vlkcz komentáře u knih
Ano, je to nechutné a brutální, ale ona ta doba taková asi byla. A vyobrazení Andersena, se všemi jeho fóbiemi a zvláštnostmi také odpovídá tomu, co se o něm ví. Napsáno je to dobře, jen těch různých deus ex machina je v textu zbytečně mnoho a také logických lapsů se pár najde (např. Andersen si pochvaluje neproniknutelnou tmu, díky které neví co je kolem něj, aby vzápětí zachytil Mollyin pohled...), ale ty poetické pasáže představující myšlení H.CH.A. a kořeny některých jeho pohádek to bohatě vynahradí.
Milan Tesař má dar udělat rozhovor se silně introvertní Lenkou Dusilovou i neřízenými střelami Zuby Nehty, například. A to takovým způsobem, že člověk má dojem příjemného povídání, při kterém se jen tak mimochodem dozví spoustu zajímavých věcí. A sami zpovídaní během toho rozhovoru působí, že jsou za ten rozhovor rádi nejenom z marketingového pohledu.
Tak i tento rozhovor představuje Jana Hrubého, muzikanta se vzhledem divomužíka (obdoba divoženky), který často dává svůj díl talentu a práce ve prospěch jiných umělců, jako postavu, která má na hudbu svůj názor, ale respektuje i jiné. Hudebníka, který často působí trochu živelně, ale přitom má jasnou představu, co chce předat. Člověka, který otevřeně vypráví nejen o svém řemesle, ale i o běžném životě.
I přes desetiletý časový odstup od vydání moc příjemné čtení.
Gaiman je mistr vypravěč a umí splétat bizarní a přesto uvěřitelné příběhy. Černá orchidej má pouze dvě chyby, které jsou ale dány formou komiksu a jeho nutně poněkud zkratkovitým vyjadřováním. Jako komiks působí příliš nepřehledně. A ani sebelepší kresba (a že tady je skvostná) nemůže předat všechny nuance pocitů. A protože Černá orchidej je hodně pocitová, působí na mě v komiksu plošeji, než by tomu pravděpodobně bylo u psané formy.
Tíživé, depresivní, bezvýchodné. A jako audio ještě mnohem působivější.
Autorka je v podstatě jenom zapisovatelkou jednotlivých monologů. A kromě seznámení s tragédiemi jednotlivých zpovídaných, dává ve druhém plánu i klíč k pochopení ruské duše. Tedy spíš sovětské, ale stále přežívající.
Pan doktor umí psát a přednášet jistě poutavě. Bohužel u této publikace to příliš nepotvrdil. Stručný přehled názorů na to, co se odolností rozumí, čím je podmíněna, jak se projevuje v různých etapách života působí spíš jako podklady pro slidy do prezentace.
Tématu zvyšování odolnosti je věnováno posledních zhruba 15 stran, přičemž nejvýraznější dojem na mě zanechalo konstatování, že vzhledem k tomu, že většina faktorů je dána geneticky přes fungování nervového systému, se vzhledem k jeho velké setrvačnosti dá odolnost zvyšovat jen pomalu. A u toho mála konkrétních návodů, které se v knize objevují se mi chtělo vykřiknout spolu s pomocným učitelem Václavem Poustkou: "Ale to nemusel psát, to přece každý ví."
Konečně jsem si splnil slib, který jsem si dal při sledování filmu Dům u jezera, kde o knize Sandra Bullock velmi zajímavě mluví. A upřímně mě Anna Elliotová zaujala ještě více než Elizabeth Bennetová v Pýše a předsudku. To, že Austenová psala Annu již jako zralá žena, se projevuje i v její hrdince, která již také má nějaké životní zkušenosti a dovede se z nich poučit.
Při čtení může člověk snadno podlehnout dojmu, že Anna Elliotová je ranější dílo, než Austenové nejznámější román, protože rozhodně není psáno tak lehkým perem jako Pýcha a předsudek. Ale domnívám se, že to byl úmysl. Zatímco P+P vnímám spíš jako lehkou love story především k pobavení, Anna Elliotová na mě působí jako životní výpověď ženy o jejím údělu v době, která jí nepřeje. Přesto je plná víry v dobro a sílu lásky. A řada pasáží (např. rozhovor s kapitánem Harvillem ze závěru knihy) působí vyloženě současně.
Velice příjemný zážitek.
