veronika4001 komentáře u knih
Joy Fielding má svůj styl (obecnějšího) psaní. Děj mi svým tempem a dynamikou připomíná Lisu Jackson, nutno dodat jen tempem a dynamikou, protože hlavní pole působnosti Joy Fielding jsou detektivky; hororové prvky chybí a její tvorbu bych mezi thrillery neřadila. Potok stínů je vychýlením z jinak výborně zvoleného "stereotypu", neboť jeho děj je vystavěn na pomezí detektivního žánru s thrillerem. Napětí a ten "zvuk" do sebe zapadajícího děje, mrazení v zádech a očekávání s částečným strachem, není doménou detektivního rázu, celá akce je thrillerová, proto děj čtenáře psychologicky více zapojuje a také více baví. Kniha mi rozproudila krev, měla jsem stále nová a nová očekávání, která byla nakonec naplněna. Rozhodně to byla skvělá jízda a já se ani na chvíli nezastavila.
Můj první knižní horor. Nebála jsem se tak, jak bych si představovala. Všem zúčastnivším se obyvatelům domu jsem fandila, kupodivu jsem fandila i duchu, který je strašil (kdo nebo co to je?, najdou ho?). Pro mě to byla trochu taková pohádka, ale číst se to určitě dalo už kvůli pochybnostem o vztahu mezi dvěma kamarádkami, protože jedné z nich jsem od začátku úplně nevěřila. Chtěla jsem vědět, jak se to mezi nimi bude vyvíjet a zda mezi jmenovanou dotyčnou, nebo kýmkoliv z obyvatel neexistuje vazba na podivné události, které se v domě děly.
Barbara Erskine je spisovatelka, která má řadu kvalit. Jednou z nich je znalost historie, smysl pro pečlivost a sklon psát drobnohledem. Tím, že víme, kdy přesně zaklapnou dveře, pohne se ve vánku záclona, začínají zpívat ptáci, nebo hlavní hrdinka uchopí hrnek do ruky, se nám text zarývá do našich myslí a příběh prožíváme. Erskine beletristicky píše o lásce v atmosféře historie země a doplňuje ji o duchařské výjevy. Ačkoliv láska, o níž píše, se zdá být nenaplněná, protože většinou k soužití obou nedojde, přece dochází k jejímu naplnění, i když neobvyklou cestou za cenu životního utrpení.
Skvělá kniha. Možná, že kdybych hledala knihu podobného zaměření, začala bych obě srovnávat a snad bych dospěla k odlišnému závěru. Nevím, kolik knih a v jaké kvalitě bylo napsáno o ženách - hrdinkách, ale nápad psát o ženách, které zacloumaly českou kotlinou, Evropou, nebo celým světem je opravdu vynikající. Tyto ženy do jedné usilovaly o vlastní život, což znamenalo brát se o svá práva, svoje postavení ve společnosti, svoje nároky bez útisku, s vlastní péčí a pílí. Toto sjednocovalo všechny ženy jako hrdinky. Jejich vlastní rovnoprávný život, který měl cíl. Rovnoprávnost byla vlastností, která byla nalezena právě na cestě za vlastním úspěchem. To, co chtěly a co se jim povedlo bylo základem toho, o co se vlastní vůlí přičinily byť to někdy nebyl záměr, ale ad hoc situace, která znamenala, že ženy jsou o něco blíže mužům, vlastní autoritě, vlastnímu přirozenému já. V minulých letech byly ženy považovány za slabší stvoření a čím více se rozrůstalo oblastí, tím více měly tyto oblasti ženské zastoupení - vnímavé, dychtivé, tvrdé a neústupné.
