vlkcz
komentáře u knih
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Jo, tohle můžu. Kam se na Bohyně hrabou severské detektivky. Tajemno propletené s všedními životy v drsné krajině. Historické odbočky vedoucí někdy až do 16. století. Posedlost historií vlastní rodiny, staršími členkami rodu pečlivě skrývanou. Syrovost některých událostí je zvýrazněna strohou mluvou protokolů.
Bomba kniha. Jedna z těch, u kterých člověk lituje, že těch hvězdiček nemá k dispozici víc.
Medvědín
Fredrik Backman
Uf. To teda byla nálož.
Vtipné, moudré, dokonale odpozorovaný život. Všechno skvěle vyvážené a stejně skvěle napsané. Sice jsem v poslední třetině několikrát propadal beznaději, když jsem musel sledovat všechnu tu nespravedlnost a bezmoc a uvědomil si, jak moc pravděpodobné tohle stádní chování je i ve skutečnosti. Ale to je moje chyba, ne Backmana.
Výborné.
Hana
Alena Mornštajnová
Pokud by tato kniha neměla dosáhnout na 5*, tak už opravdu nevím. I když se zde téma holokaustu objeví, jde o velice komorní drama, které sice neoslní překvapivými zvraty, ale přesto čtenáře nepustí. Hluboce lidské.
Do tmy
Anna Bolavá (p)
Ukázkový příklad knihy, která člověka buď nadchne nebo zklame.
Pro někoho bude hrdinka bláznivá, přitom je to taková divá Bára současnosti. Někdo v ní bude vidět vzor člověka, který promarnil život, přitom ona si ho užívá každou minutu, byť způsobem, který může být nepochopitelný. S radostmi, strastmi i strachy.
Výborně napsáno.
Vrány
Petra Dvořáková
Výborné asi i jako kniha, já četl ušima a myslím, že Veronika Kubařová jako pubertální dívka a Andrea Černá jako psychopatická slepice povýšily celé dílo ještě o stupeň výš.
Pokud bych přeci jen měl něco vytknout, pak jen trochu nahodilé nakládání s časovými údaji (např. vyvádění mladých v zimě) a chybějící kořeny chování matky i otce. Naopak autorka skvěle poukazuje na to, že trpět může i protežované dítě. A přesto, že ani jeden z možných výkladů konce nepůsobí příliš optimisticky, i tahle víceznačná drobnost je podaná s hlubokým citem. A není k tomu třeba mnoha slov.
Zatím jedna z letošních TOP.
Děvčátko
Martin Goffa
Tady s 5* vůbec neváhám. Přestože nejde vlastně o klasickou detektivku, všechno je jasné téměř hned na začátku, napsané je to výborně. Studie o pomstě, osobních démonech, ale i o společnosti, o tom, jak pochybnosti o tom, zda funguje tak, jak si představuji, že by měla, postupně vedou k rozhodnutí vzít spravedlnost do svých rukou.
Rozmarné léto
Vladislav Vančura
Ideální kniha, když človék potřebuje zvolnit. Vymazlený jazyk, u kterého vůbec nevadí, že je už skoro 100 let starý. Melancholie i humor. Je pravda, že příběh je velice jednoduchý, takže se může zdát, že těch zhruba 100 stran je moc. Přesto v knize není jediné slovo navíc.
Winterbergova poslední cesta
Jaroslav Rudiš
Rudiš se definitivně zařadil k mým favoritům.
Přesto, že mě kniha nadchla, tak mě překvapuje tak vysoké hodnocení (90 procent). Ona je totiž hodně zvláštní a kdo Rudiše nezná, musí být notně zaskočený. Vlastní příběh se posunuje velmi pomalu a je přerušován neustálými flashbacky a rozsáhlými citacemi z rakousko-uherského bedekru z roku 1913. Přesto jsem šel za autorem jako hypnotizovaný. Příběh, který chytí za srdce, poskytne spoustu informací o historii středoevropského prostoru, podnětů k zamyšlení i slušnou dávku dost černého humoru.