Výborně napsané. Zatímco v Prachožroutech se člověku nutně vybavily hřbitovy lodí v Asii a chudáci, kteří je rozebírají, Potopená města, přesto, že se odehrávají v budoucím New Yorku odkazují spíš k dnešním podmínkám v mnoha afrických zemích. A kladou mnoho otázek. Hlavně tu, zda jsme ochotni změnit svůj přístup ke světu nebo dál půjdeme k budoucnosti nastíněné autorem. Protože ten jeho odhad je až mrazivě realistický a reálný.
4.5*, přeci jen tomu k absolutní dokonalosti něco chybí.
Ale pořád by mě zajímalo, proč ještě nikdo nepřeložil a nevydal i 3. díl série.
Plusy: založené na skutečnosti, plné moudrých myšlenek, které jsou díky situaci Morrieho, ale vlastně celého jeho života ověřené praxí.
Výhrady: příliš stručné. Téma by klidně sneslo román s dvojnásobným rozsahem, který by ty "velké pravdy" dávkoval v rozumné koncentraci. Takhle mi to přišlo příliš "tlačené" a po chvíli únavné, spíš jako nějaká příručka Mudrcem snadno a rychle. Ale chápu, že někomu to naopak takto vyhovuje.
Takže celkově obsah skvělý, forma mi bohužel příliš nesedla.
Ještě poznámka k DK. Úterky s Morriem mi jako duchovní literatura příliš nepřišly. Spíš bych pochopil štítek osobní rozvoj, koneckonců i autor v textu přiznává, že Morrie ve své praxi používal postupy, které jsou dnes tímto termínem označovány.
Čas se od Brněnských nevěstek posunul o 10 let a čtenář se setkává s některými postavami, které hrály v první knize série svou roli. Všechny 4 knihy jsou příjemné tím, že se kromě "velké" politiky věnují i životu běžných lidí. Autorka musela strávit spoustu času studiem dobových reálií a čtenáři nezbývá než věřit, že se jí je podařilo převést do románů věrně.
Jestliže jsem při čtení prvních dílů viděl inspiraci Dunou a Heinleinovým Cizincem v cizí zemi, poslední dvojdíl se svým všudypřítomným hledáním vlastní identity a nejistoty ohledně skutečnosti vnímané reality mi nahazoval myšlenky na P. K. Dicka.
Ale to vůbec nevadí, protože jde skutečně jen o, možná nevědomou, inspiraci a autorka si se všemi tématy poradila originálně.
Jak už jsem poznamenával u Zakázaných směrů, hvězdiček je opravdu v tomto případě málo a upřímně bych přál autorce překlad do nějakého jazyka, který by jí otevřel světovější trh.
Už dlouho jsem nebyl takhle bezvýhradně nadšen.
Chápu, že Vilma Kadlečková to prostě tím pátým dílem ukončit nemohla, když toho měla ještě tolik na srdci. Ano, je to spousta stránek, někomu to může připadat ukecané, pomalé, ale tahle série fakt není žádná space opera, ale kvalitní psychologický román. Protože je o podstatě lidství, našich omezeních, strachu, ale i odhodlání.
A ten konec, to je prostě něco tak originálního, že jsem opravdu hodně zvědav, jak bude vypadat program apokalypsy (i když určitou představu mám, moc bych na to, že mě autorka nepřekvapí, nesázel).
Tady je prostě těch hvězd k hodnocení málo.
Dále rozvíjí myšlenky z prvních třech knih. Možná díky jejich znalosti mi tento díl přišel nejpřístupnější.
Já nevím. Něco do sebe kniha má. Jenže při čtení se mi opakovaně vybavovaly Želary, které jsou stavěny podobně. Jenže oproti nim jsou životní příběhy obyvatel jedné provensálské vesnice takové nemastné, neslané, většinou hodně dopředu předvídatelné. Občas probleskne skvělý moment, ale většinou jsem zůstával jenom jako nezaujatý pozorovatel a osudy hrdinů a hrdinek příběhů, snad s výjimkou Eufémie, mi byly dost jedno.
Skvěle udělaná kniha. Ti, kdo hledají odbornou studii budou samozřejmě zklamáni, ale ti, kdo se chtějí rychle něco dozvědět, budou určitě spokojeni. Krátké kapitoly nahlížejí na život a dobu FK z mnoha úhlů, bez patosu a přehnané úcty, přesto velice citlivě, boří některé zažité představy, takže výsledný obraz je velice plastický. Vše je prokládáno stručnými obsahy stěžejních děl a citáty současníků.
