veronika4001 komentáře u knih
Kniha nemusí být špatná, ale nesedla mi co do stylu psaní, protože náš přirozený jazyk neznamená jazyk bez konvencí, byť příběh je záměrně veden stylem hovorového jazyka. Dále mi nesedla co do problematiky příběhu, ačkoliv horory miluju, dva "živí" zemřelí duchové nejsou ani pro zdánlivou věrohodnost myslitelní, dokonce ani pro velkou fantazii, či pro pohádku.
Jediný cíl - být co nejdál. Do toho je zde zvláštní Oren, který ví věci dřív, než přijdou. Zpočátku se neztotožňuji s chováním hlavní hrdinky. Možná je to způsob její sebeobrany. Na druhou stranu Mattie také není přesvědčivá. Něco tají. Tuto knihu ovlivnily Star Wars, Oren je jimi snad posedlý. Také jsem si říkala, jestli ty figurky ožijí, protože s nimi hraje imaginární hru, do které se neochotně zapojuje jeho matka a Mattie. Že by dvě vražedkyně? Možná. Je zvláštní, že se Oren někdy chová jako Caleb, má zvyky a zájmy jako Caleb, dokáže předvídat a v agresivních reakcích je podobný Aliciinu příteli Davisovi. Příběh je podnícen záhadami a tajemstvím. Ale ano, ty postavičky ze Star Wars se snad opravdu pohybují, a ty hlasy... Na závěr pěkný zvrat. Pro milovníky přicházejícího tajemna a napětí doporučuji.
Kniha mě upoutala hned svým začátkem o dvou potápěčích ohledávajících vrak. To vystižení potápěčské situace - dlouhé cesty k vraku lodi, zjištění, že je obrácena dolů, proklešťování si cesty do vraku, zjištění stavu, v jakém se vrak nachází, nemožnost otevření dveří, ztráta orientace, absence vzduchu, smrt. Příběh ve stejných konturách a zvolna pokračuje policejním vyšetřováním, které ve vás rozdmýchává představy, kdo by mohl být oním vrahem, který potápěčům zatarasil cestu ven. Přibývá další vražda, a ta mě odvedla od původního myšlenkového scénáře. Ze začátku je příběh svižnější, potom pozvolnější, jakmile dochází k rozplétání. Příběh bych označila jedním názvem, a to "Matematika". Doporučuji jako svěží oddechovku.
Skvělý rozjezd a já jsem v předtuše temperamentního příběhu plného napětí a vzrušení. Rychlá jízda. "To vypadá slibně", říkala jsem si při četbě prvních řádků. A nemýlila jsem se. Příběh se rozvinul a připoutal mě tak, že jsem se nemohla odtrhnout. Styl vyprávění udává tempo a tohle šlo fakt rychle. Ustaraný Dorran mě navnadil na romantickou vlnu, ale příběh dává tušit, že tam půjde o něco jiného. Je to příliš klidný dům, svoji rodinu a služebnictvo zná Dorran natolik, že zpochybňuje vidiny Clare. Co za tím je? Dělá to z nevědomosti? Čím víc je Dorran silnější a ochotný pečovat o Clare, tím víc mě v příběhu ujišťuje o jeho opačných záměrech. Alespoň ze začátku. Přála jsem si, abych mu mohla věřit. Ale kdo je ta tajemná žena, která se ukrývá v domě? Co od Clare a Dorrana chce? Má něco společného se sněhovou bouří? Vztah obou je dominantou celého příběhu, na začátku je tajemno minimální a převážné hororové scény se začínají objevovat po 25. kapitole. To, jak si oba rozumí, pochybují, nevěří si je dlouhou cestou k počátku hororu a k tomu, aby se horor rozvinul v plné síle. Ta ale nastává až po polovině knihy. Kniha Hlasy v bouři je romantickým dobrodružstvím dvou lidí, což mu však neubírá na tajuplnosti, dramatičnosti, napětí, dynamice a tedy i čtivosti. Kromě toho intenzita prožitku je v druhé polovině větší, takže hororové dění ve výsledku převažuje.
