V_M komentáře u knih

Silná kniha jednoho z našich největších současných prozaiků a básníků zároveň, který v ní stvrdil naléhavost a hloubku svého poetického stylu i vidění a prožívání světa, které se snad ještě intenzivněji (protože sevřeněji a důsledněji) prosadily už v jeho předchozí knize Pálenka. Mezipřistání je svou strukturou, aspoň pokud si správně vzpomínám na Pálenku, rozvolněnější, texty jsou méně vzájemně provázané, jazyk je civilnější a méně subjektivní, ale o to širší rejstřík témat a motivů se zde rozehrává. Není však rozkročen až příliš, neruší tím pádem nijak celkový dojem koherentního a uzavřeného díla.

Tematicky povídky krouží kolem fenoménů, pocitů a míst, jako jsou vykořeněnost a hledání kořenů, vzpomínky, dětství, rodina, alkohol, spiritualita, Gruzie, Brdy, Morava, Polabí, Ústí, rumunský Banát, bavorské Řezno... Jednotlivé texty často začínají jako pouhé záznamy či etudy, budí dojem, že jsou často vystavěny spíše intuitivně až improvizovaně, črtovitě než s rafinovaným formálně-sémantickým konstruktérstvím, přesto jsou skvěle pointovány a čtenář nemá pocit, že by zachycovaly jen letmo a povrchně banální či svéúčelné obsahy.

Kniha možná (jak ji vytýkají někteří kritici) neznamená v autorově sporadické a vytříbené tvorbě žádný zřetelný posun jinam či "výše" a možná ani formálně nevykřesala z pojednaných témat maximum (jak zní jiné výtky kritiky), přesto se však jedná o svrchované dílo, které patří k nejzdařilejším a nejpřesvědčivějším počinům české prózy v roce 2020.

Při čtení jsem se nedokázal zbavit pocitu, že je mi vypravěč (jehož v tomto případě bezpochyby oprávněně ztotožňuji s autorem) někým velice blízkým, a to dokonce spíš nějakým pokrevním příbuzným nežli pouhým spřízněncem. Nejsem si jist, zda knížka takto zapůsobí i na jiné čtenáře, ale pro tuto mimořádnou empatickou otevřenost, jakousi transcendentální intimitu se vyplatí do ní začíst a vracet se k ní.

5 04.03.2021

Pro jihočeskou literaturu mám dlouhodobě slabost. A byť jsou v próze Veroniky Bálkové místní názvy až na výjimky poněkud zašifrovány, Českobudějovicko je v ní zřetelně čitelné. Snad jen ústřední Borkov a Městečko mohou odpovídat mnoha různým lokalitám: co bylo jejich reálným předobrazem, by tedy musela poodhalit autorka, koneckonců jakkoli jsou informace o ní v medailonku i jinde spíše skoupé (neznáme ani rok narození), mezi řádky tak nějak tuším, že v románu bude vícero autobiografických motivů.

Ovšem i kdybych odhlédl od téhle své krajové afiliace, musím konstatovat, že jde o velmi zdařilý debut, který poněkud popisem na záložce. Ten naznačuje, že půjde o jakousi venkovskou detektivku (počítá jistě s částí fanoušků Jiřího Hájíčka čili z nakladatelského hlediska to chápu), nicméně jak zde některé komentáře níže naznačují, je to tam jen místy, hlavně na začátku, próza vcelku brzy ztrácí v tomto ohledu na dynamice a na závěr nás žádné velké překvapení ani dobrodružství nečeká.

Co leckteří pokládají za nedostatek, já vnímám vlastně coby určitou výhodu. Román byl pro mě skutečně hlavně o tom titulním „přechodném období“ (a to zdaleka ne jen v životě hlavní hrdinky a vypravěčky Kateřiny, ale i několika dalších postav), přičemž autorce se podařilo věrohodně (emočně, myšlenkově i jazykově) postihnout určité ustrnutí, čas vykolejení, nejistoty a váhavosti v období po velkém a silném životním zlomu. Plusem je, že se jí to povedlo vykreslit nejen uvěřitelně, ale i srozumitelně a civilně (což s tím pochopitelně jaksi souvisí). Nejde tedy o hlubokou filozofující či psychologizující introspekci (ta má v literatuře řadu jiných mistrů), ale současně nelze říct, že by to jen náznakovitě, vágně či konvenčně klouzalo po povrchu.

Jako přednost vnímám i nespektakulární závěr knihy: Nedokážu samozřejmě odhadnout, zda – jak někteří naznačují – autorce prostě nedošel dech a nedokázala nic ohromujícího vymyslet (anebo zda si třeba neponechává prostor pro pokračování knihy), leč podle mě je přirozeným a vhodně pasujícím vyústěním onoho životního tápání, prostupujícího celou prózou. Vždyť i v životě zpravidla nejsou černobílá rozuzlení, naprosté happyendy či naopak absolutní katastrofy, každá pozitivní věc má jistou poskvrnu a v každém neštěstí je i špetka štěstí (třeba v podobě příležitosti). A stejné je to i v oblasti práva: litera zákona, jeho jazyk a možnosti prostě nestačí k zachycení a podchycení složité a mnohotvářné reality – a soudní procesy a rozsudky sice jednoznačně definují trest, avšak jen málokdy objasní komplexní spleť příčin či pohnutek, jejichž důsledkem byl trestný čin, ani nemluvě o tom, jak často se míjí s jeho hlubší povahou. Podobně tedy i závěr románu Bálkové ponechává ve čtenářo pachuť nedourčenosti, iritující vědomí nemožnosti jednoznačně rozplést, co a proč se stalo. Což je mnohem reálnější a přirozenější než většina triumfálních rozuzlení, tak jak jsou v krásné literatuře běžné.

Za obdivuhodnou pokládám i heuristickou stránku – a nejde mi jen o znalosti právních záležitostí, které by z autorčiny profese logicky vyplývaly, ale též o na dnešní poměry vynikající a nebývalou znalost života na venkově včetně jeho praktických stránek (zahrádkaření, polní a lesní hospodaření, chovatelství, ovšem i sociologie české vsi). Osobně velmi kladně hodnotím i názorovou, resp. ideovou náplň knihy, protože – řeknu-li to příkřeji – myslivci zkrátka jsou hlavními škůdci našich lesních porostů, podobně jako (velko)zemědělci naší volné krajiny. Bálková to ve svém románu takto radikálně neformuluje, ale tendence k citlivějšímu a promyšlenějšímu přístupu k přírodě kulturní krajiny v konfrontaci s realitou našeho venkova je jedním z ústředních motivů, který se vine celou knihou. Doporučuju tedy vřele k přečtení – a to spíš než hledačům prvoplánového napětí a tajemství lidem, které zajímá zachycení určité životní etapy a problematika vztahů nejen mezilidských, ale i k tomu, co nás obklopuje.

