Vilas1979 komentáře u knih
Začínal jsem mít pocit, že je žánr severské krimi už poněkud vyčerpaný, popravdě se mi další detektivku z Norska ani moc číst nechtělo, ale řekl jsem si, tak dobře, ještě tuhle a pak si dám od detektivek zase na čas pauzu. Tato kniha mne však přesvědčila o opaku, severská krimi stále žije, a pokud „V lese visí anděl“ je skutečně autorova detektivní prvotina a začátek série, klobouk dolů a já chci další díl! Vytkl bych snad jen trošku slabší a uspěchaný závěr, pár věcí možná nebylo uplně vysvětleno, nebo jsem nedával pozor, občas děj najednou poskočil o kus dopředu a já měl pocit, že to autor jakoby odfláknul a něco nám zapomněl vysvětlit, ale jinak se to četlo výtečně, krátké kapitoly, výrazné a sympatické, snadno zapamatovatelné hlavní i vedlejší postavy. Jednoznačně doporučuji.
Na Skálu Petera Maye jsem četl samou chválu, takže když byla trilogie v akci, neváhal jsem ani minutu. Chvíli jsem si zvykal na gaelská jména, snažil se zapamatovat si správnou výslovnost, abych na to posléze rezignoval. Kouzlu knížky to nijak neubralo a já ji přečetl jedním dechem. Není to tak uplně detektivka, i když hlavním hrdinou je policista vracející se na svůj rodný ostrov vyšetřit vraždu, daleko spíš se jedná o napínavý psychologický thriller. Bavili mne obě dvě linie, jak ta ze současnosti vyprávěná z pohledu třetí osoby, tak ta, ve které hlavní hrdina popisuje své dětství na ostrově a je výprávěná v ich-formě. Výborná, čtivá záležitost, doporučuji.
Jestliže jsem první díl přirovnal k Patnáctiletému kapitánovi od Julese Vernea zkříženému s X-meny, druhý díl Podivné město už je čistá Alenka v říši divů. Nic nemá logiku, možné je naprosto vše, například netvoři svými chapadly vrtají díry do skály, jakoby to bylo máslo. Je libo mluvícího psa nebo dvounohou žirafu? Tady jsou! S patřičnou fotografií jistěže. Co je tohle za bizarní alternativní realitu? Nápad s černobílými fotografiemi prošel vylepšením, statické portréty jednotlivých postav byly nahrazeny rovnou celými situacemi, které jsou v knize popisovány. Myšlenka bezesporu zajímavá, kdyby ovšem tolik netrpěl příběh. Je na něm hodně znát, že byl roubován na fotografie jen z důvodu, aby se pak mohly objevit v knize. Bylo mi v podstatě jedno, jak celá výprava do Londýná roku 1940 dopadne, autor si mohl vyfantazírovat, co chtěl. Na třetí závěrečný díl už opravdu nemám sílu.
Ačkoliv mám od Maye v knihovně několik restů, do kterých se mi díky jejich hodnocení příliš nechce, novou knihu Útěk jsem si jako milovník hudby šedesátých let nemohl nechat ujít a zariskoval jsem její zakoupení v předprodeji. A nelituji. Tak samozřejmě, není to ostrov Lewis a každá kniha, která vyjde po něm, to má těžké. Ani tentokrát nám May nenaservíroval čistokrevnou detektivku, je to taková dvojitá road movie s drobnou detektivní zápletkou plná nostalgie po starých dobrých časech. Linie odehrávající se v roce 1965 mne bavila o dost víc a byl jsem rád, že je jí věnováno mnohem více prostoru, líbilo se mi jak autor nechal hlavní hrdiny nenápadně přimotat k událostem a místům, kudy kráčela hudební historie, až jsem měl občas husí kůži. Atmosféru Lodýna šedesátých let se mu tedy podařilo zachytit dokonale. Linie ze současnosti na mne působila poněkdu smutně, o stáří a smrti nechce nikdo moc přemýšlet. Ukázalo se, že daleko více než o hledání vraha je to o nelehkém hledání cesty mezi dědou a jeho vnukem. „Víš, Ricky, možná jsem starý, ale tady uvnitř se pořád cítím jako patnáctiletý.“ Parádní až dojemný závěr, čtyři hvězdy.
