Vilas1979 komentáře u knih

Velmi příjemné překvapení! Jediná chyba této knihy je, že je příliš krátká. Za mne asi nejlepší kniha, kterou jsem v roce 2014 četl.

6 28.04.2015

Pokračování se nese v úplně stejném duchu jako první díl, chvílemi to tedy začínalo být trošku repetitivní, Leo se chce sejít, ale Emmi se to zrovna nehodí nebo nechce, Emmi se chce sejít, ale tentokrát nechce Leo, a pokud se sejdou, tak co od toho každý z nich čeká. Leo trucuje, Emmi trucuje. Rozhovory téměř o ničem a přece o všem, hraní si se slovíčky, opilé emaily, střízlivé emaily. Nu, bylo toho přesně tak akorát na dvě krátké knihy. Skvěle vykreslené charaktery, moc mě to bavilo.

5 10.01.2017

Poslední díl Metra byl výtečný, mnohem vyzrálejší než předchozí dva díly trilogie, takže mi to nedalo a zkusil jsem od Glukhovského jednu z jeho pozdějších knih. Velká chyba! V Budoucnosti se stanice metra transformovaly do obrovských několik kilometrů vysokých věží, v nichž se odehrává veškerý život v lidmi přeplněné Evropě 25. století. Věže, věže kam se podíváš, jedna vedle druhé, spojené vysokorychlostními tunely a protkané výtahy, každá trochu jiná, ale přece svým způsobem stejné a fádní jako stanice metra. Hlavní hrdina Jan mi zase tak trochu připomínal Arťoma, i jeho si z neznámých důvodů vybrala mocná postava, dala mu úkol a tím odstartovala jakýsi řetězec událostí, kterými se hlavní hrdina nechává unášet, aniž by to jemu samotnému nebo čtenáři dávalo nějaký smysl, tedy stejné schéma jako v prvním Metru. Od poloviny knihy jsem se do čtení musel doslova nutit, Janovy nekonečné úvahy a neustále se opakující výjevy z jeho dětství mne od dalšího čtení odrazovaly čím dál víc. Glukhovsky zkrátka vytvořil další neobyčejně nezajmavý svět, do kterého zasadil naprosto podprůměrný příběh. Pokud to mělo sloužit jako varování před populační explozí a neřízenou imigrací, tak se to vůbec nepovedlo. Myslel jsem, že nejhorší kniha, kterou jsem letos četl, bylo druhé Metro, Budoucnost je ještě horší a posledních padesát stránek, byť se četly jedním dechem, to nezachránilo. Glukhovského knihám se odteď budu vyhýbat velkým obloukem.

5 14.11.2016

Tahle kniha by měla být biblí a absolutně „must read“ všech geeků, kterým je pravděpodobně hlavně určena. Sám bych se asi úplně za geeka nepovažoval, ale na Atari 800XL, které je v knize mezi těmi všemi počítači také zmíněno, jsem vyrůstal, na střední škole jsme hráli Dračí Doupě, český klon Dungeons & Dragons, v současných RPG a MMORPG hrách jsem pak strávil mnoho stovek hodin, takže číst si o OASIS bylo jakési splnění mého snu. OASIS - finální prostředí, finální hra. I nám už virtuální realita pomalu ťuká na dveře a je téměř jisté, že to bude něco, co převrátí svět zábavy naruby, budoucí heroin lidstva, kam bude možné utéci před neutěšenou realitou. Ready Player One je však, jak napovídá obálka, zároveň poctou klasickým osmibitovým hrám a automatům z osmdesátých let, je to vlastně hold celé tehdejší kultuře, obsahuje neskutečné množství odkazů na osmdesátkové hry, filmy, seriály a hudbu. Přišlo mi neuvěřitelné, že to všechno zvládli hlavní hrdinové pojmout a našprtat se to nazpaměť, jakkoliv to byli klasičtí geekové, kteří v podstatě nic jiného nedělali a posledních pět let se věnovali téměř výhradně honu za „Velikonočním vejcem“ schovaným kdesi ve světě OASIS. Kniha nemá žádné slabé místo, čtivá záležitost od začátku do konce, velmi těžko se odkládala. Bez debat plný počet.