4 17.09.2024

Zdařilý debut vydaný v krásně vypravené edici Mlat. Název sbírky, text na záložce a medailonek autorky ve mně vyvolaly – při zmínkách o autorčině environmentálním aktivismu, důrazu na komunitu, sociálno atp. – poněkud odlišná očekávání, než jaký byl pak převládající dojem z četby. Sbírka Olgy Wawracz je totiž, alespoň jak ji čtu, mnohem více intimní než komunitní, je mnohem více ponořená do sebe a do vztahů k nejbližším než široce společensky angažovaná. I takové texty tam sice jsou (např. můj svetr znamená víc než tvůj), ale je jich jasná menšina. Svým způsobem asi je svědectvím o světě současné nejmladší generace, kam řadí autorku záložka knihy, ale je to svědectví niterné, záznam osobních tuh, selhání, zmatků, nejistot atp. Výrazivo sice leckdy může upomínat na poezii angažovanou, ale číst ji jako takovou by bylo šlápnutím vedle, do pasti, a míjelo by se to s její podstatou. Dobře to dokládá třeba následující báseň:

promlčené ztrátě se dnes říká
bytové parfémy

to co nás vystěhovalo
je veřejná zakázka
jeden na druhého
povinná soutěž
bez možnosti výhry

to co nás rozděluje
nedělá chyby
pod nánosem sádry
a advertising potřeb v databázi pocitů

propůjčený azyl v ohrazené občině
vrháme stín na hobbymarket

Jedním ze silných, ba emblematických témat sbírky je pro mě přechodnost, prozatímnost, nestálost – život v (nechtěném) pohybu, dynamika nejistoty. I to koneckonců poněkud kontrastuje s oním komunitním rozměrem z jejího titulu, chápeme-li komunitu jako cosi stálejšího, jako kotviště, pevný základ. S onou prozatímností se často pojí i pocity povrchnosti a odcizenosti, falešnosti či nepravdivosti takového bytí/trvání. Nejpůsobivější texty jsou ty, kde dramatičnost plynoucí z výše uvedených zdrojů (a je lhostejno, zda jsou jejich inspirací v básnířčině reálném životě partnerské a rodinné vztahy, neuspokojivé bydlení a nutnost stěhování, anebo třeba jakási vnitřní tenze, neklid) vystupuje na povrch co nejostřeji a nejpádněji. Výrazově velmi šťastné jsou v tomto ohledu kratší a rytmizovanější básně tištěné kurzívou na začátku každého z nepojmenovaných oddílů knihy. Ty jsou veskrze skvělé. Ale i v oddílech samotných, zvláště v první půlce druhého (chodí Pešek mezi námi; po bývalé nájemnici; hromadím se tu od pondělí; potřebuju klid na partii s počítačem; pane nejsme hodni abys přišel k nám) a ve třetím (nadnárodní krize prosakuje městem; poznáš to až to přijde), je řada zdařilých textů, z nichž některé dokonce rafinovaně pracují se sporadickým rýmem. Dva si dovolím uvést na ukázku:

vytahat z bordelu něco málo
snad jako sežvýkanou koaliční smlouvu

něco podobného rozloučení se mi zdálo
skoros mi jednou rozuměl

naštěstí ale nepoznáš padělek
stihla jsem odlepit etikety

spor je nám benzák a amfetamin
a lítost až upíjí z věty

***

kope to každého jinak

dojezdy
vlakem

ty v prokletých ránech
mlčíš už na třetí věžák

já
nemůžu přestat
začínat brečet

4 27.05.2024

Vynikající, nesmírně pronikavé a přemýšlivé svědectví o ročním pobytu mladého kyjevského intelektuála na donbaské frontě v roli řadového brance. Krátké prózy jsou brilantně napsané a pointované, cenné je v nich zejména deziluzivní reflexe všednosti, monotónnosti a tísnivosti této vojenské zkušenosti, přestože se hrdinovi-autorovi vlastně nic dramatického neudá. Jenomže drásavý obraz války už byl popsán tolikrát, zatímco perspektiva Artema Čecha je v tomto ohledu velmi svěží. Pomáhá tomu i překlad, který – na to, že je kolektivním dílem (zprvu jsem se toho zalekl) – je překvapivě kvalitní a soudržný.

Po knize jsem sáhl mimo jiné proto, že jsem si předsevzal číst letos soustavněji ukrajinskou literaturu. A to nejen ze sympatie k tomuto národu a jeho nerovnému boji (i za nás), ale i kvůli prohloubení povědomí o tamní kultuře: doposud jsem totiž četl – ale to už je spousta let – především ukrajinské básníky a také několik pojednání o dějinách této země. A nelituji – Bod nula je bez nadsázky jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední rok měl v ruce. Byť je to dílko nedlouhé a bez vyhraněnějších stylistických okázalostí (jakkoli nepostrádající vysokou úroveň i v tomto ohledu), lze říci, že mě hodně zasáhlo. Snad především proto, že jsem se s vypravěčem-autorem silně identifikoval. A taky proto, že dnes už víme, co přišlo potom.

4 30.01.2024

Svěží a stravitelná básnická sbírka s pozoruhodným konceptem. Ten na jednu stranu oceňuji a do určité chvíle mě fascinoval (váhal jsem dokonce, že počin ohodnotím o hvězdičku výš), na stranu druhou – a domýšlíte si správně, že potíž tkví v oné určité chvíli – se nejpozději cca ve dvou třetinách knížky vyčerpal. A nejenže nic nového – tedy až na nové, de facto nahodile přibyvší motivy – nepřinesl, ale jistou svou rekurzivností by vlastně umožnil, aby mohla sbírka pokračovat donekonečna, limitována v podstatě pouze existencí a imaginací autorčinou (čili nelimitována).

Vnímám, že sítem požadavku promyšlené a precizní komponovanosti a uzavřenosti (resp. otevřenosti v uzavřenosti) neprojde patrně valná většina nejen současných, ale ani minulých básnických knih. Přesto pokládám za legitimní a relevantní vnitřně s ním při četbě pracovat alespoň jako s určitým úběžníkem a hledat přinejmenším náznaky toho, že básník měl při sestavování sbírky (nebo ještě lépe: při jejím psaní) něco takového na paměti. Obzvlášť má-li sbírka podobu, tak jako je tomu u Terezy Bínové, jistého konceptu. Jinak to působí, jako by autor během určitého časového údobí vysmahnul x básní, z nich pak vybral y obstojnějších a ty pak (někdy sám, někdy – to asi čím dál řidčeji – s pomocí redaktora) seřadil, jak ho to zrovna napadlo, za sebe a vydal. Pochopitelně připouštím, že mi v některých případech až příliš jemné předivo detailně uvážené kompozice mohlo uniknout, ale většinou mám pocit, že tam nic takového zkrátka ani nebylo.