Kdo si nového Keplera koupil a čekal další detektivku, bude patrně zklamán. Já tuhle změnu žánru oceňuji, zvolené téma mám velmi rád, Haloperidol, Clozapin, Akineton, I want more! Po přečtení několika prvních kapitol jsem si nemohl nevzpomenout na provařený mem, kde na prvním obrázku Ježíš káže svým učedníkům a říká: Jsem boží syn. Ti přitákávají: Samozřejmě, že jsi Ježíši. Na druhém obrázku o dva tisíce let později je chlapík ve svěrací kazajce a říká: Jsem boží syn. Vedle stojící doktor mu říká: Samozřejmě, že jsi, Jerry. V době, kdy neexistovala psychiatrie, se zkrátka člověk, který slyšel hlasy či měl jiný mystický zážitek, mohl stát prorokem raz dva. Dnes vás, stejně jako hlavní hrdinku Jasmin, pošlou do blázince s diagnozou akutní psychotická polymorfní porucha s příznaky schizofrenie, ty nesmysly vám z hlavy vyženou silnými antipsychotiky a ven se nedostanete, dokud neodvoláte. To by tak hrálo, aby po světě běhali lidé, ke kterým promlouvá Bůh či věří nějakým jiným bludům. To, že se okolo několika schizofreniků zformovala celá náboženství, se jaksi vesele ignoruje. Bylo zajímavé sledovat, jak i Jasmin sama si uvědomuje bizarnost svého zážitku, pochybuje o něm, v jednu chvíli se dokonce smíří s tím, že je prostě blázen a musí brát léky, aby se bludů zbavila. Autoři si však skvěle pohráli s variantou, že Jasmin blázen není a čínské přístavní město není výplod její fantazie, jen je škoda, že ji i nás čtenáře v té nejistotě nenechali trošku déle. Právě tahle nejistota mne na celé knize bavila nejvíc, v momentě, kdy je vše víceméně jasné, kniha pro mne tak trochu ztratila kouzlo, souboj na Hřišti, zabírající téměř celou druhou polovinu knihy, pak byl zdlouhavý a jeho konec předvídatelný. Jsem velmi zvědav o čem budou další díly, Playground mi vůbec nepřipadalo jako začátek série, až na pár otazníků ohledně fungování přístavního města, mi vše přišlo vyřešené a uzavřené. Nu, necháme se překvapit, i přes mimořádnou čtivost první poloviny knihy hodnotím čtyřmi hvězdičkami.
Metro 2034 nelze považovat za plnohodnotné pokračování první knihy, je to spíše bonusový materiál, který se do prvního dílu nevešel a nakonec to s trochou snahy vydalo na kratší knihu. Jak číslovka v názvu napovídá, jsme v ději vrženi o rok dopředu, jiné stanice, jiní hlavní hrdinové, podobné problémy, stejně ploché vyprávění. Slabina téhle série je jednak neatraktivní stále se opakující prostředí, které se brzy omrzí, byť se autor snažil vykreslit podzemní společnost jako pestrou mozaiku ideologií a názorů a okořenit to množstvím nejrůznějších zmutovaným tvorů. Druhak Glukhovsky zkrátka není příliš dobrý ve vykreslování charakterů, postavy jsou ploché, neživé. Místo, aby dále rozvíjel nám již známou a alespoň trochu sympatickou postavu Arťoma, vytváří nové postavy Homéra a Saši a na scénu se vrací Hunter. Celá tahle skupinka mi zakrátko lezla na nervy, každý z nich byl svým způsobem posedlý něčím, čemu sám příliš nerozuměl, jejich jednání bylo mnohdy iracionální, nechápal jsem je. Do toho opět nekonečné popisy tunelů a stanic metra, historie, povídačky, domněnky, líčení jejich strategického významu pro tu či onu stranu. Není to zábavné a nefunguje to, ten svět je zkrátka příliš malý a jednotvárný na to, aby byl něčím zajímavý, opět musím zmínit Silo, které se potýká s podobným problémem. Někde v půlce knihy jsem se modlil, ať už je konec a o dalším dílu nechtěl ani slyšet. Dvě hvězdy, myslím, že letos jsem nic horšího nečetl.
