V_M komentáře u knih

Nesmírně inspirativní a podnětný knižní rozhovor s jedním z našich nejobdivuhodnějších vzdělanců. Mám Putnovy knihy - i při vědomí jejich jistých kontroverzí - ve velké oblibě. Četba tohoto interview pro mě tudíž byla vyslovenou intelektuální rozkoší: šíře témat je zde udivující, stejně jako poutavost a sdělnost výkladu, jakož i dovednost propojovat tato témata a aktualizovat je, vztahovat k dnešku či k obecné zkušenosti či vědění. Je v tom pochopitelně hodně Putny, hodně jeho vlastního ega, což je ovšem rys příznačný pro všecky jeho knihy, jenž se otiskuje do jejich stylistiky (v případě tohoto rozhovoru poněkud méně výrazně, patrně vlivem Martina Bedřicha, který si Putnovy výpovědi - alespoň tak si to představuji - nahrával a následně je zpracovával primárně on), formuje a vyhraňuje jejich perspektivy a utváří jejich dikci. Vřele doporučuju číst se zápisníkem při ruce a poznamenávat si zajímavé knižní, kulturní a intelektuální tipy, jimiž se to v tomto rozhovoru jen hemží.

3 08.11.2022

Knihu jsem četl v graficky povedeném vydání z roku 2017, opatřeném navíc i edičním poznámkou (té bych jen vytkl nedostatečné vysvětlení toho, proč a kontaminací jakých přesně verzí je výsledná verze textu), medailonkem autorem a užitečným doslovem od literárního vědce Pavla Janáčka. Próza samotná je podle mě trochu mylně prezentována jako humoristická. První část, které vévodí dospívání a pohlavní dozrávání hrdiny v rodině s tyranským otcem, zaníceným a nesnesitelným, arci trochu pokryteckým komunistou, je v podstatě spíš smutná. Náznaky poláčkovsky naivní stylizace vypravěčova líčení příběhu nebo některé scény, které sice někteří interpreti (včetně autora zde na Databázi knih uvedené charakteristiky knihy) vnímají jako hyperbolizované, ale já si dost dobře dovedu představit reálnost jejich předobrazu, zkrátka nejsou něčím, co by mě rozesmávalo k popukání. Beru to tedy spíš jako - místy snad nadsazené a slohově porůznu přibarvované, ale přesto v jádře pravdivé - svědectví o krutosti nejen vůči chlapci, který byl od dětství jiný, ale i o mezilidské krutosti vůbec. Druhá část, kterou Janáček trefně označuje jako "hrabalovskou", v sobě skutečně má hodně z hrabalovské smířlivosti, laskavosti a nezlomného zaujetí při nahlížení světa včetně všech jeho špatností a nespravedlností. Trochu je to patrné i v první části, ale tam to přebíjí bezmála fyzická všudypřítomnost otce-trýznitele. I přes různé více či méně oprávněné výtky, které na adresu knihy z různých stran padají (kompoziční nevyváženost, narativní nedostatky, nedostatečná jazyková propracovanost aj.) se podle mě jedná o svědectví svou dobou vzniku a otevřeností v našem kontextu jedinečné. Navíc poutavé, čtivé a vkusně vypravené.

3 07.06.2022

V mnohém objevná a brilantní sociologická reflexe současné české společnosti. Místy jsou sice různé koncepty, studie, experimenty atp. podávány poněkud ad hoc, bezmála jako lavina či záplava nápadů a asociací k danému tématu. Rozhodně tím nechci říct, že by Pospěchova kniha byla nekoncepční, ale jistě by se dalo bavit o tom, zda jsou pro popis daného fenoménu (nebo jeho zasazení do souvislostí) tím nejvhodnějším, neřkuli "jediným správným" interpretačním klíčem. Tyto mé dojmy však mohou být způsobeny např. autorskou či redakční snahou knihu co nejvíc zhutnit, zestručnit či komprimovat texty původních přednášek a diskusí na minimum. Z mého pohledu by tedy neuškodilo ještě víc popisované problémy rozvinout a prohloubit. Každopádně platí, že autorovi se podařilo úvodní premisu ("hledání a pojmenovávání souvislostí je nejen důležité, ale také zábavné") naplnit vrchovatě - jedná se o nesmírně čtivou, přímo strhující knížku. Asi nejobjevnější pro mě byly kapitoly Privatismus, Venkov, Přizpůsobivost, Klimatická změna a Sociologie, ale mnoho nového jsem našel i ve všech ostatních. Navíc mě těší, že se autor nebojí pouštět do třeba i hypotetického ohledávání historických kořenů některých fenoménů a v posledku ani do subtilně naznačovaných hodnotových soudů. To vše je v aktuální situaci velice inspirativní a potřebné.

3 09.05.2022

Zdařilý básnický debut mladého divadelního režiséra je nejsilnější v krátkých a úsporných, maximálně oproštěných textech především z oddílu Místo (ale některé další jsou rozesety i po ostatních částech sbírky). A to zejména v těch z nich, kde za zhutnělou impresí (občas téměř jako v orientální poezii - např. haiku) prosvítá jakýsi děj, útržek příběhu. Jsou to básně vpravdě "bez obrazů navíc", mířící k pročištěnému, ryzímu zachycení:

Podzim

Když bylo nejhůř
popraskaly mu nehty
on sice říkal
že je to z mrazu
ale ti co ho znali dobře věděli
že je teprve
říjen

Jakkoli se na sbírce patrné, že se jedná o pečlivý výběr textů, byl bych klidně ještě přísnější a vyřadil některé zejména delší texty, které jsou jednak slabší, jednak poněkud vybočují z celku, který byl sourodější a - jak se domnívám - i působivější, kdyby byl tvořen pouze výše zmíněnými kratšími, úspornými texty, které pokládám za jádro a největší přednost Malotovy tvorby. Dovedu si představit důvody, proč autor delší kusy v knize ponechal (osobní motivace, možná i snaha o větší formální pestrost knihy), ale ve výsledku četbu a dojem z ní spíše rozmělňují. Naopak potěší zařazení několika lehce odlišných, téměř wolkerovsky něžných - teskných a empatických - básní, jako je Rehek a také následující kus:

Propustný materiál

vpíjí do sebe
kapky na skle

ta malá dole
pláče každý den
dala by se podle ní řídit
lhostejnost

3 09.05.2022

Vyprávění se zpočátku rozjíždělo poněkud klopýtavě, ale postupně přerostlo ve výstižný postapokalyptický příběh nepostrádající nadsázku a zejména dlouhou řadu trefných popíchnutí na adresu českého (zdaleka ne pouze vesnického) buranství a lhostejnosti. Vize strhující, jízlivá a děsivá.

