Vidlička
komentáře u knih
Společenstvo Prstenu
J. R. R. Tolkien
Aš nazg durbatulûk, aš nazg gimbatul,
aš nazg thrakatulûk, agh burzum-iši krimpatul.
Pomalé čtení svírané úzkostí, ale když se odváží i ten nejmenší, naděje neumírá.
Láska na celý zbytek života.
I Rusko může být krásné: Na cestách po největší zemi světa
Nikola Hrušková
Kromě toho, že jednou jedla živý mořský plody, můra, tak mě autorka ani neštvala, což bývá můj největší problém u knížek tohohle typu. Vyprávění bylo přirozené a fajn. V každém navštíveném místě jsme se vždycky podívali na nejvýznamější pamětihodnost, přírodní krásy a místní tržiště. Stejně jako Nikolu mě nejvíc bavilo cestování vlakem nebo nocování na privátech, leckdy velmi zajímavých ve stylu "urob si sám".
Celkově prostě fajn nenáročný cestopis na každé stránce s hezkou fotkou.
Bouřková sezóna
Andrzej Sapkowski
Už jsem konečně pochopila, co mi na Zaklínači vadí. Není to ani ryba, ani rak. Líbilo by se mi víc, kdyby to celé bylo psáno buď jako vážná hrdinská sága, nebo naopak jako ironické vtipné vyprávění. Ale tím, jak Sapkowski přebíhá z jednoho do druhého, nedrží mi to pohromadě. Až mi to celé připadá lehce trapné (a jéjé, teď dostanu jmen!). Prostě mutant. Jako Geralt. Což je mimochodem takový játro, že se divím, že vždycky přežije byť jen první kapitolu.
Tak sbohem, Andrzeji. Kdyby ses byl býval držel kratších útvarů a vynechal Ciri a Yennefer (vlastně všechny ženský postavy, ty ti nejdou), mohlo nám být spolu lépe.
Kniha o snobech
William Makepeace Thackeray
Jak ráda bych byla abonentkou Punche v 19. století!
Tajný život úhořů
Patrik Svensson
Bavila mě historie pátrání po původu úhoře a veškerá biologická fakta (těch jsme se ale dozvěděli ledva, co by úhoř do tlamičky pobral). Zbytek byla snůška blábolů na téma kterak napasovat úhoře do existencionálních úvah a do arteterapie po smrti otce. Možná má i úhořův tvar nějakou roli, vzhledem k Sigmundovu pobíhání celou knihou, ale to už je jen moje spekulace. Nejsem fanouškem těchto nitrovyblívajících grafostvořenin.
Ale pár faktů:
- sklovití úhoři (jedno ze stádií vývoje) působí křehce a bezbranně a například pro Basky představují delikatesu (jak typické)
- Japonci se snažili uměle chovat a rozmnožovat úhoře. Projevilo se u nich několik chorob. Zanedlouho se jejich dovozem všude možně po světě rozšířily i na volně žijící úhoře (opět)
- ve starověkém Egyptě se na pohřebištích nalezly malé rakve s mumifikovanými úhoři, uloženými k věčnému odpočinku vedle bronzových figurek bohů (ťuťu)
- Aristoteles byl poslední z lidí, který věděl vše. Tedy obsáhl všechno vědění, které se člověku do té doby podařilo nashromáždit
- a dozvíme se, že odpověď na odvěkou otázku zní "vejce". Dokázal tak italský lékař a věděc Francesco Redi. "Ke stvoření života je třeba vajíčka a jeho oplodnění - omne vivum ex ovo." :-)
A dozvěděla jsem se, že jsem taky úhoř - obyčejně prožije svůj aktivní život o samotě a jeho činnostem dávají řád roční období.
Plavu tedy rychle od téhle knížky pryč, i když to s tou koulí žížal už z hlavy nikdy nevyženu...
Les mytág
Robert Holdstock
(SPOILER) Hafo spoilerů.
Asi budu jen brblat. Tak úžasnej nápad, jako je les plný anglické mytologie, a proběhneme ho jen letem světem!
Hlavně že slintáme půl knížky nad úžasnou G (tady se, myslím, autor trochu odkopal, ale co, hebefilie není trestná...). Vždycky se nepřestávám smát, jak jsou všechny ty vysněné autorské (mužské i ženské) ideály nesnesitelný dokonaloušci... No, a celkově jsem si představovala prostě něco jiného než ubrečenou lovestory.
Jednání postav je často nelogické a leckdy by stačilo, aby si to autor po sobě ještě jednou přečetl.
Překlad taky kulhá. Plést si ve fantasy hrušku meče se záštitou je bída (nebo to jde taky na vrub autora a překladatel jen neodhalil?).