Na začátku příběh zvláštně dýchne starobou. Je moderně napsán, pro horory příznivě krátkými větami, přesto je zde něco, co mě zmátlo. Moje očekávání? Moje navnadění se na staré nejlépe viktoriánské domy a černou gotiku? Možná. Očekávala jsem tenké protáhlé linie starobylého písma, rozkodrcaný text nebo ďábelské symboly jako předzvěst zla. Tyto příkrasy hororu v příběhu použity nejsou. Je to typ hororu na přelomu thrilleru, který má příznačnou vlastnost vpíjet se do vás a otáčet vaší myslí a vy přitom hltáte stránku po stránce. Ta staroba, vůně hororu, ono tajemné přídeští, tajemné děsivo. Temnota. Napětí s přídechem magie. Horor je blízký stylu Darcy Coates. Je to příběh s velkým nasazením a různou úrovní nebezpečí a očekáváním démonismu. Líbilo se mi reálné uvažování Adama, i když ne vždy souznělo se situací. Příběh se svými zákoutími se četl hladce a udržoval neustále v pozornosti. Za zpříjemnění chvíle dávám plný počet *.
Lermontov. Krásná literatura, která má hlubší smysl. Kdyby tato báseň byla převedena do prózy a možná do nedaleké současnosti, tak by tento básník předešel leckterého současného autora hororů/thrillerů. V minulosti je hloubka a inspirovat se Démonem od M. J. Lermontova by nemuselo být pro současné temné otce vůbec špatné, možná naopak by to bylo nápadité a báseň by leccos do hororového dějství přinesla.
Na začátku jsem si řekla, "tak tohle je jiné". Byly náhodně objeveny čtyři dětské kostry v blízkosti dětského domova s názvem Black Moss Manor, který se nachází v městě Sabden, známém čarodějnickými procesy. Sabden se dokáže uzavřít do sebe a skrýt tajemství. ... A takhle to začíná, už takhle temně. Cítila jsem známé jemné zachvění smíšené s vnitřní radostí z očekávaného prožitku. Bohužel, než jsem se nadála, přišlo zklamání. Příběh se přehoupl jinam, a to počáteční krásné hororově očekávatelné zmizelo jako mávnutím proutku. Knihu ani já nedoporučuji. Vím, že Bolton to umí lépe.
Z mého pohledu z knih hororových žánrů a duchařského podžánru obzvláště záleží na tom, jaký je začátek. Zvláště u těchto knih, aby byla "nabuzena" odpovídající atmosféra, která by vás naladila na duchařskou vlnu. To vládnoucí přízvisko, okolnosti, prostředí, silný a temný temperament, skrze který se prodírá strach. Výkop rakve, v níž jsou nalezeny ostatky známého mecenáše a truhlice, ve které se nachází původ zla. To je přesně začátek, který má potenciál uchopit moji duši i mysl a brodit je končinami, v nichž se nachází démonické zlo. Líbí se mi úvod, který je rozdělen do dvou časových linií, obě z minulosti, jedna navazuje na druhou. Jednotlivé příběhy odehrávající se v současnosti a v rozdílných okamžicích jsou zasazeny v odlišných zemích. Příběh má spád a chvílemi jsem si připadala jako kaskadér. Zachycen je kousek divoké přírody a podmořský svět. Neočekávané a čtenářsky přívětivé jsou obrázky, které napomáhají představivosti a eliminují rozpory. Cítím tu odlišnost kultur, rituálů, zvyků, ty protějšky smýšlení, ty odlišné životní osudy lidí. Text se mi obrazně přelil do filmové podoby jako kdybych z kamery sledovala jednotlivé míhající se záběry filmu. Tak obrazně je ten příběh psán! Živě. S neustálými nebezpečnými scénami a bezvýchodnými situacemi. Strmé výšky a pády. Brazílie, východní země a neznámé ostrovy v těchto oblastech jsou tajuplné už jen svojí přírodou, chrámovými i jednoduššími stavbami, a možnostmi. Setkáváme se s evolučním příkazem z pravěku v podobě bizarních vos, které začínají ovládat zemi. Chřestění, vůně, feromon, páření. To je jeden velký evoluční jev, který má kořeny v mytologii a se kterým je nutno zápasit a bitvu vyhrát. Doporučuji jako adrenalinový zážitek.