3 06.05.2022

Vratislava Färbra jsem před lety osobně poznal jako citlivého interpreta poezie, badatele a pedagoga zaměřeného především na české básnictví 20. století. Netušil jsem tehdy, že sám vytvořil literární dílo vcelku úctyhodných rozměrů, jehož část napsaná během autorových mladších let (bylo mu tehdy zhruba 23 až 36 roků) vychází až nyní, a to jako jeho vůbec první knižní publikace. Přirozeně tedy vzbudila mou zvědavost. Hned zkraje musím předeslat, že je to knížka překrásně a přepečlivě vydaná, za což nakladatelství Triáda patří obdiv a dík. Dokonce si troufám říct, že kdybych tytéž básně četl časopisecky nebo někde na internetu, dost možná bych se s nimi minul, nezaznamenal jejich kvality v plné míře a nejspíš tak rozsáhlý konvolut nedočetl do konce. Brát Färbrovu triádovskou knihu do ruky oproti tomu byla vyslovená radost. Hodně tomu pomohla citlivá a řekl bych až vidoucí volba písma (včetně jeho velikosti) a sazby, díky níž autorovy básně (povětšinou krátké) působí takřka jako obrazy-imprese/reflexe, jako odněkud z orientální poezie (někdy až jakoby zenové), popřípadě vzhledem k časté tematizaci smrti, zániku, konce, bolesti atp., i jako jisté epitafy, kupř.:

vanitas vanitatis
ta už tu bývá gratis

platíme jenom tím
že jsme tu pobyli

***

podzime
naše tichá smrt
prosvítá
tvými černými větvemi

***

je nám dáno radovat se
na své cestě do tmy
jen pár chvilek se svým jasem
na zemi nás kotví

***

Snažil se a potom stejně plakal,
když zažil, co smrtelná těla mohou.
Krátký je čas, byť žijeme dlouho.

Obecně vzato se v básních odráží především zájem o poezii a její hluboká znalost, zjevných i zastřených odkazů na především českou básnickou tradici je tam nepřeberně, druhým význačným pak je česká krajina, příroda a putování v ní, ale i bolestné prožívání neradostných osudů naší země a jedince v ní. Dovolím si k tomu opět odcitovat několik krátkých veršů:

(v. furchovi)

bez listí
strom oněměl
chceš čísti
čti svou zem

***

prožiji třicet let
ve skromných čechách
a pak za třicet let
to tady nechám

***

jednadvacátého
srpna
město už z temnot
prchá

invaze síly
duch lítost kuje
roky se slily
kdo okupuje?

***

Pohled do dálky

Odešli bozi na této zemi,
jak ji lze zabydlet?
Vrcholky kopců, na znamení
čeká tento svět.

***

co nám může slíbit strom
nesplní nám město

Pokud jde o výběr básní, byl bych přísnější než autor a editoři a klidně bych jej zúžil na polovinu nebo možná třetinu (uznávám ovšem, že kdyby byla knížka o tolik útlejší, nebyla by tak pěkná coby artefakt). Řada textů má totiž spíše příležitostný ráz, v mnoha z nich to všemožně drhne, klopýtá, mnoho je tam nezralého, nedopilovaného, jen tak načrtnutého. V jistém smyslu to celý svazek polidšťuje, souhrn básní tím získává tvář a dynamiku určitého člověka-tvůrce (zvlášť nahlížíme-li při četbě dozadu na roky jejich vzniku a známe-li autora - tak jako já - alespoň trochu osobně), nicméně je patrné, že přístup editorů je vlastně jaksi pietní a klade si za cíl uchovat co nejvíc z autorovy tvorby pro budoucí čtenáře a badatele. Tomu asi nelze nic vytknout, budeme-li brát svazek více jako dokument, jako edici. Nutno ovšem přiznat, že z uměleckého hlediska jej to poněkud rozmělňuje a že nejeden čtenář by uvítal spíše výběr uváženější, krystaličtější. Nic to nemění na tom, že je to počin krásný jaksi v dávném slova smyslu jako dílo i jako kniha a vyplatí se po něm sáhnout třeba už kvůli tak monumentálně melancholickým veršům jako:

jak ve starém čase
světlo v zámečku
ach to není u nás
zde je dvůr

jako za pohádky
tiché zahrady
tiše voní keře
tiše otavy

ach to není u nás
zde je bezpráví

3 03.04.2022

Ke sbírce jsem se dostal skrze seznam nominací na letošní Magnesii literu, o autorce jsem sice slyšel už dřív, ale její básnické ani literárněvědné práce jsem neznal (snad s výjimkou nějakých ukázek). Obecně vzato je Falkenfrau kvalitní sbírka, v níž jsem po delší době zas jednou vnímal jakousi mnohohlasou mohutnost dávné poezie. V mnoha básních (či aspoň částech básní) totiž autorka zdatně rozehrává téměř až symfonii těch nejlepších českých básnických tradic od Březiny až po Skácela. Hudební metaforiku nevolím náhodou, všudypřítomné aluze na hudbu a snahy o její básnické uchopení (mnohem spíš než hudebnost sama) jsou totiž asi nejvýraznějším vnějším znakem celé sbírky.

Právě zde pro mě vyvstává první potíž, která mi neumožňuje hodnotit celek výš, jakkoli by si to snad zasloužil a i já k tomu původně vůli měl. Odhlédněme od toho, že ty všemožné motivy a aluze spjaté s vážnou hudbou tam mnohdy působí jako poněkud uměle (dodatečně?) nastrčené, jako by snad měly držet celek pohromadě nebo být charakteristikou této sbírky za každou cenu. Mnohem závažnější pro mě je, že tak silný důraz na něco, co už dnes ani zdaleka není obecně sdílenou znalostí, v básnické tvorbě zavání elitářstvím, poněkud chtěnou exkluzivitou, za nimiž se dost možná skrývá citová i myšlenková vyprázdněnost, jak už jsem to popisoval před nedávnem v recenzi Spádů od Jana M. Hellera. Nemůžu pochopitelně vyloučit, že básnířka cílí hlavně na komunitu klasických hudebníků, muzikologů či melomanů, na něž bez dohledávání zafungují erudovaná pomrknutí typu „con brio“ nebo „třetí věta Brahmsovy třetí“, ale pro mě je zkrátka poeta doctus ve 21. století anachronismem. To, co ještě může zafungovat v esejistice a snad i v próze, jelikož to tam může získat širší prostor (a tím pádem i důvěryhodnost, přesvědčivost, a tedy i působivost), v poezii trčí dost rozpačitě, protože stejně jako jsem si to dovedl vygooglovat já, si to teoreticky mohla googlovat i autorka. A představa tvorby či recepce poezie za doprovodu vydatného googlování mě nijak netěší a jaksi nenaplňuje má očekávání, pokud jde o sílu a poslání básnictví. (A tím teď naprosto nechci zpochybňovat reálnou náklonnost Kláry Goldstein k vážné hudbě a její znalosti. K tomu – neboť se neznáme – nejsem kompetentní.)