Pochválím ale konec, ten to trochu zachránil, že nebyl úplně hepíkovej. Taky se mi líbí, když všeobecně autoři jmenují různé druhy dřevin a neříkají jen "stromy". Tady toho bylo spousta, ale zase v knížce o lese by opak byl šlendrián. A samozřejmě Keeton byl fajn. Ještě že nezařval, jak jsem čekala.
Suma sumárum, nejdřív velký těšení, potom velký zklamání. Na Holdstocka jsem se holt nějak nenaladila...
Slepičí krok: 111 fejetonů ze zvědavosti
Rudolf Křesťan
Semování a tamování:
"Zkoušíme otevírat pravé dveře tam. Potom sem. Rumplujeme jimi, a když neuspějeme, posléze jimi ještě ramplujeme. Slovník spisovného jazyka českého připouští oba tvary. Jsou-li veřeje přesto neoblomné, začneme obtěžovat dveře levé. Stejným způsobem a se stejnou vehemencí. Tam se do chňapadel opíráme. Sem taháme. Tamování je náročné, semování neméně.
Specifickým případem jsou dveře na Slovensku, kde nápis ŤAHAŤ má tu zvláštnost, že při četbě přes sklo znamená přesně totéž z jedné i z druhé strany."
Pan Křesťan je nekřesťansky vtipnej a geniální, má přesně můj šálek humoru, a jde okamžitě do mých oblíbených. Ó, jak lituju, že jsem se k němu pročetla až teď! Ale neva, mám se aspoň na co těšit, protože toho napsal habakuk.
Daleká cesta za domovem
Richard Adams
"Milujte zvířata, bůh jim dal počátek myšlenky a pokojnou radost, neprotivte se myšlence boží. Člověče, nevynášej se nad zvířata, jsou bez hříchu, kdežto ty ve své vznešenosti poskvrňuješ zemi svým příchodem na ni a necháváš za sebou ohavnou stopu." Dostojevskij: Bratři Karamazovi
"Na světě je strašně zla."
"Všechno zlo pochází od lidí," řekl Cesmína. "Ostatní elil dělají jen to, co dělat musí, a Frix je řídí, tak jako řídí nás. Žijí na zemi a potřebují jíst. Kdežto lidé si nedají pokoj, dokud nezničí celou zemi a nevyhubí všechna zvířata."
"Jahodník se mi snažil pomoct, jak to jen šlo. Moc hezky promluvil o slušnosti a solidaritě, které jsou zvířatům vlastní. 'Zvířata se nechovají jako lidé,' řekl. 'Když musí bojovat, bojují; a když musí zabíjet, zabíjejí. Ale nelámou si hlavu vymýšlením, jak jiným život ztížit a jak jim ublížit. Zachovávají si vždy svou důstojnost a zvířeckost.'"
Pro děcka dobrodružný příběh o králících, chvílemi poměrně drsnějšího charakteru; pro dospěláky filosofický traktát, chvílemi poměrně drsnějšího charakteru. Nabitý informacemi. Úžasné pro obě skupiny.
Ze života knihomolky
Debbie Tung (p)
No, je vidět, že mi už není šestnáct, což je asi tak cílovka, ale pár stránek samozřejmě dobrých a pravdivých. Jen být ten její bojfrend, tak už jsem dávno za horama...
Chrám i tvrz
Pavel Eisner
Ne po pás, až k zemi se klaním.
Pp. Eisnera miluju nejen proto, že je geniální (a to doslova), ale hlavně jak u toho zůstal lidský a nadmíru vtipný (i když on je takový vlastně právě proto, že je geniální).
Dneska by mu asi neprošly jeho názory, že ženský jsou holt přece jen ženský, a že slovenština není samostatný jazyk ale nářečí češtiny, ale vem to nešť, mě to u něj neva. Vydavatelům zato u mě neprochází, že nedávají hvězdičky a překlady k autorem hojně používaným citátům a promluvám v cizích řečech. Holt, my plebáni bez klasického gymnasijního vzdělání nejsme v němčině, latině a fránině tolik kovaní...
Opravdu moc doporučuju přelouskat celou bichli, obsahuje jeden skvost na druhý. A když už ne celou, tak určitě kapitoly o předponách a příponách a o tom, kterak se pan vrchní stavební rada Theodor Brandt učil češtině a jejím dokonavým a nedokonavým slovesům (také báječně namluveno panem Högerem). Ale dost už mých projevů, přečtěte si alespoň něco málo z mistrova pera:
(o básníků přetváření češtiny) "Jak jsem řekl: jde Pomazaný, klopýtne, a ejhle, on je to couk zlata. A jde Nepomazaný a šlápne vedle, a ejhle, není to couk zlata, jen si zamaže botu."
