V_M komentáře u knih

Působivý soubor dotavadního díla undergroundového básníka Vratislava Quida Machulky, dnes už poměrně nesnadno sehnatelný, všestranně – krom textů tedy i poněkud nadšeneckou ediční uspěchaností či přiléhavými ilustracemi od Jakuba Zicha, připomínajícími váchalovské dřevoryty – zpřítomňuje dobu krátce po sametové revoluci, kdy underground byl stále živý, de facto současnický a zažíval obrovský boom zájmu nejen mezi těmi, kdo se k němu před rokem 1989 pro nejrozličnější „logistické“ komplikace nedostaly.

Machulkova tvorba z let 1972–1988, již kniha shromažďuje, má vícero poloh, které se ovšem nezřídka prolínají na prostoru jediné básně. Je to poloha „výtržnického“ experimentování s jazykem, radostně improvizovaných poetických hrátek, které však čas od času nechybí společensko-politický/filozofický přesah, srov.:

Pravduj pravdo pravdovitá
tancuj pravdo pravdovitá
pravdo naše obrovitá
pravdo zlatá
prostitutko utahaná
pravdo záplatovaná
počmáraná
horem dolem nalejvaná
na svatýho máje řvaná
[...]

Leckteré by se svou údernou rytmičnosti a obsahovou zemitostí mohly stát téměř emblematickými, vlajkovými texty undergroundu, jen je Machulka bohužel ve srovnání s Magorem nebo Bondym zkrátka mnohem méně známý:

Až rozkvetou švestky
pobleju vás všecky
pojedu do prdele
budu tam dvě neděle

Dále je to poloha subtilních básnivých říkanek, křehkých lyrických nálad, jež využívá tradičních poetických zvukomalebných prostředků a někdy se blíží tvorbě pro děti:

Žádnej tomu nevěří
já však vím, že vaří
milá má copatá
hvězdy si k večeři

Nebo:

Pampelišky hou

Bláznivý blatouchy šílej žlutě
modře hořej zvonečky
sytou vůní růže zvou
pampelišky hou
houpaj se spěj ve víně

Pro mě osobně je asi nejsilnější poloha reflektující tísnivou společenskou a osobní situaci, do níž počítám verše tematizující pobyty ve vazebních věznicích, život v reálném socialismu, pád do alkoholismu, oscilující mezi euforickou mánií a tesknou depresí, a pak řadu obecnějších emocí a vlastností s výše uvedeným se pojících: strach, zatuchlost a mrtvolnost, absurditu a někdy i nesmělé průblesky možnosti lepšího, spravedlivějšího světa. Není zde bohužel prostor, abych odcitoval všechny nejzajímavější básně reprezentující tuto část Machulkova díla, ale jedná se kupř. o texty Zabíječi, Realita našich dnů, Na zábavě, Karlovy Vary, Čmuchám čmuchám čmuchám, Město a obecně většina textů ze závěru knihy, z let 1987 a 1988. Několik jich zde ovšem přeci uvedu v úplnosti:

Rozdat duši
ztratit vlastnosti
nemít bolesti
jen trochu radosti
o tebe starosti

***

Opatrní lidé

Opatrní lidé
co tu po vás zbyde?

Ostnatá opatrnost
opatrné pravdičky
opatrné lži
lžičky jedu opatrnosti
neveselé radosti
hold malosti

a možná, že žok opatrně nakradených peněz

***

Strach

Strach
Mám strach
Mám strach o svůj strach
Bojím se, abych ho nenechal v někde v hospodě
kde piju na kuráž

Strach
Strach o strach
Mám strach o svůj strach
co kosti mi láme
vaz přeráží
překáží

Strach
Hotel Zoufalství s podřezanými, oběšenými,
zastřelenými utopenými a otrávenými hosty

Mám strach
Mám strach o svůj strach
abych ho nenechal někde na věšáku

Co bych pak celý dny dělal?

Popř. následující plodně nejednoznačný, a proto krásně znepokojivý text:

Roste na zahrádce
na záhoně
roste na poli
na náměstí mezi tulipány
roste a prorůstá mezi námi
a nikdo tomu nezabrání

Minusem knihy je nepříliš kvalitní ediční příprava. Není to poprvé, kdy se s tím setkávám u knihy vypravené editorem Martinem Machovcem. Zdá se, že ač je to nepopiratelný znalec českého literárního undergroundu a zasloužilý pečovatel o jeho odkaz, systematičnost a pečlivost při práci s textem není jeho silná stránka. Na škodu bylo jistě i to, že se jednalo o projekty publikované narychlo (u Příživníka bych to ještě chápal, ten vyšel roku 1992, kdy byl po těchto knihách obrovský hlad, neplatí to však už pro jeho edice vycházející o dekádu až dvě později v nakladatelství Kalich) a ani redaktor a korektor (byl-li vůbec nějaký) příliš platní nebyli. Součástí knihy je sice vtipná a pěkně napsaná předmluva I. M. Jirouse, editorova „domluva“ (=doslov), vydavatelská poznámka a medailonek autora (převzatý ze samizdatového vydaní), to vše je bez diskuse a fajn. Potíž je, že v básních samotných je až příliš evidentních překlepů (což je u poezie nápadné a ostudné), spousta věcí je tam editorsky nedořešená (např. interpunkce a záhy nato její nepřítomnost ve zcela srovnatelných pozicích, viz i jedna z citovaných básní), což je s ohledem na to, že edice byla pořizována za autorova života a úpravy s ním tudíž mohly být konzultovány, prostě odbytá, neprofesionální práce. A pokud si autor třeba nepřál do textů sahat, má to být zmíněno v edičním komentáři. Škoda. Ale třeba se v budoucnu najde jiný editor a nějaký vydavatelský nadšenec, kteří společnými silami pořídí kvalitní soubornou edici Machulkova díla. Rukopisy dosud nevydané podle všeho stále ještě existují (byť je těžké je luštit) a český underground i osudem spíše tragická osobnost Vratislava Machulky by si to zasloužily.

3 26.10.2024

Koncept „osobních průvodců“, vydávaných v ediční řadě Za tichem, se mi jeví jako šťastný a v našem kontextu vcelku novátorský. Myslím však, že Štifterovo naplnění tohoto konceptu v podobě průvodce Novohradskými horami v mnohém kulhá. A je mi to líto, protože jinak si autorovy literární, publicistické, badatelské a organizační činnosti nesmírně vážím (zvlášť v souvislosti s Trhovými Sviny, které jsou městem mých předků). Mrzí mě to tím spíš, že jižní Čechy, Českobudějovicko, Trhosvinensko a Novohradské hory nejen z výše uvedených důvodů vnímám jako silnou součást své vlastní identity, mám je vcelku prochozené a patří k mým nejoblíbenějším regionům vůbec.

Potíž je především ta, že Štifter patrně není velký znalec dějin a místopisu celých Novohradských hor, nemá je důkladně a osobně probádané (rozuměj: v terénu) v plném rozsahu. Je mnohem spíš vypravěčem lidských příběhů než vlastivědným spisovatelem nebo mistrem vystižení krajiny. Nejsilnější a nejcennější částí knihy tak jsou různá svědectví pamětníků a texty o E. Háchovi, W. Jakschovi a H. Watzlikovi, ač i jim lze vyčíst pár drobností. Zbytek je pro čtenáře, který region aspoň trochu zná, bohužel jen málo objevný a povrchní (texty tohoto typu by se už nadobro měly vyvarovat plýtvání místa v podobě rad, kde zaparkovat nebo kudy kam projít: to vše si v dobách perfektních internetových map a navigací čtenář snadno najde jinde). Patrně to nemusí jít cele na vrub autora, ale i nakladatele, který vytyčil knize jen omezený rozsah. Přitom každá z kapitol by zasloužila pomalu samostatnou publikaci.