Další potíží sbírky Falkenfrau je, že vedle básní, které jsou skvělé a silné (konkrétně: tak dlouho chceš napsat báseň; u kávy ti toho řekne tolik; r. strasse; takto vystupuje z vlaku – netečnost mrazu; vzývání génia; noc otáčí se po brusu; im wunderschönen monat mai; v noci jsme mluvili o Brucknerovi; led vzpomínky trhal), jsem narážel na texty vlastně zbytečné, bez problémů vyřaditelné. Je to odvěký problém sbírek, jemuž se nejde plně vyhnout nikdy (už jen proto, že i kdyby tvůrce předem dlouze a složitě konzultovat kvality svých textů s redaktory, jinými básníky atp., nikdy nedospěje k jednoznačnému stanovení ideálního výběru a pořadí textů), ale přesto existují (asi jako u hudebních alb) výběry promyšlenější a působivější a výběry v podstatě nahodilé, s pár silnými čísly a zbytkem spíš do počtu (často snad z nostalgie autora, jenž se se svými básnickými „dětmi“ nedokázal nekompromisně rozloučit). Sbírka Kláry Goldstein určitě nepatří do té druhé zmiňované kategorie, zároveň si však dovedu představit ještě větší úspornost, rozvážnost při vybírání a cizelování. A docela rád bych se v tomto ohledu zbavil básní a pasáží, z nichž mi ční (a odpusťte mi asi vcelku nepřiléhavou metaforu) jakési postpubertální vidění/veršování, četnější a trvalejší snad v tvorbě (a odpusťte mi asi vcelku stereotypizační myšlenku) žen-básnířek, neboť souvisí s tím, co jsem vždycky (a teď myslím především na tvorbu psanou do šuplíku nebo později na různá internetová básnická fóra) vnímal jako příznačné pro poetické vidění náctiletých dívek. Na tom by samozřejmě nemuselo být nic špatného, nelze ostatně vyloučit, že jde o záměr (a i kdyby ne, tak je to jedno), uvedený kontrast a napětí jím vznikající (poeta doctus rafinovaně čerpající z nejlepších tradic české poezie a erudovaně pracující s odkazy na hudební klasiku vs. místy naivně-konvenční, ale v čemsi čerstvé postpubertální poetické vnímání světa) snad může být plodné a funkční, nicméně na mě působilo rušivě. A celek sbírky tím pádem jako nedotepaný, místy umazaný majstrštyk. Koneckonců trefně, byť úplně jinými obrazy, to vystihla samotná autorka hned v úvodní (kvalitní!) básni:

„Tak dlouho chceš napsat báseň,
která by to ještě zachytila,
v níž by se to vzájemně dotklo
tak bezhlesně a modře
jako v té hloubce na úpatí hory.

Ale mezitím zjišťuješ,
že synonyma toho, co se děje,
neexistují
a každá metafora připomíná popraskaný lak.
Co zaslechneš, nutí do kašle.
[…]“

3 29.03.2022

Autora jsem znal jako kvalitního a plodného recenzenta a literárního badatele, takže ve mně jeho básnický debut vyvolal přirozenou zvědavost a značná očekávání. Bezprostředním dojmem po četbě je však hluboké zklamání. Kdo si chce přečíst jazykově kultivované verše, jež poeta doctus propletl rozličnými aluzemi a reflexemi, snad bude vcelku spokojen. Pro mě je ta knížka ovšem jeden velký literární přežitek, nemastné neslané epigonství, literáckost a papírovost, sterilní, jakkoli zdatná ekvilibristika, za níž skrývá-li se vůbec nějaký hlubší prožitek, vjem či citový záchvěv, tak jsou skryty opravdu dokonale… Snad to vyzní až příliš příkře a snad je to jen tím, že se s autorem naprosto míjím, ale tahle poezie zkrátka nefunguje, v detailech ani jako celek: V rýmovaných, rytmicky vybroušených číslech to je směsice poetiky zlatých dob moderní neavatngardní poezie (přelomu 19./20. století, pak 30.-40. léta a 60. léta – do nich mj. i vlivy překladů např. ruských akméistů), nicméně směsice bezzubá a neoriginální; kusy psané volným veršem – to je pak úplná nuda, myšlenková i emocionální vyprahlost. Chce-li básník navodit impresi, nefunguje to, snaží-li se o kontrast či pointu, nepůsobí to, pokouší-li se o reflexi, vyjde mu z toho upachtěná zašmodrchanost. No a pak ta cizojazyčná motta k básním: to už je dneska tak pustý pokus o elitářství (jo, sám jsem si touhle stylizací taky prošel… před desíti lety), že to snad ani nemá smysl komentovat. Z celé této – rejstříkem „nálad“ vcelku pestré (už to je mi zpravidla podezřelé) – sbírky podle mě stojí za pozornost jen několik málo básní. Dvě z nich si dovolím odcitovat:

Bílá sobota

Město horkem vypálené unavené do mdlob
z bezčasí hliněného
Nenašel se nikdo kdo by prodal místo na hrob
pro ukřižovaného

Včera jsi jim zatančila s penízky na ňadrech
což prý hodno dámy je
Za úsvitu odvedli tě zahalenou v hadrech
do Mezopotámie

Prachem štěrkem kamením a strkancem a ranou
hořké slzy drsný smích
Rozhrabané zbytky ohnišť pod Šekemskou branou
ticho zvonů rozpuklých

*

Jihočeské rybníky

Nezacházel slunce nezacházej ještě
vlhkou vůni hladin nesou letní deště

Samota jež mizí avšak nenachází
aspoň kousek tůně pod zborcenou hrází

Dva zhroucené kmeny co se podpírají
polomrtví ptáci v polomrtvém kraji
 

3 23.02.2022

První knížka, kterou jsem od Édouarda Louise četl. Poněkud mě překvapil její nevelký rozsah, u prózy vydávané v samostatném svazku neobvyklý. Zhutnělé, intenzivní podání protagonistova (zdá se, že jde o dílo silně autobiografické) dětství a mládí, příběhu jeho otce a konfrontací s ním ovšem přesto dává tušit velký a silný příběh. Určitě si dovedu představit jej rozvedený a důkladněji rozepsaný, ale autorem zvolený střídmý, náznakovitý a útržkovitý přístup k tématu má jistojistě své kouzlo. Navíc nechává vyniknout poněkud překvapivému sociálně a politicky angažovanému vystupňování v závěru, kdy autor s poukazy na konkrétní rozhodnutí a kroky čelných představitelů Francie (ale zároveň poněkud - a je to bezpochyby záměr - jednostranně a rozechvěle až hystericky) viní systém z neodvratného fyzického zchátrání svého otce a vyzývá k jakési velké revoluci. Překlad Sáry Vybíralové je kultivovaný, jen škoda nepečlivé redakce knížky, v níž (ač je takto krátká) zůstalo na můj vkus až příliš nehezkých chyb (včetně pravopisných!) a překlepů.

