vlkcz komentáře u knih

Formálně jde spíš o třináct povídek, které ale dávají dohromady souvislý děj, než o román. Ale to vůbec nevadí. Mitchell dokázal podat rok dospívajícího chlapce s hlubokým vhledem a porozuměním. A odkazy na další literární díla, včetně vlastního Atlasu mraků pobavil.

16 13.04.2023

Pro člověka, který o tématu něco ví, se samozřejmě nejedná o nic fenomenálního. Ale pokud knihu člověk bere jako vstupní bránu k osobnosti Milady Horákové pro mladé "čtenáře", je udělaná výborně. Už jen tím, že se nevěnuje jenom Miladě Horákové, ale její příběh zasazuje do dobových souvislostí. A medailónky v závěru jsou třešničkou na dortu.

16 24.11.2022

Téma, které se v nabídce příliš neobjevuje. Těžká historie velké části Balkánu, poté Jugoslávie i jejích nástupnických států viděna rodinnou zkušeností autorky. Silný příběh s místy kontroverzními názory, podpořený kresbou, která vyprávění dobře slouží.

15 23.09.2024

Druhý Joona vysoce překonal toho prvního, takže nakonec ani nelituju, že jsem se do něj několik let po Hypnotizérovi začetl. Ale na druhou stranu pořád nic, po čem bych hned sháněl další díl. Asi na něj dojde, ale zase to bude nějakou dobu trvat.
Příběh je tentokrát vyprávěn "kompaktněji", není v něm moc retrospektiv a taky toho Joony je tu víc. Ale když už švédské krimi, tak pořád radši sáhnu po Kallentoftově Malin Forsové.

15 06.01.2024

Tady neváhám. Už v téhle prvotině je autorka neuvěřitelně "vypsaná".
Ironie až sarkasmus, vtip, které jsou vlastní řadě mladých. Když vám navíc v životě chybí ten nejdůležitější člověk, je to vlastně dobrá obranná strategie. Ani to ale nestačí na odbourání pochyb o sobě a své hodnotě. Takže se hlavní hrdinka Bárka plácá ve svém životě a neví dost dobře, co si s ním počít. Do toho se musí vyrovnávat s odchodem milované babičky, což se ale nakonec ukáže jako jedinečná příležitost k tomu, aby se posunula ve svém tápání dál. Dostala mě i netradiční podoba nebe a pekla. Navíc ten příběh drží perfektně pohromadě bez viditelných nelogičností. Klobouk dolů. A jsem zvědav na další knihy Markéty Lukáškové, protože tímhle si nastavila laťku hodně vysoko.

15 24.03.2023

Čas se od Brněnských nevěstek posunul o 10 let a čtenář se setkává s některými postavami, které hrály v první knize série svou roli. Všechny 4 knihy jsou příjemné tím, že se kromě "velké" politiky věnují i životu běžných lidí. Autorka musela strávit spoustu času studiem dobových reálií a čtenáři nezbývá než věřit, že se jí je podařilo převést do románů věrně.

15 09.02.2023

Nevím, zda to je kvůli mým vysokým očekáváním, ale vzhledem ke zdejším hodnocením jde pro mě víceméně o zklamání. Ne závratné, ale přeci jenom.
Člověku se nutně musí, alespoň občas, vybavit Atlas mraků. I zde se objevuje prolínaní časových rovin, ale ta vazba mezi hrdiny není mystická a je čtenáři předkládána na podnose, takže nad ní nemusí moc přemýšlet. Také rozdělení do krátkých kapitol moc nepomáhá k navázání bližšího vztahu s hrdiny.
Jako čistě psychologický, vztahový román by Historie včel, myslím, obstála víc, ekologické motivy, jakkoliv je považuji v životě za důležité, tady spíš ruší a dělají z knihy trochu agitku. Což mě dráždí, protože přesvědčené není třeba přesvědčovat a ostatní takováhle forma spíš popudí. Stejně tak, jako když se jako argumenty používají polopravdy a mýty, jako například v textu několikrát zmiňovaný výrok Alberta Einsteina. Příroda opravdu není závislá jen na včelách, jako opylovači mohou působit i jiné druhy hmyzu a třeba obilí si vystačí s větrem.
Nejuvěřitelnější mi přišla současná linka, v té z 19. století jsem se párkrát pozastavil nad věcmi, které mi přišly jako anachronismus, i když jsem nedohledával, takže možná moje chyba. Navíc William je ze všech tří hlavních hrdinů nejprotivnější. A v té z budoucnosti je už tolik logických děr, že se vážně brát nedá.
Nemám nic proti ekologickým tématům, ale musí se umět. Ve srovnání s Historií včel například Bacigalupovi Prachožrouti, přestože jde v podstatě o dětskou knížku, působí mnohem věrohodněji a naléhavěji.
Za mě průměr, spíš slabší.