Smutné je i to, že mi kniha přijde trochu šitá horkou jehlou. Jisté je, že Štifter, přestože je autorem zdařilých a úspěšných próz, není mistrem jazyka a jeho vyjadřování má blíže ke slohu žurnalistickému či publicistickému. To je obrovská škoda, tím jinak hezky vypravenou knihu ochuzuje o rovinu snad poněkud ornamentální, ale čtenářsky důležitou (vezměte si jakéhokoli meziválečného průvodce a porovnejte si to jazykové bohatství). Zároveň nelze říci, že by takovéto stylisticky zploštělé vyjadřování přispělo k větší věcnosti či čtivosti textu, protože se tam řada informací opakuje krátce po sobě, charakter textu je nevyrovnaný (občas působí, jako by to slátal z již dříve pro různé účely napsaných textů: např. v dosti nešťastné kapitole o Trhových Svinech se mísí žánr textu na infotabuli s žánrem pitavalu a propagačního letáku infocentra), ale především jsou tam i zjevné, do očí bijící jazykové lapsy. Třeba na s. 107 píše nejprve o knize, kterou místní patriot Robert Blíženec toužil vydat „sám v jediném výtisku“ a o pár řádků níže ji charakterizuje slovy „knize o jednom svazku“, což – ač se tím otrocky – a typicky žurnalisticky – snažil vyhnout opakování téhož slova – pochopitelně není totéž. Na stejné straně píše, že onen člověk „nejen hospodaří, ale také praktikuje jistý způsob krajinomalby“, což je další bota, míněna je bezesporu krajinotvorba (utváření krajiny), zmíněný není žádný malíř, a pokud jde o metaforu, tak vysloveně matoucí a neobratnou. Ruku v ruce s tím jdou i věcné nepřesnosti, Benešov nad Černou je městskou památkovou zónou, nikoli rezervací (s. 60). Historicky i fakticky je městečkem (městysem), ač se k tomuto statusu zatím nevrátil a má dnes obecní úřad, je tedy matoucí o něm psát jednou jako o městečku, jindy jako o obci (autor by to měl buď vysvětlit, anebo si zvolit jedno z těch označení konsekventně). Kostel v Klení není „jeden z nejstarších v Čechách“ (s. 45), ba dokonce ani v regionu, byť to paní Marie Vašková ze sdružení, jež usiluje o jeho opravu (za to velký dík a všechna čest: je to úchvatné místo), může tvrdit. Autor měl toto její tvrzení korigovat nebo necitovat vůbec (či to uvést nějak obecněji, neutrálněji).

Shrnuto a podtrženo – knížka rozhodně není zcela bez hodnoty a své čtenáře si jistě najde, ale budou to asi spíš lidé, kteří region zatím moc neznají. A tvůrci a autoři ediční řady „osobních průvodců“ by se měli inspirovat stylisticky mistrnými, naprosto sugestivními texty Miloslava Nevrlého (Kniha o Jizerských horách) anebo vlastivědnými průvodci Marka Řeháčka, jež jsou psány s důkladnou erudicí, zevrubnou znalostí krajiny a obrovským osobním nasazením, ale zároveň nepostrádají jazykovou propracovanost, svěžest i znepokojivé otázky. Právě tak totiž mají vypadat „osobní průvodce“, a nikoli jako tento letmý a uspěchaný počin Štifterův.

3 25.09.2024

Jakožto milovník Žižkova a částí své osobnosti i hrdý Žižkovák jsem si knížku pořídil hned po jejím vydání. K četbě jsem se dostal až nyní a byl jsem nadšen.

Zprvu jsem k ní sice přistupoval s určitými obavami. Podobné antologie, zahrnující texty sepsané na objednávku, navíc na předem daná témata, často mívají úroveň dosti kolísavou. O to příjemněji mě však Krvavý Žižkov překvapil.

Editoru Martinu Reinerovi se myslím podařil malý zázrak. Nejenže totiž shromáždil a ke spolupráci přiměl skutečný výkvět našich prozaiček a prozaiků. Ale navíc od každého z nich dostal povídku kvalitní, neodbytou a promyšlenou, na nichž není patrná účelovost jejich vzniku. Někteří si přitom vyhraněně, leč šťastně uchovávají svou stylovou svébytnost (kupř. působivé texty A. Bolavé nebo S. Bilera), jiným se podařilo docílit překvapivé pointy rodem z alternativní historie (A. Palán, J. Padevět), mnozí se pustili do pečlivých rešerší a povedlo se jim barvitě vykreslit dobovou atmosféru, jiní nápaditě přenesli dávný motiv do současnosti (P. Hůlová, M. Pilátová, J. Rudiš). Zkrátka povedlo se – dle mého názoru ve všech ohledech.

Mimoto je kniha pečlivě zredigovaná a vkusně vypravená, na předsádkách je historický plán Žižkova, umožňující orientaci v dobových uličních názvech. Publikaci tedy vřele doporučuji nejen všem obyvatelům a příznivcům Žižkova (pro ně by to měla být položka povinná), ale i milovníkům historických kriminálek a c. k. a prvorepublikové nostalgie vůbec.

3 29.05.2024

Jde bezpochyby o cenný počin, jakkoli hodnota básní je spíše dokumentární. Jaroslav Havlíček byl dlouho mým nejoblíbenějším českým prozaikem (vlastně je tomu tak v jistém smyslu dodnes, byť už ho čtu pohříchu málo). Společně se synem Zbyňkem a synovcem Karlem Šebkem tvořil uhrančivý literární trojúhelník spjatý s Jilemnicí (mimo příbuzenstvo bych jej obohatil i o Jana Weisse). Téměř před dvaceti lety jsem k těmto autorům sepsal drobný příspěvek-referát a byla to fascinující četba. Básně Jaroslava Havlíčka v sobě mají především hodně opožděnou dekadenci, temný podkrkonošský symbolismus, trochu upomínající na Opolského, Kavána, ale i Šlejhara (byť ten básně pokud vím nepsal). V rámci tohoto žánru je to vlastně místy i dobré, třebaže výrazově těžkopádné, hřmotné, ba neumělé. Jak říkám: je to hlavně svědectví a dokument, čím se tento velký český prozaik literárně zabýval jaksi bokem.

O to víc zamrzí, že ediční zpracování opět na řadě míst budí pochybnosti. Je to veliká škoda a nakladatelství Dybbuk výběrem nepečlivých editorů a redaktorů (jsou-li tam vůbec) zbytečně kazí a snižuje úroveň jinak záslužné a krásné edice Opium poezie. Navíc si říkám, že rovnou mohli vydat všechny Havlíčkovy dochované básně. Z doslovu jsem pochopil, že jich nějak závratně mnoho není, takže by svazek jistě nenabobtnal nad míru neúnosnou a ani beztak kolísavé básnické úrovni by to v ničem neuškodilo. Tím, že je to jen výbor, navíc textologicky problematický, je to bohužel tak trochu promarněná příležitost.

3 23.02.2024

Není to špatná sbírka, coby celistvé autorské gesto je mi určitým způsobem blízká, ale má bohužel několik slabin:

1) Myslím, že autorka mohla s jejím vydáním klidně ještě pár let počkat, respektive nemusela do ní začleňovat básně z doby, kdy jí bylo sedmnáct osmnáct roků. Je to na nich znát, a jelikož Gažiová není zrovna Rimbaud, je to tvorba juvenilní. Ta má jistě smysl pro básnířku samotnou, pro její blízké, možná pro internauty sledující on-line básnění nebo důkladné čtenáře literárních periodik, ale pro „svět“ leda někdy v budoucnu jakožto dokument životní fáze a doby v rámci sebraných spisů. Týká se to značné části sbírky, nejen nejranějšího oddílu Jih (tam je toho asi o fous víc, ale zároveň obsahuje i texty z mého pohledu nejzajímavější). A nejde zpravidla o celé básně, ale třebas jen o dva tři verše či obrazy, které to svou „trapností“ pokazí. Těžko říct, co ji motivovalo k jejich knižnímu zveřejnění – snad ocenění v různých soutěžích, která posbírala během gymnaziálních let, snad jakési vnitřní puzení pojmout sbírku i tak trochu jako osobní kroniku, nevím... Každopádně by mi tam řada básní ani tak nechyběla.