3 17.02.2022

Precizně zpracovaný průvodce fundovaného znalce a blízkého přítele Bohumila Hrabala. Což vlastně ani nepřekvapí, jelikož autor - Tomáš Mazal - svými aktivitami a texty už řadu let oddaně prokazuje Hrabalovi skvělou službu a popularizuje jeho dílo jako dosud patrně nikdo jiný. Knize prakticky není co vytknout - výběr míst je relevantní a vyvážený, fotografie a dokumenty představují mnohdy unikáty z autorova archivu, jež dosud nebyly nikde jinde publikovány. Perfektní - tedy znalecký a zcela případný - je rovněž výběr použitých citátů z Hrabalova díla, rozhovorů, dopisů atp. Nepatrné vady na kráse jsem v knížce zaznamenal jen vzácně: jednou zjevný omyl (místo Občanských listů jsou Nymburské listy - do obou Hrabal v mládí přispíval), párkrát chyba sazby (rozdělená slova uprostřed textu); poslední vada pak vlastně ani tak nevadí a jedná se nejspíš o autorský záměr - v řadě hesel se opakují, někdy takřka doslovně, fakta z hesel jiných, což je zřejmě ohled na ty, kdo budou číst knihu jen výběrově (a vyhledají si jen hesla míst, kde byli nebo kam se chystají). Při soustavné četbě od začátku do konce je to trochu rušivé, na druhou stranu - opakování je matka moudrosti, že ano... Knihu vřele doporučuju všem milovníkům Hrabala a literárního místopisu (ale i poučeného cestování po místech a hospůdkách s geniem loci): jedná se o velice zdařilý praktický "pandán" - jak sám autor píše - k jeho velké hrabalovské monografii.

3 16.02.2022

Silná, velice osobní narativní sbírka, která je nadto - což v případě básnické knihy může znít dost překvapivě - tematicky nesmírně zajímavá. Samozřejmě lze spekulovat, co všechno z těch příběhů a momentů básník (a nyní nemám na mysli lyrický subjekt, ale reálného Pavla Novotného) skutečně prožil a co už je nějak konstruovaný básnický obraz, či dokonce hledaná metafora. Nicméně reálie prostoru kolem libereckého Wolkeráku, mezi Lidovými sady, Březovou alejí a Výšinou, jsou zcela autentické - - a samozřejmě i to je mi na knize nesmírně sympatické, že jsou to skladby z míst mně důvěrně známých. Co naopak osobně neznám a vnímám jako obohacující, je situace dítěte a dospívajícího v atmosféře sklonku komunismu a doby těsně porevoluční, vyrůstání v malém bytečku, dětské hry kolem paneláku, ale i pozoruhodné půl štěstí, půl neštěstí maloměstského nonkonformismu, vylíčené na životních peripetiích matky a jejích přátel. Ale aby to nevyznělo matoucně: nejsou to žádné žánrové výjevy, nostalgie, byť silně zastoupená, přečasto není hřejivě konejšivá, nýbrž mrazivě znepokojivá, v lepším případě zarážející, v horším drásavá. To vše plyne v linii časově zřetelné, ale jinak nijak zvlášť prokomponované, některé výjevy a postavy (nepočítaje ty hlavní) se sice vynořují opakovaně, ale celé je to spíše živelné a byť nemáme pocit, že by celku něco chybělo, zároveň nelze prohlásit, že by se nemohlo škrtat (anebo klidně i něco doplnit), aniž by to do celkové koncepce výrazněji zasáhlo. I tento nepříliš regulovaný tok vzpomínek, jež jsou současně (jak to obzvlášť zřetelně vytane v působivém závěru) katarzí, očistným smírem, dodává dílu punc autenticity. Zkrátka a dobře: Novotného sbírce věřím a dovedu se do ní - i přes odlišné zkušenosti a dětství v jiných kulisách - ponořit a rozumět.

3 07.02.2022

Jak začít? Předně asi poděkováním nakladatelství Kalich, jehož péčí už řadu let vychází graficky nádherně řešená ediční řada Poezie undergroundu, která záslužně zpřístupnila spoustu uhrančivých veršů pozapomenutých autorů a i z dokumentárního hlediska tvoří a oživuje důležitý doplněk k dějinám českého básnictví.

*

A teď k Milanu Kochovi samotnému: Tvorba tohoto pozoruhodného, předčasně tragicky zesnulého (a vinou toho z obecného povědomí poněkud zmizelého) básníka je patrně natolik silně prodchnutá duchem šedesátých let, že se s ní jaksi míjím - a je mi to líto. Nesvědčí to nic určitějšího o její kvalitě či nekvalitě, jen jsem zkrátka starší a doby fascinace beatnictvím, surrealismem, tvůrčí spontaneitou a literaturou slabě odrážející bezpochyby silné životní gesto - protože právě taková Kochova poezie je - mám už hezkou řádku let za sebou. Věřím, že kdybych byl knížku četl na konci střední školy či na začátku vysoké, působilo by to na mě jinak a dost možná bych ji zde vítal nadšeněji.

*

Takto je to pro mě spíš nadmíru zajímavý dokument prostoupený tu a tam textem, pasáží či veršem trvalejší síly než kniha veršů, k níž bych se hodlal ještě nějak vracet. Úžasná je - ale to už je dopověď z reálného života - intelektuální determinace a v posledku i fundovanost tehdejších mladých lidí spojených s undergroundem: Koch se vyučil v chemičce a pracoval v dělnických a pomocných profesích, překvapí tedy jeho (sice nesoustavná, ale nemalá) sečtělost, slovní zásoba, schopnost tvořit aluze a parafráze, pohybovat se mezi rejstříky a styly, to vše v textech patrně vychrlených, tvořených na jeden zátah, snad i dost silně improvizovaných. Vím, byla jiná doba, ale představit si dnešního skladníka ze sámošky či dělníka, jak píše takové verše, je pro mě naprostá abstrakce. A když už jsme u té interpretačně nepatřičné empatičnosti, docela rád bych s Kochem tím "vychutnávačem beznaděje", co zahynul v šestadvacíti sražen tramvají, zašel na pivo. "Kdo jednou je sám / je vždycky sám, / visí to na něm".

