V_M | Komentáře u knih | Databáze knih

V_M V_M komentáře u knih

Kraj můj milovaný Kraj můj milovaný Metoděj Jahn

Znamenitý výbor textů pozapomenutého prozaika a básníka. Oceňuji zejména zpřístupnění autorových memoárů, jež byly - pochopil-li jsem správně - dosud pouze v rukopisné podobě. Mají nejen kvalitu biografickou a literární, ale mohou posloužit i jako historický a etnografický pramen pro zájemce o vlastivědu Meziříčska, Kelečska a Rožnovska. Paměti zabírají větší část knihy, do zbytku pak editor (jemuž náleží poděkování za kvalitní přípravu textu - narazil jsem snad jen na 2-3 překlepy, potažmo interpunkční nedostatky) zařadil vybrané básně, črty, povídky a úryvky ze dvou rozsáhlejších děl (Lukáš Ruman, Selský práh). Jahnovo pojetí tvorby míří k lyrizující idyle, nestraní se ani poloh baladických, ty koneckonců pokládám v jeho díle za nejzdařilejší. Píše jazykem čistým, ryzím, s občasnými nářečními prvky, ale obecně vzato uměřeným. Tak jak si představujeme kvalitní standard řekněme první půle 20. století. Pro všechny příznivce Valašska, Beskyd a výše uvedených měst je tento výbor z Jahnových vzpomínek a literárních prací myslím skvělá volba, která potěší a nezklame, navíc se díky kapesnímu formátu snadno dá vzít na výlet a číst v přírodě, což autorovy poetické pasáže líčící horskou krajinu ještě umocní.

08.08.2023 5 z 5


Libůstka Libůstka Mariusz Szczygieł

Čtivá knížečka zdatně napsaných příběhů několika nesmírně pozoruhodných žen. Autor zde tradičně prokázal nejen svou geniální schopnost nevtíravě se protagonistek "zmocnit" a s nefalšovaným zájmem a empatií popsat jejich osudy, aniž by hodnotil či soudil. Ale uplatnil zde opět i svou velkolepou schopnost obsahové kompozice včetně brilantního ovládání "literárního střihu". To je mimochodem charakteristika a dovednost, díky níž se díla autorů polské školy reportáže tak skvěle čtou. Nejlepšími texty z Libůstky jsou podle mě Lístek a Zavazadla paní K. Velmi oceňuju i fotografický doprovod, který leccos zpřítomní a vykreslí v jiném, nečekaném světle.

23.06.2023 4 z 5


Šípkový keř (výbor ze sbírek) Šípkový keř (výbor ze sbírek) Petr Křička

Edičně a redakčně pečlivě připravený výbor z díla pozapomenutého básníka, kterého jsem si vždycky spojoval se svěží, svébytnou formou vitalismu. K jeho dílu jsem se vrátil snad po desíti letech a ukázalo se, že můj výše uvedený celkový dojem z něj byl deformován buď tehdejší příliš povrchní četbou, nebo mlhavostí a nepřesností vzpomínky (popřípadě obojím). Nechci tu výslovně prohlašovat, že Křičkovo dílo je ve všech ohledech přežité a nemůže si najít své čtenáře, ale po jeho přečtení dnes mám pocit, že mu zkrátka chybí básnická síla, formální výbojnost či prostě jakákoli další kvalita, kterou by mohlo dnešního milovníka poezie nějak hlouběji oslovit. Kdysi jsem tuším přečetl všechny tři jeho první sbírky, ale nic určitějšího si z nich nepamatuju, proto nedokážu posoudit, jestli tento můj soud není zčásti způsoben třeba jen nevhodným editorčiným výběrem.

Nicméně pokud bych měl na základě zastoupených básní hodnotit: Šípkový keř je sbírka zajímavá, leč nevyrovnaná, silnější v kusech s konkrétnější obrazností a hmatatelnějším ukotvením (Šípek, Medynia Głogowska, Podzimní motiv) než v poněkud mnohomluvné citově-moralistní lyrice či jak to nazvat (Krystal, Žal, Vítr a vlny), v níž archaizující slovní zásoba, leckdy deformovaná bezmála lumírovsky, škodí emočnímu přesahu, o jehož upřímné a reálné motivaci nepochybuju. Bílý štít je podle mě nejzajímavější a nejoriginálnější Křičkova sbírka: pro zvláštně zemitou lidovost, pevnou ukotvenost v horáckém kraji (kde se sice, jak se často nesprávně opakuje, Křička nenarodil, ale vyrůstal tam a cítil se tam asi nejvíc doma), jeho postavách a postavičkách, mluvě, ale i ozvěnám jiho- a východoslovanské poezie, kterou autor dobře znal a překládal. Je to asi jediná sbírka, kterou mě láká přečíst si celou. Naopak Hoch s lukem byl velkým zklamáním, platí o něm v podstatě to, co jsem o slabších číslech ze Šípkového keře s tím, že tenhle typ lyriky prostě Antonín Sova napsal mnohem líp a dříve, takže je tato Křičkova sbírka navíc ještě anachronismem (v roce 1924!). To samé platí o obou zbývajících sbírkách, z nichž Chléb a sůl ze 30. let obsahuje aspoň pár sice časových a příležitostných, přesto básnicky zdařilých kusů (Podzim, Pohádka o Honzovi), naopak Běsové z roku 1946 (psané průběžně od roku 1938) zůstanou obecně vzato pouhým dobovým dokladem básníkova rozhořčení nad aktuální situací země (pokud ovšem vím, občansky se do odboje nijak nezapojil), leckdy bezmála nechtěně komickým, jako když se v závěrečné velkopáteční takřka meditaci náhle vynoří partyzáni.

Výše vyřčené samozřejmě může být pod vlivem určitého předporozumění (jak se ukazuje, poněkud falešného), s nímž jsem se ke Křičkovu dílu vracel, mé preference pak bezpochyby ovlivnil můj čím dál větší zájem o problematiku provázanosti lyriky a konkrétní prostorové, krajinné a vizuální zkušenosti, vztahu identity, domova a tvorby. A toho, že jsem tyto parametry našel v Křičkově díle mnohem míň a slaběji, než jsem očekával. Nerad bych, aby to kohokoli odradilo; Křičkovy básně si zaslouží, aby si je každý zájemce třeba jen na základě tohoto útlého výboru prošel a zhodnotil sám. Na přilákanou níže přepisuju jednu z lepších básní ze Šípkového keře:

PODZIMNÍ MOTIV

Myslím na podzimní sychravý den,
jak bývají u nás v horách.
Čteš v pracovně. Lhostejným cinkotem
déšť klepe na spuštěných storách.

Psa zavoláš. Trochu se rozptýlit,
trochu se potoulat s druhem.
V poli je smutno, pusto a klid.
Les rychtářův obejdeš kruhem,

z kopce se rozhlédneš do čtyř stran,
na mlhu nad řekou dole,
na zetlelé listí, hejno vran,
jež na mokré snáší se pole.

