vlkcz komentáře u knih

Já jsem možná hnidopich, ale když už se autor rozhodne napsat knihu, kterou zasadí do historických kulis (a není jasné, že vytváří alternativní minulost), tak se musí, alespoň dle mého, držet historických fakt. V doslovu se autor přiznává k tomu, že použil pouze dvě historické postavy. Takže by nemělo být obtížné dodržet alespoň to základní, co se o nich ví. A ne že nechá Avicennu zemřít o několik let později. Například. Ale možná je to dáno tím, že vůbec s časovými údaji pracuje autor hodně volně. V tom případě si měl ale odpustit přesnou dataci děje.
Ale i odhlédnuto od těchto výtek mě Ranhojič zklamal. Rozhodně jsem knížku nezhltnul, naopak jsem se několikrát dostal do stavu, kdy jsem se do dalšího čtení musel nutit. Katalánec i Poslední Žid mě bavili mnohem víc.
A i film mi přišel v tomto případě povedenější než kniha.

9 20.02.2020

Přečteno, teď to jen převést do praxe. Ale dvacet minut denně bych dát měl.

4 12.02.2020

Asi tak 3,5*. Ale na to, jak detektivky moc nemusím, tahle mě zaujala a pobavila. Příjemná oddychovka.

3 10.02.2020

Čím to, že se dystopiím tak daří právě v prostředí Británie (Irska)? Jenže tahle patří, dle mého, k těm slabším. Hlavní myšlenka není špatná, lidská posedlost cejchováním (ne tím rozpáleným železem, ale slovy) těch druhých, pocit, že jsme lepší než oni, ochota nechat si vymývat mozky, pokud nám to dá pocit nadřazenosti, popření lidskosti, to všechno je OK. Jenže svět, do kterého to autorka zakomponovala je příliš logicky nesoudržný a děravý a chování jednotlivých postav zrovna tak. Prostě ukázkově průměrná kniha.
A proč se v anotaci mluví o Celestine North, když v knize hrdinku oslovují slečna Westová, to mi taky není jasné.

7 08.02.2020

V knize sebrané články ukazují Junga jako myslitele, mnohdy vizionáře. Nejde o odborné práce, spíše o osobní reflexe vybraných témat. Pro mě asi nejzajímavější "Nadaný", "Manželství jako psychologický vztah", "Po katastrofě".

6 04.02.2020

Několik zajímavých okamžiků ukrytých v záplavě zbytečných slov a vedlejších příběhů. Místy mi to připomínalo Na paměť mým smutným courám, (některé motivy, myslím, použil v obou knihách) ale ty aspoň odsýpaly. Tohle bylo opravdu užvaněné. Chybí magické prvky, které ozvláštňovaly Sto roků samoty, příběh je prvoplánový, v podstatě bez překvapení. Ale kdo má rád jihoamerické telenovely, může být spokojen. Vzhledem k tomu, že já mám obecně problém s pochopením hispánské mentality, tak mě tohle "veledílo" minulo a skutečnost, že jsem ho dokázal dočíst, beru jako vykoupení z nějakých svých dřívějších menších hříšků.

5 02.02.2020

Předesílám, že nejsem lékařsky vzdělán, ale i tak mě těchto 24 krátkých příběhů o lidech, kteří trpěli nějakou poruchou mozku, nadchlo. Dá se číst po kouskách, možná je to i lepší. Hlavní "vtip" téhle knihy je v tom, že se nezabývá primárně diagnózou a možnostmi léčby, ale jednotlivé případy autorovi slouží jako podklady k zamyšlení nad podstatou lidství.
Vysoce humanistická kniha.

9 29.01.2020

Škoda toho konce nekonce. Jinak velice příjemné čtení. I když člověk některé situace zná z Aristokratky, nejde tentokrát o prvoplánovou srandu. Humorné okamžiky se střídají s mrazivými a po dočtení v člověku zůstávají otázky.

10 25.01.2020

I když psáno v roce 1943, jde o knihu stále současnou. Možná by některé věci dneska napsal trochu jinak (jak ostatně ukazují Dodatky z 60. let), ale humanistické poselství by určitě zůstalo. Bohužel, Platón, Aristoteles a Hegel stále vládnou v myslích mnoha lidí. I když o těchto jménech možná nikdy neslyšeli.

