vlkcz komentáře u knih

Tímto se řadím do rodiny fanoušků DD. Skvěle napsáno, příběh trochu exotický, solidně gradovaný, ale přesto uvěřitelný. Takže jediný drobný kaz je mírně odbytý překlad.

19 07.09.2022

Napsané trochu syrově, s noirovým nádechem, změkčeným Markovým mládím a k tomu patřící naivitou. Ale to vůbec nevadí, naopak to knihu ozvláštňuje.
Jenom mi přišlo divné, že vzhledem k tomu, co se stalo (čtenář se dozví na konci) by opravdu nebyly nalezeny žádné stopy (i v případě deště). Předpokládám, že autor vycházel z nějakých reálných případů, ale i tak některé věci vypadají divně.
Na to, jak detektivky moc nemusím, tahle mě zaujala a určitě se k autorovi vrátím.

19 29.07.2022

Místy nechutné, pasáže citované z jiných knih, novinových článků nebo vědeckých studií (občas navíc nepřeložené v angličtině) - to jsou momenty, kdy člověk přemýšlí, zda raději knihu neodložit. Ale je nějak magicky chycen, a najednou se dostává k pasážím, kdy jenom kroutí hlavou nad neotřelostí a provokativností některých myšlenek. I přes očekávatelný šokující závěr kniha dýchá u Houllebecqa nezvyklým klidem a smířením.
Dost dobré. Ale ne pro každého.

Napsané je to hodně dobře a tím, že kromě detektivky se v příběhu objevují i aluze na tehdejší realitu, má knížka cenu i jako výpověď o naší minulosti a asi i současnosti. Ve světle toho, co autor píše o práci tajných služeb se i řada záhadných událostí najednou nejeví tak záhadně. Např. jak to asi bylo s Procházkou a jeho půlmiliardovým lupem.
Jen je škoda odfláknuté korektury (časté překlepy), z překladu místy trčí pozůstatky slovenštiny a autorovi na pár místech úplně nesedí chronologie.
Ale na to, jak detektivky nemusím, tahle mě bavila a určitě zkusím od tohoto autora i další.

19 22.06.2021

Skvělá kniha. Velice rychle se mi vybavilo Do tmy od Anny Bolavé. Podobně zvláštní hrdinka, i když zde je více vykreslena její motivace. Stejně nezastupitelnou roli zde hraje příroda, jen je příběh roztažen do většího časového rámce.

19 13.10.2019

Nádhera. Sice je člověk za čtvrt hodiny na konci a to i když věnuje obrovskou pozornost obrazovému doprovodu, ale zážitek je to úžasný. A samozřejmě grafická stránka ho posunuje ještě nad těch 5*.
I když i tady mám trochu obavy, že lidé, kteří knihu ocení, si podobné úvahy už prošli a jenom je neformulovali tak poeticky.
A ostatní, kterým je hlavně určena, ji buď úplně minou nebo si nepřipustí, že se týká právě jich.

18 20.10.2024

Takový Wohllebenův Tajný život stromů o vlcích. Vyvrací mýty, které o vlcích kolují, upozorňuje na rozdílné chování vlků v zajetí a volné přírodě, přičemž se zaměřuje hlavně na ty volně žijící. Fakta prokládá autorka osobními zážitky, takže jde o velice čtivou knihu, ve které se člověk dozví spoustu informací.
A vzhledem k tomu, že vlka pokládám za jedno ze svých "totemových" zvířat (tím druhým je havran, jehož kooperaci s vlky je věnována celá kapitola) nemůžu jinak než dát plné hodnocení.

18 28.03.2023

Asi 4,5*.
Jsou tu všechny ingredience Medvědína, ale na mnoha místech jsem se nemohl zbavit dojmu, že už je to trochu moc na efekt. Taky mě tentokrát rušily ty náznaky budoucích událostí, přičemž při jejich naplnění už se nekonal ten WOW efekt jako v Medvědíně.
To ale nic nemění na tom, že je to skvělá knížka. Humanistická, realistická, krutá i dojemná a hlavně výborně napsaná.