A podvečer přijde. Pojednou
slunce vysvitlo mrakem.
Tak ticho je. Večerní krajinou
zdiveným bloudíš zrakem,

zříš, oddaně k nebi mlčící kraj
zrosenou dívá se tváří,
zříš, zalilo zbožně stojící háj
vroucnou, laskavou září.

Krůpěje dešťové na listech
jak tiché lesknou se slzy,
vždyť tuší křovina, lístek i mech,
že zajde, že odejde brzy,

že nadchází noc, že nebude hřát
již milé. I srdce tvé ví to.
A všecko máš náhle tak hluboce rád,
a všeho je líto, tak líto,

té lásky, že přišla, žel, pozdě tak,
že krátce tak bylo žíti.
A naposled děkuje srdce i zrak...
Je nutno jíti...

19.05.2023 3 z 5


Pravomil aneb Ohlušující promlčení Pravomil aneb Ohlušující promlčení Petr Stančík

Vynikající, dějově i jazykově stančíkovsky barvitá próza. Navzdory náročné a trudné tematice nepostrádá hravost a humor, hlavní postava skoro jako by byla jakýmsi novodobým "Švejkem poněkud naruby". Inteligencí, obratností a nadáním připomíná bez nadsázky superhrdinu, leč superhrdinu našeho, polidštěného nejen upřímností v "milování pravdy" a sveřepostí v tomto odhodlání, ale i schopností improvizovat, žertovat či chybovat a poučovat se z toho. Stančíkův román se čte jedním dechem a nebrání tomu ani poměrně četné popisy různých (pseudo)vynálezů, zlepšováků, technologických a jiných postupů, ale i pokrmů (gurmánství knihou prostupuje skrznaskrz leckdy v pasážích zcela nečekaných) nebo krajin, vždy poetické a nejednou mající parametry bezmála vyznání či ódy na daný předmět či proces.

25.04.2023 5 z 5


Hromové klíny a hrnce trpaslíků Hromové klíny a hrnce trpaslíků Karel Sklenář

Záslužný, pro český kontext mimořádně objevný knižní počin Karla Sklenáře, který je skvělým znalcem české archeologie, jejích dějin, umělecké reflexe a - jak se ukazuje - i jejího odrazu v lidových pověrách, pověstech a vyprávěních. Právě toho se totiž Hromové klíny... týkají a autor bohatý materiál zpracovává přístupně, čtivě, až je leckdy těžké se od knížky odtrhnout. Prošel neuvěřitelné množství studií, národopisných pramenů, literárních děl, mnohdy naprosto marginálních. Člověk žasne, jak na něco takového vůbec mohl narazit. Kde příklady z našich zemí chybějí, vypomáhá si širokými znalostmi mezinárodního kontextu, zejména zdroji z německojazyčných států, ale i třeba Británie, Francie nebo Ruska. Díky tomu se dobře ukazuje, že velká část lidových zkazek a pověr je podobně jako i u pohádek v podstatě celoevropská. Sklenář dokonce občas uvede i paralelu z jiných kontinentů. Zajímavé je, že v odlehlých oblastech přetrvávaly lidové interpretace týkající se archeologických nálezů a památek dlouho do 19., ba nezřídka do 20. století. Oceňuji, že autor k folklórním látkám přistupuje kriticky a nezdráhá se zpochybnit jejich autenticitu, existuje-li podezření, že mohla být ovlivněna uměleckou literaturou nebo již archeologickou vědou (třeba mezi kněžími a učiteli bylo množství nadšenců, kteří tato témata mohli propagovat a lidové příběhy tím ovlivňovat). Podobně kriticky reflektuje (post)romantický zápal některých badatelů, nevyjímaje ani kupř. onomastiky publikující dodnes, kteří nedisponují dostatečnými znalostmi dějin a vývoje folkloru a interpretují některé skutečnosti v podstatě v duchu nadšenců z 19. století, kteří viděli v kdejakých Obřanech a Obříství obry či v Mohelnách a Mohelnicích jednoznačný důkaz o tom, že tam musely být mohyly. Knížka je velice solidně zredigovaná a vytknul bych jí jen nepočetné drobné nepřesnosti (Libštát neleží na Jičínsku, ale na Semilsku; u Brna není žádná Úpice, ale omyl mohl vzniknout chybným čtením německého pramene, v němž se psalo o Auspitz, tedy o Hustopečích), přičemž ani nemusí jít o autorovy omyly, ale nedůslednosti převzaté z jiných zdrojů. A i kdyby, v nesmírném množství informací a konkrétních příkladů, jimiž text vysloveně oplývá, jsou takové nepatrnosti pochopitelné.

26.03.2023 5 z 5


Tři kapitoly Tři kapitoly Daniel Hradecký

Hodnocení této trojice próz píšu až s poměrně značným odstupem od jejich přečtení, ale Hradeckého kniha na mě hluboce zapůsobila. Drásavě analytická, resp. sebeanalytická, ironická, resp. sebeironická výpověď otevírá hezkou řádku podnětných, leckdy sebezpytných otázek. Shodou okolností jsem ji četl v době, kdy jsem poprvé navštívil Litvínov a Meziboří (ne kvůli knížce, ale potěšilo mě, že jsem měl tu čest celkem důkladně procestovat autorův rodný rajón). Enigmatické slovo (patrně citoslovce) z názvu prvního textu - Dumdum - mi sugeruje finální dva tóny znělky, jež v jedné dávné vědomostní televizní soutěži signalizovala chybnou odpověď a prohru. A jakousi zprávou o životní prohře je v podstatě celá kniha. Hlášením podaným s podivuhodnou věcností, bez sebelítosti či sebeobviňování, leda občas s cynicky jízlivým šklebem. Nad čím jsem během četby i po ní hodně přemýšlel, byla míra autobiografičnosti a autenticity textu. Jinak řečeno - jeho prožitost, je totiž nesmírně silný a takřka chapadlovitě se čtenáře a jeho představivosti (ba - třeba jen nakrátko - i života!) zmocní... Daniela Hradeckého osobně neznám a nikdy jsem ani nebyl na žádné besedě s ním (byť to nebyla první jeho kniha, již jsem četl), tato mimotextová linka mi tedy nepomůže. Četl jsem recenze a rozhovor s ním, díky čemuž jsem získal určitou představu autenticity. Vykazuje však text (ponecháme-li stranou předmět jeho narace, jeho "realitu") skutečně známky autenticity? Složitost a bravura autorovy práce s jazykem spíš naznačuje opak. Jinak řečeno, vůbec si nejsem jist, zda myšlení a vyjadřování (byť v podobě vnitřního monologu) rezignovaného a izolovaného člověka na dně, jenž natrvalo mává bílou vlajkou, by operovaly s takovouto cizelovaností a vybroušeností. Podle mě by spíše rotovalo v kruhu, utápělo se a kuklilo do sebe, směřovalo by k degenerovanému plácání, nikoli k mnohovrstevnatému filozofujícímu glosátorství. Což nemá nijak umenšit hodnotu této pozoruhodné a originální prózy, jen upozornit na jistou čtenářskou obezřetnost, jakkoli vstoupit do dialogu s knihou můžeme koneckonců každý dle své chuti a libosti. Otázka důvěry/nedůvěry autorovi rozhodně mnohem víc přísluší jiným žánrům, ale já se jí zaboha nedokážu zbavit ani právě při četbě Hradeckého.

