vit.kucik komentáře u knih

Kniha využívá známé schéma, které je základem takových milníků historické literatury, jako je Robinson Crusoe či Tajuplný ostrov J. Vernea: osamocený trosečník v drsné pustině musí napnout všechny poznatky své doby, aby si vytvořil podmínky k přežití. Čtenář v napětím sleduje, jak Robinson vyrábí kozí sýr technologií 17. stol., ing. Smith staví elektrický telegraf na opuštěném ostrově technologií stol. 19., anebo Mark Watney počítá molekuly vodíku a kyslíku na zalití brambor ve století 21. Toto schema dokázalo přiblížit technickou problematiku lidem, kteří by se o ni jinak nezajímali a čtenářský ohlas byl zajištěn, i když po literární stránce to žádné skvosty nebyly.
Ze stejného úhlu je třeba nahlížet na Marťana Andyho Weira. Spíš než literatura je to fenomén. Krátké deníkové pasáže jsou extrémně čtivé. Složité technické popisy jsou psány tak, že je pochopí i ten, co ve škole bojoval v chemii a fyzice o čtyřku. Vykreslení postav, pocitů a děje je na úrovni komixu, v nedeníkových pasážích z Houstonu ještě o stupeň níže, tj. žádnou vysokou literaturu nečekejte. Spíše komixovou samomluvu technického bastlíře, jak z dostupného odpadu vyrobit hejblátko, proloženou adolescentními (a místy i vtipnými) frky. Trochu reality tomu dává to, že co se může pokazit, se často i pokazí, a realita se občas vyvíjí jiným směrem, než plán.
Přesto je to fenomén - lidem se masově líbí, jsou ochotní za něj platit, točí se film. Nemá však smysl nad tím příliš filosofovat nebo se dokonce rozhořčovat. Je to stejné, jako se divit, proč má historicky více prodaných výtisků Robinson a nikoliv dostojevského sebrané spisy.
Schválně - zkusme si tipnout - co bude dalším bestsellerem podle osvědčeného trosečnického schématu? Parta děcek na Plutu?