(nejen o češtině) "Virtuosním odlišením čerta od ďábla, raubíře od lupiče a loupežníka získala čeština víc než "jen" drahocenné odstínění výraziva: vždyť je to, lidičkové, také výboj poznání mravního. Čert je umouněný podsvětní gauner v rozhodujícím finale a finiši vždy na hlavu padlý, a raubíř je pafnúcovský strejda Mikulejda, primitiv daleko hloupější než ves, ze které utekl do lesů. Nuže, drazí, spatřujme v tom náznak Češtiny o jedné z největších pravd životních: že zlo je nakonec vždy hloupé, strašně hloupé, bestiálně pitomé, že raubíře, lumpy, gaunery, šufty a všeliké čerty lidstva je třeba dát za mříže a do klece ne proto, že jsou tak špatní, ale že jsou nedovoleně praštění."
(hádejte o čem) "Poesie není na světě pro pohodlí, velmi naopak."
(jak se dokáže význam změnit) "A teď ruku na srdce: užili jste kdy slova výtečník ve smyslu jiném než ironickém, tedy hanlivém? Tak tedy vidíte, jak svět odplácí."
(o porovnávání slov z jiných jazyků) "Feind je slovo jako ťatá rána; náš nepřítel se vedle něho vleče poněkud na pokračování. Německé slovo der Hass - s příznačným rodem mužským, slovo zbrojné, virilní, mstitelské - dovede zasyčet jako ocelová čepel, když se noří do ledové vody, aby ztvrdla na smrtící úder. Naše nenávist je především ženská; skoro mi připadá, že to je baba, snad i zmije, jež dovede uštknout, ale přec jen se raději odplazí do kouta a tam syká a syčí (-vist!). Snad tam také píše anonymní dopisy a články."
(o etymologii a životních pravdách) "Dluh souvisí se slovem dlouhý, a životní praxe tuto etymologii jen potvrzuje."
(o odejití některých slov na věčnost) "Jak jsem již naznačil: nemyslím, že by druž, hluš, tiš, dálava, střet, šer, znoj, ručej, chvit, vznět, hárati mohly kdy slavit zmrtvýchvstání, ač ani to není věcí vyloučenou. Ale přijdou zhyny a znoje zcela nové a dnes netušené. Nesejde na tom, zda se jich dožijeme my lidé dnešní; ale přijdou.
Až tu budou, přijďte za mnou na Olšany a pošeptejte mi je: hořím zvědavostí už teď."
Až tam půjdu, zastavím se, mistře, nejdřív se tedy pokloním až k zemi, pak mi to přece jen nedá a od srdce se zasměju, stejně jako jste se uměl krásně smát i vy, a pak vám tedy pár těch znojů zašeptám. Jen doufám, že nevyrotujete z hrobu. Ale ne, vy máte pochopení a lásku nejen pro ten náš chrám i tvrz, ale především pro lidi. Pro ty, kteří jím vládnou, ale i pro ty, kteří se o něj lecky rozbijí.
Díky!
Dospěju, až umřu
Dave Barry
U Barryho průpovídek se vždycky nasměju tak, že mu odpouštím i to, že je Američan.
Muži ve zbrani
Terry Pratchett
Nebudu se moc rozkecávat, Pratchetta prostě miluju, jak je chytrej, moudrej, vtipnej a prefíkanej a tenhle díl se obzvlášť povedl!
Jsem knihovnice, takže si neodpustím citát. Ještě jsem se nerozhodla, jestli s knihovníkem souhlasím, ale něco do sebe to má! Mimochodem, myslíte, že existuje vůbec někdo, kdo tuhle postavu nemiluje?!
"Knihovník samozřejmě byl pro to, aby se všeobecně četlo co nejvíc, ale čtenáři jako takoví mu prakticky lezli děsivě na nervy. Na tom, jak neustále tahali knihy z regálů a opotřebovávali jejich slova neustálým čtením, bylo něco svatokrádežného. Měl rád lidi, kteří knihy milovali a respektovali a podle knihovníkova nejniternějšího přesvědčení nejlepší způsob, jak to dokázat, byl ponechat knihy v policích, na místě, které jim bylo určeno od přírody."
Ook.
Adrian Mole – léta u kapučína
Sue Townsend
Adrian mě provází skoro celým životem a krásně mi sňal klapky z očí, co se týče skutečného života v Anglii. K tomu se pokaždý, ale skutečně pokaždý když ho čtu (a že už pohodněkrátý), nehorázně nachlámu. Díky Sue!!!
Tentokrát jsem objevila tuhle větu: "Oč dál ještě může lidstvo pokročit k debilitě? Už teď jsme u dna."
TMBOOK
TMBK (p)
Chytí se za nos ten, komu bylo šlápnuto na kuří oko!
Humor je to novinový, tudíž za pár let lehce po expiraci, ale to nijak nesnižuje srandu, kterou jsem si při čtení užila. Koláže a nekorektní humor já moc ráda, tudíž 5*.