*

Pár slov k edičním záležitostem: Zdálo by se, že je-li editorem dlouholetý znalec, interpret a popularizátor undergroundové literatury Martin Machovec, bude vše v dokonalém pořádku, ale - v knize je několik evidentních překlepů, což je v případě poezie (která se editorsky zpracovává a korektorsky podchycuje mnohem snáz než próza, zvlášť v tak útlém svazečku) víc než zarážející. Zvlášť uvědomíme-li si, že Kochovy texty přepsala na stroji manželka Mirka (jež spáchala sebevraždu rok po smrti svého manžela) a následně je edičně zpracoval Milan Kozelka. Jelikož jde v případě obou o neprofesionály, přehlédnutí bychom jim jistě prominuli, ale je smutné, že to uniklo i třetímu - tentokrát profesionálnímu - zpracovateli textu. Jmenovitě se mi jedná zejména o verše "mám stach [!] že ses uvolnil" (s. 49; evidentně mělo být "strach") a "a bez prostředků s prořídlou hřívou vlasů / a neupravených [!] plnovousem s dravou chutí k pokrmům života" (s. 76; velmi pravděpodobně mělo být "neupraveným"). U několika dalších míst mám silné podezření, že jde o překlep, ale už méně zjevný. Jestliže Machovec v ediční poznámce píše, že se k arbitrární opravě textu na hypotetickou uchýlil jen v 3-4 případech (nechápu, proč je tam výslovně neuvedl), měl by - nejsou-li dva výše uvedené jevy jeho omyly - explicitně vysvětlit, proč tam tyto pasáže v takto defektní podobě ponechal. Koch totiž obecně se slovy příliš neexperimentuje a s jazykem vesměs nakládá vcelku tradičně (tj. drží se spisovných, leckdy až rozličně exkluzivních forem a výrazů).

*

Nejpůsobivější básně: Automat na lidské tváře; dále pozoruhodné queerové "dvojtextí" Dvě milující se ženy, Dvěma milujícím se mužům (tam by mě zajímalo, zda verš "Vy dvě milující se muži" není náhodou taky překlep; ale líbí se mi to), Podsvětí krevní skupiny (hlavně ten závěr), Podloudník Rybí Kost (skvělá, neb asi jako jediná je komplexněji narativní), Kóta 402 m (jen škoda překlepu v názvu - má tam *m., přičemž ta tečka jistě bude autorova, ale editor ji měl eliminovat) a Seance I. Dobovou podmíněností a s ohledem na básníkovy osudy jsou pozoruhodné i tři výrazné texty Pampelišková gátha, Laborantka a pak finální a titulní Hóra Láv, v níž se potýká láska takřka hippiesovská s komunistickou policií na pozadí silných autobiografických momentů ("Nechal jsem práce před třemi lety, je tomu pět let / co jsem naposledy držel učebnici, je to dva a půl / roku nazpět, co jsem měl víc než dvě kila / v hotovosti").

3 03.02.2022

Především je to knížka krásně udělaná - graficky, typograficky a z hlediska ilustrací, za což se náleží nakladatelství Take Take Take velká chvála. Obsahově je nutno brát ji spíše jako dobově a individuálně silně podmíněný příspěvek k dějinám, legendám a vnímání Vyšehradu než jako spolehlivý historických pramen. Tak jako i v jiných textech je zde Popelka Biliánová nezřídka poněkud zmatečná a opakující se, stylisticky zbytečně zapeklitá (a archaizující, což ale může mít pro leckoho své kouzlo), snad až přehnaně zaměřená na údajné pohanské, staroslovanské počátky (se všemi těmi svatoháji a modlami na slupích, ale zrovna tohle mě dost baví - arci jako poetický obraz). Přínosem knížky je, že některá v ní pojednávaná témata ovšem, mám dojem, nikdo jiný neotevřel (popř. ne dříve než ona, potažmo ne v takové míře) - kupř. vyšehradské studně a prameny, vinice, přívoz a převoznický domek, sklípky a podzemní prostory - a pak samozřejmě ty všemožné "sousedské" motivy: historky a legendy od místních atp. Nicméně i v tomto ohledu platí, že je to publikace vhodná pro čtenáře, kteří Vyšehrad a jeho minulost dokonale znají, aby se v líčeném prostoru dovedli aspoň trochu zorientovat. Tím narážíme na jisté úskalí: editor skrývající se pod pseudonymem Vyšehradskej jezdec (podle mě poněkud nesmyslně: že takto vede skvělé tematické internetové stránky, na které často chodím, nevnímám jako kontroverzi, ale v úloze editora měl figurovat pod vlastním jménem) měl totiž knihu jednak opatřit vysvětlivkami, v nichž by jednak přesně lokalizoval alespoň ta Popelkou Biliánovou často zmiňovaná místa, jejichž označení dnes upadla v zapomnění - např. dům Polsko, Dubovic dům, všecky ty údajné příbytky katovy atp. (tedy jde-li je vůbec jednoznačně identifikovat), v ideálním případě pak připojit ke knížce (třeba i volně vložený) plánek Vyšehradu a okolí s těmito místy vyznačenými. A jednak měl knihu vybavit zevrubným edičním komentářem, kde by vysvětlil, jaké textové podklady měl k dispozici a co a proč s nimi podnikal. Je-li totiž třeba jen zčásti pravda to, co píše zde níže uživatel los (a asi nemáme důvod mu nevěřit), pak je tu z textologického hlediska řada problémů (dovedu si představit, že editor koriguje nějaké datum či jméno, ale musí o tom čtenáře informovat). Přitom pokud jde o vyslovené překlepy, je jich v knížce jen opravdu nepatrně. Shrnuto a podtrženo: počin bezpochyby záslužný a nádherně vydaný, z obsahového hlediska však spíše zajímavý než spolehlivý a z textového hlediska nejspíš poněkud problematický.

