vlkcz komentáře u knih
Místy sarkastické, místy mi dialogy připomínaly forbíny V+W, místy hodně drsné a celkově dost smutné. Na jedné straně jako satira maloměšťácké přízemnosti nadčasové, na straně druhé člověku umožňuje posoudit, kam (a zda) se společnost jako celek posunula. V našich krajích určitě, když tak čtu o některých "kauzách" na západ od našich hranic (politická korektnost apod.), mám pocit, že trend směřuje k ještě tvrdšímu pokrytectví.
Zajímavé, ale že bych z toho byl extra nadšený, to zase ne.
Já si tedy pod pojmem strhující představuji něco jiného. Ale to by autorům nedalo přes 500 stran, ale nejvýš polovinu. Prvních zhruba 80 stránek může člověk s klidným svědomím přeskočit, protože jde víceméně jen o rekapitulaci předchozího děje. Pokud se tam něco nového objeví, autoři to skoro jistě ještě zopakují. Jestliže v minulém díle působily návraty k předchozímu ději rušivě, tady už snad nebyla stránka, na které by se nevysvětlovalo, proč je dotyčný tam, kde je, proč dělá to, co dělá apod. A jako kdyby to nestačilo, naprostá většina postav se, jak píše stilgar1, chová jako mentálové. (MINISPOILER) Korunu všemu nasadí přeměna téměř mentatky Anny, i když s poškozeným mozkem, v čistou slepici. A mám pocit, že jedna ze zlikvidovaných postav se objevuje ještě někde v závěru Duny, už si nepamatuji jestli v Kapitule, Lovcích, nejspíš v Písečných červech. (KONEC MINISPOILERU)
Naproti tomu závěrečných 50 stran je uspěchaných a působí spíš jen jako náčrt dalších dějin.
Tohle se opravdu nepovedlo. Už dlouho jsem u knížky tak netrpěl, a ta jedna hvězda je hlavně z úcty k předchozím dílůma a proto, že odpad vypadá přeci jen ještě hůř.
Zatím asi nejslabší díl. Nejvíc mi lezlo na nervy časté opakování typu "v minulém díle se událo". A vůbec nejvíc, když autoři opakují děj, který se odehrál o 100 stránek dřív. Taky některé motivy jsou i na sci-fi na hraně uvěřitelnosti. Ale pořád se to čte dobře.
Poctivých 4,5* a možná až se mi to trochu rozleží, i na plný počet zvednu.
Pochybnosti vlastně mám jen ze začátku. Je psán stylem, který mi připomíná současné francouzské humoristy, snažící se o vtipnost za každou cenu. Postupem času ale člověk zjistí, že těch rádoby komických situací ubývá a naopak se začínají objevovat čím dál závažnější myšlenky. A i když až do konce autor balancuje na hraně laciné "srandy", vyvažuje ji až mrazivými okamžiky.
Hodně dobré.
Kniha má dva plusy. Pěknou grafickou úpravu (pravda, velikost písma je menší než je zvykem, ale to je daň za kapesní velikost) a skutečnost, že je tak krátká, že ji za hodinu prolítnete. Obsahově, bohužel, v knize není nic, co by se byť okrajový zájemce o danou problematiku nedozvěděl už jinde. Tradiční americké opakování "nejdůležitějších" bodů. Ukázkový příklad zbytečné knihy.
Velice nezvyklé, velice podnětné a velice náročné. Rozhodně se mi to nečetlo jedním dechem, jak je uvedeno v anotaci. Na mnoha místech mne to donutilo čtení přerušit, třeba i na několik dní, autorovy myšlenky pečlivě promyslet, a teprve pak pokračovat. Hlavně proto mi trvalo skoro půl roku, než jsem se prokousal k závěrečným zhruba 10 stranám shrnutí, které je naprosto skvostné.
Jen škoda, že celkovou úroveň zážitku dost narušuje neskutečné množství překlepů, špatných pádů, chybějících předložek a dalších věcí, svědčících o tom, že před vytištěním knihu nejspíš nikdo, kromě překladatele, nečetl.
Formálně těm básním mnohdy dost schází, ale je to syrová výpověď člověka, který si cení svobody tolik, že je kvůli tomu ve vězení. Odrazy stesků i reflexe dobových událostí. Svérázné vyznání víry. Někdy Havlíčkovské epigramy.
Doktor Dubský si po cestě
říkal v Prodané nevěstě.
Potkal ho Eugen Brikcius
zvědavý co čte za opus.
Filosof vyřkl tuto súru:
Pane kolego, tak je to,
pohleďte na tu partituru:
konfident napsal libreto,
hudbu pak syfilitik.
Národní naší opery
pozoruhodný vznik!
Na to, jak poezii nečtu, tohle mě opravdu zaujalo.