Knihu jsem poprvé zaregistroval v době, kdy šel do kin film, každý o tom mluvil, každý to četl a každý to chválil. Ačkoliv mám historii rád, detektivní thriller odehravájící se v Sovětském svazu na sklonku Stalinovy hrůzovlády mne nelákala ani trochu. Říkal jsem si: možná, snad, někdy, až nebudu mít, co číst a to ‘někdy‘ nastalo právě teď. Čtení to bylo neradostné a neuvěřitelně depresivní. Horko těžko bych vzpomínal na knihu, která by mne naplnila takovou beznadějí. O tom, co se v té době v Sovětském svazu dělo jsem samozřejmě představu měl, tato kniha však tu představu velmi silně konkretizovala, byť lidé a jejich osudy jsou smyšlení. Autor čtenářům připravil zajímavé dilema, hlavní hrdina, agent MGB Lev Děmidov, je součástí sovětské státní mašinérie, sleduje své spoluobčany, zatýká je, vyslýchá. Je v tom dobrý a o své práci nepochybuje. Postupně jsme však svědky jeho prozření a snad i upřímné lítosti, i tak pro mne bylo těžké pociťovat k němu nějaké sympatie, jistě, snaží se chytit vraha malých dětí, dokonce velkého počtu malých dětí, ale sám má na rukou krev stovek nevinných lidí. Oh, jistě, však jen plnil rozkazy, snažil se přežít dobu vymknutou z kloubů a získat pár výhod pro své rodiče, vlastně nic špatného nedělal, myslel to dobře. Skutečně těžko říct, kdo je větší záporák, zda vrah nebo Lev, který se ho snaží dopadnout. Jinak je to napsané výtečně, zápletka skvěle vymyšlená, je to takový ten typ knihy, která má po přečtení dojezd a člověk na ní hned tak nezapomene. Ač jsem to původně neměl v úmyslu, druhý díl si určitě přečtu.
S třeskutě vtipnými knížkami začínám mít trošku problém, nepřipadají mi vůbec vtipné. Mám u nich podobný pocit, jako když jsem kdysi viděl jednu scénku Pečeného sněhuláka, kde vtip spočíval v záměně slov terorista a tenorista, variace na vousatý vtip s heligonem a halogenem. Člověk má takový ten pocit trapnosti, kdy sice rozpoznáte, že tahle věta měla být vtipná, že tady byste se měli zasmát, ale ono jaksi není čemu a tak je vám autora spíše líto. Takže jsem se prostě nesmál, když Šroub zvedal chlapíka za uši, to přeci není možné zvedat někoho jen tak za uši! Rázem mi bylo jasné, že mám před sebou třeskutě vtipnou knížku a aby toho nebylo málo, navrch říznutou Forrestem Gumpem, jak se později ukázalo. Zhruba nějak takto by se daly shrnout mé pocity po přečtení prvních kapitol tohoto bestselleru. Rozečtené knihy ale zásadně neodkládám, nezbývalo tedy než pokračovat ve čtení, motivací ale spíše bylo mít to rychle za sebou. Nakonec to nebyla zas taková tragedie, jistě Jonasson sází rádobyvtípky jak na běžícím pásu, jedna absurdní situace stíhá druhou, absurdní je i směsice hlavních hrdinů v čele se stoletým Alanem, ale člověk je tak nějak zvědavý, jak to všechno dopadne a Alan se svou přímočarostí mi byl narozdíl od Forresta nakonec i docela sympatický. Stoletý stařík je tedy jen lehce nadprůměrná oddechovka, která neurazí, ale ani přílíš nenadchne.