19.03.2023 5 z 5


O české a německé kultuře O české a německé kultuře Ferdinand Peroutka

Edičně vzorně připravený počin zpřístupňující čtenářům text zdánlivě marginální, ale přesto plný řady cenných a podnětných postřehů především k osobnosti Franze Kafky, pražskému literárnímu životu doby meziválečné, ale i k obecnější problematice vztahu české a německé literatury, kultury a obou národů. Překvapilo mě, že Peroutka - ač sečtělý, znalý a bystrý člověk - působí ve svých stanoviscích poněkud starosvětsky, řekl bych až přespříliš spjatě s myšlenkovým klimatem první republiky (a skrze ni a ně ještě velmi silně s českým 19. stoletím). A myslím teď především jeho vytrvalé snahy dobrat se skrze rozmanité generalizace k obecninám typu národní duch, charakter národní literatury a tyto záležitosti pak srovnávat na pozadí českého a německého kontextu. Zároveň je z jeho slov patrná bolestná zkušenost se sudetskými Němci, která se v příslušných pasážích přerodila v poměrně nesmiřitelný český nacionalismus, jehož vinou kupř. poněkud umenšuje vinu Čechů na různých zvěrstvech páchaných na našich německých spoluobčanech po skončení války. Ve styku s Urzidilem, který byl taky sudetský Němec a fašistický pohled na svět nejenže nesdílel, ale dost se proti němu vymezoval, to působí (z dnešního pohledu) nemístně a trochu netaktně. Uvědomuju si, že je to do značné míry nezávazný, ležérní rozhovor dvou starých přátel, ale na druhou stranu jej vědomě nahrávali (a následně se vysílal na zahraničních rozhlasových stanicích) a myslím, že by v těchto kategoriích Peroutka uvažoval klidně i při psaní. Urzidil je oproti němu uměřenější a v řadě ohledů uvažuje moderněji, což snad mohlo být - krom jeho rozkročenosti mezi dvěma, resp. třemi kulturami a určitou povahovou smírností, mediátorstvím - způsobeno i tím, že víc cestoval a stýkal se s mladými lidmi na univerzitách, mj. jak sám zmiňuje i v západním Německu. Jakkoli si Peroutky coby osobnosti i autora vážím, v dialogu jsem se klonil spíš k Urzidilovým perspektivám a postojům, navíc na mě působil tak nějak sympatičtěji. Bylo by velice zajímavé poslechnout si originální nahrávku. Člověk by tak mohl třebas posoudit, jak zněla po mnoha letech exilu Peroutkova čeština a - což je ještě pozoruhodnější a obdivuhodnější - jaká byla čeština českého Němce Urzidila. Škoda, že nakladatelství záznam nezpřístupnilo alespoň pro lidi, co si knížku pořídili (třeba skrze nějakým unikátní přístupový kód na internetové úložiště).

19.03.2023 5 z 5


Piko: Junkies' lives matter: Na životech feťáků záleží Piko: Junkies' lives matter: Na životech feťáků záleží Pavel Šplíchal

Pozoruhodná, v našem kontextu zdá se mi vcelku ojedinělá kniha. Vysoko hodnotím především originální tematiku a také poctivý a férový přístup obou novinářů k ní. Byl to pro mě vhled do úplně nového světa, přestože jsem se Sudety celý život spjatý, pervitinová scéna mi (díkybohu) zůstala víceméně skrytá. O to víc si cením zájmu a nasazení Rychlíkové a Šplíchala. Kritičtěji už vnímám následující věci:

1) Chápu, že autoři chtěli či přímo museli do knihy promítnout svůj vyhraněně levicový postoj, který se horem dolem snaží všude cpát socioekonomickou determinaci jako hlavní, zásadní, ba leckdy jediný důvod patologické závislosti, ale to je podle mě přístup zkreslující. Jistě, ta kniha nemusí usilovat o objektivitu, ale v tomto ohledu by jí myslím jistá uměřenost prospěla. Vždyť i někteří uživatelé pervitinu, které zpovídali, příčiny (a počátky) své závislosti líčili zcela konkrétně, že to byl "chtíč", "fascinace", z nudy. A řada z nich pocházela z relativně normálních, ekonomicky zajištěných poměrů (ostatně piko pro většinu není laciná záležitost), nadto z rodin a lokalit, které nebyly vysloveně rozvrácené. Zdá se mi tedy, že autoři trochu nepatřičně upozaďují mj. individuální psychologické faktory (byť je nepopírají), ale to by asi bylo na delší diskusi přímo s nimi.

2) Dost mi vadí na reportážní knihu značná nekonkrétnost, obecnost a vágnost i tam, kde pro ni není důvod. Plně chápu, že jsou jména uživatelů (všech? některých? vždyť např. Pavel Gregor je tam uveden jmenovitě) změněná, i když při vědomí, že nemalá část z nich dle knihy funguje zcela otevřeně např. na Instagramu a svou závislostí se tam denně chlubí či chlubila, si kladu otázku, zda to u některých nebylo zbytečné. Proč jsou ovšem tabuizována i jména měst a míst, to je mi záhadou. Navíc poněkud dětinským stylem "Krajské Město", "Městečko", "Vězení". Jednak je absurdní představa, že i kdyby tam napsali třeba Ústí, Litvínov nebo řekněme věznice Bělušice u Mostu, tak by uživatele se změněným jménem identifikoval někdo cizí, třetí, poněkud absurdní. (Ano, rodina, kamarádi, známí či kolegové by je možná ztotožnili, ale to pouze prozradí-li jim uživatelé, že v knize figurují. A učiní-li tak ve stávající situaci, poznají je nejspíš stejně, i přes zašifrované jméno.) A jednak jde - jak jsem se domníval - o reportážní knihu dvou novinářů, tak bych uvítal co nejkonkrétnější údaje a detaily. Zajímalo by mě, jestli ono "Krajské Město" a "Vězení" je stále týž, nebo jestli takto shodně označující různá místa (to bych vnímal jako negativum a matení čtenáře). Zajímalo by mě, co má být to městečko na severu, kde se "bere nejvíc". Zajímalo by mě, kterou vyloučenou lokalitu navštívili. Má-li tisíce obyvatel, myslím, že anonymita by po změně jmen byla zachována i při zveřejnění jména lokality. Navíc si nedovedu představit, že by si v oné vyloučené lokalitě náhle všichni pořídili (mimochodem dost drahou a nesnadno sehnatelnou) knížku Piko a hromadně ji četli, jen aby se mohli vysmát svým sousedům. Zkrátka v tomto ohledu informační hodnota knihy poněkud selhává.