Jistě, u Červeného obra se motivy z nadějně rozjetého počátku ke konci vracejí, ale je to učiněno poněkud mechanicky, výčtově, autorka navíc pointovat dovede, umí báseň začít a ukončit, takže v knížce najdeme řadu dalších textů, které by stejně dobře mohly tvořit závěr svazku. Jakkoli, když to člověk zkouší posoudit a procítit, básnicky ohmatat, subtilněji, zjišťuje, že vlastně ne. Tj. že jejich výpovědní síla je až příliš ukotvena kontextově. Až příliš výrazně podmíněna sousedstvím dalších básní a motivů (tuto myšlenku ostatně podporuje i to, že kniha vůbec nemá obsah). To principiálně vůbec není špatně, naopak bych si přál víc podobných knih u nás. Jenomže právě k tomu se váže druhá má potíž: zkoušeje vybrat nějaké texty coby ukázky, coby nejlepší reprezentace – nepopiratelného – autorčina básnického umu, pociťoval jsem značnou nejistotu, nakolik a zda vůbec budou schopny fungovat samostatně. A to by přitom měly, podobně jako úseky nejslavnějších hudebních skladeb obstojí i bez jejich zbytku. Níže jsem se tři takové básně pokusil vybrat – posuďte sami:

Včera se narodila,
už dnes ji poštípali komáři.

Kam mizí naše krev,
co z ní roste?

---

Píšu perem,
které bývalo stromem.
Láká mě představa,
že také inkoust v něm
býval kouskem sépie.

---

S poslední perlorodkou
zmizí všechny divoké
sladkovodní perly.
Na krcích a ve šperkovnicích
zbydou prázdné provázky.
Po čase zmizí i ty.

Shrnuto a podtrženo: Sbírka je to velmi dobrá, koncept zajímavý, celek mně v mnohém (svět rodiny, přírody, venkova, zahrady, repetitivnost, hloubka jistoty i věčnost pochybností, kosmičnost i hravost, tázání po původním i budoucím, nadsázka) velice blízký a sympatický. Přál bych jí, aby si našla co nejvíc čtenářů (a ona si je díky svému ustrojení najde). Nejlepší je ovšem asi číst ji jako celek a vnímat jako koncept, jako svébytný svět snad více za slovy a verši než v nich. Ale možná se úplně pletu...

4 11.01.2024

Jednoznačně jde o zdařilý a tematicky velmi potřebný počin, působivý obsahem i formou.

Měl bych ovšem dvě drobné výtky: na několika místech jsem měl pocit, že se ztrácím, respektive že ne zcela rozumím autorčině motivaci zařadit v daném místě (a sledu) určitou promluvu a/nebo vyobrazení. Nicméně nejsem příliš zvyklý číst knižní komiksy, tudíž připouštím, že zde může být na vině mé nedostatečné či chybné nastavení na ten to typ četby.

Druhá výhrada je univerzálnější: nedokážu se zbavit pocitu, že jakkoli byla první půlka (možná i dvě třetiny) skvělá, pak to začalo ztrácet dynamiku. Zařadit do knihy bezmála odborné poučky o tom, co je „limerence“ či „magické myšlení“ (mimochodem nepříliš šťastně a málo názorně formulované, navíc – takhle obsáhlé úryvky se do komiksu prostě nehodí) a následně věnovat celou kapitolu rozebírání teorie citové vazby (to už bylo srozumitelnější) je dozajista nápad zajímavý, ale celku to neprospělo. Vznikl tím jakýsi hybrid mezi komiksovým příběhem a ilustrovanou příručkou. To by a priori nemuselo být na škodu, ale zde to podle mě nefunguje. Děj příběhu byl rozjetý, ale autorka jej retarduje vlastně hned třikrát: odbočkou k Michalovi a jeho osobní historii a osobnostnímu vývoji, a to v podání na můj vkus příliš lapidárním a zúženém; pak ta neobratná vysvětlování pojmů a posléze ještě několikastránkový výklad teorie citové vazby.

V následné závěrečné části příběhu pak jako by se vytrácela logika a znejasňovaly příčiny dění a motivace jednání. Jako by toho až příliš zůstalo nevysloveno/nenakresleno, jinak řečeno, jako by autorka ze své autofikce nechtěla či nemohla prozradit víc (a dostatečně k tomu, aby to bylo srozumitelnější). Popřípadě jako by (což by byla nejhorší varianta) měla stanovený nějaký limit rozsahu komiksu, a musela se tedy narychlo proklouzat k závěru, aby nepřekročila počet stránek. Je mi zřejmé, že autobiografické zážitky a prožitky nemusí mít vždy zcela zřetelnou logiku a uspokojivě uchopitelné příčinně-následkové vztahy, chceme-li je však prezentovat jako příběh (a nikoli jako záznam, dokument), pak bychom je měli umět v tomto duchu podat, pospojovat. Otazníky a nespojitosti závěrečné části tedy v tomto případě celku knihy nesvědčí, neboť to čtenáře nevybízí k plodnějším úvahám směřujícím nad (mimo) úroveň textu, ale jen k pouhému vnitrotextovému ujišťování se typu „Pochopil jsem to správně? Jedná se o zprávu tomu a tomu/dopis té či oné postavě?“ nebo „Co se v ní či s ní odehrálo, že nahodilá návštěva tanečního klubu nebyla vnitřně fiaskem?“ atp. Čili na rovině sdělné (která jistě nemusí být vždy explicitní, „pro blbce“) tu dle mého soudu cosi selhalo, co minimálně části čtenářů (mě nevyjímaje) brání uspokojivě přijmout narativní linku příběhu a nutí tyto čtenáře pohlížet na něj (v rámci očekávání spjatého se žánrem – tj. komiksový příběh prostě není Holan) jako na příběh v něčem defektní.

Ale to jsou jen takové drobnější úvahy nad konstrukcí a koncepcí knihy, kterou jinak všem upřímně doporučuji.

4 08.01.2024

Fenomén Mozart (jeho život, kult a hudba) mi byl vždycky celkem cizí, ale naopak německý romantismus mám rád odjakživa, a tak jsem uvítal, že si tuto Mörikeho knížečku (poslední, co jsem od něj neměl) můžu pořídit za dvě koruny na burze u nás v knihovně. Jakkoli ani „tržní“ cena by nemohla být o moc vyšší, a to nikoli proto, že by šlo o nějaký škvár, nýbrž pro dnes zcela neuvěřitelný náklad 180 000 výtisků, v němž tato biedermeierová novelka coby klubová prémie kdysi vyšla (a bylo to už několikáté vydání!).