2) Autorčino okouzlené vidění, libování si v motivech, detailech a dojmech téměř až stereotypně poetických, se podle mě často dostává na hranici kýče. To, co bylo dobré a krásné řekněme u Tomana, Hrubína či Skácela, prostě neobstojí roku 2023, po celé té zkušenosti, která je mezitím. A tím nechci tvrdit, že by se nemohl zrodit dobrý básník mimo tradici, neznalý a nesečtělý, ale jestliže se do té tradice nějak vřazujeme (a opět: nechci tvrdit, že reálným základním východiskem Gažiové poetiky je zrovna linie reprezentovaná výše jmenovanými, jakkoli k Hrubínovi se v medailonku výslovně hlásí), musíme s ní pracovat nějak tvořivě. A do třetice: nechci tvrdit, že Gažiová je v tomto ohledu epigonkou, jen už jsou ty všecky lyrické obrazy – obávám se – poněkud vyčpělé a bezobsažné. Zároveň až na výjimky postrádají méličnost a bravuru, kterou v ně třeba takový Hrubín dokázal vtělit. Bezpochyby to souvisí s tím, co jsem psal v bodě 1 – tj. s určitou nezralostí té tvorby.

3) I z hlediska emotivity (a nehovořím teď o reálných autorčiných emocích, jež mohly být pohnutkami ke vzniku té či oné básně) a reflexivity je to podobné: nic převratného ani hlubokého. Opět povětšinou jen poetické náznaky, tak nějak, jak si to běžný, literaturou příliš nepolíbený člověk představuje, že by to asi v poezii mělo být. Není tam ani drásavost a šok, ani zpytavá analytičnost, ani rafinovanost výrazu (těch pár novotvarů neurazí, ale občas budí spíše rozpaky), ani strhující zpěvnost.

Je to zkrátka celé v podstatě konzervativní a konvenční. Vysloveně špatné to není, o tom žádná, své čtenáře, které toto pojetí poezie v zásadě uspokojí, si to najde, koneckonců určitý ohlas to už vyvolalo (jinak bych si této téměř nesehnatelné knížečky neměl jak všimnout) – a to je dobře. O autorčině nadání nepochybuji, když si k tomu dopočítám i její osobnost (z toho, co ze sbírky a medailonku prosakuje mimoliterárního), je to jako celek počin vlastně dost sympatický, nicméně jak jsem psal – klidně bych na jejím místě s vydáním knížky ještě pár let posečkal. A na závěr ukázka:

Mařský vrch

prošli jsme vrátky z jívových větví
na rozhled pole pořád ležel sníh
na dohled cesty třísky bříz

třináctero křížů bez ramen
všechny barvy moře balvanů
(krajina se o křik lámala)

když jsme potom vyšli ze hřbitova
kolem prosmýkala se svatá Máří
nesla narcisky a osení

3 09.02.2024

Přínosný a cenný vydavatelský počin, ovšem z mého pohledu především literárně- a kulturněhistoricky, méně už, co se ryze básnické – a bohužel i ediční – kvality týče. Asi nejzajímavější na celé knížce je záhadami opředená postava samotného autora a spletité osudy vydání jeho tvorby. Miroslav Ptáček pocházel z Broumovska, celý svůj krátký život, až do své předčasné smrti v nedožitých 31 letech, strávil v Polici nad Metují a posléze v chalupě po babičce ve vsi Bukovice. Absolvoval textilní průmyslovku a živil se jako dělník v továrně Veba, později u něj propuklo duševní onemocnění a pobíral invalidní důchod. Donedávna se o něm nevědělo nic bližšího, v hudebních a knižních edicích písně Sbohem a řetěz, jejíž text pro Psí vojáky na základě autorových básní zkomponoval Jáchym Topol, je setrvale uváděn mylně jako Jan Ptáček. Chybné byly též informace ve dvou neoficiálních antologiích z osmdesátých let, v níž byl zastoupen. Strojopis sbírky V říši snů od něj nějak získal Václav Havel a zaslal jej Janu Lopatkovi, který jej vydal v samizdatové edici. Podle jedné z verzí vzal Ptáčka do auta jako stopaře cestou z Prahy na Hrádeček. Poté se s ním měl ještě dvakrát kdesi sejít Petr Placák. Příznačné je, že když na to byli Havel ani Placák dotázáni, tak si Ptáčka nevybavovali. V pozůstalosti Jana Lopatky se nedochoval ani Havlův průvodní a doporučující list přiložený k rukopisu, ani odpověď Lopatkova, které tudíž známe jen z jejich úryvků zařazených k samizdatové edici místo doslovu. Andrej Stankovič, který se vydávání Ptáčkova díla ujal později, autora také nepoznal. Jaromír Hořec, editor jedné z neoficiálních antologií, odkudsi věděl o tom, že Ptáček roku 1987 zemřel, leč ostatní údaje o něm v medailonu měl hrubě zkreslené. Kdyby Eva Hrubá, autorka stručné životopisné kapitolky v nynějším, torstovském vydání nevypátrala teprve roku 2014 Ptáčkovy příbuzné (ti však to, že by jakkoli básnicky tvořil, kategoricky popírali!) a jeho hrob, skoro by se až zdálo, že Miroslav Ptáček je pouhou legendou, ba možná mystifikací některého z tehdejších básníků (Stankoviče?).

Jak už jsem naznačil, hodně mě mrzí, že aktuální vydání – zahrnující veškerou známou Ptáčkovu tvorbu, bohatou a zajímavou fotografickou přílohu, stručné biografické pojednání a obšírnější zprávu o osudech a vydavatelských peripetiích básníkova díla –, navíc vypravené v podobě graficky se blížící autorovu strojopisu z roku 1978, je editorsky vzato velmi rozpačité. Obsahuje totiž celou řadu chyb – a tím nemyslím autorem záměrně deformované slovní tvary a neologismy. Týká se to především chybného psaní mě/mně, což není pouze ortografický, ale i gramatický nedostatek. Je nasnadě, že v tomto případě nelze argumentovat autorským záměrem, Ptáček byl textilák, nepohyboval se v intelektuálním prostředí, patrně nebyl, jak se říká, „vypsaný“, proto možná na podobné věci zkrátka nedbal. Opravit to měl editor Jan Šulc (kniha – což je trestuhodná, ale poslední dobou zdá se častá praxe nakladatelství Torst – evidentně neprošla redakcí ani korekturou!), a pakliže tak neučinil, měl v ediční poznámce vysvětlit proč.

Těch chyb přitom není málo, srov. např.: „Proč *mě na tobě teď tolik záleží?“ (s. 11, hned první báseň!); „opuchnutou *drškou“ (s. 12); „Když přilétají *supy“ (s. 34, zde toto hned dvakrát); „Mám teď jedno pomyšlení / že *mě něco život změní.“ (s. 40); „Snad jednou v aleji *stromový“ (s. 40); „a chybí ti strom [...] *Mě snad velký les.“ (s. 48); „*Mně neptej se“ (s. 48); „Ne – i *mně to dojalo“ (s. 129). Dále jsou tu chyby víceméně evidentní, které snad byly už v autorově strojopise, ale Jan Šulce je měl opravit (a upozornit na to v komentáři), kupř. „Autobus byl totiž obráncem ne vodorovně“ (s. 33; téměř jistě mělo být „obrácen“, tatáž chyba se pak opakuje, ale pochybuji, že by šlo o záměr).

Jestliže se editor Šulc rozhodl zprostředkovat strojopis co nejvěrněji a nejautentičtěji (i za cenu toho, že vyvolává zbytečné pochybnosti čtenářů výše uvedenými chybami), pak je otázkou, proč v ediční poznámce (v pasáži naprosto neadekvátně stručné) uvádí toto (závorky jsou mé): „Texty básní v přítomném vydání [...] přebíráme z exempláře Andreje Stankoviče, a to včetně drobných rukopisných oprav (jakých?!). Na několika ojedinělých místech opravujeme zjevné překlepy a interpunkci (kde přesně?! a proč zrovna tam a jinde ne?). Přihlížíme při tom (jak?!) k původnímu Ptáčkovu strojopisu.“ (s. 175) Navíc se v této souvislosti nabízí druhá otázka, proč v básni Škaredák (s. 12) sice ponechává zjevně chybné „drškou“ (a všudemožně jinde ty mě/mně a další věci), ale opravuje „vyssává“ na „vysává“ (celé tedy nově takto: „opuchnutou drškou vysává plivátka“), když různé archaismy včetně zastaralého pravopisu jsou integrální součástí Ptáčkovy poezie a zdá se dokonce, že s nimi autor cíleně pracuje (as, se stolu atp.). Zásah tedy nebyl na místě, a když už, Šulc na něj měl aspoň upozornit (já si to mohl srovnat jen díky tomu, že ve fotopříloze je reprodukce strojopisu zrovna této básně – čili podobných problémů v celé sbírce mohou být desítky, ale čtenář to nemá jak zjistit). Chápu, že nepořizuje kritickou edici, ale ani vydání čtenářské nesmí obsahovat takováto nedopatření a budit pochybnosti.