5 01.06.2016

Krásné povídky o stárnutí a stáří, nepřipadaly mi ani trochu smutné, některé byly dokonce humorné nebo spíše humorně vypointované, až jsem se musel na konci usmát, když jsem pochopil, kam autor celou povídkou mířil. I přes to, co je hlavním tématem, si myslím, že Stolek s citrony by si měli přečíst hlavně mladí. K některým povídkám se v budoucnu zcela jistě vrátím, Stručné dějiny holičství, Příběh Matse Israelssona, Hygiena, dokonalé!

5 02.04.2016

Moje čtvrtá kniha od Kinga, prý jedna z nejlepších, což je ostatně vidět i na hodnocení zde, očekávání tedy bylo hodně velké. Film jsem neviděl, nebo to bylo hodně dávno, protože obličej toho klauna si pamatuji, ale skutečně nic víc. Hodnotit klasiku, jakou je To, je velmi obtížné, je to jako hodnotit Povídky malostranské nebo Beatles. Klasická díla, která obstála ve zkoušce času, ta se přeci nemohou nelíbit, snad leda by je čtenář nebo posluchač nepochopil a chyba je tedy na jeho straně. K takovým dílům pak přistupuji s respektem, zároveň však s obavami. Bude se mi to líbit, tak jak by mělo? Bude se mi to líbit jen proto, že se mi to prostě líbit má a očekává se to? Nu, To rozhodně nebylo špatné, zápletka skvělá, dvě linie, které se na konci protnou, detailně vykreslené postavy, které si prostě zamilujete, na plný počet to však není. Stejně jako u Nezbytných věcí jsem se občas přistihl, že při čtení myslím na něco jiného a tentokrát to skutečně nemohu svést na nečtecí období a náladu. Kniha mi místy připadala nějak moc naředěná, příliš mnoho až nesmyslných detailů, odboček z hlavní linie příběhu, spoustou vaty byla obalená i hlavní linie. Kolega to lakonicky okomentoval: „To je prostě King, klasickej King.“ Mě nevadí velký počet stránek, ale jsem zvyklý na poněkud větší spád, očekávám, že když knihu večer otevřu a budu číst dejme tomu hodinu, že za tu hodinu něco dostanu, příběh poskočí dopředu, takové to, když člověk nedokáže knihu odložit a říká si no dobře, tak ještě jednu kapitolu. Místo toho si však říká, k věci, mistře, k věci! První třetina knihy mi přišla skoro až úmorná, o spádu se dá mluvit zhruba někde od poloviny, ale to už pomalu z různých náznaků víme jak TO funguje a odkud přišlo a vlastně i jak to celé dopadne. Nějak se mi ani nedařilo vcítit do té hrůzy, kterou ta děcka musela prožívat, byť se King samozřejmě vyžíval v detailním nekonečném mnohastránkovém popisu a já knihu četl hlavně v noci. Ale abych jen nekritizoval, zajímavé mi přišlo, jak King do knihy zakomponoval svoje drogové zážitky, už jen zhmotňující se vaše největší noční můra není vlastně nic jiného, než velmi nepěkný drogový flashback nebo bad trip, Patrick, který si o sobě myslí, že je jediný skutečný člověk na světě a pokud zemře, zemřou i všichni ostatní lidé, to je velmi pěkně rozvinutá psychoza, nepřirozeně živé hlasy v hlavě, tak odlišné od vnitřního hlasu, zase solidně rozjetá schizofrenie, pochybnosti, zda člověk vůbec žije, pocit, že věci do sebe tak nějak podivně zapadají, jako by člověka něco řídilo, nějaká vyšší síla, je tam toho skutečně požehnaně a bavilo mně to. Pozitivní efekt ale to množství stránek přece jen má, protože knihu čtete déle než obvykle, postavy vám skutečně přirostou k srdci, po dvou týdnech se s nimi prostě loučíte velmi těžko a říkáte si: Mohlo to být delší, skutečně to mohlo být delší. Čtyři hvězdy, ale nevylučuji, že to možná časem uzraje na pět.