Knihu jsem nedočetla, protože jsem se netrefila v žánru. Domnívala jsem se, že půjde o příběhy ve smyslu beletristických žánrů, napsané podle pravdivých událostí. Tato kniha však pojednává o "pouze" skutečných událostech. Někdo by řekl: "Pouze? To je hodně!" Já ale takové nadšení nesdílím. Zrovna teď se dívám na filmový horor V zajetí démonů, kde vystupují představitelé manželů Warrenových a přesně tohle jsem si myslela, že bude v knize. Létající věci, otvírání dveří, padající obrazy ze stěny, ptáci padající ze střechy, mrtvý pes, samovolné zhasínání atd. Tohle nějak v knize bylo, ale nic obrazného, vše sice skutečné, ale zároveň nudné (promiňte mi ten výraz). Možná literatura faktu, ale tohle jsem nechtěla, chtěla jsem se opravdu bát. Snad někdo jiný ocení knihu lépe než já.
Nemusela jsem číst ani pár stránek, abych věděla, kdo je potvora a jaké vlastnosti odlišují typickou potvoru od hodné holky. Každá žena je hodná holka a každá je potvora, jen jde o tu percentuální část toho, co zaujímá co a v jakém rozmezí. Naše osobnost, vnitřní síla a zkušenosti tomu napomáhají.
Potvora je moje nejlepší kamarádka, kterou uvnitř sebe vyživuji tak, aby jí bylo ve mně co nejvíce. Nežertuji. Potvora je v mém životě důležitá. Potvora si nenechá nic líbit a ihned vycítí, zda a kdo s ní manipuluje. Nenechává sebou cloumat, není rohožka, nebo hadr či podložka, je to žena.
Žena, která není čekatelkou na zázrak, žena, která ví co chce a rozhoduje sama za sebe. Tato žena má v sobě vnitřní limity, které nepřekračuje. Pokud se stane, že s ní muž jedná tak, jak by neměl, ukáže mu jeho jednání z druhé strany, takže muž nakonec pochopí, nebo se jím vůbec nezabývá.
Síla ženy je tedy vnitřní síla, její vnitřně přesvědčená osobnost lpící na hranicích toho, co obstojí a co ne. Není ale strohá ani zatrpklá, jen zná svoji hodnotu a ví, co je schopna tolerovat. Žena potvora může být na povrchu submisivní, subtilní, jemná, křehká bytost hodna ochrany, ale uvnitř ta, která má pevně vymezené hranice a nedovolí nikomu, aby s ní smýkal.
Tato žena nechce to, co je pro ni nepřijatelné a dokáže se ohradit. Dokáže nesouhlasit, mít svoji hlavu, svůj názor. Potvoru nedělá oblečení, nebo něco, co je vidět na povrchu, něco, co je naoko přitažlivé.
Potvora má smysl pro humor, ale není samozřejmostí. Muž ji nemá nikdy jistou a na začátku nebo v průběhu vztahu dokonce muž může zaznamenat neúspěch. Chce ji? Musí to být znát, musí dobývat.
Potvory vycítí, kdy je zapotřebí odejít a prostě odchází. Potvora je svá a zná svoji hodnotu. Potvora je výsada. Je to žena. Elegantní, důstojná a vědoma si své ceny.
Stylisticky jsem věděla, co mám očekávat, protože temný otec Dan Simmons je pro mě osvědčená volba. Ohně z ráje mě překvapily velkým výběrem bohů a bohyň v dějinách Havajského souostroví. Přiznávám, že se mi to ze začátku trochu pletlo, ale žraločí muž mě zaujal nejvíce, snad proto, že v příběhu mu byl dán větší prostor v projevu než ostatním, ze kterých byl jen nepopsatelný strach, takže se dalo očekávat, jakou funkci bude žraločí muž mít. Příběh rozvinul moji představivost a vyvolával dojem nadčasově převyprávěných mytologických příběhů a bájí. Skutečnost, že celý příběh byl vymyšlen byla známa již na začátku, kdy autor užil dvou časových a dějových linek (současnost a doba, v níž žil Mark Twain). Nejprve mizí lidé, pak je nalezena v golfové jamce useknutá ruka, vytvoří se puklina ve zdi, která odkryje dlouhý tunel. Deník tetičky Loreny Stewartové, zvané Kidder, tomu jen přihrává, neboť vypráví tentýž příběh, který prožívá hlavní hrdinka Eleanor. Časová reálie s Markem Twainem a tetičkou Kidder v hlavní roli se začíná prolínat se životem Eleanor Perryové. Jednotícím bodem je Velký ostrov na Havaji.