Závěr trilogie, z knihy čiší snaha vykřesat z ostrova Lewis ještě nějaký příběh, který mi tak uplně nezapadal do celkového dojmu, který jsem si o ostrově a hlavním hrdinovi Finovi vytvořil v předchozích dvou dílech. Kniha tak trošku působí jako nastavovaná kaše, bylo třeba vytvořit nové postavy, takže tu najednou máme nového nejlepšího kamaráda Piskoře, o kterém v předchozích dílech nepadlo ani slovo, novou nastavenou minulost v podobě folk-rockové kapely a tak dále. Jak tu kdosi trefně poznamenal Finova minulost začíná být poněkud „přecpaná“. Tím nechci říct, že je kniha špatná, naopak, pořád se jedná o výborné čtení a důstojný závěr série.
Druhý díl z ostrova Lewis, autor se drží zavedeného a osvědčeného schématu, a pořád to funguje. Skála se mi líbila asi o chloupek víc, ale i tohle bylo výborné, čtivé. Obálky celé trilogie jsou naprosto geniální, skvělé dotváří atmosféru, za to velký dík.
Tento typ literatury běžně nečtu, ale před Vánoci 2014 byl Kvítek prostě všude, takže ani já jsem nakonec neodolal. A nelituji, byl to příjemný odpočinek od všech těch detektivek, Faber je skvělý vypravěč a Viktor Janiš skvělý překladatel. Popisy prostředí jsou skutečně sugestivní, Faberova záliba dopodrobna popsat každičkou vůni, zápach, zvuk, barvu, představivost se rozjíždí na plné obrátky a najednou tam jste, jste ve viktoriánském Londýně a kráčíte jeho špinavými uličkami, navštěvujete ty nejhorší nevěstince a putiky. Bavilo mne to, hlavně první třetina knihy, díky za exkurzi.
Dokonalé! Nesbo prostě umí. Čekání na nového Harryho Holea se zdálo být nekonečné, ale vyplatilo se. Chvíli mi trvalo, než jsem z paměti vylovil kdo je kdo, a znovu si tak potvrdil, že u knižních sérií je dobré číst knihy popořadě a jednu za druhou, což se mi u prvních osmi dílů poštěstilo a můj čtenářský zážitek byl maximální. Začatek knihy tedy připomínal shledání s někým, koho velmi dobře znáte, ale dlouho jste ho neviděli. Počáteční rozpaky však velmi rychle vymizely a mne brzy připadalo, jako bych Levharta dočetl právě včera, vítej zpátky Harry! Gustovo vyprávění bylo velmi osvěžující, vždy jsem se těšil, až se objeví kurzíva, sonda do duše narkomana, který je vám celkem sympatický a nakonec vám ho je přece jen i líto. Harryho linka byla samozřejmě neméně čtivá i když by někdo mohl namítnout, že je až neskutečné, z kolika situací dokáže Harry, byť se šrámy, vybruslit. S radostí to však Nesbovi odpouštím. Zápletka je opět geniální, Nesbo vám předhazuje možné pachatele, aby jste na další stránce zjistili že ten to také nebyl a vám dochází, že si s vámi jen hraje jak kočka s myší. Samozřejmě plný počet, čekání na poslední díl bude dlouhé a já už teď vím, že mi Harry Hole bude velmi chybět. Bude těžké díru po něm zaplnit.
Černobílé fotografie podivných dětí ze sirotčince slečny Peregrinové mne pronásledovaly od vydání prvního dílu, jejich pohledům nebylo možné uniknout, nešlo je přehlédnout, byly všude. Bohužel jsem si o trilogii nezjistil více informací, takže jsem přehlédl žánr young adult a navíc fantasy, čekal jsem spíše něco mysteriózního, má chyba. A tak se stalo, že když byla celá trilogie v akci, koupil jsem jí celou. Nu, zákazník byl lapen, nezbývalo, než se vrhnout do čtení. Hned v úvodu jsem byl překvapen podruhé, to když jsem zjistil, že příběh začíná v současnosti. Styl odpovídá žánru, žádné květnaté popisy, jednoduché, nenáročné, lineární vyprávění, zkrátka pro mládež. Staré fotografie skvěle dotváří atmosféru, za tento nápad určitě palec nahoru, ale to je tak všechno. Výsledkem je něco mezi Patnáctiletým kapitánem a X-meny. Trilogii dočtu celou i přesto, že nejsem cílová skupina a příště budu obezřetnější. A opět se mi potvrdilo, že žánr fantasy, s čestnou vyjímkou Tolkiena, zkrátka pro mne není to pravé ořechové.