Po nějaké době jsem znovu zavítal do světa Duny, tentokrát 80 let po skončení Historie Duny.
Dvojice autorů opět předvádí svůj klasický, filmově střihový styl vyprávění, takže děj odsýpá a i přes značný počet hlavních postav si čtenář snadno udržuje přehled. V knize se objevuje několik postav známých z Historie a spousta nových, často spojených s těmi původními (i následujícími) příbuzenskými pouty.
Knihy této autorské dvojice ale obsahují jeden prohřešek, který mi přijde u sci-fi rušivý. Poměrně často je jejich svět na štíru s logikou. Předkládají například univerzum, které zahrnuje tisíce planet, bohužel ve světě bez Holtzmanových motorů, kdy cestování mezi hvězdnými soustavami by nutně zahrnovalo desítky let, by takové impérium nikdy vzniknout nemohlo a nemělo ani smysl. A mnoho dalších. Tím posunují žánr spíš k pohádkám.
Ještě drobnost k překladu. U podobných ság by bylo ideální, kdyby celé dílo překládal jeden člověk, který terminologii daného světa dokonale zná, případně se seznámí a drží kontinuitu s terminologií svých předchůdců. Ale je pravda, že v této knize jde jen o drobnosti. Veronika Volhejnová byla u Dětí Duny mnohem "kreativnější".
Na detektivku dost dobré. I když ta detektivní linie se začíná výrazněji objevovat až za třetinou knihy. Do té doby je to jen seznamování s osobami a kanadskými reáliemi. Ale já to právě takhle mám rád, takže spokojenost.
Zajímavý román o počátku 2. poloviny 19. století v Praze. Nabízí se srovnání s Němcovou či Světlou, ty ale v této době žily, kdežto pro autorku V hradbách jde již o téma víceméně historické. Víceméně se drží obrozeneckých mýtů, takže v některých okamžicích člověku vyskočí pobavený úsměv nad naivitou našich předků, ale popisovanou dobu vystihuje poměrně dobře. I když se v některých okamžicích objeví romantické náznaky, celkově jde spíš o Balzacovský román a občas člověku vytane na mysli Zolův naturalismus.
Pro někoho může jít o nudné dílo, ale občas neuškodí, když se člověk oddá pomalému tempu vyprávění. Je ale pravda, že dnes už archaický jazyk čtivosti nepřidá a i poměrně velký počet korektorských přehlédnutí četbu ztěžuje.
Ale jinak docela příjemné překvapení a rozšíření čtenářských obzorů.
3,5*
Hodně dobré 4*.
Nejvíc asi romanťárna, ale ne samoůčelná a jenom. Kromě hry na city (i když velice jemné) se autorovi podařilo do knihy dostat nenápadně i ekonomická a politická témata a poměrně dost námětů k přemýšlení. Jenom nevím, jestli by lékaři a psychologové souhlasili s tím, že nádor na takovém místě mozku může změnit každého psychopata. Takhle to člověka svádí k tomu, aby podobnou zkušenost přál všem těm psychopatům ve vládách a čelech korporací.
Příběh je vlastně v této knize jaksi navíc. Primárně jde o pražskou židovskou čtvrť v době asanace a příběhy jejích obyvatel. Někdy anekdotické, jindy k zamyšlení. Vždy však podané s vysokou mírou lidskosti.
I přes některé anachronismy skvělá kniha pro milovníky idealizovaného zaniklého Josefova.
Co všechno může člověk přežít? Neuvěřitelné. Je pravda, že několikrát měla autorka štěstí, že jako lékařka měla šanci korigovat špatná rozhodnutí svých kolegů. A i když ne vždy se jí to povedlo, v těch klíčových okamžicích ano. Běžný pacient by asi dopadl mnohem hůř.
Tato zkušenost jí dala impuls a náhled, nutné k tomu, identifikovat systémové chyby ve vzdělávání lékařů a celém zdravotním systému. Navíc má sílu alespoň po drobných krůčcích ve svém okolí tyto nedostatky mírnit.
I když pochází z amerického prostředí, je vysoce pravděpodobné, že stejné chyby jsou v samotné podstatě současné západní medicíny, takže se asi týkají i naší reality. Nakolik je ochotná a schopná tyto reflexe přijmout je otázka. Nejspíš to vždy je o konkrétním lékaři.
Celkově je kniha napsána poutavě, jen místy působí matoucím dojmem, když autorka poruší přísnou chronologii a přeskočí pár let (dopředu i dozadu) a začne se věnovat nějaké odbočce.
Četl jsem před pár lety a znovu se mi silně vybavovala letos při četbě Pearcova Magického dítěte. Napsáno v téměř stejné době, velice podobná východiska i závěry a stejný nezájem "oficiálních míst". Muselo uplynout 40 let, aby si našla "své" čtenáře.