Velice dobře napsáno.
Lidské povahy, charaktery smísené s pocity autor umí do příběhu vnést.
Pomluvy, závist, násilí.
Někdy je těžké dostat se do doby, v níž se děj odehrává a nebýt kritický k myšlení a jednání postav. Prizma té doby není úplně očekávatelné prizmatem doby současné. Není jednoduché vtisknout si ráz historické doby bez předpojatosti a jakési uniformity současné doby. Slabý komandér, kterému se posádka sesypala pod rukama.
Román není horor, je to dobrodružný thriller nebo možná jen dobrodružný román.
Přesto bych román chtěla vidět ve filmové adaptaci, možná kvůli tomu, abych se přesvědčila o některých hlavních charakterech a potvrdila si přečtené z knihy, a možná z toho důvodu, že bych ráda viděla herecké ztvárnění.
Knihu doporučuji.
Při vyprávění putování Donnerovy výpravy jsem byla nesvá a zcela jednoznačně by to byl námět na dobrý horor.
Úkol? Vést expedici, která objeví Ztracený tábor Donnerovy výpravy.
Autoři opět přicházejí se dvěma liniemi příběhu obou zúčastněných, Corrie Swansonovou a Norou Kellyovou.
Objevy Nory a zúčastněných byly velice zajímavé.
Co dodat? Autorská dvojice typická svým vyprávěním v sérii. V hodnocení jsem snížila o jednu hvězdičku, protože to dotyčná dvojice autorů umí mnohem lépe. Myslím si, že i když jde o sérii s archeoložkou a tedy s archeologií, šlo ji udělat více dobrodružnější, hlavně více profesionálnější, protože archeologové musí mít profesionální přístup a vše do detailu naplánovat včetně zúčastnivších se osob.
Příběh je o propletenci vztahů.
Co je věrohodnost?
Kdo je vrah?
Kryjí se navzájem?
Úděl nejlepších přátel?
Byl to nezvládnutý případ?
Nevysvětlitelné potřebuje vysvětlit, stejně jako nevysvětlené.
Případ se část po části odkrývá, provází ho rekonstrukce; případ, který nebyl dobře veden je znovu prošetřován. Sidneyino zpochybnění bylo správné, ale pak se začala pohybovat na hranici posuzování vyšetřování.
Tušila jsem vraha, ale musela jsem se přesvědčit.
Thriller je napsán způsobem, který ho dělá čtivým, především mu nahrávají krátké kapitoly. Román doporučuji k přečtení.
Pro mě to není úplně typický Preston & Child, na druhou stranu série s Norou Kellyovou neubírá na zajímavosti, jen je jiná, možná méně obratná. Snad je to způsobeno samotným oborem archeologie, který převážně štětečkem odkrývá...
High Lonesome. Město duchů.
Rozkládá se na stolové hoře nad rozsáhlou pouští a je až neuvěřitelně osamělé.
Je město mrtvé?
Kříž ze španělského koloniálního zlata ze 17. až 18. století.
Archeologie, forenzní patologie.
Proč se někdo zajímal o zvíře?
A proč se někdo zajímal právě o tohoto konkrétního člověka?
Kniha je čtivá a jako jedna v sérii si udržuje nevšednost tématu.
Příběh s apačskou kulturou doporučuji k četbě.
Europa, druhý z Jupiterových měsíců.
Od začátku mě zajímal Jason, který byl knězem a vymítačem.
Někteří jedinci naráželi na evropského démona, pořád jsem se chtěla tomu přiblížit a vyčkávala, až se změní situace z úvodní na obeznámenou.