3) Celkově je koncepce knihy poněkud zmatená a nelogická. Ukázky rapových textů podle mě nejsou ideálně vybrané (působí dojmem značné nahodilosti, navíc se spousta z nich, nejsou-li to tedy nějaké šifry pro zasvěcené, týká pervitinu/drog jen okrajově, nepřímo). Nevím, co v knize dělají takové výkřiky jako je kapitola 11. Toxická a obecně některé pasáže chaoticky poskládané z citátů drogově závislých, které měly být patrně pokusem o dosažení uměleckého účinku, ale to se pochopitelně nedaří, navíc jejich informační hodnota je nízká, a vezmeme-li v potaz, že tyto výroky se vyskytují s náležitým kontextem v následujících kapitolách, pak jde o zbytečně potištěné stránky. Pokus o zvýšení působivosti knihy tím, že se z ní udělá koláž, zkrátka autorům zoufale nevyšel. Vždyť k čemu jsou (na jiných místech) suchopárné citáty z Trestního zákoníku, ponechané ve svém zcela obecném znění a bez patřičného komentáře? Obecně platí, že řada výrazů z narkomanského slangu není v knize vysvětlena ani kontextově, což vnímám taky jako minus u knihy, jež má především informovat.

4) Ilustrace Tomáše Motala, jakkoli se někomu mohou jevit jako pozoruhodné, jen podtrhují stereotyp narkomanství, proti němuž se autoři od začátku knihy vymezují. Mně osobně asi nevadí a spíš patřím k těm, které zaujaly, byť bych si je do knihy nevybral, ale ten rozpor tam vnímám.

14.03.2023 3 z 5


Sen o mém otci Sen o mém otci Karol Sidon

Je to první autorova kniha, kterou jsem četl. Sice se tedy úplně minula s mými očekáváními (a řekl bych, že i s vyzněním popisu na záložce), u prózy tehdy šestadvacetiletého začínajícího autora z roku 1968 jsem očekával nějakou divočinu, něco mnohem experimentálnějšího. V první části (Nekrology) se mi namísto toho dostalo nostalgií prodchnuté figurkářství, psané podobně jako zbytek knihy z dětské perspektivy, oscilující někde mezi Otou Pavlem (to asi nejvíc) a hrabalovskou záplavou bizarních historek. Nicméně i vzpomínkově laděné prózy mám vcelku rád, obzvlášť týkají-li se míst, která dobře znám (zde hlavně Praha a Dobříš), takže mi tento rozpor vůči očekáváním nijak nevadil. Navíc bylo v oddíle čím dál patrnější to, čím se Sidonova próza od Oty Pavla a podobných výrazně liší: silný existenciální náboj, který se v Nekrolozích projevoval hlavně v rovině vypravěčových výčitek svědomí ve vztahu k popisovaným zesnulým, neodbytných pocitů mladého člověka, že ty, které míval rád v jisté fázi dětství anebo kteří mívali rádi jej, postupem času lhostejně opustil, a to vlastně bez důvodně. Jejich umírání sledoval už jen zpovzdálí, jen tak mimochodem, nešel jim na pohřeb atp.

Existenciální vyznění knihy graduje v prostřední části nazvané Žákovská knížka, která líčí absurdní kolotoč spuštěný jednou banální situací a jednou banální dětskou lží. Hlubinný ponor do vyděšené, zmatené a v lecčems alibisticky pružné duše malého kluka (v tom se ovšem neliší od většiny dospělých) je o to drásavější, že se autor iracionalitu jeho jednání vlastně ani nesnaží vysvětlit. Motivace jsou nezřetelné, podivné či nahodilé a celé je to navýsost absurdní, a to včetně závěru. Pro mě velmi existencialistický, téměř camusovský text.

Třetí, titulní část knihy analyticky, byť nikoli staticky (sestává z několika menších vzpomínkových příběhů, zčásti propletených) líčí vztahy hlavního protagonisty k mamince, nevlastnímu otci, sestrám a především se celou dobu téměř dramaticky odvolává k závazkům a abstraktnímu provinění vůči svému vlastnímu otci, jehož si nepamatuje a jenž zahynul v koncentračním táboře (ovšem nejspíš za šmelinu, nikoli za odboj nebo z důvodů čistě rasových, což jeho auru hrdinské oběti, a tím pádem i nedostižného mravního vzoru, trochu sráží, potažmo komplikuje). Otevřenost a jitřivost této analýzy-zpovědi-vzpomínky je místy nebývalá. Koneckonců hlavní hrdina je bezpochyby v celé knize silně autobiografický, nese dokonce autorovo jméno (což není úplně typické). A zaujala mě v této souvislosti ještě jedna věc - jakkoli vše v knize působí značně prvorepublikově a v jistém smyslu idylicky (rodinná a sousedská pospolitost, starosvětské poměry a reálie), zvláště v části Nekrology, počítáme-li s reálným autorovým věkem, jedná se o děje spadající do počátků a průběhu stalinsko-gottwaldovské epochy, jedné z nejhorších v našich dějinách.

13.03.2023 5 z 5


Diskrétní zóna Diskrétní zóna Tomáš Němeček

Cenný rozhovor s pozoruhodně činorodou osobností českého práva, soudnictví a politiky. Kniha vyšla už před více než 10 lety, bylo by tedy zajímavé číst její pokračování, v němž by Rychetský dost možná některé své postoje a formulace (mj. asi hlavně ty, které se týkající Miloše Zemana, o němž je v knize věru dost) poněkud přehodnotil. Navíc by se při té příležitosti mohly odstranit na můj vkus až příliš četné překlepy.

Pokud bych měl Pavla Rychetského charakterizovat nějak obecněji na základě tohoto rozhovoru, jeví se jako člověk nesmírně nadaný intelektuálně i organizačně, ale leckdy až sveřepý. Zároveň (a autor sám na to v závěru férově upozorňuje s tím, že lidská paměť je výběrová a milosrdná) se nelze zbavit pocitu, že nad některými érami svého angažmá (zejm. fungování v rámci Zemanovy vlády a obecně dlouhodobá blízká spolupráce se Zemanem) poněkud přivírá oko, vyzdvihuje spíše jejich klady a soustřeďuje se výhradně na svou úlohu (která třeba i mohla být veskrze pozitivní, ale nepohyboval se přeci ve vzduchoprázdnu), ba si dokonce myje ruce. Rozhodně však platí, že je to bytostný levičák se silným sociálním cítěním a smyslem pro rovnost. V tom je velice autentický. Svědčí o tom až umanutý důraz, jaký klade v závěru knihy na problematiku kauzy 3Okorunového poplatku u lékaře a zřizování ÚSTR. Obě záležitosti nejen vcelku zevrubně propírá přímo v rozhovoru, ale navíc v knize coby přílohu nechal otisknout své vyjádření k nim přímo z Ústavního soudu, který svého času obě věci řešil (a nevyřešil ku spokojenosti Rychetského), podle mě trochu zbytečně. Cítil-li takovou potřebu, mohl to klidně ještě podrobněji rozebrat přímo v rozhovoru, to by knihu kompozičně narušilo méně.