Český název je poněkud zavádějící, vhodnější by bylo držet se doslovnějšího Mozart na cestě do Prahy (tak knížka vyšla poprvé v roce 1906), protože jejím předmětem je v podstatě pouhá jedna epizodka, zastávka v nejmenované vsi a zámku kdesi těsně za hranicemi Českého království směrem od Vídně. Kdo tedy čeká vylíčení celé – dozajista dobrodružné a kodrcavé – cesty nebo dokonce mistrova pobytu v Praze, bude nejspíš zklamán.

Aby bylo jasno: od Mörikeho druhorokového spíše asi obrazu nežli novely nelze čekat žádné velké líčení dějových zvratů, je to spíše taková poeticko-konverzačně-nostalgická idyla. A právě to je na ní nejlepší a skvělé. Bez ohledu na to, že se historických skutečností a reálného předobrazu hlavního hrdiny drží jen velmi volně. Přijmete-li její text a svět takový, jaký je, vrchovatě se vám odmění – básnivými dojmy z přírody, grandiózními popisy hudby (až mám pocit, že kdybych si ji poslechl v reálu, byl bych z toho zklamaný), mistrně vybroušenými hovory, všeprostupující půvabnou selankou, zvláštně přívětivými vypravěčskými vstupy (působí to na mě, jako by mi to celé vykládal nějaký shovívavý dědeček), téměř až pohádkovými digresemi, které se týkají vzpomínek bližších i vzdálenějších, harmonizujícím světem antiky/klasicismu, jenž se tenkrát v příslušných vrstvách zpřítomňoval na každém kroku (a my na něj dnes – až na hrstku nadšenců – prakticky docela zapomněli). Próza zároveň není prosta tragických tónů, či spíše podtónů: vědomí neúprosnosti Mozartova konce, křehkosti jeho osudu, který jako by byl jen jakýmsi pevně a přísně limitovaným darem shůry (Bůh či bohové svěřili lidstvu vzácného génia, ale jen na kratinkou dobu), prostupuje zvláště její druhou polovinou dosti výrazně. Avšak i to je podáno zmírněně, lahodně.

Celý tento literární balzám na duši podtrhuje vysoce kvalitní překlad a redakce. Marie Kornelová (Hrubešová) odvedla mistrnou práci a Hanuš Karlach skvělou jazykovou redakci (v mém výtisku se sice na s. 65 a 67 vloudil nesmyslně „Apollón“, správně je v úplně stejné textové pozici až na s. 68 [pro jistotu jsem to srovnal i s originálem], ale to je chyba technická, nikoli redakční). A to tato dnes zcela zapomenutá chrudimská učitelka a příležitostná spisovatelka překládala hned z pěti jazyků, mj. i Melvillovu Bílou velrybu! Člověk si až posteskne, kdeže ti překladatelé s bohatým a vytříbeným jazykem jsou Dnes, kdy redakce v pravém slova smyslu téměř vymizely a překladatelé pod tlakem nedostatečného času a finančního ohodnocení nemají příležitost text patřičně vycizelovat, ostatně většina z nich by na to asi ani nestačila, protože společně s úpadkem prestiže a lukrativnosti profese literárního překladatele se nutně snížil i zájem o ni ze strany těch nejtalentovanějších. Ale dosti o tom. Zkrátka – čtěte Mörikeho a užívejte si tento krásný únik z dnešní zběsilé doby i jazykové kvality překladu!

4 03.01.2024

Poutavé svědectví někdejšího elitního policisty a tvůrce ÚOOZ Zdeňka Macháčka, dovedně zaznamenané zkušeným novinářem Jaroslavem Spurným je nejenom pozoruhodnou – a díky uchování rysů mluveného vyprávění i nesmírně živou, neakademickou – sondou do historie české kriminalistiky po roce 1989, ale i jedinečným pohledem na postupné prorůstání vlivu ruských (resp. postsovětských) mafií do české politiky, byznysu i bezpečnostních složek. Tomu se Zdeněk Macháček s hrstkou podobných zapálenců snažili bránit, což vyvrcholilo zásahem proti zhruba dvěma stovkám mafiánů v legendární restauraci U Holubů (tam se mj. nechávala zvát část tehdejších našich politických "elit", ale i třeba Karel Gott), který si vydobyl uznání i u západních policií a tajných služeb. Opoziční smlouva a vlády premiérů Miloše Zemana a Stanislava Grosse však tomuto slibnému rozjezdu učinily přítrž, ostatně nijak příchylně na aktivity ÚOOZ předtím nehleděl ani premiér Klaus (to jen kdyby stále někdo pochyboval o tom, která část politického spektra u nás dlouhodobě pracuje proti naší zemi...), Zdeněk Macháček si to odskákal zatčením a pobytem ve vazbě na základě vykonstruovaného obvinění, což byla pomsta ruských mafií skrze jejich spojky v české politice, bezpečnostních složkách a justici. Následně byl sice očištěn, ale ztráta jistoty, podpory a řady kolegů jej znechutila natolik, že odešel do soukromé sféry.

Knihu se tedy vyplatí číst krom jiného proto, že
1) je pozoruhodným obrazem pozadí a podhoubí devadesátkových zločinů, k nimž se v poslední době vrací řada publicistů, literátů, ale i tvůrců seriálů a filmů, rozhlasových pořadů či podcastů.

2) je smutným, leč výmluvným svědectvím, že navzdory veškerým snahám Havla, Rumla, Fendrycha a lidí jako byl Zdeněk Macháček nebo část tehdejších investigativních novinářů (zejména Respekt) se vlivy ruské mafie v ČR nepodařilo zcela potlačit a od dob opoziční smlouvy u nás začaly opět silně bujet

3) názorně dokládá, že ruská mafie má ve srovnání s jinými (jugoslávská, bulharská, albánská, italská, vietnamská atp.) mimořádně nebezpečnou vlastnost v tom, že většina jejích bossů byla nějak navázána na ruský stát, ať už SSSR, nebo jelcinovské či putinovské Rusko (zpravidla na oba) a jeho tajné služby a bezpečnostní složky (KGB, sovětskou armádu). Tím pádem jim u nás nešlo "jen" o byznys typu pašování, praní špinavých peněz, obchod s drogami, zbraněmi či bílým masem, ale už od začátku usilovali o získání vlivů v české politice a návrat ČR do ruské sféry vlivu. Řada těchto ruských mafiánů zde koneckonců nějak fungovala už po roce 1968 v rámci "bratrské pomoci" nebo coby agenti v různých podobách (třeba mající na starost dohled nad uranovou těžbou). Po zásahu U Holubů se část z nich stáhla do Maďarska, Budapešť totiž byla už předtím druhou z jejich středoevropských základen. Důsledky toho spatřuje Macháček, dle mého názoru velice trefně, v aktuální podobě orbánovského polototalitního režimu, úzce provázaného s "byznysovými" elitami a bezmezně oddaného totalitnímu putinovskému Rusku.