Předchozí díl jsem vyloženě protrpěl a byl si celkem jist, že to pro mne bude poslední exkurze do moskevského metra a už se tam nikdy nevrátím. Trojka má však celkem slušné hodnocení a chtěl jsem mít celou trilogii uzavřenou, takže Glukhovsky dostal ještě jednu šanci. Hned na začátku mne zarazila změna Arťomovy osobnosti, je skvělé, že postava nabyla plastičnosti, ale vůbec jsem ho nepoznával, působil na mne jako arogantní a krapet frustrovaný fracek, takže ta trocha sympatie, kterou jsem k němu pociťoval v první knize, se rozplynula jako pára nad hrncem. Postupně se jeho chování trošku zkorigovalo nebo jsem mu možná přivykl a už jsem se nepozastavoval například nad tím, že Homéra oslovuje dědo. Podobnou proměnou prošel i autorův styl, jakoby to napsal někdo uplně jiný, vypravování už není zdaleka tak ploché, přišlo mi barvitější, detailnější, vyzrálejší, druhý díl to překonává o dvě třídy a dokonce bych řekl, že se to četlo lépe než první kniha, která má sice dobrou zápletku, ale chybí jí právě ta vyzrálost, která se dostavila až s tímto dílem. Závěr knihy jsem přečetl jedním dechem, moc pěkně to Glukhovsky vymyslel a uzavřel. Jsem nadšen, zcela jistě nejlepší díl trilogie, musím dát plný počet.
Příběh třetí knihy je rozkročen přes tři dlouhá desetiletí, začíná v roce 1950, kdy se Lev seznámil s Raisou, a končí na sklonku roku 1981. Absolvujeme několik mohutných skoků v čase i prostoru, ale vůbec to nevadí, díky tomu kniha neztrácí na dynamice, ve chvíli, kdy je zbytečné detailně popisovat další děj, autor nás přenese o několik dnů nebo i let později a následuje jakési shrnutí. Musím řici, že ač mi postava Lva na začátku trilogie nebyla příliš sympatická, během třetího dílu mi vcelku přirostl k srdci a loučil jsem se s ním velmi těžko. Stejně jako předchozí díly i tato kniha se čte velmi lehce, autorův styl mi prostě sedí, snad jen afghánské období se všemi těmi odbočkami od hlavní dějové linie nemuselo být tak dlouhé, nechápal jsem jeho smysl a marně si lámal hlavu, kam autor celý příběh vlastně směřuje. Ale naprosto logicky se ke konci vše uzavřelo a zaklaplo do sebe. Za ještě jeden díl, na který však nezbývá příliš prostoru, bych se vůbec nezlobil. Celou trilogii, i když se mě samotnému do ní zpočátku vůbec nechtělo, mohu vřele doporučit.
Tak tohle byla pecka, už první díl byl skvělý, Kruh je však o třídu lepší. Minier je odteď pro mne francouzský Nesbo, až takhle to bylo dobré! V prvním dílu jsme se hlavními postavami jen seznámili, byli jsme představeni, ale zamilovat si je, na to je jedna knížka málo, takový vztah se rodí postupně, Minier pro to v druhém dílu dělá maximum a dělá to dobře. Mohu říci, že každá z hlavních postav mne hodně baví, jsou zajímavé, plastické, uvěřitelné, zkrátka živé. Autor postavy dále rozvíjí, nešetří popisy jejich nitra, odkrývá jejich minulost, seznamuje nás s jejich strachy a touhami. Za tohle palec nahoru, jsem zvědav jak se jejich osudy budou vyvíjet dále. Detektivní zápletka je velmi originální, Martin Servaz řeší nový případ, ale celou knihou problikávají dvě písmena - J.H. a tahle dvě písmena, tato druhá linie, běžící neustále na pozadí v podobě krátkých, ale o to děsivějších intermezz, je důvod, proč budu nedočkavě vyhlížet další díl, protože konec je opět velmi otevřený. Mimochodem Mahler, naprosto geniální detail, zkoušel jsem ho poslouchat, pro navození atmosféry během čtení a abych měl představu o jaké hudbě je vlastně řeč, nu, rozhodně nic pro mně, ale díky Minierovi mi vždy při vyslovení jména tohoto skladatele přejede Mráz po zádech. Tohle se mu skutečně povedlo. Plný počet.