Pokud jde o Ptáčkovu poezii samu, je to pro mě spíš zajímavý dobový dokument. Část básní je naivní, jiné hravé, absurdně humorné, taková „blbecká poezie“. U řady z nich lze vystopovat průniky do autorova reálného života (nakolik je nám útržkovitě znám). Je v tom hodně improvizace, imaginace blízké surrealismu a poetismu, a zejména pak neotesanosti (asi jen menším dílem záměrné). Často pracuje s paradoxy, mnohdy je vrší bezmála mechanicky, zajímavá je jeho posedlost tvary, materiály, technickými součástkami. Jakýsi talent a citlivost tam jsou, ale neměly šanci se plně zúročit. Důvodem asi byla Ptáčkova odříznutost od literárních a intelektuálních kruhů – neměl s kým své básně probrat, postrádal redaktora, který by mu poradil. Byl to solitér v dobrém i špatném slova smyslu.

3 04.02.2024

Taková příručka mladého nihilisty: skvěle promyšlené a napsané vyprávění-podobenství ze světa zhruba čtrnáctiletých dětí (ale určitě ne výlučně pro náctiletého čtenáře), které dovedně tematizuje problematiku „bytí a nicoty“, tedy zjednodušeně vztahování se ke smyslu existence tváří v tvář vědomí její pomíjivosti. Oceňuju sérii překvapivých point i závěrečnou katarzi-nekatarzi, díky čemuž autorka ponechává příběhu a úvahám v něm obsaženým značnou míru nedourčenosti (ono to nakonec ani jinak nejde).

Jediná má drobná výtka směřuje k překladu. Jakkoli je Markéta Kliková bezesporu zkušená a zdatná překladatelka (a sám ani nemám možnost srovnávat s dánským originálem), přišlo mi, že zejména v první půlce knihy se tu a tam vyskytl výraz kontextově poněkud nepatřičný, lehce posouvající autorský zámysl, tedy alespoň tak, jak jsem ho vycítil (např. místo slova „odvaha“ by se v jisté pasáži víc hodilo „odhodlání“ atp.). A občas byla větná či souvětná struktura příliš složitá, šroubovaná, což není úplně šťastné, zvlášť jde-li o četbu určenou mj. i mládeži. Na této rovině ovšem měla zasáhnout redaktorka, která jinak odvedla skvělou práci (nenarazil jsem na žádný překlep). Ale to jsou jen drobné skvrnky na jinak nesmírně pozoruhodném a podnětném celku.

3 24.01.2024

Potěšilo mě, když jsem přednedávnem zaznamenal, že skvělý a zásluhami oplývající překladatel Petr Zavadil převedl do češtiny další verše Andrése Sáncheze Robayny, jehož V těle světa pro mě bylo před lety mezi českými básnickými překlady takovým malým zjevením.

Dantovsky nazvaná sbírka Tím velkým mořem je vytříbená reflexe v tom nejvlastnějším slova smyslu. Do všeho se zde totiž noříme a promýšlíme to a prociťujeme znovu, ze všemožných stran, ale básnicky, tedy spíše lyricky než analyticky. Ústředním tématem, problémem a vlastně i motivem je vzpomínka, paměť a čas. Hlavním postupem pak jako by bylo jakési vlnění, ale nikoli zběsilé a rozbouřené, nýbrž pravidelné, harmonické, ba cyklické. Ať už jde o vlnění klidné mořské hladiny, nebo zvukové vlny zvonů doléhajících k nám z dálky nebo ze vzpomínky. A nejde tu jen o motivy moře a vyzvánění, ale také – a proto píšu o postupu – o to, že Robaynovy skutečně často přibývají, postupují jako ve vlnách. Jako by každý další verš byl připlaven či donesen.

Mimo to je tam hodně slunce, táhnoucích oblaků, blyštivých rán, borovic, skalisek, ohňů, kamenitých cest, jižních plodů, ale i té touhy, jak se píše na přebalu (byť ta navýsost neeroticky, neprvoplánově, spíše jako nostalgické vědomí blízkého vztahu dvou bytostí než cokoli jiného). To vše haleno ve velmi prostém hávu věcí a skutečností takřka elementárních. Řada motivů se opakovaně vrací a celkově jich vlastně není tolik, což autorovi nebrání tvořit obrazy mnohdy až březinovsky mystické (jakkoli s mnohem větší výrazovou prostotou), nebát se invokací ani ryzí religiozity, kde bůh je ovšem s malým b a je to spíše „bůh nemožného“, přičemž místo posledního soudu spějeme k „poslední zkáze“. Leč navzdory tomu bychom tu marně hledali apokalyptické tóny či vyznění. Vše je obroušeno a zklidněno reflexí, jež plní i úlohu jistého smíru. Z duchovní písně zní, že „v milování je má služba“ a vše končí „mořem našeho zrodu i návratu“, „velkým mořem času“. Je v tom baroko, které autor u španělských mystiků a mistrů té epochy tak intenzivně vstřebává, je to však baroko ve své nejbytostnější esenci, nikoli vnějškové opulentnosti.

Závěrem dvě ukázky, které snad názorněji doloží, co jsem se tu tak lopotně a škobrtavě snažil popsat, respektive naznačit:

V

Zvony odbíjejí jen tak,
bez konce, po ránu, a je to,
jako by zvonily dovnitř
sebe, do hmoty, a prostíraly se
do věčnosti. Vyzvánění
je tříska trvání
v zrcadlivém světle času.
Vzpomínka neleží: točí se a točí
nebo se možná já točím v ní.
A kolem té vzpomínky
se točí ranní noc zvonů.

---

XXXIV

Počáteční skála vzpomínání
a pustá skála konce

a strast zanechaná
neprožitými činy
a šedivý popel mrtvého času
ve žhavých uhlících, jež také umřou
ve světě uhelných chuchvalců
pod sluncem, jehož paprsky
pronikají víčky moře
za třpytivého rána

čekají na tebe za všemi vzpomínkami
nakupenými jak mraky uprostřed noci.

3 15.01.2024

Skvělé a čtivé repetitorium poznatků především o zemědělském a lesnickém hospodaření, které je vůči přírodě šetrné a nedecimuje naši krajinu.

Výhodou je jednak živý jazyk: občas má člověk pocit, jako by s Danielem Pitkem seděl někde na zápraží statku u piva, hleděl na Milešovku a louky a sady pod ní – a sedlák mu o tom všem zasvěceně, ale přátelsky vyprávěl. A jednak a zejména vzácné propojení perspektivy praktika-hospodáře a člověka, jemuž leží na srdci pestrá biodiverzita naší přírody a ekologická udržitelnost veškerých lidských zásahů do krajiny.

A – chtělo by se dodat – člověka společensky nelhostejného, občansky angažovaného, člověk překypujícího energií, se zájmem o celou řadu oborů a oblastí lidského konání, ale i pozoruhodnou rodinnou a osobnostní minulostí, kdy mj. lesničil ve Středohoří a na Šumavě, dělal řidiče u cirkusu, snil o životě v kanadských lesích, učil se kapitalismu v Bavorsku, rozjel úspěšnou firmu na sádrokartony...