4) lze v knize vysledovat jistou důležitou, ale často opomíjenou skutečnost, že hlavní nedostatky a tragické aspekty českých devadesátých let a transformace nebyly vyvolány demokracií, svobodou ani lidmi, kteří o konsolidaci nových liberálních poměrů usilovali, nýbrž starými totalitními kádry spjatými s komunistickým SSSR nebo ČSSR. Ať už šlo o mafiány, v naprosté většině předtím nějak napojené na KGB nebo komunistickou věrchušku, jejich české prodloužené ruce (jako třeba bývalý komunistický poslanec, posléze lobbista a tvůrce Zemana-prezidenta Miroslav Šlouf), anebo část zákonodárců, kteří záměrně otáleli se vznikem zákonů proti novým formám korupce, podvodů, tunelování či praní špinavých peněz. A také policistů: Macháček popisuje, kolik bývalých příslušníků SNB, a dokonce i StB tehdy v policii (jakkoli po nezbytných prověrkách) zůstalo a jak si tam vedli. V lepším případě byly jejich pracovní návyky a morálka vpravdě socialistické, čili metody předpotopní a výkonnost téměř nulová, v horším případě se snadno nechali zlanařit podsvětím a při sledování a vyšetřování kriminálních aktivit škodili, jak jen mohli. A nejde o to, že by to tak bylo jen proto, že si to myslí a chce to tak vidět Macháček (byť celá kniha reflektuje pochopitelně zejména jeho perspektivu, tu a tam obohacenou cennými vstupy v podobě dobových článků z Respektu, které poskytují vhled do širšího kontextu). Ta minulost všech výše zmíněných mafiánů a jejich pomocníků, jejich napojení na komunistické elity, tajné služby či totalitní bezpečnostní aparát – to vše je dohledatelné a ověřitelné.

Knížce lze vytknout snad jen lehce bulvární titul a pár redakčních drobností (na jednom místě, kde Macháček vyjmenovává své kolegy, je týž člověk jednou označen jako Jirka a podruhé jako Jarda, ale upřímně řečeno ten výčet tam vůbec být nemusel), celkový přínos knihy je ovšem neoddiskutovatelně pozitivní.

4 14.12.2023

Bavilo mě to. Alžbětě Stančákové se podařilo napsat sbírku poutavou. Nevím, nakolik hlubokou, nakolik vyzrálou, ale do svého básnického světa, ač vyhraněně subjektivního (či subjektivizovaného), dovede vtáhnout. A daří se jí to i přes rozdílnost perspektiv (pohlaví, věku, zkušeností, prožitků atp.). To bohužel zdaleka není samozřejmost a jsem jí za to vděčný.

Určitě je to zčásti podpořeno i tím, že její poezie je značně narativní (část textů dokonce tvoří prozaizované imprese). Druhou pozitivní devizou je, že humor, který se básníkům většinou nedaří, u ní docela funguje. Méně už to platí pro různé slovní hříčky, tu více, tu méně samoúčelné (typu puky na kalhotách vs. hokejové puky na ledě), ale i ty se občas povedou (spíš na úrovni opakování celých frází ve změněných kontextech). Navíc by se asi nemusela tolik chlubit tím, kde všude byla, co si tam dala, že zná/se učí rumunsky atp., ty básně by obstály i bez toho, ale vnímám to jako daň za jakýsi mladistvý elán z volnosti (který je mi jinak lidsky sympatický). Předností sbírky je pak něco, co bych z nedostatku lepších nápadů označil jako „náctiletý tón“, okořeněný v jistém smyslu feministickou perspektivou (leč neprvoplánově) a leckdy i temnou, varovnou disonancí vespod. Ta prostupuje podle mě nejlepšími texty Nech si narůst, Respirace, Telefonát, Supermarket a Kšefty. No a celkově je tam nesporný talent a cit pro jazyk, což u básníků taky bohužel není samozřejmost.

Něco by se jistě dalo vypustit, něco zkrátit, tak je to nakonec téměř vždycky. Nicméně těším se, až si přečtu její další sbírku Čačak (jen ji tedy někde sehnat...), jsem velice zvědav, jakým směrem se její tvorba ubírala dál. A na ukázku již zmíněný Telefonát (zde bohužel bez významotvorné kurzívy, ale co s tím...):

Telefonovala jsem s matkou
Říkala mi že se jí o mně zdál hroznej sen

Viděla jsem tě v nějaký čekárně
a tys brečela
Ptala jsem se tě
co se děje
a tys mi ukázala
že seš celá pořezaná
poškrábaná

No to jsou teda věci
řikám

A mezi našimi telefony
visej nebývalý emoce
(Nemám sílu jí říct
že se mi zdál odpornej sen o otci
ve kterým se ke mně choval chlípně
měl žlutý tričko s jogínem
a pak ho neměl
Slipy
už prořídlý věkem
Říkal mi
ať se hezky učím
a něco ze mě bude)

No to teda jo
řiká mi
Buď ráda žes to neviděla

Buď ráda žes to neviděla
řikám si
když pokládám telefon

4 07.12.2023

Hodně jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Josef Kučera napsal bezpochyby dobrou sbírku, kterou se vyplatí přečíst. A nakladatelství Host ji nádherně vydalo - grafická úprava, typografie, písmo, to všecko je nádhera.

Pro nižší (ale rozhodně ne nízké: opakuju, že ta sbírka je kvalitní) hodnocení jsem se nakonec rozhodl z pohnutek ryze subjektivních. Je totiž pár věcí v Kučerově poezii, které se příčí mému poetickému gustu a habitu (či jak to vystihnout). Jednak má v oblibě kumulaci metafor, zvláště genitivních, plus přerůzných přirovnání (všelicos je jako všelicos) a jejich užívání i tam, kde jsou podle mě zbytné (namátkou např.: "napnutá kosatka srpnového dne", "v záchranném člunu ambitu", "kolem opuštěné loďky hlohových květů") . Beru to jako jeho styl, rozhodně bych mu nevytýkal mnohomluvnost a neradil "méně je více", nepatří mezi chrliče, posedlíky slovními ohňostroji. Ale nesedí mi to. Nemá to všude, vlastně je to možná jen v menšině básní, leč výrazné. Každopádně texty, kde se bez toho obejde, vnímám jako zdařilejší. A jednak čas od času (nemnohokrát, ale přece) sklouzne k poněkud rozpačitým manýrám (viz báseň Duben, obsahující neznámo proč zpola latinu - konejším se, snad je za tím nějaká osobní vzpomínka, protože jinak je to naprostá samoúčelnost) anebo vyslovenému kýči (např. poslední verš básně Převozník, jímž je celý text de facto ubit). A jednak - a tato třetí výhrada jde asi nejvíc pod povrch - jsem se nedokázal zbavit pocitu, že v první části, obsahující zejména básně metapoetické, ohledávající možnosti poezie, slova, jazyka, se za texty přečasto efektně komponovanými skrývá vyprázdněnost, leckdy i určitá konvenčnost (viz třeba básně Beze slov či Drobné si nechte).