V každém případě je kniha čtivým svědectvím o jednom osudu, několika epochách našich moderních dějin a jedné kapitole historie naší právní vědy. Tomáš Němeček byl na svého respondenta velmi dobře připraven, říkám si, že snad až příliš dobře (opakovaně si "pamatuje" víc než sám Rychetský). Jelikož jsem např. v devadesátých letech politiku ještě tolik nesledoval, velmi bych ocenil větší názornost ve znění otázek, potažmo zevrubnější tazatelovy textové vstupy, v nichž by Němeček objasňoval dobové politické události a kauzy, o nichž Rychetský jako přímý účastník tehdejšího dění hovoří. Většinou si sice člověk tak nějak mlhavě vzpomene, případně to pochopí z kontextu, ale u některých událostí a osobností jsem poměrně tápal (kdo si dnes např. vzpomene na takového Jaroslava Bureše?).

06.03.2023 5 z 5


Karvinsko Karvinsko Ondřej Durczak

Knihu mám ve druhém, doplněném vydání (z roku 2021, má jinou a podle mého lepší obálku než na snímku zde) a jedná se nade vši pochybu o zdařilý a v našich poměrech dosti ojedinělý počin. Oba úvodní texty mi sice přijdou poněkud šité horkou jehlou, a tudíž rozmáchle přeskakující z tématu na téma a toliko kroužící kolem podstaty, brouzdající po povrchu, namísto aby poskytly opravdový a hlubší interpretační vhled do základní, tedy obrazové složky knihy, potažmo do vnější i niterné tváře Karvinska. Mnohem podstatnější jsou otištěné fotografie a obecněji vizuální stránka knihy, které drobně, ale pozoruhodně doprovází i nerozsáhlé textové experimenty-konfrontace (viz hornická mluva, teplota v dole, ale i názvy některých snímků, jak je uvádí v závěrečném soupisu). Durczakovým specifikem (a myslím, že jednoznačnou předností) je, že v knize neprezentuje pouze své vlastní snímky, které na Karvinsku přibližně od roku 2015 pořizoval, ale i - coby znalec a sběratel obrazových publikací o kraji, badatel v archivních fondech a sběratel tematicky souvisejících fotografie a předmětů - celou řadu pozoruhodných objevů více či méně zasutých složek genia loci tohoto (post)havířského kraje. A nejsou to zdaleka jenom fotky, ale i třeba staré plány nebo výtvarná hra s ornamenty z dobových etiket. Vše je ovšem podřízeno důrazu na vizualitu a relativně jednotnému, koherentnímu výtvarně-teoretickému konceptu. Líbí se mi, že není prost humoru, hravosti a neakcentuje pouze (a dokonce ani ne hlavně) šerost, temnost, zraněnost a zahořklost, což jsou bezesporu synonyma, která se většině lidí s Karvinskem a jeho lidmi spojují. Durczakova kniha by klidně mohla být mnohem rozsáhlejší a pestřejší, ve stávající podobě totiž mapuje na můj vkus snad až příliš fragmentarizované výseky tamní reality. Téma je přitom nesmírně nosné a zaslouží si soustředěnou - a dobře promyšlenou - pozornost. Ale třeba autor v budoucnu ještě něco takového přichystá. Rozhodně se vyplatí jeho aktivity sledovat.

19.02.2023 5 z 5


Roztroušená paměť –⁠ Pohornická krajina Karvinska Roztroušená paměť –⁠ Pohornická krajina Karvinska Ondřej Durczak

Krásně vydaná fotografická publikace o jednom z nejzraněnějších regionů naší země. Úvodní esej teoretika fotografie Jiřího Siostrzonka sice čtenářům, kteří se o problematiku krajiny, genia loci a paměti zajímají hlouběji, nepřinese mnoho nového (klidně by mohl být obšírnější a konkrétnější), ale obecně vzato je jako podnět k zamyšlení a ponoření se do problematiky postačující. Ze tří fotografických sekcí mě nejvíce oslovují snímky Ondřeje Durczaka, jehož tvorbu a aktivity se zájmem sleduju už delší dobu. Lukáš Horký a Arkadiusz Gola poskytují kvalitní (přičemž druhý jmenovaný stojí podle mě výtvarně o úroveň výše), ale vlastně celkem očekávatelný, chtělo by se říct až konvenční obraz netoliko Karvinska, jak si ho každý, kdo ten kraj aspoň trochu zná, tak nějak představuje, nýbrž i jakékoli pohornické krajiny v našich zeměpisných podmínkách vůbec. Tím nikterak nepopírám, že vydaná kniha je podnik chvályhodný, zdařilý a doporučeníhodný, jen mi při druhém a třetím listování fotografiemi vytanulo na mysli, že podobné záběry, atmosféry, místa zkrátka už dobře znám, tj. že se mi něco podobného vybaví prakticky hned, když někdo zmíní (např.) Karvinsko. Jistý posun a náznak cesty ven z tohoto krapet bludného kruhu postindustriální vizuální konvence tedy spatřuji mj. právě v tom, co v knize (i jinde) prezentuje Ondřej Durczak. Větší obrat k sociálnu, sídlům, neprvoplánově představeným strukturálním problémům... Co mě na knížce mrzí, je nedostatečné určení fotografovaných lokalit a chybějící datování snímků. U Durczakových je vždy uvedena alespoň obec, u Horkého a Goly není nic. Datace pak chybí kompletně. Kniha, jako je tato, přitom není (a ani to nepředestírá) výlučně uměleckou publikací, ale i specifickým dokumentem. Co nejúplnější místní a časový údaj u každého snímku by tedy měl svojí výpovědní hodnotu a estetický účinek fotografií by to nijak neoslabilo. A ještě jedna věc jen tak na okraj: Proč vlastně nikdo nezachycuje Karvinsko v slunci a třeba na jaře či v babím létě? Tento zdánlivě banální posun by totiž zjevně byl osvěžující inovací a výzvou. Zdá se totiž, jako by prakticky výlučnou atmosférickou stafáží "správného" snímku z pohornické krajiny byl bezsněhý a notně zamračený den někdy v únoru či březnu. To jistě dokonale podkresluje bezútěšnost této krajiny a její duše, ale působí to už dost otřepaně. Ať někdo zkusí zachytit zjizvenost Karvinska třeba v překrásném měsíci máji...