15 13.12.2022

Hodnocení jako u předchozích dílů. Tentokrát rozvláčný začátek se spoustou postav. Poté se děj rozběhne, ale Židovek se týká jenom zlomek děje, i když celý román se kolem antisemitismu točí. Myslím, že podává celkem věrný obraz, trochu boří mýtus osvíceného přítele krále Karla, arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
I přes značný počet tiskových a korektorských chyb (ale u Moby to člověk prostě čeká), jsem si čtení užil.

15 04.08.2022

Já s autorem souhlasím v jeho hlavní premise, že svět je lepší, než vypadá. Možná je to tím, že jsem jeho testem prošel lépe než šimpanzi. Jenže způsob, kterým to autor podává, je na mnoha místech... manipulativní? Nebo je snad korektní demonstrovat posun k lepšímu srovnáním počtu zabitých ve válkách v letech 2016 a 1942? Že by to nevypadalo tak přesvědčivě, kdyby si vybral třeba rok 1932? Nebo ukazovat pokrok ve vědě srovnáním milionů publikovaných vědeckých článků v roce 2015 s desítkami v roce 1650? To jako vážně? Bez přihlédnutí ke snadnosti publikování a s ignorováním replikační krize, která z těch milionů dělá tři čtvrtiny nevěrohodnými? Nebo srovnávat data, kde není jasná metodika, jak se sbírala, případně se dokonce ví, že se měnila? Je svět lepší, když se o tisíce procent zvedla rozloha chráněných území (bez přihlédnutí k tomu, že se vychází z nízké počáteční hodnoty)? To samé s počtem chráněných živočichů. A tak by se dalo pokračovat téměř každou kapitolou. Kde je to tolik vzývané kritické myšlení? Takhle mi přijde, že autoři svému záměru dělají medvědí službu a přesně demonstrují, že když šikovně vyberete statistická data, můžete dokázat v podstatě cokoliv si usmyslíte.
Ta kniha není úplně špatná. Pokud k ní přistupujete s obezřetností, provokuje spoustu otázek a nutí o nich přemýšlet. Pokud ale fakta, která se v ní uvádějí bude člověk brát jako "zjevenou pravdu", je to špatně. Největší plus pak spatřuji v postupech, které autoři uvádějí, aby se člověk uměl mít na pozoru před svými dramatickými instinkty.
Určitě jde o čtivější knihu než Kahnemanovo Myšlení: rychlé a pomalé nebo Gladwellovo Proč si nerozumíme. Ale informačně je daleko za nimi.
Zejména v závěru jsem si často říkal, že bych byl zvědav, jak by se býval autor postavil ke covidové hysterii. Jako Švéd by stál mimo ten hlavní humbuk, na druhou stranu jako obhájce WHO... ? Škoda, to mohlo být mnohem zajímavější téma.
Velké plus komentářům martin9666, Chleba a PeterM.

15 18.06.2022

Nevím, proč překladatel nepoužil přímočarý překlad Moudrost nejistoty a místo toho zvolil jiný, který mi vzhledem k obsahu přijde poněkud zavádějící. Takhle to vypadá jako nějaká příručka "Jistota snadno a rychle" nebo "Jak přežít turbulentní dobu". Watts ukazuje, že turbulentnost a změna jsou normální stav, a že vědění, na rozdíl od plného prožití, lidský zmatek spíš prohloubí. Takže asi marketing.
To ale nic nemění na tom, že tato kniha je nadčasová, a těch téměř 70 let, které od jejího napsání uplynuly její aktuálnost spíš zvýraznily.
"Hranice působnosti a účel vědy chápeme žalostně chybně, když ztotožňujeme vesmír, jak jej věda popisuje, s vesmírem, v němž žijeme. Věda mluví o symbolu skutečného vesmíru a tento symbol má téměř stejné použití jako peníze. Je to vhodný spořič času při provádění praktických opatření. Když se však zamotají peníze a bohatství, skutečnost a věda, stane se ze symbolu břemeno."
Není to jednoduché čtení, občas člověk přečte jen několik stránek, které pak musí nechat několik dní uzrát, ale je to čistá radost.