Ale jinak nechci odrazovat: jazykově je to pestré, Kučera zná slova a je si vědom jejich síly a většinou i váhy. Těžko formulovat, proč to občas neštimuje, zaskřípne. Snad že je tam málo - a pardon za ty ošemetné charakteristiky - autenticity, prožitosti, reflexe. Že se víc psalo a dopisovalo, než se mělo? Notabene, v této souvislosti zaujme báseň Kulisy: "a já, já se musím vrátit k této rozepsané básni, / dokončit vzpomínku, / podat zprávu suchou a útlou / jako osikový list, / musím zapsat tento okamžik, / dokud ještě prosvítá..." Na to lze říci jediné: ne, nemusíš, a to právě proto, že ta zpráva je jaksi suchá a útlá a čtenář se neubrání dojmu, že slova jsou u tebe často jen - kulisy. Nebo, pokud máš už takovou potřebu, to zkus nějak jinak, třeba jako v básni Drozd.

Za nejlepší básně tedy pokládám kusy zpravidla střídmější, pokornější. Jmenovitě z první části: O tom, co není; Polárka; Drozd; Vstoupit tak. Z druhé: Zdá se mi; Místo; Soumrak smrků. A ze třetí: Byt, či nebyt; Hnízda; Lebka; Přípitek. A pak palec nahoru za citáty uvádějící každý z těch tří oddílů sbídky.

A ještě jednu takovou bezmála romanticky nostalgickou (v rámci sbírky poloha spíš atypická) na ukázku:

Vstoupit tak

Večerním vlakem, navonění prací,
nádoby na jídlo dojímavě prázdné,
vystoupit tak
v Ústí nad Orlicí nebo České Třebové
jít sněhem náměsíčně za světlem,
vejít do cizího bytu,
přiložit uhlí do kamen,
sednout si za stůl k rozečteným novinám,
nechat si nandat guláš z plotny
s čerstvým chlebem a červenou cibulí,
k tomu pár piv,
pár vět obvyklých pro tuto denní dobu,
udělat si čaj se lžící pastovaného medu,
vstoupit tak
doprostřed života.

4 28.11.2023

Hruška zvolil pozoruhodný koncept sbírky coby pseudocestopisné reflexe, vycházející ze záznamů Antonia Pigafetty o prvním obeplutí světa. Kniha dokonce vyšla k pětistému výročí jejího završení a tato skutečnost je tam opakovaně tematizována. Zvolený rámec se mi jeví jako nesmírně atraktivní, Hruška je skvělý básník a má cit pro vyhmátnutí a konfrontaci faktů a slov pozoruhodných básnických kvalit (ano, i informace mohou mít poetický účinek). K tomu všemu přistupuje i sebereflexe, přesněji řečeno jakási kolektivně-individuální sebereflexe, hledění do cizích tváří i zrcadel, výčet povědomí, vědomí a svědomí, pro zámořské výpravy i dnešní nevyhnutelný mix vysokého a nízkého tak příznačná směsice pokladů i cetek.

Snad se příliš nemýlím, když v mystifikační lince – jež je ve sbírce nosným a nejvýraznějším pilířem – spatřuji ne-li vliv, tak jisté blíženectví s dílem Ivana Wernische, jemuž koneckonců Hruška věnoval celou monografii. Zároveň má však sbírka nezaměnitelně hruškovský rukopis, to nelze popřít. Drobně mu vytýkám (a platí to pro jeho tvorbu obecněji) jen snad až přílišné opájení se některými slovy či pojmoslovnými celky. Občas totiž kumuluje např. technické výrazy spjaté s lodnictvím a mořeplavbou, exotická jména a názvy či slova z patrně vymyšlených jazyků. To je bezesporu oprávněný básnický přístup, není v tom první ani poslední (třeba Holan prý pročítal různé příručky z oborů jeho životu a tvorbě naprosto bizarně vzdálených, jen aby v nich našel nějaká nová, poeticky zajímavá slova). Má však podle mého určité limity a najít hranici únosnosti není snadné (např. v básních Zapřená pata stožáru... nebo Slyšel jsi Awuan? je toho na můj vkus zbytečně moc). Podobné tendence znám už z některých Hruškových starších knih.

Nicméně stále je to skvělá sbírka, jedna z nejlepších, co jsem v posledních letech z nové české produkce zaznamenal. Malá, leč jaksi sklenující ukázka:

Včera se utopil deník.

Rozevřel se na hladině jako
leknín
a pomalu propadal
do hlubin moře.
Obsahoval všechny zeměpisné délky,
jména ostrovů,
na nichž náčelníci slíbili věrnost.
Obsahoval záznamy o tom,
co na lodi zbývá.
Údaje o trestech.
Základní slova v domorodých jazycích,
jak se řekne slunce,
odevzdat nůž,
žena, muž,
neboj se.
Kdo nám uvěří?