Styl psaní mě bavil; co ubírá knize, jsou dlouhé kapitoly, oddělované třemi hvězdami. Na větší zaujetí to má negativní dopad.
Něco mi tam chybělo; možná by to mohlo mít větší spád, víc akčnosti, možná rychlejší rozjezd. Příprava na cestu by měla být důkladná, přesto už bych na tomto místě vznesla jisté pochyby nad proveditelností cesty a nad jejím cílem.
Víc už neprozradím.
Také James Paul Czajkowski si vybral pro svůj text Prahu.
Trojice z proroctví, o které se psalo v Krvavém evangeliu: Rytíř Kristův, Válečník, Vědma.
Jak najít Lucifera a jak znovu ukovat jeho pouta?
V této sérii nevíte, co bude následovat, nedokážete to odhadnout, ani předestřít, vše je nahodilé a nevíte, kdo nebo co se objeví a koho nebo co objeví.
James Rollins? "Tak to si musím přečíst", říkala jsem si.
Přílišná fantasy a abstraktnost nepatří do mého repertoáru v žánrech a subžánrech, raději sáhnu po hororu, ovšem ne s takovou fantastikou, raději mytologií, šamanství, duchy, nejraději démonismem. Na druhou stranu právě fantasy, do důsledků abstrace, dělá text mnohdy neuchopitelným a hlavně nepředvídatelným, vzhledem k tomu, že nevíte, o jakých silách to je.
Boj s nadpřirozenými silami strigoi otevírá svět, který nikdo nezná, ani ti, kteří s ním mají čtenářské (snad někde autorské) zkušenosti. Asi knihu doporučím, protože s ohledem na jejího autora je velice dobře psaná; autor snad nikdy nezaškobrtl a jeho knihy se čtou jedním dechem. Jen škoda, že někdy na něj není čas, jakýsi zaslouží a jaký si zasloužím i já. Velice krásná literatura.
Jak chutná smrt?
U každého je to jiné.
Moje zvědavost jdoucí za mimozemskými tvory je důvodem, proč jsem měla tuto knihu před sebou.
Co je mimozemské je lákavé, i když lze očekávat návrat do pravěkých končin s k tomu přizpůsobenými zvířaty a rostlinami, možná s mixem fauny a flóry z doby novověku.
Vše je improvizované a nahodilé.
Není to můj šálek kávy, ale kniha sama o sobě není špatná a jistě si své příznivce najde.
Budu spravedlivá asi jako Hněv spravedlivých, když napíšu, že mě tento díl nebavil. Tohle je mužská záležitost, když se píše nejen o válce, ale o vojenství, politice zásobování, věznění, otroctví, zabíjení, vraždění.
Chtěla jsem si to vychutnat, obzvláště když to začalo bouřkovou konvektivní buňkou, nebo supercelou, která se změnila v hurikán Edna, ve kterém se ocitli naši hrdinové.
Popis tankeru mi připomněl loď duchů a já byla u vytržení. Jenže pak se autor jakoby stále točil v kruhu a uchýlil se k hromadnému "cosi" (ničení?), až to ztratilo příběh sám. Pro mě už to nebylo o tom příběhu. Člověk prodělal několik kousnutí, škrábnutí a stále se nestal nemrtvým. Jinými slovy tento předěl mezi původními díly a tímto dílem je pro mě ohromný, hrdinové se posunuli, ale pro mě jako čtenáře je to neuchopitelné, je to něco, co nemělo být, co anulovalo předchozí díly. Rozumím vyspělosti společnosti, uvažování vysoké politiky, jejího zneužívání, ale zbořilo to to hezké, co už bylo vybudováno. Kromě toho nešla mi do hlavy ta spleť lidí kolem.