5 10.02.2016

Do třetice Gillian Flynn, asi nejslabší, ale skutečně jen o trochu, pořad se jedná o nadprůměrný detektivní thriller. Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, co se odehrává v hlavě člověka, který v sedmi letech přežije vyvraždění vlastní rodiny, Temné kouty jsou přesně ta kniha, která vám nabídne jednu z možných odpovědí. Bylo zajímavé sledovat nejen postupné rozplétání starého příběhu z pohledu několika postav, ale i přerod hlavní hrdinky Libby z asociální depresivní můry těžící z tragedie vlastní rodiny v docela fajn holčinu. Závěr trošku přitaženy za vlasy, takovou smůlu mohou mít skutečně jen Dayovi! Ale s radostí odpouštím, občas je prostě potřeba i velmi dobré zápletce pomoci trochou náhody.

5 10.02.2016

Moje druhá kniha od mistra hororu a další majstrštyk. Rozhovory vedené pod vlivem metamfetaminu mezi Šéfem a prvním radním, smál jsem se moc! I přes velký počet stránek nemá kniha slabé místo. Doporučuji!

5 09.12.2015

Malevil, Malevil... Toto slovo mne provázelo celé dětství, matka mi říkávala: „Přečti si Malevil, to se ti bude líbit.“ A já ji nikdy neposlechl, znáte to, když vám někdo něco nutí, uděláte přesný opak. Našel jsem si k němu cestu až v dospělosti, a je to možná dobře, protože jako dítě bych ho zřejmě plně nedocenil. Malevil se mi četl strašně dobře, kdo z nás by nechtěl přežít apokalypsu ve sklepení středověkého hradu se svými nejlepšími kamarády z dětství? Velká škoda, že kniha není delší. Nejlepší postapo, jaké jsem četl (pravda, moc jich zatím nebylo).

5 22.06.2015

Skvělé, nemohl jsem se odrthnout, i když od začátku jsem měl, jak se později ukázalo, správné tušení, jak to asi s Jurkem bude. Asi nejlepší keplerovka, opět jsem s radostí odpustil pár nelogických situací, beru to tak že to ke Keplerovi už tak nějak patří, jen začínám mít pocit, že s každou další knohou jich je víc a víc. Kdyby se mne někdo zeptal na typické zástupce severské krimi, tak vedle Larssona a Nesba bych nyní nepochybně zařadil i Keplera. Moc se těším na pokračování, k němuž otevřený konec vybízí. A mimochodem, obálky všech keplerovek jsou úžasné.

5 06.09.2014

Skvělé, za mne plný počet, ze severských krimi jsem přečetl kde co a až teď jsem se dostal ke Keplerovi a jeho Hypnotizérovi. Určitě patří k tomu nejlepšímu, co tento žánr může nabídnout. Napínávé od začátku do konce, nemohl jsem se odtrhnout. Po prvním Wallanderovi od Mankella jsem si skutečně spravil chuť. Těším se na další díly.

5 20.08.2014

Předchozí dva díly jsem četl více než před rokem, detaily případů z údolí Baztánu odvál čas, takže jsem měl trošku obavu, jak naskočím zpět do rozjetého příběhu. Šlo to naštěstí docela dobře, i bez toho, aby autorka podrobně rekapitulovala minulý děj, což je věc, kterou opravdu nemám rád. Velmi rychle jsem se rozpomenul na otevřený závěr druhého dílu a jak mne tehdy mrzelo, že nemám po ruce pokračování. Celá trilogie je defakto jeden velký případ, takže kdo má možnost, doporučuji číst za sebou. Ubylo mystiky a strachování se o dítě, které je spolu s partnerem odklizeno na nemalou část knihy za moře k příbuzným a příběhu to jedině prospělo. Amaia se tak může plně věnovat vyšetřování případu, který je čím dál spletitější a odhalené detaily čím dál hrůznější. Zápletka je famózní, pro mne nečekaná, skutečně důstojné završení série, jedná se zcela jistě o nejlepší díl. Celá trilogie je příjemným odpočinkem od severských detektivek.

4 08.03.2017

Přečteno v rámci čtenářské výzvy. Fascinující souboj starého muže s rybou natažený na sto stránek. Líbily se mi starcovy monology a atmosféra předrevoluční Kuby.