Nelze opomenout ani grafickou stránku. Ilustrace ctí ducha Kafkových textů, takže působí ponuře a naléhavě.
Potřeboval jsem něco na odlehčení a sáhl po klasice. Sid Halley je sympaťák, se svým handicapem (tělesným) až literární hrdina současné doby, i když od napsání uplynulo už bezmála 60 let. Občas se chová nelogicky, ale koneckonců není profík.
Celkově jde o takovou nostalgickou připomínku odplynulé doby. Když chce člověk někam zavolat, musí nejdřív někde najít telefon, na zjištění informace je třeba zdlouhavých postupů, vtipně působí zmínka, že by na akci mohli zahrát Beatles...
Příjemné čtení.
Hodně zvláštní dílo. Na pomezí sci-fi, učebnice fyziky a filozofického spisu. S nádechem tajemna a trochou dobrodružství.
Skoro 300 stran bez nějakého zvláštního příběhu, ale atmosféra člověka nutí číst stále dál. Škoda jenom, že místy kniha sklouzává do "normálnosti" a tím vypadává ze svého volného tempa a mysteriózní atmosféry. Jinak by to bylo 5* bez debat.
Překvapení, které mi vyrazilo dech. Český autor, který je v sedmadvaceti vypsaný, má co říct a moc se o něm nemluví. Aspoň já ho neznal. Kam se na něj hrabe Viewegh nebo Hartl.
Syrové, přímočaře popsané (místy jen naznačené) zrání mladého kluka, které v tomhle případě probíhá dost "turbo". Jak už napsal Kristian2288 minimálně nominaci na ML by si zasloužilo.
Občas se mi vybavoval Hakl a jeho fanoušky by ani tato kniha nezklamala.
Časem určitě sáhnu po dalších autorových knihách a jestli jsou stejně dobré, zařadí se mezi mé oblíbené.
Čtivá knížka o výjimečné ženě. Nejde o biografii, zabírá zhruba 8 let jejího života, konkrétně dobu studií a začátku profesní kariéry. Nechybí romantická linka, byť trochu zvláštní.
V závěru autorka rychle zmíní i zbytek života Marie Montessori a kontroverze, se kterými byla její osoba spojena a uvádí zdroje, ze kterých čerpala a několik drobných úprav, které si dovolila udělat oproti oficiálním životopisům.
Takové upachtěné 3*. Přitom začátek nebyl vůbec špatný. Ne úplně ohromující, ale dobrý. Jenže zhruba ve třetině se to začínalo lámat už jenom k horšímu. A závěr už obsahoval tolik nelogičností, že četba se stávala masochismem.
Na rozdíl od valeria0031 si myslím, že ty jazykové a stylistické hrůzy, které uvádí nejsou jen dílem překladu (ostravismy ano, ale jinak asi ne). Ale souhlasím, že to skutečně fyzicky bolí.
Je pravda, že oproti knihám Jakuba Trpiše je Verze Nula o něco lepší (nejspíš zásluhou redaktorské práce), ale jinak mi Trpiš často přicházel na mysl (a ode mě to není žádná pochvala). Podobné nedomyšlenosti, strojené dialogy, myšlenky podané tak, aby si jich každý všiml a hned věděl jaký je správný názor, celkově mizerná stylistika.
Typická kniha, kde forma zabila zajímavý nápad, spíš nedoporučuji.
Nějak nevím. Jde o jednu z těch knih, kdy silně cítím, že k tomu, abych jí pochopil a docenil, mi bolestně chybí něco, co autor "sál s mateřským mlékem". Takto zůstávám lehce v rozpacích.
Nejvíc z toho, že jsem skutečně moc nechápal a ani emocionálně se mi nepodařilo k ději přiblížit.
Na druhou stranu bylo zajímavé vidět, že i v africkém folklóru jsou motivy podobné i našim pohádkám (Rampelník, Otesánek, O kohoutkovi a slepičce...).
Kapitolou samu pro sebe je jazyk a forma knihy. Prvních zhruba 20 stránek jsem si říkal: "WTF. To jako vážně?" Ale postupem času mě ten zvláštní rytmus a repetitivní sekvence zhypnotizoval a já vážně přemýšlel o tom, že by možná bylo lepší knihu slyšet jako nějakou domorodou píseň.
Takže asi tak průměr.