18.02.2023 5 z 5


Michaela - Události v klášteře svatého Anděla Michaela - Události v klášteře svatého Anděla Miloš Urban

Knížku jsem četl v prvním vydání (2004). Dostal jsem ji k narozeninám, darovanému koni na zuby nekoukal a přistupoval k ní tedy zcela bez předsudků a jakéhokoli zjišťování, kdo se za (evidentním) pseudonymem Max Unterwasser ve skutečnosti skrývá. Během celé její četby jsem tedy neměl tušení, že jde o práci Miloše Urbana, jehož několik jiných románů jsem relativně s uspokojením a povděkem přečetl. A tato nepřítomnost předporozumění se mi vyplatila. Teď, když už vím, že jde o Urbanovo dílo, připouštím, že bych při četbě patrně byl mnohem nesmlouvavější a jako řada ostatních zde komentujících usoudil, že jde jednoznačně o jeden z jeho slabších počinů. Nicméně nevěděl jsem to, celou dobu jsem se domníval, že jde o nějakého začátečníka, který pak už nic nenapsal (nebo využíval jiné, mně v době četby neznámé pseudonymy), a tudíž jsem knížku vnímal jako vcelku svěží kus. V rámci žánru mě velmi příjemně překvapila stylistická obratnost, skvělé literární řemeslo. V knihách podobného typu, vznikajících často spíše z důvodů komerčních, se totiž zpravidla vysloveně hemží topornými frázemi, o obsahové stupiditě ani nemluvě. (Zde podotýkám, že ani horory, ani erotickou literaturu v podstatě nečtu, ale určitou zkušenost s těmito žánry přeci jen mám). V případě Unterwasserovy/Urbanovy knížky je navíc zřejmé, že šlo spíše o autorův žánrový a slohový experiment, jakousi hříčku, která se podle mě relativně podařila. Je potřeba si uvědomit, že celá próza v sobě má hodně ironie, černého humoru, ovšem i metatextu, přičemž v pozadí nestojí zdaleka jen Baudrillard (ani nevím, zda je ten jeho citát autentický, ale působí tak), ale i třeba takový Ladislav Klíma, Karásek ze Lvovic, autoři gotických románů atp. Dějově by to sice klidně mohlo být bohatší, spletitější, motivicky nápaditější, ale beru to tak, že si na textu Urban zkoušel postupy, které pak bohatěji rozvil a vycizeloval v některých svých delších opusech.

13.02.2023 4 z 5


Pustá země Pustá země Thomas Stearns Eliot

Ke skladbě jsem se vrátil v novém překladu Petra Onufera (2022) a vyjádřím se teď primárně k tomuto vydání (není zde, neznámo proč, zatím samostatně vyčleněno, tak mi nezbývá než to napsat sem). Pustá země v něm zůstává podobně silná jako v těch starších převodech (jako první jsem tuším kdysi četl ten Valjův), Onufer pracoval pečlivě a vytříbeným smyslem pro kvality slova a slohu. Bylo příjemné si ji osvěžit - ten text je pro mě, bezpochyby i díky značné kultovnosti a auře hloubky, která se kolem něj za těch sto let vytvořila, i díky nerozsáhlé délce, která jej umožňuje přečíst a uchopit jako celek snáze než jiné zásadní básnické skladby či eposy, vždy příležitostí k jakési poeticko-kulturní meditaci. A to se díkybohu ani s novým překladem nezměnilo. Mrzí mě pouze jedna věc: překladatel chápe závěrečné Poznámky jako integrální součást Eliotova literárního počinu, byť připouští, že autorský záměr v nich je leckdy spíše podvratný, ironizující či jinak znejisťující čtenáře, jenž s těmito poznámkami při/po četbě básně pracuje. Jelikož pracoval s několika kvalitními originálními edicemi a komentovanými vydáními Pusté země, uvítal bych, aby přeložil (alespoň ve výběru) i komentáře literárních vědců k této skladbě, které by zasadily do kontextu její vznik a zdroje, nějak by se vztáhly i k autorským vysvětlivkám a tím naznačily určité možnosti interpretace. Sehnat tyto edice u nás není snadné a pro řadu zájemců o Eliotovo dílo může být překážkou při jejich studiu i jazyková bariéra. Škoda, že tato příležitost zůstala nevyužita. A totéž platí i pro překlad pasáží z ostatních jazyků, které v českém vydání zůstaly v souladu s autorským záměrem v originále. Když už se do textu vyznačovalo číslování řádků, nebyl by problém připojit na úplný konec knihy i překladatelské vysvětlivky s těmito pasážemi v češtině. Knize by slušel i obšírnější doslov z pera nějakého renomovaného anglisty.

23.01.2023 4 z 5


Oxymoron Oxymoron Antonín Bartušek

Ke sbírce jsem se vrátil po letech díky tomu, že mi jejího autora připomněl nedávno vydaný výbor Odvrácená strana zítřka. Z původní četby jsem si mnoho nepamatoval (na druhou stranu: kdo z nás si pamatuje jednou přečtené sbírky?), nepočítaje tedy jisté vědomí toho, že šlo o zapadlého autora, stojícího poněkud ve stínu jiných, výraznějších (a dnes už také spíš zapomínaných a málo čtených, přestože záslužně znovu vydávaných) a vyhraněnějších básníků 60. let, doby pro naši poezii mimořádně plodné. Pamatoval jsem si také, že některé texty v knize sálaly magickou, uhrančivou atmosférou a že se mi líbila Sivkova obálka a celkové grafické pojetí sbírky. To všecko platí dodnes.

Z nového čtení k tomu dodám pár čerstvějších a určitějších dojmů: Bartušek není básník snadný (a to ve smyslu snadno čitelný ani snadno píšící), není to básník samozřejmý, píšící takříkajíc s jasnou vizí a lehkým perem. Naopak bloudí, klopýtá, drhne, zkouší přerůzné polohy (ale nikoli ve smyslu vnějšího experimentu, nýbrž spíš vnitřně, v jádře myšlenky a jazykové sémantiky), občas (vlastně vcelku často) se v nich ztrácí, a především ztrácí cit pro úměru. Titulní oxymoron tedy ovládá řadu textů, zvláště v oddíle Obezdění, takřka maniakálně a dotčené básně ve výsledku působí dosti bizarně. (Jakkoli hlasité a opakované čtení umožní u některých z nich odkrýt působivé upozaděné vrstvy.) Naopak v sekci Zrcadlo se noří do skeptických introspektivních vizí zmateného moderního světa (vnějšího i niterného), v němž se mátožně potácí mezi tisícerými ploškami zrcadel, ozvěn, zpochybňujících otázek a podotázek. A ještě jinak působí závěrečný oddíl Plášť (za mě vedle vstupní části Předčasný epitaf asi nejlepší), kde jako by plášť střídavě zahaloval a poodhaloval střípky vzpomínek, vjemů a reflexí autorovy "země mladosti", již pochopitelně není nezbytně nutno chápat jen prostorově, natož geograficky (ač i takové indicie v textu čteme). Nadto právě zde najdeme pár čísel s nádechem jakési filozofující balady, což je poloha, kterou u autora oceňuju asi nejvíc. Do výtisku, který jsem kdysi pořídil v antikvariátě, si kdosi vlepil výstřižek rozhovoru s básníkem a vložil časopisecký přetisk básně do sbírky nezahrnuté. Dost možná už pak knižně ani nevyšla, a jelikož ji pokládám za jeden z lepších Bartuškových textů, odcitoval bych ji zde (ve výstřižku je celý její text kapitálkami, distribuce velkých a malých písmen jde tedy na můj vrub):

HLINĚNÁ OBLOHA

1
Jednou odpoledne
jsem vystoupil až sem.
Cesta jako by tu končila,
nebo prostě:
Nebylo třeba jít dál,
(V chladnoucím vzduchu
pozdního léta
voněla mateřídouška.)
naproti na pláních vesnice,
Budenice, Bylín, Jestno,
na obzoru až na samém pomezí
druhého plánu Hřích,
ta vesnička s jediným domem
(Čí to byl dvůr?).
Oči jsem si mohl vyhledět:
Lidé jako by vymřeli,
ačkoliv jsem věděl,
že na zápražích podřimují výměnkáři,
neboť byla neděle.
Za kopcem Františkem
se k večeru ukázaly mraky:
To pak zavinut do sebe
listoval jsem sám v sobě
několik dnů, než se vyčasilo.