Ze začátku jsem knihu začala řadit mezi hrdinské romány - fikční dílo s hrdinskými příběhy vytvořené v jeden celek. Jenže se kolem hrdinů, tedy postav, které tam byli zmíněny, začali vynořovat další lidé a kolem nich další a další. Ti lidé ale nebyli důležití. Jde o to, že na příběh už jsem nenazírala uceleně. Jako kdyby to nebylo o příběhu, jakoby se příběh někam ztratil; počáteční napětí a děj jsem hledala marně.
Kniha nesplnila moje očekávání, ale neříkám, že byla špatná. Bylo to příliš "čučche", ačkoliv to mělo být návazné. Příliš se to odpoutalo od toho původního. Začala jsem to mít jako skripta, kdy se díváte kolik má kapitola stran a kolik vám toho zbývá přečíst.
Darián - nejnebezpečnější pás džungle na světě, záhadná kotlina na hranicích Panamy a Kolumbie.
Toma a Paula lákají nedotčené končiny, kterým se ostatní raději vyhýbají.
Labyrint stovek řek a potoků, hustý prales, vysoká pohoří, neproniknutelné bažiny.
Zapovězené území.
A skupina tamních vojáků, kteří mají svůj jazyk, výchovu, primitivní způsoby uvažování a vyjadřování.
Věznitelé a Tom a Paul se stávají součástí jejich "velké rodiny".
Upoutal mě Tom, botanik a znalec orchidejí, který dodal příběhu výrazný podtext a zajímavost.
Tom a Paul si své věznitele částečně vychovali.
V příběhu se Tom zmínil o tehdejší slavné německé zpěvačce Neně. Její hit 99 Luftballons bych si měla přehrát.
Prostor utéct měli, Tom se neustále oddával svým rostlinám, i když druhy rostlin s jejich názvy a někdy charakteristikou (Rafflasie - největší květina světa) byly oním kořením příběhu.
Jenže pro oba, zdá se, to nebylo praktické, když si uvědomím, že Tom mohl využít svých znalostí a všem vojákům uvařit "čaj". Věznitelé s nimi zacházeli poměrně slušně (na konci již méně slušně), ale oběma vzali svobodu a podstatně je omezovali.
Přitom by stačilo tak málo; smrt věznitelů by byla jednoduchá, rychlá a účinná.
Nebo rozdupání zbraní? Proč to Tom udělal? Jen z prvotního návalu přátelskosti? Proč?
A co červi v noze?
Byl to hezký a čtivý příběh, o to více, že byl pravdivý.
Příběh se mi zdá být svižnější než Obratník noci, zřejmě tím, že dopisy v Obratníku noci nahradila pro mě o poznání čtivější a srozumitelnější výpověď Emmylou o jejím zneužívání v dětství a inklinování ke Kongregaci milosrdných sester krve Kristovy a historické vsuvky ze života rodiny de Berville.
Co k tomu psát? Ten, kdo četl Obratník noci, se jistě těší na přelétavého (se sexy nábojem) detektiva Jimmyho Paze (i když v tomto díle již hloubavějšího a usedlejšího), který vede trestní vyšetřování a v této souvislosti se zajímá o psychologický, psychoterapeutický a psychiatrický obraz Emmylou Dideroffové.
Soukolí a shody jsou kořeny pro divné zvuky.
Narozdíl od prvního dílu je příběh více beletristický a akční (Pez už nepracuje sám, je zkušenější a vnímavější), zde se neoddáváme písemným vzpomínkám, ale rodící se praxi a praxi, která je tady a teď.
Velké západní kaskády. Kooparoona Niara.
Na začátku na mě dýchl záchvěv tasmánské divočiny, která je významně olesněna porostem blahovičníků.
Na unikátní živočichy a rostliny, z nichž se s některými na celém světě nesetkáme, jsem se těšila.
Štír australský, vosa pavoukářka, maloočky, hrabalka, jehličnaté keře hakey...
Mnohá australská území na úrovni národních parků jsou chráněna a zařazena do Seznamu světového (přírodního) dědictví UNESCO.