Dharma Gaia zaslouží poděkování za to, že tuto knihu přinesla českým zájemcům, ale ta obálka je fakt hrozná.
Zvláštní. Těžko zařaditelné.
Pěna dní začíná ve velice odlehčeném tónu a s trochu na sílu tlačeným non-sensem. Až do svatební cesty jsem si říkal: "Co to jako má být? Alenka pro dospělé?" A pak je atmosféra najednou temnější a temnější a příběh čím dál konzistentnější. A i ty sci-fi prvky jsou najednou skvělými metaforami. 4*
Červená tráva už mi tolik nesedla. Sice tu jsou pasáže jako z Larsenova Kamene mudrců, kafkovská, trochu snová atmosféra, ale přesto se mě to prostě nijak nedotýkalo. 3*
Jako detektivka by se to dalo napsat tak na 150 stránek. Ale tenhle díl už je spíš psychologická sonda. Sledujeme postupnou destrukci Malininy vůle, motivy vraha (i když jeho totožnost se "proflákne" až v úplném závěru), retrospektivní pohledy na životy obětí, které nelze úplně litovat, trable všedních dní příslušníků linköpingské "mordparty". Je tam toho prostě moc a nebýt trochu chaosu, který vzniká při retrospektivách různých osob, chybělo by jen málo k bezvadnému čtenářskému zážitku.
I když je kniha vedena v šuplíku literatura pro ženy, myslím, že stejně přínosná by byla i pro mnoho mužů. Vedle hlavní hrdinky rostou i mužští hrdinové, i když se jim nedostává tolik prostoru.
Autorka zaslouží obdiv, že se jí podařilo skloubit romantiku a lehkou ezoteriku do příběhu, který nesklouzává do laciné červené knihovny a stále je věrohodný. Pravda, pár nelogičností by se našlo (soukromá psychoterapeutka v Praze nadšená z "nadstandartního" příjmu ani ne 30 tis. měsíčně apod.), ale to jsou jen moje hnidopišské postřehy.
Občas ruší překlepy, neodpovídající pády a další klasické chyby odhalující minimálně odfláknutou korekturu, ale i tak jde o nadprůměrnou pohodovku, která navíc donutí člověka přemýšlet. O sobě, svých touhách, o druhých, o světě.
Tohle by měla být povinná četba. Vždyť fakta z každé jediné kapitoly (a to jich je jedenáct) vyřazují našeho premiéra ze společnosti slušných lidí. A část Místo doslovu by měla běžet v rozhlase a televizi místo přiblblých volebních spotů před každými volbami.
Tohle je Novinařina. Ne hlazení nabobtnalého ega kombajnéra, který se nešťastnou souhrou okolností stal policajtem.
Klobouk dolů před panem Kmentou a velké díky. Za obrovské množství práce, za odvahu. A za rovnou páteř.
Název Šaman je trochu zavádějící. Jednak nejde o skutečného šamana, ale o přezdívku mladého Roberta Colea. Navíc o něm je stěží polovina knihy, většina se týká života jeho otce.
Trochu mi také občas dělal problém přecházení mezi dějovými linkami. Tím, že se oba hlavní hrdinové jmenují stejně, jsem si vždycky musel uvědomit, o kterého se zrovna jedná. A určitě bych našel ještě spoustu dalších výhrad.
Přes to přese všechno, mě kniha zaujala víc, než, dle mého, poněkud přeceňovaný Ranhojič. Zatímco v životě středověkého Roberta Colea mi některé pasáže přišly, že téměř socialisticky uvědoměle tepou církevní tmářství, Šaman se nenásilně dotýká (kromě řady jiných témat) spíš individuální duchovnosti a víry. Takže kromě u Gordona asi nezbytné židovské rodiny, potkáváme postavy baptistické, kvakerské, katolické a samozřejmě indiánské, které z různých úhlů ukazují různost, která ale v určitém pohledu vypovídá o tomtéž. Nepochybně zajímavý je i pohled na americkou občanskou válku. U nás jen rámcově známá, ale po přečtení Šamana si asi o této kapitole amerických dějin zjistím něco víc.
Taková Okna vesmíru dokořán (pamětníci vědí) podaná pro dnešní dobu. Nevyžaduje žádné hluboké předběžné znalosti, co je třeba, vysvětlí autoři rychle, vcelku srozumitelně a relativně vtipně (přiznávám, že občas vtípky ruší, na druhou stranu v mnoha případech jsem se upřímně zasmál).
Kdybych byl cílová skupina (předpokládám teenageři, případně lidé, kteří se s fyzikou a matematikou víceméně míjejí), asi bych neváhal s 5*, osobně mi ale přeci jen konvenují spíš knihy jdoucí trochu víc do hloubky (Hawkingova Stručná historie času nebo Greenův Elegantní vesmír).