4 31.10.2023

Hodnocení této trojice próz píšu až s poměrně značným odstupem od jejich přečtení, ale Hradeckého kniha na mě hluboce zapůsobila. Drásavě analytická, resp. sebeanalytická, ironická, resp. sebeironická výpověď otevírá hezkou řádku podnětných, leckdy sebezpytných otázek. Shodou okolností jsem ji četl v době, kdy jsem poprvé navštívil Litvínov a Meziboří (ne kvůli knížce, ale potěšilo mě, že jsem měl tu čest celkem důkladně procestovat autorův rodný rajón). Enigmatické slovo (patrně citoslovce) z názvu prvního textu - Dumdum - mi sugeruje finální dva tóny znělky, jež v jedné dávné vědomostní televizní soutěži signalizovala chybnou odpověď a prohru. A jakousi zprávou o životní prohře je v podstatě celá kniha. Hlášením podaným s podivuhodnou věcností, bez sebelítosti či sebeobviňování, leda občas s cynicky jízlivým šklebem. Nad čím jsem během četby i po ní hodně přemýšlel, byla míra autobiografičnosti a autenticity textu. Jinak řečeno - jeho prožitost, je totiž nesmírně silný a takřka chapadlovitě se čtenáře a jeho představivosti (ba - třeba jen nakrátko - i života!) zmocní... Daniela Hradeckého osobně neznám a nikdy jsem ani nebyl na žádné besedě s ním (byť to nebyla první jeho kniha, již jsem četl), tato mimotextová linka mi tedy nepomůže. Četl jsem recenze a rozhovor s ním, díky čemuž jsem získal určitou představu autenticity. Vykazuje však text (ponecháme-li stranou předmět jeho narace, jeho "realitu") skutečně známky autenticity? Složitost a bravura autorovy práce s jazykem spíš naznačuje opak. Jinak řečeno, vůbec si nejsem jist, zda myšlení a vyjadřování (byť v podobě vnitřního monologu) rezignovaného a izolovaného člověka na dně, jenž natrvalo mává bílou vlajkou, by operovaly s takovouto cizelovaností a vybroušeností. Podle mě by spíše rotovalo v kruhu, utápělo se a kuklilo do sebe, směřovalo by k degenerovanému plácání, nikoli k mnohovrstevnatému filozofujícímu glosátorství. Což nemá nijak umenšit hodnotu této pozoruhodné a originální prózy, jen upozornit na jistou čtenářskou obezřetnost, jakkoli vstoupit do dialogu s knihou můžeme koneckonců každý dle své chuti a libosti. Otázka důvěry/nedůvěry autorovi rozhodně mnohem víc přísluší jiným žánrům, ale já se jí zaboha nedokážu zbavit ani právě při četbě Hradeckého.

4 19.03.2023

Umně zkonstruovaný příběh, který čtenáře bezpochyby vtáhne. Jedna z charakteristických a dodejme, že kvalitních ukázek žánru rodinného dramatu na pozadí velkých dějin Českých zemí a střední Evropy, který - mám pocit - v posledních letech zcela dominuje české próze a častý je i ve filmu. Osobně bych knize vytkl asi jen to, že vlivem zaměření na děj, na dramatické osudy hrdinů a země, poněkud klouže po povrchu, pokud jde o reflexi emocí a myšlenkových světů, ale to je častý nešvar podobných knih a vůbec všech možných ság. A pak nedostatečnou práci s jazykem, ze svého pohledu totiž vnímám jako problematické (najmě po nedávném přečtení Rozpůleného domu A. Horáčkové, která se o to snaží mnohem usilovněji), když není dostatečně zřetelně naznačeno, jak vlastně postavy mluví - zda česky, německy, dialektem, smíšeně. Zkrátka a dobře, jazyková charakterizace postav nemůže být takto nevýrazná až neutrální v románu, kde stýkání a potýkání češství a němectví je jednou z ústředních tematických linek. Ale ono se to moc neřeší ani ve filmech (a tímto se autorovi omlouvám, že mám neustále tendenci posuzovat jej tímhle prizmatem, jenomže je prostě stále ještě asi víc scenáristou než prozaikem). Nicméně kniha se čte dobře a u čtenářů, kteří mají daný žánr v oblibě, bude jistě slavit úspěch.

4 27.12.2022

Stručná, leč sympatická monografie turnovského badatele Jaroslava Kříže o pozapomenuté postavě českého cestovatelství. Čeněk Paclt - jak jej knížka líčí - působí jako ryzí, prostý, ale v zásadě moderní a tolerantní člověk schopný empatického, neinvazivního poznávání cizích, exotických kultur, což byl v době jeho cest přístup vzácný a výjimečný. Navíc jako průkopník slow tourismu, srdcař, pokud jde o lásku k domovině (ale třeba i sympatie k domorodým kulturám a dobrým lidem bez rozdílu obecně), zkrátka mimořádně pozoruhodná a inspirativní osobnost, zejména vezmeme-li v potaz možnosti a meze českého rybníčku dlouhého devatenáctého století... O to víc je škoda, že - jak již tu naznačil čtenář IHT přede mnou - Křížova monografie není v některých aspektech zevrubnější, že více necituje z Pacltových cestopisů a korespondence (zvlášť když měl autor přístup k jeho fondu v turnovském muzeu), které už jsou dnes obtížněji dostupné, zejména ve starších a autentičtějších vydáních. Hodnotné je zasazení Pacltova příběhu do obecnějších dějin cestovatelství ve světě i v našich zemích, ale rovněž zde - v otázkách kontextu - bych místy ocenil podrobnější a trefnější sondy (asi není třeba vypisovat, že dějiny Turnova sahají do pravěku, to se tak nějak dá čekat, ale např. podrobnější charakteristiky osobností kolem Čeňka Paclta, zvláště jeho českých přátel, kde je to pro našeho badatele snáze dohledatelné, by knížku velmi obohatily). Publikaci by také - navzdory tomu, že jazyková redakce je bezesporu kvalitní (překlep jsem v celé knížce nalezl pouze jediný!) - prospěla důslednější redakce obsahová: na několika místech je na ní totiž bohužel patrné, že vznikla adaptací autorovy diplomové práce, a řada fakt a formulací se v ní opakuje, leckdy téměř doslova, což na prostoru útlé monografie (obzvlášť čteme-li ji na jeden zátah) působí poněkud rušivě.

Tyto drobné výhrady ovšem nic nemění na tom, že jde o zdařilou práci o neprávem zapomenutém českém člověku, plnou erudovaných postřehů a překvapivých souvislostí. Myslím, že má potenciál zaujmout nejen čtenáře se zájmem o dějiny cestovatelství či regionální osobnosti z Turnovska, ale každého milovníka knih s historickou tematikou: její četba nás do Pacltova příběhu doslova vtáhne a je to nefalšované dobrodružství. Nejednoho čtenáře jistě podnítí k tomu, aby následně sáhl přímo po knize Čeňka Paclta Cesty po světě: příhody a zkušenosti jeho na cestách po Americe, Australii, Novém Zealandě a jižní Africe, kterou zpracoval Pacltův turnovský přítel dr. Jaroslav Svoboda. Osobnost Čeňka Paclta si rozhodně zaslouží ještě širší publicitu a popularizaci a Jaroslavu Křížovi patří velký dík za to, že svým dílem zájem o ni výrazně oživil.

