stáří přesídlil, do podkrkonošského městečka Pecky, kde dlouhá léta působil jako kastelán. Vzdálenost přibližně 250 kilometrů zdolal vždy trochu jinou trasou jen tak nalehko, s malým batůžkem, nenosil s sebou telefon (ani jej nevlastnil), přespával u přátel či v levných noclehárnách, vyhýbal se silnicím a nejraději chodil po neznačených cestách nebo úplně mimo ně. Pozoroval krajinu, bavil se s lidmi, naplno vnímal a své dojmy si čas od času (mnohdy jako verše) poznamenal do zápisníčku. Byla to putování v pravém slova smyslu a Jiří byl poutník jako z jiného času, ale - snad právě proto - to celé je nesmírně naléhavé a aktuální. Hodně se poslední dobou mluví o různých digitálních detoxech, hledají se různé způsoby, jak se zklidnit, naučit se znovu pořádně prožívat a prociťovat, vymýšlí se rozličné meditace, aby se člověk dovedl aspoň nakrátko zastavit a usebrat v tom neuvěřitelném životním a pracovním tempu, s nímž máme do činění. Jiří Červenka tohle dovedl, on to žil. A četba jeho básní a esejistických črt nás i v tomto ohledu k lecčemus může inspirovat.

5 06.02.2022

Jedna z nejkultovnějších Hrabalových knih, ovšem jak jsem se k ní po letech konečně dostal, nutkavě kolem mě krouží pocit, že vlastně silnější a lákavější je její legenda (potažmo legenda Boudníka, Bondyho, Libně a Hrabala z padesátých let) nežli text knihy samotný. Sled historek pochopitelně skvostný, podobně jako řada metafor a stylistických postupů - ale právě v tom spatřuju i dílčí slabinu: jde totiž tolik o sled a z těch metafor a slohových řešení nemá patřičnou sílu, působivost a kvalitu zdaleka vše... Kompozičně, narativní linkou celek knihy nijak neoslní. To je samozřejmě u Hrabala spíš pravidlem než výjimkou a člověk si říká, zda má vůbec smysl mu to vytýkat, nicméně při četbě se nedovedu zbavit kacířské otázky "kolik takového psaní se dá vydržet?" Dvě tři knížky jistě, ale pokud bych měl krátce po sobě zhltnout tohoto sice vybroušeného, ale v podstatě hospodského skazu třeba pět svazků, tak by to asi byla vcelku otrava. Snad to čtu jen málo subtilně (a s dost chabou - nedostatečnou či pozapomenutou - znalostí ostatních Hrabalových knih), ale i když připustím tuhle možnost, stále to prostě není dílo "největšího českého spisovatele" (jak píše A. Kaczorowski, autor obšírné hrabalovské biografie), ale knížka sice barvitá, poetická, nicméně jen tak "hozená" na papír, možná ne lehce (a asi tím hůř), nepochybně po dlouhých letech vývoje a dřiny, nicméně stále "hozená" - nekoncepčně a nekomplexně. Dobře se to ukazuje i na neprávem opomíjeném filmu Něžný barbar z roku 1989, jenž je navzdory svému hvězdnému obsazení a vizuální pozoruhodnosti také spíše pouhým sledem zajímavých, dílem komických, dílem tragických (většinou ve vzájemné kombinaci) scének a výroků, ale pohromadě vlastně moc nedrží, nepůsobí dojmem celistvosti, v díle filmovém i literárním podle mě žádoucím. Boudníka, Bondyho (má oblíbená postava v knize i filmu), Hrabala a Libeň nejen let padesátých samozřejmě nepřestávám mít rád, ale zjišťuju, že je preferuju spíš jako jistý mýtus "něžného barbarství" než coby zdroj, jenž tento mýtus zrodil.

5 26.01.2022

Knížečka všemožných textů (nejen esejistických, ale i vzpomínkových či básnických) věnovaných geniu loci především Novohradských hor a Vitorazska, v menší míře i Šumavy a rakouského Waldviertelu určitě osloví každého milovníka tohoto kusu naší (a rakouské a bavorské) země. Kroutvor píše kultivovaným jazykem a prezentuje kultivovaně tradicionalistické (v tom nejlepším slova smyslu) hodnoty, odkrývá čtenářům celou řadu pozoruhodných, málo známých míst a souvislostí. Je znát, jak moc má tuto krajinu rád a jak moc jej fascinuje její duše - literáti, výtvarníci, dějiny, mytologie... Témata a motivy se sice v různých textech, které vycházely v různých periodikách a publikacích (a hrstka z nich vychází tiskem poprvé zde), opakují a prolínají, osobně jsem to však nevnímal jako negativum. A nebylo to jen proto, že jsem knihu povětšinou četl během cest veřejnou dopravou a určité zopakování se mi tedy hodilo. Autor totiž často nasvěcuje stejná fakta a myšlenky v různých textech z různých úhlů, klade je do nových kontextů atp. A pokud tomu v některých případech tak není, získává kniha touto repetitivností specifický rytmus, který jí - byť je to výbor - dodává punc jistého komponovaného celku. Kéž by si i jiné opomíjené horské celky našly podobného esejistu, jakého mají Novohradské hory v Kroutvorovi.

5 19.10.2021