Cena Karla Čapka naprosto zaslouženě.
Boss Babiš
Jaroslav Kmenta
Tohle by měla být povinná četba. Vždyť fakta z každé jediné kapitoly (a to jich je jedenáct) vyřazují našeho premiéra ze společnosti slušných lidí. A část Místo doslovu by měla běžet v rozhlase a televizi místo přiblblých volebních spotů před každými volbami.
Tohle je Novinařina. Ne hlazení nabobtnalého ega kombajnéra, který se nešťastnou souhrou okolností stal policajtem.
Klobouk dolů před panem Kmentou a velké díky. Za obrovské množství práce, za odvahu. A za rovnou páteř.
Saturnin
Zdeněk Jirotka
Inspirace P. G. Wodehousem a jeho Jeevesem je zřejmá, ale troufám si tvrdit, že Jirotka Saturnina dovedl k ještě větší dokonalosti.
Knížka, která se snad nikdy neomrzí.
Jozova Hanule
Květa Legátová (p)
I když se děj odehrává za 2. sv. v. (spíš v jejím závěru), doba tu působí pouze jako kulisa velmi křehkého příběhu o hledání cest k druhému člověku, k sobě a vzájemné lásce. I když se v příběhu objevují postavy z povídkových Želar, obstojí kniha i samostatně, pro ty kdo už Želary četli jde o milé setkání se starými známými.
Opět použit vytříbený jazyk přesně odpovídající situacím.
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Tak u téhle knihy, na rozdíl od Kdo chytá v žitě, naprosto chápu, proč se stala kultem. Skvělí dětští hrdinové, kterým sekundují dospělí správňáci i lumpové a spousta obyčejných lidí. Možná trochu prvoplánové, ten pohled dětskýma očima, byť místy trochu přemoudřelýma, je ale napsán dokonale.
Kam se na Čiperu hrabe Holden Caulfield?
Zámek
Franz Kafka
Co musí zaujmout každého, kdo se do této knihy pustí, je precizní jazyk, v mém případě zpřístupněný Vladimírem Kafkou. Další věci už budou individuální, protože jde o text mnohovrstevnatý, významů plný, takže každého zaujme něco jiného a může si hledat vlastní klíč k nedokončenému románu. Což u téhle knihy nevadí, protože se klidně dá vykládat jako symbol toho, že člověk přes veškerou snahu taky jen málokdy dokončí to, co si v životě předsevzal.
Buď jako řeka
Shelley Read
Román, který plyne jako řeka. Ne bystřina hned od pramene, ale už spíš zklidněný střední tok. Občas zrychlí, v nečekaných místech překvapí.
Poeticky vyprávěný příběh o poválečné Americe, dívčím zrání v odvážnou ženu, předsudcích, odpouštění viníkům i sobě. O kráse a síle přírody, lidském místě v ní.
Tak trochu buddhistická kniha, ostatně sama autorka v poděkování zmiňuje i Thich Nhat Hanha.
Elementární částice
Michel Houellebecq
Na Houellebecqa si člověk asi musí zvyknout. Elementární částice byla(y) pro mě jeho čtvrtou knihou a myslím, že teprve po ní se mi začíná skládat celistvější obraz.
H. (fakt se mi to jméno nechce psát pořád celé) je skvělý pozorovatel obdařený depresivní jasnozřivostí. Ano, je často nechutný a politicky nekorektní (ponechávám stranou, že před těmi 25 lety, kdy tahle knížka vyšla, ještě tohle spojení nebylo zdaleka tak zprofanované jako dnes). Ale řekl bych, že to není samoúčelné. Vždyť jak jinak v době, kdy se každý tváří, že všechno zná a nic ho nemůže překvapit, přitáhnout pozornost k tomu, že jsme si stvořili nemocný svět, ve kterém zhusta chybí smysl, kde se spousta lidí cítí zbytečných a osamělých, pro společnost v podstatě neviditelných a ke spoustě dalších věcí, které si odmítáme připustit a nazývat pravými jmény, než tím, že budu šokovat.