15 08.08.2020

Při každém čtení v této knize objevím něco nového a vždycky mě obohatí. A s každou další přečtenou dickovkou je člověk víc připraven. Myslím, že Dick v podstatě celý život psal jednu knihu s různými hrdiny a akcenty na různá témata. A různými náhledy na "realitu".

Myslím, že stejně geniální pokračování, jako byl originální Saturnin, by asi nenapsal ani Zdeněk Jirotka. Z tohoto pohledu je třeba říct, že Miroslav Macek odvedl práci na hranici možného. Téměř dokonale okoukal Jirotkův styl, jen se občas neubránil přílišné květnatosti. Povedlo se mu i navodit podobnou nekonfliktní atmosféru idealizované 1. republiky (byť mu do toho občas unikl anachronismus). Jen nesmí člověk čekat stejné gejzíry smíchu jako od originálu. Ale úsměv tvář neopustí. Jen je dobré přistoupit ke knize jako ke sbírce povídek a nečíst na jeden zátah. Až na několik výjimek na sebe kapitoly nenavazují, takže to není problém. Při souvislejším čtení ale hrozí, že neustálé zdůrazňování krásně vykrojených rtů (tvarovaných lýtek, atd.) slečny Barbory a soustavné upomínání na to, kde Saturnin přišel k těm či oněm znalostem a dovednostem může čtenáře iritovat.
Ale za heslo "Narodil jsem se, abych byl šťastný, ne normální." a několik dalších mouder by si Macek tu čtvrtou hvězdu možná i zasloužil. Za mě poctivých 3,5*.

15 29.11.2019

Romány o historii mají vždy trochu nevýhodu v tom, že už na začátku víte, jak to dopadne. Pokud tedy autor k historii nepřistupuje kreativně :-) Jsou tři cesty, jak se zbavit nebezpečí předčasné nudy. Brilantní styl, který dá čtenáři zapomenout na to, že už vlastně všechno ví. Zakomponování událostí, které až tak úplně známé nejsou, takže se čtenář něco nového dozví. Nebo použití fiktivních postav, které na pozadí historických událostí prožívají své obyčejné životy. Jiří Šulc ve Zrádcích použil všechny tři a výsledkem je vysoce nadprůměrné dílo.

15 16.11.2017

Robbinsovi slova tryskají z pera jako výkaly z nešťastníka procházejícího akutní fází úplavice. Je pravda, že čas od času zasmrdí, ale když si toho člověk nevšímá, tak zjistí, že na takto pohnojené půdě vyrostou všechny suroviny, které jsou potřeba pro vytvoření voňavky života i kvalitní literatury.

Robbins ve své nejlepší formě. Stejně jako překladatel Tomáš Hrách.

15 27.03.2017

Se Štifterem to asi budu mít jako s Formánkem. Objektivně uznávám, že píší dobré knihy, jenže mám problém s jejich stylem. Ani tady mi ten odosobněný styl vyprávění moc nesedl. Navíc jazykově a výrazově se odlišuje pouze Dominikova linka, ta před- a poválečná linka si jsou z tohoto pohledu dost podobné, což je divné jednak s ohledem na dobu i věk jejich hrdinů. Přitom u deníkových zápisků autor dokázal, že i s touto rovinou by pracovat uměl.
Jinak ale opět oceňuji, že mi autor přiblížil historii míst, po kterých chodím, kolem toho domu Pumperlových skoro denně.

14 14.05.2024

Další skvělý Terence.
Zase to není úplně detektivka, i přes kriminální motivy jde spíš o sondu do světa sekt a jejich členů, obětí.
Opět svižně napsáno, opět s lehkým logickým nedostatkem (tentokrát to, že se nenašel nikdo, kdo by byl schopen, nebo aspoň ochoten přeložit Limpia Mente a dostat se tak k souvislostem s čistou myslí.)
Ale to je jen drobná vada na kráse, už se těším na další příběh.

14 30.03.2024

Přiznávám, že film se mi už z hlavy trochu vykouřil, ale teď mi znovu naskakoval. Zatímco před těmi třiceti lety jsem si užíval hlavně příběh a nádhernou krajinu, teď mě uchvátil hlavně ten filozofický podklad, oslava osobní svobody, nepoddajnosti.
Ještě poznámku k audiu. Jan Schánilec má úžasný hlas, ale přeci jen mi trochu vadila jeho výslovnost anglických slov. Druhá věc, která mě pak u audia vadila bylo přerušování příběhu "kapitola X", "část Y", protože ty celky jsou opravdu krátké. Dneska by režisér nejspíš zvolil nějaké zvukové přechody, které by tolik nerušily.
Ale jinak skvělý zážitek.