2
Co všechno bylo vidět z obzoru,
z té čáry, z níž vrabec
pozoruje svou velikost...
Nějaká hudba se nesla,
odkudsi z druhé strany
z Krasotína (po řece k jihu)
zvonil polední zvon.
Ještělice a Užnelice,
bez mapy jsem je našel, prostě
jen očima, vítr určil
směr na nasliněném prstě.
Nebylo těžké přijmout
poselstvo krále z hadí říše,
tak prázdno bylo kolem,
jako na smrt tiše.
Už je to totam, vítr se zvedl
za Šašovickým kopcem:
od Nepaměti po dolním větru
pokaždé přicházíval déšť.
K večeru hvězdy vyšly
po nebi hledat světlo,
vesnice se propadly do tmy,
dobytek bučel hlady, byla muzika...
Ze své vyhlídky hleděl jsem
po jasném nebi bez mráčku,
bez přestání opakoval:
Bude pršet, určitě bude pršet...!

11.01.2023 4 z 5


Prolamování ticha Prolamování ticha Frances Horovitz

Knížka výtvarně a graficky moc krásná, leč obsahově poněkud nemastná neslaná. Jistě to hodně závisí na individuálních poetických preferencích, ale četba veršů F. Horovitzové mě spíše zklamala a mám pocit, že přeložit a vydat ve skvostné edici Opium poezie by si mnohem víc zasloužila řada jiných zahraničních, resp. - chcete-li - britských básníků. Budu se opakovat, ale potřetí si v tomto kontextu postesknu nad nešťastnou volbou Michala Jareše zde nejen coby editora, ale i překladatele. Těžko říct, zda knihu skutečně redigoval ještě někdo další mimo něj. V tiráži sice figuruje Markéta Hofmeisterová jako odpovědná redaktorka, ale chyby jako "vylezeme před naší [sic!] kamennou chýši" (s. 52) jsou v podobně útlém svazku básní zkrátka neodpustitelné. Anglické originály nemám k dispozici, nicméně na dvou místech jsem v knize zaznamenal podezřelé užití zájmena "jejich" na úkor v daném kontextu přirozenějšího "svůj", což bývá častý anglicismus takřka školácký. Ale bez opory v originále bych nerad dělal z editora a překladatele hlupáka - například doslov se mu myslím povedl. Odhlédnu-li od těchto formálních záležitostí, musím bohužel konstatovat, že mě autorčina poezie ničím neoslovila. S vědomím, že jde o přírodní, niternou lyriku, nadto přináležející k proudu britského "undergroundu" 60.-70. let, jsem k ní přistupoval s určitými očekáváními a měl jsem zato, že mě skoro jistě zaujme. Statičnost, jazyková nevýraznost, citová a myšlenková zastřenost - a určitě by se daly vymyslet i další přívlastky (jež by snad za jiných okolností a v jiné konstelaci nemusely být brány negativně) - to vše se přičinilo o to, že ve mně utkvělo jen několik málo básní. Jako by vše bylo zahaleno jakousi anglickou mlhou a postrádalo trefný a intenzivní výraz. Řada básní je tam zimních, lednových, operujících s motivem nového roku, začátku, tak se mi to vlastně hodilo do období, kdy jsem knížku četl. Nicméně silné jsou především dva texty ze závěru autorčina života (Večer, Dopis synovi), kdy umírala ve 45 letech v nevlídném nemocničním pokoji na rakovinu, ale i některé dílčí přírodní a krajinářské pasáže a pak nečetné texty rázu "mytologického", jaksi domorodě magického (Quanterness, Orkneje 3500 př. n. l.; Najít ovčí lebku), z nichž bych zde jeden odcitoval v celku:

PŮVOD PERUÁNSKÉ FLÉTNY

Mladík si vyrábí z vlastní holenní kosti flétnu, aby naříkal nad smrtí své milované.
(Peruánská legenda)

trpké listy v mém břiše
i pod jazykem:
nůž je ostrá píseň
šklebím se v masce smutku

krev utopí temný kořen,
má kost je čistá jako měsíc,
dlouhá a bílá, vyřezal jsem z ní
ptačí hrdlo, abych jí zazpíval do ouška

Hraji, aby zatančila:
prsa se jí třesou jako ovoce na jasném stromě
po jedné noze ji následuji
do lesa, přicházím k řece
s květinovým věncem

Hraji, aby zpívala:
její hlas je pomalá voda,
noční dech skrz listí
míří k temnému bohu
a má píseň je její cestou

09.01.2023 3 z 5


Svědectví archologických nálezů o počátcích města Hradce Králové Svědectví archologických nálezů o počátcích města Hradce Králové Jiří Sigl

Stručná, ale velmi kvalitně zpracovaná publikace dvojice předních archeologů čtenáře poutavě uvádí do problematiky nejen počátků města Hradce Králové, ale lze ji číst i obecněji - jako plastický obraz středověkého českého královského města. Tím, že Hradec patřil dlouhou dobu k našim nejvýznamnějším městům a má po staletí silné intelektuální zázemí, jehož součástí je i řada kvalitních historiografických zpracování (už od konce 18. století) a dvousetletá tradice archeologického zájmu o území města, disponují autoři - sami zasloužilí badatelé na poli výzkumu středověkých dějin Hradce - o něco větším a bohatším množstvím zdrojů, pramenů a nálezů, které mohli při zpracování knížky vytěžit a zhodnotit, než tomu je u řady jiných měst. A myslím, že se jim podařilo. Nutno ovšem dodat, že finální podoba knížky je i výslednicí jejich zručného psaní, schopnosti vybrat atraktivní a unikátní nálezy (a kvalitně je fotograficky zachytit), ale pochopitelně také vcelku pečlivé redakce, a zejména pohledná grafická stránka, která je vlastní všem knihám a brožurám vydaným Muzeem východních Čech v posledních letech.