Překvapivě nadprůměrná krimi severského střihu odehrávající se na francouzké straně Pyrenejí. Jistě, plná všelijakých klišé, ale je to mix těch nejlepších a hlavně osvědčených klišé, která prostě fungují, tedy proč ne. Čtení mne bavilo, takže jsem se nad tím ani moc nepozastavoval. Nad čím jsem se ale pozastavil bylo množství nezodpovězených otázek, některé méně podstatné, jiné zcela zásadní, těžko říci, zda na to autor jen zapomněl nebo to byl záměr, doufám v to druhé a v následujícím dílu budou alespoň některé z nich zodpovězeny. Trošku mne zarazilo, že ačkoliv mrzne, tedy bych čekal zasněženou krajinu, seržantka si vesele jezdí na motorce, pak nám najednou prší aby mohlo vzápětí zase nasněžit, měl jsem v tom trošku guláš, jaké prostředí si mám vlastně představovat. Jinak už nemám co bych vytknul, na prvotinu je to velmi zdařilé, myšlenkové pochody majora Servaze sympatické, nechybí totální zvraty ve vyšetřování, takže až do finále jsem skutečně netušil, kdo stojí na jaké straně. Na druhý díl se docela těším, uvidíme, zda je Minier jen výtečný plagiátor nebo se nám tu rodí francouzký Nesbo.
Film jsem viděl kdysi dávno, ale jediné, co si z něj pamatuji, je šedivá krajina a špinavá tvář Aragorna, tedy ideální výchozí podmínky pro přečtení knižní předlohy. Kniha mne překvapila svým minimalismem, jednoduché nerozvité věty, jakoby se v tom rozbitém světě šetřilo dokonce i na úvozovkách. Zpočátku mi absence uvozovek vadila, je to poněkud nepřehledné, ale všechen tenhle minimalismus velmi efektivně umocňuje výsledný dojem, o který autor zřejmě usiloval, a tím je naprostá deprese a beznaděj. Stejně jako v každém postapu se samozřejmě vynořují otázky, co se stalo, proč a jak? To se však nedozvíme a ono to ani není důležité. Tak jo.
Tak nevím, třetí kniha od Kinga, která nikdy nechybí ve výčtu těch top, ale mně to nějak vůbec nesedlo. Komorní drama odehrávající se v jednom malém městečku, kde si otevře podivný chlapík krámek s „Nezbytnými věcmi“ za výhodnou cenu, které prostě musíte mít, má to však jeden malý háček. Nápad je to bezesporu výtečný, ale čekat 500 stran na to velké finále, které logicky muselo přijít... a pak tedy přišlo... hm? Ale možná spíš byla chyba ve mně, měl jsem zrovna takové ne zrovna čtecí období a trvalo mi půl druhého měsíce se knihou prokousat. Dost často se mi stávalo, že jsem ji večer otevřel, přečetl pár stránek a zjistil, že vlastně přemýšlím o něčem úplně jiném. Možná jí dám ještě někdy v budoucnu druhou šanci.
Co napsat k desátemu případu Harryho Holea? Mistovské dílo par excellence. Nesbo své hraní si se čtenářem dotáhl k naprosté dokonalosti, sto stránek vás nechá si něco myslet, aby vás nakonec vyvedl z omylu. Z toho vzniká nejedna infarktová situace. Jak tu kdosi trefně napsal, laťka byla nastavená velmi vysoko a autor jí nepřekonal, on jí přímo přeletěl. Policie je prostě čtenářský orgasmus a Nesbo právem patří k absolutní špičce nejen v oboru severské krimi, ale literatury vůbec. Smekám a doporučuji.