3 14.01.2022

Pokud bych měl tento román charakterizovat jedním slovem, pak by to asi bylo adjektivum "bizarní". Je to vskutku příběh, respektive konvolut příběhů bizarní v tom lepším slova smyslu - výběrem jmen postav a míst počínaje a způsoby jejich smrtí konče. Mrazivě pitoreskní atmosféra imaginárního (ale nakolik vlastně? - vždyť je to Rusko...) městečka Čudova zmítaného absurdními ozvuky leckdy neméně absurdních velkých dějin se proplétá osudy četných postav, z nichž snad o žádné nelze prohlásit, že by nebyla poněkud svérázná. Má zpočátku váhavá četba se brzy přerodila v autentické zaujetí autorovou nápaditostí, doprovázené přemítáním, jak moc lze knížku vnímat jako jistou metaforu Ruska v kostce, ruského myšlení a vidění světa. Rozhodně pozoruhodná záležitost, mj. i díky jazykovému bohatství, patrnému díky kvalitnímu překladu i v češtině. Navíc se po četbě zatoužíte vrátit k Čechovovi a vnímat ho dost možná jinak než doposud...

3 23.12.2021

Pro jiné čtenáře bezpochyby skvělá kniha, ale pro mě poněkud zklamání: celé to je snad až příliš ukotvené v japonské realitě, reáliích, mentalitě a stylistice, což zejména v první polovině - podotýkám, že z mého pohledu - nežádoucně retarduje četbu, rozptyluje pozornost a zahlcuje recipienta pro finální vyřešení záhadné série vražd nepotřebnými detaily, respektive detaily, které snad nejsou úplně zbytečné, ale měly být podány jinak. Jistojistě je to alespoň zčásti cílená autorova hra, snaha všemožnými způsoby svést čtenáře, jenž je výslovně a opakovaně vyzván k interaktivitě (tedy k tomu, aby se společně s hlavními protagonisty podílel na pátrání a objevil pachatele sám), na scestí, ale u mě to zkrátka nejednou přesáhlo únosnou míru kotvení v japonském kontextu a stalo se to nepříjemným balastem. Připouštím ovšem, že lidé znalejší Japonska, japonské kultury a v tomto ohledu zapálenější to naopak mohou pokládat za vítané zpestření. Ambivalentně vnímám i překlad Anny a Igora Cimových (mimochodem právě kvůli Annině slibné prozaické prvotině s japonskou tematikou a několika pochvalným recenzím jsem po Šimadově románu sáhl) - těžko se mi posuzuje, jaká je praxe a možnosti překládání z japonštiny, ale přijde mi, že jazyk českého překladu je v řadě pasáží zbytečně zašmodrchaný, což komplikuje mnohdy i elementární pochopení pasáží, které patrně neměly být nijak jazykově šifrovány či zatemňovány. A platí to bohužel navzdory tomu, že lexikálně a zpravidla i stylisticky je překlad svěží a dokládá nepochybný talent svých původců. Druhá půlka knihy je živější, působivější, a snad i díky tomu je celkový dojem většiny čtenářů, jak tady čtu v jiných ohlasech, veskrze příznivý.

3 14.12.2021

Tematicky a motivicky pozoruhodný prozaický debut libereckého filmaře a literáta. Místa a události v knížce popisované osobně leckdy až důvěrně znám, proto jen těžko posoudím, jak by se četla kniha někomu, kdo s nimi nikdy nepřišel do styku nebo je nerozšifroval. Autor totiž - s ohledem na to, aby zdůraznil literárnost, vyfabulovanost řady příběhů a souvislostí - různými způsoby a s různou měrou invence pozměnil jména reálných předobrazů postav knihy (jako byli např. baron Liebieg, Karl Kostka, rodina židovského továrníka Loewyho, Soňa Kučerová), čímž případným čtenářům s touto částí Liberce dostatečně neobeznámeným poněkud zatemňuje pozadí prezentovaných příběhů. A obávám se, že bez hlubšího povědomí o nich nebude četba natolik zajímavá a poutavá, jako byla třeba pro mě. Navíc mi přišlo líto, že i některé slibné fabulační náběhy a motivy zůstaly poněkud nedotažené, rozmlžené, jinými slovy, že nebyl plně zužitkován potenciál těch několika mocných příběhů, které se staly reálným předobrazem prózy. Ale snad jsem jen knížku zhltnul příliš rychle a při pečlivější četbě by se mi některé věci vyjasnily. Celkově vzato Waldvillu doporučuji všem čtenářům především z Liberce a regionu, obzvláště těm, co jsou v okolí Lidových sadů a Liberecké výšiny jako doma. A těším se na autorovy další knihy, popř. i na počiny dalších, jím třeba inspirovaných literátů, kteří se tvůrčím způsobem zhostí některého z řady silných jizerskohorských narativů (odvážně a navzdory tomu, že jejich vylíčení v knihách Miloslava Nevrlého a zčásti i Marka Řeháčka je bezpochyby obtížně překonatelnou metou).

3 20.09.2021

Obecně vzato i pro tuto sbírku Josefa Suchého platí charakteristiky, které jsem napsal k jiným jeho počinům řekněme ze středního a pozdního období jeho tvorby. Duhové kameny psal kolem padesátky, v sedmdesátých letech (vyšla roku 1976), a patrně se do nich promítlo buď jisté tvůrčí oslabení, anebo objektivní okolnosti v podobě autocenzury (sám působil v brněnském nakladatelství Blok, musel si tedy být vědom, co projde a co už nikoli). Poezie je to totiž pro něj charakteristická, svou poetiku a malebnost si drží, tentokrát však bohužel chybí výraznější básně, jež by tvořily pomyslné vrcholy sbírky, koncentrované amalgámy jeho lyrického vidění.

Sbírka má čtyři oddíly: V prvním (Krajina matka) se vrací na rodné Podhorácko/Brněnsko, ve druhém (Krajina sestra) zavítá do milované Lužice, třetí (Růžový olej) tvoří vřelé, lidsky hřejivé verše rodinné a poslední (Vzít v potaz kámen) meditace o žádoucnosti zakořenění, pevného ukotvení v určitém místě. Je třeba říci, že básně o rodném kraji, o Lužici a rodině najdeme ve zdařilejší podobě jinde (ty první spíše v předchozích sbírkách, druhé a třetí spíše později). A poslední oddíl pracuje s konceptem/symbolem kamene poněkud násilně, překombinovaně, jako by si předem stanovil, že zkrátka napíše cyklus básní, kde se v každé mihne nějaký kámen, a pak je tam horem dolem sázel (vždyť co jsou třeba „palečné kameny“ či „jívový kámen“, a pakliže nic, fungují jako metafory opravdu nezbytné a přiléhavé?).