4 10.01.2017

Tedy, podle hodnocení jsem to čekal mnohem horší, nakonec se z toho vyklubal klasický Jonasson. Nemám mu za zlé, že už potřetí zrecykloval stejné schéma a myslím, že mu to nebudu mít za zlé ani počtvrté, popáté, ale chápu, že leckoho už by to mohlo nudit. Já si potřeboval trošku odpočinout od vážných témat a přesně k tomu jsou Jonassonovy knihy určeny. Takže tu opět máme absurdní trojici výtečníků, tentokrát v podobě chudého recepčního a nevěřící farářky, kterým sekunduje napravený zabiják Anders. Pořád je to ten stejný, místy až trapný humor, jemuž jsem se nesmál ani jednou, líbilo se mi ale, jak si autor nebere servítky a Bibli a celé křesťanství si ústy farářky doslova maže na chleba.

4 08.12.2016

Smekám před odvahou autorky napsat takto otevřenou zpověď a přeji jí hodně sil v boji s nemocí. Myslím, že knihu ocení jak zdraví lidé, kterým přiblíží, co se děje v hlavě člověka trpícího schizofrenií, tak i ti, kteří nějakou zkušenost s tímto onemocněním mají.

4 03.11.2016

No to teda, detektivka jak z učebnice, zdá se, že na co autorka sáhne, to se jí daří. První polovina mne bavila díky geocachingovým reáliím, kdysi jsem také lovil, takže to pro mne byl takový návrat v čase do doby, kdy jsem začínal a se všemi těmi pojmy se, stejně jako detektivové, teprve seznamoval. Bylo to kouzelné období, pamatuji si, jak jsem ve čtvrté nalezené keši našel svůj první, právě vypuštěný geocoin. Bylo to jak zjevení, jo jo, tenkrát se ještě vyskytovali. Druhá polovina byla zase tak napínavá, že jsem knihu nedokázal odložit a dočetl ji v šest hodin ráno. Brilantní zápletka. Pár výtek by se jistě našlo, některé postavy byly možná trošku přehnané, některým vysvětlením jsem se lehce podivil, ale čert to vem. Bavilo mne to moc a druhý díl, který zakrátko vyjde, si nenechám ujít, byť se dá předpokládat, že už to nebude o geocachingu. Pět hvězd bez debat.

4 26.09.2016

I přes skvělé hodnocení jsem se zpočátku nedokázal do knihy začíst, příběh mně jaksi míjel, povedlo se mi to až někde daleko za polovinou. Kdybych nečetl trilogii z ostrova Lewis, byl bych pravděpodobně nadšen hned od začátku, Ostrov Entry má vše, co má dokonalá detektivka mít, starý propracovaný příběh linoucí se vedle hlavní linie, sympatického a někdy až moc trpícícho detektiva, atraktivní prostředí Magdaleniných ostrovů. Je tu však jedna drobnost, a to pocit deja vu, že tohle už tu přeci bylo. Jistě, ostrovy jsou jiné, příběh a postavy také, ale ta podobnost je až příliš do očí bijící. Těžko říct, co k tomu Maye vedlo, zřejmě má tohle prostředí prostě hodně rád a rád o něm píše. Osobně bych si ale raději přečetl o Finnovi než o Simovi, ale chápu, že na ostrově Lewis už nebylo pro další případ místo, vždyť už Šachové figurky působily dojmem jakéhosi neplánovaného přílepku. Na Lewisu se tedy odehrává alespoň historická linie a jako místo vraždy byl zvolen kanadský ostrov Entry. May kopíruje úspěšný formát, s příběhem Simova praprapradědy se seznamujeme prostřednictvím jeho deníku, vyšetřování odehrávající se v současnosti je vyprávěno klasicky ve třetí osobě, linie jsou tedy snadno identifikovatelné. Něco tomu chybělo, ale dojemný závěr vše napravil a stálo za to se pročíst až k němu.