(SPOILER) V knize se nejprve píše, že Hanna má čtyři roky, pak jí je najednou sedm let. Chodí do školy, přemýšlí dospěleji jako kdyby měla o pět let víc. Je to velký kontrast, který jsem na začátku zaznamenala jako neúmyslnou chybu autora, revize či překladu. Pak jsem si uvědomila, že to, co považuji za chybu, chyba být nemusí, protože čtyřletá Hanna mohla být posedlá a třeba i dříve, ačkoliv u Suzette byl přelomovým rokem také čtvrtý rok, protože tehdy jí umřel její táta a ona začala zjišťovat, jaká její matka ve skutečnosti je. Přitom Hanna je tak jiná; to, co dělají děti v jejím věku považuje za nízké, hodné posměchu a pohrdání. Mezi Hannou a Suzette se rozvíjí rivalita, která nikdy nekončí. Je Hanna opravdu posedlá? Kniha má cval a praktický náboj, který rozvádí skvělou myšlenku autorky zabývat se problémem po psychologické stránce, protože tam je to semínko, které klíčí, ne v hororu. Příběh některé prvky hororu má, ale pouze ze začátku, protože pak přechází do volné psychologické prózy, která horor nechá rozpadnout na tisíc kousků. Ne, horor tohle opravdu není, je to dobře zvládnutá psychologicky laděná beletrie.
(SPOILER) Autor ví jak na to. Zpočátku jízda v autě, vzájemné povídání si. Nejprve hrdinka povídá o sobě a o tom, co jí zajímá, totéž pak její přítel Jake. Říkala jsem si, proč si povídají způsobem, jakým si povídají. Nesourodá a nesouvislá komunikace, beze smyslu. V čem byla pointa? Vždyť Jake je úplně mimo chápání. Bude to důležité pro děj v knize, bude se vůbec od ní odvíjet děj? Komunikace nikam nesměřovala a vázla, ty okamžiky ticha. Do toho všeho zvonění a pípání mobilu hlavní hrdinky. Stará a neobyčejně nepřirozená farma Jakeových rodičů. Zvláštní chování rodičů a Jakea. Cesta zpět. Opět nepřirozený rozhovor hlavní hrdinky s jejím přítelem. Velké pauzy ticha. Po tuto část knihy to bylo hororově vyznívající. Horor nastává až ve staré budově školy. Tma, plno sněhu, zima, hniloba, zápach. Kde je Jake? Tato část je nejlépe popsaná. Tady autor využívá psychologického podtextu, ví, kde napnout a zatahat za strunu, dokáže zachytit stíny a ze stínů i vyjít, dodává váhu pnutí, dokáže pracovat s melodramatem. Zpočátku nudná inscenace "něčeho" se změnila ve vkusný horor. Staré budovy nikdy neomrzí a tato kniha je toho příkladem.
Připadalo mi to jako slabší knižní zpracování na motivy filmu Silent Hill. V knize Chlad jde o řeku, někde jezero, které jsou nepropustné stejně jako městečko Silent Hill, ze kterého také nešlo jen tak odejít. Obojí skrývá své původní obyvatele. Nutno dodat, že Silent Hill bylo tajemné, při sledování filmu jsem měla strach a nevěděla jsem, co se v temné atmosféře města skrývá, čemu bude muset hlavní hrdinka čelit. Film Silent Hill si s oblibou pouštím. Kniha Chlad má výborný námět a indicie, které lze pochopit, ale myslím si, že celkové zpracování autor špatně stylisticky uchopil a už vůbec nepoužil hororové prvky, které měly obsahovat psychično pro hororový námět nebo alespoň podtext tolik potřebné. Zaujetí - to je přesně to, co tam chybí. Knihu s krásným a bezpochyby pravděpodobně poutavým námětem psala nesprávná ruka. Knihu si už nepůjčím.