Řada probíraných témat je mi blízká a leccos už jsem o nich četl, ale kniha je, jak naznačeno výše, užitečná i jako zopakování. A pak hlavně díky tomu, že zapojuje tu praktickou dimenzi. Petr Havel, který rozhovor vedl, ji doplnil o kontextové informace v šedivých rámečcích. Vůči nim směřuji drobnou výtku, že občas souvisí s předmětem rozhovoru jen velmi volně nebo skoro vůbec. Navíc mají občas ambici podat ve zkratce něco, co nejde (resp. nějak jde, ale nemá to valnou výpovědní hodnotu) – kupř. charakterizovat České středohoří nebo chráněná území v ČR jako celek (čísla samotná bez příměrů a srovnávání málokomu něco řeknou). Jiné jsou ovšem užitečné a přínosné: zaujal mě třeba ten o hodnotě stromů. Fotografické přílohy, zdařilé i zajímavé, by měly být barevné, na rozdíl od jiných rozhovorových svazků na nich převážně není jen zpovídaný někde doma u stolu nebo beztak černobílé snímky z rodinného archivu, ale záběry z přírody, se zvířaty, louky a tůně či aktivní rolnická činnost. V černobílé podobě to je nevýrazné a efekt je velmi oslaben. To ale není vina autorů, nýbrž nakladatele. No a pak škoda několika překlepů. Ale těm je v dnešním zběsilém vydavatelském provozu těžké se vyhnout, takže se bohužel staly bezmála pravidlem.

Kniha v každém případě doporučeníhodná. Kéž by se stala povinnou četbou na zemědělských a lesnických středních školách, ČZU a MENDELU.

3 09.01.2024

Ke knížce jsem se konečně dostal, neboť Janáček je mi z vážné hudby asi nejmilejší (ještě spolu s Bohuslavem Martinů). Mimoto mám rád Kunderovy úvahy (možná překvapivě mnohem raději než jeho prózu-naraci). A nezklamal jsem se. Kunderova argumentace je brilantní a zároveň svěží, netěžkopádná, jakkoli vzdor této "lehkonohosti" a občasnému přeskakování mezi souvislostmi navzájem snad až příliš dalekými uvěřitelná a inspirativní. Jeho objevy a soudy jsou leckdy bezmála závratné. Knížku tedy vřele doporučuji nejen milovníkům Kundery, Janáčka a moderní hudby, ale i zájemcům o tematiku románu a mýtu, nostalgie a kýče, vzpomínky a zapomnění, nezachytitelnosti přítomného okamžiku a obecně vzato pronikavých úvah skýtajících nefalšované a srozumitelné intelektuální potěšení, radost z myšlení!

3 26.12.2023

Svazeček znamenitých krátkých próz vzpomínkových a nostalgických v tom nejlepším slova smyslu. Čiší z nich tu křehká důvěrnost, tu existenciální závratnost, tu i určitá záznamovitost, deníkovost (ostatně dle editora se některé zrodily právě jako součást autorových zápisníků/deníků). Jan Vladislav nás zavádí mj. do rodného slovenského Hlohovce, což je pro českou prózu dosti netypická lokalita, svou archaičností, zaostalostí téměř exotická (z popisu mi to připadalo jako 18. století, a nikoli éra meziválečných avantgard), dále do Staré Turé, ale i za svými předky do Střídky a Čestic v Pošumaví či za příbuzenstvem na Stříbrsko či do Poličky. A taky do Paříže a trochu i Vídně. Mistrně, delikátně podává posmrtnou noc otce, rytmus večerů udávaný honáckými biči, závrať dětství na vysoké kostelní věži i rotujícím kolese mlýna na spodní vody Váhu, svůj první milostný zážitek a jeho tragickou válečnou dohru, smutně mlčenlivé rodinné chvíle neporozumění a v závěrečných prózách Cestou domů a Čekání jakési shrnující podobenství lidského losu. Vynikající kniha - škoda jen, že jak se zdá poněkud zapadla a málo se čte.

3 23.12.2023

Autorku jsem slyšel předčítat básně z této sbírky na jedné besedě, což mě zlákalo k tomu, abych si po čase knížku pořídil a přečetl jako celek. Poezie je to bezesporu kvalitní a zaujme především stoupence reflexivně-analytického básnění. Autorka si zaslouží obdiv, jak skvěle vládne českým jazykem a jak hluboce je schopna jej vnímat a upotřebit - není to překlad, ale sbírka opravdu napsaná česky (po několika sbírkách vydaných v autorčině rodné polštině). Zaskřípalo to snad jen na dvou třech místech, ale to jde na vrub redaktora knihy, který se měl v součinnosti s básnířkou přičinit o úpravu. A samozřejmě ani tam nemohu vyloučit, že šlo o záměr (ovšem pokud ano, pak podle mě nešťastný).

Moc rád bych knihu hodnotil výš, ale mám s ní určitou individuální potíž: Jakkoli se mi autorský přednes básní líbil a měl jsem pocit, že mě to osloví, kniha samotná mě nevtáhla. Není obvyklé prohlašovat něco takového o básnické sbírce, ale byla jednoduše nečtivá. Kýženou vlastností poezie je pro mne mj. to, že po přečtení jednoho verše mám chuť přejít na verš další, zajímá mě, co se v básni "bude dít" dál, kam se to vyvine a posune. Odráží se v tom i jistá touha po dynamice, spění k závěru, vrcholu básně. A platí to i pro náročnou poezii a pochopitelně to nemyslím doslovně, jako že bych všude očekával prvoplánovou pointu, syntezi, nějaké poselství... Jedná se mi o závěr v pravý čas a/nebo v podobě, díky níž bude celá báseň rezonovat.

To v Posledních cestopisech bohužel nenacházím. Přestože jsem většinu básní četl víckrát, jako celek ve mně v podstatě žádná z nich neutkvěla. Obrazy, reflexe, postřehy či obraty se tam vyskytovaly trefné a působivé, ale mnohokrát jsem měl pocit, že kdyby báseň v určitém místě skončila, nic by se nestalo, ba by dokonce možná byla i lepší, než když tam následovalo třeba dalších čtyři pět veršů. Snad jsme se jen s autorkou fatálně minuli a já ty básně nedovedu pojmout v jejich celku, patřičně intelektuálně či emocionálně uchopit. Bude to jistě i tím, že je sbírka téměř zcela prosta méličnosti. A nejde o to, že není rýmovaná ani zvukomalebná, ale nemá žádný rytmus, žádnou vnitřní hudbu, kterou nacházíme mnohdy i v próze (a ne nutně jen próze poetické). Jako by to bylo porcováno a řazeno za sebe jaksi překotně, a to nikoli ve smyslu zbrklé nepromyšlenosti, nýbrž velmi malé vzájemné provázanosti, potažmo provázanosti jen hodně těžko průhledné. Jako by spolu jednotlivé úseky básní, ba zpravidla i jednotlivých veršů nesouvisely nebo přesněji: neladily. Snad je v tom nakonec přece jen snížený cit pro češtinu, jazyk pro básnířku přese všechno nějak druhý, cizí. Nebo rozdílnost poetických tradic (polská reflexivnější, česká méličtější). Anebo prostě jen autorčin specifický tvůrčí naturel, na který se mi nedaří uvyknout. Budu to ale ještě zkoušet, myslím, že ke sbírce se začas vrátím.

Příkladem a ukázkou budiž bezejmenná báseň ze s. 38:

Pravidelně podvádím své rodné město s periferií bývalých říší.
Nikdo by to do nich neřekl a ony taky ne, už ne,
ani jedním přecitlivělým jazykem vytrženým zpod kůže a zašitým v půdě.
Divoké leukocyty pořád naslouchají, stále neslyší.

Myslíš, že místa, která máme rádi, po nás taky touží? Šťastný návrat
hraje šachy s nezdvořilým sousedem. Kdo vyhraje, ten má kam
pověsit klobouk. Ještě pořád mám kam odejít, říkám si.
Na pravém stehně si ponechávám modřinu ve tvaru slepé mapy.

3 03.12.2023

Autorka - oceňovaná polská básnířka - pochází z malé vesnice na úpatí Sadeckých Beskyd. Tam je také zasazeno dějiště (lze-li to tak říci) její sbírky, kompozičně propracované na mnoha úrovních: od titulů básní přes koncept a rámec jakési horečnatosti v dětské nemoci (chorobnému snu) až po doplnění skvělými autorčinými snímky a pozoruhodné grafické řešení (alespoň v českém vydání). Veškeré dění v zemědělské usedlosti ve vsi Żeleźnikowa Wielka se točí kolem života sester, v menší míře i bratrů a zvířat. Nahlíženo a líčeno z perspektivy jakési starší, objektivnější či distancovanější sestry, pro niž je vyhrazena 1. osoba singuláru a patrně ji lze do jisté míry ztotožnit s autorkou. V některých básních lze nabýt dojmu, že to je kdosi až vševědoucí, vševidoucí (smrt?), popřípadě že to ani není člověk, ale nějaké zvíře přihlížející lidskému počínání.

