veronika4001 komentáře u knih

King má svůj styl psaní a podání příběhu v intenzitě, jakou považuje za správnou a jakou chce, proto také ovlivňuje čtenáře v dávkách, v jakých chce. Ačkoliv se to nemusí zdát, přesnost je Kingovou doménou, proto i když se mi mnohokrát zdálo, že příběh není úplně hrůzostrašný, nebo že třeba není dotažený do konce, nepochybovala jsem, že to byl autorův záměr. Totéž jsem pocítila u knihy Cujo. Líbilo se mi nastavení předělu z přátelského a hravého štěněte k dospělému a nenávistnému psu. To překlenutí, že ten předěl nebyl najednou, ale postupně, kdy z obyčejného lovu drobného hlodavce v obilí se stal boj o život a tento lov určil příští chování. Takové to nenadálé poznávání jinak dosti známého psa (Vždyť jsme ho vychovali, známe ho, ale teď se chová jinak! Následuje údiv a zděšení...). Zjišťujeme, že to vědomé se nakonec stává nevědomým. Pes Cujo nebyl tak hrozivý, možná to S. King ani takhle nechtěl, ale hrozivý byl přerod dobrotivého psa v něco, co bylo zlé, co se mstilo, co zabíjelo. Ta přeměna.

9 02.11.2020

Kniha je duchařským příběhem, který se odehrává v pozici hororově postavené atmosféry (osamělý dům, les, sousedé několik mil daleko, v dosahu minimální kontakt) s trochou napětí, jen nevím, jestli je to dobrý odrazový můstek. Klasický horor to není, příběh je sice postaven na hororovém ději, ale nevyvolá bázeň, takové to studeno v oblasti žaludku, pocit mrazení, narůstání psychického očekávání a toho "dusna", které by vás do knihy pohltilo. V knize jsem spíše nacházela bílá místa, kam bych ještě to hororové napětí dala a příběh vykreslila tak, aby byl čtenář minimálně na pochybách, zda to je či není skutečné, nebo zda se příběh zakládá či nezakládá na skutečných událostech. Horor dělá hororem právě to možné, to co může přijít, co klidně může nastat. Taková ta reálnost zasazená do děje a vy jen doufáte, aby se to nestalo i vám. Takové ty hrátky (v tomto případě hrátky s duchařinou) s myšlenkou, co kdyby... A tohle v té knize není. Mohu ujistit, že stále na ten nejlepší horor v knižním podání teprve čekám.

2 01.11.2020

Kniha Červený vrch mě nadchla, i když na druhou stranu nepřinesla v zombie tématice nic nového. Na začátku se mi líbilo, že hlavní hrdinka řešila způsob, jak sebe a svoji rodinu ochránit před virem. Teprve poté, co vir začal působit i na její spolupracovníky, ze kterých se začaly vytvářet mrtví živí, hledala cestu, jak se ochránit nejen před nimi samotnými, ale i ostatními, které třeba jen jako kolemjdoucí potkávala, protože vir ze všech lidí masově dělal živé mrtvé trosky. Stačilo kousnutí od neživého a z člověka se stal zombie. Koho ochránit, koho ponechat svému osudu, jak se zachránit? Komu věřit na cestě za záchranou? Nastává kolečko útěků, bojů zombíků ne s virem, ale se sebou samými. Tuto překážku musela hlavní hrdinka spolu s ostatními překonat, protože znamenala akci na zneškodnění viru. Zombie náměty většinou nepřináší nic nového, ale kniha mi stačila, protože jsem si ji pořídila kvůli mému očekávání, a to dokonale splnila.

5 31.10.2020

Výjimečná sbírka pohádek, která sděluje, jaká je lidská povaha a co je důležité. Každá z postav symbolizuje svojí typikou charakterové podání dobra, zla, závisti, zvědavosti, lakomství, nebo skromnosti, rozumu či štěstí v českém, většinou malebném (vesnickém) prostředí. Typické pro tyto pohádky je vzájemná znalost a blízkost postav, proto je každý vždy nositelem jedné výrazné vlastnosti, kterou se doplňuje s ostatními postavami. Co vlastnost, to symbolika celé postavy a tím pádem děj pohádky. Tyto pohádky totiž nejsou ani tak stavěny na příbězích, jako spíše na (nejen lidském) charakteru a vztazích, a o to více jsou poučnější. Na každé z postav je vidět ona charakterová vlastnost jako zvláštnost, neboť podle ní se postava projevuje, takže děti rozpoznají reakce závistivého člověka, člověka dobrosrdečného, nebo třeba lakomého. Kniha pro děti ve Werichovsky typickém podání. Úsměvná, naučná, krásně česká. Výjimečný pan Werich.