18 20.07.2022

Asi 4,5*. K dokonalosti této skvělé knize něco málo chybělo, i když to bude spíš otázkou mého založení. Na rozdíl od většiny zde hodnotících mi nesedla forma dopisů. Jednak pro poměrně velký počet pisatelů, takže jsem v nich občas měl trochu zmatek (pro překladatelku muselo být dost náročné vystihnout odlišný sloh každého z nich), jednak pro zpravidla krátký rozsah zprávy, který mi nedal prostor pro dostatečné napojení na ně.
Ale jinak souhlasím s většinou zde už vyřčených superlativů. Zajímavé téma trochu jiné 2. světové války v pro nás neobvyklém prostředí, podpořené originálním pohledem na vztahy okupantů a usedlíků, přesně namíchaná směs humoru, napětí a mírné melancholie.
Svým způsobem vyjímečná kniha.

18 08.05.2021

Ta pátá hvězda je za skvostné grafické zpracování, ale i tak jde o výbornou knihu, o které, nebýt jazyka a reálií, si klidně budete myslet, že ji napsal nějaký současný autor a ne, že poprvé vyšla už před více než 200 lety.
To postmoderní přeskakování mezi oběma rovinami, mnohdy s dějovými mezerami, takže si čtenář kusy děje a propojení mezi nimi často doplňuje sám, je skvělé. Takže nevadí ani archaický styl a jazyk, naopak, díky překladateli, který ho zachoval, jde o jedinečný zážitek. V podstatě jde o satiru, při které se člověk zasměje jen občas, jinak ho mrazí, jak jsou autorovy ironizující šlehy mnohdy aktuální i teď.
Nevšední čtenářský zážitek.

17 23.06.2024

Vyprávění tří generací žen (matka, její tři dcery a dcera jedné z nich) nabízí různé pohledy na stejné události a ukazuje, jak moc je ten náš podmíněn našimi přáními a zkušenostmi a postojem, který k nim zaujímáme. A tím, jak moc jsme ve vleku tradice.
Jednoznačně je obdivuhodné, jak se s ohledem na svůj tehdejší věk a základnu, z které mohla sama vycházet, autorka s textem popasovala, protože je sevřený a myšlenkově bych ho čekal od zralejší autorky.
Jediné dvě drobnosti, které mě trochu rušily byly mongolské výrazy a pak vracející se úvahy, nakolik kniha skutečně odpovídá mongolským reáliím a pokud ano, kde k takovým vědomostem Petra Hůlová přišla. Ale to je spíš problém mojí hnidopišské povahy.

17 09.05.2024

Když už tady padají různá přirovnání k Agatě Christie, Claire North a dalším, já od začátku viděl filmovou řeč Davida Lynche.
Originálně pospojované neoriginální motivy. Escape game s motivy Na Hromnice o den více s Poeovsky temnou atmosférou starých šlechtických sídel, zabydlená panoptikem, téměř bez výjimky, nesympatických postav.
Tak do půlky jsem si říkal, že na detektivku celkem dobré a že ty 4* asi budou zasloužené. S postupujícím časem, kdy se začaly objevovat i přesahy do jiných témat a žánrů jsem svoje mínění měnil a i když těch 5* není úplně bezchybných, kniha si je určitě zaslouží. Jen člověk musí akceptovat pozvolný styl vyprávění.
A je kniha vyprávěna více než dvěma perspektivami, když vypravěčem je stále jedna osoba, byť v různých tělech?

17 23.01.2024

Několikrát jsem viděl film, a přestože ho považuji za velmi zdařilý, oproti knize přeci jen působí plošeji. Kniha je mnohovrstevnatá, kromě vlastního příběhu obsahuje i spoustu informací a rad. Oproti Castanedovi, kterého jsem si často vybavoval, je Millman na jednu stranu sevřenější, ale tam, kde je třeba, velice poetický. Na rozdíl od filmu kniha nekončí na vysoké škole, ale pokračuje dál a ukazuje těžkosti, se kterými se bojovník na své cestě potkává, pokud se chce začleňovat do "normálního" života.
Prostě skvost.

