vlkcz komentáře u knih
Titul mi přijde trochu zavádějící. Občas se sice objeví připomínka toho, že by člověk měl myslet i na sebe, ale celkově jde spíš o příručku spokojeného života. Pro dvacátníky asi zbytečné, ti mají zdravou dávku sebestřednosti většinou nějak přirozeně v sobě, padesátníci už k tomu zase dospějí životními zkušenostmi. Takže asi pro čtenáře někde mezi. A zřejmě spíš pro čtenářky, styl mi připomínal ženské časopisy. Kladně hodnotím, že na konci každé kapitoly je seznam "doporučené četby", pokud by se někdo chtěl dozvědět víc.
Pro někoho možná užitečné, já jsem se ale s knihou moc nepotkal.
Gaiman napsal skvělý příběh. Craig Russel dodal kresbu, která tomu příběhu slouží a pozvedá ho tak ještě výš. A přitom nemusí hledat nějakou zkratku, kterou by knižní předlohu zhustil.
Labutí písně mě zasáhly víc, tady mi u některých textů přijde, že by Magor sám váhal, zda je zařadit. Ale i tady nezbývá, než se sklonit před autorovou svéráznou poetikou, vycházející z víry, ale projevující se v naprosto všedních kulisách.
Připouštím, že moje hodnocení je asi do značné míry zatíženo tím, že jen velice těžko hledám porozumění pro národy, které bez špetky sebereflexe jako své největší svátky mají připomínky událostí, které vedly ke statisícům mrtvých doma a dalším miliónům v Evropě a ve světě, kam se, vědomy si svojí historické vyvolenosti, rozhodly svojí představu svobody exportovat.
Ale ona tahle knížka za moc nestojí ani objektivně.
Začátek ještě jde, věřím autorům, že Francouzi jsou srdeční, družní atd. Má to jen jeden háček. Musíte ovládat tu divnou řeč. Těžko jako zahraniční návštěvník chápu zmiňovanou vstřícnost, když i v řadě muzeí jsou popisky pouze ve francoužštině. Ale budiž, jde o rys, který aspoň nějak ilustruje to, co je uvedeno v titulu. Záhy se z knihy stává něco mezi turistickým průvodcem a ódou na velikost a nedostižnost Francie. Jenže i jako průvodce selhává. Skáče od jednoho tématu k druhému naprosto nahodile, někdy se opakuje a celkově je naprosto zmatený. Ale dna spisek dosahuje, když se ve snaze dokázat dokonalost Francie sníží ke lžím a polopravdám. Fondue vymysleli Francouzi, do Itálie nemá cenu jezdit, protože kromě antických památek tam není, co vidět, čipovou kartu vymyslel Francouz (ano, ale na základě německých výzkumů a pro americkou firmu Honneywell), a britský přínos k vývoji a výrobě Concordu byl nepochybně tak mizivý, že ho není třeba zmínit ani okrajově. Jen tak namátkou.
Nicméně pokud je člověk nekritický obdivovatel Francie, jistě ho kniha potěší.
Za mě ale určitě nebrat.
Za to, že to je napsáno čtivě, bych možná i čtvrtou hvězdu přihodil. Jinak ale jde o převyprávění legendy o Romulovi a Removi, přičemž místy jsem se nemohl zbavit dojmu, že je vedené snahou o její vylepšení podle dnešní morálky. Ve skutečnosti by většinou váhající a o intriky nestojící král asi dlouho nepřežil.
Takže asi 3,5*
Jestli mi u prvního dílu občas naskakoval Balzac, tady už to byl spíš Zola.
Bravurně napsané, ale stejně jako u prvního dílu. Všechny postavy buď odpudivé nebo přinejlepším mi jejich osud zůstával lhostejný. A z toho prostě 5* neudělám.
Rudiš se definitivně zařadil k mým favoritům.
Přesto, že mě kniha nadchla, tak mě překvapuje tak vysoké hodnocení (90 procent). Ona je totiž hodně zvláštní a kdo Rudiše nezná, musí být notně zaskočený. Vlastní příběh se posunuje velmi pomalu a je přerušován neustálými flashbacky a rozsáhlými citacemi z rakousko-uherského bedekru z roku 1913. Přesto jsem šel za autorem jako hypnotizovaný. Příběh, který chytí za srdce, poskytne spoustu informací o historii středoevropského prostoru, podnětů k zamyšlení i slušnou dávku dost černého humoru.
Cena Karla Čapka naprosto zaslouženě.
Vzhledem k tomu, že s usínáním a spánkem problémy nemám asi nejsem ten pravý, kdo by měl hodnotit. Ale nebylo tomu tak vždycky a zpětně si uvědomuji, že ke zlepšení došlo souběžně s celkovým přehodnocením způsobu života, který s autorovými radami celkem koresponduje. Takže to zřejmě funguje.
Neskutečně zajímavé a vlastně i dojímavé. Střípky ze života v podstatě obyčejné ženy, jejíž osud jako kdyby patřil do knih jejího strýce, kterého si sice téměř nepamatuje, ale s jehož existencí je vlastně celoživotně konfrontována. Příběh zalidněný spoustou postav, které člověk zná z učebnic. Vše podáno velice volným tempem krásným jazykem.