4 31.05.2022

Obratně napsaný román z mých oblíbených pražských čtvrtí zachycující nikoli bez naděje beznadějnou realitu beznadějných dob. Cením si zejména propracované jazykové expresivity, které je někdy snad trochu přespříliš, ale nikdy vysloveně netluče do očí (a ač zahrnuje řadu výrazů, které nikdo z mého okolí nepoužívá - a jeden jsem dokonce ani neznal: cvikýř -, daří se autorce vytvářet vesměs přirozené jazykové a komunikační kontexty, kde se tato expresivita uplatňuje). Příběh je poutavý, místy vysloveně strhující, asi jediné minus vidím v tom, že v podstatě klouže po povrchu, nejde pod kůži doby, nenoří hlouběji do myšlenkových světů ani emocí. A pak ten rozpačitý závěr, nijaký a v podstatě bez rozuzlení, jako by si autorka tvořila prostor pro pokračování... Jenomže takhle se prostě romány ukončovat nemají.

4 18.04.2022

Autorce a výtvarnici určitě patří dík za nápad, otevřenost a jeho dotažení do konce. Jistotně to je všestranně zdařilý počin na závažné, doposud tabuizované, ba spíše tak porůznu nešikovně a trapně obcházené a ohmatávané téma. Nicméně právě s tím souvisí asi má jediná výtka - dovedu si představit, že i tak to autorku stálo hodně vnitřní síly a duševního odhodlání, ale byl bych mnohem vděčnější, kdyby kniha byla podrobnější, propracovanější, delší, a to jak z hlediska informační zevrubnosti (týkající se možných biologických/lékařských příčin a okolností neplodnosti, možností a rizik reprodukční medicíny, ale též možných přístupů a strategií, jak se s neplodností vyrovnávat psychicky, jaké reakce okolí jsou vhodné a konstruktivní, či alespoň nejméně zraňující), tak i z hlediska otevřenosti, hlubšího (a třeba i trochu drásavějšího, ale o to názornějšího) ponoru do mysli a psychiky obou partnerů, jichž se to týká, konkrétnějšího ohledávání pocitů nenaplněnosti plynoucích z vidiny, že se nedočkají pokrevního potomstva, a niterného ukotvení jejich příčin. Takhle byla ta knížka během půlhodinky za mnou - jistě: jímavá, vkusná, ale zůstává pro mě jen takovým lehkým nakousnutím problematiky, příliš diskrétním a taktním na to, aby se hlouběji vrylo pod kůži. Ovšem jak už jsem řekl - uvědomuju si nesnadnost traktování tohoto tématu, navíc má očekávání asi byla odlišná než u většiny ostatních čtenářek a čtenářů. Koneckonců třeba někdy vyjde její rozšířená verze - nebo pokračování...

4 07.02.2022

Dosti jedinečné, zvláště v našich - česko-slovenských - podmínkách, propojení tematiky sportu a reflexe, zejména filozofické, společenské a historické. Podáno sugestivně, vcelku vyváženě, přestože s jistou supivou těžkopádností, ale ta se k tomu paradoxně přímo hodí, jako by autor psal vybíhaje do vrchu - a my společně s ním čteme jedním, byť přerývaným (a soustředěným) dechem. Sám nejsem žádný aktivní sportovec, tenis už asi nikdy hrát nebudu a do jízdy na koni se taky nehrnu (třebaže k prostředí amatérského klubového sportu jsem měl v dětství a raném mládí blízko), ale i tak pro mě Šimečkova kniha byla obohacující - a to i v příslušných pasážích. Dokonce i zcela konkrétní rady a doporučení týkající se výše uvedených sportů totiž lze vnímat obecněji, metaforicky. Četl jsem ji v českém překladu, řekl bych, že kvalitním. Narazil jsem myslím na jediný kiks (co je to "ložisko těla"? - patrně tam mělo být "těžiště"), ale slovenský originál jsem neviděl. A je to vlastně škoda: od ostudného momentu, kdy pro finanční neudržitelnost muselo skončit výtečné slovenské knihkupectví v pražské Jilské ulici, u nás nemáme možnost prolistovat a zakoupit si knihy v jazyce národa, který je s námi už více než sto let úzce spjatý, a jsme odkázáni na překlady, což je snad pohodlné, ale leckdy absurdní a vždy odcizující.

4 06.01.2022

Obsahuje silné pasáže, k nimž se člověk vrací a vrací. A jako celek uzavřenější, celistvější, komplexnější než mnohé jiné Šiktancovy věci. Ale v některých místech pro ni bohužel platí to, co jsem psal k Vážné známosti.

4 31.12.2021

Pozoruhodná - jak to vlastně definovat? - esejisticko-reflexivní novela o výrobě lidového čepce v zapadlé dědině v Horehroní coby cestě k sobě, vlastním kořenům a k "duši" Slovenska a slovenskosti... To vše bez kýče, bez otřepaností a bez iluzí. A ani při tom moc nevadí, že člověk není znalec krojů ani ručních prací. Návraty různých témat a motivů (Romové/Cigáni, Gizela, venkovský obchůdek, padesátá léta aj.) udávají próze svébytný rytmus. Asi nejvíc na mě zapůsobily sociologické vhledy (nenásilné, v podstatě ze života) do mentality obyvatel středního Slovenska dříve a nyní, což se v knize mnohdy prolíná takřka nerozlišitelně. Občasné pochybnosti ve mně budila pouze některá překladatelská řešení - slovenský originál jsem v ruce sice nedržel, ale proč Lubomír Machala (zdálo by se, že v daném oboru zkušený) v textu někde ponechával zjevné slovakismy (podle mě se jedná o opomenutí a pečlivější redakce by je mohla eliminovat), jinde zase poněkud kontroverzně bohemizoval? Těžko říct, snad by to dovedl vysvětlit a obhájit (v poznámce překladatele na konci knihy tak nečiní), každopádně celku knihy to naštěstí neškodí. Krátce: Inspirativní četba - nejen před cestou na Kráľovu hoľu.

4 25.12.2021

Ke knize jsem se dostal po dlouhých letech od doby, kdy mě fascinoval fenomén českého hudebního undergroundu a poslouchával jsem PPU, DG 307 aj. Takže to byla spíš nostalgická záležitost, nicméně platí, že všem, co se o underground kdy v životě svými zájmy aspoň trošku otřeli, lze knihu s čistým svědomím doporučit. Je ovšem nutno, jak podotýká mj. Magor v předmluvě, mít na paměti, že všecko je tak trochu Mejlova více či méně přibarvená verze událostí. Je to tedy mnohem spíš jakýsi hold Mejlově vypravěčskému talentu než dokumentární záležitost. Redakčně je zpracována pečlivě, zbytečný mi přijde jen poněkud blekotavý "doslov" Vráti Brabence. Namísto něj bych ocenil věcné vylíčení osudů PPU a Mejly Hlavsy v době rozhovorem již nepostižené, tedy v podstatě po r. 1989 (o což se sice pokouší přípisek J. Vanči, ovšem na můj vkus příliš lapidárně a stručně).