Kde je ta Dívka od vedle? Ta ostrost, nekonvenčnost, břitkost až surovost prožívání, ta tendence barvitého vykreslení psychiky ústící v drama až do vyčerpání, to čemu se říká psychický teror. Když jsem četla knihu Schovka, říkala jsem si, že to snad ani nemůže být Jack Ketchum. Od něj jsem zvyklá na jiné podání. Tady se tím pomyslným štětcem malovalo, aby se něco namalovalo, ale někde to chtělo přitlačit, někde zvýraznit, prokreslit a dotáhnout, někde vymalovat, vytvořit stíny a udělat pozadí. Prostě si s tím více vyhrát. Tenhle příběh měl jen povrchní děj a přiznám se, že jsem si jednu možná dvě chvíle prohrávala s myšlenkou knihu odložit.
Byla to moje první sbírková kniha od Stephena Kinga, půjčená v knihovně. Nadšeně jsem si ji půjčila s vědomím, že se do ní začtu jako do Kingového TO. Jedna povídka za druhou, všechny pěkně napsané, ale tak nějak očekávatelné. Příznak strachu tam byl, ale důsledkem nebylo, že bych se bála podívat se pod postel, nebo jít do vedlejší místnosti či na WC. Chtělo to něco víc, něco co je symbolické pro Kingovo TO, ale co je zároveň kratší, tedy povídkové a textově i co do kvality obsahu hutnější, nakřáplé ne mrazivou, ale přímo mrznoucí atmosférou, napětím, tajuplnem a rychlým spádem děje na teď a nadoraz.
Beletristická kniha Po hlavě od M. Frayna je dokonce poučná; tolik životopisné a výtvarné historie z Brueg(h)elovy tvorby jsem nikde nečetla. Nejsem odborníkem na dějiny umění, ale taková přímočarost v uchopení jeho děl a až animozita boje o ně je neuvěřitelná. Autor je zřejmě sám kunsthistorikem a čerpal z archivů, nebo je poučeným laikem v blízkém okolí kunsthistoriků zasvěceným do děl Brueg(h)ela, protože se v knize zabývá snad až vědecky shodami a rozdíly v dílech tohoto malíře a hledá právě v obrazu Veselice shodné prvky, které by formálně poukazovaly na Brueg(h)ela. Dokonce i signaturu autora studoval. Teprve v této knize jsem se na příkladu dozvěděla, že vedle ikonografie existuje i ikonologie a jaký je mezi nimi rozdíl. Beletrie podaná s teoretickým výkladem, a to tak, že bych to v koncepci hodnotila napůl. Musím říci, že tomuto malíři opravdu nerozumím, resp. neznám jeho tvorbu a kniha, připadá mi, pracuje s tím, že čtenář bude mít o Brueg(h)elovi alespoň teoretický základ. Knihu bych neváhala zařadit do teoretických svazků, možná by se zahanbil i ten nejprotřelejší uměnovědec. Proto jsem několika pasážím v knize nerozuměla a myslím si, že kniha je přednostně určena čtenářům výtvarného zaměření v období Brueg(h)ela.