4 23.01.2020

Nevím, jestli kvůli posledním zhruba 100 stránkám stojí za to přetrpět ty předchozí 3 stovky. I když si dovedu představit, že spousta lidí to bude vidět obráceně. Každopádně ale úvodní text je notně zavádějící. Žádná apokalypsa se nekoná, jen náznak na pár stránkách, byť zajímavě pojatý.
Do toho pár historických nesmyslů a nelogičnosti v textu (na jedné straně hrdinka hodnotí stáří matčina počítače, že by nezvládl ani modem, aby ho o pár stránek dál ze stejného počítače vymontovala nebo konstatuje nepřítomnost řidiče v autonomním autě a o dva odstavce dál na něj kývne, aby jel).
Ale ten závěr je zajímavý. Trochu mi připomínal závěr z 2001:Vesmírná odysea. Místy i Spielbergovu AI.
Celkově dost nevyrovnané a trochu nevyzrálé asi tak na 3,5*.

3 12.01.2020

Logicky chybí naivita malé Helenky, místo ní nastupuje pubertální idealismus hlavní hrdinky. Tím ubývá komických situací, které se zde také nacházejí, ale jejich vyznění je mnohem mrazivější.
Vzhledem k tomu, že jsem jen o pár let mladší než autorka a začátek 80. let jsem taky prožil v gymnaziálních třídách, nemůžu jinak, už z určité nostalgie za mládím, než dát plný počet.

21 06.01.2020

Já tu Latinskou Ameriku prostě nechápu. V podstatě jeden idiot vedle druhého. Ani k jedné postavě jsem nebyl schopen si vytvořit nějaký pozitivní vztah. Vlastně vůbec žádný. Ještěže to není dlouhé.
Časem asi zkusím ještě Lásku za časů cholery, ale mám pocit, že se španělsky psanou literaturou na dlouho končím.

5 05.01.2020

Tohle, že je kniha, které je už přes půl století? A pořád je současná.

4 04.01.2020

Román? Poselství? Návod na život?
Díky bohům, že mezi námi žijí lidé jako Pjér. A že je ochoten se podělit o to, k čemu dospěl. Není to úplně jednoduché čtení, přesto se jen těžko dává z ruky. A nic na tom nemění ani ten strašlivý počet překlepů a opakovaných slov.

9 27.12.2019

To je čistá intelektuální radost číst eseje Ayn Randové. I přesto, že s jejími vývody na mnoha místech nesouhlasím, nelze jí upřít jasnou argumentaci, byť někdy sklouzne k propagandistickému stylu. Ale je možné, že je to dáno těmi více než 50 lety, které od vydání originálu uplynuly. Za tu dobu se změnil svět, pohříchu směrem, který autorka předpovídala. Ale na druhé straně i poznání se za tu dobu posunulo, a pokud by Ayn Randová žila dnes, s největší pravděpodobností by některé své argumenty trochu pozměnila.
Příspěvky Nathaniela Brandena jsou přeci jen trochu militantnější.

5 24.12.2019

Jasně, není to Sedmikostelí, Pole a palisáda nebo další z top Urbanovek. Ale zase tak špatná tahle kniha taky není. Napsané je to svižně a nijak mě nerušily ani odbočky od příběhu. A vyloženě jsem si užíval posseidonovské hříčky se Solonem a jeho dcerou. Že by tam nebyly úmyslně, to se mi nechce věřit.
Prostě Urban.

5 18.12.2019

Krindapána, abych ani ne 200 stránek beletrie četl skoro týden, to se mi už dlouho nestalo. Buď je to špatně napsané nebo špatně přeložené. Číst o tom, jak se 16letý tajtrlík vyrovnává s ostaními tajtrlíky a imbecily, to by se z toho jeden potentočkoval.
Mockrát jsem si při čtení vzpomněl na Bylo nás pět. Jenže tam to bylo aspoň místy vtipné a ten styl vyprávění tomu desetiletému hrdinovi odpovídal. Tady mi to ale k o polovinu staršímu hrdinovi prostě nesedělo.
Ve své době možná objevná a revoluční kniha (i když upřímně nevím proč), dneska překonaná.

13 16.12.2019

Vypadá to, že se Berry začal vracet ke kořenům. Svižný děj, spousta zajímavých informací, minimum faktických nesmyslů. Skoro jako knihy z úvodu série.

2 10.12.2019

Takové komiksové povídečky. Jak už to tak bývá, některé lepší, jiné slabší, většinou s překvapivou a vtipnou pointou.

2 08.12.2019

Pro toho, kdo četl Intimní splynutí jde vyloženě o ztrátu času, protože se v podstatě opakuje (některé věci a situace snad doslovně). Ale i pokud si odmyslím svou předchozí zkušenost s autorem, tak se nemohu zbavit dojmu, že třetinový rozsah knihy by bohatě stačil. Ale tahle "užvaněnost" už tak nějak k americkým autorům tohoto žánru asi patří. Ne, že by se místy nenašla zajímavá myšlenka, jenže je to jako rýžovat zrnka zlata z Otavy.
Ale je pravda, že jako chlapovi, navíc "neutrálnímu", mi možná ani nepřísluší tuto knihu hodnotit.

2 07.12.2019