Určitě to není špatná sbírka, jazyková vybroušenost a cit pro slovo se nevytratily, a tak budou příznivci díla Josefa Suchého a tohoto typu poezie nejspíš spokojeni. Autor zde však patrně až příliš často naráží na limity, jež s sebou nese jeho naivizující (tj. přehnaná alegoričnost, polopatičnost, prvoplánovost) a rurálně-idylizující (tj. selanka, kýč) poloha tvorby. Jako by na moderní jazyk a syntax, tu a tam okořeněný archaismem, historismem či dialektismem (ale dovedně, jak jsem psal: s citem pro slovo – a je to pro mě asi nejpůsobivější složka Suchého tvorby) narouboval ducha poezie devatenáctého století.

Jednoho dne

Dokud jsi mladý,
vykračuješ si zlehka a po špičkách,
pohvizduješ si do noty s veselou žilkou.

Kolem se prostírá svět,
veliká májová zahrada v květu,
kde všechno pospíchá na křídlech s tebou.

Lehaje na ráno myslíš,
vstávaje k poledni upíráš dychtivé oči
a nic ti nechybí.

Jednoho dne
najdeš na spáncích první šedivý vlas.

A náhle stojíš,
užaslý cizinec,
uprostřed podivně malého zřídlého sádku.

Na strništi se zvedá severák.
Zastudil do tváře,
která už dávno nepatří chlapci...

2 13.11.2024

Po řadě let jsem se vrátil k prvotině Josefa Suchého, jež se do širšího čtenářského oběhu dostala de facto až s padesátiletým zpožděním (náklad prvního vydání v roce 1948 byl zničen). Z tehdejší, nejspíš i opakované, jsem si pamatoval, že mě sbírka oslovila, vybavil jsem si dokonce několik výrazných básní (ve smyslu názvů), jejichž působivost si v mém případě podržela trvalou platnost (zejm. Daleko zpět, daleko v příštím a Pozdě v noci – tu pokládám za nejlepší text celé sbírky). Jinak jsem ovšem četl zprvu lehce rozčarován, byť se zájmem.

První oddíl tvoří básně vypjatého patosu, líčící na tisíc a jeden způsobů jakýsi extatický pesimismus, apokalyptickou vizi světa i nitra, snad poněkud pod vlivem prožitku nedávno předtím skončivší druhé války a nadcházející komunistické totality, a jistě pod vlivem Zahradníčkovým, Holanovým, Hrubínovým, Demlovým, zčásti i Březinovým (ozývají se tam ovšem i názvuky kupř. takového Karla Hlaváčka) a patrně též autorovi současným existencialistů jako Kamil Bednář či v menší míře Orten. Postupně se však ukázalo, že Suchého tvorba má i v této poloze k jakémukoli jalovému následovnictví daleko, byť její svébytná rurálně-přírodně-pokorná lyrická tónina zde ještě není vyhraněna a pouze tu a tam pableskuje. Za nejlepší básně v této části – byť jsou vlastně všechny poměrně homogenní a tvoří jediný, nepříliš přerývavý a přerývaný celek – pokládám asi Loučení, Vánoční, rozkročeněji pojatý Lis a níže citovanou

Zimní noc

Třesení hvězd. Spí ptáci a mají hrdla úzká.
Je bez dechu, bez dechu truchlý čas.
Cár léta modrý na trní u cesty sotva zůstal,
nemocné ticho trápí, kolem se rozléhá.

Na krajinách i uvnitř drží zima.
V bezkrevné dálce chvílemi plápolá hlasy psů,
podoby dívčí zbledlé s očima zavitýma
mění se náhle na hrůzu –

Ti bez těla tu zatanuli jiní, prostí,
kde by je nečekal.
Ubývá luny skutečnosti,
skoro jak listí chřestí lidé vyhnanci z člověka.

A jdou-li ještě, kroky svými klnou.
Nemají úst, pohlédnout nemohou.
Nad zemí bědnou, lidského mrazu plnou
slovo se klene trpící oblohou –

Druhý oddíl knihy je rozmanitější tvarově, obsahově i koncepčně. Je tam víc básní dedikovaných Suchého přátelům a souputníkům (Demlovi, Zahradníčkovi, I. Slavíkovi a E. Liškovi) a všechny tyto jsou vynikající. Rýmy a asonance občas ustupují volnému verši, komplikovanější syntax, dělená mezi více veršů a plná elips a méně obvyklých forem, se mnohdy projasní a oprošťuje:

Vzdech

Surový vítr ponocuje,
lampy jak náhrobní,
třesou se stromy sirotkové bdící,
nebe
oko suché, vyplakané, nesmírné.

Domy se srazily
v škaredé černé drúzy.
Ryjí mi srdce, jak prodírám se jimi,
krvácím.

Kde člověk?
Jsem hlad, jsem žízeň, jsem zoufalství.

A tu míjejí
lehcí jak pověv šatů, sunou se těžcí
jak balvany –

pohledů se chytám –
ten je zbobtnalý
a míří dolů,
ten
běduje sám a sám,
kůži sedřel si s tváře nadobro.

Jak vidno, apokalyptičnost – s jistým přídechem nejzávratnějších tradic romantismu – rozhodně nemizí, avšak Suchého typické prostředí, v jehož vystižení je mistrem – tedy krajina a vesnice – se zde vyskytuje častěji, hmatatelněji a básně jsou obecně přítomnější, konkrétnější než poněkud abstraktní propastné tesknice prvního oddílu. A právě tady je Suchý silný a originální. I ve srovnání s pozdějšími sbírkami, kde si již plně vydobyl specifický styl, přístupnější, čtivější a tím i apelativnější (bohužel občas tendující k prvoplánovosti a v pozdním období popisnosti, snad až na pomezí kýče). Žernov, hutně čerpající z metafyziky, spirituální poezie a existencialismu třicátých a čtyřicátých let je tohoto ještě prost, civilistnější ladění zde nastupuje jen velmi zvolna a mírně. Závěrem bych ještě uvedl působivou, svou náladou skorem březinovsky niterně „krajinářskou“ báseň dedikovanou Jakubu Demlovi, v jejímž závěru vzácně vystupuje přímo a jednoznačně jmenovaný Bůh, nenápadná, leč silná stálice Suchého tvorby:

Na samotě

Takové místo v našem kraji,
které nenavštěvuje nikdo z lidí
tohoto času.
Prastarý plaňk, stromy, několik balvanů,
na něž lze usednout.
K nebi tak blízko, že by tam
dosáhl rukou.
V tichu
je cítit chvění.
Nějak tu jsou dosud všichni,
kdo dávno odešli.
Co chvíli vzbudí se
některý z oněch dějů,
blíží se po rose slabounká melodie
muziky starodávné,
útlý dech květin, co kdysi
nosily dívky k polním křížům
a v modlitebních knížkách do kostela.
Strom se tu pohne, jako by měl krev,
odněkud z trávy zavzlyká
bezústý pláč,
kamene obrys
přechází zvolna
v poslední pohyb
dávného mrtvého.
Zde potmě bledé světlo
zvedá se nad vodou
a tkví.