Příroda je popisována jakoby se tam nacházela mimochodem, pro tasmánské prostředí typická; pro nás čtenáře z jiného světadílu a z jiné části Evropy, je ale zároveň součástí příběhu, který umocňuje. Příroda jako doplněk se pro mě stala hlavním ukazatelem.
Co knihu snížilo a bylo mimo moje chápání, je užívání drog otcem hlavní hrdinky, výroba, užívání a distribuce drog přítelem (obchodním dealerem) jeho přítele, přitom otec užívání drog své dceři zakazoval. Bylo jí 16 let a drogy užíval před ní.
Nevyvážené, v kontrastu, absurdní.
Bohužel, s touto absurditou se čtenář musí potýkat hned na začátku a já ji těžko překousla. Vadilo mi to a bylo to také důvodem, proč jsem knihu nedočetla.
"Smrt je jen počátkem nesmrtelnosti."
Krátké kapitoly u knihy rozměrnější velikosti a vyjadřování, jsou důvodem, proč je kniha tak velmi čtivá. Žádné větné přesmyčky působící jako celek, které čekají na to, až je rozuzlíte. Žádné spletité/složité cesty k pochopení významu, proto četba knihy plynula rychle.
Proč chce každý ze soutěžících letět na Mars, nebo spíše proč chce každý z nich opustit Zemi?
Záhadologie.
Co nejvíce ovlivňuje životy/názory lidí?
Politika?
Ne, média.
Televizní pořady jako Big Brother, Vyvolení, Survivor - to je jedna velká reality show, možná jen show, protože se účastníci soutěže chovají uměle, povrchně tak, aby se o ně média zajímala, a to z toho pohledu úhlu, z jakého oni chtějí. Pokud média zjistí to, co účastníci nechtějí, o to větší show to je.
..."Třeba se mu nehodilo to prozradit, lidi by to neviděli rádi."
Sledovanost. Show pro show a velké peníze se otáčejí.
Manipulace (podvod) při výběru účastníků, manipulace s diváky.
Kniha má dvě linie příběhu jako dvě tváře, a každý má svá tajemství.
Tvrzená fakta nemohou být tvrzená a nemohou být fakta. To lze vyvrátit.
..."Za mých mladých let dobrý novinář všechno zpochybňoval, podnikal nemožné, jen aby odhalil pravdu, ale dneska..."
Knihu doporučuji pro poznatek, přestože jde o beletrii.
Absolutní klasika mezi filmovými a knižními horory, a já si ji musela znovu přečíst. Už mě z toho nemrazí a nejsem napjatá v očekávání, jak to dopadne.
"Nam-mjohó-renge-kjó." Opakovala jsem si to. Jistěže ne tři hodiny, ale navnadilo mě to a chtěla jsem vědět, jak to bude znít na jazyku.
I já patřím k těm, co nejprve shlédli film a pak četli knihu; četla jsem ji už kdysi, nevzpomínám si, které vydání. Udělám výjimku a říkám, že tentokrát film byl působivější. Možná to bylo tím, že jsem ho viděla jako první a možná mi nedal šanci vidět detaily, kterými jsem se naopak zabývala v knize.
Chris oplakávala Burkeho, ale přitom v knize byla jeho osoba neurvalá, sprostá až agresivní a ačkoliv vztah k němu pojmenovala Chris jako bláznivý a přátelský, viděla jsem v něm nepříjemného a obtěžujícího opilce, který se nechával obskakovat a rádoby hladit své ego. Tento vztah byl všechno jiné, než to, co se nabízelo v knize, tedy co tvrdila Chris. Kromě toho, měla pevné nervy a přátelský vztah k němu jsem jí moc nevěřila.
Obdivovala jsem detektivovu bystrost, náhled být vždy o krok dopředu, jeho nenucenost, také to, že nebyl zarytý a skeptický k černé magii.
Proces vymýtání bych si filmově zase ráda zopakovala a obě verze - knižní a filmovou - jednoznačně doporučuji hlavně těm, kteří nečetli a neviděli. :-)