"Je to něco jiného, než co u Lisy Jackson znám." Přesně tohle jsem si říkala, když jsem začala knihu číst. Začátek je uvozen nelegální adopcí dítěte ženou, která vlastní dítě a manžela ztratila (autohavárie) a která odjížděla z právnické firmy, kde byla zaměstnána, hledat nový život. Adopci dítěte jí nabídl její nadřízený. Kniha je členěna do několika sekcí podle hlavních hrdinů a tyto sekce vypráví o okolnostech jejich narození, dětství, mládí a dalším životě vybroušeném krutostmi osob, s nimiž svůj život sdíleli. Zabíhání do soukromých životů hlavních hrdinů je důležité pro pochopení spletence vztahů sesterských, bratrských, blízkých příbuzenstev a dalšího soukolí. Tady šlo o boj, ve kterém měly místo peníze, lži, sex, manipulace, úklady a ubližování (psychické, fyzické). Dvě odlišné společenské vrstvy, dva odlišné rody s odlišnými životy a východisky, přesto provázané krví, myšlením, emocemi a city. Autorka mě velice překvapila, jak se jí vše podařilo skloubit a pozor! bez toho, aby šlo o thriller v tom řádu, v jakém je zvyklá psát, tedy počínaje vraždou, s obsahem vražedných a/nebo sebevražedných úmyslů. Poradila si jiným uvozením a jiným záběrem, kterým je rodové schizma. Podle mého názoru výborně zvládnutým, na Lisu Jackson až netypickým, alespoň já jsem jiný začátek u thrillerů než vraždu při sportu nebo vraždy při shromažďování různých předmětů do sbírek, nezaznamenala. Od nelegální adopce se odvíjí celý příběh, který je svým sepětím, okolnostmi a hlavně deformacemi rodů a cíli odlišný od toho, co u autorky znám, a to je příjemná změna, protože nyní vím, že autorka je nezávislá na svých příbězích, na tom, jak škatulkuje a jak své příběhy rozmáchne v několika knihách v sériích i románů samostatně vydaných. Skvělé. Impozantní. Stejná a přitom jiná Lisa Jackson.
Může se, bohužel, někdy stát, že knihu nedočtete. Ačkoliv se vždy snažím knihu dočíst, v tomto případě, vysílena, jsem ji musela odložit. Ze začátku to byl zmatek v osobách, takže nevíte, kdo ke komu patří. To se někdy stává. Neodradilo mě to, protože i za této nepřehledné situace se příběh začal rozbíhat. Následovalo další zklamání v podobě absence pochopení samotného příběhu. Myslela jsem si, že jsem ho až do strany 127 pochopila, ale autorka udělala rázný přešlap tím, že místo, aby čtenáři potvrdila pochopení příběhu, tak začala příběh zašmodrchávat, takže nakonec jsem měla pocit nepochopení již dříve pochopeného. Když už nechci, aby čtenář rozeznával jednotlivé osoby (nechápu proč, když každá má svoji roli a jsou jí přikládány důležité vlastnosti a funkce!), tak alespoň se snažím zapracovat na příběhu. Tragikomická změť osob a nějakých do sebe zapletených situací, které vůbec na sebe nenavazují, nejsou v souladu a ani třeba jako rozporuplné nejdou k sobě, vyvolává v čtenáři nechuť číst dál, pocit promarněného času a zvláště otazníky, proč autorka vůbec píše, resp. co ji k tomu vede. Autorky mi bylo v tomto smyslu líto, protože zřejmě hledala někde uplatnění.
(SPOILER) Myšlenka zpracovat pokračování Brownawelova šílenství byla výborným nápadem, jen příběh vyzněl trochu chaoticky. Jádro mi připomnělo série Lisy Jackson, neboť vrahové této autorky většinou shromažďovali lidská těla do svých sbírek. V Tajemství Abigale Hall šlo o pokračování sbírky, pokračovatelem Brownawella byla paní Pollardová. Pokračujícím sbírkovým předmětem měla být Eliza a pokračovatelem její sestra Rebecca. Příběh mě svojí nápaditostí zaujal, bohužel, sepsán byl méně pochopitelně a částí vykreslených do dramatu bylo také málo, ačkoliv tam naopak o drama, hysterii a okamžiky napětí šlo. Myšlenka na příběh byla skvělá, ale nebyla propracovaná a dotažená do konce.