06.01.2023 5 z 5


Šamanský růženec Šamanský růženec Ondřej Sekanina

Knihu oceňuju asi víc jako výtvarně a graficky působivý artefakt (což platí téměř pro všecky nakladatelské počiny RR) než jako prozaické dílo. Tematicky i svým pojetím je to bezesporu v našem kontextu exotické a relativně inovativní, ale repetitivní styl (snad jakoby domorodě naivní či "šamansky" zaklínavý), který mi původně přišel jako svěží a pozoruhodný, už asi po dvaceti stranách začínal spíš iritovat. A příběh, který se za ním kryl a jejž tato vyjadřovací manýra leckdy zatlačovala jaksi do pozadí, byl v podstatě banální, navíc leckdy nežádoucně enigmatický. V podivnosti jazyka, vidění a líčení totiž čtenář občas ztrácí jistotu, co se jen stalo a co jen stát mohlo (či zdálo nebo jak to říct). To by nemuselo být na škodu, ale nemohu se zbavit dojmu, že byl-li to zde vůbec záměr, pak spíš kvůli tomu, aby zastřel poněkud otřepaný předmět sdělení, popř. neschopnost dodat tomuto sdělení patřičnou literární sílu. Jinak řečeno, text Ondřeje Sekaniny nedosahuje kvality a působivosti ilustrací La Inthonkaew.

02.01.2023 3 z 5


Odvrácená strana zítřka Odvrácená strana zítřka Antonín Bartušek

Podobně jako v případě výboru z R. Jesenské musím především uvítat to, že se nakladatelství pustilo do pokračování Květů poezie, nadto v tak pohledné výtvarné a grafické úpravě. A podobně jako u Jesenské si i zde musím postesknout nad nepečlivou prací editora Michala Jareše. Nasekat v tak útlé knížečce, nadto s básněmi (a to básněmi textově spíše úspornými než rozmáchlými) minimálně tři ošklivé překlepy/chyby ("Pocit pokořené nevinny [sic!] pětiletého chlapce" na s. 53, "Čekali jsem [sic!] neodkladnou zprávu" na s. 56 a věnování "Hansu [sic!] Dietru [?!] Schäfrovi [?!]" na s. 58 - jmenoval se Hans Dieter Schäfer), to už chce vskutku pořádnou dávku lajdáctví. I jeho zásahy do textu jsou místy kontroverzní: dle skoupé ediční poznámky údajně místy upravuje znění slov "podle současné progresivnější normy" a mění tak např. archaické užití předložky "s" na "z", ale nezmění už podobně frapantní psaní spojky "zatím co" či nenáležité užití interpunkce, které podle mě nemá dodatečný rytmický účel (čárka před "než" při srovnání, ale na předělu veršů). Není mi jasné, proč po podobně problematickém přístupu k textům Růženy Jesenské a ještě problematičtějším textologickým kiksům u Luisy Zikové a v Sejdem se, bratři, v předpeklí! nakladatelství stále pokračuje ve spolupráci s tímto jemně řečeno pochybným editorem...

Ale k samotnému Bartuškovi: V první řadě chci říct, že mě potěšilo připomenutí a aktualizace díla tohoto pozapomenutého básníka, kterého jsem si objevil už před řadou let při náhodném prohlížení sekce poezie v jednom antikvariátě. Pořídil jsem si tenkrát jeho Oxymoron a některé texty (ale i celková atmosféra a úprava sbírky) mě vysloveně uhranuly. Jarešův výběr v přítomném výbor ovšem není reprezentativní, Bartušek má třeba i v tom Oxymoronu básně dost odlišného typu, které by také stály za připomenutí. Netuším proč, ale z letmého srovnání se zdá, že Jareš vybíral v této sbírce pouze texty z jednoho oddílu, ostatní ponechal stranou. Nezbývá než tiše doufat, že důvodem nebyla prachobyčejná nutnost vybrat nějaké texty co nejrychleji. Nicméně nelze říct, že by vybrané básně byly špatné. Mám pocit, že Bartušek psal těžce, trhaně, není to spontánní tvůrce (i když takové momenty tam občas jsou) a rozhodně ani virtuos, nýbrž mnohem spíš trudnomyslný a poněkud halasovsky neohrabaný analytik. Chtěl by asi mířit k tóninám holanovským, ale nemá jeho - jakkoli to zní paradoxně - lehkost, samozřejmost intelektu, paradoxu, "tah do hloubky". Na druhou stranu si tím vydobyl specifickou svébytnost, určitě ne všude, ale v řadě čísel ano. Blíží se v nich občas Hejdovi (ale tam na mě možná mimotextově zapůsobila ta Vysočina: Bartušek pocházel ze Želetavy, miloval Demla a dlouho působil v muzeu v Třebíči), jsou tam ty archetypální, sady, stodoly, rybníky, zahrady, samoty, vrata, hřbitovy... Je tam smrt a zánik a úzkost, ale probleskává i spiritualita (byť podle mnohem míň, než to zdůrazňuje editor v jinak informačně velice přínosném doslovu). Občas se mu dokonce povede jakási epicky jen náznakovitá, a přesto působivá balada. Básně tohoto typu pokládám za jeden z nejoriginálnějších přínosů Bartuškovy tvorby, a proto zde jednu odcituji:

POVĚST

Když přiložíš ucho k zemi, v dálce ozvěna koňských kopyt.
V hlavě drobná myšlenka bodavá,
v lahvi rmut zármutku od předevčerejška,
včerejšek špinavá skvrna na šatech dnů.

Milostivé léto lítostivě propouští
srpnovou zahradou smrt.
Vlahý vánek přísně střežený
milostně vane do lamp a zhasíná je.

Zastavili ženu pospíchající pro vodu ke studánce.
Prokláli šípy její šíji a pili lačně krev z džbánků.
Smáli se přitom žíznivě do prázdné
smutné studny, jež rázem zapomněla vodu.

Kopyta podzimu duní, do slabin mozku zarývá se třmen,
tichounce sténá probodená
má paměť bezejmenná.
Líto jí všeho, co si tohoto léta zapamatovala.

27.12.2022 4 z 5


Země Země Marek Epstein

Umně zkonstruovaný příběh, který čtenáře bezpochyby vtáhne. Jedna z charakteristických a dodejme, že kvalitních ukázek žánru rodinného dramatu na pozadí velkých dějin Českých zemí a střední Evropy, který - mám pocit - v posledních letech zcela dominuje české próze a častý je i ve filmu. Osobně bych knize vytkl asi jen to, že vlivem zaměření na děj, na dramatické osudy hrdinů a země, poněkud klouže po povrchu, pokud jde o reflexi emocí a myšlenkových světů, ale to je častý nešvar podobných knih a vůbec všech možných ság. A pak nedostatečnou práci s jazykem, ze svého pohledu totiž vnímám jako problematické (najmě po nedávném přečtení Rozpůleného domu A. Horáčkové, která se o to snaží mnohem usilovněji), když není dostatečně zřetelně naznačeno, jak vlastně postavy mluví - zda česky, německy, dialektem, smíšeně. Zkrátka a dobře, jazyková charakterizace postav nemůže být takto nevýrazná až neutrální v románu, kde stýkání a potýkání češství a němectví je jednou z ústředních tematických linek. Ale ono se to moc neřeší ani ve filmech (a tímto se autorovi omlouvám, že mám neustále tendenci posuzovat jej tímhle prizmatem, jenomže je prostě stále ještě asi víc scenáristou než prozaikem). Nicméně kniha se čte dobře a u čtenářů, kteří mají daný žánr v oblibě, bude jistě slavit úspěch.

27.12.2022 4 z 5