22 30.10.2020

Kapesní průvodce po muzeu a muzejnictví má svůj odrazový můstek v Příručkách muzejníkových od stejnojmenného autora. Tato kniha je vedena méně formálně až hravě, a přesto velice naučně a zodpovědně, neboť je zde zvídavá mladá muzejnice, která autorovi publikace klade dotazy k vedení muzea a sbírkovému fondu. Autor zde nepřímo klade důraz na pečlivost a zodpovědnost, neboť vystihuje životní situace, které v muzeu a jeho soukolí mohou nastat a ty slučuje s aplikací muzejního zákona a dalšími právními předpisy. Jeho odpovědi jsou tedy primárně vedeny dlouholetou praxí a muzejním zákonem, který interpretuje a tímto upozorňuje nejen na jeho smysl, ale také na jeho další možné interpretace (chápání) a chyby, které jsou s tím spojeny.

29.10.2020

Agatha Christie je revolucionářka detektivního žánru, absolutní špička, která vždy píše stylem hodnoty neukázaného, což znamená, že 20% je to, co je vidět, 80% zůstává skryto. Její noblesně vykreslené detektivky s hlavními hrdiny vždy v popředí jsou pro mě okázalou výzvou. Vražda Rodgera Ackroyda je jednou z nich.

11 28.10.2020

Lisa Jackson to umí lépe. Děj měl očekávanou dynamiku, svižnost, spád, měl i očekávanou atmosféru, vždyť sérii Alvarez & Pescoli známe. Něco mi tam ale nesedělo, připadalo mi to useklé, někde uprostřed bych dala několik stránek navíc, příběh se mi zdál ani ne tak nedokončený jako spíše nevyřešený, všechny otázky nebyly zodpovězeny. Také se mi zdá, a to přičítám k dobru, že obě hlavní hrdinky (Alvarez je trochu upozaděna) se s každou sériovou knihou nějak vyvíjí, je tam cítit takové to lidské stárnutí a zkušenosti. Už teď se těším až obě budou ve věku řekněme velmi zralých dam, jen nevím, jestli a kolik dílů Lisa Jackson plánuje v sérii Alvares & Pescoli napsat.

1 28.10.2020

Kniha Poslední příliv byla ke své škodě příliš obecně pojatá. Autorka zvolila několikrát, zvláště filmově, zpracované téma, které samo o sobě vyžaduje ozvláštnění asi jako téma o lidožravém žralokovi. Co číst? Tohle přece není žádné překvapení. Když už tedy vyberu několikrát přetřesené téma, tak ho alespoň udělám zajímavější. Kniha Poslední příliv je předpokládanou knihou, námět je osvojený, boj na moři v obvyklém podání (v případě této knihy snad i horším) nenadchne, naopak vás upozadí tím, že při výběru budete důsledně dbát na to, abyste si stejné téma již nevybrali. Téma mohlo být skutečně rozpracovanější, drsnější, nebezpečnější (vždyť se pracuje s mořem!, takže jeho zákoutí a veškerá nebezpečenství včetně mořských příšer, rostlin, virů, nebo třeba mořských vírů, tornád apod.), mohla být použita vytříbená slova obohacená o slovník z podmořské biologie (biodiverzity), rozhodně tomu chyběla hloubka, detailnost, která by kupodivu dodala ději svěžest, napětí a serióznost. Autorka nepřišla s ničím novým a otřepané téma ani neozvláštnila tím, co mnozí autoři běžně používají. Prostě holé, všeříkající, ale zároveň nic neříkající. Knihu jsem si vybrala jen kvůli tomu, co nového mohla poskytnout, čím víc by alespoň rozšířila, nebo prohloubila můj beletristický mořský obzor. Nic. Myslím si, že kniha být vydána nemusela. Čtenář by o nic nepřišel.

2 28.10.2020

Joy Fielding má svůj styl (obecnějšího) psaní. Děj mi svým tempem a dynamikou připomíná Lisu Jackson, nutno dodat jen tempem a dynamikou, protože hlavní pole působnosti Joy Fielding jsou detektivky; hororové prvky chybí a její tvorbu bych mezi thrillery neřadila. Potok stínů je vychýlením z jinak výborně zvoleného "stereotypu", neboť jeho děj je vystavěn na pomezí detektivního žánru s thrillerem. Napětí a ten "zvuk" do sebe zapadajícího děje, mrazení v zádech a očekávání s částečným strachem, není doménou detektivního rázu, celá akce je thrillerová, proto děj čtenáře psychologicky více zapojuje a také více baví. Kniha mi rozproudila krev, měla jsem stále nová a nová očekávání, která byla nakonec naplněna. Rozhodně to byla skvělá jízda a já se ani na chvíli nezastavila.