17 25.11.2023

Uznávám, že jde o nesmírně silnou knihu, jenže mě prostě Lustigův styl, jak se opakovaně přesvědčuji, nesedí.
Tady jsem navíc měl problém i s logickými lapsy (tisíc kilometrů do Hamburgu za sedm hodin, do Švýcarska ještě rychleji) a neskutečnou naivitou postav. I když ona naděje umí být někdy pěkná svině. Užvaněný Brenske mi občas připomínal Rudišova Winterberga, ale ten měl už svůj věk, Brenske je jenom odpudivá kreatura.

17 31.08.2023

Osm textů, převážně z 20. a 30. let minulého století, ve kterých se Jung věnuje otázkám vývoje dětské psychiky a výchovy, často se objevuje také myšlenka sebevýchovy. To vše podáno z pohledu analytické psychologie.
"O konfliktech dětské duše" je nejranější text a na klinickém případu ilustruje, jak si dítě osvojuje svět.
Podobnému tématu se věnuje i druhý text, předmluva ke knize Analýza duše dítěte od F. Wickes. Jednou z hlavních myšlenek je, že dítě do značné míry participuje na psychice rodičů a mnohé z dětských psychických poruch jsou spíše projevem narušené psychiky rodičů.
Uceleněji se pak tento koncept objevuje ve třetím textu, přednášce "Význam analytické psychologie pro výchovu".
Zhruba třetinu knihy tvoří čtvrtá část knihy, soubor tří přednášek pod souhrnným názvem "Analytická psychologie a výchova". V nich na klinických případech demonstruje různé typy dětských psychických poruch, srovnává pohled analytické psychologie s přístupy Freuda a Adlera, rozdíly mezi vytěsněním a potlačením, s tím spojenou problematikou vzniku osobního nevědomí. Na závěr pak zdůrazňuje, že pro správnou výchovu a výuku dítěte je nutná i sebevýchova vychovatelů (rodičů a učitelů).
"V metodě totiž úspěch výuky nespočívá. Koneckonců přece není výhradním účelem školy, aby cpala do hlav vědění. Škola má děti vzdělávat tak, aby z nich byli skuteční lidé. Nezáleží na tom, s jak velkým nákladem vědění mladý člověk ze školy vychází, nýbrž jestli se škole podařilo vymanit jej z nevědomé identity s rodinou a udělat z něho člověka, který si je sebe vědom. Bez tohoto vědomí sebe samého nebude nikdy vědět, co skutečně chce. Zůstane trvale ve stavu závislosti a bude pouze napodobovat, s pocitem zneuznání a utlačenosti."
Nejpozdějším textem je "Nadaný" z roku 1946, kde se Jung zabývá výchovou a zejména výukou dětí s nadprůměrnými schopnostmi. Upozorňuje, že nadprůměrné schopnosti se mohou objevovat v různých formách a třeba vyjímečné nadání v praktických činnostech se ve škole nemusí projevit a být rozpoznáno. Staví se proti vytváření tříd pro nadprůměrné žáky a zdůvodňuje, proč to není vhodné.
V přednášce "Význam nevědomí pro individuální výchovu" Jung rozlišuje tři typy výchovy (příkladem, kolektivní výchova a individuální výchova) a uvádí kdy se která forma jak uplatňuje.
V článku "O vzniku osobnosti" se Jung zabývá pojmem osobnost, kterou chápe jako do celosti rozvinutou lidskou bytost a jak vychovat tuto osobnost. Zde naráží na nekompetentnost rodičů i učitelů, kteří "...Jeden vedle druhého měli výchovu stejně defektní jako děti, které by měli vychovávat, a zpravidla jsou stejně tak málo osobnostmi jako ony..." Z toho opět vyplývá silný důraz na sebevýchovu vychovatelů. "Náš problém výchovy všeobecně trpí jednostranným poukazováním na dítě, které má byt vychováno, a právě tak jednostranným nedostatkem důrazu na nevychovanost dospělého vychovatele."
Závěrečným textem je pak "Manželství jako psychologický vztah", kde poukzuje na to, že i manželství ovlivňují do značné míry nevědomé faktory, které se projevují u "aktérů" a že ke skutečnému vztahu může dojít až po jejich zvědomění.
Přestože jsou některé texty již přes 100 let staré, myšlenky v nich obsažené jsou stále aktuální a mnohdy ještě dnes téměř revoluční.
Čirá intelektuální radost.