Zvířata - zejména domácí a hospodářská - mají ve sbírce významné místo. A nejde zdaleka jen o titulní plemeno hovězího dobytka, ale i psy, koně či holuby. V menší míře to platí i pro zástupce rostlinné říše, arci zejména ty, jež se dají nějak zužitkovat (jabloně, hrušně, slivoně, padlé stromy na otop). I zvířata zde figurují hlavně ve své užitkové roli, ač ji řada básní všelijak neprvoplánově, dovedně problematizuje (např. Víra II). Maso, lebky a kosti jsou přítomny v mnoha číslech sbírky a stávají se bezmála zaklínadly, dění kolem nich nabývá podoby rituálů (např. básně Rituál, Obřad).

Koneckonců motivy církve a náboženské víry, potažmo též víry pseudonáboženské i nevíry prorůstají celou sbírkou. Zvláštní je, jako by popisované sestry tvořily jakousi svébytnou, dosti izolovanou jednotku. Interagují více se zvířaty (často mrtvými) než s lidmi. A pokud, tak jsou to bratři, v nepatrné míře i chlapci v kostele a posléze ani to ne. Jiní lidé se tam v určitější podobě nevyskytují, žádní rodiče ani jiní blízcí... (Nepočítaje nekonkrétní strýce, řezníky či okrajově zmíněné majitele polností, možná už zesnulé - s nimi všemi ovšem sestry nejsou nijak bezprostředně ve styku.) Jako by žily na jakémsi ostrově dětství, což v prostředí rolnického venkova, u nějž si představujeme takovou tu klasickou důvěrnost-zcizenost, v níž těžko hledat vlastní uzavřenou enklávu, působí o to podivněji.

Výrazově jsou básně střídmé, stručné, svou atmosférou jaksi chladně, zimně komorní (ač řada se odehrává v létě, ale i tam jsou chladné vody podhorského potoka, proud či tonutí). Vše malým písmenem a bez interpunkce, takže jsou rozmlženy hranice výrazových celků. Často poskytují možnost dvojího čtení, prostupování, vnitřní ozvěny. Oslabeny jsou i hranice veršů, rytmus přirozeného a očekávaného čtení narušován. Překlad Bogdana Trojaka je kultivovaný, jen si říkám, zda v názvu básně Roj by nemělo být spíš Hejno (jedná se o ptáky)? Ale originál jsem v ruce neměl, třeba to tam takto ozvláštnila i autorka. V každém případě je to skvělá sbírka, kterou jedině doporučuju. Na závěr ještě ukázku:

těla

znám jizvy které patří mým sestrám
ty v okolí prsou připomínají
exotické ptáky

přísahají na ty jizvy jako by
nevěděly že se jejich těla
budou hodit světu

3 28.11.2023

S autorem této pozoruhodné povídkové sbírky mám tu čest znát se osobně a potěšilo mě, když mi ji přednedávnem daroval. Je totiž veliká škoda, že se zatím prakticky nepropagovala a moc se o ní neví - dokonce i sem na Databázi jsem ji musel sám přidat. Přečetl jsem ji s chutí a v podstatě na dva zátahy.

Jako celek je to knížka skvělá, ale pokud bych ji chtěl charakterizovat jednoslovně, asi bych volil označení "vnitřní nekoherence" či něco podobného. Platí to v rovině čistě formální i obsahové. U první z nich mi vadí, že redakční a korektorská práce na knize byla zjevně dost odbyta, proběhla-li vůbec. Mrzí mě, že autorovy texty byly svěřeny Michalu Hrubému, s nímž mám z minulosti zkušenost jako s redaktorem velice pochybným. V povídkách tak zůstalo nejen vcelku dost překlepů a chyb, ale především neprošly ani skutečnou, důkladnou jazykově-obsahovou redakcí (což je dnes bohužel spíš norma). Tím naprosto nechci tvrdit, že by šlo o prózy nekvalitní, ale pár výraznějších zásahů - od výběru přes řazení až po vnitřní stavbu některých z nich či dílčí stylové a formulační změny - by jim jednoznačně prospěly.

V knížce se tak setkáváme s texty vynikajícími (např. Smrt nočního hlídače, Rodinný portrét, Jasné, Držák, závěrečný oddíl Dědci), ale také s texty, který tento potenciál bezpochyby mají, ale snesly by koncepční a redakční změny (např. Prorok, Portrét, Pohřeb, Poslední soud, Kitsch). Patří k nim i titulní povídka, pojednávající - v české próze paradoxně dost unikátně - o tématu profesionálního hokeje a svým názvem koneckonců odkazující k libereckému hokejovému manšaftu (mimochodem, moc se mi líbí, jak nenápadně, ale vyhraněně má ta kniha Liberec a Liberecko "pod kůží"). Možná jsem ji jen četl nepozorně, ale zcela mi unikla souvislost mezi jejími třemi, nijak výrazně neoddělenými částmi. Působí to, jako by se jednalo o party různých osob ze stejného prostředí, ale proč to spojovat do jedné prózy? A nijak graficky neoddělovat? Kdyby z ní zůstal jen part závěrečný, nejdelší, byla by to jedna z nejlepších povídek celé knihy. Rozepsal jsem se o tom proto, že přesně to je jedno z míst, kde by zásah kvalitního redaktora nebo alespoň konzultace s ním byly výslednému tvaru ku prospěchu.

Mimoto je pak jsou v knize pár textů bezpochyby pozoruhodných, s nimiž mám jako čtenář trochu problém - jednak jde o povídky Dluh a Úřad, přičemž volněji se jim podobá i Arkádie. Jsou to takové všerelativizační slovně-myšlenkové etudy, silně sugerující existencialistický, kafkovský svět. Ve svém principu jsou ale v podstatě identické, proto bych do knihy klidně zařadil jen jednu z nich (za mě asi nejlepší Úřad). V hlubší rovině mi přijde rušivé, že sice efektně operují s popíráním a zpochybňováním, ale tak, že se nedostávají pod povrch, nýbrž odhalují vyprázdněnost takového mechanismu. Nelze samozřejmě vyloučit, že tato "metodologická metakritika" byla záměrem, ale při četbě to tak nepůsobí.

A konečně jsou tu i texty (např. Nové Tušimice, Oči, Návrat, Dokud nás smích...), u nichž se nedovedu zbavit dojmu jisté nedotaženosti. Jinak řečeno, moc rád bych je četl v propracovanější a třebas i delší podobě. I tady byl mohl dobrý redaktor zasáhnout a finální podobu ovlivnit k lepšímu.

Shrnuto a podtrženo, je to výborná a inspirativní povídková kniha. Možná paradoxně i díky těm výše zmíněným otazníkům, které leckdy rodí více podnětných otázek a úvah, než jsou-li texty, řečeno s Holanem, tak bezvadné, že kaz jim prospěje. Dojde-li ovšem někdy v budoucnu na druhé vydání, popřípadě nějaké vydání souborné (to bych si - a autorovi - moc přál!), mělo by být přinejlepším zevrubněji zredigováno. Každopádně doporučuji každému zájemci o kvalitní současnou českou prózu.

3 27.11.2023

Jakkoli věřím, že autor může být fajn člověk a své básně poutavě prezentovat naživo (koneckonců poezie je to charakteristická, vcelku výrazná a vybízející k přednesu, třeba někde u piva z pivovaru, v němž Štiler dle medailonku aktuálně pracuje), sbírka jako celek je bohužel spíše slabší, upovídaná, chtěně silácká a nevyzrálá. S titulem řečeno - v různých ohledech "přepálená". Některé oddíly, například III (tematicky zaměřený na milostné básně), mají parametry bezmála kýče, jazykově málo obratného a mladicky upoceného (a nemyslím tím reálný věk autora, ale míru básnické prožitosti a zkušenosti).

Nerad bych kohokoli odrazoval od přečtení sbírky, na leckoho snad Štilerova tvorba dokáže zapůsobit, jinak si totiž nedovedu vysvětlit její zařazení do koncepčně a graficky mimořádně zdařilé edice Mlat (doporučuju vaší pozornosti!) prestižního brněnského nakladatelství Větrné mlýny; navíc její jazykovou redakci měl na starosti skvělý básník Vít Slíva. Nelze tedy spolu s básníkem konstatovat, že "dobrovolný příspěvek je nula".