Subjektivně mi trochu vadila určitá útržkovitost, některé postavy se objeví a zmizí, aby se znovu objevily po téměř stovce stran, děj není úplně plynulý, zaměřuje se pouze na určité období, aby následoval velký časový skok a další kritická doba.
Přesto slušné 4*, možná 4,5.
Je až děsivé, jakou vizi viděl PKD před 40 lety. On sice děj Božské invaze umístil 200 do budoucnosti, ale nemohu se zbavit dojmu, že s určitou dávkou umělecké licence mluví o naší současnosti či jenom nepříliš vzdálené budoucnosti.
Na začátku jsem měl trochu obavy, zda nepůjde o podobné psycho jako Tři stigmata ..., ale kniha je přímočará (pravda, na poměry PKD) i ve srovnání s Valisem.
Vzhledem k tomu, že já tyhle hříčky s náboženstvími miluji, nemohu jinak než 5*.
I když člověk odfiltruje ty nejneuvěřitelnější myšlenky, které Icke předkládá, pořád to má svou logiku.
S knihou jsem měl víceméně jen dva problémy. První souvisí možná s tím, že informace z Británie (USA, EU) jsou Ickovi dostupnější. Jinak si neumím vysvětlit, že na mnoha místech to vypadá, že naší nadějí jsou Rusko a Čína. Jako by Icke nechápal, že zrovna tyhle země jsou v zavádění těch opatření, za která kritizuje Západ, mnohem dál a mají s nimi stoletou zkušenost.
Druhá se týká určité bezvýchodnosti, která na člověka mnohdy při četbě padá. I proto mi trvalo její přečtení tak dlouho. Závěr sice leccos napraví, ale během těch několika měsíců, kdy jsem knihu po kouskách četl a průběžně zpracovával, jsem se mnohokrát přistihl, že věnuji pozornost tomu, o čem Icke píše. Což je přesně to, před čím varuje.
Ale ty 4* si, myslím, právem zaslouží.
Fajn, je to napsané fakt dobře, takže tu cenu si to asi zaslouží. Takže jsem chvíli uvažoval i o čtvrté hvězdě.
Ale jako sorry, abych se dojímal nad osudem psychopata, který sám sobě nalhává, že je obětí nespravedlnosti, která mu ale náramně vyhovovala, když byl na straně vyhrávajících? Kterému vznešená slova o vlasti, historických právech Ruska a podobné ušlechtile znějící bláboly, slouží k tomu, aby zamaskoval, že mu jde jenom o prachy, kvůli kterým bez mrknutí oka zabije nebo nechá zabít toho, o kom si myslí, že mu na ty prachy chce sáhnout? To fakt ne.
Autor zručně využil, že Jurij si do něj projektoval svého mrtvého syna a otevřeně se mu vyzpovídal. I když i v téhle otevřenosti občas probleskly motivy touhy po slávě a návratu na dřívější pozice.
Takže slušná kniha o neslušném člověku. 3,5*
Jsem na vážkách mezi 3* a 4*. Napsané je to sakra dobře. Autorka volí volný spád vyprávění, v některých pasážích mi Lily připomínala Balzacova Luciena Chardona. Autorka Domu radovánek ale nezdržuje příběh odbočkami k vedlejším postavám a také popisy jsou sice podány poeticky a přesně, ale bez té balzakovské zdlouhavosti, takže se kniha čte opravdu lehce. Na druhou stranu samotná Lily mi byla vlastně celou dobu protivná a že bych jí nějak přál, to tedy ne. V podstatě jediná postava, která si získala nějaké moje sympatie byl Lawrence a to je asi chyba.
Takže takový lepší průměr, ale druhý díl stejně dám.
Zajímavá knížečka o jedné z nejznámějších a zároveň nejzáhadnějších památek starověku. Na malém prostoru spousta informací. Občas mi trochu vadila přílišná sebejistota autora, že vše je tak, jak předkládá on a místy nesouhlasící odkazy mezi textem a vyobrazeními.
U Hany Whitton oceňuji dvě věci. Píše dobře, takže pokud člověk hledá oddychovku z historické doby, jsou její knihy dobrá volba. Za druhé, otevřeně přiznává, že historické kulisy jsou pro ní jenom kulisy a pokud potřebuje v zájmu příběhu změnit chronologii událostí klidně nějakou o pár let posune. Ale nikdy ne tak brutálně, jako jistý rádoby historik oblíbený pro své detektivky z počátků přemyslovského království, pro kterého sto let sem nebo tam roli nehraje. Hana Whitton navíc na závěr svých knih přikládá kapitolu, ve které případné manipulace s historií uvádí na pravou míru a přiznává vlastní fabulace. V tomto případě to, pravda, trochu pomotala i v této kapitole, když ztotožnila Voynichův rukopis s Enochiánským systémem (pro zájemce o podrobnější informace https://ivamaresova.cz/ophania/), ale to nic nemění na tom, že jsem s touto knihou strávil vcelku příjemné dva dny.