17 23.05.2023

Konečně jsem si splnil slib, který jsem si dal při sledování filmu Dům u jezera, kde o knize Sandra Bullock velmi zajímavě mluví. A upřímně mě Anna Elliotová zaujala ještě více než Elizabeth Bennetová v Pýše a předsudku. To, že Austenová psala Annu již jako zralá žena, se projevuje i v její hrdince, která již také má nějaké životní zkušenosti a dovede se z nich poučit.
Při čtení může člověk snadno podlehnout dojmu, že Anna Elliotová je ranější dílo, než Austenové nejznámější román, protože rozhodně není psáno tak lehkým perem jako Pýcha a předsudek. Ale domnívám se, že to byl úmysl. Zatímco P+P vnímám spíš jako lehkou love story především k pobavení, Anna Elliotová na mě působí jako životní výpověď ženy o jejím údělu v době, která jí nepřeje. Přesto je plná víry v dobro a sílu lásky. A řada pasáží (např. rozhovor s kapitánem Harvillem ze závěru knihy) působí vyloženě současně.
Velice příjemný zážitek.

17 19.02.2023

Na severský humor musí být, myslím, člověk naladěný. S tím já problémy nemám, takže jsem si čtení užil. Ale není to nějaká třeskutá sranda od začátku do konce. Stejně tak, jako to není úplná detektivka, i když mrtvoly se v ději také najdou. A zároveň je tam hodně myšlenek, které člověka vyprovokují, aby nějak reflektoval vlastní život a konečnost. Všechno v tom správném poměru, okořeněné špetkou erotiky dává dohromady výbornou knihu.

17 01.11.2022

Tohle se tak těžko hodnotí.
Strhující příběh jednoho z řady talentů až géniů, kterým nebyl dán dlouhý život a oni, jako kdyby to věděli, žili rychle. Mozart (ostatně i Miloš Štědroň v doslovu zmiňuje Schafferova či Formanova Amadea), Hendrix, Morrison, Marilyn Monroe, Sylvia Plath a další. Výpověď o době a svazujících konvencích.
Kateřina Tučková v nezvyklém formátu divadelní hry. Přiznávám, že jsem řadu scén přímo viděl před sebou a říkal si, to je skvělé. Na druhou stranu mi řada obrazů přišla pro divadlo příliš matoucí. Zejména pro velké množství postav, které jsou známé, jenže jejich totožnost není z děje (narozdíl od scénáře, kde jsou jejich promluvy přiřazeny ke jménu) úplně zřejmá. Nevím, jak na divadle působí posunování času a lokality pomocí komentářů. Takhle to vnímám trochu uměle. Ale zvědavost byla podnícena, a pokud se naskytne možnost určitě shlédnu i skutečné divadelní představení.
Nicméně autorka napsala, tak jak to umí, opět zajímavý text, kterému by možná slušelo i filmové zpracování, případně románová forma. Takto to je trochu kaleidoskopické a neuspořádané.

17 08.08.2022

Asi jsem taoista, jen jsem o tom nevěděl. Nebo aspoň překlad a poznámky Berty Krebsové se natolik potkaly s mým vnitřním nastavením, že texty mi ve většině přišly krystalicky jasné. Ne že bych je byl schopen srozumitelně vysvětlovat (ostatně "Tao které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao..."), ale rozezněly něco ve mně, co mi říká: "Ano, to je ono. To je Pravda."

17 04.04.2020

Geniální. To se prostě nedá hodnotit jinak. Příběhy jako matrjošky, každý vyprávěný jinou formou, jiným stylem jazyka, vnitřní provázanost, spousta hlubokých a znepokojujících myšlenek.

17 02.04.2019