4 07.03.2016

O obsahu knihy se není třeba rozepisovat, je zde celkem detailně shrnut. Tedy rovnou k hodnocení: Skvělé, Caroline Kepnes se povedlo bravurně navázat na první díl, kniha se nese téměř ve stejném duchu, došlo pouze ke změně z du-formy na ich-formu, což vůbec ničemu neuškodilo, a také samozřejmě ke změně lokace. Začátek mi přišel trošku slabší, chvilku trvá, než autorka dostane hlavního hrdinu tam, kam potřebuje, a z Joea mstitele se opět stane zamilovaný Joe a to je přesně ten Joe, kterého máme tak rádi a kterému fandíme. Zarazilo mne množství ryze amerických a u nás v Evropě tedy zcela neznámých celebrit, jimiž je první čtvrtina knihy doslova prošpikována, moderátoři televizních talkshow a jim podobní, občasná zmínka by nevadila, ale čeho je moc, toho je příliš, člověk ty narážky na ně prostě nechápe. Stejně tak je v knize možná až zbytečně moc odkazů na různé sociální sítě a aplikace vzniklé během posledních několika let, Facebook zná asi každý, ale máme tu Twitter, Instagram, Tinder, Yelp, Uber, Lyft a Airbnb, jakoby autorka chtěla za každou cenu ukázat, že jde s dobou, ale zároveň použije tak otřepané klišé, že čím víc přátel na Facebooku, tím víc Adidas, to snad už dávno neplatí, ale je možné, že v některých povrchních kruzích se tento sport stále ještě pěstuje a žádosti o přátelství se posílají kdekomu. Osobně mi ty nové pojmy nevadily, rád čtu knihy, které jdou s dobou, ale někteří čtenáři by mohli nad výrazy jako „retweetnout“ trošku tápat. Ale tak není problém si to „vygooglovat“, že. Každopádně palec nahoru a doporučuji.

4 01.03.2016

Česká fantastika si mne dokonale podmanila, sáhl jsem tedy po další knize od Miloše Urbana. Lord Mord je hodnocen lépe než Sedmikostelí a tím jsem byl nadšen, zdálo se tedy, že volbou této knihy jsem nemohl udělat chybu. Hlavní hrdina, hrabě Arco, jakoby opět vypadl z povídek Edgara Allana Poea a toho já tuze rád, místo opia nebo laudána však koketuje s mladým panem heroinem. Byl jsem zvědav, jak tenhle flirt dopadne. Nu, kniha má velmi pomalý rozjezd, příliš dlouho se děje příliš málo, měl jsem pocit, že zhruba v jedné třetině zcela ztráci dech a znovu ho nabírá až někde před polovinou, ale je to dech krátký a mělký, jako dech hraběte Arca. Stále jsem si nebyl uplně jist, o čem kniha vlastně je, jistě, opět tu máme obžalobu moderní doby a jejích vymožeností, které každého romantika naplňují odporem, čistá detektivka to však není a potenciál heroinové závislosti mi připadal také poněkud nevyužit, mohla z toho být variace na Trainspotting z přelomu 19. a 20. století. Takže tu máme od každého trochu a nic pořádně, bavilo mne to, ale čekal jsem trochu víc, Sedmikostelí se mi četlo mnohem lépe.

4 27.02.2016

Zvláštní název pro zvláštní knihu. Kostičas bych asi označil jako ezo-fantasy, ale nejsem si jist, jestli taková škatulka vůbec existuje, alespoň tedy já jsem nikdy nic podobného nečetl. Ale na tom vlastně vůbec nezáleží, čtení to je totiž výborné. Autorce se podařilo vytvořit přesvědčivou alternativní historii, která začíná v roce 1859 příchodem tajemné rasy Refájců do našeho hmotného světa. Děj knihy se pak odehrává o dvěstě let později, na britských ostrovech vládne diktátorský režim zvaný Scion. A protože každá diktatura potřebuje ke svému ospravedlnění nepřítele, Scion utlačuje a tvrdě postihuje vidoucí, tedy lidi s aurou, kteří jsou obdařeni různými zvláštními schopnostmi. Vidozločin je hrdelní zločin a duchové jsou něco, co bezpochyby existuje a vidoucí s nimi dokáží komunikovat nebo si prostě jen tak cestovat éterem, jakousi paralelní realitou. Těch zvláštních schopností je poměrně dost a autorka si musela dát docela práci s vytvořením kompletního názvosloví, dokonce jí podezřívám, že v šuplíků skrývá jeden výtisk „O podstatě nepřirozenosti“. Využití reálné oční vady jako indikátoru duchozraku pobavilo, pokud někdy někoho s kolobomy potkám, rozhodně si na něj dám pozor. Všechny novotvary jsou do češtiny přeložené velmi nápaditě a nenásilně, za překlad tedy určitě palec nahoru. Suma sumárum tu máme velice slibný první díl s hlavní hrdinkou krajinochodkyní Paige, u ní si sice člověk občas říkal, kolik bušení a ran tahle mladá slečna ještě vydrží, ale co už, knížka mně bavila a já si jdu hned koupit druhý díl.

4 04.01.2016