Dobrou a ještě lepší neděli
František Nepil
Nepilovo povídání o naší zemi by se mělo číst mláďatům v hodinách občanské nauky. Slzydoočívhánějící.
Pohlazení po duši v tomto případě není klišé ale skutečná charakteristika Františkova vyprávění.
Ještě že toho Myšák napsal tolik!!
Jóga pro všechny
Patrick Broome
Nedivím se, že maj lidi jogíny za pošuky a spoustu lidí odradí ty ezo kecy. Ono je to samozřejmě všechno pravda, mám to odzkoušeno, zkušenost je ale holt nepřenositelná. Ale myslím, že by se to dalo vyjádřit i civilněji a ne tak hipízácky jako v případě téhle publikace.
Jinak ale super. Sestavy smysluplně sestavené, vše krásně popsáno a vysvětleno. Nechybí ani plakát jako pomůcka pro plynulejší cvičení.
Za co strhavám hvězdičku jsou významové chyby v textu, jako je třeba záměna slov nádech/ výdech nebo rostlinný/živočišný. Začátečník neznalec by si musel klepat na čelo.
Tak a teď hurá vzhůru dolů na podložku!
České lidové říkanky
Dita Křišťanová
Knížka trochu polovičatá. Ilustrace sice hojné, hezké a veselé, říkadla samotná trochu odbytá - ta, co jsou delší, nebo písničky obsahují vždy jen první sloku, trochu mi to vadilo něco jen nakousnout... Ale beru to, mrňousům to pro ten základ bude stačit.
Ale jak tak koukám, autorka knížky podobného typu chrlí jednu za druhou, no, asi jí to sype, budiž jí přáno.
Knížku jsem čapla v knihobudce v našem baráku a říkám si, že si říkadla ráda osvěžím, a musím říct, že těžká příjemná nostalgie! Spoustu z nich bych už sama dohromady nedala!
Hezké, příjemné dílko.
Chytrému napověz
Božena Šimková
Hezky a chytře sepsané edukativní vyprávěnky. Hemží se to v nich čerty i anděly, zemí obchází pánbůh, inu, jako v pohádce. Zároveň dění ovlivňuje i tatínek Slunce se svými dětmi planetami. Všechno tak hezky nenásilně spleteno, něco ve smyslu mýtů a legend.
Knížka je spíš už pro větší děti, pro mě by kapitoly mohly být kratší a mohlo jich být víc. Ilustrace jsou moc pěkné, ale taky jich mohlo být klidně víc, třeba menší.
Autorka dokonce dává lidskému plemeni docela na frak a nenapadným sarkasmem nešetří, to ale asi děti neodhalí. Jedna věta mi obzvlášť konvenovala: "Miliony tvorů žijí v souladu se zákony přírody, jen lidé je porušují a jednou by mohli zničit nejen sebe, ale všechno živé i Zemi samotnou."
Pro mě moc hezké čtení na Vánoce.
Měsíc nad sídlištěm
Jiří Dědeček
Tak já se snad na starý kolena dám ještě na poezii!
Nalákal mě název, páč jsem ujetá na paneláky a autor byl zárukou i nějaké té srandy. Ale to jsem ještě netušila, jak moc úžasně si umí hrát se slovy a významy, no prostě básník:
...za plyšovej drát...
...když leze nebem fosforovej rohlík a svítí hlava nehlava...
...tvé oči, párek guillotin, mě setnou svými víčky...
...plní pokoj nepokojem...
...když se k sobě vlci tulí,
levý voní levandulí,
pravý voní pravandulí.
Spí a spí a spí. ...
...gramotný lidi jsou tak samotný...
No, je toho tam prostě spousta. A jak píše pode mnou Sněžková, taky mě kolikrát mrazilo. A obzvláštní pozornosti p.t. čtenářstva doporučuju báseň Ponurá chvíle:
Dobabral sem se ke štěstí,
tak aby bylo evidentní,
když na mě padla bůhvíproč
ponurá chvíle a dekadentní:
Hopsa, hejsa, hopsa,
náladu mám pod psa.
Prý na mě působí magické vlny,
kosmické záření, sluneční skvrny.
Tak vylezu na balkón a zaspílám slunci,
jak mizerně plní svou skvrnitou funkci,
co je to nedělí,
než začně hřát,
než ledu zavelí:
Zastavit - tát!!!
Slunce však hicuje, spějeme k dubnu,
jenom já, miláčku, blbnu a blbnu.
To je tím, že už Tě nevídám zblízka,
to je tím, že se mi to Tobě stýská.
To se mi stýská po vláskách
jemných jak ruka po mechu,
jak tráva v lesních jahodách,
jak pampelišky po dechu,
jak heboučká srst slunečnic.
To se mi stýská z plných plic.