Neříkám, že se vším, o čem H. píše a co vidí jako řešení, souhlasím a že se mi všechno líbilo, ale jako kniha, která člověka provokuje k myšlení a nastavuje nemilosrdné zrcadlo i jeho životu, je (jsou) Elementární částice skvělá(é). A v kontextu Možnosti ostrova a Platformy to platí ještě víc.
Prázdné místo
J. K. Rowling (p)
Tahle ženská je neuvěřitelná. Je schopná napsat sérii o několika tisících stran, kterou hltají děti, které měly ke čtení odpor. A poté se zaměří na dospělé a poskytne jim takhle neúprosné zrcadlo jejich pokrytectví.
Jediný drobný stín je veliké množství postav a jejich vzájemných vztahů, což mělo za následek, že jsem se v prvních 50 stranách trochu ztrácel. Ale je pravda, že žádná není zbytečná a když jsem se v nich konečně trochu zorientoval, byla to parádní četba. Sice trochu depresivní jen se střípky dobrých pokračování. U řady postav člověk během četby několikrát vystřídá sympatie s odporem a vzápětí přijde lehké porozumění...
Kdepak, Rowlingová je mistryně pera, která čtenáře udrží v očekávání i v takto dlouhé knize, kde zdánlivě o nic nejde a přitom se toho pod povrchem skrývá tolik.
Mistrovské dílo.
Aristokratka u královského dvora
Evžen Boček
Sice jde stále o deníkové zápisky, ale popisují v podstatě souvislý děj. Pan Boček už netlačí tolik na pilu a vůbec to nevadí. Pořád vévodí absurdní situace, kterým se člověk směje ještě dřív než je dočte, protože když si je představí, tak jinak než absurdně dopadnout nemůžou, ale objevuje se i dobře vypointovaný slovní humor. Možná to tu schytám, ale nedá mi to, abych Vlnu zločinnosti a Královský dvůr nepostavil na roveň Saturninovi. Sice některým čtenářům vadí vulgarismy, ale jednak jich není zas tolik a kdo z nás je nikdy nepoužije?
Jenom doufám, že Mariiny srdeční záležitosti autor dovede k závěru (a jsem opravdu zvědav, jak se z té kaše, kterou si navařil, dostane) a nenechá otevřený konec jako v Deníku kastelána.
Hrdý Budžes
Irena Dousková
Humor, nostalgie za dětstvím, připomenutí doby, která byla opravdu hnusná...
Od všeho něco a perfektně namixováno.
Válka o pravdu: Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě
Mika Waltari
Při četbě jsem se několikrát přistihl při tom, že si připomínám, kdy Waltari knížku psal. Díky strohému stylu, postaveném na suchém konstatování faktů, ke kterým se ve své době mohl dostat, působí skoro jako historická studie ze současnosti. Pravda, chybí odstup, také pramenů má současný historik asi o trochu víc (ale o tolik to asi nebude, řekl bych, že Rusové před svým odchodem z Pobaltí místní archiv dost zredukovali a do moskevských se bez zvláštního zdůvodnění nedostanete), ale to je tak celý rozdíl.
A nejhorší je, že Rusové už skoro 100 let používají pořád jeden scénář a pořád jim prochází.
Poslední aristokratka
Evžen Boček
Humoristický román jak má být. Je pravda, že časem se některé situace stávají předvídatelnými, ale je to napsáno tak vtipně, že se člověk prostě musí smát. Možná by bylo ideální, kdyby si to člověk opravdu četl jako deník po jednotlivých kapitolkách, ale já takovou vůli nemám.
Kdo má rád staré grotesky, ten musí být nadšen jako já.