Nicméně sám mohu jako přínos sbírky vyzdvihnout asi jen dvě polohy: jednak jsou to delší básně-slovotoky, využívající silně expresivní styl, slang a plebejskou stylizaci (nicméně autor se ve svém reálném životě dle medailonku skutečně zmítá výlučně mezi manuálními profesemi), koncepčně asi dost nahodilé, gejzírovité, ale přesto jaksi autentické (lepší slovo mě teď nenapadá). Příkladem budiž básně dělníci poezie či děvka alkohol. Samozřejmě je v nich dost naivity a neobratnosti, skoro se až zdá, že autor toho záměrně využívá (nicméně pokud to tomu tak opravdu je, je tahle strategie spíše disfunkční a jeho tvorbě škodí), ale to platí pro celou sbírku. Druhou zajímavou polohou jsou reflexe vlastní osamělosti a odcizení,zvláště v prvním oddíle knihy, ale i v některých kurzívou tištěných verších uvádějících jednotlivé části (např. "člověk se někdy roztrhá jak hvězda // ve hvězdách vidím touhu po objetí / natáhnout ruce ale nepovědí nic / všichni jsme jednou byli děti / a co jsme nyní nelze říct"). Některé texty laděné do této polohy jsou až vzácně dětsky (wolkerovsky, ba ortenovsky) křehké, a to i svou formou. Jeden z nich vybírám na ukázku:

osamělý jsem
hlavně o nedělích
ale do kostela nechodím
jsem nešťastný
když je sucho
ale studny nekopám
a píšu jenom proto
abych nebyl sám

3 20.11.2023

Tomáškův Hládkov jsou vlastně (nesoustavné) vzpomínky na dětství, prožité v padesátých a šedesátých letech na pražském Hládkově, sepsané v podobě sbírečky jazykově úsporných básní. Jako celek jde o dílko působivé, navzdory zachycené době v podstatě vřelé, úsměvné, snad i díky jaksi poláčkovskému (nebo jak to nazvat) postupu, kdy Tomášek řadu vzpomínek zachycuje v podstatě z perspektivy dítěte, ale nevyhýbá se při tom archaizujícímu jazyku. Působí to trochu jako v Bylo nás pět, nicméně u Tomáška si nejsem jistý, zda primárním cílem bylo vyvolat jazykovou komiku (přeci jen to není tak časté, systematické a vyhraněné jako u Poláčka), nebo - a to spíš - příjemnou nostalgii spjatou s libozvučností jazyka klasických českých autorů 19. a první půlky 20. století. Mimoto lze tento jazykový kód vnímat i jako aluzi na jeho dětskou četbu autorů právě z té doby či obecněji jako odkaz na intelektuální prostředí rodičů a známých - doktorů a inženýrů, kteří se bez ohledu na panující stalinistickou éru snažili žít dál v zásadě prvorepublikový život (což se kupř. otci vymstilo nuceným angažmá v Uranových dolech Příbram, kam byl poslán na základě udání, že příliš holduje buržoaznímu sportu jménem tenis).

Sbírka je díky tomu, že jde o básně narativně pojaté, nesmírně čtivá, člověk až lituje, že není delší a ucelenější. Autor by nejspíš ještě řadu vzpomínkových textů připsal, ale během přípravy knihy zemřel (nicméně těžko soudit, nakolik je výsledná podoba dílem jeho a nakolik editorovým). Myslím, že krom toho, že jde o svébytný dobový a osobní dokument dokáže poeticky (v tom nejlepším slova smyslu) přivodit vzpomínky na dětství s veškerou jeho bezstarostností, strachy malichernými i vážnými, naivitou, průblesky střízlivění a pronikání do rozporů líčené epochy. Navíc se domnívám, že se to Tomáškovi daří sdělit zcela univerzálně, a že ač je dětství generací pozdějších či dětství generací současných v řadě konkrétností jiné, respektive zcela odlišné, stále se s vnitřním světem a sdělením autorových veršů čtenář dokáže živě ztotožnit a prožívat jej v takřka přátelské pospolitosti s ním. Aspoň já to tak mám.

PS: A velice oceňuju výtvarný doprovod Václava Sokola, myslím skvěle zvolený a půvabný i sám o sobě, nejen jako ilustrace. Na závěr ještě ukázka, vybraná vlastně namátkově, ale dobře odrážející kvality a atmosféru celé knížky:

Aut bylo tenkrát
povážlivě málo

na ulici se dalo hrát
fotbal tři na tři
a v zimě bandyhokej s tenisákem
branky byly vymezeny cihlami

řvali jsme
přiznávám

3 05.09.2023

Knížku jsem pořídil v antikvariátě na pardubickém náměstí víceméně bez větších očekávání především z nostalgie, protože jsem se kdysi zabýval Bedřichem Fučíkem a "jeho" autory - Demlem, Zahradníčkem, Čepem, trochu jsem se znal i s jeho spolupracovníkem Vladimírem Binarem. Mojmíra Trávníčka jsem osobně nepoznal, ale vybavuji si jej jako pečlivého, skromného a věrného, lze-li to tak říci, editora a komentátora české (vlastně spíš moravské) spirituálně zaměřené literatury, jehož studie mám kdesi hluboko v knihovně a možná se k nim pod vlivem četby Listovních příležitostí vrátím.

Byť šlo v otištěné Fučíkově korespondenci v podstatě celou dobu především o všemožné odborné, technické a logistické záležitosti, s velkým gustem jsem se do jeho dopisů začetl. A s napětím sledoval nejen pokroky v práci z dnešního pohledu nepředstavitelné. Vše totiž probíhalo v době bez počítačů a oficiální techniky, jednalo se tedy o práci extrémně náročnou, a přitom nefinancovanou žádnými granty a dotacemi, v podstatě nadšenecké (Fučík byl v důchodu, Trávníček působil v jakési ozdravovně v horách), vykonávané jen z lásky k autorům, jen díky pocitu nutnosti uchovat literáty komunistickou mocí vytlačené mimo oficiální oběh aspoň nějak ve čtenářském povědomí, a to v co nejkvalitnější textové podobě. Jejich ilegálně vydávané samizdaty si pochopitelně našly své zájemce ochotné za ně platit, ale při skrovném počtu exemplářů šlo bezpochyby o odměnu víc než symbolickou (zajímavé je, že byť Fučík Trávníčka v dopisech opakovaně prosí, aby si sledoval a připomněl mu, kolik je mu za editorskou práci, přepisy a opisy dlužen, konkrétní částky prakticky nikde nepadnou).

Prožíval jsem s nimi leckdy dramatické osudy textů, zejména rukopisných, které se v době prakticky nedostupné reprodukční techniky a současně velmi nespolehlivých poštovních služeb často ztrácely, zpožďovaly, na čemž nesli mnohdy vinu i různí zbrklí badatelé a zájemci o jejich zapůjčení. Přestože žil Fučík v té době v Praze a Trávníček až při slovenských hranicích, nezřídka volili formu osobního předání určitých textů či dokumentů.

Korespondence je zároveň zdrojem kritické reflexe díla autorů, jejichž spisy oba pisatelé zpracovávají. Není sice nijak soustavná, jde o občasné zmínky, ale kdokokoli se vážněji zabývá Čepem, Zahradníčkem a Demlem, neměl by tento pramen vynechat. Hodnotící poznámky se týkají i některých současníků a souputníků. Tak například Radovan Zejda, jehož jsem měl možnost krátce osobně poznat a vážím si jej jako regionálního autora a všestranného usilovného pečovatele o literární a vlastivědný odkaz Jaroměřicka a Třebíčska, v dopisech působí jako poněkud amatérský nadšenec. Vladimír Binar jako Fučíkův dost nespolehlivý parťák, k němuž však pisatel chová zvláštní náklonnost a prakticky pokaždé jej něčím omlouvá. Zajímavé zmínky padnou i o Stanislavu Vodičkovi, Janu Kameníkovi a Marcelu Kabátovi. Na vzájemném vztahu obou pisatelů překvapí, že ač vedou korespondenci patnáct roků a o přátelském charakteru jejich vztahu nelze pochybovat, celou dobu si vykají. O to zvláštnější je, že v jednom či dvou dopisech Fučík Trávníčkovi tyká (a není to proto, že by jej peskoval), pak se ovšem opět vrací k vykání.