Přiznávám, že film jsem neviděl a po přečtení knihy po tom ani nijak zvlášť netoužím.
Je vidět, že autoři mají ke světu filmu blízko. Na mnoha místech jsem si dovedl přesně představit, jak asi film vypadá. Jenže co člověk skousne vizuálně s podkresem vhodně zvolené hudby, tak napsané na papíře prostě nefunguje. V podstatě jde o více či méně logicky poskládaná klišé bez nějaké výrazné stopy originality.
Divím se, že ve štítkách je pouze americká literatura. Přitom to je jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Jenže na červenou knihovnu je tam moc brutality, špionážní linka je slabá, najde se náznak duchovna, ale tak školometsky podaného, že to člověka spíš otráví. Jako ekologická agitka to taky moc nefunguje, právě kvůli té příliš okaté angažovanosti.
Ale nejvíc bolí ta naprostá absence logiky. Pominu ten základní stavební kámen celého příběhu, proč by se vůbec armáda měla zajímat o nějakého mýtického tvora z Amazonského pralesa. Do zelených mozků člověk nevidí a nápady se rodí i tam. Ale nějak jsem nepochopil, proč musel mít vzorek slanou vodu, když ho odchytili uprostřed pralesa v řece. Jasně, sbratření přes slzy bude působit dojemně, tak proč ne? Po výpadku proudu je tma, všichni v ní do něčeho narážejí, ale přitom bez problémů vidí, že má ten druhý něco v kapse, další si okouzleně hledí do očí... Například.
Souhlasím s komentářem, který napsala Metla. Je to taková pohádka nové korektní doby o tom, jak němá uklízečka s pomocí homosexuálního malíře a náhodného přispění černošské přítelkyně hrdinky převezou ostrahu střeženého vojenského objektu. A nakonec všechno dobře dopadne, i když tak nějak andersenovsky smutně.
Fakt jsem se s touhle knížkou pral. Skoro týden, což je při těch 350 stránkách dvakrát déle, než v případě díla, které mě zaujme.
A tu druhou hvězdu má za to, že mi na poslední chvíli splnila letošní ČV.
Nenadchne, neurazí.
Ale celkově to na mě působilo spíš jako náčrt. Postavy neprokreslené, občas utrousí nějaké moudro, příběh také jen mozaikovitě naznačen, konec očekávatelný.
Srovnání s Alchymistou mi přijde trochu mimo. Ne že by tam jistá podoba nebyla, ale Coelho je přeci jen minimálně o jednu ligu výš. A spíš o víc.
Škoda, ta kniha není špatná, ale přišla mi dost uspěchaná. Jako kdyby autor teprve týden před odevzdáním rukopisu zjistil, o čem chce psát, ale už neměl čas knihu pořádně vymazlit.
Na prvotinu, kterou autorka začala psát v osmnácti, hodně dobré. Je pravda, že místy (zejména v té "současné" linii), je tahle pubertální nevyzrálost ještě znát (možná úmyslně), ale propojit takhle čtyři dějové linky, aby to drželo pohromadě a těch logických nesrovnalostí tam nebylo moc (jasně, že tam jsou), to by byl složitý úkol i pro mnohem vypsanější autory.
Trochu náročnější začátek, daný přepínáním mezi jednotlivými dobami, ale tak po 50 stranách si člověk zvykne. Konec naopak trochu uspěchaný. Ale jak už jsem napsal, mě to uspokojilo a pokračování určitě přijde brzy na řadu.
CooBoo zaslouží pochvalu za grafické zpracování, u korektorské práce už je to tradičně trochu slabší.
Ale slabší 3*.
Velice potřebná kniha, která bourá některá zažitá klišé, která žijí v naší společnosti. Třeba to, jaká byla první republika skvělá nebo jak byl "tatíček" Masaryk čestný. A i když Edvarda Beneše do svých medailónků autor nezařadil, z toho, jak se podepsal na osudech mnoha dalších "hrdinů" této knihy, je vidět, že to byl zakomplexovaný neřád. Ale zasloužil se o stát :-(
Bohužel styl, kterým jsou jednotlivé osudy vyprávěny, je otřesný. Autor za sebe řadí nahodile střípky důležité i ty bulvární. Navíc si vůbec nedělá starosti s chronologií, takže člověk se mnohdy ztratí v tom, jestli je vyprávěná historka z právě popisovaného mládí, nebo se vrací do dětství, nebo se odehrála těsně před smrtí hrdiny. Prostě guláš na úrovni průměrného slohu žáka základní školy.
Obsah dobrý, ale forma hrozná.
Průměr, dokonce možná slabší.
Tváří se, že jde o něco na způsob Da Vinciho kódu, ale celé je to nepřirozeně překombinované a nelogické. Hlavně ten závěr. Ano, člověk se dozví něco povrchního o gnózi, ale tak nějak po polsku, hlavně aby se moc nenaštvala církev, když už se i na ní vytahují některé kapitoly, které by nejradši ze své historie vymazala.