3 28.10.2020

Tato kniha splňovala veškeré podmínky strachu. Z velké části se jedná o klasický (psychologický) horor a my se tady ocitáme nejen v hororové klasice, ale i v žánru na úpatí hororu a sci-fi. Sledem hororových událostí a vypracovaností právě k bodu sci-fi se touto knihou mohl inspirovat S. King při psaní jeho slavného TO. Překvapuje mě nízké bodové hodnocení, které nepřičítám kvalitě knihy, ale spíše jejímu malému ohlasu (reklamě), neboť v mnoha pasážích mi opravdu připadalo, že čtu Kingovo TO. V tomto okamžiku nevím, která kniha vznikla dříve, ale obě mají hodně společného. Knihu velice kladně hodnotím, protože jako horor má opravdu vysoký dosah.

4 28.10.2020

Tato skripta si pamatuji. Zaměřovala jsem svoji pozornost na letopočty a pak jsem v tom měla zmatek. Nicméně z hlediska kvality a odbornosti nemám, co bych vytkla, je to kniha obšírného rozsahu, a to takového, jaký musí studenti právnických fakult pojmout. Pojednává nejen o tom, co je dohledatelné v jiných skriptech či knihách dějin obecně, ale je užší a vyhraněná na téma (polytéma) právo, a to je to, co se mi na ní líbilo nejvíce. Chtěla obsáhnout celé téma; tím nemám na mysli hloubku, ale šířku. Učebnice není monografií nebo katalogem či sborníkem článků. Byla nebo stále je skriptem pro studenty magisterského studia na právnických fakultách a snad bylo účelem je zasvětit do všeho podstatného z pohledu českých a československých právních dějin.

27.10.2020

Byla to hrůza. Dlouho jsem se rozmýšlela, zda mám dát plný počet bodů, nebo naopak body žádné. Kdybych napsala, že kniha byla morbidní, nedostačovalo by to. Příběh byl plný tyranie, mučení, krutého a nelidského jednání. Ta dívka si sáhla na dno svých duševních a fyzických sil. Zemřela. Děj dál neznám, protože knihu jsem nedočetla. Není pro slabší povahy, možná ani pro ty silnější.

2 27.10.2020

Knihu si pamatuji jako studentka, dokonce tu šedivou knihu římského práva, která byla v pevné vazbě a četla se opravdu jako kniha, ne jako skriptum. Ke knihám mám snad odjakživa velice kladný vztah, takže ta lehko zohybatelná skripta mi nic moc neříkala. Tím nechci říct, že byla horší! Jen ta pevná vazba ve vás budí větší úctu. Možná naoko. Nevím. I pro mě byla teorie římského práva spíše suchopárná, to až teprve další předměty v dalších ročnících tomu dodávaly celistvý rámec a doplňovaly odpovědi na nevyslovené otázky. Římské právo jsem považovala za dějinné právo, tedy jedno z dějinných práv (protože bylo v 1. ročníku) a když jsem si ho četla, zvláště to v té pevné vazbě, krásně jsem se, snad i díky své představivosti, vnořovala do materie. Pater familias představoval nejvrchnější vrchnost, asi jako král. U některých pasáží jsem si připadala jako princezna. Možná až příliš naivní, ale asi nějak tak to bylo blízké a přitom zároveň velice naučné, neboť vztahy v římském právu mi pomohly pochopit objektivní právo. Do současnosti si pamatuji slavnou Ulpianovu formuli "Ius publicum quod ad statum rei romanae spectat ius privatum utilitatem singulorum pertinet".

1 26.10.2020

Tento díl mám, patřil mezi doporučenou literaturu na rigorózní zkoušku. Jedná se o polytematické zpracování právních odvětví veřejného práva. Ze správního práva, kvůli kterému jsem si knihu kupovala, tam byly poměrně zajímavé články. Knihu jsem prolistovala celou, ale vzpomínám si, že jsem ji moc nechápala, totiž byla celkově složitě napsaná, takže jsem si ji musela překládat do řeči, ve které jsem pochopila podstatu a smysl. Četla jsem ji dlouho, odstavec za odstavcem, který jsem zvlášť ještě znovu pročítala a přitom se utvrzovala, zda a nakolik mu rozumím a co tím autor chtěl říct. Kniha mi dala trochu zabrat, protože jsem si ještě po stranách musela vyhledávat další a další předpisy, na které články odkazovaly nebo je zmiňovaly, ale pak se k nim už nevracely. Nicméně kniha stála za to.