Do toho všeho vzácně, ale o to působivěji probleskují různé osobní trable a potíže, zmínky o zdravotních problémech, pobytech v nemocnici, ale i jedna z nejsilnějších a nejzvláštnějších pasáží, kdy Fučík jen tak mimochodem Trávníčkovi sděluje, že mu zemřela nejmladší, sedmiletá dcera (dopis č. 26). Anebo dopis, kdy Trávníčka konejší a posiluje po smrti jeho otce (č. 78). I proto se vyplatí tuto nenápadnou publikaci číst a editorovi Jiřímu Hrabalovi patří velký dík za to, že vyšla.

3 09.08.2023

Znamenitý výbor textů pozapomenutého prozaika a básníka. Oceňuji zejména zpřístupnění autorových memoárů, jež byly - pochopil-li jsem správně - dosud pouze v rukopisné podobě. Mají nejen kvalitu biografickou a literární, ale mohou posloužit i jako historický a etnografický pramen pro zájemce o vlastivědu Meziříčska, Kelečska a Rožnovska. Paměti zabírají větší část knihy, do zbytku pak editor (jemuž náleží poděkování za kvalitní přípravu textu - narazil jsem snad jen na 2-3 překlepy, potažmo interpunkční nedostatky) zařadil vybrané básně, črty, povídky a úryvky ze dvou rozsáhlejších děl (Lukáš Ruman, Selský práh). Jahnovo pojetí tvorby míří k lyrizující idyle, nestraní se ani poloh baladických, ty koneckonců pokládám v jeho díle za nejzdařilejší. Píše jazykem čistým, ryzím, s občasnými nářečními prvky, ale obecně vzato uměřeným. Tak jak si představujeme kvalitní standard řekněme první půle 20. století. Pro všechny příznivce Valašska, Beskyd a výše uvedených měst je tento výbor z Jahnových vzpomínek a literárních prací myslím skvělá volba, která potěší a nezklame, navíc se díky kapesnímu formátu snadno dá vzít na výlet a číst v přírodě, což autorovy poetické pasáže líčící horskou krajinu ještě umocní.

3 08.08.2023

Záslužný, pro český kontext mimořádně objevný knižní počin Karla Sklenáře, který je skvělým znalcem české archeologie, jejích dějin, umělecké reflexe a - jak se ukazuje - i jejího odrazu v lidových pověrách, pověstech a vyprávěních. Právě toho se totiž Hromové klíny... týkají a autor bohatý materiál zpracovává přístupně, čtivě, až je leckdy těžké se od knížky odtrhnout. Prošel neuvěřitelné množství studií, národopisných pramenů, literárních děl, mnohdy naprosto marginálních. Člověk žasne, jak na něco takového vůbec mohl narazit. Kde příklady z našich zemí chybějí, vypomáhá si širokými znalostmi mezinárodního kontextu, zejména zdroji z německojazyčných států, ale i třeba Británie, Francie nebo Ruska. Díky tomu se dobře ukazuje, že velká část lidových zkazek a pověr je podobně jako i u pohádek v podstatě celoevropská. Sklenář dokonce občas uvede i paralelu z jiných kontinentů. Zajímavé je, že v odlehlých oblastech přetrvávaly lidové interpretace týkající se archeologických nálezů a památek dlouho do 19., ba nezřídka do 20. století. Oceňuji, že autor k folklórním látkám přistupuje kriticky a nezdráhá se zpochybnit jejich autenticitu, existuje-li podezření, že mohla být ovlivněna uměleckou literaturou nebo již archeologickou vědou (třeba mezi kněžími a učiteli bylo množství nadšenců, kteří tato témata mohli propagovat a lidové příběhy tím ovlivňovat). Podobně kriticky reflektuje (post)romantický zápal některých badatelů, nevyjímaje ani kupř. onomastiky publikující dodnes, kteří nedisponují dostatečnými znalostmi dějin a vývoje folkloru a interpretují některé skutečnosti v podstatě v duchu nadšenců z 19. století, kteří viděli v kdejakých Obřanech a Obříství obry či v Mohelnách a Mohelnicích jednoznačný důkaz o tom, že tam musely být mohyly. Knížka je velice solidně zredigovaná a vytknul bych jí jen nepočetné drobné nepřesnosti (Libštát neleží na Jičínsku, ale na Semilsku; u Brna není žádná Úpice, ale omyl mohl vzniknout chybným čtením německého pramene, v němž se psalo o Auspitz, tedy o Hustopečích), přičemž ani nemusí jít o autorovy omyly, ale nedůslednosti převzaté z jiných zdrojů. A i kdyby, v nesmírném množství informací a konkrétních příkladů, jimiž text vysloveně oplývá, jsou takové nepatrnosti pochopitelné.

3 26.03.2023

Pro pořádek hned zkraje předešlu, že s autorem knihy se známe osobně a k Jablonci mám blízký vztah, sám jsem se s tímto městem před lety - lze snad říci autorsky - vyrovnával. Ale co je podstatnější: Gablonz / Jablonec je hodně povedená próza-koláž, kterou jsem v našem kontextu dlouho postrádal, aniž bych si to vlastně plně uvědomoval. V lokálních muzejních institucích, infocentrech či knihkupectvích s oblibou kupuju a čítám různé výbory z kronik, denního tisku, písmáckých záznamů apod., ale jsou to většinou práce uspořádané regionálními badateli nebo patrioty s tu větší (to zřídka), tu menší rafinovaností. Štěpánova kniha tento přístup dalece převyšuje, a to přesto, že jejím základem je obdobná, byť náročněji a velkoryseji koncipovaná heuristická práce. Prozřetelně a poučeně při ní nespoléhal pouze na vlastní síly, ale zvolil si několik rádců-průvodců na slovo vzatých, což knížce velice prospělo. To vše by ovšem stále ještě nestačilo k vytvoření díla takových kvalit, jakým Gablonz / Jablonec bezpochyby je - jinak řečeno, nejpozději v této fázi musel nastoupit autorův literární talent. Jeho zásluhou má v knize - jakkoli to snad zazní banálně - slovo skutečně platnost slova, plnokrevného slova. A platí to i pro četné citace, jejichž přečastou žurnalistickou frázovitost či blekotavost druhořadých regionálních prozaiků dokázal Štěpán citlivým a trefným výběrem, promyšlenou kompozicí a mnohdy spíše střídmým, ale vybroušeným průvodním textem povýšit do pozice něčeho, co člověk čte úplně jinak než noviny či amatérský román. Tedy - učinil z toho krásnou literaturu, a to velmi dovednou, vydatnou, působivou. A aby to nevyznělo matoucně: rozhodně nejde o jediný aspekt, který z knihy činí zdařilé dílo především literární - na prostoru celé prózy je dobře patrná autorova jazyková hravost, schopnost bezpečně se pohybovat napříč různými literárními druhy a žánry, experimentovat a ozvláštnit i takové věci, jako jsou nadpisy, vnitrotextové odkazy či překvapivé jazykové a obsahové souvislosti. Pozoruhodná je - snad s autorovou novinářskou zkušeností související - perspektiva jakési objektivity, nestrannosti, která se vine celou knihou a explicitně nekritizuje, neodsuzuje dokonce ani jevy a postavy, které jsou nějak kontroverzní či vysloveně negativní (a když - tak jen náznakovitě nebo mírně). Osobně bych byl při psaní podobné knihy bezpochyby ostřejší, vyhraněnější, nesmlouvavější a v řadě případů bych nedovedl své mínění a postoje ponechat stranou. Ale je možné, že i toto dílčí upozadění subjektu (který jinak v knize rozhodně nechybí) přispívá k obsahové a rozsahové vyváženosti, jejíž narušení by celku nemuselo prospět. Zkrátka doporučuju všem, které zajímá vztah člověka a místa, genius loci v nepovrchním, nepublicistickém smyslu, i když třeba v Jablonci ještě nikdy nebyli.

3 04.12.2022