14 17.03.2024

Kniha, která musí dostat každého, kdo má otevřené srdce i mysl. Protože cesta k nim není samozřejmá, takže každý takový čtenář nutně vidí v hrdinkách sám sebe. Ti, kdo se ale na takovou cestu ještě nevydali, budou nacházet v knize nelogičnosti a budou pobouřeni věcmi, které by jejich přesvědčeními mohly otřást. I moje hnidopišské já našlo řadu "chyb", ale tentokrát mi nějak nevadily. Protože ten příběh není dokument o cestě někam, ale slouží jako kulisy pro svědectví o cestě sami k sobě i k sobě navzájem.
Navíc je to skvěle napsáno. S pochopením pro jednání všech postav, lehkým humorem a citlivým dávkováním "hlubokých" myšlenek.

14 11.02.2024

"Snad nás někdo miloval. Nebo tedy děti byly milovány i dříve. Ačkoliv po pravdě, v mém dětství prožitém v oblacích cigaretového dýmu a bez bezpečnostních pásů nic nenasvědčovalo tomu, že by mou generaci dospělí chtěli zachovat naživu. Láska se mění."
Finští spisovatelé mají asi tu smůlu, že pro zbytek světa jsou jejich jména divná a obtížně zapamatovatelná. Proto je asi jediný obecně známý finský spisovatel Mika Waltari. Přitom konkrétně Nousiainen, resp. jeho Kořeny, jsou nejméně tak dobří jako Švéd Backman.
"Láska se zas tolik neliší od čištění kořenových kanálků. Cílem je udělat druhému dobře. Občas to bolí, občas přináší odměnu, je třeba jít do hloubky a vydat něco ze sebe."
Kořeny v názvu neodkazují jenom ke kořenům zubním, které jsou osudem pro dvojici hlavních hrdinů. Pro jednoho pracovním, pro druhého zdravotním problémem. Během náhodně objevené příbuznosti se oba bratři pouštějí do hledání svého otce, objevují další příbuzné, mění svůj přístup ke světu a díky různorodosti nově objevovaných příbuzných zjišťují, jak obohacující je nepředpojatost a tolerance. Například.
Nousiainen v Kořenech umně balancuje na hranici kýče, ke kterému by téma svádělo. V okamžiku, kdy by to hrozilo, shodí patetické prohlášení sarkasmem, když hrozí, že si k nějaké postavě vytvoříte nekritický postoj, nechá ji provést něco, co vás vrátí zase na zem.
Ale nakonec všechny postavy když už ne přímo milujete, tak pro ně máte pochopení.

"Jak se švédsky řekne čištění kořene?"
"Rotbehandling."
"A jak pacient se zánětem dásní jako já?"
"Idiot."

"Tohle je Pasi, Stojan, Miguel a Muhammed."
Kluci se zdvořile představí plynnou švédskou švédštinou a vrátí se rychle do pokojíků k tomu, co zrovna dělali.
"Tvůj syn je určitě Pasi, co?"
"Všichni jsou mý."
"Nějak mi v tom výčtu jmen uniká červená nit."
"Žádná tam neni, každej má jinýho otce. Pasiho otec byl finskej ožrala, uchlastal se k smrti, a eště že tak. Stojanův byl podvodnej srbskej vykuk, Miguelův zas utek z Chile před perzekucí a Pinochetem, a když o tom ex post přemejšlim, asi by bylo lepší, kdyby tam zůstal. Muhammedův otec je takovej línej Somálec. Asi i teďka chrápe někde v centru na tržišti. Že si kruci jedna ženská dokáže tolikrát vybrat za chlapa ňákýho hajzla. Jedinou útěchou je, že nemám ani jedno děcko se Švédem, ty nesnese nikdo."
... A o pár vět dál....
"Uběhlo dost roků, než jsem pochopila, že i když můj život stojí za hovno, tak to eště neznamená, že za to hovno stojím i já."

Prostě jak píše nefernefer.

Navíc velký obdiv překladateli.
Za mě velká spokojenost a jdu hledat Fazónu.

14 26.07.2023

Asi jediný Hrabal, kde mi přišla kniha lepší než film. Ale i tak... Já se prostě s jeho poetikou míjím a tahle kniha mi to jen znovu potvrdila.

14 26.05.2023