25.10.2020

Můj první knižní horor. Nebála jsem se tak, jak bych si představovala. Všem zúčastnivším se obyvatelům domu jsem fandila, kupodivu jsem fandila i duchu, který je strašil (kdo nebo co to je?, najdou ho?). Pro mě to byla trochu taková pohádka, ale číst se to určitě dalo už kvůli pochybnostem o vztahu mezi dvěma kamarádkami, protože jedné z nich jsem od začátku úplně nevěřila. Chtěla jsem vědět, jak se to mezi nimi bude vyvíjet a zda mezi jmenovanou dotyčnou, nebo kýmkoliv z obyvatel neexistuje vazba na podivné události, které se v domě děly.

3 25.10.2020

Carrie, utlačovanou a šikanovanou dívku, jsem zpočátku litovala. Snad většina lidí, kteří působí jako slabší se nakonec ukáží jako silní a z těch, co byli (na povrchu) silní jsou slaboši. Každopádně Carrie byla v pubertě, a jako taková spatřována svými spolužáky za křehkou, jemnou dívku. Bohužel tyto vlastnosti spolu s větší vyspělostí dívky znamenaly o to více šikany a dalších fyzických a psychických útrap, vlivem nichž si sáhla až na dno svých sil. Takže Carrie se nakonec musela všelijak bránit. K její odvaze postavit se tyranii pomohla smrt jejího přítele.

4 24.10.2020

Barbara Erskine je spisovatelka, která má řadu kvalit. Jednou z nich je znalost historie, smysl pro pečlivost a sklon psát drobnohledem. Tím, že víme, kdy přesně zaklapnou dveře, pohne se ve vánku záclona, začínají zpívat ptáci, nebo hlavní hrdinka uchopí hrnek do ruky, se nám text zarývá do našich myslí a příběh prožíváme. Erskine beletristicky píše o lásce v atmosféře historie země a doplňuje ji o duchařské výjevy. Ačkoliv láska, o níž píše, se zdá být nenaplněná, protože většinou k soužití obou nedojde, přece dochází k jejímu naplnění, i když neobvyklou cestou za cenu životního utrpení.

3 23.10.2020

Všechny thrillery od Lisy Jackson jsou vynikající. Přečetla jsem všechny knihy ze sérií New Orleans a Alvares & Pescoli a pár samostatných thrillerů a musím říci, že i když zvláště ty sériové knihy jsou stavěny na podobném ději, vlastně téměř stejném, je až podivuhodné jak mě zaujaly. Přímo mě dostaly a já hltala stránku za stránkou. Její knihy mají spád, švih a takové to kouzlo, které vám rozproudí krev v žilách. Lisa Jackson také píše romantické knihy, ale ty jsem ještě nečetla.

6 23.10.2020

Skvělá kniha. Možná, že kdybych hledala knihu podobného zaměření, začala bych obě srovnávat a snad bych dospěla k odlišnému závěru. Nevím, kolik knih a v jaké kvalitě bylo napsáno o ženách - hrdinkách, ale nápad psát o ženách, které zacloumaly českou kotlinou, Evropou, nebo celým světem je opravdu vynikající. Tyto ženy do jedné usilovaly o vlastní život, což znamenalo brát se o svá práva, svoje postavení ve společnosti, svoje nároky bez útisku, s vlastní péčí a pílí. Toto sjednocovalo všechny ženy jako hrdinky. Jejich vlastní rovnoprávný život, který měl cíl. Rovnoprávnost byla vlastností, která byla nalezena právě na cestě za vlastním úspěchem. To, co chtěly a co se jim povedlo bylo základem toho, o co se vlastní vůlí přičinily byť to někdy nebyl záměr, ale ad hoc situace, která znamenala, že ženy jsou o něco blíže mužům, vlastní autoritě, vlastnímu přirozenému já. V minulých letech byly ženy považovány za slabší stvoření a čím více se rozrůstalo oblastí, tím více měly tyto oblasti ženské zastoupení - vnímavé, dychtivé, tvrdé a neústupné.

3 22.10.2020

Tento výtisk již dávno není aktuální. Píší se stále nové a nové učebnice správního práva, mající přízvisko "Obecná část" a skripta vydaná v minulém roce jsou už překonána. Neustále zjišťuji, že obecná část správního práva obnáší vše, co již průkopníci správního práva vybádali, zjistili, teoretickými i praktickými dovednostmi a zkušenostmi podložili. Neustále se opakuje to, co je již dlouhou dobu známo. Jistě, není to monografie, ale přece jen se domnívám, že by autorský kolektiv mohl přijít ke studentům s něčím novým, něčím, co by obecná část zahrnovala a přesto by to ještě nebylo tolik známé. Jde o novost. Už několik desítek let se neustále opakuje, a to dokonce ve stejném pořadí, stejná materie. Novost a přesto hluboká probádanost. To mi v současných učebnicích správního práva chybí. Přesto dávám plné bodové hodnocení, protože učebnice do správního práva od C. H. Beck jsou tradicí.

22.10.2020