(SPOILER) Příběh sepsaný s dokonale volenými slovy, výraziva upřednostněná pro hororové setkání s ambrózií byla užita způsobem, kterým příběh zaujal, ačkoliv tohle, domnívám se, nebyl záměr autora, protože jím užité výrazové prvky jsou pro horor typické. Ambrózie byla smrtelná a přitažlivá současně, lákala a nikdo jí nemohl odolat. Nepřevtělovala se, vnikala do lidí, kteří jí ovšem, z vědeckých důvodů, nemohli odolat. Byla rarita. Virus několik tisíc kilometrů pod mořem, kde měl možnost růst, absorbovat se, je výborným námětem a známkou atraktivnosti děje, protože tento děj se vždy bude vyvíjet, když je zde vědecký výzkum a s ním výzkumní pracovníci připravení na jakoukoli zvláštnost, která by znamenala posun ve vědě. Narozdíl od jiných podobných příběhů byl příběh Hlubina dotažen do konce a pozor(!) s vítězstvím viru. Takže nikoli idylický závěr, po kterém sáhne nejeden autor hororu, přitom závěr byl dotažen a zároveň ponechána možnost pokračování. Knihu, přes nízké hodnocení, doporučuji, protože pro mě znamenala ozvláštnění dvou večerů a tudíž únik od stereotypu.
Kniha je duchařským příběhem, který se odehrává v pozici hororově postavené atmosféry (osamělý dům, les, sousedé několik mil daleko, v dosahu minimální kontakt) s trochou napětí, jen nevím, jestli je to dobrý odrazový můstek. Klasický horor to není, příběh je sice postaven na hororovém ději, ale nevyvolá bázeň, takové to studeno v oblasti žaludku, pocit mrazení, narůstání psychického očekávání a toho "dusna", které by vás do knihy pohltilo. V knize jsem spíše nacházela bílá místa, kam bych ještě to hororové napětí dala a příběh vykreslila tak, aby byl čtenář minimálně na pochybách, zda to je či není skutečné, nebo zda se příběh zakládá či nezakládá na skutečných událostech. Horor dělá hororem právě to možné, to co může přijít, co klidně může nastat. Taková ta reálnost zasazená do děje a vy jen doufáte, aby se to nestalo i vám. Takové ty hrátky (v tomto případě hrátky s duchařinou) s myšlenkou, co kdyby... A tohle v té knize není. Mohu ujistit, že stále na ten nejlepší horor v knižním podání teprve čekám.
Kniha Poslední příliv byla ke své škodě příliš obecně pojatá. Autorka zvolila několikrát, zvláště filmově, zpracované téma, které samo o sobě vyžaduje ozvláštnění asi jako téma o lidožravém žralokovi. Co číst? Tohle přece není žádné překvapení. Když už tedy vyberu několikrát přetřesené téma, tak ho alespoň udělám zajímavější. Kniha Poslední příliv je předpokládanou knihou, námět je osvojený, boj na moři v obvyklém podání (v případě této knihy snad i horším) nenadchne, naopak vás upozadí tím, že při výběru budete důsledně dbát na to, abyste si stejné téma již nevybrali. Téma mohlo být skutečně rozpracovanější, drsnější, nebezpečnější (vždyť se pracuje s mořem!, takže jeho zákoutí a veškerá nebezpečenství včetně mořských příšer, rostlin, virů, nebo třeba mořských vírů, tornád apod.), mohla být použita vytříbená slova obohacená o slovník z podmořské biologie (biodiverzity), rozhodně tomu chyběla hloubka, detailnost, která by kupodivu dodala ději svěžest, napětí a serióznost. Autorka nepřišla s ničím novým a otřepané téma ani neozvláštnila tím, co mnozí autoři běžně používají. Prostě holé, všeříkající, ale zároveň nic neříkající. Knihu jsem si vybrala jen kvůli tomu, co nového mohla poskytnout, čím víc by alespoň rozšířila, nebo prohloubila můj beletristický mořský obzor. Nic. Myslím si, že kniha být vydána nemusela. Čtenář by o nic nepřišel.