A tam vás potkávám.
Pak
přede mnou jdete schýlen,
odpovídaje mlčky
někomu z mrtvých, někomu z živých.
Někdy jen pohled, záchvěv ruky
a ze soumraku vzlétá anděl, zakletý do té chvíle
v podobu květiny,
někdy jen slovo
a pramen tryskne kdekoli.
Co bolelo, už nebolí.
Pahorky v modré dálce trnou
a za nimi je Bůh.

2 04.11.2024

Básnickou tvorbu Lubomíra Tichého jsem měl možnost poznat už před časem během literárního večera ve Fra (tuším začátkem roku 2022) a posléze i číst v časopiseckém otisku (tuším v Psím víně), sbírku jsem si tedy pořídil záhy po jejím vydání a teď na podzim ji čtu už podruhé. Patrně zopakuji to, co už jiní napsali jinde a lépe, tedy že Lubomír Tichý je s ohledem na svůj věk mimořádně vyzrálý a kvalitní debutant. Je to skutečně až ku podivu, když vezmu v potaz, o co jsem se v jeho věku pokoušel já sám nebo co tvořili a vydávali jiní, třeba i později proslulí literární tvůrci. Jistým způsobem příznačné až vtipné je, že i on sám (resp. lyrický subjekt jeho básní) působí (vlastně ani nelze psát: stylizuje se) jako mnohem starší, rozumnější, distancovanější. Jako pozorovatel – izolovaný, stojící výše (či prostě jinde) než ostatní „vrstevníci“, „kloučkové“, „McJardové“ a „dorostenci“, avšak nikoli povýšený a v podstatě ani blahosklonný. Spíš znalý, sžitý, přestože vyčnívající (je mi až záhadou, zda a jak to lze tak nekonfliktně skloubit, vždyť ve sbírce žádné takové střety ani vyhraněnosti tematizovány nejsou).

Za nejlepší oddíly sbírky pokládám Světoznámě ztracen a Cloumání katastrem, ač ani ty ostatní nezaostávají co do kvality, spíš mě zkrátka oslovují o něco méně. Čtenářsky nejobtížnější pro mě byla delší skladba Ahoj průlezko! – takové zvláštní flanérství mezi venkovem a městem, jedna velká metafora váhavosti, bezcílnosti, nejistoty přejití či přechodu (i v onom významu etapy). Ostatní básně ze sbírky jsou vesměs krátké, pointované trefně a plodně, jakkoli ne prvoplánově. Motivy jsou spjaté s autorovým venkovským bydlištěm, nechybí rodina, místní postavičky (ne však pojaté doležalovsky), hodně chůze, přírody, vesnického dění. Troufám si ale říct, že primárním lyrickým gestem není vytáhnout a ukazovat tento, většině čtenářstva z vlastních zkušeností spíše málo známý svět (je-li správný můj předpoklad, že čtenáři poezie jsou u nás převážně z měst). To vše je svět pozorovaný a prožívaný, poeticky uchopený z vnitřní naléhavosti a pro silný otisk, jejž v básníkovi zanechává. Jinak řečeno, autor dle mého názoru nepíše o všech těch mysliveckých plesech, senosečích, zavařovačkách, svozech železa atd. proto, že by se tím chtěl odlišit od ostatních tvůrců (a klidně by mohl: jiné básníky takto pojatého venkova v současnosti neznám a ani když se vezme jiná moderní reflexe vsi, třeba Hejda, Zelenka nebo již zmíněný Doležal, tak je to hodně jiné), ale venkov je zkrátka prostředím mu vlastním, v němž uplatňuje a testuje své lyricko-fenomenologické vidění (či jak to nazvat). Vztahuje se k věcem či jejich částem, místům či jejich výsečím, prvkům a podobně přistupuje i k lidem, resp. jejich aspektům. Tím nechci říct, že by to byl necita a nelida – a jakkoli nežádoucně je zpředmětňoval, ale skutečně mám pocit, že lidé, potažmo osoby (včetně těch, kde explicitně či implicitně signalizuje jejich blízkost ve vztahu k sobě-subjektu) jsou v jeho tvorbě spíše fenomény než zdroje, cíle či prostředníci emocí. Fenomény sledované a popisované, přinejlepším nějak prakticky součinné. (Koneckonců opakuje se tu motiv prostého vidění, zaregistrování, zachycení – mj. i fotoaparátem.) A i to vnímám v dnešním kontextu takřka již módní sebezpytné a sebeanalytické literatury, často pracující s citově vypjatými situacemi, jako příjemné osvěžení. Zároveň to totiž není prezentováno jako projekt, koncept, nýbrž vyniká to jednoduše z autorovy bytostné poetiky.

Pole

přes navátý sníh se do zahrady dostala srna
než jsme s otcem stihli srolovat pletivo
okousala mladé jabloně

když pádila zpět k lesu
udeřil za ní blesk

máme jen černobílou tiskárnu
i tak se zachycená srna vyjímá hezky v rámu
nad pokojovou rostlinou v pokoji

2 24.10.2024

Ještě dodatek k mému předchozímu komentáři: Texty z 90. let jinak mají na můj vkus zpravidla nižší úroveň, svěžest slovních her se vyčerpává, část z nich vznikala patrně pro nějakou kapelu jakožto texty a odráží se to na nich. Zajímavější je tak třeba fragment cestopisné prózy Maňána (škoda, že nebyla publikována celá, ač argumentu špatné čitelnosti rozumím), která by ovšem víc než literární perlou byla zobecnitelným svědectvím o Machulkově životě a protloukání. Na závěr ještě odcituju pro mě asi nejsilnější kus celé knihy, který ve své prosté naléhavosti působivě nezastře trn doby:

Jestli tam bude
 
Jestli tam bude
tak mu řekni
že se po něm ptali
jo, že se po něm ptali
že se zajímali, co ho zajímá
jestli to chválí, jestli to nezapálil
jestli zase zahálí, z čeho je živ
co dělal dřív

Řekni mu, že se po něm ptali
že ho tam zvali
že za ním byli
s kým se stýká
s kým se zdržuje

Řekni mu, řekni
že ho to čeká

/asi konec 80. let/

2 07.10.2024